20 Cdo 1091/2005Usnesení NS ze dne 26.01.2006

20 Cdo 1091/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné S. a k. o. B., a.s., proti povinné W. S. B., v.o.s., zastoupené advokátem, pro částku 18.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 925/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 2004, č. j. 20 Co 816/2003-19, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 24. 2. 2003, č.j. 69 Nc 925/2003-5, kterým městský soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální vykonatelnosti podkladových rozsudků (pro zmeškání) měl odvolací soud za splněny.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“ (aniž ovšem konkretizuje, kterou otázku považuje po právní stránce za zásadně významnou) povinná namítá, že vykonávané rozsudky – protože nebyly jí „ani jejím společníkům nikdy doručeny“, nemohly nabýt vykonatelnosti; dospěl-li tedy odvolací soud k závěru opačnému, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka pak (viz bod 3 druhé strany dovolání na č.l. 22v.) uvádí, že své sídlo zřídila v místě trvalého bydliště společníka Ing. T. S., který byl ve společenské smlouvě již při vzniku společnosti ustanoven jako pověřený společník – statutární orgán. Tento společník po rozvodu svého manželství od dubna 1996 na adrese povinné trvale nebydlel, povinná však zde měla své sídlo i nadále, ač adresa pro doručování listin jejímu statutárnímu orgánu byla změněna na „K. 1, B.“. Na tuto adresu byla povinné soudem doručena jediná písemnost, a to až usnesení o nařízení exekuce. Ve zbylé, rozsahem však převažující části dovolání pak povinná namítá věcnou nesprávnost podkladových rozsudků.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, případně exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. (viz § 130 tohoto zákona), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použít nelze (usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci nařídil, nepředcházelo jeho dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí), je namístě zvažovat splnění předpokladů vymezených ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Závěr, že k exekuci navržené rozsudky jsou formálně vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na základě uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, zda podkladové rozsudky byly povinné doručeny řádně, tedy v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 o.s.ř. v rozhodném znění (účinném do 31. 12. 2000). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého z uvedených důvodů – posuzováno podle obsahu dovolání – povinná odvolacímu soudu vytýká, že okolnosti, za nichž mělo dojít k doručení rozsudků, nezjišťoval, a předkládá vlastní skutkovou verzi, založenou na tvrzení, že jí rozsudky doručeny nebyly, jelikož její „pověřený společník – statutární orgán“ se v jejím sídle v době jejich doručování nezdržoval.

I když dovolatelka právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti k exekuci navržených rozsudků zpochybnila k tomu určeným důvodem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinila tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudovala na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními pravidly (zejména s ustanovením § 48 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) – dospěl odvolací soud. Neúplnost skutkových zjištění však lze – viz výše – namítat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jenž je ovšem důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým.

Založit přípustnost dovolání nejsou způsobilé ani námitky věcné nesprávnosti k exekuci navržených titulů, jelikož k věcnému přezkumu podkladových rozhodnutí exekuční soud příslušný není.

Pouze pro úplnost se dodává, že povinná v dovolání uplatňuje argumenty z hlediska ustanovení § 48 odst. 2 o.s.ř., v rozhodném znění (a tedy i z hlediska následného posouzení, zda k exekuci předložené rozsudky jsou formálně vykonatelné), nerelevantní. Pro posouzení, zda tato rozhodnutí byla doručena v souladu se zákonem, je totiž právně významné jedině to, zda bylo doručováno na adresu sídla právnické osoby uvedenou v žalobě či v obchodním rejstříku, případně na jinou soudu známou adresu této právnické osoby (doručování fyzickým osobám oprávněným jednat za právnickou osobu zavedla do ustanovení § 47 odst. 4 o.s.ř. teprve jeho novela č. 30/2000 Sb., účinná od 1. 1. 2001). Dovolatelka však ani sama netvrdí, že by soudu byla takováto jiná adresa známa, pouze bez dalšího uvádí, že „adresa pro doručování listin jejímu statutárnímu orgánu (jehož bydliště jakožto fyzické osoby je však z hlediska ustanovení § 48 odst. 2 o.s.ř., v rozhodném znění, právně nevýznamné) byla změněna na K. 1, B.“. Netvrdí ani, že by takováto adresa pro doručování listin vyplývala z obchodního rejstříku, naopak výslovně uvádí, že i po odstěhování statutárního orgánu měla své sídlo nadále, tedy i v době doručování vykonávaných rozsudků, na stejné adrese (uvedené v obchodním rejstříku).

Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. ex. řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu