9 Ca 405/2008 - 44Rozsudek MSPH ze dne 30.03.2011

9 Ca 405/2008-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Brno, Cejl 48/50, IČ: 67010041, zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 23/1568, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2008, č.j.: 258/2008-020-Z106/2,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13.10.2008, č.j.: 258/2008-020-Z106/2 a rozhodnutí Ředitelství vodních cest České republiky ze dne 19.8.2008, zn.: ŘVC/1553/08 se zrušují.

II. Ředitelství vodních cest České republiky se nařizuje, aby ve lhůtě do 25 dnů od doručení tohoto rozhodnutí žalobci sdělil výši částky, která byla poskytnuta na úhradu právnických služeb advokátní kanceláře Stránský a partneři za období od 1.1.2000 do 31.7.2008 a poskytl doklady, které výši této částky stvrzují.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640-Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Ředitelství vodních cest České republiky ze dne 19.8.2008, zn.: ŘVC/1553/08, jímž byla odmítnuta žádost žalobce ze dne 4.8.2008 o poskytnutí informace, a to v části, ve které žalobce žádal o doklady (faktury či výpisy z účtů Ředitelství vodních cest) o tom, kolik peněz stály právnické služby advokátní kanceláře Stránský a partneři, a to za období od 1.1.2000 do 31.7.2008.

Žalobce žádostí ze dne 4.8.2008 požádal Ředitelství vodních cest České republiky (dále jen „ŘVC“) o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), konkrétně o:

1. Smlouvy či jiné podobné doklady o tom, že advokátní kancelář Stránský a partneři zastupuje ŘVC v právnických úkonech, zejména ve správních a soudních řízeních, v rámci přípravy (schvalování) stavby Plavební stupeň Přelouč, a to za období od 1.1.2000 do 31.7.2008.

2. Doklady (faktury AK či výpisy z účtu ŘVC) o tom, kolik peněz výše uvedené právnické služby advokátní kanceláře Stránský a partneři stály, a to za období od 1.1.2000 do 31.7.2008.

ŘVC ve svém rozhodnutí, ze dne 19.8.2008, zn.: ŘVC/1553/08 ŘVC žádost žalobce o poskytnutí informací uvedených v bodě 2 žádosti dle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s ust. § 9 odst. 1 téhož zákona odmítlo. V odůvodnění rozhodnutí ŘVC konstatovalo, že je povinnou osobou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. a že žádost žalobce odpovídá požadovaným kritériím. Následně sdělilo, že po důkladném zvážení dospělo k závěru, že co se týká žádosti o poskytnutí informací pod bodem 2. jedná se o informace, které je možno považovat za obchodní tajemství, a z tohoto důvodu je zde daná zákonná překážka pro poskytnutí této informace.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 3.9.2008 odvolání. V podaném odvolání žalobce poukázal na to, že základním smyslem zákona č. 106/1999 Sb. je veřejná kontrola činnosti veřejných orgánů, včetně veřejné kontroly účelnosti vynakládání veřejných prostředků. ŘVC je veřejným orgánem hospodařícím s veřejnými prostředky. Jakým způsobem se informace o příjemci veřejných prostředků žadateli o informace poskytují, popisuje ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb. Pokud ŘVC uhradilo z veřejných prostředků služby advokátní kanceláře Stránský a partneři, mělo se při vyřizování žádosti žalobce řídit ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb. a žádosti vyhovět, tzn. zaslat doklady o zaplacených částkách pro tuto advokátní kancelář za její právnické služby, včetně toho, za jaké přesné služby to bylo a v jakém rozsahu, jak požaduje ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb.

Dále se žalobce neztotožnil s názorem ŘVC, že žádané informace nemůže poskytnout, neboť se jedná o obchodní tajemství. Dle žalobce použití § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. je v daném případě nesprávné, neboť požadované informace nesplňují potřebné znaky, kterými by mohly být označeny za obchodní tajemství. K tomu odkázal na publikaci „Právo na informace – Komentář“ (Fr. Korbel a kol., Linde Praha 2004). Z uvedeného komentáře dle žalobce vyplývá, že pojem obchodní tajemství musí splňovat současně pět podmínek uvedených v § 17 zákona č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), mj. např. to, že tajemství musí být obchodní, výrobní či technické povahy a musí mít souvislost s podnikem, dále nemohou být odmítané informace v obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel jejich utajení zajišťuje. Namítal, že ŘVC ve svém odmítavém rozhodnutí neuvedlo žádné potřebné důvody, které by

současně splňovaly všech pět znaků pro prohlášení informací za obchodní tajemství, přičemž není ani zřejmé, zda ŘVC učinilo nějaké šetření ke zjištění stavu věcí, či ne.

Žalobce rovněž upozornil na rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 10.10.2003, sp.zn.: 5 A 119/2001, podle něhož samotné označení povinného subjektu za obchodní tajemství nestačí, a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2008, č.j.: 11 Ca 134/2006-26, které shledalo rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným, neboť správní orgán neuvedl, jak bylo naplněno všech pět kumulativních podmínek § 17 obchodního zákoníku. Konečně odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2008, č.j.: 7 As 24/2007-106, podle kterého pouhé označení informace za obchodní tajemství není dostačující k tomu, aby požadovaná informace nebyla poskytnuta s odkazem na § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán je povinen vždy zkoumat, zda informace označena podnikatelem za obchodní tajemství skutečně kumulativně splňuje všechny náležitosti obchodního tajemství. Uzavřel, že ŘVC neuvedlo, proč žádané informace spadají do oblasti obchodního tajemství, respektive jakým způsobem splňuje všech pět znaků § 17 obchodního zákoníku, a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

O podaném odvolání bylo žalovaným rozhodnuto napadeným rozhodnutím. V něm se žalovaný ztotožnil se závěrem ŘVC, že doklady požadované žalobcem lze považovat za zákonem chráněné obchodní tajemství, neboť žalobce požaduje výpis z bankovního účtu ŘVC a účetní doklady vystavené advokátní kanceláří, se kterými i v rámci ŘVC mohou nakládat jen pověření zaměstnanci, kteří jsou vázáni mlčenlivostí o všech skutečnostech s nimi souvisejícími. V daném případě je z povahy označení žádaných informací zřejmé, že faktury advokátní kanceláře a výpis z bankovního účtu ŘVC souvisejí s činností ŘVC, mají nemateriální povahu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a ŘVC projevilo vůli k jejich utajení a toto utajení zajišťuje v rámci vedení účetnictví. Žalovaný považoval argumentaci žalobce opřenou o judikaturu za účelovou, neboť např. v případě rozsudku Nejvyššího právního soudu sp.zn.: 5 A 119/2001 byla předmětem řízení zcela jiná věc, nežli je požadované poskytnutí faktur či výpisu z účtu. Dále jsou citované pouze některé závěry Nejvyššího správního soudu vytržené z kontextu, které takto izolovaně mohou být způsobilé zpochybnit rozhodnutí ŘVC. Nad rámec projednávané věci zmínil závěry Nejvyššího správního soudu sp.zn.: 5 A 119/2001, asice, že cit. ustanovení je třeba vykládat jako odraz obecného vyvažování právě chráněných zájmů, kdy na jedné straně pomyslných vah stojí zájem veřejnosti na kontrole veřejné správy a na druhé stran ězájem soukromoprávních subjektů na uchování obchodního tajemství. Je přitom třeba posoudit, které z těchto oprávněných zájmů v konkrétním případě převažuje.

Pokud jde o § 8b zákona č. 106/1999 Sb. tvrdil žalovaný, že toto ustanovení se týká pouze příjemců veřejné podpory. Příjemcem veřejné podpory mohou být pouze soukromoprávní subjekty, nikoliv tedy ŘVC, které je organizační složkou státu. Za příjemce veřejné podpory nelze pak považovat ani AK Stránský a partneři, neboť v daném případě se nejedná o příjem veřejné podpory, nýbrž o platbu za poskytnuté služby. Uvedené ustanovení tedy žádným způsobem nesouvisí s předmětnou žádostí, neboť je v něm pouze upraveno poskytování základních osobních údajů o příjemcích veřejných prostředků.

K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ŘVC žalovaný uvedl, že nepřezkoumatelnost nelze spatřovat v absenci uvedení znaků obchodního tajemství včetně jejich zdůvodnění ze strany správního orgánu. Jestliže správní orgán konstatoval, že považuje požadované informace za obchodní tajemství, pak je zřejmé, že má zákonné podmínky za splněné. Vzhledem k tvrzení žalobce, že musejí být naplněny všechny znaky obchodního tajemství, lze dovodit, že žalobce všechny znaky obchodního tajemství za splněné nepovažuje. Ze samotné podstaty odvolání však vyplývá, že v takovém případě by žalobce měl uvést, který z těchto znaků podle jeho názoru není naplněn a proč, tak, aby se s těmito námitkami mohl žalovaný náležitě vypořádat. Uzavřel, že jak je uvedeno výše považuje všechny znaky obchodního tajemství naplněné.

Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal důvod pro změnu ani zrušení napadeného rozhodnutí, odvolání zamítl a rozhodnutí ŘVC potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

V podané žalobě žalobce tvrdil, že postup žalovaného je nesprávný, neboť ve svém důsledku porušil právo žalobce na svobodný přístup k informacím podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Účelem úpravy práva na informace je zajištění práva veřejnosti na informace, jež mají státní orgány a ostatní subjekty, které rozhodují o právech a povinnostech občanů, k dispozici. Právo na informace má dva základní aspekty. Prvním je obecná garance práva na vyhledávání, příjímání či rozšiřování informací, z čehož vyplývá povinnost veřejné moci danou aktivitu neomezovat, nikoliv povinnost aktivně konat. Druhým aspektem práva na informace je stanovení konkrétní povinnosti státním orgánům informace aktivně poskytovat, z čehož vyplývá právo ostatních tyto informace obdržet. Právo na informace je jednou z právních záruk ve veřejné správě, které jsou zárukami zákonnosti veřejné správy. Poskytování informací je přitom nástrojem kontroly veřejnosti vůči orgánům spravujícím věci veřejné a slouží tak jako podklad pro volbu postupu každého občana při správě věcí veřejných. Tvrdil, že ŘVC je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky a má povinnost informace o tom, jak s těmito prostředky nakládá, veřejnosti poskytovat.

Žalobce v bodě 2. žádosti ze dne 4.8.2008 požadoval doklady (např. faktury AK či výpisy z účtu ŘVC) o tom, kolik peněz již muselo ŘVC vynaložit za právnické služby advokátní kanceláře Stránský a partneři, ŘVC ve svém odmítavém rozhodnutí nepopřelo, že tyto informace má, takže je mělo postupem dle zákona č- 106/1999 Sb. poskytnout, a to s ohledem na ust. § 9 a § 8b zákon č. 106/1999 Sb. Tvrdil, že žalovaný i ŘVC si obstrukčním způsobem nesprávně vykládá zákona č. 106/1999 Sb. Namítal, že požadované informace o množství peněz, které ŘVC zaplatilo najaté advokátní kanceláři za její právnické služby dle žalobce plně spadají do režimu poskytovaných informací dle zákona č. 106/1999 Sb., neboť

- o obchodním tajemstvím je možno uvažovat pouze u podnikatelského subjektu, kterým však ŘVC jako organizační složka státu není. - informace nemají v žádném případě charakter obchodního tajemství i proto, že jde o veřejné prostředky, které ŘVC zaplatilo advokátní kanceláři za její služby, přičemž nestačí, když povinný subjekt tvrdí, že jde o obchodní tajemství, ale musí to dokázat splněním všech pěti znaků dle § 17 obchodního zákoníku, přičemž označení obchodního tajemství musí být označeno již před podáním žaloby.

- nejedná se o veřejnou podporu pro ŘVC ani pro advokátní kancelář, jak tvrdí žalovaný, jde o veřejné prostředky veřejné instituce. - žalobce nepožadoval buď „výpis z bankovního účtu ŘVC“, nebo „účetní doklady vystavené advokátní kanceláří“, ale požadoval doklady, z nichž bude patrné kolik peněz a za jakým účelem ŘVC dotyčné advokátní kanceláři poskytlo.

- i kdyby se zde dalo uvažovat o předmětu obchodního tajemství, byl by povinný subjekt tak jako tak povinen požadované informace poskytnout s ohledem na ust. § 8b a § 9 zákona č. 106/1999 Sb.

Zároveň žalobce upozornil, že podle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. při poskytování informací, která se týká používání veřejných prostředků se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. Dle žalobce se v ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb. uvádí, jaké informace se o příjemci veřejných prostředků neposkytují a jaké ano, podle odst. 3 je nutné vždy uvést jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutí veřejných prostředků.

Žalobce tvrdil, že v tomto případě žádaná informace nespadá do kategorie obchodního tajemství, neboť je ústavním právem veřejnosti vědět, kolik stojí externí právní služby placené veřejnou institucí jakou je ŘVC. K tomu žalobce dále odkázal na podané odvolání a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2001, sp.zn.: 31 Ca 189/2000 podle něhož „obchodním tajemstvím nemůže být v žádném případě informace o rozsahu finančních prostředků poskytnutých podnikateli z rozpočtu obce či města, tedy ani údaj o ceně za provedení díla, jež je hrazena z příjmů získaných od daňových poplatníků. Právě tato skutečnost podtrhuje to, že výdaje obcí jsou věcí navýsost veřejnou, že s jejich zdroji nespojuje toho kterého podnikatele žádná tvůrčí souvislost, jež by jen v náznaku mohla vést k domnění, že by se mohlo jednat o obchodní tajemství, a to včetně konkrétního užití rozpočtových prostředků“.

Žalobce uzavřel, že informace mu byly odepřeny z nezákonného důvodu, neboť nejsou předmětem obchodního tajemství dle § 17 obchodního zákoníku. I kdyby předmětem obchodního tajemství byly, ŘVC je mělo poskytnout dle § 9, respektive § 8b zákona č. 106/1999 Sb.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že požadoval „údaje o nákladech za právní služby“a„jakékoliv doklady, z nichž bude patrné, kolik peněz a za jakým účelem ŘVC dotyčné advokátní kanceláři poskytlo“. Žalobce celou dobu požadoval poskytnutí jednoho ze dvou uvedených dokladů, což dokládá text žádosti o poskytnutí informace. Žalobce tedy možná chtěl znát výši vynaložených nákladů, ale jeho žádost směřovala k poskytnutí konkrétních dokladů a jejich požadavek rozhodně nelze považovat za příkladný, jak se snaží žalobce naznačit. Žalovaný nikdy nezpochybňoval právo veřejnosti na informace o poskytování a používání veřejných prostředků, dokonce nikdy ani nebránil sdělení příjemce těchto prostředků a i účel použití těchto prostředků, tedy právní pomoc, je patrný a jednoznačný. Jediné, co nebylo žalobci sděleno, je výše poskytnutých prostředků, a to ze zcela prostého důvodu, že o ně žalobce nežádal.

Žalovaný rovněž uvedl, že nikdy nezpochybňoval charakter prostředků jako prostředků veřejných, nejedná se však o prostředky veřejné podpory ve smyslu ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný se snažil pokusit vysvětlit žalobci, že jeho odkaz na § 8b zákona č. 106/1999 Sb. není na místě a že v dané věci nelze argumentovat ustanoveními o příjemci veřejných prostředcích. V souladu s ust. § 8b zákona č. 106/1999 Sb. a zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, se toto ustanovení týká pouze fyzických osob jako příjemců veřejných prostředků, proto argumentace uvedeným ustanovením není případná. Příslušná advokátní kancelář není příjemcem veřejných prostředků ve smyslu uvedeného ustanovení. Žalovaný nikdy nepopřel subjektivitu ŘVC, ani skutečnost, že je veřejnou institucí, pouze poukazovalo na nepoužitelsnost ust. § 8b cit. zákona, aniž by tím zpochybňovalo samo právo na poskytnutí informací.

Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že neuvedlo žádný ze znaků obchodního tajemství, když naopak uvedlo, že tyto informace nejsou běžně dostupné a ŘVC projevilo vůli k jejich utajení. Trval na to, že požadované doklady splňují náležitosti pro ochranu před jejich poskytnutím z titulu obchodního tajemství, tuto jejich povahu považoval žalovaný za zcela nespornou a nesdílí názor, že neuvedení všech znaků obchodního tajemství by mělo mít za důsledek ztráty ochrany obchodního tajemství. Souhlasil se žalobcem, že nelze uvažovat o

obchodním tajemství u nepodnikatelského subjektu. V daném případě však nešlo o ochranu obchodního tajemství na straně ŘVC, ale druhé smluvní strany, která nepochybně nositelem obchodního tajemství být může.

K argumentaci rozsudky Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové uvedl, že obecně platí, že jsou závazné pouze pro účastníky řízení v konkrétní věci, nikoliv však obecně pro kohokoliv nezúčastněného, a proto taková argumentace postrádá významu. Žalovaný nezpochybňuje závěr Krajského soudu v Hradci Králové, žalobce však nežádal informace o rozsahu poskytnutých prostředků, ale konkrétně dva doklady, které naopak předmětem obchodního tajemství zcela jednoznačně být mohou.

Na základě výše výše uvedenému žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

V replice ze dne 9.3.2010 žalobce uvedl, že nežádal faktury či výpisy z účtů ŘVC o tom, kolik peněz výše uvedené právnické služby advokátní kanceláře Stránský a partneři stály, ale žádal doklady, potvrzující kolik veřejných prostředků stálo ŘVC právní služby dotčené advokátní kanceláře. Tak zněla žádost. Žalobce logicky nežádal o sdělení výše použitých prostředků ze strany ŘVC pro advokátní kancelář, neboť tento údaj by jednoduše vyčetl z žádaných dokladů. Ty však žalobce neobdržel, neboť ŘVC žalobci sdělilo, že jsou předmětem obchodního tajemství. Dále žalobce upozornil na nová rozhodnutí žalovaného ze dne 16.4.2009, č.j.: 98/2009-060-Z106/3 a ze dne 15.4.2009, č.j.: 97/2009-060-Z106/3, z nichž dovozoval změnu přístupu žalovaného a uznání svých námitek.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V posuzované věci vyšel soud z následující právní úpravy:

Podle ust. § 8b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Podle odst. 2 ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.

Podle odst. 3 základní osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.

Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. Podle odst. 2 při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.

Podle ust. § 17 obchodního tajemství předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

Soud o věci uvážil takto:

Soud vycházel z předmětu žádosti o informace, tedy z toho, jaká informace byla žalobcem požadována. Žalobce žádal od ŘVC „doklady (faktury AK či výpisy z účtů ŘVC) o tom, kolik peněz právnické služby advokátní kanceláře Stránský a partneři stály, a to za období od 1.1.2000 do 31.7.2008“. Z uvedeného je zřejmé, že účelem požádání o informaci bylo zjištění výše částky, kterou ŘVC uvedené advokátní kanceláři za poskytnuté služby v daném období zaplatilo. Tím, že žalobce požadoval uvedenou informaci získat z dokladů, které budou výši uvedené částky stvrzovat, dal zároveň najevo, že si potřebuje žádanou informaci z dokladů, které v žádosti uvedl příkladmo do závorek, ověřit. Lze předpokládat, že

by se žalobce spokojil i s předložením jiných dokladů, než jím výslovně uvedených, a to při splnění podmínky, že by tyto dokumenty byly způsobilým podkladem pro doložení výše částky, kterou ŘVC advokátní kanceláři zaplatilo. O výše uvedeném ostatně svědčí to, že faktura je jistě dokladem, z níž lze vyčíst výši fakturované částky za poskytnuté právní služby a z výpisu z účtu ŘVC by bylo možné dovodit výši částky, která byla odeslána z účtu ŘVC na účet jiný, a kdy se tak stalo. Tedy v případě, že by ŘVC vyhovělo žalobcově žádosti a poskytlo mu jím požadované doklady, získal by žalobce požadovanou, takto ověřitelnou informaci o tom, jakou částku ŘVC advokátní kanceláři za právní služby v daném období zaplatilo. Přednětem žádosti tedy byla snaha, jakýmkoliv ověřitelným způsobem získat informace o výši skutečně poskytnuté částky.

V projednávaném případě však ŘVC a žalovaný dospěli k závěru, že žalobcem požadované informace jsou obchodním tajemstvím, a tedy že existuje zákonný důvod pro odepření poskytnutí této informace. K tomu soud uvádí, že vymezení obchodního tajemství je obsaženo v ust. § 17 obchodního zákoníku. Jen jsou-li současně splněny všechny znaky stanovené v tomto ustanovení, může být určitá skutečnost označena za obchodní tajemství. Musí se tedy jednat o skutečnost obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že k odepření poskytnutí informace z důvodu ochrany obchodního tajemství podle ust. § 9 zákona č. 106/1999 Sb. je nezbytné, aby podnikatel určitou skutečnost označil za obchodní tajemství, a to před podáním žádosti o informace, a dále aby informace splňovala všechny náležitosti obchodního tajemství. Splnění všech výše uvedených podmínek je správní orgán povinen zkoumat za účelem zjištění stavu bez důvodných pochybností. Neučiní-li tak, nesplní povinnost uloženou mu ust. § 3 správního řádu a zároveň zatíží rozhodnutí vadou, způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K tomu soud připomíná, že i v případě, že správní orgán dospěje k závěru o naplnění jednotlivých znaků obchodního tajemství, je podle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. povinen určité údaje z odepření informace vyloučit a tuto vyloučenou informaci poskytnout. Jde o informace vztahující se k používání veřejných rozpočtů, konkrétně informace o rozsahu a příjemci použitých veřejných prostředků.

V projednávaném případě ŘVC označilo žalobcem požadované informace za obchodní tajemství, a to aniž by blíže zkoumalo splnění náležitostí nutných pro posouzení, zda jsou žalobcem požadované informace skutečně obchodním tajemstvím, či nikoliv. Žalovaný pak toliko vyjmenoval všechny znaky obchodního tajemství. Splnění jednotlivých znaků obchodního tajemství žalovaný považoval za natolik zřejmé, že neuvedl, z jakých skutečností a důvodů dovozuje, že faktury a výpisy z bankovního účtu skutečně naplňují jednotlivé znaky obchodního tajemství. Jestliže z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevyplývají důvody, pro které tyto orgány považovaly žalobcem požadovanou informaci v jejím celku, tj. jak informaci o výši částky, tak i údaje na požadovaných dokladech tuto informaci provázející (fakturační náležitosti) za obchodní tajemství, jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

K tomu soud dále uvádí, že spisový materiál, který k výzvě soudu předložil žalovaný, neobsahuje podklad pro tvrzení, že v době vydání rozhodnutí ŘVC měl tento správní orgán k dispozici projev vůle příslušného advokáta o tom, co považuje ve vztahu k sobě za předmět obchodního tajemství a co má být utajeno, aby bylo možno dovodit, že žalobcem požadovaná informace je obchodním tajemstvím. I kdyby tento projev vůle byl obsahem spisového materiálu a faktura, případně výpisy z účtu splňovaly všechny znaky obchodního tajemství, na údaj v nich uvedený a týkající se výše poskytnuté částky za právní služby dopadá výjimka stanovená v ust. § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., ukládající správnímu orgánu povinnost poskytnout subjektu informace o rozsahu a adresátu použitých veřejných prostředků. Právní služby advokátní kanceláře Stránský a partneři, které využilo ŘVC, byly hrazeny z veřejných prostředků, neboť ŘVC je organizační složkou státu, a tudíž ŘVC bylo povinno k žádosti žalobce poskytnout informaci o rozsahu poskytnutých veřejných prostředků, když jejich adresát byl znám, stejně jako doklady tuto skutečnost dokládající, a to po vyloučení případných informací podléhajících ochraně podle zákona č. 106/1999 Sb. Jestliže z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevyplývají důvody, proč i přes kvalifikaci požadovaných informací jako obchodního tajemství, tyto orgány nevzaly v potaz aplikaci ust. § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., jsou tato rozhodnutí i nezákonná.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze shledal. napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, spočívajících v nedostatečném posouzení požadovaných dokladů jako obchodního tajemství a také nezákonným pro nesprávné právní posouzení možnosti poskytnout informace z hlediska výjimky dané ust. § 9 odst. 2 cit. zákona.

Vzhledem k tomu, že ať již fakturační doklady či výpis z účtu ŘVC obsahují či neobsahují údaje, které by byly obchodním tajemstvím, poskytnutí informace o výši částky vynaložené ŘVC za právní služby advokátní kanceláře nelze odmítnout. Z tohoto důvodu soud postupoval podle ust. § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. a zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí povinného subjektu - ŘVC o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a povinnému subjektu nařídil požadované informace poskytnout ve lhůtě 25 dnů. Lhůtu k poskytnutí informací stanovil soud pro případ, že by se u ŘVC vyskytly závažné důvody podle ust. § 14 odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., bránící mu ve vydání rozhodnutí ve lhůtě stanovené § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb.

Poskytnutí informace o výši částky žalobcem požadovaným způsobem lze učinit po vyloučení informací podléhajících případně ochraně podle zákona č. 106/1999 Sb., např. anonymizací některých údajů na stvrzujícím dokladu, vyjma výše částky, která byla advokátní kanceláři uhrazena a která jako vlastní požadovaná informace musí být zřetelná.

Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, podání repliky), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 1.440,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 30. března 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková