11 Tcu 219/2002Usnesení NS ze dne 16.12.2002

11 Tcu 219/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. prosince 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky V. M., rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 215 Ds 148 Js 050550/99, a to pro trestný čin převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č.1, odst. 2, § 92 odst. 1 č.1, č.6, § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 215 Ds 148 Js 050550/99, jenž nabyl právní moci dne 26. 11. 1999, byl V. M. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č.1, odst. 2, § 92 odst. 1 č.1, č.6, § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 cizineckého zákona, § 25 odst 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že se dne 29. 8. 1999 kolem 16.00 hod nacházel na nádraží v D., kde po předchozí domluvě převzal v 17.45 hodin čtyři afgánské státní příslušníky, které převedl podle předchozího pokynu uděleného zvlášť stíhaným P. do K. H. a odtud dále přes česko?německou hranici, kde byl dne 30. 8. 1999 v 5.20 hod nalezen v oblasti P. a předběžně zadržen včetně výše uvedených převáděných osob, o kterých věděl, že tito nevlastní potřebné dokumenty, aby mohli přicestovat do Spolkové republiky Německo a zdržovat se na jejím území. Za to byla obžalovanému zvlášť stíhaným P. slíbena odměna ve výši 35.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Dne 4. 12. 2002 pod sp. zn. 726/2002-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. V. M. se pro finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Závažnost činu je dále zvyšována tím, že obviněný V. M. byl v minulosti za trestnou činnost stejného charakteru již odsouzen. Tato skutečnost vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp.zn. 11 Tcu 113/2002. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné délce. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2002

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík