20 Cdo 1373/2006Usnesení NS ze dne 28.11.2007

20 Cdo 1373/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) V. M., b) M. R., proti povinnému L. K jako právnímu nástupci

V. K., zastoupené advokátem, pro částku 130.000,- s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 15 E 785/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 1. 2004, č.j. 19 Co 21/2004-26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. 10. 2003,

č. j. 15 E 785/2003-13, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí se krajský soud vypořádal závěrem, že „za situace, kdy povinná jiný vhodnější zákonný způsob výkonu rozhodnutí nenavrhuje, pobírá pouze starobní důchod a vymáhanou částku dluží od roku 1999, je třeba považovat závěr okresního soudu, že jiný vhodný způsob výkonu nebyl zjištěn a že nařízený způsob výkonu tedy není zřejmě nevhodným, za správný.“

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinná namítla nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Dovolatelka zdůrazňuje, že „nařízení exekuce prodejem nemovitosti zpravidla bývá citelným zásahem do vlastnických práv povinného a jeho majetkové a hospodářské situace vůbec. Povinná je těžce nemocná a prodej svého rodinného domku by těžce nesla, což by mohlo vést k dalšímu zhoršení jak psychického tak fyzického zdravotního stavu. Vzhledem k tomu měl být výkon rozhodnutí proveden srážkami z jejího starobního důchodu.“

Oprávnění (viz podání z 31. 8. 2005 na č. l. 56) s dovoláním nesouhlasili.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinná, jež přípustnost dovolání dovozovala pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko

„Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení

§ 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.

O případ zřejmé nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí pro nepoměr výše vymáhané pohledávky k ceně předmětu výkonu (jediného kritéria výslovně uvedeného v příkladmém výčtu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř.) však v souzené věci nejde a netvrdí se to ostatně ani v samotném dovolání.

Důvodem k postupu podle § 264 odst. 1 in fine o.s.ř. – zejména vzhledem k poměru výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím (desetiprocentním ročním úrokem od 11. 12. 1999 do zaplacení) k výši starobního důchodu povinné (9.032,- Kč, z čehož byla placena úhrada za pobyt v ústavu sociální péče částkou 6.134,- Kč) – nemohla být ani okolnost namítaná (navíc jako novum, tedy z rozporu s ustanovením

§ 241 odst. 4 o.s.ř.) v dovolání, totiž nemoc povinné a její předpokládané zhoršení zdravotního stavu v důsledku případného provedení exekuce.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli podle § 146 odst. 3,

§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu