11 Tdo 1569/2014Usnesení NS ze dne 08.01.2015

11 Tdo 1569/2014-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2015 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. července 2014, sp. zn. 14 To 192/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 164/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 164/2013, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 14 To 192/2014, podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nesprávné právní posouzení skutku shledává obviněný v porušení základních pravidel pro rozhodování soudu v trestním řízení, a to jak u soudu prvního, tak druhého stupně.

V prvé řadě je přesvědčen, že postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že ohledně skutku specifikovaného v obžalobě existují zásadní pochybnosti. Další skutečností podporující obviněným uplatněný dovolací důvod je fakt, že ačkoliv obviněný od počátku popírá, že by poškozeného J. P. fyzicky napadl a pouze připouští, že společně s tímto poškozeným spadli mezi lavice poté, co se po poškozeném ohnal rukou ve snaze vymanit se z jeho sevření, soudy obou stupňů dospěly k závěru zcela odlišnému, a sice že se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dále uvádí, že proti sobě stojí dvě skupiny protichůdných důkazů. Jednak svědecké výpovědi osob, které seděly s obviněným u stolu, popř. u stolů sousedních, jež shodně potvrzují napadení obviněného poškozeným J. P. a jejich následný nekontrolovatelný pád mezi stoly a lavice a jež jsou soudy považovány za nevěrohodné, neboť byly údajně učiněny ve snaze vyvinit obviněného, jednak výpovědi svědků S., T., B., K. a M., z nichž někteří jsou ve vztahu k tomuto poškozenému osobami blízkými a kteří zahlédli konflikt ze vzdálenosti cca 40 m, popř. nebyli konfliktu osobně přítomni vůbec, a jejichž výpovědi se shodují pouze v popisu poranění poškozeného. Obviněný též vyjadřuje pochybnost nad pravdivostí výpovědi svědka K., která se značně liší od výpovědi samotného poškozeného J. P., a kde přinejmenším za zarážející považuje fakt, že si svědek na předmětný konflikt vzpomněl až po devíti měsících. Dále se obviněný domnívá, že závěry znaleckého posudku nevylučují jeho verzi konfliktu, neboť znalec při svém výslechu připustil možnost, že k podvrtnutí krční páteře došlo v okamžiku pádu poškozeného J. P., jehož následky nebyl tento poškozený, vzhledem ke svému značně podnapilému stavu, schopen koordinovat. Soudní znalec taktéž připustil, že zaoblený roh lavičky je předmětem způsobilým vyvolat u poškozeného zranění v oblasti obličeje. Obviněný uvádí, že i sám poškozený J. P. ve své výpovědi uvedl, že se udeřil obličejovou částí o lavici. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tak obviněný přesvědčen, že zde existují značné pochybnosti o průběhu posuzovaného skutku a dle jeho názoru není ani řádně prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného J. P. Na závěr obviněný zdůrazňuje fakt, že se soudy nezabývaly možností kvalifikovat skutek jako nutnou obranu obviněného v reakci na útok poškozeného J. P. Obviněný závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Písku věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a proto bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice opírá

o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecná konstatování podaná shora Nejvyšším soudem je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.

Ve skutečnosti všechny obviněným vznesené námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení.

Obviněný brojí proti nedostatečné aplikaci zásady in dubio pro reo, proti způsobu hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, a to především hodnocení důkazů ohledně konfliktu mezi ním a poškozeným J. P., ve kterém, dle jeho tvrzení, nedošlo z jeho strany k fyzickému napadení tohoto poškozeného, ale pouze k obraně před jeho agresivním jednáním, jež spočívala v ohnání se rukou proti poškozenému a která vyústila v pád obou zúčastněných mezi lavičky. Tím se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin.

Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku a výpovědích svědků, neboť jsou opět zaměřeny pouze do roviny procesně právní, a to konkrétně vůči hodnocení provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že těmito námitkami obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nemohl naplnit.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se zásady in dubio pro reo, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada iura novit curia. Nejvyšší soud rovněž neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl. Za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2015

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík