20 Cdo 3660/2018Usnesení NS ze dne 24.10.2018

20 Cdo 3660/2018-869

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Les Laboratoires Servier se sídlem v Suresnes cedex 50, rue Carnot, 92284, Francouzská republika, registrační číslo 085480796, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 976/12, proti povinným 1) Simply You Pharmaceuticals a. s., se sídlem v Praze 3, Roháčova č. 188/37, identifikační číslo osoby 25385381, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3c, 2) SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, se sídlem v Charles Mathias, 942 Windemere Drive NW, Salem, Oregon, Spojené státy americké, registrační číslo 604094-98, jednající organizační složkou SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova č. 1224/42, identifikační číslo osoby 29016827, zastoupené Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3c, k vymožení jiné povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 1868/2015, o dovolání povinné 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 18 Co 88/2018-811, takto:

Dovolání povinné 1) se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2018, č. j. 18 Co 88/2018-811, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. října 2017, č. j. 35 EXE 1868/2015-758, ve výroku I., jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné 1) ze dne 8. dubna 2016 na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu vydaného pověřeným exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem dne 23. března 2016 pod č. j. 085 Ex 1808/15-180, a v tom rozsahu výroku II., jímž soud prvního stupně ponechal v platnosti exekuci pro vymožení pokuty na základě exekučního příkazu ze dne 23. března 2016, č. j. 085 Ex 1808/15-180, a dále pro vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné v exekučním řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla povinná 1) dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek:

1) zda může být z hlediska práva nekalé soutěže shledána odpovědnou za obsah reklamy osoba odlišná od zadavatele reklamy, která podle povinné 1) dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena;

2) zda může exekutor a exekuční soud obsahově rozšířit zdržovací výrok pravomocného rozhodnutí, které je exekučním titulem, týkající se určité kategorie výrobků, i na jiné typy výrobků, než na které se zdržovací výrok vztahuje, při jejímž řešení se měl podle povinné 1) odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu;

3) zda je třeba exekuční příkaz, kterým byla uložena pokuta v rámci exekuce ukládáním donucovacích pokut pro účely vymožení nepeněžité povinnosti, bez dalšího zrušit, nebyl-li v době zastavení exekuce (jako celku) pravomocně přezkoumán na základě povinným podaného návrhu na částečné zastavení exekuce formou této pokuty, jinými slovy nebylo-li v době zastavení exekuce postaveno najisto, zda jím uložená pokuta byla uložena důvodně a ve správné výši, nebo zda může být i za této právní situace ponechán v platnosti, která podle povinné 1) dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena;

4) zda je odvolací exekuční soud povinen se ve svém rozhodnutí vypořádat se všemi relevantními námitkami prezentovanými v odvolání, při jejímž řešení se měl podle povinné 1) odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 18 Co 71/2017-811, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona

č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud předně uvádí, že otázky 1) a 2) již dovolatelka vznesla v předchozím dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. května 2017, č. j. 18 Co 71/2017-672, kde otázka 1) byla formulována zcela totožně a otázka 2) byla formulována následovně: „zda lze v rámci exekučního řízení uložit pokutu povinným i v případě, že v reklamě byl prezentován zdravotnický prostředek, přestože ve výroku nalézacího soudu byl uložen zákaz konkrétních tvrzení ve vztahu k prezentaci doplňků stravy, nikoliv tedy zdravotnických prostředků“, přičemž obsahově se jedná o stejné otázky. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. února 2018, č. j. 20 Cdo 5523/2017-772, kterým odmítl předchozí dovolání povinných, k těmto (a dalším) vzneseným otázkám uvedl, že dovolatelé netvrdí žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, když podstatou jejich námitek je nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů, a napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Nadto Nejvyšší soud dodal, že námitky dovolatelů směřují převážně proti případným vadám nalézacího řízení, které není možné zkoumat a odstraňovat v řízení exekučním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06).

Nejvyšší soud proto nyní ve vztahu k otázkám 1) a 2) opakuje, že podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto požadavkům však dovolatelka ze stejných důvodů, které jsou uvedeny výše, ani v nyní řešené věci nedostála.

Co se týče otázky 3), Nejvyšší soud rovněž v citovaném usnesení č. j. 20 Cdo 5523/2017-772, odkázal na svou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že konformním jednáním povinného není titul konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem výkonu rozhodnutí; poruší-li povinný uloženou povinnost kdykoli v budoucnu (poté, co výkon rozhodnutí byl zastaven), může oprávněná podat nový návrh na nařízení výkonu téhož rozhodnutí, aniž by se musela proti povinnému domáhat nového rozhodnutí v nalézacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 2101/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uveřejněné pod číslem 75/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedl rovněž, že i v případě, kdy je výkon rozhodnutí (exekuce) ukládáním pokut zastaven, rozhodnutí, kterými byly povinné osobě pokuty uloženy, tím nejsou dotčeny, neboť jednou uloženou pokutu již nelze prominout. I když byl výkon rozhodnutí (event. exekuce) zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu bude soud (stát) i v takovém případě po povinném vymáhat, což však neznamená, že by povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 4367/2010). Tyto závěry dopadají i na nyní řešený případ. Jestliže tedy v posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na exekuci byl podán důvodně a z tohoto důvodu zastavil exekuci toliko částečně a ponechal ji v platnosti pro uložené pokuty a náklady exekuce a náklady oprávněného, které doposud nebyly zaplaceny, postupoval v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání proto není, co se týče této otázky, přípustné.

K otázce 4) Nejvyšší soud uvádí, že tvrdí-li dovalatelka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, resp. od v něm citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, mýlí se, neboť napadené rozhodnutí je naopak s uvedenou judikaturou zcela v souladu. V naposled uvedeném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V nyní řešené věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které plně odkázal, a i nadto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil tak, že vyhovuje požadavkům kladeným na něj citovanou judikaturou. Ani tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu