20 Cdo 2579/99Usnesení NS ze dne 28.02.2001 Prominutí zmeškání lhůty. Opožděné odvolání.

20 Cdo 2579/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města H. proti žalovaným 1/ R. K., a 2/ J. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky Havířov pod sp. zn. 27 C 315/97, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.1.1999, č.j. 13 Co 128/99 - 44, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud odmítl jako opožděné (§ 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) odvolání druhé žalované proti rozsudku, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost vyklidit ve výroku označený byt. Za den jeho doručení (§ 47 odst. 1 o.s.ř.) považoval den 28.12.1998, kdy jej oba žalovaní převzali od poštovního doručovatele, a posledním dnem patnáctidenní lhůty podle § 204 odst. 1 o.s.ř. byl tedy den 12.1.1999 (úterý). Jestliže odvolání druhé žalované bylo předáno k poštovní přepravě až 15.1.1999, stalo se tak zjevně opožděně a uvedená lhůta uplynula marně.

Ve včasném dovolání druhá žalovaná (posléze zastoupena advokátem) namítla, že postupem soudu, "tj. rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě", jí byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedla, že opožděné podání odvolání bylo způsobeno jejím špatným zdravotním stavem (provázeným intenzivními bolestmi), a tím, že lhůtu patnácti dnů, o které byla poučena, si vyložila jakožto období dnů nikoli kalendářních ale pracovních (v poslední, takto určený, den odvolání podala). Rozhodnutí odvolacího soudu je za těchto okolností nesprávné, pročež dovolatelka navrhla, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) ve smyslu § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

Názor dovolatelky, že vytýkané nesprávnosti napadeného rozhodnutí jsou podřaditelné ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neobstojí. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se vytýkaný postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li postupem nesprávným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za "postup soudu v průběhu řízení" lze tedy považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Odvolací soud však odvolání odmítl proto, že bylo podle jeho názoru podáno opožděně, a tento jeho hodnotící úsudek (jenž se promítl přímo do rozhodnutí) nesprávný postup soudu v průběhu řízení nezakládá. Vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. řízení tudíž netrpí a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. dán není.

Zbývá posoudit, zda dovolatelčiny námitky naplňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 158 odst. 2 o.s.ř. se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům, do vlastních rukou.

Jak vyplývá z doručenky založené ve spisu, dovolatelka (stejně jako první žalovaný) svým podpisem potvrdila převzetí zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně od poštovního doručovatele dne 28.12.1998, a proto právem od následujícího dne odvolací soud počítal běh odvolací lhůty. Zjištění, že posledním dnem této (patnáctidenní) lhůty byl den 12.1.1999, je pak správné, a totéž platí o tom, že odvolání, předané k poštovní přepravě až dne 15.1.1999, je odvoláním opožděným, včetně důsledků, jež předjímá ustanovení § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Dovolatelka ostatně tyto závěry nezpochybnila.

O odvolání byla správně a úplně poučena, a úprava jiných lhůt k odvolání, zakotvená v § 204 odst. 2 o.s.ř., se neuplatní. Je-li lhůta stanovena dny, míní se tím - všeobecně a srozumitelně - dny kalendářní (viz též ustanovení § 57 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.), a aby šlo o dny pracovní, muselo by tak být výslovně uvedeno.

Dovolatelka je však toho názoru, že přesto je napadené rozhodnutí nesprávné, jestliže odvolací soud nezahrnul do právního posouzení okolnost jejího nepříznivého zdravotního stavu (coby příčiny, že odvolání podala opožděně), čímž obrátila pozornost - a nic jiného nepřichází v úvahu - k procesní úpravě prominutí zmeškání lhůty.

Podle § 58 odst. 1 o.s.ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.

Ani v tomto směru však nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení. Návrh na prominutí zmeškání lhůty totiž dovolatelka nepodala, a to ani spolu s odvoláním ani dodatečně.

Není-li rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zmeškání lhůty prominul, je závěr, že odvolání bylo podáno opožděně, nezvratný. Pak logicky nastává - podle § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - jediný zákonem předvídaný důsledek, totiž že odvolací soud takové odvolání odmítne, aniž by se mohl zabývat otázkou věcné správnosti jím napadeného rozhodnutí. Uplatní se účinky právní moci, včetně toho jejího znaku, jímž je zásadní nezměnitelnost rozhodnutí, které nebylo včasným odvoláním napadeno (§ 159 odst. 1 a 3, § 206 odst. 1 o.s.ř.).

Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že v případě, kdy je podáno opožděné odvolání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o.s.ř., by měl soud povinnost odvolatele k jeho podání vyzvat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.199, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 65/2000).

Jelikož se tedy správnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 1, věty za středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalobci, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2001

JUDr. Vladimír Kurka,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová