9 A 25/2010 - 66Rozsudek MSPH ze dne 22.12.2010


Číslo jednací: 9A 25/2010 - 65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: A. E., zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.9.2008, č.j.: OAM-555/LE-05-NV-2008,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4.9.2008, č.j. AOM-555/LE-05-NV-2008, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4.9.2008 č.j. OAM-555/LE-05-NV-2008, kterým nebyl žalobci podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), povolen vstup na území České republiky. Žalovaný dále ve výroku vyslovil, že podání žaloby nemá v souladu s § 73 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel žalovaný ze zjištění, že žalobce byl dne 3.9.2008 předán na základě Dublinského nařízení do České republiky ze Švédska a téhož dne učinil v tranzitním prostoru mezinárodního letiště prohlášení o mezinárodní ochraně. Žalovaný shledal, že vstup žalobce na území ČR není možný z důvodu možnosti ohrožení veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Dovodil tak

2 pokračování

9A 25/2010

z výsledku šetření ICP letiště Praha-Ruzyně Policie ČR a z dokladů předložených žalobcem. Žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území ČR i do Schengenského prostoru, protože nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu a Česká republika nebyla ani cílovou zemí žalobce, neboť tento cestoval z Maroka do Nizozemska a do České republiky byl následně předán nedobrovolně na základě Dublinského nařízení. Vízum do ČR typu C, které bylo žalobci vydáno dne 7.7.2008 na zastupitelském úřadu v Rabatu, použil k cestě do Nizozemska, aniž by vstoupil na území ČR. Žalovaný byl tedy přesvědčen, že žalobce se podáním žádosti o mezinárodní ochranu v ČR pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby odtud následně neoprávněně pokračoval do jiné země Schengenského prostoru. Tento postup se neslučuje s účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany a současně zakládá důvodnou domněnku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu, že by žadatel mohl svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v rámci ČR, případně i ostatních států EU. Žalobce zároveň není zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 73 odst. 7 zákona o azylu. Z uvedených důvodů žalovaný shledal naplnění podmínek k nepovolení vstupu na území ČR. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v podané žalobě ve znění jejího doplnění ze dne 9.2.2009 namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci v rozporu s § 3 a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 správního řádu a dále nesprávnou právní aplikaci ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.

Podle žalobce jsou závěry žalovaného nepodložené a nedostačující k tvrzení, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Samotná skutečnost, že žalobce nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu v ČR, neznamená, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalobce upozornil na to, že byl předán do České republiky v rámci Dublinského nařízení a ČR byla povinna jej přijmout, neboť Česká republika je zodpovědná za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany a k tomu Dublinské nařízení vízum či povolení k pobytu nevyžaduje. Z tohoto důvodu nelze v případě žalobce potřebou víza či povolení k pobytu v ČR vůbec argumentovat. Jeho vstup nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Uvedl, že rozhodovací praxe v řízení o udělení mezinárodní ochrany je v členských státech zásadním způsobem odlišná, a tak záleží na tom, ve kterém státě si žadatel žádost podá. Podle žalobce nelze jeho snahu podat žádost v zemi, kterou z těchto důvodů považoval za nejlepší, bez dalšího označit za hrozbu veřejného pořákdu. Žalobce tak argumentaci žalovaného považuje za obecnou hypotézu, s níž se vyrovnal Městský soud v Praze i ve svém rozsudku pod sp.zn. 5 Ca 53/2008. Z uvedených důvodů dle žalobce došlo i k nesprávné právní aplikaci ustanovení § 73 odst. 4 písm. c), neboť žalobce nepředstavoval a nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek či bezpečnost státu, přičemž při aplikaci tohoto ustanovení nadto žalovaný nedbal článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výjimku dle článku 5 odst. 1 písm. f), která umožňuje zbavení svobody při nepovoleném vstupu, je nutno vykládat restriktivně. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný popřel oprávněnost námitek žalobce a zopakoval okolnosti vstupu žalobce na území ČR, tj., že žalobce nedisponoval potřebným vízem či povolením k pobytu a Česká republika nebyla cílovou zemí žalobce, když ten cestoval z Maroka do Nizozemska a do ČR byl následně nedobrovolně předán na základě Dublinského nařízení. Žalovaný tak považuje podanou žalobu za bezpředmětnou, neboť

3 pokračování

9A 25/2010

žalobce se od 31.12.2008 nachází na území ČR v pobytovém středisku Zastávka u Brna a Krajský soud v Praze se zabývá případem žalobce ve věci azylové procedury.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb. účinném v době rozhodování správního orgánu ministerstvo vnitra , mimo jiné důvody, nepovolí vstup na území ČR í cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

Posouzení žalobní námitky nesprávné právní aplikace ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu souvisí s tím, zda u žalobce byly zjištěny dostatečné důvody pro domněnku, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek, neboť uvedenou domněnou zákon podmiňuje nepovolení vstupu cizinci na území ČR v dikci ustanovení § 73 odst. 4 písm. c) zákona. Zákon tedy umožňuje správnímu orgánu učinit úsudek či domněnku, tedy i hypotézu, o tom, zda cizinec, o jehož vstupu na území rozhoduje, by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek. Tato domněnka však musí důvodná, tj. má být nezbytně podložena náležitým zjištěním skutkových okolností k osobě žalobce i k důvodům jeho vstupu na území ČR.

Žalovaný správní orgán však svou domněnku založil na konstatování, že žalobce nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu a Česká republika nebyla ani cílovou zemí žalobce. Oproti tomu však také uvedl, že žalobce byl nedobrovolně předán do ČR na základě Dublinského nařízení a že disponoval vízem ČR typu C a také, že do ČR byl předán ze Švédska , byť následně po získání vstupního víza ČR toto vízum použil při cestě do Nizozemska. Uvedené důvody tak neobjasňují přehledně a přesvědčivě okolnosti pohybu žalobce v Schengenském prostoru, a tedy průkazně ani okolnosti jeho vstupu na území ČR. K tomu žalovaný měl, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí i ze správního spisu – z listin týkajících se řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce ( protokol o o jednání, pohovor se žalobcem, rozhodnutí ze dne 8.9.2008, č.j. OAM-438/LE-05-05-2008), k dispozici některá zjištění týkající se okolností vycestování žalobce z Maroka a také zjištění, že žalobce použil na cestě do Nizozemska vstupní vízum do ČR a že žalobce v Amsterodamu požádal o azyl. Žalovaný také v souvislosti s tím pracoval se skutkovým zjištěním, že žalobce byl předán do ČR na základě Dublinského řízení. To ovšem zakládá i nezbytnost dalšího prověření důvodu vstupu žalobce na území ČR dle předpisů EU.

Podle § 2 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. ve znění účinném v době vstupu žalobce na území ČR žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení žadatele má po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.

Podle článku 9 bodu 2 nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států platí, že pokud žadatel o azyl je

4 pokračování

9A 25/2010

držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže by vízum bylo uděleno v zastoupení nebo s písemným souhlasem jiného členského státu. Podle citovaného článku nařízení Rady (ES) č. 343/2003, které je přímo aplikovatelné i vedle platného vnitrostátního práva a současně dle zjištění žalovaného o předání žalobce v rámci Dublinského řízení na území ČR je tedy pro úsudek správního orgánu k dispozici další důvod, který by mohl osvědčovat legitimitu vstupu žalobce na území ČR, pokud má být na tomto území posuzována žádost o jeho azyl ve smyslu článku 9 bodu 2. citované směrnice. Žalovaný také uvádí ve svém rozhodnutí, že žalobce byl předán na území České republiky v rámci tzv. Dublinského nařízení ( správněji Dublinské úmluvy a citovaného nařízení EU), avšak důvodem tohoto předání či jeho platností se v rozhodnutí z pohledu výše citovaných předpisů vnitrostátního práva ČR i práva EU vůbec nezabýval. Ze správního spisu, konkrétně z rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 8.9.2008, č.j. OAM-438/LE-05-05-2008 (vydaného po vstupu žalobce na území ČR dne 5.9.2008), jímž byla žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, totiž vyplývá skutkové zjištění, že dne 5.9.2008 byl veden se žalobcem pohovor, při němž žalobce sdělil, že poslední 2 měsíce pobýval v Nizozemsku jako žadatel o azyl, předtím žil v Maroku, poté odletěl do Amsterodamu, kde požádal o azyl, ale nizozemské úřady jej na základě Dublinského řízení předaly do České republiky z toho důvodu, že měl české vstupní vízum. Vypověděl, že chtěl do Nizozemska, ale vízum si vyřídil do České republiky, protože nikde na jiných zastupitelských úřadech neuspěl a uspěl až na zastupitelském úřadě České republiky, čímž byl sám překvapen. Z uvedeného skutkového zjištění tedy vyplývá, že žalobci bylo uděleno vstupní vízum, avšak tuto skutečnost žalovaný správní orgán nikterak neprověřil, nezabýval se jím v posuzování souvisejících skutkových okolností předání žalobce do ČR, které by dle článku 2 citovaného nařízení měly vliv na posouzení důvodu vstupu žadatele na území České republiky v rámci Dublinského řízení. Žalovaný se tedy zabýval toliko důvody pro vstup žalobce na území dle platného vnitrostátního práva a přestože měl určité poznatky o dalších skutkových okolnostech, které by měly význam z hlediska evropského práva, těmito okolnostmi a právním posouzením o postavení žalobce dle těchto předpisů při vstupu na území ČR se nezabýval. Uvedené okolnosti o předání žalobce a jeho žádost o meznárodní ochranu podanou již v Nizozemí (nikoliv svévolný vstup žalobce na území ČR) tak vyvracejí přesvědčivost a opodstatněnost závěru žalovaného, že žalobce by svým chováním představoval nebezpečí pro veřejný pořádek, je-li toto posouzení vyvozováno z domněnky nelegálního vstupu žalobce na území ČR a zneužití azylové procedury v ČR.

Z uvedených důvodů Městský soud v Praze podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení spočívající v nesprávném právním posouzení věci při aplikaci skutkového stavu, který vzal za základ svého rozhodnutí a který jako důvod pro nepovolení vstupu žalobce na území ČR nemá úplnou oporu vpodkladech správního řízení. Současně soud podle § 78 odst. 4 s.ř.s.vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Překážkou pro přezkoumání napadeného rozhodnutí ani důvodem pro případné zamítnutí žaloby nemohla být skutečnost uvedená žalovaným ve vyjádření, že žalobce nyní setrvává v pobytovém středisku na území ČR., neboť podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí.

5 pokračování

9A 25/2010

Soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť k tomu byly dány podmínky souhlasu účastníků řízení dle § 51 odst. 1 s.ř.s. i výhrada vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve sporu úspěch, avšak náklady mu v souvislosti s řízením soudu nevznikly. Žalovaný náklady řízení neúčtoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených

v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 22.prosince 2010

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček