11 Tcu 49/2003Usnesení NS ze dne 15.04.2003

11 Tcu 49/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. dubna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občanů České republiky 1) V. R. a 2) J. M., rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 251 Ls 154 Js 047136/00, a to 1) u V. R. pro trestný čin převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, č. 2, § 3 odst. 1 věta 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1, č. 6 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, a 2) u J. M. pro trestný čin převádění cizinců ve dvou případech podle § 92a odst.1 č. 1, č. 2, § 3 odst. 1 věta 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1, č. 6 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo, § 105 odst. 1 č. 1, § 17 odst. 2 německého zákona pro mladistvé a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu, a to trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 251 Ls 154 Js 047136/00, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2001 v případě V. R. a dne 1. 2. 2001 v případě J. M., byl 1) V. R. uznán vinným pro trestný čin převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, č. 2, § 3 odst. 1 věta 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1, č. 6 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo a 2) J. M. byl uznán vinným trestným činem převádění cizinců ve dvou případech podle § 92a odst. 1 č. 1, č. 2, § 3 odst. 1 věta 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1, č. 6 cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo, § 105 odst. 1 č. 1, § 17 odst. 2 německého zákona pro mladistvé a trestným činem úmyslného nedovoleného držení a úmyslného nedovoleného dovozu zakázaného předmětu podle § 37 odst. 1 č. 6, § 53 odst. 3 č. 3 zákona o zbraních. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustili tím, že

1. J. M. převzal dne 3. 8. 2000 kolem 19.00 hodin v „M.\" v České republice dvanáct indických státních příslušníků a převedl je poté společně s dalším pěším převaděčem přes „zelenou hranici“ na německou stranu na dohodnuté místo přijetí a zatímco šel druhý převaděč před skupinou, zajišťoval J. M. skupinu na konci. Na dohodnuté místo přijetí přišel s cizinci ze třetí země dne 4. 8. 2000 kolem 2.00 hodiny, kde po marném čekání na oznámené vyzvednutí převáděných osob na základě telefonického hovoru tyto cizince po 15.00 hodin opustil. Po svém návratu do České republiky obdržel 5.000,- korun českých namísto přislíbených 20.000,- Kč, protože se další jízda převedených osob nezdařila.

2. ve dnech 17.-18. 8. 2000 V. R. po předchozí domluvě působící jako automobilový převaděč, najal malý transportér, do kterého přijal podle dohody v P. dne 17. 8. 2000 třináct indických státních příslušníků a převezl je do blízkosti D., odkud je jako pěší převaděč po předchozí domluvě pěšky převedl J. M. přes hranice do Spolkové republiky Německo na místo, na kterém měl V. R. přijmout cizince zpět do transportéru, aby je potom odvezl do B. Na této cestě, která měla vést do B., se znovu naloženými pasažéry byl transportér zadržen hlídkou spolkové ochrany hranic. Všichni pasažéři byli zadrženi dne 18. 8. 2000 kolem 10.20 hodin v C. J. M. a V. R. věděli, že oněch třináct indických státních příslušníků nemělo povolení pro přicestování do Spolkové republiky Německo a že jim také nebylo uděleno povolení pro pobyt zde. Při zadržení byl u J. M. zajištěn boxerský prstenec velikosti 11,3 x 7x 1 cm, o němž věděl a přinejmenším musel vědět, že je předmětem, který je ve Spolkové republice Německo zakázán.

Za to byl V. R. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a J. M. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky, přičemž předmětem návrhu na zápis nebylo zapsání trestného činu nedovoleného držení a dovozu zakázaných předmětů podle § 37 odst. 1 č. 6, § 53 odst. 3 č. 3 německého zákona o zbraních, kterého se podle zjištění cizozemského soudu dopustil J. M. výše uvedeným způsobem.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. V. R. a J. M. se pro přislíbený finanční prospěch podíleli na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. V případě obviněného M. byl povolen zápis uloženého trestu odnětí svobody jen v délce jednoho roku a čtyř měsíců, když německým soudem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Stalo se tak proto, že trest vyměřený německým soudem byl uložen i za jednání, ve kterém je podle německého práva spatřován trestný čin nedovoleného držení a dovozu zakázaných předmětů. Toto jednání však nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle českého právního řádu a nebylo navrhováno zapsání tohoto trestného činu. S ohledem na poměr závažnosti trestné činnosti, o jejímž zapsání bylo rozhodnuto a trestné činnosti, která nebyla předmětem zápisu, pokládá Nejvyšší soud za odpovídající zapsání právě této výše trestu. S ohledem na výše uvedené lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou v případě obou obviněných splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2003

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík