9 Ad 14/2014 - 64Rozsudek MSPH ze dne 31.01.2017

9Ad 14/2014 - 64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Goldenberg s. r. o., se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, IČ 268 69 187, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2014, č. j.: 136/1.30/14/14.3,

takto:

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 13. 3. 2014, č. j.: 136/1.30/14/14.3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Státní úřad inspekce práce (dále jen „žalovaný“) rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „inspektorát“) ze dne 15. 11. 2013, č. j.: 19956/10.72/13/14.3, takto:

1. Ve věci spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v části skutku, kterým žalobce nejméně dne 24. 5. 2012 umožnil fyzické osobě T. L. výkon práce při řezání a zpracování dřeva na pracovišti žalobce, pile v bývalém areálu Brandýských strojíren v Písečné, mimo pracovněprávní vztah, tedy umožnil fyzické osobě výkon nelegální práce ve smyslu ust. § 5 písm. e) bodu 1. zákona o zaměstnanosti, žalovaný věcný výrok rozhodnutí inspektorátu v této části zrušil a řízení ve věci uvedeného správního deliktu pro shora uvedenou část skutku zastavil.

2. Ve věci spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), v části skutku, kterým se žalobce dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti tím, že nejméně dne 24. 5. 2012 umožnil fyzické osobě M. D. výkon práce při řezání a zpracování dřeva na pracovišti žalobce, pile v bývalém areálu Brandýských strojíren v Písečné, mimo pracovněprávní vztah, tedy umožnil fyzické osobě výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1. zákona o zaměstnanosti, žalovaný odvolání proti věcnému výroku v této části zamítl a napadené rozhodnutí inspektorátu potvrdil.

3. Ve věci uložené sankce za správní delikt ve výši 250.000,- Kč žalovaný odvolání proti výroku o uložení sankce zamítl a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil. 4. Ve věci náhrady nákladů řízení žalovaný potvrdil výrok o náhradě nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč.

Žalobce v prvním žalobním bodě namítl, že povinností kontrolních pracovníků je oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly, aby mohla kontrolovaná osoba bránit svá práva v průběhu kontroly a, je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Vzhledem k tomu, že jednatelka žalobce nebyla na pracovišti fyzicky přítomna, kontrolní pracovníci si vybrali jako zástupce kontrolované osoby pracovníka pana P. V., s kterým ovšem nesepsali dokument nazvaný „Záznam o zahájení kontroly na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek a na úseku zaměstnanosti ze dne 24. 5. 2012“ (dále jen „Záznam o zahájení kontroly“) při zahájení kontroly, ale až v jejím závěru. Navzdory této skutečnosti uvedli v odst. VII výše uvedeného záznamu čas 9,15 hod. Tento záznam (stejně jako Protokol o skutečnostech zjištěných v místě kontroly) pan V. podepsal až v 10,00 hod, neboť do té doby se nemohl dostavit, jak vyplývá z podkladů pro vydání rozhodnutí (zejména z protokolů o svědecké výpovědi ze dne 8. 1. 2013). V té době však kontrola již proběhla a kontrolní pracovníci sepsali s panem M. D. a T. L. dokumenty Záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob. Kontrolní pracovníci přitom oba dokumenty podepsali ve stejný okamžik – dne 24. 5. 2012 v 9,50 hod, což je v praxi neproveditelné, neboť žalobcovi pracovníci byli vyslýcháni postupně.

Fakt, že pan V. nebyl přítomen zahájení kontroly, připouští sám správní orgán prvního stupně, neboť ve Vyrozumění o výsledku přezkoumání protokolu ze dne 24. 7. 2012 uvedl, že není podstatné, zda se tato osoba kontroly zúčastnila na začátku nebo v jejím průběhu. Obdobně je uvedeno v rozhodnutí inspektorátu, že „dle ústního vyjádření inspektora Jiřího Lasovského, které není součástí spisu, P. V. sice nebyl přítomen při příchodu inspektorů na pracoviště, avšak dostavil se krátce poté, v řádu několika minut, ne až na samotný závěr kontroly“. Žalobce zdůraznil, že dané tvrzení nemá oporu ve spise a ani žalovaný se touto okolností nezabýval navzdory žalobcově odvolací námitce. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

Skutečnost, že vlastní provedení kontroly předcházelo jejímu zahájení, tuto kontrolu zcela zpochybňuje, neboť panu V. bylo znemožněno hájit žalobcovy zájmy. Kontrolní pracovníci se přitom před podpisem záznamu o zahájení kontroly nezeptali, zda jim je žalobce schopen předložit doklady prokazující existenci pracovněprávních vztahů přítomných pracovníků. Namísto toho uvedli po provedené kontrole do odst. VI Záznamu o zahájení kontroly, že kopie těchto dokumentů nebyly předloženy.

Žalobce v tomto bodě uzavřel, že kontrolní pracovníci jsou povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly [analogicky viz § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen „zákon o státní kontrole“)], což musí být první úkon v rámci kontroly. V opačném případě je třeba kontrolu, stejně jako navazující správní řízení, považovat za nezákonné.

Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že od vydání prvního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyl do spisu vložen žádný nový důkazní prostředek, přesto žalovaný postupně rušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť nebylo možné bez jakýchkoliv pochyb prokázat, že pan J. R., M. D. a T. L. neměli s žalobcem uzavřen pracovněprávní poměr. Bez jakéhokoliv dalšího dokazování nyní žalovaný uzavřel, že žalobce umožnil výkon nelegální práce ne čtyřem, ale pouze jednomu pracovníkovi (M. D.). Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyložil, na základě jakých úvah zrušil část výroku týkající se nelegální práce pana T. L. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 5 As 55/2008-87); nadto řízení o správním deliktu tvoří jeden celek, takže je možné zastavit pouze celé řízení, nikoliv jeho část. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti týkající se pana T. L. a M. D. jsou téměř shodné, je nelogické, že žalovaný nezrušil i část výroku vztahující se k nelegální práci pana M. D.

Žalobce dále zpochybnil pravdivost tvrzení na str. 7 napadeného rozhodnutí, podle něhož vyslýchané osoby vypovídaly do Protokolu o skutečnostech zjištěných v místě kontroly a do Záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob a správnost těchto výpovědí stvrdily vlastním podpisem. Pan M. D. uvedl, že práci vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“) pouze v Protokolu o skutečnostech zjištěných v místě kontroly, tuto informaci do Protokolu zapsal kontrolující pracovník a pan M. D. ji nestvrdil svým podpisem. Toto tvrzení navíc vyvrátil svou svědeckou výpovědí (viz Protokol o svědecké výpovědi svědka M. D. ze dne 8. 1. 2013).

Ve třetím žalobním bodě žalobce tvrdil, že kontrolní pracovníci jeho zástupci panu V. řádně nevysvětlili účel kontroly a nepožadovali po něm předložení kopií pracovněprávních dokumentů (jak vyplývá ze svědecké výpovědi pana V.). Pan V. měl údajně inspektorům sdělit, že kopie pracovněprávních smluv na provozovně nejsou. Toto tvrzení však pan V. jednoznačně odmítá, inspektoři se ho na danou informaci neptali, sám se dostavil až na samý závěr kontroly, a nemohl tedy znát její souvislosti. Svojí výpověď sice vlastnoručně podepsal, ovšem tímto podpisem pouze stvrdil, že převzal kontrolní protokoly a předá je jednatelce společnosti. Rovněž v samotném protokolu není uvedeno, že byl pan V. s jeho obsahem a významem seznámen. Inspektoři zapsali do kolonky obsahující otázku, zda byly předloženy kopie pracovněprávních smluv, slůvko „ne“; není přitom jasné, na základě čeho tento záznam provedli, po jaké osobě požadovali předložení daných dokumentů a co přesně jim bylo odpovězeno.

Dále inspektoři nepravdivě prohlásili, že se kontroly účastní celní správa, správní orgán prvního stupně neprovedl jakékoliv hodnocení důkazů, neaplikoval zásadu presumpce neviny a neprovedl navržený důkaz svědeckou výpovědí pana B. a rekonstrukcí provedené kontroly. Žalovaný postavil své rozhodnutí na částečně nepřesné výpovědi pana M. D., aniž by se zabýval ostatními zásadními důkazy, především dohodou o provedení práce a Potvrzením firmy Fed Pro s. r. o., které byly předloženy správnímu orgánu prvního stupně dne 30. 5. 2012. V tomto potvrzení je výslovně uvedeno, že pan M. D. má uzavřenou dohodu o provedení práce od 21. 5. 2012. Dále se v této listině uvádí, že dohoda bude zúčtována pro skončení měsíce května a v případě potřeby je možno doložit mzdové listy. Pan D. sice vypověděl, že u žalobce pracuje na zkoušku, ovšem z tohoto tvrzení nelze usoudit, že by jeho práce byla nelegální. Naopak měl uzavřenou dohodu o provedení práce, která byla určena pouze na jednu zakázku, a po jejím skončení měl jednat s jednatelkou žalobce o případném získání stálého pracovního místa. Vzhledem k tomu, že pan D. při nástupu do práce podepisoval více listin, zpětně si nedokázal vybavit, o které dokumenty se jednalo.

Žalovaný dostatečně neprokázal, že se žalobce dopustil tvrzeného protiprávního jednání a v pochybnostech měl tedy rozhodnout ve prospěch účastníka správního řízení.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že zjištěná osoba pan M. D. se při kontrole zmínil, že práci vykonává jako OSVČ (viz protokol o skutečnostech zjištěných v místě kontroly ze dne 24. 5. 2012). Kontrolním pracovníkům rovněž sdělil své identifikační číslo a uvedl, že práci vykonává na základě smlouvy o dílo, kterou však nepodepisoval, neboť je v provozovně na zkoušku. Tuto informaci potvrdil také v odpovědi na otázku týkající se vedení evidence pracovní doby a způsobu vyplácení odměny, která měla probíhat formou vystavení faktury. Pan M. D dále při kontrole uvedl, že je podřízen panu P. V., který mu jako mistr přiděluje práci, a že pracuje s nářadím patřícím žalobci. Během svědecké výpovědi ze dne 8. 1. 2013 M. D. potvrdil své vyjádření učiněné během kontroly s výjimkou tvrzení, že nepodepisoval smlouvu o dílo. Místo toho uvedl, že nějaké listiny podepisoval, ovšem neví, zda se jednalo o smlouvu o dílo či o dohodu. Při kontrole přitom dle svých slov neřekl, že pracuje na živnostenský list, ale pouze uvedl, že neví, jakou formou bude pracovat (zda jako živnostník či zaměstnanec). Dle žalovaného ze shora uvedeného jasně vyplývá, že pan M. D. vykonával posuzovanou činnost u žalobce tzv. na zkoušku a v případě, že by se osvědčil, žalobce by s ním uzavřel pracovněprávní vztah nebo smlouvu o dílo. Skutečnost, že pan D. nevěděl, na základě čeho tuto činnost vykonává, výše uvedené jasně potvrzuje. Nadto je k platnému právnímu úkonu vždy zapotřebí vážného, určitého a srozumitelného projevu vůle stran. Platným právním úkonem nemůže být takový úkon, o němž jedna strana ani neví, že jej učinila.

Umožnění výkonu nelegální práce by se žalobce dopustil i v případě, že by měl s panem M. D. uzavřen obchodněprávní vztah, neboť posuzovaná činnost kumulativně naplnila všechny znaky závislé práce. Tato varianta ostatně nepřipadá v úvahu, neboť dle vlastní výpovědi měl pan M. D. v době kontroly přerušenou živnost. Z jeho výpovědi lze rovněž dovodit, že pan M. D. neměl uzavřen ani pracovněprávní vztah, neboť nevěděl, na základě čeho danou činnost vykonává. V případě fyzické osoby pana M. D. se tedy dle žalovaného podařilo bez důvodných pochybností prokázat, že mu žalobce umožnil výkon nelegální práce. Vyjádření pana M. D. učiněná při kontrole se v rozhodujících skutečnostech shodují s jeho svědeckou výpovědí, takže provedené důkazy tvoří ucelený a nerozporný popis skutkového stavu věci, o němž není třeba pochybovat.

Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že vyjádření zjištěných osob T. L. a M. D. jsou identická. Výpověď pana D. žalovaný vyhodnotil jako konzistentní, a to jak v rámci kontrolního, tak i následujícího správního řízení. Rovněž je lichá žalobcova námitka, že pojmem „na zkoušku“ byl v daném případě myšlen výkon práce na základě dohody o provedení práce s případnou změnou na pracovní smlouvu, neboť toto tvrzení je v přímém rozporu s vyjádřením M. D. Pan D. totiž nebyl na pochybách pouze ohledně toho, jaká forma pracovněprávního vztahu s ním byla uzavřena, nýbrž neměl povědomí ani o tom, zda v době kontroly vykonává a do budoucna bude vykonávat práci na základě pracovněprávního vztahu či na základě vztahu obchodněprávního. Ačkoliv i v případě pana L. existovalo důvodné podezření z výkonu nelegální práce, toto podezření nebylo s ohledem na obsah vyjádření této osoby prokázáno, a žalovaný proto zastavil řízení v dané části skutku.

Žalovaný ohledně dalších (především procesních) námitek zdůraznil, že tato tvrzená pochybení neměla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. K námitce shodnosti časových údajů v záznamech žalovaný uvedl, že při kontrole byli přítomni dva inspektoři, kteří mohli sepsat ve stejný okamžik záznam s jinou vyslýchanou osobou. Žalovaný zopakoval, že dle Záznamu o zahájení kontroly v místě kontroly nebyly předloženy kopie dokladů prokazující existenci pracovněprávního vztahu a žalobce byl prostřednictvím svého zástupce (pana V.) vyzván, aby dané doklady následně doložil. Tento záznam pan V. stvrdil svým podpisem a žalovaný neměl důvod ke zpochybnění jeho správnosti. Rovněž jednatelka žalobce kontrolním pracovníkům při telefonickém rozhovoru potvrdila, že doklady prokazující existenci pracovněprávních vztahů nejsou na provozovně, ale u účetního.

Vzhledem k tomu, že se zjištěné osoby během kontroly pokusily z provozovny uprchnout, kontrolní pracovníci jim sdělili, že daný objekt je pod dohledem příslušníků celní správy. Toto sdělení nebylo pravdivé, a proto žalovaný posuzoval, zda daná informace mohla mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Poměřil újmu, kterou toto sdělení mohlo způsobit vyslýchaným osobám a žalobci, s veřejným zájmem na zjištění skutečného stavu věci. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci převážil zájem na řádném provedení kontroly, neboť vyslýchané osoby nebyly jakkoliv zkráceny na svých právech, ale toliko splnily svoji zákonnou povinnost a uvedly pravdivé informace vztahující se k předmětu kontroly. Shora uvedený postup inspektorů byl dle žalovaného v daném případě nezbytný pro řádný průběh kontroly a rovněž zákonný a přiměřený vzhledem k nečekaně nastalým okolnostem kontroly. Výši pokuty správní orgán stanovil na samé dolní hranici zákonného rozpětí a při svém rozhodování respektoval presumpci neviny. Podle žalovaného byla obě rozhodnutí správních orgánů vydána v souladu se zákonem.

Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Žádný z účastníků v řízení před soudem nenavrhl provedení nových důkazů.

Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud předně uvádí, že se v dané věci jedná o druhé rozhodnutí žalovaného. Dne 21. 2. 2013 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č. j. 2251/10.72/13/14.3 (dále je „první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým žalobce shledal vinným ze spáchání výše uvedeného správního deliktu, neboť umožnil výkon nelegální práce fyzickým osobám J. R., M. D., M. D. a T. L. K žalobcovu odvolání žalovaný zrušil první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodnutím ze dne 29. 5. 2013, č. j. 1315/1.30/13/14.3 (dále též „první rozhodnutí žalovaného“), neboť nebylo prokázáno, že žalobce neměl uzavřen pracovní poměr s panem J. R. a M. D. Správní orgán prvního stupně proto dále pokračoval v řízení pouze ve vztahu k fyzickým osobám panu M. D. a T. L.

Dále soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014, jímž byla zrušena část § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, která upravovala minimální výši sankce za spáchání správního deliktu dle § 140 odst. 1 písm. c) a e) zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud shledal toto ustanovení protiústavní z důvodu nepřiměřeně vysoké dolní hranice peněžité sankce. Na citovaný nález reagoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 6 Ads 80/2013-41, podle něhož „zrušením § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (…) otevřel Ústavní soud cestu k tomu, aby správní orgány a soudy v probíhajících řízeních při ukládání pokuty za správní delikt umožnění výkonu nelegální práce zohlednily osobní a majetkové poměry delikventa, aniž by je při tom limitovala protiústavně zakotvená spodní hranice pokuty ve výši 250 000 Kč. Jinak by došlo k porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod“. V posuzovaném případě správní orgán prvního stupně uložil žalobci sankci ve výši 250 000 Kč (tedy v minimální výši), neboť zákon o zaměstnanosti v rozhodném znění neumožňoval správnímu orgánu uložit nižší sankci či od uložení pokuty upustit. Správní orgán prvního stupně tedy aplikoval ustanovení, které následně Ústavní soud shledal protiústavním. Již tato okolnost postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť inspektorát a žalovaný jsou povinni nově posoudit skutkové okolnosti a závažnost případu, stejně jako žalobcovy osobní a majetkové poměry, aniž by je při tom limitovala protiústavně zakotvená spodní hranice pokuty ve výši 250 000 Kč.

O žalobních námitkách soud uvážil takto:

V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že mu kontrolní pracovníci neoznámili zahájení kontroly, případně o ní nevyrozuměli ani jejího zaměstnance pana V., který se dostavil až na samý závěr kontroly, a nemohl tedy bránit žalobcova práva.

Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce (věta před středníkem) je inspektor oprávněn „vykonávat kontrolu podle tohoto zákona, je-li při jejím zahájení přítomen člen statutárního orgánu kontrolované osoby, zástupce kontrolované osoby, zaměstnanec kontrolované osoby, spolupracující rodinný příslušník nebo jiná fyzická osoba, která vykonává nebo zabezpečuje činnost, která je předmětem činnosti kontrolované osoby“.

Z textu tohoto ustanovení jasně vyplývá, že inspektoři jsou oprávněni zahájit a provést kontrolu i v případě, že se při jejím zahájení na pracovišti nenachází statutární orgán kontrolované osoby, ale naopak postačí, pokud inspektoři zastihnou jakéhokoliv jejího zaměstnance. Tato úprava reflektuje smysl a účel kontrol na úseku ochrany pracovněprávních vztahů a nelegální práce, neboť umožňuje efektivní zmapování skutkového stavu na místě a zároveň brání kontrolovaným subjektům, aby se snažily provedení kontroly zmařit poukazováním na to, že příslušná osoba nebo její orgán není přítomen (srovnej komentář k tomuto ustanovení, Stádník J., Kieler P., Štefko M. aj., Zákon o inspekci práce Komentář, Praha 2006). V tomto smyslu tedy pracovníci správního orgánu prvního stupně nepochybili, pokud kontrolu zahájili bez účasti žalobcova statutárního orgánu či konkrétního zaměstnance (pana V.), neboť dle příslušných právních předpisů bylo dostačující, pokud kontroloři zahájili kontrolu za přítomnosti jakéhokoliv žalobcova zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 Ads 8/2016-80).

Podle § 44 zákona o inspekci práce „není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, řídí se postup při výkonu kontroly podle tohoto zákona částí třetí zákona o státní kontrole“. Do části třetí zákona o státní kontrole, nazvané Základní pravidla kontrolní činnosti, spadá rovněž § 12 odst. 2 písm. a), podle něhož jsou kontrolní pracovníci povinni „oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly“. K tomuto ustanovení existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, který již v rozsudku ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51, dospěl k závěru, že „povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je-li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly“.

Mezi stranami není sporu o tom, že kontrolní pracovníci telefonicky kontaktovali jednatelku žalobce, paní Mgr. J., a hovořili s ní o předmětu kontroly. Ze správního spisu ani z podání účastníků řízení ovšem jasně nevyplývá, v jaký okamžik tento telefonát proběhl (zda při samotném zahájení kontroly, či až později). Z podání žalobce lze vyvodit (viz např. odvolání proti druhému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), že k telefonické komunikaci s jednatelkou došlo po prvních kontrolních úkonech a zároveň před sepsáním vyjádření jednotlivých zaměstnanců. Soud na tomto místě připomíná, že ve světle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu je nutno povinnost kontrolních pracovníků podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole vykládat nikoliv formálně, ale především podle jeho účelu. Smysl tohoto ustanovení přitom spočívá v možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly.

V řešeném případě byla kontrola zaměřena na dodržování pracovněprávních předpisů na pracovišti žalobce. Výsledek kontroly především závisel na tom, zda měl žalobce v okamžiku kontroly uzavřen pracovněprávní vztah se všemi přítomnými pracovníky; tuto skutečnost přitom bylo možné nejsnáze prokázat předložením kopií příslušných pracovněprávních smluv, které nadto mají být dle § 136 zákona o zaměstnanosti uloženy na pracovišti. Dle soudu se jedná o zcela zjevný a nenáročný požadavek, který žalobci coby zaměstnavateli a podnikateli nemohl činit jakýkoliv problém. Z tohoto pohledu je tedy nutné posoudit, zda kontrolní pracovníci při telefonickém hovoru jednatelku žalobce informovali o probíhající kontrole, čeho se týká a zde se dotázali na existenci pracovněprávních smluv. V rozhodnutích správního orgánu prvního stupně i žalovaného se uvádí, že kontrolní pracovníci jednatelce oznámili zahájení kontroly a sdělili jí, že na pracovišti nebyly předloženy kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávních vztahů. Na to jednatelka odpověděla, že pracovní smlouvy a veškeré náležitosti týkající se uzavření pracovních poměrů nejsou na pracovišti, ale jsou uloženy u účetního. Tato informace ovšem nebyla zanesena během kontrolního řízení do protokolu.

Žalobce naopak argumentoval v průběhu kontrolního i správního řízení (především v odvoláních proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně) tím, že inspektoři při telefonickém rozhovoru jednatelce žalobce nevysvětlili, o jakou kontrolu se jedná a co od ní požadují, resp. popíral, že by se inspektoři dotázali, zda se na pracovišti nacházejí kopie pracovněprávních smluv. Toto tvrzení však vyvrátil sám žalobce prostřednictvím svého zástupce (manžela jednatelky, Mgr. J.), který na závěr ústního jednání konaného dne 8. 1. 2013 uvedl: „Odkazuji na svá dřívější vyjádření v žádosti o přezkoumání protokolu a námitkách. Jen bych doplnil, že jsem vedle manželky seděl, když telefonovala s inspektorem. Řekla, že neví, kde kopie smluv jsou, ať se zeptá zaměstnanců (…)“ (viz Protokol o ústním jednání ze dne 8. 1. 2013, č. j. 19543/10.72/12/14.3, str. 6).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jednatelka žalobce byla o prováděné kontrole vyrozuměna, věděla, čeho se týká, i jakým způsobem může zasáhnout na obranu svých práv (předložit kopie pracovněprávních smluv) a že v tomto bodě odkázala na zaměstnance. Zaměstnanec pan V. přitom dle vlastní výpovědi zcela přesně věděl, kde se příslušné dokumenty nacházejí (viz Protokol o svědecké výpovědi svědka V. ze dne 8. 1. 2013) a byl tedy kompetentní osobou k ochraně žalobcových práv (pozn. soudu – otázkou, zda kontrolní pracovníci požádali pana V., aby jim předložil příslušné kopie smluv, se soud zabývá níže v souvislosti s posouzením provedených důkazů).

Lze tak uzavřít, že žalobce nebyl zkrácen na svém právu hájit své oprávněné zájmy v průběhu kontroly, neboť o zahájení kontroly věděl a mohl (sám či prostřednictvím svých zaměstnanců) podniknout příslušné kroky na svou obranu. Žalobcova jednatelka nebyla přítomna provádění kontroly, kontrolní pracovníci však nejednali v rozporu se zákonem, neboť jim pro takový případ s ohledem na neopakovatelný charakter kontroly neukládá povinnost provést kontrolu výhradně za účasti statutárního orgánu. Pouze na okraj soud poznamenává, že kontrolu nelze označit za nezákonnou ani z toho důvodu, že kontrolní pracovníci oba dokumenty podepsali ve stejný okamžik a Záznam o zahájení kontroly sepsali s panem V. až v průběhu kontroly, nikoliv na jejím začátku. Tento postup totiž žalobce nezkrátil na jeho právech.

Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud dává zapravdu žalobci, že žalovaný výslovně nereagoval na žalobcovo tvrzení, že pan V. nebyl přítomen zahájení kontroly. Z napadeného rozhodnutí však lze seznat, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s konkrétními důsledky přítomnosti/nepřítomnosti pana V. Předně žalovaný uvedl, že dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce byli kontrolní pracovníci oprávněni kontrolu zahájit i bez přítomnosti pana V. a nadto její zahájení oznámili žalobcovu statutárnímu orgánu (a soud mu v tomto bodě dal zapravdu). Zadruhé žalovaný uvedl, že pan V. stvrdil svým podpisem, že na pracovišti nebyly předloženy pracovněprávní smlouvy a kontrolní orgán žádá jejich dodatečné dodání (viz Záznam o zahájení kontroly); zároveň žalovaný uvedl, že neshledal žádný důvod ke zpochybnění správnosti a průkaznosti tohoto Záznamu, který považoval za dostatečný důkaz, že kontroloři pana V. žádali o předložení pracovněprávních dokumentů. Ačkoliv se tedy žalovaný výslovně nezabýval otázkou, od jakého okamžiku se pan V. účastnil kontroly, napadené rozhodnutí je nutno z výše uvedených důvodů považovat za souladné s § 68 odst. 3 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen v odůvodnění uvést důvody výroky rozhodnutí a rovněž informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků. Vzhledem k tomu, že žalovaný této povinnosti dostál, soud důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ani v tomto ohledu neshledal.

V druhém žalobním bodě žalobce tvrdil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil zastavení řízení týkající se práce pana T. L. Žalobce v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 5 As 55/2008-87, podle něhož „dospěl-li totiž žalovaný k tomu, že nepostačí rozhodnutí zrušit a vrátit s vytknutými vadami, které je třeba v novém řízení odstranit [§ 90 odst. 1 písm. b)], ale naopak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemělo, resp. nemohlo být vůbec vydáno, a proto je třeba celé řízení bez dalšího ukončit [§ 90 odst. 1 písm. a)], byl povinen především náležitě odůvodnit, proč řízení zastavil, tedy proč nelze v této věci rozhodnutí vůbec vydat“. Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 4 As 95/2015-19, v němž správnímu orgánu vytkl, že v jeho rozhodnutí „zcela chybí důvody, pro které by měl žalovaný řízení zastavit. Přitom důvody pro zastavení řízení dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu jsou důležitou součástí odůvodnění“. Žalovaný mohl zastavit řízení o správním deliktu v rozsahu, který se správním orgánům nepodařilo dostatečně prokázat, zároveň měl však povinnost svůj postup náležitě odůvodnit.

Soud dává zapravdu žalobci, že krátký odstavec na str. 9 napadeného rozhodnutí nelze považovat za splnění tohoto požadavku. Žalovaný zde toliko uvedl, že v části skutku zjištěné osoby T. L. se orgánům inspekce práce nepodařilo spolehlivě prokázat, že danou práci pan L. vykonával bez uzavřeného pracovněprávního vztahu a vzhledem k důvodným pochybnostem je tedy třeba rozhodnout ve prospěch účastníka řízení. Tímto prostým konstatováním však žalovaný nevysvětlil, z jakých důvodů se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo prokázat nelegální práci pana L., a to tím spíše, že zjištěné skutečnosti týkající se M. D. a T. L., stejně jako jejich výpovědi se do značné míry podobají. Podle Záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob oba uvedli, že mají živnostenský list, práci by měli vykonávat na základě smlouvy o dílo a žalobci budou vystavovat fakturu. Rovněž z Protokolů o svědecké výpovědi vyplývá, že M. D. i T. L. podepsali smlouvu (aniž by věděli kterou) a zpětně odmítli, že by pracovali na živnostenský list. Z napadeného rozhodnutí nelze seznat, které konkrétní skutečnosti odůvodnily odlišné zhodnocení těchto dvou osob, což činí napadené rozhodnutí v dané části nepřezkoumatelným. Soud tedy shledal žalobu v tomto rozsahu opodstatněnou.

K žalobcově námitce, že napadené rozhodnutí na str. 7 obsahuje nepravdivé informace, soud uvádí, že informace, že pan M. D. pracoval na pracovišti jako OSVČ, vyplývá jak z Protokolu o skutečnostech zjištěných v místě kontroly, tak ze Záznamu o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob. Je sice pravda, že v daném Protokole chybí podpis M. D., ovšem na základě této skutečnosti nelze daný záznam bez dalšího zpochybnit. Soud především přihlédl k tomu, že záznam byl psán ručně a informace o jednotlivých zjištěných osobách na sebe plynule navazovaly. Všechny ostatní osoby své výpovědi podepsaly a v tomto kontextu lze absenci podpisu M. D. chápat jako přehlédnutí kontrolujícího pracovníka. Informace, že pan M. D. pracoval jako OSVČ, nadto vyplývá i ze Záznamu o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob. Do tohoto záznamu M. D. nadiktoval své IČO a uvedl, že práci vykonává na základě smlouvy o dílo, žalobci bude vystavovat faktury a toto sdělení vlastnoručně podepsal. Jeho výpověď učiněná během kontroly tedy byla jednoznačná a správní orgán prvního stupně ji následně zpracoval do Protokolu o výsledku kontroly, který použil jako jeden z podkladů pro navazující správní řízení. Otázku rozporu svědecké výpovědi M. D. ze dne 8. 1. 2013 soud posoudí ve třetím žalobním bodě.

Dále se soud zabýval otázkou, zda správní orgán prvního stupně, resp. žalovaný dostatečně prokázali a zdůvodnili spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce (třetí žalobní bod). Správní orgány odůvodnily svůj závěr skutečnostmi zjištěnými během kontroly (Záznam o zahájení kontroly a Záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob) a z výpovědi pana M. D. V Záznamu o zahájení kontroly kontrolní pracovníci uvedli, že v místě kontroly nebyly předloženy kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu. Tuto skutečnost nerozporuje ani žalobce, zároveň ovšem namítá, že kontrolní pracovníci pana V nepožádali o jejich předložení. Pan V. vypověděl do Protokolu o svědecké výpovědi, že se ho kontrolní pracovníci dotázali, zda má uzavřenou smlouvu a jak dlouho u žalobce pracuje. Muselo být mu tedy zcela zřejmé, čeho se předmětná kontrola týká a které skutečnosti chce ověřit. Nadto pan V. dle svých slov věděl, že se příslušné doklady na pracovišti nacházejí, neboť je měl na starosti – bezprostředně před kontrolou tyto dokumenty údajně převzal od účetního a uložil do kanceláře (viz Protokol o svědecké výpovědi svědka V.). Přesto stvrdil vlastním podpisem, že kopie pracovněprávních smluv nebyly předloženy a že správní orgán žádá jejich dodatečné dodání dne 30. 5. 2012 (jeho podpis se nachází přímo pod touto informací a samotný Záznam o zahájení kontroly je velmi stručný a přehledný). Tvrzení žalobce, podle něhož pan V. nevěděl, že kontrolní pracovníci po něm požadují předložení těchto dokumentů, se tak v daném kontextu jeví jako účelové.

Stejně tak soud přisvědčuje žalovanému, že výpověď pana M. D. obsahuje rozpory, které zpochybňují její důvěryhodnost. V průběhu kontroly pan M. D. vypověděl, že u žalobce pracuje na zkoušku a později podepíše smlouvu o dílo, žalobci by měl vystavovat faktury a rovněž nahlásil své IČO (viz Záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob). Ve svědecké výpovědi naopak uvedl, že nevěděl, zda bude pracovat jako živnostník či zaměstnanec a rovněž nevěděl, zda podepsal smlouvu o dílo či dohodu o provedení práce. Kromě toho o několik řádků dále vypověděl, že měl již v době kontroly přerušenou živnost a s žalobcem byl dohodnut na uzavření pracovněprávního vztahu (viz Protokol o svědecké výpovědi). Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se pan M. D. neorientoval v těchto základních otázkách, neboť je z jeho výpovědí zřejmé jeho povědomí o tom, že může pracovat jako OSVČ (v takovém případě by uzavřel smlouvu o dílo a žalobci by vystavoval faktury) nebo jako zaměstnanec v pracovněprávním poměru. Pan M. D. vypověděl, že při nástupu se s žalobcem dohodl na sjednání pracovní smlouvy a v té době měl přerušené živnostenské oprávnění. Přesto však v okamžiku kontroly (tedy bezprostředně po nástupu do práce) uvedl pravý opak. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že pan M. D. již v den kontroly vykonával pro žalobce práci, naplňoval svým jednáním pracovněprávní vztah a musel vědět, zda pracuje jako živnostník nebo zaměstnanec. V tomto smyslu proto neobstojí ani žalobcova námitka, že pan M. D. vykonával práci „na zkoušku“ formou dohody o provedení práce. Za takového stavu soud vyšel ze shora zmíněných podkladů správního spisu, podle kterých pracoval M. D. u žalobce od dne 21. 5. 2012 (kontrola proběhla 24. 5. 2012), jeho práce spočívala v obsluze pásové pily, podřízen byl panu V., který mu jako mistr přiděloval práci, nevěděl, kdo odpovídá za výsledky jeho práce, pracovní dobu měl stanovenou od 7,00 do 15,30 hod, nevěděl jakým způsobem je vedena evidence odpracované doby, nářadí, se kterým práci vykonával, patřilo žalobci. Uvedená zjištění podle stanoviska soudu tedy naplňují znaky nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti neboť jsou výkonem závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah.

K uplatněným procesním námitkám soud dále uvádí, že žalovaný a především správní orgán prvního stupně (viz druhé prvoinstanční rozhodnutí, str. 20) zdůvodnili, proč vyhodnotili následné důkazy (zejména dohody o provedení práce a svědectví pana B.) jako méně průkazné. Vyšli především z charakteru kontroly na úseku zaměstnanosti, která má do značné míry povahu neopakovatelného úkonu. Správní orgán právem uvedl, že větší důvěryhodnost mají zjištění učiněná v průběhu kontroly, neboť při nich kontrolovaná osoba nemá prostor nakládat s předmětem kontroly (typicky připravit si své vyjádření či dodatečně vyhotovit pracovní smlouvy). Vzhledem k tomu, že žalovaný na základě výše uvedených důkazů dospěl bez důvodných pochybností k závěru o spáchání správního deliktu, nebyl zde dán prostor pro aplikování zásady v pochybnostech ve prospěch účastníka řízení.

Soud rovněž vešel na stanovisko žalovaného ohledně námitky přítomnosti příslušníků celní správy během kontroly. Žalovaný uvedl, že se uchýlil k tomuto opatření, neboť zjištěné osoby se pokusily z provozovny uprchnout, čímž by zmařily účel kontroly. V napadeném rozhodnutí proto poměřil újmu, kterou toto nepravdivé sdělení mohlo způsobit vyslýchaným osobám a žalobci, s veřejným zájmem na zjištění skutečného stavu věci. Dospěl přitom k závěru, že v dané věci převážil zájem na řádném provedení kontroly, neboť vyslýchané osoby nebyly jakkoliv zkráceny na svých právech, ale toliko splnily svoji zákonnou povinnost a uvedly pravdivé informace vztahující se k předmětu kontroly. Soud má ve shodě se žalovaným za to, že shora uvedený postup inspektorů, ač ne zcela standardní, byl v daném případě nezbytný pro řádný průběh kontroly a jako takový nemohl mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku.

Na základě shora uvedených důvodů soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. z části pro vadu řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, z části pro nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm na žalovaném správním orgánu bude, aby vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), naznačeným směrem o věci znovu uvážil a rozhodl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (3000 Kč).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 31. ledna 2017

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová