20 Cdo 1148/2001Usnesení NS ze dne 12.12.2001

20 Cdo 1148/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Městského úřadu v J. proti povinným 1) F. H. a 2) R. H., provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu Jičíně pod sp. zn. E 287/98, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 1999, č. j. 17 Co 77/99-64, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit prvnímu povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením odvolací soud změnil usnesení ze dne 11. listopadu 1998, č. j. E 287/98-26 - jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí Městského úřadu v Jičíně odstraněním nepovolené stavby specifikované ve výroku usnesení, oprávněnému povolil, aby si tuto práci provedl sám nebo nechal provést třetí osobou na náklad povinných, a povinné zavázal k zaplacení částky 200.000,- Kč jako potřebného nákladu předem a částky 950.- Kč jako náhrady nákladů exekuce - tak, že návrh zamítl a oprávněného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení; své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že povinní (kteří odepřeli převzetí nyní vykonávaného rozhodnutí) nebyli poučeni o následcích bezdůvodného odepření písemnosti, a že rozhodnutí městského úřadu, které tudíž nebylo doručeno, není vykonatelné.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včasným (k námitce /prvního povinného/ opožděnosti dovolání viz níže) dovoláním, jímž namítá, že toto rozhodnutí - jestliže soud z nesplnění povinnosti pošty upozornit na důsledky odepření přijetí písemnosti dovodil závěr o nevykonatelnosti titulu - spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které „...nebylo hodnoceno v širších souvislostech…“, (jestliže odvolací soud pouze „zkonstatoval“, že na zásilkách je záznam pošty „Zpět, odepřel přijetí“, a jestliže „v širších souvislostech“ neprováděl dokazování, zda povinní na důsledky odepření skutečně byli upozorněni). Podle oprávněného je navíc z „celého průběhu stavebního řízení…nepochybné, že oba povinní o těchto důsledcích věděli, byli poučováni i příslušnými referenty stavebního odboru, neboť nepřevzetí zásilek nebylo ojedinělé.“

První povinný ve svém vyjádření (s nímž se druhá povinná ztotožnila) navrhl, aby dovolání, jež navíc považoval za opožděné, bylo zamítnuto .

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. června 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního závěru odvolacího soudu, že vykonávané rozhodnutí městského úřadu není pravomocné a tedy ani vykonatelné. Námitka oprávněného, učiněná poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /nejde tedy, jak nesprávně uvádí dovolatel, o to, zda skutkové zjištění „bylo hodnoceno v širších souvislostech“/) je nedůvodná již proto, že odvolací soud - zkoumáním, zda titul exekuce byl (vůbec) řádně doručen - žádná skutková zjištění nepřijímal (srov. též - obdobně - závěr přijatý v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 3).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení § 274 písm. f) o. s. ř. se ustanovení § 251 až 271 o. s. ř. použije i na výkon vykonatelných rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou. Podle odstavce třetího téhož ustanovení odepřel-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, je doručena dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno; na to musí doručovatel adresáta upozornit.

Jak plyne z obsahu spisu, je na doručenkách zásilek, jimiž byla vykonávaná rozhodnutí (č. l. 97) doručována, záznam pošty „Zpět, odepřel přijetí“, otisk úředního razítka ze dne 26. února 1999 a podpis doručovatele. Doručenky dále obsahují údaje předepsané ustanoveními bodů 17.  20. přílohy č. 5 k vyhlášce č. 78/1989 Sb. o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů (poštovní řád), ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jakož i ustanoveními § 47 odst. 2 o. s. ř., resp. § 24 odst. 2 správního řádu. Na doručenkách však není (předtištěno ani zaznamenáno doručovatelem) upozornění podle ustanovení § 24 odst. 3 správního řádu o důsledcích bezdůvodného odepření přijetí zásilky, ani zápis o případném důvodu odmítnutí (kdy by však nešlo o odmítnutí bezdůvodné, takže upozornění podle § 24 odst. 3 správního řádu by nebylo třeba; v takovém případě by ovšem soud byl - při šetření, zda vykonávané rozhodnutí bylo řádně doručeno - povinen to, zda je odmítnutí bezdůvodné či nikoli, posoudit).

Jestliže podklad pro závěr, že povinní byli upozorněni na následky bezdůvodného odmítnutí přijetí písemností, chybí, nelze vykonávané rozhodnutí považovat za doručené řádně, tj. v souladu s ustanovením § 24 odst. 3 správního řádu; právní posouzení odvolacího soudu, že rozhodnutí tak dosud nenabylo právní moci a tudíž ani vykonatelnosti je proto správné.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř. ).

Závěr prvního povinného o opožděnosti dovolání (odůvodněný argumentem, že „…nelze předpokládat, že by…oprávněný převzal usnesení až 28. 6. 1999…“, když jemu bylo doručeno 24. června 1999) je nesprávný již proto, že první povinný opomíjí skutečnost, že napadené usnesení bylo doručováno i třetímu účastníkovi řízení (druhé povinné). Bylo-li jí napadené usnesení doručeno až 1. července 1999 (srov. doručenku na č. l. 67a), bylo posledním dnem dovolací lhůty úterý 1. srpna 1999, a dovolání (podané oprávněným osobně u soudu prvního stupně 29. července 1999) je tudíž včasné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem povinných, ty u druhé povinné (posuzováno podle obsahu spisu) nevznikly a u prvního povinného řízení spočívají v částce 325,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden poloviční úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 2, § 7 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. e), odst. 3 vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) -av částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li oprávněný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může první povinný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. prosince 2001

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu