9 Af 49/2010 - 121Rozsudek MSPH ze dne 29.04.2011

9 Af 49/2010 - 121

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové vprávní věci žalobců: a/ D. B., b/ T. B., c/ M. B., proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.12.2004, č.j. 18/65263/2003-184

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 20.12.2002 čj. 13036/130/2002 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu 1. stupně“) zastavilo řízení ve věci žádosti původního žalobce D. B.,(dále též jen „žalobce“) o obnovu řízení na dani z obratu ukončeného pravomocným rozhodnutím čj. FŘ-DzO/1803/1993 ze dne 24.5.1993, jímž nebyla povolena žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově čj. FÚ-2021/43/92/Za a čj. FÚ-2021/39/92/Za ze dne 16.6.1992 ve věci dodatečně vyměřené daně z obratu a jejího zvýšení za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1991. Odvolání, které žalobce proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně podal, bylo rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítnuto.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutími Finančního úřadu v Přerově čj. FÚ-2021/43/92/Za a čj. FÚ 2021/39/92/Za ze dne 16.6.1992 byla žalobci dodatečně doměřena daň z obratu a její zvýšení za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1991. K dodatečnému doměření daně došlo z důvodu porušení ustanovení § 7 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb., protože zboží bylo dodáno fyzické osobě J. N. neoprávněně za cenu bez daně, když dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o dani z obratu a § 3 odst. 1 prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 560/1990 Sb., mělo být zboží neplátci daně z obratu dodáváno vždy za cenu s daní. Skutečnost že odběratel není plátcem daně, byla žalobci známa. Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dle ustanovení § 54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) musí být žádost (o obnovu řízení) podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dověděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav. Daň podle ustanovení § 47 daňového řádu nelze vyměřit nebo doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Další skutečností dle žalovaného je, že rozsudek v trestní věci sp. zn. 3 T 136/00, vydaný Okresním soudem v Bratislavě III. dne 20.11. 2001, není zákonným důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že správní orgán 1. stupně zcela v souladu s ustanovením § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastavil řízení z důvodu zmeškání zákonné lhůty.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Poté namítl, že ve své žádosti o obnovu řízení ze dne 25.4.2002 zcela jednoznačně a pregnantně uvedl, z jakých důvodů žádost o obnovu řízení podává. Žalobce je toho názoru, že z jím předloženého rozsudku Okresního soudu Bratislava III. ze dne 20.11.2001 lze dovodit, že žádost byla podána do šesti měsíců ode dne, kdy se prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení (tento rozsudek mu byl doručen dne 6.2.2002). V této souvislosti podotkl, že délku trestního řízení jako poškozený nemohl v žádném případě ovlivnit a že trestní řízení skutečně probíhalo téměř deset let. Z obsahu žádosti o obnovu řízení, stejně jako z připojeného rozsudku vyplývá, že byly naplněny důvody obnovy řízení uvedené v § 54 odst. 1 písm. a), b) zákona o správě daní a poplatků. Správní orgán 1. stupně však zaujal názor, že nebyla dodržena další lhůta uvedená v § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a to lhůta, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit, a proto řízení podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastavil s tím, že byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit nebo navrátit v předešlý stav. Žalobce nicméně namítá, že z ustanovení § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků explicitně vyplývá, že na rozhodování o žádostech o obnovu řízení nelze použít ustanovení § 27 téhož zákona, a tedy řízení zastavit, neboť na základě žádosti o obnovu řízení lze obnovu řízení buď povolit, nebo ji rozhodnutím zamítnout. Z uvedeného důvodu žalobce dovozuje, že správní orgán prvního stupně rozhodl o jeho žádosti o obnovu řízení způsobem, který zákon o správě daní a poplatků nezná, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobce dále namítl, že žalovaný v odvolacím řízení nereagoval na nesprávné a nezákonné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale dokonce téměř doslova do napadeného rozhodnutí převzal odůvodnění použité správním orgánem prvního stupně. Žalobce nepovažuje za dostatečné, když žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvede tvrzení, že rozsudek v trestní věci vydaný Okresním soudem v Bratislavě III. ze dne 20.11.2001 není zákonným důvodem pro povolení obnovy řízení dle ustanovení § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný totiž tímto konstatováním přesvědčivě nevyvrátil, že zákonem stanovené podmínky pro obnovu řízení nebyly splněny. Povinností žalovaného bylo, aby v souladu s § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků u každého jednotlivého důvodu obnovy zkoumal, kdy uváděná skutečnost, popřípadě důkaz, vyšly najevo a zda se tedy skutečně jedná o nově najevo vyšlou skutečnost nebo důkaz. Dále se měl

zabývat tím, zda tyto skutečnosti či důkazy nemohly být bez zavinění žalobce uplatněny již dříve v řízení a zda mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Pojem nové skutečnosti je přitom nutno chápat tak, že může jít jen o skutečnosti v době rozhodování již existující, které nově vyšly najevo a v době rozhodování i přes svoji existenci nebyly známy poplatníkovi ani správci daně, a proto nemohly být žádným způsobem využity. V daném případě tomu tak dle žalobce skutečně bylo. Žalovaný nicméně tímto způsobem důvody uvedené žalobcem v žádosti o obnovu řízení nepřezkoumával, a i z tohoto důvodu pokládá žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě ze dne 7.10.2005 poukázal na ustanovení § 54 zákona o správě daní a poplatků a na lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení v něm zakotvené, které nelze prodloužit ani povolit jejich navrácení v předešlý stav. Nesouhlasil s názorem žalobce, že na rozhodování o žádostech o obnovu řízení nelze použít ustanovení § 27 zákona o správě daní a poplatků. Má za to, že rozhodnutí o povolení, nařízení nebo zamítnutí obnovy řízení správce daně vydává toliko v případě splnění podmínek pro podání žádosti o obnovu řízení. V případě nedodržení lhůt pro podání žádosti o obnovu řízení již správce daně další podmínky nezkoumá a řízení v souladu s ustanovením § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastaví, protože byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit nebo navrátit v předešlý stav. Vzhledem k tomu, že v době podání žádosti žalobce o obnovu řízení u Finančního ředitelství v Ostravě již lhůta tří let, ve které podle § 47 zákona o správě daní a poplatků zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit, uplynula, bylo řízení o této žádosti Finančním ředitelstvím v Ostravě zcela v souladu s ustanoveními § 45 a § 27 zákona o správě daní a poplatků zastaveno z důvodu nedodržení zákonné lhůty. Vzhledem k procesnímu charakteru rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak žalovaný napadeným rozhodnutím mohl pouze potvrdit jeho správnost. K argumentaci žalobce ohledně povinnosti správního orgánu zabývat se jednotlivými tvrzenými důvody obnovy žalovaný uvedl, že v případě, kdy se během daňového řízení zjistí, že byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit ani navrátit v předešlý stav, je správce daně povinen toto řízení zastavit. Žalovaný mohl tento postup správního orgánu prvního stupně pouze potvrdit a nemusel tedy zkoumat další podmínky. Vyjádření žalovaného, že rozsudek, na který žalobce poukázal, není zákonným důvodem pro povolení obnovy řízení, bylo tudíž uvedeno nad rámec nutného odůvodnění napadeného rozhodnutí, když předmětem posouzení žalovaného byla toliko zákonnost procesního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o zastavení řízení ve věci žádosti o povolení obnovy řízení. Žalovaný tudíž posuzoval pouze splnění zákonem stanovených podmínek pro zastavení řízení, tak jak jsou uvedeny v § 27, § 54 a § 47 zákona o správě daní a poplatků.

Z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto, pro posouzení věci podstatné skutečnosti:

Žádostí ze dne 25.4.2002, podanou téhož dne u Finančního úřadu v Přerově, se žalobce domáhal obnovy řízení na základě přiloženého rozsudku vydaného Okresním soudem Bratislava III. dne 20.11.2001 pod spisovou značkou 3 T 136/00. Žalobce v žádosti o obnovu řízení uvedl, že tímto rozsudkem, který nabyl právní moci 25.1.2002, je konstatováno, že firma J. N. se dopustila trestného činu falšování veřejné listiny dle § 176 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, což mu v souběhu umožnilo spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 až 4 trestního zákona ke škodě firmy BORKSALK zastoupené žalobcem. Z tohoto důvodu žalobce žádá o obnovu řízení na doměrcích daně z obratu a daně důchodové s tím, že v žádosti uvedl jednací čísla protokolů vedených u Finančního úřadu v Přerově.

Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 20.12.2002 čj. 13036/130/2002 zastavilo řízení ve věci žádosti žalobce o obnovu řízení na dani z obratu, ukončeného pravomocným rozhodnutím čj. FŘ-DzO/1803/1993 ze dne 24.5.1993, jímž nebyla povolena žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově čj. FÚ-2021/43/92/Za a č.j. FÚ-2021/39/92/Za ze dne 16.6.1992 ve věci dodatečně vyměřené daně z obratu a jejího zvýšení za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1991.V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně citoval znění ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) a § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Konstatoval, že důvodem k podání žádosti o obnovu řízení je rozsudek Slovenské republiky sp. zn. 3 T 136/00 ze dne 20.11.2001, týkající se trestné činnosti J. N. Vzhledem ke skutečnosti, že žádost o obnovu řízení byla podána dne 25.4.2002, bylo toto podání posuzováno jako podání, u kterého byla zmeškána zákonná lhůta (bylo podáno po zákonné lhůtě). S ohledem na tuto skutečnost správní orgán prvního stupně podle § 27 odst. l písm. d) zákona o správě daní a poplatků řízení zastavil, jelikož ve věci žádosti o obnovu řízení již byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit ani navrátit v předešlý stav. Nad rámec výše uvedeného správní orgán prvního stupně uvedl, že k dodatečnému vyměření daně z obratu došlo z důvodu porušení ustanovení § 7 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb., protože předmětné zboží bylo fyzické osobě J. N.dodáno neoprávněně za cenu bez daně, ačkoliv mu jakožto neplátci daně z obratu mělo být dodáno za cenu s daní. Navržený důkazní prostředek, jímž je rozsudek v trestní věci, dle správního orgánu 1. stupně nenaplňuje tu skutečnost, na základě které by bylo možné podle § 54 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků řízení obnovit. Závěrem správní orgán prvního stupně konstatoval, že v žádosti o obnovu řízení je požadována obnova řízení nejen ve věci doměření daně z obratu a daně důchodové, ale také žádost o obnovu rozhodnutí čj. FÚ/56-318/23/94-Sn ze dne 7.7.1997, což je platební výměr na penále daně z obratu předepsaný Finančním úřadem v Přerově. Jelikož se jedná o rozhodnutí místně příslušného správce daně, bude tato žádost řešena samostatně v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků správcem daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni.

O odvolání, které žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal, rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak bylo popsáno shora

V posuzované věci vyšel soud z níže uvedené právní úpravy:

Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků není-li v tomto nebo ve zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit nebo navrátit v předešlý stav a nebo žádosti o to byly zamítnuty.

Podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2009, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit

daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže

a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí,

b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem,

c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.

Podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků žádost musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.

Podle § 55 zákona o správě daní a poplatků, upravujícího postup při obnově řízení, (1) Obnovu řízení povolí nebo nařídí správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni. (2) Správce daně nařídí obnovu řízení z úřední povinnosti, pokud nezaniklo právo na vyměření daně. Povolení nebo nařízení obnovy řízení má vůči takto přezkoumávanému rozhodnutí odkladné účinky až do doby doručení rozhodnutí ve věci vydaného v obnoveném řízení s výjimkou zajišťovací exekuce.

(3) Při změně místní příslušnosti rozhoduje o návrhu na obnovu řízení nebo ji nařizuje správce daně, který je místně příslušný v době podání návrhu. (4) V rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy řízení se vysloví, v jakém rozsahu se řízení obnovuje a z jakých důvodů. (5) Proti rozhodnutí, jímž se obnova řízení povoluje nebo nařizuje, se nelze samostatně odvolat. Byla-li rozhodnutím žádost o obnovu řízení zamítnuta, lze se proti němu odvolat.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.5.2007 č.j. 9 Ca 40/2005 – 48 rozhodl, že napadené rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6.12.2004, čj. 18/65263/2003-184 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedeného rozsudku soud přisvědčil žalobnímu bodu, v němž žalobce namítal, že vzhledem k ust. § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nelze na rozhodování o žádostech o obnovu řízení použít ust. § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že ust. § 55 zákona o správě daní a poplatků je ve vztahu k ust. § 27 téhož zákona ustanovením zvláštním, upravujícím možný postup správce daně při obnově řízení. Z ust. § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků pak vyplývají pouze tyto tři způsoby, jak může správce daně rozhodnout ve věci obnovy řízení: 1. rozhodnutí o povolení obnovy řízení, 2. rozhodnutí o nařízení obnovy řízení a 3. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení. Dospěl-li tedy správní orgán prvního stupně k závěru, že vzhledem k uplynutí objektivní lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení, zakotvené v ust. § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, nelze žádosti žalobce o obnovu řízení vyhovět, měl dle náhledu soudu v souladu s ust. § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků předmětnou žádost o obnovu řízení s poukazem na uplynutí prekluzivní lhůty pro její podání zamítnout. Postup, který správní orgán prvního stupně při rozhodnutí o žádosti žalobce o obnovu řízení zvolil, byl tedy dle náhledu soudu vrozporu s ust. § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, které zastavení řízení o žádosti o povolení obnovy řízení neumožňuje.

Protože původní žalobce D. B. zemřel, soud řízení přerušil a po ukončení dědického řízení rozhodl usnesením ze dne 6.5.2010 č.j. 9 Ca 40/2005 – 86, že na straně žalobců bude namísto původního žalobce v řízení pokračováno s jeho dědici jmenovanými v záhlaví tohoto rozsudku.

Na základě žalovaným podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2.9.2010 č.j. 7 Afs 69/2010 – 103 1 rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2007 č.j. 9 Ca 40/2005 – 48 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění zrušujícího rozsudku přisvědčil Městskému soudu v Praze jen potud, že ustanovení § 27 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je svým charakterem ustanovením obecným (lex generali). Za nesprávný však označil právní závěr Městského soudu v Praze, podle něhož je ustanovení § 55 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona ustanovením zvláštním - speciálním (lex specialis), majícím před ním přednost, a že se při jejich aplikaci tedy uplatní pravidlo lex specialis derogat legi generali. Tento vztah totiž může nastat pouze v případech, pokud by dotčená ustanovení (§ 55 odst. 5 a § 27 odst. 1 písm. d/ zákona o správě daní a poplatků) upravovala tutéž materii. Tak tomu ale v této věci není. Dikce ustanovení § 54 ani § 55 zákona o správě daní a poplatků neobsahuje speciální úpravu, která by s poukazem na shora uvedené pravidlo vylučovala aplikaci obecného ustanovení § 27 téhož zákona. Z ustanovení § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků naopak vyplývá, že rozhodnutí podle § 55 odst. 5 tohoto zákona jsou vydávána až následně po věcném přezkoumání důvodnosti podané žádosti (§ 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Jinými slovy vyjádřeno, ustanovení § 55 zákona o správě daní a poplatků neobsahuje pravidlo, které by ukládalo (oproti speciálnímu ustanovení § 48 odst. 5 nebo obecnému ustanovení § 27 odst. 1 téhož zákona) příslušnému správnímu orgánu řízení zastavit, či rozhodnout jinak (žádost zamítnout, není-li zachována lhůta k podání žádosti o obnovu), pokud nejsou naplněny základní podmínky řízení. Na tom nic nemění okolnost, že konkrétní lhůty (jako podmínky řízení), které musí být zachovány, aby mohl být návrh věcně uvážen, jsou upraveny v ustanovení § 54 odst. 3, resp. § 47 zákona o správě daní a poplatků (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007 - 73).

Dle Nejvyššího správního soudu je to právě obecné ustanovení zákona o správě daní a poplatků (§ 27 odst. 1), které, i z důvodů procesní ekonomie, komplexně upravuje postup správce daně, chybí-li některá z podmínek řízení před správním orgánem a umožňuje rozhodujícímu orgánu, aby o věci rozhodl bez meritorního přezkoumání věci. To v této věci znamená, bez věcného posouzení důvodnosti žádosti o obnovu řízení (§ 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Institut zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek (zde pro zmeškání lhůty) tak nejenže zrychluje a zjednodušuje dané řízení, ale ve své podstatě předurčuje rozsah a směr případného přezkoumávání podaného opravného prostředku (odvolání podle § 27 odst. 2 věta třetí zákona o správě daní a poplatků). Odvolací správní orgán v tomto případě toliko zkoumá, zda-li byly splněny podmínky pro zastavení řízení. Věcí samou - např. okolností, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy (§ 54 odst. 1 písm. a/ zákona o správě daní a poplatků) se již stejně jako správce daně nezabývá. Tyto úvahy by byly přinejmenším nadbytečné a předčasné. Ostatně je to zákon o správě daní a poplatků, který v ustanovení § 54 odst. 4 výslovně požaduje, že v návrhu na obnovu řízení musí být uvedeny okolnosti svědčící o důvodnosti návrhu a o dodržení lhůt (tedy rozlišuje důvodnost návrhu a zachování lhůt).

Pokud proto došel Městský soud v Praze k závěru, že ustanovení § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona ustanovením speciálním, které brání jeho aplikaci, není tento závěr v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil kasační stížností napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Uvedl, že bude na Městském soudu v Praze, aby uvážil, zda v řízení před správními orgány byly naplněny předpoklady pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 27 odst. 1 písm.d) zákona o správě daní a poplatků, resp. zda v předmětné věci byla zmeškána zákonná lhůta k podání žádosti (návrhu) na obnovu řízení, kterou nelze dále prodloužit nebo navrátit v předešlý stav a nebo žádosti o to byly zamítnuty, či tomu tak nebylo. Městský soud v Praze musí současně přihlédnout k judikatorním závěrům Nejvyššího správního soudu obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.2.2010, č.j. 7 Afs 20/2007 - 73 (zejm. bod 27 a násl).

V odůvodnění usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.2.2010, č.j. 7 Afs 20/2007 – 73 Nejvyšší správní soud vyslovil, že podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků musí být žádost o obnovu řízení podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Podle této zvláštní úpravy je tedy objektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení ztotožněna s prekluzívními lhůtami pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků (bod 27). Podle § 55 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků správce daně nařídí obnovu z úřední povinnosti, pokud nezaniklo právo na vyměření daně. I zde je tedy zvláštní lhůta pro případ obnovy řízení z úřední povinnosti vázána na prekluzívní lhůty pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků (bod 28). Jiné lhůty zákon o správě daní a poplatků v ustanoveních pro obnovu řízení nestanoví, a to ani pro vydání nového rozhodnutí v obnoveném řízení (§ 55 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků) ani pro rozhodnutí o případném odvolání proti novému rozhodnutí v obnoveném řízení (§ 55

odst. 8 zákona o správě daní a poplatků). Je tedy třeba vycházet z toho, že pro možnost obnovy řízení na žádost daňového subjektu je rozhodující, aby objektivní lhůta podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků (stejně jako subjektivní šestiměsíční lhůta podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků) byla zachována v okamžiku podání žádosti o obnovu řízení. Smyslu a účelu tohoto ustanovení by odporoval výklad, podle něhož by i v případě včasného podání žádosti o obnovu podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků nebylo možné povolit obnovu řízení ani provést obnovené řízení, protože by mezitím uplynula lhůta podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Obdobně pro nařízení obnovy řízení z úřední povinnosti je rozhodující, aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo vydáno a daňovému subjektu doručeno ve lhůtách pro vyměření (doměření) daně podle § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků, pokud je tato lhůta zachována, nemůže již následné uplynutí lhůty podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ovlivnit průběh obnoveného řízení (bod 29).

Žaloba není důvodná.

Městský soud v Praze, který byl v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí (ust. § 110 odst. 3 s.ř.s.), neshledal důvodnou žalobní námitku poukazující na nemožnost aplikace ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků při rozhodování správce daně o žádostech o obnovu daňového řízení. Jak je patrno z odůvodnění shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.9.2010 č.j. 7 Afs 69/2010 – 103, ustanovení § 55 zákona o správě daní a poplatků není ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona ustanovením speciálním, a nebránilo tedy správci daně, aby po zjištění o marném uplynutí lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení postupoval podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků a řízení ve věci žádosti původního žalobce o obnovu řízení bez dalšího, tj. bez meritorního přezkoumání věci zastavil. Městský soud v Praze na tomto místě pro stručnost odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu citovaného shora, kterou beze zbytku převzal a zníž závěr o možnosti aplikace § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků na daný případ jednoznačně vyplývá.

Není tak pravdou, že správní orgán prvního stupně rozhodl o žádosti původního žalobce o obnovu řízení způsobem, který zákon o správě daní a poplatků nezná.

Jak také konstatoval Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 2.9.2010 č.j. 7 Afs 69/2010 – 103, institut zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínek (zde pro zmeškání lhůty) nejenže zrychluje a zjednodušuje dané řízení, ale ve své podstatě předurčuje rozsah a směr případného přezkoumávání podaného opravného prostředku (odvolání podle § 27 odst. 2 věta třetí zákona o správě daní a poplatků). Odvolací správní orgán v tomto případě toliko zkoumá, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení; věcí samou - např. okolností, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy (§ 54 odst. 1 písm. a/ zákona o správě daní a poplatků) se již stejně jako správce daně nezabývá. Jinak řečeno, pokud správce daně dospěje k závěru, že žádosti o povolení obnovy řízení nelze vyhovět vzhledem k uplynutí zákonem stanovené (subjektivní či objektivní) lhůty, v níž jedině lze žádost o obnovu řízení podat, není již povinen zabývat se tvrzenými důvody, pro které se žadatel obnovy řízení domáhá. Postačujícím důvodem pro zamítnutí žádosti o obnovu řízení je v takovém případě závěr správního orgánu o uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení. Také soud pak v případném přezkumném řízení posuzuje výlučně zákonnost závěru správního orgánu o uplynutí lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení, a k jiným žalobním námitkám, v nichž by žalobce dokládal naplnění důvodů, pro které se obnovy řízení domáhal, již přihlížet nemůže, neboť tyto jsou z hlediska zákonnosti rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o obnovu řízení irelevantní.

Z výše uvedeného vyplývá neopodstatněnost námitek, v nichž původní žalobce vytýkal žalovanému, že nepostupoval v souladu s § 54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, když u každého jednotlivého důvodu obnovy nezkoumal, zda se skutečně jedná o nově najevo vyšlou skutečnost nebo důkaz, a nezabýval se tím, zda tyto skutečnosti či důkazy nemohly být bez zavinění žalobce uplatněny již dříve v řízení a zda mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Vzhledem k důvodu, pro který správce daně řízení zastavil (tímto důvodem bylo zjištění o marném uplynutí lhůt pro podání návrhu na obnovu řízení), nebyl žalovaný povinen zabývat se tvrzenými důvody, pro které se původní žalobce obnovy řízení domáhal; jeho povinností bylo přezkoumat klíčový závěr správního orgánu prvního stupně o uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení.

Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí učinil. Ztotožnil se přitom se závěrem správce daně o marném uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení, přičemž správně poukázal na § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého musí být žádost o obnovu řízení podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dověděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tyto lhůty nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.

V souzené věci se jedná o daňové povinnosti původního žalobce týkající se daně z obratu za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1991. Jak vyplývá ze spisového materiálu, daňová kontrola ohledně těchto daňových povinností u žalobce proběhla v roce 1992 a na jejím základě byly ještě v témže roce vydány platební výměry, jimiž byla žalobci dodatečně vyměřena daň a zvýšení daně za rozhodné zdaňovací období. Žalobce předmětnou žádost o obnovu řízení podal až v dubnu roku 2002. Protože tříletá lhůta, po jejímž uplynutí zaniklo právo daň vyměřit či doměřit, v daném případě běžela znovu od konce roku 1992, kdy u původního žalobce proběhla daňová kontrola, kterou je nutno považovat za úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, tato lhůta uplynula dne 31.12.1995. Je tak evidentní, že původní žalobce podal žádost o obnovu řízení až po marném uplynutí objektivní lhůty pro podání takové žádosti, která je totožná se lhůtou, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit (§ 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s § 47 odst. 1 a 2 téhož zákona). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23.2.2010, č.j. 7 Afs 20/2007 – 73, pro možnost obnovy řízení na žádost daňového subjektu je rozhodující, aby objektivní lhůta podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků (stejně jako subjektivní šestiměsíční lhůta podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků) byla zachována v okamžiku podání žádosti o obnovu řízení. V souzené věci objektivní lhůta podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s § 47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků v okamžiku podání žádosti o obnovu řízení zachována nebyla, a správce daně proto postupoval v souladu se zákonem, když řízení o opožděně podané žádosti podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastavil. Nepochybil ani žalovaný, který odvolání původního žalobce podané proti rozhodnutí správce daně o zastavení řízení napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítl.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V dané věci byly splněny podmínky ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. pro rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání, neboť žádný z účastníků ve lhůtě do dvou týdnů od doručení výzvy soudu nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou
týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává
u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.

V Praze dne 29. dubna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Petrlíková