20 Cdo 1183/99Usnesení NS ze dne 29.03.2001 Nájem bytu. Byt jako předmět nájmu. Sloučení bytů. Rozhodnutí stavebního úřadu.

20 Cdo 1183/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně D. W. proti žalovanému K. W., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 266/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.12.1997, č.j. 21 Co 361/97 - 55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zrušení práva společného nájmu označeného bytu. Soubor místností (kuchyni a čtyři pokoje s příslušenstvím), který účastníci užívají, za byt totiž podle jeho názoru pokládat nelze; a to proto, že ačkoli odbor bytového hospodářství obvodního národního výboru rozhodl v období let 1983 a 1985 o postupném sloučení původně tří samostatných bytových jednotek, nebylo již příslušným stavebním úřadem rozhodnuto (žalobkyně tuto skutečnost nedoložila) o změně v užívání (o tzv. rekolaudaci) tak, aby z hlediska stavebněprávního mohlo jít o (jediný) byt. Odvolací soud, odkazuje na soudní praxi, vycházel z toho, že právo užívání (nájmu) mohlo vzniknout jen k těm bytovým prostorám, jež byly jakožto samostatná bytová jednotka kolaudovány příslušným stavebním úřadem. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému potvrzujícímu výroku nevyhověl, neboť měl za to, že v řízení nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu.

Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátkou) namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Rozhodnutí je podle jejího názoru především v rozporu s ustanovením § 871 odst. 1 obč. zák., neboť odvolací soud přehlédl, že vznik sporného právního vtahu nelze posuzovat podle „současných\" právních norem. Odvolací soud - v rámci zjištění, zda byt účastníků byl rekolaudován - též nedocenil okolnost, že stavební úřad vydal stavební povolení pro zřízení etážového topení, jelikož ta nepřímo dokládá, že rekolaudační rozhodnutí (jestliže se stavební povolení váže k bytu již sloučenému) vydána byla. Ostatně, mínila dovolatelka, v případě, že se tyto doklady nedochovaly, měl odvolací soud přihlédnout k § 104 odst. 1 stavebního zákona, jež zakládá fikci, že stavba je určena k účelu, ke kterému slouží bez závad. A konečně, ani názor, že v případě sloučení bytů podle § 58 zákona č. 41/1964 Sb. je nutná rekolaudace, není správný, neboť v zákoně o hospodaření s byty takový postup „nebyl zahrnut\"; poněvadž podle § 58 tohoto zákona docházelo v minulosti k slučování bytů „zcela běžně\", a stanovisko odvolacího soudu legitimnost právních vztahů k nim zpochybňuje, je podle dovolatelky napadené rozhodnutí i zásadního právního významu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.„).

Ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Přípustnost dovolání, již upravuje ustanovení § 237 odst. 1, je spojena s existencí kvalifikovaných vad řízení a rozhodnutí, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; ty však v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby rozsudku, který byl potvrzen, předcházel rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak (proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení § 239 odst. 1, a proto zbývá posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení § 239 odst. 2.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených (je-li dovolání přípustné) - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Z podaného výkladu tedy především plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) resp. dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. To je v dané věci významné proto, že dovolatelka vycházela z předpokladu opaku.

Námitka nesprávnosti skutkových zjištění, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se ostatně nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle § 133 až § 135 o.s.ř.

Neúplnost skutkových zjištění je pak relevantní tehdy, a zakládá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou než v § 237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení § 120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro navrhovatele nepříznivý skutkový závěr, resp. neprovedl důkaz, který byl k zjištění skutkového stavu potřebný).

Právě námitky, subsumovatelné pod tyto - v daných souvislostech neužitelné - dovolací důvody, dovolatelka uplatnila především, výslovně se jich dovolávajíc.

Výtka, že ze zjištění existence stavebního povolení pro vybudování etážového topení měl být učiněn jiný skutkový závěr o „rekolaudaci\" bytu po sloučení s byty sousedními, nese zjevné znaky námitky skutkové, jíž je napadána správnost učiněných zjištění (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) prostřednictvím argumentu vadného hodnocení důkazů, a výtka, že se odvolací soud „nevypořádal s ustanovením § 104 odst. 1 stavebního zákona\", je svojí podstatou námitkou z vadného úsudku o důkazním břemenu na základě absentujícího (a tím neúplného) zjištění ohledně okolnosti, že doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, nebyly zachovány (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).

Tím jsou - obojí - v daném dovolacím řízení zjevně bezcenné; jejich prostřednictvím podmínku, aby rozsudek odvolacího soudu měl zásadní význam po stránce právní (§ 239 odst. 2 o.s.ř.), splnit nelze.

Dovolací důvod, ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. naopak uplatnitelný, podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (který se pojí s tím, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval), se - co do obsahu dovolání - pojí toliko s dvojím; za prvé s námitkou, že odvolací soud vznik sporného právního vztahu nesprávně posuzoval podle „současných\" právních norem, a za druhé s tvrzením, že není správný názor, že v případě sloučení bytů podle § 58 zákona č. 41/1964 Sb. je nutná „rekolaudace\". S potřebou vyvrácení tohoto názoru dovolatelka identifikovala i podmínku zásadního právního významu rozhodnutí.

Hlediska zásadního právního významu rozhodnutí, jež byla v předchozím vyložena, však ani jedné z těchto námitek nesvědčí.

První námitce nesvědčí již proto, že neobstojí. Jestliže - jak je z napadeného rozhodnutí zjevné - nic nedokládá, co dovolatelka tvrdí (že odvolací soud vznik právního vztahu účastníků posuzoval podle „současných\" předpisů), pak takové tvrzení nemůže otevřít spor o to, podle jakých předpisů odvolací soud tuto otázku posuzovat měl, neboť - logicky - správnost jeho závěrů nezpochybňuje. Není-li však relevantně zpochybněna správnost právního řešení, jež přijal odvolací soud, je vyloučeno - v dovolacím řízení, co do jeho přípustnosti podle § 239 odst. 2 o.s.ř. - uvažovat o jeho právním významu.

Ani druhou právní otázku nelze považovat za zásadního významu, jelikož její posouzení odvolacím soudem je v souladu s tím, které dominuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Kupř. podle rozsudku ze dne 30.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž § 154 odst. 1 obč. zák. spojoval vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu, a nebylo ani „jinou právní skutečností\" ve smyslu téhož ustanovení; bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů, a to z hlediska zásad, dobově stanovených pro hospodaření s byty.

V rozsudku ze dne 14.12.2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obsahoval-li zákon č. 41/1964 Sb. v ustanovení § 62 obecnou definici bytu, podle níž se jím rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky, pak pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní byl nutně spjat s předpokladem pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu, a ten musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (rozumí se podle § 54, § 55, §§ 58 a násl., § 85 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt, a pouhý způsob jejich faktického užívání relevantní není.

Jestliže je dovoláním napadený právní názor, který v dané věci uplatnil odvolací soud, s tímto (ustáleným) judikatorním závěrem konformní, pak otázku, jež by mohla být zásadního právního významu, nevystihuje, v důsledku čehož dovolání ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné není.

Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl než dovolání žalobkyně - podle § 243b odst.4, § 218 odst.1 písm. c/ o.s.ř. - odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovanému, jenž by ve smyslu těchto ustanovení měl právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír Kurka,v. r.

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelovápředseda senátu