9 Ca 185/2008 - 49Rozsudek MSPH ze dne 29.06.2011


Číslo jednací: 9Ca 185/2008 - 49-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: V. H., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11.3.2008 č. 87/2008,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23.8.2007, č.j.: OSZ-131922-2/VD-Ši-2007 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) byl žalobci podle ust. § 157, § 158, § 160 odst. 1, § 165 a § 166 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) přiznán dnem 1.5.2007 výsluhový příspěvek ve výši 24.204,-Kč měsíčně s tím, že od 1.5.2007 žalobci náleží výplata výsluhového příspěvku ve výši 13.363,- Kč měsíčně.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr vnitra zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že výsluhový příspěvek žalobce byl vypočten podle ust. § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem 24.204,-Kč a starobním důchodem 10.841,-Kč. Starobní důchod byl žalobci přiznán již dne 22.9.2006 ve výši 10.249,-Kč. Ke dni 1.5.2007, tj. ke dni přiznání výsluhového příspěvku, činil starobní důchod žalobce celkem 10.841,- Kč. Žalobce v odvolání namítal, že rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem měl být zjištěn ke dni přiznání starobního důchodu a nikoli ke dni přiznání výsluhového příspěvku. Odvolací orgán k této námitce uvedl, že věta druhá a třetí ust. § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru je v rozporu s větou první a neumožňuje zjistit rozdíl mezi příspěvkem a důchodem v případě, kdy souběh obou plnění nastane až po přiznání důchodu. Zmíněné ustanovení je však nutno vyložit tak, že rozdíl se zjišťuje ke dni přiznání starobního důchodu jen tehdy, jedná-li se o bývalého příslušníka, který je ke dni přiznání důchodu již poživatelem výsluhového příspěvku. Jestliže však je bývalý příslušník poživatelem starobního důchodu ke dni přiznání výsluhového příspěvku, zjišťuje se rozdíl k tomuto dni. Opačný závěr by vedl k neodůvodněnému zvýhodnění poživatele důchodu vůči bývalému příslušníkovi, který požádá o přiznání starobního důchodu až poté, co mu vznikl nárok na výsluhový příspěvek. Žalobce dále v odvolání vyjádřil přesvědčení, že mu měl být měsíční služební příjem určen podle věty třetí ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru, která stanoví, že trval-li služební poměr po dobu kratší než jeden rok, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z celé doby trvání služebního poměru. Tuto odvolací námitku odůvodnil tím, že jeho služební poměr podle zákona o služebním poměru trval pouze 4 měsíce. Toto tvrzení však dle odvolacího orgánu nekoresponduje se skutečností, neboť služební poměr žalobce trval nepřetržitě od 1.3.1972 až do 30.4.2007. Žalobce se mýlí, jestliže se domnívá, že jeho služební poměr vznikl až dne 1.1.2007. Vzniknout tak ani nemohl, protože podle předchozího zákona o služebním poměru neskončil. I po tomto datu byl žalobce nadále příslušníkem Policie České republiky. Podle přechodného ust. § 215 zákona o služebním poměru byl žalobce v souvislosti se změnou právní úpravy služebního poměru ustanoven na služební místo, jmenován do služební hodnosti a byly mu nově stanoveny další náležitosti. V uvedeném rozhodnutí není obsažen výrok o přijetí do služebního poměru. Ust. § 166 odst. 1 věty třetí zákona o služebním poměru je určeno výlučně pro příslušníky, jejichž služební poměr opakovaně vznikl v době kratší než jeden rok před dalším skončením služebního poměru. Za právně irelevantní odvolací orgán označil argumentaci žalobce o odlišnosti pojmu služební poměr v ust. § 165 a § 224 zákona o služebním poměru. Zákon o služebním poměru neobsahuje legislativní zkratku “služební poměr”, která by se vztahovala jen ke služebnímu poměru příslušníka bezpečnostního sboru podle zákona o služebním poměru, a byla tak významově odlišná od pojmu služební poměr použitého v § 224 zákona o služebním poměru.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro jejich nezákonnost a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť mu byl v rozporu se zákonem přiznán výsluhový příspěvek a výplata výsluhového příspěvku v menší výši, než mu náleží, a to v důsledku nesprávného výpočtu měsíčního služebního příjmu pro účely stanovení výše výsluhových nároků a v důsledku užití nesprávné výše starobního důchodu pro stanovení rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem, spočívající v užití výše důchodu platné v době přiznání výsluhového příspěvku namísto jeho výše v době přiznání starobního důchodu. Podstata věci tkví dle žalobce v právním posouzení, a to zejména z pohledu aplikace příslušných právních norem. Žalobce považuje názor žalovaného o rozporu mezi jednotlivými větami ustanovení § 160 zákona o služebním poměru za částečně správný. V daném případě je však podstatné, že doslovné znění ustanovení § 160 zákona o služebním poměru je koncipováno na situaci, kdy příslušník, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek, ukončil služební poměr a stal se poživatelem výsluhového příspěvku, aniž mu již vznikl nárok na přiznání starobního důchodu, případně plného nebo částečného invalidního důchodu. Po dovršení důchodového věku nebo po vzniku invalidity pro plný nebo částečný invalidní důchod pak příslušník požádá o jeho přiznání a od doby jeho přiznání, tj. od vzniku souběhu nároku na výsluhový příspěvek a důchod, je mu výsluhový příspěvek vyplácen ve výši rozdílu, je-li výsluhový příspěvek vyšší než důchod. Ust. § 160 zákona o služebním poměru však nepočítá s tím, že by příslušníci bezpečnostních sborů požádali o přiznání a výplatu starobního důchodu ještě za trvání služebního poměru, a nárok na přiznání a výplatu výsluhového příspěvku jim vznikl až po skončení služebního poměru za účinnosti zákona o služebním poměru. Tuto diskrepanci řeší správní orgány vlastním výkladem, přestože ust. § 160 věty druhé zákona o služebním poměru zní naprosto jasně. Na tom nic nemění ani věta třetí uvedeného ustanovení. Argumentaci žalovaného o neodůvodněném zvýhodnění poživatele důchodu vůči bývalému příslušníkovi, který požádá o přiznání starobního důchodu až poté, kdy mu vznikl nárok na výsluhový příspěvek, označil žalobce za nepřiléhavou. Bylo by totiž sociálně nespravedlivé, kdyby bývalý příslušník v produktivních letech ukončil služební poměr a získal plný a průběžně valorizovaný výsluhový příspěvek, aniž by dále pracoval, a teprve po dovršení důchodového věku by mu vznikl souběh se starobním důchodem, který by měl s ohledem na započitatelný příjem v minimální výši, takže výplata výsluhového příspěvku ve výši rozdílu by byla vysoká, oproti příslušníkovi, který za trvání služebního poměru začal pobírat starobní důchod, dále však pracuje a posléze, když ukončí služební poměr a vznikne mu nárok na výsluhový příspěvek, by byly negovány valorizace důchodu, takže by k důchodu pobíral výplatu výsluhového příspěvku v minimální výši. Žalobce uzavřel, že ust. § 160 věty druhé zákona o služebním poměru nedovoluje výklad, podle kterého být výše výplaty výsluhového příspěvku měla odvozena od výše výsluhového příspěvku a výše starobního důchodu ke dni jeho přiznání, nikoliv ke dni ukončení služebního poměru.

Žalobce dále namítl, že žalovaný při stanovení výše výsluhového příspěvku vycházel z nesprávného ztotožnění pojmu „služební poměr” podle zákona o služebním poměru s pojmy „služební poměr” podle jiných zákonů, včetně toho, že se domnívá, že služební poměr podle ust. § 165 odst. 1 zákona o služebním poměru je jakýkoliv dřívější služební poměr. Žalobce má naopak za to, že rozdíl mezi těmito pojmy explicitně vyplývá ze znění ust. § 165 odst. 1 zákona o služebním poměru ve spojení s ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru. Dle žalobce neexistuje zákonem založená právní kontinuita mezi služebním poměrem podle zákona o služebním poměru a dřívějšími služebními poměry příslušníků Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru, Vězeňské a justiční stráže a Celní správy podle zákona č. 186/1992 Sb., a příslušníků Bezpečností informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace podle zákona č. 153/1994 Sb., trvajícími do 31.12.2006. Tato kontinuita by zde mohla být jen za situace jednoty těchto služebních poměrů. Žalobce je toho názoru, že dosavadní služební poměry zanikly 31.12.2006 v 24:00 hod. a od 1.1.2007 00:00 hod. vznikly nové služební poměry, tedy služební poměry příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona o služebním poměru. Ke vzniku služebních poměrů podle zákona o služebním poměru nedošlo automaticky zákonem, ale na základě předpokladů stanovených přechodnými ustanoveními zákona o služebním poměru tím, že služební funkcionář vydal rozhodnutí, kterým dosavadního příslušníka jmenoval do příslušné služební hodnosti, ustanovil jej na příslušné služební místo a stanovil mu odpovídající náležitosti. Pokud by takové rozhodnutí služební funkcionář nevydal, příslušník dosavadního bezpečnostního sboru by se nestal příslušníkem podle zákona o služebním poměru. Kontinuita služebních poměrů by byla založena také tehdy, kdyby to zákonodárce v zákoně zřetelně zakotvil, tak jak to učinil např. v § 157 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“). Zákon o služebním poměru však neobsahuje žádné ustanovení, které by kontinuitu předchozích služebních poměrů a služebního poměru podle zákona o služebním poměru prohlašovalo. K tomu žalobce odkázal na ust. § 215 zákona o služebním poměru, které upravuje předpoklady pro ustanovení příslušníka ve služebním poměru podle dosavadních předpisů na služební místo a náležitosti rozhodnutí služebního funkcionáře. Slova „bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven” užitá v tomto ustanovení dle mínění žalobce svou kogentní povahou zavazovala jen služebního funkcionáře k tomu, aby příslušné rozhodnutí vydal. Pokud se ve druhém odstavci téhož ustanovení hovoří o tom, že služební poměr skončí uplynutím 3 měsíců, jedná se o dosavadní služební poměr, nikoliv o služební poměr podle zákona o služebním poměru. K zániku služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle zákona č. 186/1992 Sb., pokud na něj měl navazovat služební poměr podle zákona o služebním poměru, tedy nebylo zapotřebí vydávat rozhodnutí o ukončení tohoto služebního poměru. Ke vzniku služebního poměru podle zákona o služebním poměru pak nebylo zapotřebí vydávat rozhodnutí o přijetí. Vznik služebního poměru podle zákona o služebním poměru byl totiž konstituován vydáním rozhodnutí o jmenování do služební hodnosti a ustanovení na příslušné služební místo. Žalobce s poukazem na ust. § 1 odst. 3 zákona o služebním poměru uvedl, že příslušníci jsou nyní ve služebním poměru k České republice, zatímco podle předchozí právní úpravy byli ve služebním poměru ke každému jednotlivému bezpečnostnímu sboru. Došlo tak k významné změně jednoho ze subjektů služebního poměru, která jednotu služebních poměrů vylučuje. Každý z bezpečnostních sborů je zákonem pouze pověřen plnit práva a povinnosti České republiky vůči svému příslušníkovi. Rozdílnost dosavadních služebních poměrů od služebního poměru podle zákona o služebním poměru zákon demonstruje zejména v § 165 odst. 1 a ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru. Ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru odkazuje na poznámku č. 90 pod čarou, podle které služebním poměrem podle zvláštních předpisů je i služební poměr podle zákona č. 186/1992 Sb. Jakoukoliv pochybnost vyvrací znění důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o služebním poměru (sněmovní tisk 256/0), kde se k ust. § 224 (v paragrafovém znění návrhu zákona § 229) uvádí: ,,Aby byly odstraněny pochybnosti o rozsahu započtených dob pro účely výsluhových nároků při budoucím skončení služebního poměru příslušníka, započtou se dosud vysloužené doby každému z příslušníků a k tomu budou posléze přičítány doby trvání služebního poměru podle tohoto zákona ..“. Žalobce shrnul, že právní názor žalovaného, podle kterého jeho služební poměr trval nepřetržitě od 1.3.1972 do 30.4.2007, je nesprávný, neboť ve skutečnosti šlo o na sebe navazující služební poměry, a to v době od 1.3.1972 do 30.6.1992 o služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který byl podle ust. § 157 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., posuzován podle tohoto zákona (prohlášení kontinuity), od 1.7.1992 do 31.12.2006 o služební poměr příslušníka Policie České republiky podle zákona č. 186/1992 Sb., a od 1.1.2007 do 30.4.2007 o nový služební poměr, a sice o služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru Policie České republiky podle zákona o služebním poměru.

Dle mínění žalobce je nesporné, že služební poměr podle zákona o služebním poměru mu vznikl ke dni 1.1.2007 a byl ukončen rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru dnem 30.4.2007. Z uvedeného důvodu bylo nutno při výpočtu měsíčního služebního příjmu pro stanovení výsluhových nároků včetně výsluhového příspěvku podle § 157 zákona o služebním poměru aplikovat ust. § 166 odst. 1 věta třetí tohoto zákona. Použití dalších tří způsobů stanovení průměrného hrubého služebního příjmu podle ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru nebylo možné použít.

Za závažný důvod pro to, aby výsluhové náležitosti u příslušníků, kteří ukončili služební poměr v prvém roce účinnosti zákona o služebním poměru, byly odvozeny od služebního příjmu dosaženého za trvání tohoto služebního poměru, označil žalobce skutečnost, že záměrem zákonodárce při tvorbě zákona o služebním poměru bylo, aby výsluhové nároky příslušníků, kteří ukončí služební poměr v průběhu prvého roku po nabytí účinnosti zákona, byly vypočteny z výše služebních příjmů poskytovaných příslušníkům podle tohoto zákona. Uvedený záměr zákonodárce vyjádřil nejen zněním ust. § 166 odst. 1 věta třetí zákona o služebním poměru, ale ještě jej zdůraznil v ust. § 224 odst. 6 tohoto zákona. Tím byl zákonodárcem zjevně sledován antidiskriminační charakter normy, která vylučovala, aby příslušníci ve služebním poměru podle zákona o služebním poměru, kteří svůj služební poměr ukončí v průběhu trvání prvního roku účinnosti zákona, nebyli znevýhodněni vůči těm, kteří služební poměr ukončí posledním dnem prvního roku účinnosti zákona a později, jimž bude automaticky vypočtena výše měsíčního služebního příjmu z kalendářního roku předcházejícího skončení služebního poměru podle věty první a druhé ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru.

Nesprávný postup žalovaného je dle žalobce výsledkem legislativního procesu při tvorbě a přijímání novely zákona o služebním poměru č. 530/2005 Sb. V rozporu s důvodovou zprávou totiž došlo k znejasnění původní normy v úpravě týkající se výsluhových nároků příslušníků, kteří ukončí služební poměr v průběhu prvního roku účinnosti zákona. Vládní návrh uvedené novely podle důvodové zprávy sledoval především snížení výdajů ze státního rozpočtu na zavedení zákona do praxe. Jedním z ustanovení zákona, které mělo doznat změny, bylo i ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru, kde doba jednoho kalendářního roku pro výpočet měsíčního služebního příjmu podle věty první a druhé měla být nahrazena dobou tří kalendářních roků. K tomu žalobce poukázal na důvodovou zprávu, podle které „Zákon prodlužuje základní rozhodné období, ze kterého bude zjišťován měsíční služební příjem pro účely stanovení výše výsluhových nároků, z období 1 kalendářního roku před skončením služebního poměru na období 3 kalendářních roků před skončením služebního poměru. Tím se optimalizuje výše výsluhových nároků oproti dnešnímu stavu, kdy se započítává výše jen z období posledního kalendářního roku, kdy výše služebních příjmů příslušníka rozhodná pro vysluhové nároky bývá obvykle nejvyšší…“. V souvislosti s tímto legislativním záměrem bylo navrženo i zrušení ust. § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru, k čemuž důvodová zpráva uvedla: „Ust. § 224 odst. 6 zákona je po úpravě ust. § 166 odst. 1 a odst. 2 zákona nadbytečné ...“. V průběhu projednávání návrhu zákona však vládní návrh na změnu ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru nebyl přijat, nýbrž byl schválen poslanecký návrh poslance Radima Turka pod číslem 119 předložený v opakovaném druhém čtení, který jednoroční rozhodné období zachoval. Tímto odmítnutím vládního návrhu dal samotný zákonodárce ve schváleném textu novely najevo, že nesouhlasí s navrhovanou úsporou nákladů na výsluhové nároky cestou snížení měsíčního služebního příjmu pro účely stanovení výše výsluhových nároků. Naproti tomu pozornosti zjevně unikla nyní již nepřípadná změna v podobě vypuštění ust. § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru, obsažená ve vládním návrhu, která byla schválena s ostatními částmi vládního návrhu, jež nebyly dotčeny pozměňovacími návrhy, ačkoliv důvod úpravy deklarovaný v důvodové zprávě, a sice že při prodloužení rozhodného období z jednoho na tři roky jde o ustanovení nadbytečné, odpadl. Absenci ust. § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru si nyní žalovaný v rozporu s výše popsanou projevenou vůlí zákonodárce zjevně vykládá tak, že na příslušníky, kteří ukončili služební poměr v průběhu roku 2007, se ustanovení § 166 odst. 1 věty třetí zákona o služebním poměru nevztahuje. Takový výklad považuje žalobce za nesprávný, neboť jeho důsledkem je snížení nároku žalobce na výši výsluhového příspěvku. Jde tak o diskriminaci a znevýhodnění žalobce oproti těm příslušníkům, kteří služební poměr ukončili 31.12.2007 nebo kdykoliv později. Žalobce uzavřel, že rozhodující pro stanovení výše jeho výsluhových nároků je i nadále ust. § 166 odst. 1 věta třetí zákona o služebním poměru ve spojení s ust. § 165 odst. 1 a § 224 odst. 2 téhož zákona, které upravují všechny rozhodné skutečnosti. Ust. § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru představovalo pouze explicitní vyjádření postupu při aplikaci ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru pro přechodnou dobu prvního roku účinnosti zákona o služebním poměru, k němuž by jinak bylo nutné dojít výkladem zákona, tak jak to nyní činí žalobce. Zrušení § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru platného před novelou č. 530/2005 Sb., nic nemění na povaze zachované hmotněprávní normy, kterou ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru ve spojení s ust. § 165 odst. 1 a § 224 odst. 2 tohoto zákona bezesporu je.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že služební poměru žalobce skončil dnem 30.4.2007 a podle ust. § 157 zákona o služebním poměru žalobci vznikl nárok na výsluhový příspěvek. Dne 17.5.2007 požádal žalobce o výplatu výsluhového příspěvku. Vznik žalobcova nároku byl deklarován rozhodnutím správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobci přiznán od data 1.5.2007 výsluhový příspěvek ve výši 24.204,-Kč měsíčně. K datu přiznání výsluhového příspěvku byl žalobci vyplácen starobní důchod ve výši 10.249,-Kč měsíčně přiznaný od 22.9.2006. Od data 1.5.2007 tedy došlo k souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru. Výsluhový příspěvek se vyplácí od 1.5.2007, jelikož je vyšší než starobní důchod k tomuto datu, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem. Za výsluhový přípěvek se od 1.5.2007 považuje podle ust. § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru pouze rozdíl mezi náležejícím starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem k tomuto dni, tj. částka 13.363,-Kč. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem se zjišťuje ke dni přiznání starobního důchodu. Jde-li o souběh nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek pouze rozdíl mezi náležejícím starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem k tomuto dni a nadále se samostatně zvyšuje podle § 159 zákona o služebním poměru bez přihlédnutí k výši důchodu. Z uvedeného vyplývá, že k souběhu výsluhového příspěvku a starobního důchodu a také k souběhu nároku na výplatu starobního důchodu a nároku na výplatu výsluhového příspěvku v případě žalobce došlo dnem 1.5.2007. K tomuto dni trval nárok na výplatu starobního důchodu ve výši 10.249,-Kč. Jelikož se při souběhu nároků výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, je-li vyšší než starobní důchod, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem, byly k datu 1.5.2007 porovnány oba nároky a rozhodnutím byl deklarován nárok na výplatu výsluhového příspěvku v částce 13.363,-Kč. Zákonodárce ustanovením § 160 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o služebním poměru retroaktivně neupravil případný souběh starobního důchodu a příspěvku za službu před účinností zákona o služebním poměru. Souběh starobního důchodu a příspěvku za službu byl v době před 1.1.2007 upraven v § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., a to tzv. volbou buď příspěvku nebo důchodu. Pokud by souběh starobního důchodu a příspěvku za službu měl být v případě žalobce posuzován k datu 22.9.2006, nárok na příspěvek za službu, pakliže by na něj vznikl nárok před 22.9.2006, by zanikl dnem 22.9.2006, tzv. volbou starobního důchodu. V případně žalobce nedošlo od 22.9.2006 k souběhu starobního důchodu s příspěvkem za službu ani výsluhovým příspěvkem, protože sbíhající nárok na výsluhový příspěvek vznikl až dnem 1.1.2008. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem by byl zjišťován ke dni přiznání starobního důchodu, pokud by starobní důchod byl přiznán po datu nebo k datu přiznání výsluhového příspěvku za účinnosti zákona o služebním poměru, což není případ žalobce. Ust. § 160 odst. 1 věty druhé zákona o služebním poměru je aplikováno jen tehdy, pokud k přiznání starobního důchodu dojde po přiznání výsluhového příspěvku, popřípadě ke dni přiznání tohoto příspěvku. K tomu žalovaný poukázal na závěrečnou zprávu o věcně obdobném šetření veřejného ochránce práv ve věci podnětu p. F. Gorby sp.zn.: 33/2008/VOP/DŘ ze dne 17.3.2008, podle které v rámci šetření nebylo zjištěno porušení právních předpisů ani jiných pochybení ze strany odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru. Veřejný ochránce práv vyjádřil zhodnocení, že tyto případy nelze posuzovat bez kontextu ust. § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru, pouze podle věty druhé uvedeného ustanovení zákona. Na případ žalobce je třeba použít větu třetí uvedeného ustanovení, která výslovně upravuje souběh nároku na starobní důchod s nárokem na výsluhový příspěvek. Veřejný ochránce práv dovodil, že Ministerstvo vnitra v tomto případě postupovalo správně, neboť ke dni přiznání starobního důchodu žadateli výsluhový příspěvek nenáležel, a bylo tedy nutné podmínky souběhu uvedených nároků posuzovat ke dni přiznání výsluhového příspěvku, tj. ke dni skutečného souběhu starobního důchodu a výsluhového příspěvku.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 11.4.2007 byl žalobci od 22.9.2006 přiznán starobní důchod v celkové výši 10.249,- Kč měsíčně. Od 1.1.2007 činil starobní důchod žalobce podle nařízení vlády č. 461/2006 Sb., celkem 10.841,- Kč.

Rozhodnutím Policie České republiky, ředitele policie ČR Správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 21.2.2007 byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky s tím, že služební poměr skončí podle § 42 odst. 5 písm. c) zákona uplynutím 2 kalendářních měsíců následujících po doručení žádosti (žádost o propuštění ze služebního poměru žalobce doručil dne 13.2.2007).

Žádostí doručenou žalovanému dne 8.5.2007 požádal žalobce o přiznání výsluhového příspěvku, a to od 1.5.2007. V žádosti mj. uvedl, že na základě rozhodnutí žalovaného mu byl ode dne 22.9.2006 přiznán starobní důchod ve výši 10.841,- Kč. Žalobce byl od 1.3.1972 do 30.6.1992 ve služebním poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti a od 1.7.1992 do 30.4.2007 ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky. Žalobce v žádosti dále vyčíslil složky služebního příjmu zahrnuté do průměrného hrubého služebního příjmu za kalendářní rok předcházející dni skončení služebního poměru, tj. za rok 2006, přičemž měsíční služební příjem za toto období vyčíslil částkou 48.408,- Kč. Dále v žádosti uvedl rozpis složek služebního příjmu zahrnutých do průměrného hrubého služebního příjmu za tři kalendářní roky předcházející skončení služebního poměru (roky 2004 až 2006) a průměrný měsíční služební příjem za toto období vyčíslil částkou 46.482,- Kč.

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 13.8.2007 byl žalobci podle ust. ust. § 157, § 158, § 160 odst. 1, § 165 a § 166 zákona o služebním poměru přiznán dnem 1.5.2007 výsluhový příspěvek ve výši 24.204,- Kč měsíčně s tím, že od 1.5.2007 žalobci náleží výplata výsluhového příspěvku ve výši 13.363,- Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že služební poměr žalobce skončil dne 30.4.2007 a se skončením služebního poměru souvisí nárok na výsluhový příspěvek. Základní výše výsluhového příspěvku činí za 15 let trvání služebního poměru 20 % měsíčního služebního příjmu. Výměra výsluhového příspěvku se zvyšuje za šestnáctý a každý další ukončený rok služby o 3 % měsíčního služebního měsíčního příjmu, za 21. a další ukončený rok služby o 2 % měsíčního služebního příjmu a za 26. a každý další ukončený rok služby o 1 % měsíčního služebního příjmu. Výměra výsluhového příspěvku může činit nejvýše 50 % měsíčního služebního příjmu. Za měsíční služební příjem se pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Je-li to pro příslušníka výhodnější, zjišťuje se průměrný hrubý služební příjem za předchozí tři kalendářní roky. Průměrný hrubý služební příjem žalobce za kalendářní rok 2006 činí 48.408,- Kč, jeho průměrný hrubý služební příjem za předchozí tři kalendářní roky (2004 až 2006) činí 46.482,- Kč. Celková doba služby rozhodná pro nárok na výsluhový příspěvek činí 35 let. Výměra výsluhového příspěvku činí 50 % průměrného hrubého služebního příjmu za kalendářní rok 2006, tj. 24.204,- Kč. Správní orgán prvního stupně dále uvedl, že při souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší než důchod, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem. Rozdíl se zjišťuje k datu souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku a starobního důchodu, tj. k datu 1.5.2007. Za výsluhový příspěvek se od tohoto data považuje toliko rozdíl mezi náležejícím výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem k tomuto dni. Výše přiznaného výsluhového příspěvku činí k 1.5.2007 částku 24.204,- Kč a k tomuto datu je žalobci vyplácen starobní důchod ve výši 10.841,- Kč. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem činí částku 13.363,- Kč, v této výši je žalobci (výsluhový příspěvek) od 1.5.2007 vyplácen. Správní orgán prvního stupně závěrem uvedl, že doplatek výsluhového příspěvku za dobu od 1.5.2007 do 31.8.2007 ve výši 53.452,- Kč žalobce obdrží spolu s výsluhovým příspěvkem v měsíci září 2007.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, ve kterém namítl, že odůvodnění rozhodnutí v rozporu s ust. § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru blíže neuvádí, jakými úvahami byl služební funkcionář veden při hodnocení podkladů, z nichž vycházel při vydání rozhodnutí a při výkladu právních a služebních předpisů. Proto není zřejmé, z jakého důvodu ke stanovení výše výměry výsluhového příspěvku použil ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru, ačkoliv služební poměr žalobce trval od data účinnosti zákona, tj. od 1.1.2007 do dne propuštění ze služebního poměru, tj. do 30.4.2007, přičemž doby předchozích služebních poměrů představují podle ust. § 165 zákona o služebním poměru ve smyslu ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru pouze doby započtení ke dni účinnosti zákona o služebním poměru, takže při stanovení výše výsluhového příspěvku mělo být použito ust. § 166 odst. 1 věty třetí zákona o služebním poměru. Tím došlo k žalobcově výraznému zkrácení na výsluhovém příspěvku, když jeho služební příjem za dobu služebního poměru podle zákona o služebním poměru byl znatelně vyšší. Pokud jde o den, ke kterému byl žalobci vypočten rozdíl mezi výší výsluhového příspěvku a výší starobního důchodu, je jím podle rozhodnutí správního orgánu I. stupně den propuštění ze služebního poměru 30.4.2007, ačkoliv správně se tak podle ust. § 160 zákona o služebním poměru mělo stát ke dni přiznání starobního důchodu, tj. ke dni 22.9.2006. Ke dni 1.1.2007 došlo k valorizaci starobních důchodů přiznaných od 1.1.1996 do 31.12.2006 v jejich procentní výměře o 5,6% a ke zvýšení základní výměry důchodů o 100,-Kč. O tyto částky je vypočtený a přiznaný výsluhový příspěvek nižší.

Ministr vnitra napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 1 odst. 3 zákona o služebním poměru je příslušník ve služebním poměru k České republice. Práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor.

Podle § 1 odst. 4 zákona o služebním poměru se výkonem služby pro účely tohoto zákona rozumí a) úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů, b) soustřeďování, vyhodnocování a evidování informací a údajů potřebných pro výkon služby, včetně činnosti v operačních a informačních střediscích, c) řízení výkonu služby, d) činnost ve vzdělávacích, technických a účelových zařízeních, která pro výkon služby zabezpečují přípravu příslušníků a výzkumné, technické a další podmínky, a to v rozsahu stanoveném ředitelem bezpečnostního sboru, a

e) plnění úkolů Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace (dále jen "zpravodajská služba").

Podle § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, při souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší než některý z uvedených důchodů, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem se zjišťuje ke dni přiznání starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu anebo ke dni úpravy částečného invalidního důchodu v souběhu s výdělkem. Jde-li o souběh nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl mezi náležejícím starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem k tomuto dni a nadále se samostatně zvyšuje podle § 159 bez přihlédnutí k výši důchodu.

Podle § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru se za měsíční služební příjem pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Jestliže služební poměr skončil posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z tohoto kalendářního roku. Trval-li služební poměr po dobu kratší než 1 rok, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z celé doby trvání služebního poměru. Je-li to pro příslušníka výhodnější, zjišťuje se průměrný hrubý služební příjem za předchozí 3 kalendářní roky.

Podle ust. § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání, a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje.

Podle ust. § 215 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníkovi ustanovenému do funkce podle dosavadních právních předpisů, který a) nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odstavce 1, nebo b) dosáhl věku 65 let přede dnem nabytí účinnosti zákona, skončí služební poměr uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle ust. § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru do doby rozhodné pro výsluhové nároky se započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů na území České republiky, včetně doby trvání služebních poměrů na území československého státu do 31. prosince 1992, do nabytí účinnosti tohoto zákona, s výjimkou doby

a) zařazení v neplacené záloze, s výjimkou zařazení v této záloze z důvodu čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené poskytnuté příslušníkovi v rozsahu, v němž je příslušnici poskytována mateřská dovolená, a s výjimkou zvolení do funkce v odborové organizaci,

b) neschopnosti ke službě, po kterou nenáleží služební příjem ve zvláštních případech, nebo nemocenské, a c) zproštění výkonu služby, jestliže příslušníkovi nebyl doplacen rozdíl, o který byl jeho služební příjem zkrácen, d) výkonu vazby a trestu odnětí svobody, s výjimkou případů, kdy měl příslušník podle zvláštního právního předpisu76) nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu odnětí svobody.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Nelze přisvědčit námitce, že žalovaný stanovil výplatu žalobcova výsluhového příspěvku v rozporu se zákonem, když rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem zjišťoval k datu souběhu těchto nároků (1.5.2007) a nikoliv ke dni přiznání starobního důchodu (22.9.2006).

Ze znění § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru, nejmarkantněji pak z jeho věty třetí, podle názoru soudu vyplývá, že zákonodárce počítal pouze s variantou, kdy nárok na důchod vzniká teprve po vzniku nároku na výsluhový příspěvek. Srov. zejména formulaci „považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl...“. Totéž lze dovodit rovněž z textu důvodové zprávy k zákonu č. 530/2005 Sb., kterým se mění mimo jiné služební zákon. Zde se doslova uvádí: „Navrhuje se změnit mechanismus posuzování nároku na výplatu výsluhového příspěvku v souběhu s nárokem na výplatu starobního důchodu a výrazně uspořit finanční prostředky vynakládané na výplatu výsluhových nároků. Po vzniku nároku na výplatu starobního důchodu bude výsluhový příspěvek dále vyplácen jen ve výši rozdílu mezi výší náležejícího starobního důchodu a výší přiznaného výsluhového příspěvku s tím, že pouze tento rozdíl bude nadále považován za výsluhový příspěvek...“ Uvedené je zřejmě dáno tím, že nárok na výsluhový příspěvek vzniká již po 15 letech služby (§ 157 zákona o služebním poměru), a zákonem předvídaná posloupnost nároků tak bude v praxi většinovým jevem.

Na případy, kdy nároky na předmětná plnění vzniknou v opačném pořadí, tak sice není v zákoně výslovně pamatováno, tento nedostatek zákonného znění však lze překlenout výkladem, a to zejména podle smyslu a účelu daného ustanovení.

Cílem aplikovaného ustanovení obecně je upravit situaci, kdy oprávněnému vznikl nárok na výsluhový příspěvek i na dávku důchodového pojištění. Základním pravidlem pak je, že výsluhový příspěvek, je-li vyšší než důchod, se po dobu souběhu vyplácí pouze ve výši rozdílu mezi ním a důchodovou dávkou. Toto pravidlo sleduje zjevně jediný účel, a to zachovat osobě, která pracovala ve služebním poměru, životní úroveň odpovídající výši výsluhového příspěvku i v době, kdy již pobírá dávku z jiného systému zabezpečení, která je oproti výsluhovému příspěvku nižší. Zdůraznit je třeba, že zachován má být právě příjem ve výši výsluhového příspěvku před redukcí, jinými slovy, aby úhrn vypláceného výsluhového příspěvku a důchodu ke dni vzniku souběhu nepřevyšoval přiznaný výsluhový příspěvek před úpravou jeho výše. Aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, je pak – při určování výše rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodovou dávkou – nutno vycházet ze stavu, kdy reálně dochází k souběhu obou nároků. Pouze takovýto přístup je totiž schopen zajistit, aby výsledný příjem – ke dni rozhodnutí správního orgánu – odpovídal výši výsluhového příspěvku před jeho úpravou pro výplatu.

Lze tak shrnout, že pro stanovení výše rozdílu podle § 160 odst. 1 zákona o služebním poměru je zcela nepodstatné, který z obou nároků vznikl dříve, neboť rozhodný je nutně vždy den, ke kterému došlo k jejich reálnému souběhu. Správní orgány tedy postupovaly správně, pokud v projednávané věci rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem zjišťovaly k datu souběhu obou nároků (1.5.2007), tj. ke dni vzniku nároku žalobce na výsluhový příspěvek a nikoliv zpětně ke dni přiznání starobního důchodu (22.9.2006), neboť pouze takovým postupem bylo možné dosáhnout cíle aplikovaného ustanovení (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.9.2010 č.j. 3 Ads 87/2010 – 43, dostupný na www.nssoud.cz).

Nedůvodná je též námitka, v níž žalobce brojí proti výpočtu jeho měsíčního služebního příjmu pro účely stanovení výše výsluhových nároků ve smyslu § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce se domáhá aplikace věty třetí zmíněného zákonného ustanovení, neboť má za to, že jeho služební poměr trval po dobu kratší než 1 rok. V tom se však zásadním způsobem mýlí. Ze zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který nabyl účinnosti dne 1.1.2007, nelze dovodit, že žalobcův „dosavadní“ služební poměr příslušníka Policie České republiky, který trval ke dni 31.12.2006, k témuž dni skončil a dne 1.1.2007 vznikl nový služební poměr. Zákon o služebním poměru vychází ze zásady kontinuálního trvání služebních poměrů existujících ke dni nabytí jeho účinnosti, což zcela zřetelně vyplývá z přechodných ustanovení tohoto zákona. Podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání, a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje. Podle § 215 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníkovi ustanovenému do funkce podle dosavadních právních předpisů, který a) nevykonává službu podle § 1 odst. 4 a jehož nelze ustanovit na služební místo podle odstavce 1, nebo b) dosáhl věku 65 let přede dnem nabytí účinnosti zákona, skončí služební poměr uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle obou citovaných ustanovení tedy služební poměr příslušníka vzniklý podle dosavadních právních předpisů před 1.1.2007 trvá i po tomto datu, od 1.1.2007 se však na takového příslušníka a jeho služební poměr vztahuje nová právní úprava a z ní plynoucí práva a povinnosti, například povinnost ustanovit příslušníka vykonávajícího službu podle § 1 odst. 4 ke dni účinnosti zákona o služebním poměru na takové služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání, a jmenovat jej do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo, nebo zákonem stanovené skončení služebního poměru uplynutím doby tří měsíců v případě příslušníků uvedených v § 215 odst. 2 písm. a/ a b/ zákona o služebním poměru.

V souladu s výše uvedeným není možné rozhodnutí služebního funkcionáře o ustanovení příslušníka na služební místo a jmenování do služební hodnosti, vydané podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru ke dni 1.1.2007, považovat za rozhodnutí o přijetí příslušníka do (nového) služebního poměru ve smyslu ust. § 17 odst. 1 zákona o služebním poměru, na jehož základě by příslušníkovi vznikl (nový) služební poměr dnem stanoveným v rozhodnutí o přijetí do služebního poměru (§ 17 odst. 3 téhož zákona). Uvedeným rozhodnutím služební orgán toliko plní povinnost uloženou mu novou právní úpravou a v souladu s ní příslušníka dnem 1.1.2007 „pouze“ ustanovuje na vhodné služební místo a jmenuje jej do služební hodnosti, která je pro toto služební místo stanovena. Skutečnost, že v takovém případě nedochází ke skončení předchozího a vzniku nového služebního poměru, je ostatně zřejmá i z toho, že příslušník nemusí písemně žádat o přijetí do (nového) služebního poměru, což je podle § 13 odst. 1 písm. a/ zákona o služebním poměru jedním z předpokladů k přijetí do služebního poměru.

Výše uvedený závěr je plně v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 16.3.2011, č.j.: 6 Ads 137/2010-75, v němž jmenovaný soud dovodil, že na základě novely zákona o služebním poměru č. 530/2005 Sb., jíž bylo zrušeno ust. § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru, lze větu třetí ust. § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru aplikovat pouze na případy, kdy služební poměr vznikl opakovaně. Podle Nejvyššího správního soudu bylo hlavním cílem přijetí zákona o služebním poměru sjednotit roztříštěné právní úpravy služebních poměrů příslušníků Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky, Vězeňské služby České republiky, Celní správy České republiky, Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace a přiblížit právní úpravu právu Evropských společenství. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ani teleologickým výkladem nelze dovodit zákonodárcův úmysl dát k datu účinnosti zákona o služebním poměru vzniknout novým služebním poměrům, nýbrž pouze změnit dosavadní právní úpravu stávajících služebních poměrů (případně těch, které vznikly po nabytí účinnosti služebního zákona) s účinky do budoucna.

Policie jakožto správní orgán (úřad) není nositelem práv a povinností, nemá právní subjektivitu, a tuto neměla ani v době před 1.1.2007, takže nemohla vystupovat jako „subjekt“ služebního poměru. Poukaz žalobce na změnu jednoho ze subjektů služebního poměru je proto nedůvodný. Rozdíl spočívající v tom, že podle § 2 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., byli policisté ve služebním poměru k Policii České republiky, zatímco podle § 1 odst. 3 zákona o služebním poměru jsou policisté ve služebním poměru k České republice, je dle náhledu soudu toliko formulační změnou, která nemá žádný vliv na kontinuitu služebního poměru policistů.

Dovolává-li se žalobce znění ustanovení § 224 odst. 6 zákona o služebním poměru („Při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr trval před nabytím účinnosti tohoto zákona a skončí do 31. prosince 2006, se postupuje jako při výpočtu měsíčního služebního příjmu příslušníka, jehož služební poměr vznikl ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek stanovených v § 166 odst. 1.“), soud k tomu uvádí, že i toto ustanovení, jež však nikdy nenabylo účinnosti, zřetelně prokazuje úmysl zákonodárce zachovat kontinuitu existujících služebních poměrů. Zákonodárce totiž v uvedeném ustanovení výslovně počítá s tím, že jeden a tentýž služební poměr příslušníka může vzniknout a trvat i před nabytím účinnosti tohoto zákona a skončit až poté, což je v příkrém rozporu s konstrukcí žalobce o obligatorním ukončení dosavadního služebního poměru a vzniku nového služebního poměru ke dni nabytí účinnosti zákona o služebním poměru.

Žalobce se v námitce směřující proti způsobu výpočtu jeho měsíčního služebního příjmu nemůže s úspěchem dovolávat ani ustanovení § 165 zákona o služebním poměru, které v odstavci 1 odkazuje na úpravu zápočtu dob pro účely výsluhových příspěvků obsaženou v § 224 téhož zákona, neboť zmíněné ustanovení § 224 upravuje dobu rozhodnou pro výsluhové nároky, nikoliv způsob určení měsíčního služebního příjmu příslušníka pro účely stanovení výše výsluhových nároků. Výklad toho, co se pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje za měsíční služební příjem, jakož i způsob, kterým se zjišťuje průměrný hrubý služební příjem příslušníka, upravuje výlučně ustanovení § 166 zákona o služebním poměru. Toto speciální ustanovení v odstavci 1, který je klíčový pro posouzení věci, nehovoří o tom, že by se dobou trvání služebního poměru příslušníka rozuměla pouze doba trvání služebního poměru počítaná od 1.1.2007. Jestliže zákon o služebním poměru vychází ze zásady kontinuálního trvání služebních poměrů vzniklých podle dosavadních právních předpisů (k tomu viz výše), je při určení doby trvání služebního poměru příslušníka ve smyslu § 166 odst. 1 téhož zákona nutno zohlednit celou dobu, po kterou končící služební poměr trval, tedy i dobu, po kterou příslušník tento služební poměr vykonával před datem 1.1.2007.

Mezi stranami není sporu o tom, že žalobcův služební poměr příslušníka Policie ČR trval od 1.7.1992 do 30.4.2007, přičemž od 1.3.1972 do 30.6.1992 byl žalobce ve služebním poměru příslušníka SNB. Závěr žalovaného, že služební poměr žalobce, který skončil dne 30.4.2007, netrval po dobu kratší než jeden rok, takže při výpočtu měsíčního služebního příjmu žalobce podle § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru nebylo možné postupovat podle věty třetí citovaného ustanovení, je vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem zcela po právu.

Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze podanou žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 29. června 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.