11 Tdo 873/2004Usnesení NS ze dne 31.08.2004

11 Tdo 873/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 dovolání podané obviněným D. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 13 To 54/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 124/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 5 T 124/2003, byl D. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se D. K. dopustil uvedené trestné činnosti tím, že dne 2. 3. 2003 v době kolem 20:00 hodin ve S., okres K., poté, co poškozená T. Š. přijela svým vozidlem zn. Ford Escort SPZ AHU 90-11 před místo bydliště v ul. A. D. čp. 1601 a otevřela dveře od garáže, aby mohla vozidlo zaparkovat, přistoupil k ní, přitiskl jí k obličeji kus látky napuštěné olejem, chytil ji za vlasy, udeřil pěstí do obličeje a poté nasedl do nastartovaného vozidla v hodnotě nejméně 170 000 Kč, s kabelkou poškozené, peněženkou s hotovostí 200 Kč, osobními doklady a mobilním telefonem zn. Nokia 6510 v hodnotě 6 000 Kč a z místa ujel.

Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 13 To 54/2004, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 23. 4. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Kladně dne 21. 4. 2004.

Proti shora citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný dne 23. 6. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, ve spojení s výroky rozsudku okresního soudu. Důvod dovolání specifikoval odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež spočívá v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy v předchozím řízení zjištěné jednání nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tento závěr dovozuje poukazem na výpověď poškozené, jejíž pravdivost nezpochybňoval. Z té je zřejmé, že cílem útoku muže, který na ni čekal před domem, přitiskl ji k obličeji kus látky napuštěné chemikálií, udeřil ji a snažil se ji odvléci do otevřené garáže, bylo poškozené ublížit, popř. ji vylekat. Nic naopak nenasvědčuje úmyslu pachatele útok podniknout s cílem zmocnit se jejího automobilu. Dovozování loupežného motivu je v rozporu jak s popisem skutku, tak i logikou věci. Pokud bylo záměrem pachatele odcizit vozidlo, nic mu nebránilo využít okamžiku, kdy poškozená manipulovala se zámkem garáže, nasednout do vozidla a odjet. Nedává žádný smysl, proč by pachatel v úmyslu odcizit auto poškozené na ni čekal s připraveným kusem látky napuštěným chemikálií a začal se s ní potýkat. Naopak se podle něj jeví zřejmé, že pachatel, když se mu nepodařilo rychle překonat odpor napadené, využil opodál stojícího auta pouze k útěku. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že vozidlo nechal sice mírně poškozené, ale zcela schopné jízdy odstavené ještě ve městě S. Domnívá se tedy, že zjištěné skutečnosti neumožňují právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže, přičemž podotýká, že pokud se pachatel v souvislosti s krádeží automobilu dopustil násilí, šlo o násilí následující po tom, co se již cizí věci zmocnil a směřující k uchování této věci v dispozici pachatele. Nadto dovolatel popírá, že by byl vůbec pachatelem skutku. Poukazuje na to, že byl odsouzen na základě jediného důkazu, jehož důkazní hodnota je navíc velice problematická, a to na základě výsledku poznávacího řízení, při němž byl poškozenou označen jako pachatel.

S poukazem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení krajského soudu a jemu předcházející rozsudek okresního soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko vadné hodnocení provedené rekognice a dále v něm dovolatel popírá úmysl zmocnit se věcí poškozené. Dovolání tak fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutková zjištění nalézacího soudu totiž zahrnují nejen skutečnost, že násilí vůči poškozené bylo prostředkem ke zmocnění se jejího automobilu, ale i prostředkem k trvalému zmocnění se jejího mobilního telefonu a finanční částky 200 Kč a její peněženky, což bylo obojí uloženo ve vozidle. Kvalifikace skutku dle dovolatelova názoru proto nepřichází vůbec v úvahu. Skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je přitom dovolací soud vázán, tyto nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.

Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Ačkoli dovolatel v textu dovolání proklamoval, že si je vědom nemožnosti napadat skutková zjištění nalézacího soudu, potvrzená soudem odvolacím, z dikce vyslovených námitek je patrný opak. Podstata dovolání spočívá zejména v tvrzení obviněného, že ze zjištěného skutkového stavu nic nenasvědčuje úmyslu pachatele podniknout útok s cílem zmocnit se automobilu a dalších v něm uložených věcí poškozené, tedy že z jeho jednání nelze dovodit loupežný motiv. Na základě této námitky poté dovozuje nesprávnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Dovolatel tedy v textu dovolání nejprve uvedl subjektivní popis skutkového děje, od kterého následně vyvodil právní závěry odlišné od závěrů soudů prvního a druhého stupně. Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis průběhu skutku koliduje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku. Z těchto je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že obviněný poté co zpozoroval, že poškozená otevřela garáž a čekala až projde kolem jejího nastartovaného osobního automobilu, ji s cílem odcizit předmětné vozidlo fyzicky napadl způsobem, kdy této přiložil chemikálií napuštěnou textilii na obličej, částečně ji roztrhal oděv a zranil na hrudníku, krku a hlavě, dalšího násilí zanechal z obavy před příchodem jiných osob, nasedl do nastartovaného vozidla a následně s ním ujel. Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení, není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán. Dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Shodný závěr je pak třeba učinit i ohledně námitek obviněného, v nichž uvádí, že nebyl pachatelem skutku, a že byl uznán vinným na základě nesprávného provedeného a následně hodnoceného důkazu (rekognice) nalézacím soudem.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2004

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch