9 A 248/2015 - 36Rozsudek MSPH ze dne 27.06.2018

9A 248/2015 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci

žalobce: V. P., st. příslušnost Ukrajina

v ČR bytem [adresa]
zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem
se sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2015 č. j. MV-93800-4/SO-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované (dále též „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „OAMP“) ze dne 19. 5. 2015 č. j OAM-3625-15/TP-2015, o zamítnutí žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu, podané dne 5. 3. 2015 dle § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodů uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) téhož zákona.

2. Žalobce v žalobě v prvním žalobním bodu předně odkázal na průběh správního řízení a uvedl, že akceptuje rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 9 As 71/2010, ale nesouhlasí s tím, že splňoval všechny požadavky k tomu, aby se na něj vztahovala opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku. Zejména nesplňuje podmínku aktuálnosti předmětného jednání, jednalo se o výjimečný exces, kterého se dopustil dne 15. 2. 2014, tj. téměř 2 roky před podáním žaloby. Zmíněný přečin byl 23. 5. 2014 podmíněně zastaven. Od té doby se porušení právních předpisů nedopustil. Není tak splněn ani požadavek dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Poukázal na jazykový výklad ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců s tím, že jeho jediné protiprávní jednání v minulosti, které bylo navíc podmíněně zastaveno, nemůže být důvodem pro nevydání povolení k pobytu a tedy odůvodněním hrozby stejného nebo jiného závažného narušení veřejného pořádku ze strany cizince v budoucnu. Opětovně uvedl, že správní orgán staví svůj závěr o nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany žalobce na skutečnosti, že se téměř před dvěma lety dopustil přečinu, který byl navíc podmíněně zastaven. Ze správního spisu není zřejmé, jak ke svým závěrům dospěl, správní orgán ani nehodnotil nebezpečnost jednání žalobce, posouzením možné budoucí nebezpečnosti se nezabýval. K tomu žalobce poukázal na judikaturu Evropského soudního dvora. Měl za to, že správní orgán nejenže vyšel z nedostatečně zjištěného stavu věci, ale rovněž postupoval v rozporu se závěry NSS a evropských soudů, navíc své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, pročež je třeba jej považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

3. Ve druhém žalobním bodu namítal nepřiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že správní orgán nedostatečně zkoumal otázku dopadu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, provedl pouze strohé posouzení. To, že je žalobce jinak svobodný a bezdětný neznamená, že nemá na území vytvořeny jiné vazby, které by případným neudělením trvalého pobytu utrpěly. Správní orgán tudíž postupoval v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), protože nedostatečně zjistil stav věci. K tomu poukázal na judikaturu správních soudů. Měl za to, že úvahy, na nichž staví správní orgán svůj závěr o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, jsou v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu a aktuální judikaturou NSS. Zdůraznil, že žalobce má na území dlouhodobý pobyt již od roku 2007, stejně jako kompletní sociální, pracovní a kulturní zázemí. Správní orgány nemají účastníka řízení odkazovat na to, že udělení povolení k trvalému pobytu není žalobci navždy zapovězeno, neboť kdyby tak chtěl na území ČR dále žít, jistě by nepodával žádost o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán nikde nezmiňuje, o jak „dostatečně dlouhou dobu ve které nebude žalobce narušovat veřejný pořádek“ by se mělo jednat, zákon tuto dobu nestanoví. Z toho má žalobce za to, že žalobou napadené rozhodnutí je i v tomto případě nepřezkoumatelné.

4. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se žalobce zjevně závažného narušení veřejného pořádku dopustil, neboť řídil auto s 2,24‰ alkoholu v těle, tedy ve stavu, kdy ohrožoval bezpečnost nejen svoji, ale i majetek, zdraví a životy ostatních, přičemž zachování těchto hodnot je jednoznačně základním zájmem společnosti. Konstatoval, že řízení pod vlivem alkoholu je přitom v cizinecké komunitě značný problém, jak plyne ze strany 4. zprávy Českého statistického úřadu. K tomu odkázal na webové stránky tohoto úřadu, podle nichž se dopouští cizinci trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 trestního zákoníku téměř 2x častěji než státní občané ČR. Dále poukázal na statistiku zveřejňovanou BESIPem, podle které je každá desátá oběť dopravní nehody usmrcena řidičem pod vlivem alkoholu, přičemž většinu těchto nehod mají na svědomí řidiči s více než 1,5‰. Zmínil i tabulky zveřejněné Ministerstvem dopravy ČR s odkazem na příslušné webové stránky, podle kterých se při hodnotě 2,24‰ alkoholu, jež byla naměřena jako nejvyšší hodnota žalobci, zvyšuje pravděpodobnost dopravní nehody 120x. Podle žalovaného tak bylo narušení veřejného pořádku ze strany žalobce závažné. Žalovaný dále uvedl, že podle konstantní judikatury správních soudů lze za závažné narušení veřejného pořádku v řízeních o žádosti považovat i méně závažnou trestnou činnost než v řízení o zrušení pobytového oprávnění. K tomu odkázal na konkrétní judikaturu NSS. Podle žalovaného byla splněna i podmínka aktuálnosti, neboť se žalobce skutku dopustil pouhý rok před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu, která mu byla zamítnuta v době, kdy do konce stanovené zkušební doby zbývaly ještě dva roky. Konstatoval, že délku časového odstupu, po jehož uplynutí již nebude možné zamítnout žádost o povolení k trvalému pobytu, žalovaný ve svých rozhodnutích nestanoví, neboť taková úvaha je vždy odvislá od konkrétní situace. Tato doba se určuje s přihlédnutím k četnosti a závažnosti trestné činnosti páchané cizincem, jednoduché pravidlo pro tuto proceduru tedy stanovit nelze. Nicméně např. za situace, kdy je cizinci při uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem či při podmíněném zastavení trestního stíhání stanovena zkušební doba, je ustálenou aplikační praxi dovozovat splnění podmínky aktuálnosti minimálně do doby, než tato zkušební doba uplyne. Zkušební doba skončí žalobci dne 23. 5. 2017. K otázce přiměřenosti dopadu rozhodnutí žalovaný odkázal na své podrobné odůvodnění a příslušné pasáže svého rozhodnutí. Zrekapituloval, že žalobce je držitelem k povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 21. 9. 2017, proto navzdory neudělení k povolení k trvalému pobytu může dále nerušeně pobývat na území ČR. Intenzita zásahu rozhodnutí do žalobcova rodinné a soukromého života je tudíž téměř nulová. Vzhledem k závažnosti narušení veřejného pořádku ze strany žalobce nelze proto neudělení povolení k trvalému pobytu považovat za disproporční a omezující opatření.

6. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

7. Při ústním jednání soud jednal v nepřítomnosti žalovaného, který se z něj omluvil a souhlasil s projednáním věci v nepřítomnosti. Zástupce žalobce setrval na svém stanovisku a zdůraznil, že se žalobce nedopustil závažného narušení veřejného pořádku. Akcentoval neaktuálnost jeho trestné činnosti, jakož i skutečnost, že se jednalo pouze o přečin a trestní řízení bylo soudem podmíněně zastaveno. Měl za to, že napadeným rozhodnutím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Návrhy důkazů neuplatnil, soud o nich proto nerozhodoval.

8. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutím, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

10. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

11. Podle ustanovení§ 68 odst. 3 správního řádu v rozhodném znění v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

12. Podstatou sporu je posouzení, zda je legitimní závěr správních orgánů, že v době jejich rozhodování o žádosti žalobce bylo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek a byly tak splněny podmínky pro zamítnutí jeho žádosti o vydání k povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, i podmínka, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života, či nikoli.

13. Z obsahu spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, podané žaloby, vyjádření žalovaného k žalobě, jakož i ústního jednání vyplynul mezi účastníky nesporný skutkový stav, podle kterého žalobce podal dne 5. 3. 2015 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců, tedy po 5 letech nepřetržitého pobytu na území České republiky (dále jen „žádost“). OAMP z evidence rejstříku trestů fyzických osob zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 8 T 53/2014, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání žalobce, vedené pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku s tím, že se obžalovaný zavazuje zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 7 (sedmi) měsíců, podle § 307 odst. 3 trestního řádu soud žalobci stanovil zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Na základě této skutečnosti dospěl OAMP k závěru, že žalobce porušil platné zákony a tudíž i narušil veřejný pořádek.

14. K pojmu veřejný pořádek OAMP uvedl, že sice není v právní normě výslovně definován, ale při jeho výkladu je nutné přihlédnout k normám morálním, sociálním, politickým, případně náboženským. Vyšel přitom z usnesení RS NSS ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151, podle kterého zákon o pobytu cizinců obsahuje výraz „závažné narušení veřejného pořádku“ na více místech, při výkladu tohoto pojmu je proto nutné vzít v potaz kontext daného ustanovení a vycházet i z jeho účelu. Dále OAMP poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 9 As 71/2010, z něhož vyplývá, že odepření práva trvalého pobytu (na rozdíl od správního vyhoštění) je opatřením omezujícím volný pohyb velmi nízkou intenzitou, kdy cizinci nezakazuje vstup ani pobyt na území ČR, ale pouze mu neuděluje nejvyšší druh pobytu na území ČR. OAMP na to po zhodnocení trestné činnosti žalobce dospěl k závěru, že žalobce spáchal závažné narušení veřejného pořádku, neboť řídil vozidlo v běžném silničním provozu, ačkoliv byl pod vlivem návykové látky, čímž neohrozil pouze sebe, ale i další účastníky silničního provozu. K tomu poukázal na to, že žalobce je až do roku 2017 pod hrozbou obnovení trestního stíhání, když dosavadní chování žalobce nezavdává záruku tomu, že se jiného jednání porušujícího veřejný pořádek nedopustí i v budoucnu. Podmínky pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců tedy byly v jeho případě splněny. K vyjádření žalobce, kde namítal, že splňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 odst. 1 písm. a) citovaného zákona OAMP konstatoval, že žalobcova žádost nebyla zamítnuta pro nesplnění podmínky trestní zachovalosti, ale pro existenci důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl v budoucnu závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán prvního stupně se též zabývalo přiměřeností dopadu rozhodnutí. Vyšel z toho, že na území ČR žije žalobcova sestra, která má vlastní rodinu, zbytek rodiny žalobce žije v domovské zemi. Je tudíž zřejmé, že jeho vazby na rodnou zemi nebyly dosud přerušeny a dopad rozhodnutí je tedy přiměřený. O odvolání, v němž žalobce namítal obdobně jako v podané žalobě, žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí OAMP potvrdil. K námitce, že trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a OS pro Prahu 2 posoudil chování žalobce pro futuro žalovaný konstatoval, že správní řízení v dané věci sleduje jiné cíle než trestní soudy. K tomu poukázal na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2014, č. j. 7 As 103/2013-37, z něhož je zřejmé, že správní orgány nejsou v žádném případě vázány předcházejícím rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení, a že skutečnost, že stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění, nebrání správnímu orgánu v tom, aby ve správním řízení rozhodl o správním vyhoštění. Žalovaný uvedl, že samotná skutečnost, že bylo trestní stíhání zastaveno, není pro dané správní řízení relevantní, neboť podle § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu může být trestní stíhání zastaveno, pokud se obviněný k činu přiznal. Z toho je zřejmé, že se předmětné protiprávní jednání opravdu stalo tak, jak je popsáno v usnesení OS pro Prahu 2 a pouze tato skutečnost je pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců relevantní.

15. K odvolací námitce, že OAMP nesprávně posoudil přiměřenost dopadu k rozhodnutí, kdy žalobce žije na území ČR od roku 2007 a má zde sestry žalovaný vyšel z dostupných evidencí pobytu cizinců, z nichž vyplynulo, že žalobce má na území ČR dospělou sestru A. M., sám žalobce je svobodný a bezdětný, má povoleno zaměstnání Úřadem práce do roku 2017, není vlastníkem nemovitostí, v níž má hlášen trvalý pobyt, opustil svou vlast ve věku 26 let, tedy v dospělosti, zná proto jazyk i reálie své země, na Ukrajině má navíc matku H. P. a sestru O. K. Z toho je patrné, že má žalobce určité vazby na ČR, ty však nejsou nijak silné a má stálé vazby i na svou domovskou zemi. Na posouzení intenzity dopadu rozhodnutí má v daném případě podle žalovaného největší vliv to, že žalobce je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 21. 9. 2017, a i v případě, že mu nebude uděleno povolení k trvalému pobytu, nedojde k žádnému zásahu do jeho života, neboť bude moci na území ČR dále pobývat na základě nižšího pobytového oprávnění. Reálný dopad rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce je tedy prakticky nulový. K námitce nesprávné interpretace neurčitého právního pojmu závažné narušení veřejného pořádku, poukazu žalobce na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 5 As 51/2009 ze dne 9. 10. 2009 a tvrzení žalobce, že aplikace § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je možná, jen pokud by spáchal trestný čin mimořádné závažnosti, žalovaný konstatoval, že zásadně nesouhlasí se způsobem, jakým žalobce odkazuje na judikaturu NSS. Svou argumentaci pak žalovaný podrobně rozebral na straně 4 napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že v souladu s usnesením RS NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, je při výkladu pojmu závažné narušení veřejného pořádku nutné přihlížet ke kontextu zákona o pobytu cizinců a konkrétnímu účelu právní normy, v níž je tento pojem použit. Žalovaný dále zmínil rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 As 71/2010, podle kterého je ze Směrnice 2004/38/ES a judikatury Soudního dvora promítnuté do jejích ustanovení patrný požadavek, aby byla opatření, přijatá z důvodu veřejného pořádku, v souladu se zásadou přiměřenosti a aby byla založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, která představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. K tomu žalovaný výslovně a podrobně poukázal na skutková zjištění vyplývající z usnesení OS pro Prahu 2 s tím, že jednání spočívá v osobním jednání žalobce. Podmínka aktuálnosti je také splněna, neboť se žalobce předmětného jednání dopustil před relativně krátkou dobou, kdy určitý časový odstup je v daném případě logický, neboť je velkou měrou způsoben nutnou délkou správních řízení. Splněna je rovněž podmínka dostatečné závažnosti, neboť žalobce řídil motorové vozidlo s více než 2‰ alkoholu v těle, tedy ve stavu, kdy ohrožoval nejen svoji bezpečnost, ale především i majetek, zdraví a životy ostatních, přičemž zachování těchto hodnot je jednoznačně základním zájmem společnosti. K tomu žalovaný poukázal na statistiky zveřejněné BESIPem a tabulku zveřejněnou Ministerstvem dopravy ČR dostupné na příslušné webové stránce, podle které se při hodnotě 2,24‰ alkoholu, což byla nejvyšší hodnota naměřená žalobci, zvyšuje pravděpodobnost dopravní nehody 120x. Žalovaný opětovně odkázal na rozsudek ve věci sp. zn. 9 As 71/2010, podle něhož je posledním a nejdůležitějším požadavek dostatečnosti závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, tedy proporcionality mezi omezujícím opatřením a závažností jednání. V rozsudku se dále zdůrazňuje, že odepření práva trvalého pobytu cizince představuje, na rozdíl od rozhodnutí o správním vyhoštění, opatření omezující volný pohyb osob velmi nízkou intenzitou, neboť cizinci nezakazuje vstup ani pobyt na území ČR, ale pouze mu neuděluje nejvyšší druh pobytu na území ČR. Není jim totiž samo sobě dotčeno právo pobytu tohoto cizince na území ČR. Dochází pouze k odepření výhod plynoucí ze statutu cizince pobývajícího na území ČR v rámci trvalého pobytu.

16. K tomu žalovaný poukázal na ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců s tím, že pro postup podle tohoto ustanovení postačuje závažné narušení veřejného pořádku nižší intenzity, než je tomu např. u vyhoštění, kde jsou vzniklé vazby na území ČR přetínány. V předmětném řízení žalobci není uděleno povolení k trvalému pobytu, tedy nejvyšší možné pobytové oprávnění, jež jeho držitele v mnohém zrovnoprávňuje se státními občany ČR a vesměs má doživotní charakter. Na splnění podmínek pro udělení tohoto pobytového oprávnění je proto třeba klást zvýšené nároky. Těmto podmínkám žalobce nedostál. Žalobce se relativně nedávno dopustil natolik závažného narušení veřejného pořádku, že lze dovodit existenci nebezpečí, že by mohl veřejný pořádek nebo žít i v budoucnu, přičemž postup, spočívající v neudělení nejvyššího pobytového oprávnění není disproporční vzhledem k nízké intenzitě tohoto omezujícího opatření. Odmítnutí žádosti žalobce tak v daném případě plně vyhovuje požadavkům stanoveným zákonem o pobytu cizinců i relevantní judikaturou. Udělení povolení k trvalému pobytu není žalobci navždy zapovězeno. Pokud totiž dostatečně dlouhou dobu nebude narušovat veřejný pořádek, pak již hypotetickou žádost o udělení povolení k trvalému pobytu nebude možno odmítnout s poukazem na § 75 odst. 2 písm. f), neboť nebude splněna podmínka aktuálnosti.

17. Za tohoto skutkového stavu, který soud ověřil z obsahu spisového materiálu, soud přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních bodů:

18. Ve vztahu k prvním žalobním bodu soud předně odmítá vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a tvrzení žalobce o postupu správních orgánů v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu a dalšími namítanými ustanoveními citovaného zákona. Je tomu tak proto, že je odůvodnění rozhodnutí žalovaného velmi podrobné, důkladné, až vyčerpávající, mající oporu v obsahu spisového materiálu. Žalovaný v něm popisuje zjištěný skutkový stav, který byl zjištěn pro rozhodnutí o žádosti zcela v souladu s ust. § 3 správního řádu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Soud proto nevešel na dílčí námitku žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť se z obsahu spisového materiálu a odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů podává opak. Žalobce ostatně popisuje pro posouzení věci zásadní skutkový stav ve shodě se správními orgány obou stupňů a soudu tak není zřejmé, co konkrétně při jeho zjišťování správní orgány opomenuly. Na takovéto obecné žalobní tvrzení soud proto nahlížel rovněž v obecné rovině, ale vady zjištění úplnosti skutkového stavu pro posouzení zákonnosti závěrů z něj vycházejících však neshledal. Podle stanoviska soudu správní orgány obou stupňů přitom učinili ze skutkového stavu právní závěry, které jsou v souladu se zákonem o pobytu cizinců a judikaturou správních soudů, a to zejména Nejvyššího správního soudu, jakož i Směrnicí 2004/38 ES (dále též „Směrnice“).

19. Samotný žalovaný velmi výstižně a zcela přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí reagoval na odvolací námitky žalobce tak, jak byly uplatněny proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je nadevší pochybnosti zřejmé, že žalovaný rovněž vyšel ze závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151), jakož i další judikatury NSS (rozsudek ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 As 71/2010-112), při hodnocení skutkového stavu tak, jak byl zjištěn a je popsán na straně 1-3 žalobou napadeného rozhodnutí. Ten to přiléhavě aplikoval na ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Soud zdůrazňuje, že žalovaný reagoval na jednotlivé odvolací námitky žalobce velmi podrobně a zcela konkrétně. Žalobou napadené rozhodnutí proto soud neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

20. K žalobcem tvrzené neaktuálnosti jeho protiprávního jednání s poukazem na to, že od něj uplynuly téměř 2 roky k datu podání žaloby, soud ve shodě se žalovaným uvádí, že se žalobce dopustil protiprávního jednání dne 15. 2. 2014, kdy si musel být vědom, že po předchozím požití alkoholických náporů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, což se následně projevilo v jeho chování a ve způsobu jízdy. Při kontrole hlídkou PČR mu byla naměřena hodnota 2,24g/Kg alkoholu, respektive 2,09g/Kg alkoholu a následně při lékařském vyšetření ve FN Na Bulovce, které bylo spojeno s odběrem vzorku krve, byla zjištěna hodnota 1,90 g/Kg alkoholu. Tedy se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, ale stíhání bylo podmíněně zastaveno s tím, že se obžalovaný zavázal zdržet se řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 7 měsíců a byla stanovena podle § 307 odst. 3 trestního řádu zkušební doba v trvání 3 roků (usnesení OS pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2014 č. j. 8 T 53/2014). Prvostupňové rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce bylo vydáno dne 19. 5. 2015. Odvolání bylo žalobcem podáno blanketně dne 26. 5. 2015, řádně odůvodněno bylo dne 4. 6. 2015 a žalovaný rozhodl o odvolání dne 10. 11. 2015. Z toho je zřejmé, že správní orgány rozhodovaly v přiměřené době od doby spáchání trestné činnosti žalobcem (dne 15. 2. 2014), resp. od doby, kdy bylo její o posouzení trestním soudem postaveno na jisto (usnesení OS pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2015), a kdy započala běžet zkušební doba v trvání 3 let (končící v květnu 2017). Nelze tak hovořit o neaktuálnosti jejich rozhodnutí, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno teprve rok poté, kdy rozhodoval trestní soud o trestní činnosti žalobce. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v listopadu 2015, tj. cca 1,5 roku od rozhodování trestního soudu, přičemž obě rozhodnutí správních orgánů byla vydána v době běhu zkušební doby - podmínky zastavení trestního stíhání žalobce. Soud proto na žalobní námitku stran neaktuálnosti v rozhodování správních orgánů s ohledem na dobu spáchání trestné činnosti nevešel.

21. Soud se shoduje s posouzením správního orgánu I. stupně a žalovaným i další námitky žalobce, resp. jeho poukazu na podmíněné zastavení trestního stíhání, neboť ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců a aktuální judikatura správních soudů ukládá správnímu orgánu zamítnout žádost o vydání povolených k trvalému pobytu, pokud je zjištěna skutečnost nasvědčující tomu, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán má přitom vyjít z konkrétních okolností případu. Podle stanoviska soudu OAMP i žalovaný ve svých rozhodnutích zvažovaly konkrétní skutkové okolnosti věci, posuzovaly je a zcela v souladu se zákonem na ně aplikovaly právní úpravu. Soud plně sdílí jejich přesvědčení o tom, ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců bylo v případě žalobce naplněno, neboť se žalobce dopustil řízení pod vlivem alkoholu a žalovaný k tomu důvodně poukázal na statistiky BESIPu a tabulky zveřejněné Ministerstvem dopravy. Z nich vyplývá, že každá 10 oběť dopravní nehody je usmrcena řidičem pod vlivem alkoholu, přičemž většinu těchto nehod mají na svědomí řidiči s více než 1,5‰, a že se při hodnotě 2,24‰ alkoholu (která byla jako nejvyšší naměřena žalobci) zvyšuje pravděpodobnost dopravní nehody 120x. Nad rámec odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný ve vyjádření k žalobě pak doplnil závěry vyplývající ze strany 4. zprávy Českého statistického úřadu, podle které se cizinci trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 trestního zákoníku dopouštějí téměř 2x častěji než státní občané ČR. I když vyjádření k žalobě není součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, má soud za to, že i bez jeho uvedení v napadeném rozhodnutí žalovaný ve svém rozhodnutí velmi podrobně a důkladně popsal všechny důvody, které jej vedly k tomu, že podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. f) považoval za splněné a soud jeho závěrům přisvědčuje a ve zbytku na ně pro stručnost odkazuje.

22. Žalobce se mýlí, pokud poukazuje na rozpor postupu správních orgánů s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť se žalovaný (i správní orgán prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí námitkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce důkladně zabýval na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, jak bude pojednáno níže. Kromě toho OAMP správně uvedl, že ze žalobcova žádost nebyla zamítnuta pro nesplnění podmínky trestní zachovalosti, ale pro existenci důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl v budoucnu závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

23. Soud nevešel ani na žalobní námitku uplatněnou ve druhém žalobním bodu o nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Z obsahu spisového materiálu se podává, že je žalobce svobodný a bezdětný, na území ČR přicestoval v dospělosti, má zde dospělou sestru, která zde žije se svou rodinou. Ve své domovské zemi má však matku a další sestru. Nelze tak přisvědčit žalobci, že má soukromé a rodinné vazby pouze na území ČR, které by byly zpřetrhány, neboť má část rodiny i ve své domovské zemi. K tomu soud v souladu se závěry ze správního orgánu I. orgánu a žalovaného uvádí, že v daném případě žalobce žádal o udělení nejvyššího pobytového oprávnění na území České republiky, a sice povolení k trvalému pobytu, přičemž v době rozhodování správních orgánů měl povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky s platností do 21. 9. 2017. I v tomto směru je tak opodstatněný závěr správních orgánů o tom, že u žalobce nedojde neudělením povolení k trvalému pobytu k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť bude moci na území ČR dále pobývat na základě nižšího pobytového oprávnění, a že reálný dopad rozhodnutí na soukromý a rodinný pobyt života žalobce je tak prakticky nulový.

24. Žalovaný i ve vztahu k této námitce žalobce argumentoval přiléhavě judikaturou správních soudů a Směrnicí a soud i na tomto místě pro stručnost na jeho závěry odkazuje, neboť jim plně přisvědčuje.

25. Na základě shora uvedených důvodů soud nedůvodnou žalobu podle ustanovení § 70 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

26. Výrok o nákladech řízení je odůvodněno ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 27. června 2018

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu