21 Cdo 1379/2000Usnesení NS ze dne 19.04.2001

21 Cdo 1379/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. T., proti žalované C., o 68.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 338/93, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 1999 č.j. 7 C 338/93-62 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 587/99-83, takto:

I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 1999 č.j. 7 C 338/93-62 se zastavuje.

II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 587/99-83 se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 68.850,- Kč s 3% úrokem z částky 30.600,- Kč od 5.12.1993 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z částky 30.600,- Kč od 15.7.1994 do zaplacení a z částky 38.250,- Kč od 4.5.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že „na základě pracovní smlouvy ze dne 28.5.1993 a 1.7.1993\" pracoval u žalované jako číšník a že počínaje dnem 1.11.1993, kdy byl po příchodu do práce „poslán domů s tím, že prý tam již nepracuje a že jeho pracovní poměr končí\", mu žalovaná přes jeho nesouhlas brání v práci. Protože jeho pracovní poměr u žalované „zcela nepochybně trvá\" (žalobce „nikdy neuzavřel žádnou dohodu o jeho skončení a nikdy neobdržel žádnou výpověď\") náleží mu „za měsíce listopad 1993 až duben 1995\" náhrada mzdy ve výši „čistého\" výdělku, který podle pracovní smlouvy činí 3.825,- Kč měsíčně.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.10.1995 č.j. 7 C 338/93-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.806,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce\". Ve věci samé dospěl k závěru, že v daném případě, kdy žalobci nebyla dána písemná výpověď ani s ním uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, je třeba okolnost, že žalobci nebyla (po sdělení, „že byl propuštěn\") uložena žádná práce, hodnotit jako jinou překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, během níž žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3.10.1996 č.j. 9 Co 686/96-36 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud s ohledem na tvrzení a důkazy navržené žalovanou v odvolacím řízení konstatoval, že „dosavadní výsledky řízení neposkytují spolehlivý podklad k vydání konečného rozhodnutí\" a právní závěry soudu prvního stupně „jsou předčasné\". Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení především zabýval otázkou trvání pracovního poměru mezi účastníky a poté, vyplyne-li ze skutkových zjištění, „že pracovní poměr žalobce v žalované době trval\", aby zaměřil dokazování na zjištění žalobcova průměrného výdělku.

Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 29.4.1999 č.j. 7 C 338/93-62 žalobě opět vyhověl a žalované uložil, aby žalobci zaplatila na nákladech řízení 10.376,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr žalobce u žalované, vzniklý „na základě řádné smlouvy, která obsahovala náležitosti stanovené zákoníkem práce\", trvá, neboť žalobci nebyla ze strany žalované dána řádná výpověď ani s ním nebyla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru. Protože v daném případě žalobce nemohl od 1.11.1993 vykonávat práci z důvodu překážky na straně zaměstnavatele, náleží mu ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za období listopad 1993 až duben 1995 náhrada mzdy v požadované výši.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 1. 2000 č.j. 9 Co 587/99-83 rozsudek soudu prvního stupně změnil „potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 3% z částky 4.650, Kč od 5.12.1993 do 4.1.1994, z částky 9.300,- Kč od 5.1.1994 do 4.2.1994, z částky 13.950,- Kč od 5.2.1994 do 4.3.1994, z částky 18.600,- Kč od 5.3.1994 do 4.4.1994, z částky 23.250,- Kč od 5.4.1994 do 4.5.1994, z částky 27.900,- Kč od 5.5.1994 do 4.6.1994, z částky 32.550,- Kč od 5.6.1994 do 4.7.1994, z částky 37.200,- Kč od 5.7.1994 do 14.7.1994 a dále ve výši 16% z částky 37.200,- Kč od 15.7.1994 do 4.8.1994, z částky 41.850,- Kč od 5.8.1994 do 4.9.1994, z částky 46.500,- Kč od 5.9.1994 do 4.10.1994, z částky 51.150,- Kč od 5.10.1994 do 4.11.1994, z částky 55.800,- Kč od 5.11.1994 do 4.12.1994, z částky 60.450,- Kč od 5.12.1994 do 4.1.1995, z částky 65.100,- Kč od 5.1.1995 do 4.2.1995, z částky 68.850,- Kč od 5.2.1995 do zaplacení\" a vyslovil, že „jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje\"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě žalovaná nesplnila svou povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, „ačkoli pracovní poměr žalobce stále trval a žalobce projevil zájem nadále u žalované pracovat\"; jde tudíž o „ostatní překážku\" v práci na straně zaměstnavatele (§ 130 odst. 1 zák. práce), při níž má žalobce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku po dobu trvání pracovního poměru. Po zjištění průměrného výdělku žalobce podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok žalobce v požadované výši 68.850,- Kč „je zcela po právu\". Důvody pro změnu rozsudku odvolací soud shledal pouze v části týkající se příslušenství přiznaného nároku, kde soud prvního stupně „nesprávně rozhodl o splatnosti přisouzené částky\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.4.1999 č.j. 7 C 338/93-62 podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřovala v okolnosti, že „ze zdravotních důvodů, tedy bez svého zavinění, se zástupce žalované neměl možnost zúčastnit jednání před soudem a k celé věci se vyjádřit\". Žalovaná rovněž namítala, že „návrh byl podán bez právního důvodu\", neboť mezi účastníky nevznikl pracovní poměr na dobu neurčitou, nýbrž jen „opakovaně na základě ústní dohody krátkodobý pracovní poměr na dobu určitou vždy kratší jednoho měsíce\", který skončil uplynutím této doby, a protože „další krátkodobý pracovní poměr od 1.11.1993 již nebyl sjednáván z důvodu snižování počtu pracovníků\", „nebyl dán žádný důvod k sepisování dohody o rozvázání pracovního poměru či k výpovědi\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil „věcně příslušnému soudu\" k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že žalovaná se nezúčastnila ani jednoho prvostupňového či odvolacího jednání a „svoji aktivitu v průběhu celého soudního řízení omezila pouze na maření soudních jednání a na podávání opravných prostředků\". Soudům podle názoru žalobce nelze vytýkat nesprávný postup, kterým by žalované odňaly možnost jednat před soudem, neboť žalovaná byla o jednání soudu prvního stupně nařízeném na den 29.4.1999 i o odvolacím jednání nařízeném na den 14.1.2000 řádně vyrozuměna, jednání se však nezúčastnila a svoji nepřítomnost v prvém případě neomluvila vůbec a v druhém případě ji omluvila až dne 18.1.2000.

Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 1999 č.j. 7 C 338/93-62 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 1999 č.j. 7 C 338/93-62 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

103

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalovaná v dovolání brojí proti správnosti posouzení vlastního základu uplatněného nároku; napadá tak rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že odvolací soud - jen z důvodu rozdílného posouzení splatnosti přiznaného nároku (přisouzených částek) - rozsudek soudu prvního stupně změnil v akcesorickém výroku týkajícím se úroků z prodlení. Protože rozsudek odvolacího soudu nemá v dovoláním napadené části ve věci samé povahu měnícího rozsudku, nelze přípustnost dovolání důvodně dovozovat z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; i když v průběhu řízení byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl stejně). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem [§ 237 odst.1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání u soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je povinen, jde-li skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv nepřítomný účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání.

104

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně projednal žalobu a rozhodl o ní při jednání nařízeném na den 29.4.1999. Žalovaná byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána (předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 9.4.1999), ale jednání se nezúčastnila. Ve spise není založen žádný doklad (písemné podání, podání učiněné do protokolu, podání učiněné telefaxem nebo telegraficky) o tom, že by žalovaná požádala o odročení jednání, popřípadě že by svou neúčast u jednání omluvila. Odvolací soud projednal odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně při jednání nařízeném na den 14.1.2000. Rovněž k tomuto jednání byla žalovaná řádně a včas předvolána (předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 3.1.2000), ale jednání se nezúčastnila. O odročení tohoto jednání žalovaná nepožádala; až písemným podáním ze dne 18.1.2000, podle podacího razítka došlým odvolacímu soudu téhož dne, žalovaná „zpětně\" omluvila nepřítomnost svého jednatele „ze zdravotních důvodů (horečka, chřipka)\".

Z uvedeného vyplývá, že žalovaná byla řádně předvolána jak soudem prvního stupně k jednání nařízenému na den 29.4.1999, tak odvolacím soudem k jednání nařízenému na den 14.1.2000. Svou neúčast na jednání nařízeném na den 29.4.1999 žalovaná neomluvila ani nepožádala o odročení jednání. Svou nepřítomnost na jednání nařízeném na den 14.1.2000 žalovaná omluvila dodatečně, až čtvrtý den poté, co jednání proběhlo. V obou případech z obsahu spisu nevyplývají žádné objektivní okolnosti, které by jí bránily v tom, aby svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala odvolací soud o odročení jednání včas. Projednání věci tedy nic nebránilo a soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř., když věc projednaly v nepřítomnosti žalované.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. postižen, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly spojené s účelným uplatněním práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 2.475,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 2.550,- Kč [srov. § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. dubna 2001

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu