20 Cdo 2704/2008Usnesení NS ze dne 23.06.2010

20 Cdo 2704/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nyní již zletilého T. N., dříve zastoupeného matkou H. N., bytem tamtéž, zastoupenou Mgr. Margaret Mikulovou, advokátkou se sídlem ve Valašském Meziříčí, Křížkovského 116, proti povinnému F. N., zastoupenému JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Jagellonská 1, pro dlužné výživné v částce 76.000,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 E 399/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 1. 2008, č. j. 44 Co 289/2007-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám Mgr. Margaret Mikulové, advokátky.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 18. 4. 2007, č. j. 23 E 399/2003-74, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinný neprokázal své tvrzení o obnovení společného soužití s matkou tehdy nezletilého oprávněného. S odvolacími námitkami se vypořádal závěrem, že neexistence důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byla prokázána především tvrzeními samotného povinného, který odkázal na skutečnosti jím přednesené v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 20/2004, jež vyústilo v rozsudek z 1. 11. 2004, kterým byl pro účinnou lítost zproštěn obžaloby z trestného činu zanedbání povinné výživy. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil svědecké výpovědi P. M. a L. P., jakož i výpověď matky oprávněného a další (listinné) důkazy včetně připojeného trestního spisu, takže dokazování nebylo v průběhu odvolacího řízení třeba doplňovat dalšími svědeckými výpověďmi navrženými povinným.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že „soud rozhodl na základě neúplné důkazní situace, provedené důkazy nesprávně hodnotil a dospěl tak k nesprávnému právnímu názoru.“ Především trvá na tom, že dluh na výživném neexistuje. Odvolacímu soudu vytýká, že (bez jakéhokoli zdůvodnění) neprovedl důkaz výslechem jím navržených svědků V. H., K. A., J. D. a E. Č., jež „všichni mohou potvrdit, že rodinu financoval a především osobně pečoval o nezletilého syna.“ Překvapivé pro něj je, že soud odmítl vycházet ze zprošťujícího rozsudku v trestní věci, takže „zde existují dva právní názory téhož soudu, kdy na jedné straně byl obžaloby ze závažného trestného činu zanedbání povinné výživy zproštěn, a na straně druhé po něm exekuční soud požaduje, aby splnil to, co podle rozsudku trestního soudu bylo uhrazeno a splněno.“ Soud pochybil také tím, že se nezabýval výdělkovými schopnostmi a možnostmi matky v kritickém období, a že nezkoumal, jak se povinný podílel na úhradě potřeb nezletilého, a nezohlednil, že veškeré své finanční prostředky včetně vedlejšího příjmu investoval do potřeb rodiny a nezletilého. V závěru dovolání vyjadřuje přesvědčení, že přístup soudu byl od samého počátku neobjektivní, výrazně stranící matce; cítí se poškozen na svých právech, jelikož – kdyby si byl dluhu na výživném vědom – nevedl by tak dlouhodobý spor, který je pro něj nervovou, časovou a finanční zátěží.

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinný, jenž se otázkou přípustnosti dovolání vůbec nezabýval, argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.

Dovolatel zpochybnil závěr, že účinnost exekučního titulu (rozsudku o úpravě výchovy a výživy tehdy nezletilého oprávněného podle § 50 odst. 1 zákona o rodině) nezanikla. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda rodiče oprávněného obnovili soužití. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí pro neúčinnost exekučního titulu (§ 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho neúčinnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při rozhodování, které z navržených důkazů provede), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.

Kromě toho povinný v dovolání (výslovně) kritizuje hodnocení důkazů, a to jak listinných, tak důkazů výpověďmi svědků; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani důvody dalšími. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268). Uplatněním žádného z dovolacích důvodů není ani výtka (či konstatování), že napadené rozhodnutí je nespravedlivé. K námitce nesprávnosti hodnocení důkazu trestním spisem Nejvyšší soud (pouze pro úplnost) připomíná rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1966 pod poř. č. 58, podle něhož soud v občanském soudním řízení není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v řízení trestním, a stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 5. 12. 1979, sp. zn. Pls 2/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1979 pod poř. č. 22, podle něhož je soud vázán pouze výrokem, nikoli tedy odůvodněním trestního rozsudku (s. 194/492).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky na částku 1.000,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2010

JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.

předseda senátu