11 Tdo 277/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

11 Tdo 277/2020-15274

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněných Z. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, a L. F., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 15 To 23/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných Z. Ž. a L. F. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 57 T 2/2018-14900, byl obviněný L. F. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (skutky popsané pod body VII/1. a 2.). Za to byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

2. Týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl obviněný Z. Ž. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (skutky popsané pod body II/1. a 2.). Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

3. Pro úplnost je vhodné dodat, že stejným rozsudkem byli za totožnou trestnou činnost odsouzeni rovněž obvinění M. J., N. S. Š., M. P., T. J., J. Š., A. Š. a D. H.

4. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, tak obvinění L. F., Z. Ž., M. J., N. S. Š., T. J. Trestní věc obviněného D. H. přitom byla v rámci odvolacího řízení v souladu s § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

5. O výše uvedených řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 15 To 23/2019-15006 tak, že v souladu s § 256 tr. řádu odvolání obviněných L. F. a Z. Ž., jakož i státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (podaného v neprospěch spoluobviněných M. J., N. S. Š. a T. J.) jako nedůvodná zamítl. Naopak z podnětu odvolání obviněných M. J. a N. S. Š. Vrchní soud v Praze napadený rozsudek městského soudu ohledně těchto obviněných zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl o jejich vině i trestu. Z podnětu odvolání obviněného T. J. pak Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek městského soudu pouze ve výroku o uloženém trestu a nově tohoto obviněného odsoudil za projednávanou trestnou činnost, jakož i za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 8. 2018, č. j. 22 T 116/2018-67, k souhrnnému trestu.

6. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. F. předmětné trestné činnosti popsané pod bodem VII. dopustil tím, že:

1. v blíže nezjištěné době v dubnu až květnu 2015 prodal ve svém bydlišti v XY, obviněnému A. Š. nejméně 200 gramů marihuany za cenu 100 Kč za 1 gram, kterou obviněný Š. následně předal obviněnému J., který čekal před domem,

2. v blíže nezjištěné době v dubnu až květnu 2015 v XY, prodal po předchozí telefonické dohodě obviněnému M. J. nejméně 500 gramů marihuany za blíže nezjištěnou cenu.

když účinná látka marihuany tetrahydrokanabinol (THC) je uveden v příloze č. 4 nařízení vlády ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, přičemž obvinění jednali s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné.

7. Obviněný Z. Ž. se pak dotčené trestné činnosti popsané pod bodem II. podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:

1. kolem dne 1. 4. 2015 poté, co samostatně trestně stíhaný T. H. sdělil obviněnému M. J., že zná obviněného Z. Ž., který disponuje marihuanou za levnou cenu, a na základě pokynu obviněného M. J. T. H. zavolal obviněnému Ž., aby jim přijel ukázat marihuanu, kterou nabízí k prodeji, a poté se všichni včetně samostatně v SRN trestně stíhané B. Ž. setkali v bydlišti svědkyně S. G. v obci XY, kde obviněný Ž. prodal obviněnému J. nejméně 2.000 gramů marihuany za cenu 90 Kč za 1 gram,

2. v době od 25. 4. 2015 do 1. 5. 2015 obviněný Z. Ž. na přesně nezjištěném místě prodal T. H. a B. Ž., kteří jednali na základě pokynů obviněného J., nejméně 2.000 gramů marihuany za cenu 90 Kč za 1 gram,

když účinná látka marihuany tetrahydrokanabinol (THC) je uveden v příloze č. 4 nařízení vlády ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, přičemž obvinění jednali s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a že nakládání s ní je nezákonné.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

8. Obviněný L. F. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 15 To 23/2019-15006, a to v části, která se týká jeho osoby, tedy v bodě V. o zamítnutí jím podaného odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 57 T 2/2018-14900. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně obviněný namítl, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

9. Stěžejní námitkou dovolatele je tvrzení, že soudy nižších stupňů při dokazování vycházely pouze z výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., která však není věrohodná, konzistentní, ani detailní, především však není podpořena žádnými dalšími důkazy, včetně důkazů listinných. Přesto však odvolací soud dovolatele uznal vinným na základě neexistující korelace ostatních důkazů s výpovědí spoluobviněného M. J. Dovolatel přitom tyto své námitky vznesl již v rámci odvolání, nicméně Vrchní soud v Praze je překlenul argumentací o věrohodnosti jiných částí výpovědi obviněného J. Na základě výše uvedeného je tak dovolatel přesvědčen, že soudy nižších stupňů nebylo reálně neprokázáno, že se skutečně dopustil projednávané trestné činnosti. Za nepodloženou považuje i úvahu odvolacího soudu o přímé návaznosti výpovědi spoluobviněného J. a jednotlivých kurýrních cest.

10. Rovněž popis skutku označil dovolatel za značně obecný, neboť v tzv. skutkové větě je toliko velmi všeobecně uvedeno, že měl v nezjištěné době, za nezjištěnou cenu prodat látku, která měla být marihuanou. Tuto důkazní nouzi však nemohou soudy nižších stupňů překlenout pouhým tvrzením, že jiná část výpovědi spoluobviněného J. byla potvrzena dalšími důkazy. Na tomto základě tak dovolatel zdůraznil, že za tohoto stavu nebylo reálně prokázáno, že by obviněnému J. skutečně prodal 200 g a 500 g marihuany.

11. Podobně je to i s obsahem účinné látky, kterou měl dovolatel údajně distribuovat, neboť i v tomto ohledu došlo dle jeho tvrzení ke stavu reálné důkazní nouze, jelikož tato marihuana nebyla nikterak zajištěna, v důsledku čehož soudy neprovedly důkaz k jejímu faktickému zjištění. Sám spoluobviněný J. přitom dle dovolatele přiznal, že neví, co konkrétně s touto látkou provedl. Tento stav však nelze nahrazovat pouhým předpokladem soudu, který nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

12. Dovolatel je tak přesvědčen o tom, že výpověď spoluobviněného M. J. je důkazem osamoceným, pročež z této výpovědi nelze vycházet. Skutkové závěry obou nižších soudů nemají dle obviněného F. oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož zatížily své rozsudky vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož za této situace panují o otázce věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. J. ohledně prodeje marihuany ze strany dovolatele výrazné pochybnosti, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jím podanému dovolání vyhověl, výrok V. rozsudku odvolacího soudu postupem podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a současně navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. řádu v plném rozsahu zprostil podané obžaloby.

13. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce rovněž obviněný Z. Ž., který tímto postupem napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 15 To 23/2019-15006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 57 T 2/2018-14900, a to v celém rozsahu. V rámci odůvodnění svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně obviněný vyjádřil své přesvědčení, že v projednávaném případě došlo k nesprávnému faktickému, jakož i právnímu posouzení skutku, který je mu kladen za vinu.

14. Podobně jako dovolatel L. F., i on namítl, že jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch je výpověď spolupracujícího obviněného M. J. Dle obviněného nebyl, vyjma této výpovědi, zajištěn žádný jiný důkaz, který by jej z projednávaného skutku usvědčil, přičemž skutečnost, že svědci H. a Ž. využili svého práva a ve věci nevypovídali, mu nelze klást k tíži. Výpověď spolupracujícího obviněného M. J. dále dovolatel označil za nekonkrétní, neboť tento spoluobviněný ani neuvedl, kolik gramů marihuany měl od dovolatele skutečně obdržet, přičemž toto množství nevyplynulo ani z jiných provedených důkazů. Za této situace je tak i popis skutků uvedených pod bodem II. velmi vágní, když skutek II/2. ani není místně či časově specifikován.

15. Ve stejném duchu obviněný Ž. vznesl i řádný opravný prostředek, nicméně odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval jeho skutkovými ani hmotněprávními námitkami a rovněž neuvedl, na základě čeho jeho odvolání zamítl. Za tohoto stavu tak má dovolatel za to, že oba rozsudky soudů nižších soudů trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku. Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. řádu zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Součástí dovolání obviněného Z. Ž. byly i tři přílohy, když první z nich obsahuje prohlášení svědkyně S. G., která v advokátní kanceláři obhájce Mgr. Romana Bednaříka uvedla, že trvá na své výpovědi, že nebyla přítomna situaci, kdy by obviněný Ž. hovořil o marihuaně. Druhá příloha obsahuje prohlášení svědka T. H., ve kterém prohlásil, že měl být kolem 1. 4. 2015 přítomen jednání o prodeji levné marihuany od Z. Ž. pro M. J. Dnes však ví, že muž, který mu byl představen jako Z. Ž., touto osobou ve skutečnosti nebyl. K období od 25. 4. do 1. 5. 2015, kdy se měl podílet na koupi 2.000 g marihuany, dodal, že od Z. Ž. žádnou marihuanu nepřevzal, ani nekoupil. Ve třetí příloze svědkyně B. Ž. prohlásila, že dne 1. 4. 2015 nebyl její otec Z. Ž. přítomen setkání ve XY s M. J. K období od 25. 4. do 1. 5. 2015 dodala, že nikdy nebyla přítomna prodeji či převzetí marihuany mezi jejím otcem a T. H.

17. K oběma podaným dovoláním se ve svém písemném stanovisku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1241/2019-19, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále pouze „státní zástupce“), který námitky obou dovolatelů vyhodnotil jako nepodřaditelné pod jimi svorně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho mínění oba dovolatelé sice formálně prohlásili naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však nikterak nevznášeli námitku, že by skutková zjištění precizovaná v jednotlivých pasážích skutkové věty nenaplňovala znaky trestného činu, jímž byli oba uznáni vinnými. Výše uplatněné námitky obou dovolatelů jsou toliko skutkové a procesní povahy, jejichž prostřednictvím se obvinění domáhají, aby Nejvyšší soud provedené důkazy přehodnotil a zformoval jiná, v jejich prospěch vyznívající skutková zjištění. Takové námitky však nelze pod jimi uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit.

18. Ačkoli je pravdou, že klíčovou roli v usvědčení obou dovolatelů sehrála výpověď spolupracujícího obviněného M. J., oba soudy nižších instancí tuto výpověď dle státního zástupce neposuzovaly izolovaně, nýbrž provedly její vyhodnocení v návaznosti na ostatní důkazy, načež důvodně uzavřely, že do nich logicky zapadá. Za tohoto stavu tak oběma soudům nižších instancí nelze relevantně vytýkat, pokud dospěly k závěru, že výpověď spolupracujícího obviněného J. je úplná a pravdivá.

19. K námitce obviněného F., že nebylo zjištěno, co vlastně jím údajně prodaná látka obsahovala, státní zástupce doplnil, že odborné zkoumání látky prodávané obviněným F. realizovat nelze, když obchod proběhl již dávno a látka nebyla k dispozici, nicméně v případě jeho dodávek 200 g a 500 g se bezesporu o marihuanu jednalo. Tento závěr totiž jednoznačně plyne z výpovědi spoluobviněného J., který měl jako organizátor a zprostředkovatel dodávek marihuany z ČR do SRN informace o kvalitě drogy a pokud by tato neodpovídala, nepochybně by projevil snahu o její vrácení, což se však v daném případě nestalo.

20. Za účelové a odporující skutkovým zjištěním státní zástupce označil také tvrzení obviněného Ž., že nebylo přesně stanoveno množství, které měl od něho spoluobviněný J. údajně obdržet, přičemž skutek popsaný pod bodem II/2. navíc nebyl místně ani časově specifikován. Spoluobviněný M. J. totiž jednoznačně potvrdil, že v obou případech se jednalo o dvě dodávky marihuany od osoby obviněného Ž. v množství vždy po 2 kg s tím, že ve druhém případě nešlo o příliš kvalitní zboží. Skutek uvedený pod bodem II/2. je pak z hlediska momentu spáchání dostatečně časově určen obdobím cca jednoho týdne od 25. 4. 2015 do nejpozději 1. 5. 2015 s tím, že 1. 5. 2015 již byla kurýrka B. Ž. s drogou na cestě a tudíž k nákupu marihuany od osoby obviněného Ž. muselo dojít někdy krátce předtím. Pokud snad spoluobviněný J. nebyl schopen přesně specifikovat den či místo nákupu, je to s ohledem na množství zobchodované marihuany, jakož i časový odstup mezi jeho výpovědí a jednotlivými případy, zcela přirozené. Na správnosti závěru o vině obviněných to tak dle státního zástupce ničeho nemění.

21. K výhradám obviněného Ž. v tom smyslu, že rozsudky obou soudů nižších stupňů trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 101 zák. č. 353/2003 Sb. (ve znění platném v letech 2015 až 2019), se státní zástupce nedokázal přesně vyjádřit, a to s ohledem na absenci podrobnějšího vysvětlení této námitky ze strany obviněného.

22. Závěrem státní zástupce shrnul, že obecné soudy učinily správná skutková zjištění a důvodně shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty přisouzených trestných činů, načež jednání obviněných v návaznosti na to také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Jelikož byla dovolání obou obviněných podána z jiného důvodu, než jsou dovolací důvody taxativně vymezené v § 265b tr. řádu, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně přitom vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

23. Ke stanovisku státního zástupce zaslal dovolatel L. F. repliku, ve které setrval na své argumentaci rozvedené již v dříve podaném dovolání. V ní znovu zdůraznil, že skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, nemají podklad v provedených důkazech, neboť při dokazování předmětného skutku vycházely pouze z výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., která však nebyla podpořena žádnými jinými důkazy. Citoval při tom i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dříve judikoval, že výpověď spolupracujícího obviněného je nutno hodnotit zvlášť pečlivě, neboť takový důkaz nesmí stát osamoceně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 89/2018 nebo sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). A jelikož v daném případě neexistuje žádný jiný důkaz, který by jej z předmětné trestné činnosti usvědčil, nemohlo dojít ani k hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, kterak soud deklaroval. Zároveň dovolatel akcentoval, že v situaci, kdy nižší soudy neměly k dispozici žádný jiný důkaz, který by potvrdil výpověď spolupracujícího obviněného J. ve vztahu k jeho osobě, není přípustné, aby vycházely z jiných částí výpovědi spolupracujícího obviněného, které byly v kontextu jiných důkazů, avšak ve vztahu k jiným osobám, potvrzeny. Takovouto argumentaci považuje dovolatel nejen za absurdní, nýbrž i v rozporu se zásadou materiální pravdy.

24. Taktéž k otázce nedostatečného zjištění látky, která měla být z jeho strany prodána, dovolatel setrval na své předchozí argumentaci. Ohradil se především vůči závěru státního zástupce, který (ačkoli neexistují důkazy ani o tom, že se obviněný F. dopustil projednávaného skutku, ani o látce, která měla být z jeho strany předána) uzavřel, že distribuovanou látkou musela být marihuana, neboť ze strany obviněného M. J. nebyla uplatněna žádná reklamace. Podle dovolatele tak soudy nižších stupňů vyřešily vzniklou důkazní nouzi způsobem, který je v rozporu se zásadami dokazování, neboť takový závěr vzbuzuje důvodné pochybnosti a nemůže sloužit jako základ pro vylovení dovolatelovy viny. Soudy proto měly postupovat podle zásady in dubio pro reo.

III.

Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obě dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze oběma obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

IV.

Důvodnost dovolání

27. V souvislosti s oběma obviněnými shodně uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

28. Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

29. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

30. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných L. F. a Z. Ž. splňují kritéria jimi uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dovolací soud dospěl k závěru, že oběma obviněnými vznesené dovolací námitky uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. řádu, neodpovídají.

31. Oba dovolatelé totiž své výhrady znovu zaměřili výhradně proti provedeným důkazům, které je z trestné činnosti usvědčily. Ani jeden z nich naopak nevznesl s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantní námitku, že by jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (v případě L. F.), resp. podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (v případě Z. Ž.). Svými námitkami oba obvinění pouze negovali skutková zjištění nalézacího soudu, které bezvýhradně potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhli pro ně příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jimi zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný.

32. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že Městský soud v Praze v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Ke svým skutkovým zjištěním nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní ve smyslu výše citované rozhodovací praxe Ústavního soudu.

33. Oba dovolatelé jako klíčovou námitku svých dovolání uvedli skutečnost, že jediný důkaz, který svědčí v jejich neprospěch, je výpověď spolupracujícího obviněného M. J., ze které soudy nižších stupňů vycházely, aniž by zajistily další důkaz, který by je z projednávané trestné činnosti usvědčil. Samu výpověď spolupracujícího obviněného J. pak oba dovolatelé označili za celkově nevěrohodnou a důkazně osamocenou, pročež jsou přesvědčeni o tom, že na jejím základě nemohla být prokázána jejich vina. Tím, že i přes výše uvedené byli uznáni vinnými a odsouzeni, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.

34. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že využití spolupracujícího obviněného (jenž je ve své podstatě korunním svědkem obžaloby, který výměnou za jisté benefity podal před orgány činnými v trestním řízení pravdivé a usvědčující svědectví) nezakládá podle Evropského soudu pro lidská práva porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, upravujícího právo obviněného na spravedlivý proces, pakliže je dodržena kontradiktornost řízení. V návaznosti na to Ústavní soud zdůraznil, že výpověď spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi má být mimořádně pečlivý – musí být posouzena jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 859/13). Totožně také Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůraznil, že tento důkaz musí být hodnocen zvláště pečlivě, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou povinny hodnotit i jeho motivaci k výpovědi a dbát zvýšeného rizika její účelovosti. Proto uvedený důkaz nesmí stát osamoceně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1315/2012).

35. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že oba soudy nižších stupňů měly při hodnocení tohoto důkazu povinnost pečlivě vyhodnotit věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., zejména přezkoumáním její pravdivosti prostřednictvím dalších ve věci provedených důkazů, aby byla vyloučena její důkazní osamocenost i účelovost. Z přiloženého spisového materiálu přitom Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů těmto zákonným, jakož i judikatorním požadavkům v zásadě vyhověly.

36. Městský soud v Praze se stejně jako Vrchní soud v Praze velmi pečlivě zabývaly výpovědí spolupracujícího obviněného M. J. v celé její šíři, a to ověřováním všech výroků ve vztahu ke každé části podané obžaloby. Při hodnocení tohoto klíčového důkazu se tak opřely o rozsáhlou důkazní materii, zahrnující nejen výpovědi samotných obviněných (pokud nevyužili svého zákonného práva a neodmítli vypovídat) a výpovědi svědků, ale také listinné důkazy, které byly získány formou mezinárodní právní pomoci ve věci trestních stíhání dalších osob vedených na území SRN, ať již šlo o výpovědi osob, kterým byla droga určena (odběratelé C. S. a P. H.), či o osoby, které marihuanu dodávaly nebo které marihuanu coby kurýři převážely (zejména J. O., T. H., B. Ž. a N. S. Š.). Mezi dalšími důkazy přitom dominují i zjištění, která vyplynula ze znaleckého posudku z oboru kybernetika č. 17/2015, vypracovaného znalcem Ing. Trezzim, jenž z kontaktů z mobilních zařízení zn. Samsung, iPhone a dvou SIM karet zn. O2, které vydal obviněný J. při svém zatčení, ověřil kontakty osob, které přicházely s distribuovanou marihuanou do kontaktu. Stejně tak byly hodnoceny i odposlechy zajištěné mezi obviněným J. a dalšími spoluobviněnými, se kterými byl v kontaktu. Přihlédnuto bylo rovněž k údajům zjištěným z navigačního přístroje, zajištěného ve vozidle obviněného T. H. při jeho zadržení v XY, či k informacím z doložených hotelových účtů. V rámci hlavního líčení byly provedeny důkazy i dalšími dokumenty získanými od německé strany k jednotlivým převozům marihuany na území SRN (které jsou blíže uvedeny v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze na straně 30 an.).

37. Za tohoto stavu dokazování je tedy zřejmé, že při následném hodnocení všech těchto provedených důkazů tak nebyla výpověď spolupracujícího obviněného M. J. nikterak osamocená, ale naopak byla podpořena všemi výše uvedenými skutkovými zjištěními. V daném případě tedy nebylo zjištěno, že by výpověď spolupracujícího obviněného byla jakkoli účelová, neupřímná či manipulativní. Obviněný J. přistoupil ke své výpovědi zodpovědně a jako spolupracující obviněný neusiloval o to, aby svoji vinu jakkoli bagatelizoval či sám sebe zcela vyviňoval na úkor ostatních spoluobviněných. Oba soudy nižších instancí tak při hodnocení všech provedených důkazů hodnotily tuto výpověď spolupracujícího obviněného nikoli osamoceně, nýbrž jako celek, přičemž ji vyhodnotily jako pravdivou, kompaktní, dostatečně podrobnou, nerozpornou, a tedy celkově zcela věrohodnou. Tento závěr měl pak zásadní význam i ve vztahu k těm dílčím částem prověřované trestné činnosti, kde mimo výpovědi spolupracujícího obviněného M. J. další usvědčující důkaz absentoval.

V.

K dovolání obviněného L. F.

38. Dovolatel L. F. ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že jej soudy obou nižších stupňů uznaly vinným pouze na základě důkazně osamocené výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., kterou však sám hodnotí jako nevěrohodnou a příliš obecnou. Podle jeho názoru je tato výpověď nevěrohodná mimo jiné z toho důvodu, že nebyla podpořena žádnými dalšími důkazy, přičemž detailní není proto, že z ní není zřejmé místo ani doba spáchání obou skutků, přesná cena, ani obsah účinné látky, kterou měl údajně distribuovat. Za této situace tak má obviněný za to, že měl být v duchu zásady in dubio pro reo zproštěn podané obžaloby.

39. Je pravdou, že v případě skutků popsaných pod bodem VII. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, na kterých se podílel obviněný L. F. coby prodejce celkem 700 g marihuany, proti sobě stály na jedné straně výpověď spolupracujícího obviněného J. a na druhé straně stručné vyjádření obviněného F., ve kterém v podstatě pouze popřel vše, co uvedl obviněný J. Jelikož však tato dovolatelova prostá negace tvrzení spolupracujícího obviněného nebyla podpořena žádným dalším důkazem, kterým by bylo jeho tvrzení jakkoli verifikováno, Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela správně vyhodnotil výpověď obviněného F. jako nevěrohodnou a při popisu dotčených skutků vycházel z výpovědi spoluobviněného J. S tímto pak souvisí jak odmítnutí tvrzení obviněného F. o údajném neprokázání jemu přisouzených skutků, tak i odmítnutí další jeho výhrady spočívající v tvrzení, že popis obou skutků je ve vztahu k jeho osobě formulován příliš obecně.

40. V této souvislosti Městský soud v Praze vzal v úvahu skutečnost, že se spolupracující obviněný M. J. dopouštěl trestné činnosti, která ač časově probíhala „pouze“ dva měsíce, tak zahrnovala organizování distribuce cca 12 kg marihuany (tedy drogy ve velkém rozsahu), do které zapojil velký počet osob. Jako hlavní organizátor tedy zajišťoval, nasmlouval a u dodavatelů zakoupil sušenou drogu, souběžně s tím domlouval kurýry a způsob přepravy, přičemž vyjednával i odběr přepravovaného zboží (drogy) z České republiky na území Německa za předjednanou platbu. Mimo to je zjevné, že tyto operace neprobíhaly vždy jedna po druhé, ale paralelně vedle sebe. Jelikož si obviněný J. nevedl žádnou účetní evidenci jednotlivých transakcí (a to z tohoto důvodu, aby tak předešel případnému prozrazení těchto svých aktivit), je logické a zcela přirozené, že si s odstupem času, který uplynul mezi jeho výpovědí a jednotlivými případy, již nebyl s to přesně vybavit všechny podrobnosti páchané trestné činnosti. Lze proto pochopit, že v některých případech tak nebyl schopen uvést všechny detaily projednávaných skutků, pakliže neměla být jeho výpověď ryze účelová.

41. Nicméně pokud obviněný M. J. v případě obviněného F. neupřesnil konkrétní dobu odběru marihuany, ani cenu, kterou za ni zaplatil (viz skutek popsaný pod bodem VII/2., stejně jako přiznal, že si není přesně jistý, kde vlastně skončil balíček s 200 g marihuany (což nebylo v jím organizovaných transakcích žádné fatální množství), přičemž vyjádřil pouze domněnku, že ji patrně „přibalil k nějaké zásilce“, lze i tyto neúplné dílčí informace akceptovat bez toho, aby byla díky jim zpochybněna celková věrohodnost jeho (jinak obsáhlé) výpovědi.

42. Souběžně jmenovaný dovolatel napadl i skutečnost, že v jeho případě nebylo orgány činnými v trestním řízení zjištěno přesné množství účinné látky, kterou měl další osobě údajně distribuovat. Ani v tomto ohledu přitom nelze danou situaci označit za závažnou důkazní nouzi, která by měla mít za důsledek vyvinění obviněného, neboť je zjevné, že pokud nebyla distribuovaná marihuana orgány činnými v trestním řízení zachycena a následně znalecky zkoumána, nebylo ani logicky možné tento údaj zajistit.

43. Ve svém dovolání obviněný F. formálně napadl rovněž výrok o uloženém trestu, k čemuž však již neuvedl žádnou konkrétní argumentaci. Pouze v závěru svého dovolání dodal, že vzhledem k výrazným pochybnostem o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. J., jej měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo zprostit podané obžaloby. Jak však vyplynulo z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, tak městský, ani vrchní soud o projednávaném skutku žádných pochybností neměly. Naopak, oba nižší soudy jasně deklarovaly, že poté, co vyhodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, dospěly k jednoznačnému závěru o prokázané vině obviněného F. V této souvislosti tak již nemohly přinést nic podstatného skutkové a procesní námitky dovolatele, stejně jako jeho replika ke stanovisku státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, ve které de facto znovu shrnul identické výhrady.

44. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že z procesního hlediska obviněný L. F. svými námitkami vyjádřil toliko svůj nesouhlas se skutkovými závěry nižších soudů, se kterými se osobně neztotožnil. Tím nejenže nenaplnil jím deklarovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantními námitkami, ale ty, které v podaném dovolání uplatnil, mají navíc charakter účelové polemiky, kterou sleduje vlastní vyvinění. Takový postup je sice procesně možný, nicméně se nemohl setkat s úspěchem, zvláště ne za situace, kdy Městský soud v Praze svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho závěry vyjádřil bezvýhradný souhlas i odvolací soud, neboť učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně zcela korespondují s výsledky provedeného dokazování.

VI.

K dovolání obviněného Z. Ž.

45. Námitky obviněného Z. Ž. jsou z převážné části identické s výše uvedenými výhradami obviněného L. F. . Také dovolatel Z. Ž. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že byl usvědčen ze spáchání obou skutků toliko na základě výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., přičemž i on tvrdí, že tato výpověď nebyla věrohodná ani dostatečně konkrétní, což odráží i popis skutků, jimiž byl uznán vinným. Vrchní soud se podle jeho mínění nezabýval ani námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení skutku nalézacím soudem a tuto vadu tak neodstranil. Za tohoto stavu má dovolatel za to, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů by měla být Nejvyšším soudem zrušena a věc přikázána soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal.

46. V případě skutků popsaných pod bodem II. výrokové části rozsudku městského soudu byl obviněný Z. Ž. usvědčen pouze na základě výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., neboť dovolatel sám, stejně jako svědci B. Ž. a T. H. ve věci odmítli vypovídat, když oba jmenovaní svědci byli v souvislosti s posuzovanou trestnou činností pravomocně odsouzeni v SRN. Rovněž svědkyně S. G. k posuzované věci neuvedla ničeho podstatného. Vzhledem k této situaci Městský soud v Praze vycházel, stejně jako ve shora rozvedeném případě obviněného L. F., pouze z usvědčující výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., kterou jako celek ověřil výše uvedenými důkazy, s nimiž konfrontoval její obsah, načež ji vyhodnotil jako celkově věrohodnou.

47. S tím pak souvisí i odmítnutí námitky dovolatele, že popis obou skutků, jimiž byl uznán vinným, je ve vztahu k jeho osobě příliš vágní. Ačkoli je pravdou, že zejména skutek popsaný pod bodem II/2. není přesně (blíže) místně ani časově specifikován, je třeba znovu zdůraznit, že vzhledem k tomu, že obviněný Z. Ž., jakož i svědci T. H. a B. Ž. využili svého práva a odmítli ve věci vypovídat, byly některé okolnosti předmětné trestné činnosti popsány méně konkrétním způsobem. Tím však nemohla být zpochybněna celková věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného M. J., když podstatnou zůstává skutečnost, že popis obou skutků, tak jak byl vyjádřen ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu pod body II/1. a II/2., odpovídajícím způsobem vystihuje všechny klíčové zákonné znaky projednávaného trestného činu.

48. Součástí dovolání obviněného Z. Ž. byly rovněž přílohy obsahující prohlášení svědků S. G., T. H. a B. Ž., ve kterých tyto osoby proklamují, že se dovolatel v jejich přítomnosti nedopustil žádných aktivit souvisejících s prodejem či distribucí marihuany. Ani tato prohlášení však nemají sílu zvrátit důkazní situaci ve prospěch dovolatele, zvláště pokud je obviněný předkládá až v rámci mimořádného opravného prostředku, ačkoli se jedná o osoby, které byly slyšeny již v předchozích fázích tohoto trestního řízení.

49. Výše uvedenými námitkami obviněný Z. Ž. pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších instancí, které jsou však pro Nejvyšší soud závazné a neměnné. Jinak vyjádřeno - dovolatel zcela minul zákonné možnosti plynoucí z jím deklarovaného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pročež se takový postup nemohl setkat s procesním úspěchem. Zvláště ne za situace, kdy všechna učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně zcela korespondují s výsledky provedeného dokazování a mezi skutkovými závěry, které z provedených důkazů vyplynuly a hmotněprávními závěry není zjevný žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní.

50. Namítl-li dále obviněný Z. Ž. to, že Vrchní soud v Praze explicitně neuvedl, na základě jakých skutečností zamítl jím podané odvolání, Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na bod 25 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (strana 17 an.), jímž je tato námitka vyvrácena. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení ani v hmotněprávním posouzení předmětného skutku, jímž byl dovolatel pravomocně uznán vinným. Námitka obviněného, že dovoláním napadené rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze „trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 101 zákona č. 353/2003 Sb. ve znění platném v letech 2015 - 2019“ je vzhledem k absenci podrobnějšího vysvětlení zcela nesrozumitelná, neboť v daném případě je zcela nemožné najít jakoukoli logickou souvislost mezi projednávanými skutky a zákonem o spotřebních daních. Ve své judikatuře přitom Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). S přihlédnutím k právě uvedenému se tak Nejvyšší soud nemohl k této nejasné námitce obviněného Ž. podrobněji vyjádřit.

51. Ve svém dovolání obviněný rovněž napadl výrok o uloženém trestu, ke kterému však rovněž neuvedl ničeho konkrétního. Vzhledem k předchozí argumentaci obviněného lze však usoudit, že uložený trest patrně hodnotí jako nepřiměřeně přísný. K tomu Nejvyšší soud pouze dodává, že proti výroku o trestu lze vznášet výhrady toliko s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť právě tento dovolací důvod předpokládá námitky dovolatele v tom smyslu, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obviněný ve svém podání neodkázal, neboť je zřejmé, že pokud byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let a Městský soud v Praze mu uložil trest odnětí svobody ještě při spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem jeho výkonu, nelze takovýto trest za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísný. Současně platí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stejně jako pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. řádu, není námitka nepřiměřeně přísného trestu podřaditelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), pročež i tuto námitku obviněného Nejvyšší soud neakceptoval.

52. Závěrem lze tedy shrnout, že obvinění L. F. i Z. Ž. svými námitkami v podstatě jen zopakovali svoji obhajobu uplatněnou již dříve v řízení před odvolacím soudem, aniž by vznesli jakoukoli relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčených skutků. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

53. V této souvislosti lze odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

VII.

Závěr

54. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu oběma obviněnými shodně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za tohoto stavu, kdy dovolání obviněných L. F. a Z. Ž. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a obě jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Tomáš Durdík

soudce