20 Cdo 523/2005Usnesení NS ze dne 21.09.2005

20 Cdo 523/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného H. L. G. proti povinné M. K., zastoupené advokátem, pro částku 242. 432,30 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 133/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 26. října 2004, č.j. 26 Co 278/2004-32, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud usnesením z 21. 11. 2003, č.j. 7 E 133/2003-10, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (bytu) a spoluvlastnických podílů k dalším nemovitostem (pozemku a společným částem domu – viz. odstavec 1), zakázal povinné nemovitosti převádět či jinak je zatížit (odstavec 2), uložil jí povinnost oznámit existenci případného předkupního práva a poučil ji o povinnosti k náhradě případné škody neoznámením vzniklé (odstavec 3), zavázal ji k náhradě nákladů řízení oprávněnému v částce 17. 720,- Kč (odstavec 4), oprávněnému přiznal osvobození od soudních poplatků (odstavec 5) a povinnou zavázal k zaplacení soudního poplatku ve výši 4. 850,- Kč (odstavec 6).

K odvolání povinné krajský soud shora označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. vyjma pátého odstavce výroku týkajícího se osvobození oprávněného od soudního poplatku (posuzováno podle obsahu výroku), potvrdil s odůvodněním, že námitka započtení její vzájemné pohledávky je ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí nedůvodná, jelikož k takovému zániku vymáhané pohledávky může soud přihlédnout teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí; podkladový titul odvolací soud považoval za vykonatelný po materiální i formální stránce a za splněny měl i ostatní předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. (za zásadně právně významnou považuje otázku, „zda z hlediska ustanovení § 251 o.s.ř. musí být zkoumáno před nařízením výkonu rozhodnutí, byla-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna či nikoli“), povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v tom, že soud výkon rozhodnutí nařídil přesto, že vymáhaná pohledávka oprávněného podle jejího názoru zanikla v důsledku započtení její vzájemné pohledávky, učiněného opakovaně přinejmenším podáními z 15. 2. 1999 a z 13. 1. 2000, tedy dokonce ještě před zahájením daného vykonávacího řízení (tedy přede dnem 16. 10. 2003, kdy byl soudu doručen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí).

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí, je upravena v § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nikoli však jen tímto ustanovením samotným, ale současně i ustanovením § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř., jež podle § 238a odst. 2 platí obdobně.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož odvolací soud – ač ve výroku užil pojmu, že usnesení soudu prvního stupně mění – je ve skutečnosti nezměnil, nýbrž potvrdil, jelikož návrhu na nařízení exekuce pro celkovou částku 242.432,30 Kč s příslušenstvím v plném rozsahu vyhověl, tedy o právech a povinnostech účastníků rozhodl stejně jako soud prvního stupně, takže jediná „změna“ spočívá v poněkud odlišné formulaci týchž povinností povinné, jak je stanovil soud prvního stupně; odvolací soud ostatně v předposledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že „z důvodu upřesnění výrokové části přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, která však má jen formální, nikoli obsahový význam“, a tomu, že sám své rozhodnutí považoval za potvrzující, odpovídá také poučení o dovolání.

Přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána proto, že napadenému usnesení nepředcházelo kasační rozhodnutí.

Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti (ve skutečnosti) potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 238a odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (pokud tedy povinná ohlásila i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., jde o důvod k založení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý). Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovoláním formulovanou otázku – zkoumá-li soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), zda právo přiznané exekučním titulem zaniklo započtením pohledávky povinné za oprávněným – ovšem odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Soudní praxe již desítky let vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, příp. písm. h/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).

V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Oprávněnému, jemuž by tato náhrada jinak příslušela, však v tomto stadiu řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (vyjádření z 8. 2. 2005 se netýká dovolání, ale – výslovně – návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí); tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu