8 A 53/2010 - 111Rozsudek MSPH ze dne 08.09.2011

8 A 53/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 24/132, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 15. 12. 2009, č.j. 2008/36/vav/FTV, č.j. 2008/37/vav/FTV, č.j. 2008/38/vav/FTV, č.j. 2008/39/vav/FTV, č.j. 2008/40/vav/FTV, č.j. 2008/41/vav/FTV, č.j. 2008/121/vav/FTV, č.j. 2008/122/vav/FTV, č.j. 2008/123/vav/FTV, č.j. 2008/124/vav/FTV, č.j. 2008/125/vav/FTV, č.j. 2008/126/vav/FTV, č.j. 2008/127/vav/FTV, č.j. 2008/128/vav/FTV, č.j. 2008/129/vav/FTV a č.j. 2008/130/vav/FTV,

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 15. 12. 2009, č.j.

2008/36/vav/FTV, č.j. 2008/37/vav/FTV, č.j. 2008/38/vav/FTV, č.j. 2008/39/vav/FTV,

č.j. 2008/40/vav/FTV, č.j. 2008/41/vav/FTV, č.j. 2008/121/vav/FTV, č.j.

2008/122/vav/FTV, č.j. 2008/123/vav/FTV, č.j. 2008/124/vav/FTV, č.j.

2008/125/vav/FTV, č.j. 2008/126/vav/FTV, č.j. 2008/127/vav/FTV, č.j.

2008/128/vav/FTV, č.j. 2008/129/vav/FTV a č.j. 2008/130/vav/FTV se zrušují a věci

se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2000,-

Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni z účtu Městského soudu

v Praze vrácen soudní poplatek zaplacený z podané žaloby v částce 5000,- Kč.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení šestnácti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dna 15. prosince 2009, označených v záhlaví žaloby, jimiž byly žalobkyni uloženy pokuty za porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. V projednávaných věcech byla tato povinnost porušena tím, že žalobce odvysílal obchodní sdělení na konkrétní výrobky či služby, označená jako „sponzor reklamní znělky“, ačkoliv naplňovala definiční znaky reklamy.

V žalobě žalobkyně namítla, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor soudu, dále že skutek není vymezen tak, aby byl nezaměnitelný, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost, když nesplňuje náležitosti podle správního řádu, že skutkový stav, který žalovaná vzala za základ rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, dále že správní řízení provázely podstatné procesní vady, která způsobily nezákonnost napadeného rozhodnutí, že napadené rozhodnutí obsahuje vnitřní rozpor s je nesrozumitelné, že žalovaná neúplně a nesprávně vyhodnotila povahu příslušného obchodního sdělení jako reklamu, že provedla výklad zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nepřípustným rozšiřujícím způsobem, dále že žalovaná v rozporu se zásadou materiální pravdy rozhodovala bez znalosti věci, že při ukládání pokuty postupovala v rozporu s požadavky § 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a že postupovala v rozporu se zásadami správního trestání. Žalobkyně navrhla, aby soud všechna napadená rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zrušil a věci vrátil žalované k dalším řízením.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla všechny žalobní námitka a navrhla zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobkyně především namítla, že žalovaná nerespektovala názor soudu, vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2009, č.j. 5 Ca 212/2008-147, kterým byla původní rozhodnutí žalované zrušena. Soud vyslovil názor, že „Dle ustanovení § 61 odst. 3 ZPRTV má žalovaná přihlédnout k závažnosti věci. V daném případě je nepochybně hledisko počtu repríz daných spotů podstatným kritériem a mělo by být vzato v úvahu při uvážení o výši sankce … Je zřejmé, že jiná bude závažnost věci v případě, že spot byl vysílán pouze jednou, oproti případu, kdy došlo k repríze ve stovkách případů. Z hlediska postupu žalované by však patrně oba případy byly postihnuty totožnou sankcí.“

Žalobkyně poukázala na to, že ve všech 16 rozhodnutích Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uložila pokutu shodně ve výši 100 000,- Kč, ačkoliv v jednotlivých případech byla obchodní sdělení odvysílána v různém počtu opakování (od dvou odvysílání ve věci 2008/125/vav/FTV až po 90 ve věci 2008/127/vav/FTV), z čehož je zjevné, že počet odvysílání neměl na výši sankcí žádný vliv. Žalobkyně očekává, že pokud pokuta za 90 odvysílání činí 100 000,- Kč, musí být pokuta za 2 odvysílání podstatně nižší. Nadto žalobkyně poukázala na to, že například v případě 144 odvysílání sponzorského vzkazu Knorr jí byla v řízení pod sp. zn. 2009/68/fol/FTV udělena pokuta ve výši 50.000,- Kč. Není zřejmé, proč je v později vydaném napadených rozhodnutích dřívější nižší počet vysílání sponzorovaných reklamních znělek sankcionován 2x přísněji než pozdější větší počet odvysílání reklamních znělek v listopadu 2008. V napadených rozhodnutích taková odpověď obsažena není a žalobkyně je toho názoru, že tento přístup správního orgánu nemůže ve světle zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty obstát.

Tuto námitku shledal soud důvodnou.

Z jednotlivých rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná ve všech případech uložila žalobkyni sankci v totožné výši 100 000,- Kč, ačkoliv v jednotlivých případech byl konstatován odlišný počet odvysílání obchodních sdělení, jak je zřejmé z následující tabulky:

2008/36/vav/FTV
9 2008/37/vav/FTV
74 2008/38/vav/FTV
5 2008/39/vav/FTV
82 2008/40/vav/FTV
83 2008/41/vav/FTV
83 2008/121/vav/FTV
18 2008/122/vav/FTV
26 2008/123/vav/FTV
21 2008/124/vav/FTV
23 2008/125/vav/FTV
2 2008/126/vav/FTV
43 2008/127/vav/FTV
90 2008/128/vav/FTV
83 2008/129/vav/FTV
83 2008/130/vav/FTV
83

Není tedy pochyb o tom, že bez ohledu na počet odvysílání sankcionovala žalovaná každý jednotlivý delikt stejně vysokou sankcí. To je ovšem zcela v rozporu s pokynem, který Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dostala od Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 15. května 2009, č.j. 5 Ca 212/2008-147, kterým byla původní rozhodnutí žalované zrušena. Závěr soudu, že „V daném případě je nepochybně hledisko počtu repríz daných spotů podstatným kritériem a mělo by být vzato v úvahu při uvážení o výši sankce … Je zřejmé, že jiná bude závažnost věci v případě, že spot byl vysílán pouze jednou, oproti případu, kdy došlo k repríze ve stovkách případů.“ nelze chápat jinak, než že soud žalované uložil, aby v každém jednotlivém případě v rámci hodnocení kritéria „závažnost věci“ vzala v úvahu též počet odvysílání každého jednotlivého obchodního sdělení a výši pokuty stanovila též s přihlédnutím k tomuto počtu. V odůvodněních jednotlivých rozhodnutí je sice konstatováno, kolikrát došlo k odvysílání předmětného obchodního sdělení s tím, že „Počet opakování ve vysílání má vliv na kritérium závažnosti věci, proto i k němu Rada přihlédla při stanovování výše pokuty a shledala jej z tohoto úhlu pohledu za velmi závažný“, ovšem ve světle citovaného závěru Městského soudu v Praze je tato úvaha nesrozumitelná. Vzhledem k tomu, že počet odvysílání jednotlivých spotů se v konkrétních případech podstatně lišil, a to i o řád, musela by se tato skutečnost, pokud by k ní žalovaná opravdu přihlédla, reálně projevit ve výši uložených pokut, což se však nestalo. Není tedy zřejmé, co chtěla Rada touto úvahou vyjádřit a jak se tedy s pokynem Městského soudu v Praze vypořádala. Napadená rozhodnutí jsou proto v této části svých odůvodnění nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost.

Dále žalobkyně namítla, že v napadených rozhodnutích není v rozporu s ust. § 68 odst. 1 a 2 správního řádu skutek vymezen tak, aby byl nezaměnitelný, přičemž poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 34/2006. Žalobkyně je přesvědčena, že „otázkou, která je předmětem řízení“ o naplnění skutkové podstaty dle § 60 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve spojitosti s § 48 odst. 4 písm. a) cit. zákona musí být nutně existence či neexistence konkrétních prvků, které naplňují definiční znaky reklamy, a konkrétních prvků, ze kterých je dovozována její neoddělenost. Samotné konstatování, že byl vysílán nějaký typ sdělení, který může a nemusí naplnit skutkovou podstatu deliktu, není vymezením otázky, která je předmětem řízení. Záměna skutku za jiný je v důsledku absence faktického údaje o konkrétní podobě sponzorovaného úseku vysílání, konkrétním reklamním prvku ve sponzorském vzkazu, který je považován za závadný, a konkrétních okolnostech, které byly v daném případě pro danou právní kvalifikaci rozhodující, možná.

Tuto námitku soud neshledal důvodnou. V souladu se svou dosavadní judikaturou (například rozsudek sp. zn. 8 Ca 251/2009 ze dne 4. února 2010) má za to, že k dostatečnému vymezení skutku postačuje, je-li ve výroku napadeného rozhodnutí předmětné obchodní sdělení označeno názvem a údaji o jeho odvysíláních na programu Prima televize s uvedením konkrétních data a konkrétních časů. Vzhledem k tomu, že na tomto konkrétním programu mohl být v tomtéž čase odvysílán pouze jediný konkrétní pořad, má soud za to, že takové označení skutku je dostatečné a vylučuje možnost záměny. Požadavek žalobkyně na to, aby již ve výroku rozhodnutí bylo podrobně vyloženo, co konkrétně je podle správního orgánu v obsahu předmětného pořadu důvodem pro závěr o protiprávnosti jednání provozovatele televizního vysílání, a to tak, aby i kterékoliv třetí osobě bylo takto zřejmé, za co je sankce ukládána, není důvodný. Především je nutno poukázat na to, že ani správní řád, ani zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání takovou povinnost výslovně neukládá, a povinnosti uložené v ust. § 68 odst. 2 správního řádu je použitým vymezením skutku vyhověno. To je dáno i tím, že výrok rozhodnutí sice významnou, ale jen jednou z částí rozhodnutí, neboť je následován odůvodněním, v němž je pak s náležitou mírou specifikace vyloženo, jaké konkrétní skutečnosti, prezentované v odvysílaném pořadu, byly důvodem pro závěr žalované o protiprávním jednání žalobkyně. Bez ohledu na to, že rozhodnutí o sankci se týká práv a povinností konkrétního účastníka, jemuž především musí být srozumitelné, nezbývá než konstatovat, že i třetí osoby mohou dostatečně určitě zjistit, jaká otázka byla předmětem řízení, pokud se seznámí s celým textem rozhodnutí. Odkaz na normu, která podle žalované měla být porušena, pak ve výroku rozhodnutí uveden je.

Současně žalobkyně namítala, že ve výroku označeném jako B) v části označené II. jsou uvedeny vnitřně rozporné údaje o odvysílání, když nejprve je uvedeno, že obchodní sdělení bylo zařazeno do vysílání programu Prima televize v měsíci říjnu 2008, však následně jsou v tabulce uvedeny údaje o odvysílání v roce 2007. Soud konstatuje, že k tomuto pochybení v jednotlivých rozhodnutích žalované sice došlo, avšak že sama tato pochybení by neměla za následek nezákonnost či nesrozumitelnost napadených rozhodnutí. Každé rozhodnutí je nutno vnímat v jeho komplexu, tedy v kontextu výroku odůvodnění, z čehož lze spolehlivě zjistit, že k odvysílání došlo v roce 2007. Je-li ve výrocích napadených rozhodnutí uveden též letopočet 2008, jedná se o zjevnou chybu v psaní, která nezpůsobuje vadnost rozhodnutí takové intenzity, aby bylo nutno je rušit.

Dále žalobkyně namítla že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále proto, že odůvodnění nesplňuje náležitosti dle správního řádu a že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné i pro nesrozumitelnost.

Žalobkyně především uvedla, že není zřejmé, co všechno bylo podkladem pro vydání napadených rozhodnutí, protože ta neobsahují ani soupis podkladů, ani žádné skutečné vypořádání se s vyjádřením žalobkyně jako účastníka řízení k podkladům rozhodnutí, které byly žalobkyni známy. Není zřejmé, které všechny důkazy byly kdy a kým provedeny, které důkazy navržené žalobkyní provedeny nebyly a proč, jaké jiné podklady žalovaná pro vydání rozhodnutí použila, co žalovaná ze svých podkladů dovodila a jakými úvahami se přitom řídila. Napadené rozhodnutí dále zamlčuje samotný fakt vznesení některých skutkových a právních námitek žalobkyně, jiné námitky dezinterpretuje a ani k mnohým dalším, byť jsou interpretovány korektně, neobsahuje vůbec žádné či obsahuje zcela nepřesvědčivé vypořádání.

Žalobkyně se např. ve svém vyjádření ze dne 27. listopadu 2009 k podkladům „Reklamní data včetně tzv. katalogových cen jsou dodávána společností TNS MEDIA INTELLIGENCE, a.s., „Source: TNS Media Inteligence“ (dále „Materiály“) vyjádřila tak, že Materiály jsou nejasného původu a obsahují nepravdivé a irelevantní údaje. Žalobkyně dále mj. tvrdila, že ve správním řízení nelze vycházet ze žádných „katalogových cen odvysílání spotu“, že odhady cen reklamy uvedené v materiálech žalované pro jakýkoli myslitelný účel daného správního řízení nelze použít, že výše sponzorských příspěvků byla sjednána individuálně a byla bez ohledu na konkrétní obsah sponzorských vzkazů výrazně nižší, než by byla cena za odvysílání reklamních spotů. Žalobkyně navrhla k důkazu těchto tvrzení vyjádření OMD Czech, a.s., které připojila do správního spisu. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 27. listopadu 2009 tvrdila, že Materiály založené žalovanou do spisu nejsou podepsané, není jasné, jaký je jejich zdroj, údaje v nich obsažené jsou nesrozumitelné a irelevantní. Žalobkyně marně žádala o sdělení, kterou konkrétní osobou a k jaké otázce byly materiály žalované pořízeny a k jakému účelu mají sloužit. Žalobkyně ve vyjádření dále tvrdila, že oznámení o sponzorování jsou vnímána jinak než reklama nejen klienty ale i televizními diváky, a navrhla k důkazu článek „Sponzoring jim až tolik nevadí“ a výsledky výzkumu o vnímání sponzorování a reklamy zpracovaného STEM/MARK a.s. Podstata nekorektnosti obvinění vznášeného ze strany žalované v souvislosti se sponzorovanými reklamními znělkami totiž spočívá v tom, že žalovaná bez jakéhokoli podkladu dovozuje, že oznámení o sponzorování znělek „fungují“ jako reklama, což ale, jak vyplývá z důkazů navrhovaných žalobkyní, není pravda. Kdo chce vysílat reklamu, tedy agresivní obchodní sdělení bez obsahových limitů, zaplatí si více. Komu stačí obsahově limitované oznámení o sponzorování znělky a vazba image na selfpromotion Primy, zaplatí podstatně (jak vyplývá ze sdělení OMD Czech, a.s. „mnohonásobně“) méně. „Katalogové ceny“ jsou však kalkulovány bez ohledu na tuto skutečnost a dosahují takové či dokonce vyšší výše, jako kdyby se jednalo o reklamu. Není známo a žalobkyni nebylo ani na žádost sděleno, jaké bylo zadání pro kalkulaci a otázka položená žalovanou dodavateli před zpracováním „katalogových cen“, kdo vlastně byl oním dodavatelem a kdo je vložil do spisu. Žalovaná nesmyslné „katalogové ceny“ přesto použila jako podklad rozhodnutí a sdělila k nim v čl. II. pod nadpisem „Doplněné údaje“ žalobkyni následující: „Rada neukládá pokutu ve výši, jaká je vyčíslena touto agenturou, ale její výsledek je relevantní skutečností a jedním z podkladů rozhodnutí“. Z čeho však žalovaná relevanci „katalogových cen“ ve světle vyjádření žalobkyně ze dne 27. listopadu 2009 a žalobkyní navržených důkazů, které „katalogové ceny“ vyvracejí, vlastně žalovaná dovozuje? Odpovědi se z Napadeného rozhodnutí nelze dopátrat.

Tuto námitku soud neakceptoval. Použila-li žalovaná údaje o cenách za reklamní sdělení, postupovala co do metody správně. Jestliže totiž by předmětná obchodní sdělení nebyla svým obsahem oznámením o sponzorování, ale reklamou, pak není žádný důvod brát v úvahu ceny obvyklé při vysílání sponzorských vzkazů, ale ceny obvyklé za odvysílání reklamních spotů. V této metodě soud principiálně nespatřuje nic nekorektního. (Jiná věc je, zda obchodní sdělení v projednávaných věcech byla reklamou či sponzorským vzkazem). Kromě toho, je-li ve vyjádření společnosti OMD Czech, a.s. uvedeno, že ze oznámení o sponzorování znělky zaplatí zákazník podstatně, „mnohonásobně“ méně, pak tato informace je ze strany soudu velmi obtížně uchopitelná, není-li nijak kvantifikována.

Žalobkyně dále tvrdila, že reklamní znělky nemají pouze oddělovací funkci, mají svůj obsah a představují významnou součást selfpromotion každé televizní stanice. K důkazu, že je tomu tak je a že je tato skutečnost žalované dokonce dobře známa, navrhla žalobkyně stanovisko nazvané „Selfpromotion v televizním vysílání“. K důkazu skutečnosti, že se jednalo o sponzorování, žalobkyně navrhla smlouvy o sponzorování, které již byly součástí správního spisu. Tyto smlouvy o sponzorování žalobkyně navrhla použít i jako důkaz v otázce jednoty skutku v případě různých „mutací“ oznámení o sponzorování. K těmto tvrzením žalobkyně a navrženým důkazům pak není uvedeno v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vůbec nic. Nic není v napadeném rozhodnutí řečeno ani k navrženému důkazu fakturou od společnosti Dream On SARL, která dokumentuje, že jsou s výrobou znělek spojeny vysoké náklady, z čehož je nutno minimálně dovodit, že částka inkasovaná provozovatelem vysílání nepředstavuje totéž co zisk.

K této námitce soud poukazuje na část II. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se žalovaná zabývala argumenty vznesenými žalobkyní. Je jistě možné vytknout, že

Další náležitostí odůvodnění rozhodnutí je, že v něm správní orgán musí uvést úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů a výkladu právních předpisů. Dle názoru žalobkyně se tím rozumí úvahy, kterými byl správní orgán veden před usnesením o přijetím správního rozhodnutí. Jak vyplývá z analýz ke spisovým značkám 2008/36-41/vav/FTV a 2008/121-130/vav/FTV pořízených pro 22. zasedání Rady konané ve dnech 15. – 16. prosince 2009, správní orgán v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nereflektoval ty úvahy, které ho k přijetí Napadeného rozhodnutí skutečně vedly, ale doplnil do něj jiné, až po přijetí Napadeného rozhodnutí učiněné úvahy. Ve výše uvedených analýzách k tomu žalovaná píše pod nadpisem Vyjádření OT: „Čistopis rozhodnutí bude ještě doplněn o citace z rozsudků, které Rada obdrží v mezidobí od zpracování materiálu do vypravení rozhodnutí, a o reakci na vyjádření účastníka řízení.“ Citace z pozdějších rozsudků a především reakce na vyjádření žalobkyně jako účastníka správního řízení tedy součástí úvah žalované ke dni přijetí usnesení o rozhodnutí zjevně vůbec nebyly, ačkoli jsou v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvedeny. Pozdější rozsudky žalovanou obohatily především o zjištění, že je ve správním rozhodnutí potřeba něco uvést o konkrétním obsahu, který naplňuje znaky skutkové podstaty reklamy ve smyslu zákona.

Této námitce soud přisvědčil. Rozhodnutí správního orgánu je výsledkem procesu, při něm,ž správní orgán bere v úvahu zjištěné skutečnosti, posuzuje je z hlediska příslušných právních norem, jež se rozhodované věci týkají, a výsledkem jeho úvah je výrok, tedy rozhodnutí v užším slova smyslu. Proces odůvodňování předchází před samotným rozhodnutím, na čemž nic nemění ani to, že v písemném vyhotovení rozhodnutí je pořadí právě opačné, tedy nejprve výrok obsahující závěr, a poté popis relevantních skutečností, uvedení právních norem a vylíčení úvah, jakými správní orgán k výroku dospěl.

Jestliže tedy žalovaná dospěla k závěru svých úvah, tj. k výroku, dne 15. prosince 2009, pak tak mohla učinit jen na základě podkladů, opatřených před tímto datem, nikoliv však později. V odůvodnění svých rozhodnutí pak mohla argumentovat právě jen těmito dřívějšími podklady. Žalobce však svou námitku nekonkretizoval, když v žalobě neuvedl nic o tom, jaké pozdější rozsudky, případně jiné pozdější podklady vzala žalovaná v úvahu. Soud proto tuto námitku neakceptoval.

Žalobkyně též namítla, že ve výroku napadeného rozhodnutí je uvedeno, že Rada jednání účastníka řízení specifikované v části I. a II. tohoto výroku hodnotí jako pokračující správní delikt sestávající ze x dle konkrétního případu x skutků. Není tak zřejmé, jestli věci řešené v jednotlivých správních řízeních žalovaná pokládá každou za jeden skutek či za více skutků (více skutků = vícečinný souběh). Každý z těchto vzájemně si odporujících a do jednoho rozhodnutí neslučitelných pohledů na věc by měl zásadně odlišný dopad na mnoho otázek, zejména pak na počátek a konec běhu prekluzívních lhůt.

Rovněž tuto námitku soud neshledal důvodnou, maje za to, že z kontextu rozhodnutí a obsahu správního spisu je v každém jednotlivém rozhodnutí rozhodováno o jednom skutku (= odvysílání konkrétního obchodního sdělení), k němuž došlo několikerým odvysíláním.

V další námitce žalobkyně uvedla, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. V rozhodnutí chybí údaj o podkladu, ze kterého žalovaná dovodila údajné odvysílání premiéry a repríz obchodního sdělení. Ve spisu je pouze záznam, který se týká premiérového odvysílání, a nedůvěryhodné nepodepsané materiály nejasného původu, účel jejichž pořízení nebyl žalobkyni ani na žádost sdělen. Údaje v rozhodnutí o reprízách nemají ve správním spisu žádnou oporu. Nepodepsané materiály představují pouhý soupis údajů, ale nikoli podklad, ze kterého by mohlo být dovozeno, že sponzorované znělky v uvedených dnech a časech byly skutečně odvysílány a že je vůbec někdo někdy viděl. Vypovídací hodnota materiálů je nulová, takový dokument by mohl pořídit kdokoli a napsat do něj cokoli. Ani radní ani soud z takového dokumentu nemůže zjistit, zda obsahuje pravdivé údaje či nikoli. Ke konkrétnímu obsahu sponzorovaných částí vysílání, který je nutno zhlédnout, aby bylo lze něco dovozovat o tom, zda jsou naplněny definiční znaky pořadu, pak ve správním spisu není vůbec nic.

Tuto námitku soud neakceptoval. Materiály založené ve správních spisech obsahují údaje o datech a časech odvysílání repríz jednotlivých obchodních sdělení. Pro účely správního řízení není podstatný původ těchto materiálů, ani jejich autor, ale pouze a právě to, zda údaje v nich odpovídají skutečnosti, tedy zda jsou pravdivé. Pokud by měla žalobkyně za to, že údaje v předmětných materiálech neodpovídají skutečnosti, měla vznést právě takovou námitku a tvrdit, že určitá repríza se neuskutečnila, resp. že k ní nedošlo v uvedeném dni a čase, případně takovou námitku doložit vlastními důkazními prostředky. Takto však žalobkyně neargumentovala a námitku vůči pravdivosti podkladů opatřených žalovanou neuplatnila. Předmětná námitka je tedy nekonkrétní a nevěcná.

Žalobkyně též namítla, že žalovaná při rozhodování o výši pokuty přihlédla i k tomu, že žalobkyně údajně porušila povinnost dle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání opakovaně. Opakované porušení zákona je definováno v § 2 odst. 1 písm. x) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání jako porušení povinnosti, za níž byla více než jednou uložena pokuta ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech. Ve spisu není specifikován ani obsažen žádný podklad pro závěr, že se jednalo o opakované porušení zákona ve smyslu legální definice tohoto pojmu, takže závěr žalované nelze přezkoumat. O opakované porušení zákona ve smyslu legální definice se nejednalo a doposud všechna rozhodnutí o uložení pokuty žalobkyni za sponzorování reklamních znělek byla Městským soudem v Praze zrušena. Upozornění na porušení zákona, kterými je argumentováno, nemohou mít v dané otázce, zda se jednalo o opakované porušení zákona, žádný právní význam. Žádné upozornění navíc není součástí správního spisu, takže chybí opora ve spisu dokonce i pro toto v daném ohledu právně irelevantní skutkové tvrzení žalované.

Tato námitka je důvodná. Je nutno souhlasit se žalobkyní v tom, že v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání je definován pojem „opakované porušení povinnosti“. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v napadených rozhodnutích sice tento odborný termín nepoužila, když v citované části odůvodnění je argumentováno opakovaným porušením zákona, přičemž v odůvodnění rozhodnutí je v části VI. písm. b) uveden odkaz na celkem 16 dříve vydaných upozornění na typově shodné porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Podstatná ovšem je skutečnost, že samo upozornění na porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání není důkazem o tom, že k takovému porušení skutečně došlo. Tím by bylo až pravomocné rozhodnutí o uložení sankce. Takovými rozhodnutími však žalovaná neargumentovala a neodkázala na ně. Její tvrzení o opakovaném porušení zákona tedy není nijak prokázáno.

Žalobkyně dále namítal, že žalovaná při rozhodování o výši pokuty, jednak v rámci kritéria „závažnost věci“ a jednak v rámci kritéria „případný finanční prospěch vyšla ze zjištění, že (žalobkyně) „fakticky navyšuje čas, po který do vysílání zařazuje reklamu a který je zákonem omezený“ resp. „navyšoval podíl reklamy ve svém vysílání“. Tyto závěry, které měly vliv na výši pokuty, jsou nejen nepravdivé, ale chybí k nim ve správním spisu jakýkoli podklad. Žalovaná nejenže nespecifikovala, jaké limity má na mysli (nepřezkoumatelnost), ale vůbec nic o žádných limitech v daném období, jejich naplněnosti či jejich překročení nezjišťovala.

Rovněž tuto námitku soud shledal důvodnou, byť s principem úvahy žalované souhlasí. Nepochybné je, že rozsah reklamy, kterou je možno zařadit do vysílání, je zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání limitován (viz ust. § 50 cit zákona). Rovněž tak je třeba mít za to, že do tohoto limitu by musela být zahrnuta i taková reklama, která by byla nesprávně prezentována jako oznámení o sponzorování. Potud jsou úvahy žalované správné. Nezbytné ovšem je, aby takové závěry žalované byly kvantifikovány, tedy aby bylo vyčísleno, kolik bylo odvysíláno reklamy, avizované jako právě jako reklama, a případně kolik bylo odvysíláno reklamy, nesprávně označené jako oznámení o sponzorování. Bez takové kvantifikace je závěr žalované nepřezkoumatelný.

Soud též shledal důvodnou námitku brojící proti závěrům žalované ohledně zkoumání kritéria „míra zavinění“ s tím, že ke správnímu deliktu došlo vědomě a úmyslně. Žalovaná tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že žalobkyně je odpovědna za obsah reklamy a že si byla vědoma, jaký obsah vysílání, v jaký čas a na jaký program reklamu zařazuje.

Žalobkyně však zastávala od počátku konzistentně názor, že se jedná o sponzorování, na něž je třeba vztáhnout povinnost dle ustanovení § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, o jejíž výkon se dle názoru žalobkyně jednalo. Navíc vždy jasně a srozumitelně po celou dobu vysílání daného obchodního sdělení diváky informovala, že se jedná o obchodní sdělení ve prospěch sponzora, čímž danou část vysílání od ostatních jednoznačně oddělila, ačkoli takovou zákonnou povinnost ani neměla. Žalobkyně neměla vůbec žádný zájem na porušení objektu chráněného ustanovením § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Mělo-li by se jednat o úmyslnou formu zavinění, musí být v tomto ohledu alespoň nějaké konkrétní okolnosti případu zkoumány, což se v daném případě však nestalo. Odůvodnění, které žalovaná použila, jsou pouhé obecné fráze, které nemohou být dostatečnou oporou pro závěr o formě zavinění v daném konkrétním případě. Opora pro závěr o úmyslné formě zavinění ve správním spisu tedy chybí.

Nesporné je, že žalobkyně jako provozovatele televizního vysílání nese plnou odpovědnost za obsah tohoto vysílání, neboť je zcela v jejích rukou. V tomto smyslu je tedy žalobkyně odpovědná za každé odvysílání jakéhokoliv pořadu či jiného sdělení. V projednávané věci je však tuto odpovědnost nutno vztáhnout nejen k tomu, že žalobkyně byla tím, kdo odvysílal, ale i k tomu, zda mohla a měla rozpoznat rozpor vysílaných obchodních sdělení s ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Závěr o úmyslné formě zavinění by tedy byl na místě tehdy, pokud by žalovaná prokázala, že žalobkyně v okamžiku vysílání předmětných obchodních sdělení věděla, že odporují zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání a navzdory této své vědomosti je přesto odvysílala. Důkaz o tom však ve správním spisu chybí. Soud zde považuje za podstatné uvést, že posouzení toho, zda konkrétní obchodní sdělení je ještě sponzorským vzkazem anebo zda je již reklamou, může být – a v praxi také často je – předmětem velmi subtilních úvah jak skutkových, tak i právních. Jak je z dosavadní judikatury správních soudů zřejmé, i sponzorský vzkaz je reklamou v širším slova smyslu, takže mezi oběma typy obchodních sdělení nevede ostrá a zřetelná hranice. Za tohoto stavu věci tedy nelze mít za to, že provozovatel televizního vysílání by si musel vždy nutně být vědom toho, že to, co vysílá jako oznámení o sponzorování, je ve skutečnosti reklamou. Takový závěr by bylo možno podle názoru soudu učinit jen v případech, kdy by odvysílané sdělení obsahovalo zcela očividné a explicitní reklamní prvky (reklamní příběh, reklamní slogan apod.) a kdy by tedy existoval naprosto zřejmý rozpor mezi označením takového obchodního sdělení a jeho skutečným obsahem. Tak tomu ale obvykle není a není tomu tak ani v nyní posuzovaných případech. Soud má tedy za to, že žalobkyni nelze klást k tíži to, že by úmyslně odvysílala reklamu, kterou by vědomě kamuflovala jako oznámení o sponzorování.

Dále žalobkyně namítala, že ve věci nebylo nikdy nařízeno ústní jednání. Zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je podle jednacího řádu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání neveřejné. Je tedy nezbytné, aby správní spis obsahoval všechny dokumenty, které jsou podkladem rozhodnutí, včetně dokumentů, ze kterých by bylo seznatelné, které důkazy, jakým způsobem, kdy a kým byly provedeny. V případě provedení důkazu zhlédnutím záznamu či listinou by takovým dokumentem měl být protokol o zhlédnutí záznamu či přečtení listiny. Absentují-li takové protokoly, není možno správní řízení z hlediska zákonnosti vůbec přezkoumat.

Žalobkyně spatřuje první podstatnou vadu řízení v tom, že jí nebylo při zahájení správního řízení sděleno, že žalovaná má za to, že již žalobkyni upozornila na předchozí porušení zákona ve smyslu § 59 odst. 1 a 3zákona o provozování rozhlasového a

televizního vysílání, a co konkrétně za taková upozornění na porušení zákona považuje. Žalovaná ostatně nesdělila žalobkyni tuto skutečnost ani v průběhu řízení. Učinila tak až teprve v Napadeném rozhodnutí. Žalobkyně, ačkoli na to má dle § 36 odst. 3 správního řádu právo, se proto k danému podkladu rozhodnutí v průběhu správního řízení nemohla vyjádřit (mohla by namítat např. nedoručení upozornění, neexistenci upozornění v zákonném slova smyslu, popř. nesrozumitelnost a nepoužitelnost ve správním řízení jako podkladu o naplnění podmínky trestnosti), nemohla se zúčastnit provádění důkazu, podávat námitky k protokolu o jeho provedení, atp. Žádný důkaz o existenci předchozích upozornění na porušení zákona a vědomosti žalobkyně o těchto upozorněních ostatně nebyl vůbec ve smyslu § 18 odst. 3 správního řádu proveden. Upozornění, o kterých žalovaná až v Napadeném rozhodnutí tvrdí, že jimi byla naplněna příslušná podmínka trestnosti, každopádně vůbec nejsou součástí správního spisu, natož aby jí byla od počátku správního řízení. Závěr o tom, že žalobkyně již byla upozorněna, tak ve správním spisu nemá žádnou oporu. Napadené rozhodnutí je proto v důsledku popsaných procesních pochybení nepřezkoumatelné a nezákonné.

Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Především zákon žalované neukládá povinnost, aby již při zahájení řízení sdělila účastníkovi řízení, že jej již dříve upozornila na typově shodné porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a co za takové upozornění považuje. Existence předchozího upozornění je okolnost podmiňující odpovědnost provozovatele vysílání za delikt a bude proto zjišťována až v průběhu správního řízení, neboť právě za účelem skutečností podstatných pro závěr o odpovědnosti provozovatele za porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání se toto správní řízení vede. Vzhledem k tomu, že řízení před žalovanou je podle zákona zásadně písemné, žalovaná si podklady pro rozhodnutí opatřuje zásadně mimo jednání. Postup, jehož se dovolává žalobkyně, by vedl k tomu, že by se řízení před správním orgánem stalo v podstatě ústním, což neodpovídá jeho účelu a smyslu. Pokud jde o námitku žalobkyně ohledně absence předchozích upozornění na porušení zákona, má soud za to, že žalovaná tato upozornění v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně přesně specifikovala jejich spisovými značkami a daty jejich vydání., takže by bylo možné i v řízení před soudem provést dokazování ohledně jejich existence a obsahu. Pokud tedy měla žalobkyně za to, že jí tato upozornění nejsou známa nebo že se netýkají typově shodného porušení zákona, měla to v žalobě uvést, aby zde bylo možno zjistit skutečný stav věci. Žalobkyně však takové jmenovité výhrady nevznesla a tuto námitku tedy soud shledal nekonkrétní.

Žalobkyně rovněž namítla, nebylo jí v průběhu řízení na žádost obsaženou ve vyjádření z 27. listopadu 2009 sděleno, z jakého podkladu žalovaná vyšla při zjišťování, co a kdy bylo odvysíláno. Tato informace chybí i v napadeném rozhodnutí. Z audiovizuálního záznamu založeného ve spisu nevyplývá nic o sponzorované části vysílání ani o údajných reprízách.

Údaje o údajném odvysílání repríz obchodního sdělení (nikoli však údaje o sponzorovaných částech vysílání) obsahují nepodepsané materiály neznámého původu, které byly do správního spisu bez jakéhokoli vysvětlení vloženy. Ať již bylo zjišťováno údajné odvysílání sponzorovaných částí vysílání a repríz obchodních sdělení z čehokoli (listiny či záznamu), vzhledem k tomu, že se tak nestalo na ústním jednání, měl být takto důležitý důkaz o tom, zda se skutek vůbec stal či nestal, proveden ve smyslu § 18 správního řádu, o čemž měl být pořízen protokol.

Tuto námitku soud nepovažuje za důvodnou pro její nekonkrétnost. Žalobkyně neuvedla, jak by se měla tato tvrzená vada řízení dotknout zákonnosti napadených rozhodnutí. Jak soud již výše uvedl, měla-li žalobkyně výhrady vůči údajům o reprízách odvysílání jednotlivých obchodních sdělení, pak měla v žalobě tvrdit, že tyto reprízy se odehrály v jiných časech, než tvrdí žalovaná, anebo případně že k nim vůbec nedošlo. Žádnou takovou námitku však žalobkyně neuplatnila.

Dále žalobkyně namítla, že vadou řízení, která mohla vést a vedla k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, je skutečnost, že žalovaná v rozporu s § 50 odst. 3 nezjišťovala a nezjistila vůbec žádné rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně a v rozporu s § 50 odst. 4 fakticky vůbec, natož pečlivě, nepřihlédla k tomu, co vyšlo v řízení najevo, a zejména k tomu, co uvedla žalobkyně jako účastník správního řízení. K vyjádření ze dne 27. 11. 2009 byly k žalobkyní tvrzeným skutečnostem připojeny následující podklady:

- vyjádření OMD Czech, a.s. (k nesmyslnosti „katalogových cen“ a k faktu, že sponzorování, bez ohledu na obsah sponzorských vzkazů, přináší nižší příjem než reklama)

- článek „sponzoring jim zase až tolik nevadí“ (k odlišnosti vnímání sponzorování a reklamy televizními diváky) - stanovisko žalované „selfpromotion v televizním vysílání“ (k faktu, že reklamní znělka nemá jen oddělovací funkci, ale má také obsah a spoluvytváří tvář a charakter televizního programu, a ke skutečnosti, že žalovaná tuto funkci reklamní znělky dobře zná)

- výsledky výzkumu o vnímání sponzorování a reklamy zpracovaného STEM/MARK, a.s. - faktura od společnosti DREAM On SARL na cenu za znělky užívané v předmětném období (k nákladnosti výroby znělek, které tvoří podstatnou součást tzv. selfpromotion žalobkyně a tedy i ke skutečnosti, že příjem ze sponzorování není totéž co zisk).

Protože žalovaná nezohlednila výše uvedené vyjádření žalobkyně a navržené důkazy, došla k nepravdivým skutkovým zjištěním o povaze obchodního vztahu, odvysílaném obchodním sdělení a jeho dopadu na diváky a údajném zisku žalobkyně a vydala nezákonná rozhodnutí.

Zde nezbývá, než konstatovat, že v odůvodnění napadených rozhodnutí se žalovaná s těmito důkazními prostředky vypořádala, a to v části II. Doplněné údaje. Žalobkyně by tedy mohla namítat pouze to, že toto vypořádání není vyčerpávající nebo že není věcně správné, ale nemůže namítat, že by nebylo vůbec. Tuto námitku proto soud neakceptoval.

Dále žalobkyně vytkla žalované, že ačkoliv ve svém vyjádření ze dne 27. listopadu 2009 požádala žalovanou o sdělení, jaké důkazy byly či mají být ve správním řízení provedeny, a dále že se dotázala, z čeho hodlá žalovaná vycházet při stanovení výše pokuty, žalovaná na tyto dotazy v rozporu s § 36 odst. 2 správního řádu vůbec neodpověděla, čímž znemožnila žalobkyni se k těmto otázkám vyjádřit. Žalobkyně nedostala odpověď ani na dotaz, co mělo být podkladem, ze kterého měly být zjištěny údaje o odvysílání jednotlivých sponzorovaných znělek. Žalobkyně tak byla překvapena např. informací obsaženou teprve v Napadeném rozhodnutí o „zjištění“, že sledovanost programu Prima televize v roce 2007 činila 19,4% obyvatel ve věku nad 15 let v průběhu celého dne. Žalovaná nikdy v historii svého vysílání takového ročního ratingu nedosáhla (takového úspěchu mohla dosáhnout snad Televize Nova). Procentní hodnoty mohou ale nemusejí u Prima televize hypoteticky odpovídat pouze údaji share (základem share není jako u ratingu počet obyvatel ale počet aktuálně sledujících televizních diváků). Zdroj, ze kterého žalovaná údaje o sledovanosti čerpala, každopádně není založen ve správním spisu, takže napadené rozhodnutí v daném ohledu nelze přezkoumat. Kdyby bylo žalobkyni v průběhu řízení o údaji o sledovanosti, který hodlá žalovaná použít, na její žádost něco sděleno, jistě by namítla a doložila, že se jedná o nesmysl. V důsledku dané procesní vady tak bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

Tuto námitku soud zčásti akceptoval. Je-li pro rozhodování žalované významným podkladem též údaj o sledovanosti, je nepochybně nutné uvést zdroj takové informace, a to dostatečně konkrétně. V napadeném rozhodnutí je sice odkaz na zdroj ATO – MEDIASEARCH, avšak žalobkyně správnost údaje o sledovanosti zpochybnila. Tento spor by bylo možno rozhodnout na základě dokazování provedeného před soudem, avšak žalovaná svůj zdroj neoznačila dostatečně konkrétně. Za těchto okolností nelze dokazování provést a napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Soud však zcela odmítl námitku, spočívající v tvrzení, že žalobkyně se teprve z napadeného rozhodnutí dozvěděla, co žalovaná pokládá za reklamní prvky v obchodním sdělení a v čem spatřuje rozpor se zákonem. V oznámení o zahájení řízení ani kdykoli později ve správním řízení před vydáním napadeného rozhodnutí nebyly žalobkyni sděleny žádné konkrétní výtky ke konkrétnímu obsahu předmětného oznámení o sponzorování. Nestalo se tak dokonce ani po provedení důkazu zhlédnutím audiovizuálního záznamu. Žalobkyně tak neměla možnost se k nim vyjádřit, natož se proti nim bránit, což zakládá podstatnou vadu řízení, která vedla k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Závěr žalované o tom, že posuzovaná obchodní sdělení jsou nikoliv sponzorskými vzkazy, ale reklamou, je výsledkem právní úvahy žalované. Ani správní řád, ani zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání neukládá – a to ani přímo, ani nepřímo – žalované povinnost seznamovat účastníka řízení před vydáním rozhodnutí o tom, jaké právní závěry hodlá ve věci učinit. Tyto závěry správní orgán sděluje účastníkovi řízení až ve svém rozhodnutí, kde je musí řádně odůvodnit a vyložit, jakými úvahami k nim dospěl. Jestliže tedy žalovaná takový postup dodržela, nelze souhlasit s tím, že by napadená rozhodnutí byla nezákonná.

Dále žalobkyně namítla, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, napadené rozhodnutí obsahuje vnitřní rozpor a je nesrozumitelné.

Mezi stranami je nesporné, že po celou dobu vysílání obchodního sdělení byl v dolní části obrazovky text „sponzor reklamní znělky“ . Diváci byli o tom, že již nesledují pořad ale prezentaci ve prospěch sponzora, informováni i zvukově (voice-overem). Žalobkyně tvrdí, že žádný divák nemohl ani na chvíli na pochybách o tom, že nesleduje předchozí či následující obsah vysílání ale že sleduje pouze a právě dané obchodní sdělení. Dané obchodní sdělení tak bylo od ostatních částí programu obrazově (uvedeným nápisem) i zvukově (voice overem) odděleno. Pokuta byla uložena za to, že předmětná obchodní sdělení, které údajně naplňují definiční znaky reklamy, nebylo zřetelně zvukově, obrazově či zvukově obrazově oddělena od ostatních částí programu. Pokuta tedy nebyla uložena za sponzorování části vysílání, kterou nelze sponzorovat, ani za to, že reklama nebyla rozeznatelná jako reklama, ani za překročení reklamních limitů. Objektem zákonné povinnosti „oddělovat reklamu od ostatních částí programu“ je pouze veřejný zájem na tom, aby televizní divák nezaměnil to, co je materiálně vzato reklamou, s předchozí či následující (event. souběžně na obrazovce běžící) jinou částí vysílání, žádný jiný objekt této zákonné povinnosti neexistuje. K námitce žalobkyně, že divák musel vědět, že se jedná o obchodní sdělení, které bylo dostatečně odděleno o ostatních částí vysílání nápisem „sponzor reklamní znělky“, však žalovaná nelogicky a mimoběžně konstatovala, že „Rada má za prokázané, že obchodní sdělení nebylo na svém začátku ani na svém konci označeno jako reklama, resp. nebylo zvukově, obrazově či zvukově obrazově odděleno od ostatních částí programu.“ V případě zákonné povinnosti provozovatele vysílání dle § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání reklamu zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělit od ostatních částí programu jako výsledek činnosti či nečinnosti provozovatele vysílání připadají v úvahu jen varianty a) odděleno nebo b) neodděleno. Jak je již uvedené výše, žalobkyně je přesvědčena, že zákonnou povinnost „zřetelně oddělit od ostatních částí programu“, za jejíž nesplnění byla sankcionována, ve skutečnosti splnila. Jako co daná oddělená část vysílání vypadá a jak se jeví divákům není předmětem zákonné povinnosti „oddělit“. V úvahu snad připadá jiná zákonná povinnost „zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné“. Splnění či nesplnění této povinnosti však nebylo ve správním řízení vůbec zkoumáno, natož aby žalobkyni byla dána příležitost se k takovému obvinění vyjádřit a bránit se proti němu (k rozeznatelnosti viz níže v úvaze o hmotněprávní stránce věci, jedná se ale o úvahy nad rámec správního řízení, které bylo vedeno). Z výroku napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že obchodní sdělení odděleno nebylo, zatímco z odůvodnění napadeného rozhodnutí a ze správního spisu je zřejmé, že tomu bylo právě naopak. Tento vnitřní rozpor a rozpor s obsahem správního spisu činí napadené rozhodnutí nesrozumitelným a zakládají vady napadeného rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního.

Tuto námitku soud neakceptoval. Podle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona oprovozování rozhlasového a televizního vysílání je provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Oním „oddělením“ nelze v kontextu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání rozumět nic jiného, než odlišení reklamního sdělení od ostatních částí programu tak, aby divákovi bylo zřejmé, že v danou chvíli sleduje právě reklamu. Za předpokladu, že předmětná obchodní sdělení byla svou povahou reklamou, žalobkyně tuto povinnost nesplnila, neboť ani jedno z odvysílaných obchodních sdělení nebylo ani na začátku, ani na konci odděleno tak, jak je v praxi provozovatelů televizního vysílání v České republice, včetně žalobkyně, obvyklé, tedy tzv. reklamní znělkou. Označení nápisem „sponzor reklamní znělky“ tu nemohlo postačovat, neboť šlo-li by o reklamu, nápis „sponzor reklamní znělky“ by byl nepravdivý a matoucí. Pokud tedy Rada měla za to, že posuzovaná obchodní označení byla ve skutečnosti reklamou, postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud ve věci konstatovala, že tyto reklamy nebyly odděleny od ostatních částí programu.

Žalobkyně dále namítla, že zásadní právní otázkou, kterou musí žalovaná v rámci rozhodování o tom, zda provozovatel televizního vysílání spáchal správní delikt uvedený v ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je posouzení otázky, zda odvysílaná část programu (dále jen „oznámení o sponzorování“) je reklamou případně teleshoppingem, anebo zda jimi není. Žalobkyně v obecné rovině poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 81/2005, 7 As 65/2005 a uvedla, že má za to, že se žalovaná při svém rozhodování účelově snažila napasovat oznámení o sponzorování pod pojem reklama, aniž by se seriózně zabývala tím, zda došlo ke sponzorování a zda příslušnou část vysílání není možné posoudit jako oznámení o sponzorování ve smyslu § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Namísto důsledného posouzení toho, zda se jednalo o sponzorování (což mohlo být dovozeno z audiovizuálního záznamu a ze smlouvy, která byla žalobkyní předložena a která je součástí správního spisu), žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí pokřiveným a z hlediska logiky nepřijatelným výkladem zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání násilně dovozuje, že jí samotnou definovaný útvar „reklamní znělka“ (zákon takový pojem nezná) obecně nelze sponzorovat, a proto oznámení o sponzorování takového útvaru je vždy reklamou. Žalovaná se tak fakticky snaží vytvářet obecná pravidla, což jí zákon nedovoluje.

Úvahu žalované o tom, že je mezi stranami spornou skutečností, zda byl příspěvek poskytnut za účelem propagace této osoby, jejího názvu, obchodní firmy, loga nebo ochranné známky, pokládá žalobkyně za nesmyslnou, když tato otázka je mezi stranami ve skutečnosti nesporná. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná zjistila, že byly naplněny znaky sponzorování. Otázka, zda bylo překročeno zákonné omezení pro sponzorování, je úplně jinou otázkou.

Popis obsahu obchodního sdělení v odůvodnění napadeného rozhodnutí není úplný, není možné si z něj udělat obrázek o tom, jak daný sponzorský vzkaz vypadal. Tvrzení o údajných závadných prvcích je zavádějící subjektivní interpretací děje, která dělá z daného sponzorského vzkazu něco jiného, než čím ve skutečnosti byl. Ve sponzorském vzkazu nebyly použity žádné pobídky k nákupu, zdůraznění kvalit, konkurenční srovnání či cokoli podobného. Vypořádání se ze strany žalované s obsahem sponzorského vzkazu je zcela povrchní a tendenční a není z něj patrný zájem zjistit potřebné okolnosti, zejména ne, pokud svědčí ve prospěch žalobkyně. Základním účelem sdělení bylo vytvoření goodwillu, podpora povědomí o dané značce. V oznámení o sponzorování nejsou zdůrazňovány kvality produktu, nesporně nedochází ke srovnání s jinými obdobnými produkty a z hlediska obsahu oznámení o sponzorování rozhodně nevykazuje znaky reklamního příběhu, tj. dynamického přesvědčovacího děje. Ve srovnání s konkrétními vyjmenovanými sponzorskými vzkazy, na základě jejichž posouzení si žalobkyně vytvořila legitimní očekávání o tom, co nelze považovat za výzvu k nákupu produktu, se jednalo o sponzorský vzkaz, který byl z hlediska zákona v pořádku.

S hranicemi vyplývajícími ze soudní judikatury, vlastní předchozí praxe a legitimního očekávání žalobkyně (vše viz výše) se žalovaná nevypořádala a učinila tak napadené rozhodnutí neurčitým a nepřezkoumatelným. Přístup žalované k vyhodnocování konkrétního obsahu sponzorského vzkazu byl dle názoru žalobkyně ryze účelový, vedoucí k pokřivené představě o konkrétním obsahu sponzorského vzkazu.

Žalobkyně, obdobně jako ve správním řízení, dodává, že musí v souvislosti s výrobou a vysíláním reklamních znělek vynakládat nemalé prostředky. Reklamní znělky spoluvytvářejí „tvář“ každé televize a jsou mnohdy její „výkladní skříní“). Reklamní znělky v současné době hrají významnou úlohu v selfpromotion stanice, spoluvytvářejí konkrétní druh programu a jsou zaměřeny na konkrétní diváckou obec. Jsou určující pro druh programu a aspirují upoutat pozornost diváka. Není pravdou, že by nebylo možné poskytnout příspěvek k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů ve smyslu § 2 odst. 1 písm. s) ZPRTV, naopak, fotokopie smluv o sponzorování ze správního spisu nasvědčují tomu, že se právě to stalo. Není ani pravdou, že vynakládání příspěvků na reklamní znělky bylo zakázané; ze zákonného ustanovení, které je svou povahou pouhou definicí (§ 2 odst. 1 písm. s) ZPRTV), v právním státě nelze nikdy dovodit žádný zákaz. Úvaha v čl. II. odůvodnění napadeného rozhodnutí „Současně nelze přisvědčit účastníkovi, že pokud zákon sponzorování reklamní znělky nezakazuje, pak takové konání není v rozporu se zákonem“ je dle názoru žalobkyně učebnicovým případem nepochopení fungování právního státu. Žalobkyně má za to, že vzhledem k tomu, že posuzované oznámení o sponzorování nenaplňuje znaky reklamy dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. n), ale znaky sponzorského vzkazu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. s), je zřejmé, že se žalobkyně nemohla dopustit porušení povinnosti vyplývající z § 48 odst. 4 písm. a) ZPRTV. Pokud žalovaná rozhoduje v obdobných případech nejednotně, a při aplikaci zákona nevymezuje hranici pojmů reklama a sponzorování zcela jednoznačně, zakládá právní nejistotu žalobkyně. Rozhodování správního úřadu přitom musí být předvídatelné, aby žalobkyně byla schopna včas posoudit, které její jednání zákonu vyhoví, a které je v rozporu se zákonem. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na jednu ze základních zásad právního státu, kterým snad Česká republika je, a to zásadu předvídatelnosti rozhodování správních orgánů, a související princip právní jistoty. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému za to, že žalovaná neúplně a nesprávně vyhodnotila oznámení o sponzorování jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako oznámení o sponzorování, přičemž žalovaná postupovala v rozporu se zásadou uvedenou v ust. § 50 odst. 3 správního řádu, dle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Tuto námitku soud shledal důvodnou. Jednotlivá napadená rozhodnutí obsahují popis jednotlivých obchodních sdělení, přičemž již z těchto popisů je zřejmé, že žádné z prezentovaných obchodních sdělení neobsahuje takové prvky obrazové, textové či zvukové, jež je bylo možno považovat za reklamní. Obchodní sdělení neobsahují ani reklamní případě, ani v nich není prezentován jakýkoliv reklamní slogan. Produkty či služby, na něž spoty odkazují, tam nejsou prezentovány ani výčtem svých vlastností a své kvality, ani srovnáním s obdobnými produkty či službami jiných subjektů. Prostý odkaz na konkrétní výrobek či službu tam plní pouze roli identifikátoru sponzora, a není tedy prezentací výrobku či služby samotné. Ani v jednom obchodním sdělení pak není uvedeno nic z toho, co obvykle obsahují reklamy, tedy sdělení směřující určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, jež by alespoň nepřímo vyzývalo diváky k zakoupení produktu či využití služby. Vycházeje z popisů jednotlivých obchodních sdělení, tak jak je Rada uvedla v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, dospěl soud k závěru, že odvysíláním těchto sdělení se žalobkyně nedopustila porušení povinnosti vyplývající z § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

V další žalobní námitce žalobkyně namítla, že žalovaná provedla výklad zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nepřípustným rozšiřujícím výkladem. Žalobkyně žalobním bodem uvádí, že reklamní znělka může být pořadem svého druhu, neboť vyhovuje definici podle ust. § 2 odst. 1 písm. j) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Podle této definice tedy pořadem může být reklamní znělka i reklamní spot jako součást vysílaného programu. Vysílání programu je nutné chápat jako sled jednotlivých pořadů, včetně specifických druhů pořadů, jako jsou reklamní znělky. V opačném případě by nebylo možné např. postihovat obsah reklamních znělek, který může vážně narušit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mládeže ve smyslu § 32 odst. 1 písm. e) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dále žalobkyně odkazuje na ust. § 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve kterém je uveden výčet pořadů, které není možno sponzorovat – jedná se o pořady politicko-publicistické a zpravodajské. Žalobkyně má za to, že všechny ostatní části vysílání je možno sponzorovat. Logika zákona není taková, že by mělo být bráněno sponzorování jakékoli části vysílání bezdůvodně či např. z toho důvodu, že oznámení o sponzorování diváky obtěžují, naopak, oznámení o sponzorování není zatíženo žádnými časovými či množstevními limity a provozovatel vysílání jich tedy může odvysílat nekonečné množství (proto také nelze hovořit o tom, že by žalobkyně nějakým způsobem obcházela zákon). Pokud žalovaná pro podporu své argumentace uvádí, cit.: dle první části věty (§ 53 odst. 2 ZRTV) je zřejmé, že servisní informace (uvedené demonstrativně) podřadil zákonodárce pod pořady zpravodajské nebo politicko-publicistické, má žalobkyně za to, že takový závěr není správný. Gramatický a logický výklad uvedeného zákonného ustanovení vede k závěru, že sponzorovat je možno samostatné servisní informace, zejména informace o počasí, dopravě, časomíru ve vysílání sportovních pořadů a informace o přesném času, a to i pokud jsou vysílány uvnitř pořadů politicko-publicistických anebo zpravodajských (takovéto informace totiž sponzor nemůže nijak ovlivnit). Tyto samostatné servisní informace je pak samozřejmě možné sponzorovat také tehdy, pokud jsou vysílány vně těchto politicko-publicistických nebo zpravodajských pořadů. Výklad uvedené právní normy nevede k závěru, který učinila žalovaná, že sponzorovat lze pouze pořady a samostatné servisní informace, zejména informace o počasí, dopravě, časomíru ve vysílání sportovních pořadů a informace o přesném času, a žádné jiné části vysílání.

Z § 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je naprosto zřejmé, že sponzorovat lze i části vysílání, které pořadem ve smyslu zákona zpravidla či nikdy nejsou. Pokud je možné sponzorovat např. informaci o přesném čase (vyrobenou a vysílanou s minimálními náklady), nelze zakazování sponzorování reklamních znělek (obsahujících servisní informaci o tom, že ve vysílání následuje reklama, doplněnou zpravidla krátkým dějem s prvky selfpromotion) nijak odůvodnit a nelze nalézt žádný objekt deliktu (žádný veřejný zájem, který by dopadal na reklamní znělky a nedopadal na ostatní samostatné servisní informace si nelze představit). Rozšiřující výklad výše uvedených zákonných ustanovení, jak ho provedla žalovaná, když uzavřela, že je možno sponzorovat pouze pořady (přičemž zároveň nesprávně uzavřela, že reklamní znělka pořadem není), je výkladem nepřípustně extenzivním, kterým je porušována zásada, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Takový výklad zákona je samoúčelný, tendenční, a bez jakékoliv vazby na jazykový a teleologický výklad zákona.

Pokud by soud dospěl k odlišnému výkladu ust. § 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, pak žalobkyně uvádí, že reklamní znělku je možno podřadit pod zákonný pojem servisní informace. Žalobkyně je přesvědčena, že lze dovodit, že zákonodárce sponzorství znělky, respektive reklamní znělky, kterou lze chápat jako servisní informaci, upozorňující diváka na to, že bude následovat blok reklam, výslovně nevyloučil. Žalovaná tedy provedla nepřípustný extenzivní výklad ust. § 53 odst. 2 a násl. zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné. Sponzorování reklamní znělky je zcela v souladu s ust. § 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a je zákonné.

Soud v záležitosti povahy reklamní znělky odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2010, č. j. 7 As 80/2009 - 96 (www.nssoud.cz), v němž bylo mimo jiné uvedeno, že „pro vyslovení závěru o porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je zcela postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání (spot) je či není reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, a dále, pokud by se o reklamu jednalo, zda byla či nebyla od ostatních částí programu oddělena. Jakmile Rada shledá, že určitý spot, byť provozovatelem vysílání prezentovaný jako sponzorský vzkaz, je reklamou a že tato není oddělena od ostatních částí vysílání, je zcela nerozhodné, k jaké části vysílání se měl údajný sponzorský vzkaz vztahovat a zda tato část vysílání byla či nebyla pořadem. Veškeré podmínky pro závěr o porušení povinnosti oddělovat reklamu od ostatních částí vysílání jsou totiž v popsané situaci splněny. I spot prezentovaný jako sponzorský vzkaz, který by se bez jakýchkoli pochybností vztahoval k pořadu tak, jak je definován v ust. § 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání, by bezesporu

mohl svým obsahem naplňovat definiční znaky reklamy, o čemž ostatně svědčí i rozhodovací činnost Rady. Naopak shledá-li Rada, že posuzovaný spot nenaplňuje definiční znaky reklamy ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, nemůže již logicky provozovatele vysílání za odvysílání neoddělené reklamy sankcionovat. Pokud měla být stěžovatelka sankcionována za odvysílání sponzorského vzkazu k části vysílání, kterou sponzorovat nelze, měla Rada tuto skutečnost vyjádřit ve výrocích předmětných rozhodnutí, což se však v dané věci nestalo. Obsahují–li napadená správní rozhodnutí mimo jiné i argumentaci, že reklamní znělka není pořadem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání a že ji není možné sponzorovat, jedná se o argumentaci nadbytečnou, jejíž věcná správnost či nesprávnost nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jímž byla stěžovatelka sankcionována za porušení ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání (odvysílání neoddělené reklamy).“

Nezbývá tedy než konstatovat, že rovněž v napadených rozhodnutích jsou úvahy a závěry Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o tom, že reklamní znělka není pořadem, nadbytečné a pro rozhodnutí ve věci bezpodstatné. Soud se proto předestřenou žalobní námitkou nezabýval, neboť se týká věci, která byla pro rozhodování žalované irelevantní a ať už by ohledně ní dospěla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání k jakémukoliv závěru, nijak by to nemohlo ovlivnit její závěr o tom, zda předmětná obchodní sdělení byla reklamou či nikoliv.

Totožný závěr pak soud učinil i ohledně námitky, spočívající v tvrzení, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadou materiální pravdy a rozhodovala bez znalosti věci. Žalobkyně měla za to, že Rada příslušnou znělku u premiéry, a tím méně pak znělky u repríz, nezhlédla. Tento závěr žalobkyně dovozuje z obsahu protokolu o zhlédnutí obchodního sdělení, ve kterém se hovoří pouze o záznamu obchodního sdělení, nikoli znělky samotné. Úvahy o časové ohraničenosti a celistvosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou ryze akademické a nejsou zhodnocením konkrétního obsahu sponzorované znělky. Jsou navíc nelogické: celistvý je jistě i díl seriálu, na který navazuje další díl, tím spíše pak je celistvá znělka, na kterou další znělka vůbec obsahově navazovat nemusí a zpravidla ani nenavazuje. Časová ohraničenost nemá žádný vztah ke konkrétní délce trvání části programu (tento definiční znak pořadu slouží např. k odlišení pořadů a teletextu). Je nesmyslné dovozovat, že delší znělky časovou ohraničenost mají a kratší nemají. Nejisté tvrzení žalované o době trvání znělky „trvá několik vteřin (cca od dvou do pěti)“ svědčí jen o tom, že žalovaná žádnou konkrétní znělku nikdy neviděla. Žalobkyně tak má za to, že stav věci nebyl zjištěn zákonem požadovaným způsobem a v zákonem požadované míře, a proto je Napadené rozhodnutí, které z nedostatečně zjištěného stavu věci vychází, nezákonné.

Vzhledem k tomu, že pro posouzení odpovědnosti žalobkyně za delikt podle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání není nijak podstatné, zda reklamní znělka je pořadem či nikoliv - jak vyložil Nejvyšší správní soud – je pak bezpodstatné i to, zda žalovaná konkrétní reklamní znělku shlédla či nikoliv.

Obsahem další žalobní námitky jsou výhrady žalobkyně vůči tomu, že žalovaná při ukládání pokut postupovala v rozporu s ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Předně žalobkyně namítla, že s ohledem na skutečnost, že žalovaná při rozhodování o výši pokuty mimo rámec zákonných kritérií přihlédla i k tomu, že žalobkyně, dle žalované, porušila povinnost dle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání opakovaně (viz čl. VII odst. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí pod nadpisem „závažnosti věci“), trpí napadené rozhodnutí nezákonností. Dále namítla, že žalovaná nedostatečně a nesprávně vyhodnotila kritérium závažnost věci. Podle názoru žalobkyně úvahy o opakovanosti porušení zákona, vzhledem k taxativnosti výčtu v § 61 odst. 2, 3, vůbec nemohou být v souvislosti se stanovením výše pokuty vedeny (každopádně k tvrzenému opakovanému porušení zákona ve smyslu legální definice nedošlo a chybí k tomu podklad). Tvrzení, že byly navyšovány reklamní limity, je nepravdivé a není ničím podložené. Úvahy o počtu odvysílání spadají do jiného kritéria „rozsah vysílání“. Údaje o finančním prospěchu spadají do jiného kritéria „případný finanční prospěch“. K vlastní konkrétní závažnosti skutku a jeho dopadu na objekt správního deliktu a na televizní diváky tak není v odůvodnění napadeného rozhodnutí řečeno vůbec nic.

Soud ohledně kritérií pro stanovení výše pokuty obecně konstatuje, že zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání stanoví tato kritéria ovšem již nic bližšího neuvádí k tomu, jaké skutečnosti mají být pod jednotlivá hlediska podřazeny. Je proto úkolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako správního orgánu, aby uvážila, jaké skutečnosti a okolnosti věci v konkrétním případě vezme v úvahu a pod které z hledisek je podřadí. Žalobkyně tedy nemůže být úspěšná se žalobní námitkou, pokud se v ní domáhá toho, aby pod určité kritérium byla podřazena jiná skutečnost, než kterou tam subsumovala žalovaná. Rovněž soud neshledal důvodnou výtku, že by skutečnost opakovaného porušení zákona nebylo možno podřadit pod hledisko „závažnost věci“. Naopak, bylo-li by prokázáno, že určitý provozovatel televizního vysílání opakovaně porušuje povinnosti vyplývající ze zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to přesto, že za takové porušení již byl pravomocně sankcionován, bude na místě vzít tuto skutečnost při úvaze o výši sankce, a to například v rámci kritéria „závažnost věci“. Podmínkou však je, aby každá skutečnost a okolnost, která bude vzata v úvahu při stanovení výše pokuty, byla náležitě prokázána a doložena.

Žalobkyně dále uvedla, že podle ust. § 61 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je žalovaná povinna zkoumat v souvislosti s rozhodováním o výši pokuty povahu vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Postavení na trhu je vždy otázkou relace síly daného provozovatele a ostatních hráčů na trhu. Žalovaná vzhledem ke svým pravomocem dle § 5 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání musí znát mediální problematiku v ČR a musí se jí seriózně zabývat. V napadeném rozhodnutí je pouze popsána povaha programu Prima televize, absentuje však jakákoli úvaha o významu povahy programu pro výši udělené sankce. Skutečnost, že Prima televize je pouhým komerčním, převážně zábavním programem, nemůže být opominuta a musí dle názoru žalobkyně být ve vztahu k výši pokuty polehčující okolností (nejedná se o program veřejné služby, na který diváci přirozeně kladou vyšší nároky). Komerčnost (či přesněji převážně zábavní povaha) programu tedy nemůže být v souvislosti s rozhodováním o výši sankce k tíži žalobkyně ale pouze ku prospěchu žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, co žalovaná ze svých zjištění o povaze programu ve vztahu k výši pokuty vlastně dovozuje a zda tato zjištění jsou k tíži či ku prospěchu žalobkyně. Žalobkyně přitom žádné zvláštní povinnosti vůči divácké veřejnosti v daných oblastech nemá. Údaje, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí v souvislosti s postavením účastníka řízení na mediálním trhu, nepředstavují dostatečně ucelenou analýzu postavení žalobkyně na mediálním trhu se zřetelem k její odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Skutečné zjištění postavení na mediálním trhu je dle názoru účastníka řízení důležité. Např. hypotetická stejně vysoká pokuta za stejné porušení zákona udělená provozovateli, který má ročně jistý příjem, a například žalobkyni, jejíž roční příjem je jen zlomkem této částky, je vzhledem k existenci daného zákonného kritéria nezákonná a je očividně nespravedlivá, neboť má na provozovatele s různým postavením na trhu odlišný dopad. Nedostatečnost předmětu zkoumání žalované ve vztahu k zákonnému kritériu „postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy“ je dle názoru žalobkyně důvodem ke zrušení Napadeného rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost v důsledku nedostatku důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.

Zde musí soud opět konstatovat, že zákon nestanoví, jaké skutečnosti mají být pod hledisko „postavení provozovatele na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti“ podřazeny. Je tedy předmětem správního uvážení Rady, jaké skutečnosti vezme v úvahu a jak se posoudí. Skutečnost, že žalobkyně by vzala v úvahu okolnosti jiné a vyhodnotila by je jinak, tu neznamená, že by úvaha Rady byla nepřezkoumatelná či dokonce nezákonná.

Totéž je nutno uvést i k námitce, že vůbec nebyly zkoumány typ a dosah závadného vysílání a že z údajů v čl. VII odst. 5) odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze žádný závěr pro typ a dosah vysílání dovodit. I zde tedy záleží výlučně na žalované, jaké skutečnosti v rámci těchto kritérií vyhodnotí.

Rovněž ohledně kritéria finančního prospěchu je nutno odmítnout námitku žalobkyně, že tento prospěch nelze v případě sponzorování dovodit jen z existence příjmu a že je nutno posoudit též výdajovou stránku, tedy zda by útvar, který byl sponzorován, vznikl, a především, zda by vznikl v takové podobě, v jaké vznikl, když byl sponzorován. Soud i zde trvá na tom, že je na úvaze žalované, na jaké skutečnosti vezme ohled.

Konečně žalobkyně namítla, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami správního trestání.

Předně žalovaná zastírá výši sankcí, které uděluje, umělým rozdělováním věci do mnoha správních řízení. Celková výše pokut, které žalovaná doposud v souvislosti se sponzorováním reklamních znělek udělila činí již částku 22.250.000,- Kč. Z hlediska diváků, na jejichž ochranu je zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání určen, se přitom jedná o bezvýznamnou záležitost. V případech, kdy byly ve stejném měsíčním období vysílány různé „mutace“ sponzorského vzkazu ve prospěch téhož sponzora, se jednalo o jediný skutek. Na ostatní případy je dle žalobkyně třeba pohlížet jako na vícečinný stejnorodý souběh. V případě vícečinného souběhu a tím méně v případě jediného skutku nelze ukládat sankce takovým způsobem, že by mohla, byť i jen hypoteticky, být překročena horní hranice sazby pokuty.

Žalobkyně je dále přesvědčena, že na věc posuzovanou ve správních řízeních vedených pod sp. zn. 2008/36-41/vav/FTV a 2008/121-130/vav/FTV je třeba uplatnit zásadu absorpční, jejíž podstata tkví v absorpci sazeb, přičemž přísnější trest pohlcuje trest mírnější. Dovoditelnost aplikace absorpční zásady na základě analogie legis konstatuje i ustálená judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 57/2004. Z absorpční zásady vyplývá, že žalovaná za všechna dílčí jednání, která spadají pod tutéž skutkovou podstatu správního deliktu, o kterých ještě nebylo rozhodnuto a která jsou správnímu orgánu známá, ukládá správní orgán jedinou sankci v rámci zákonem stanovené sazby.

V případě řízení pod vedených pod sp. zn. 2008/36-41/vav/FTV a 2008/121-130/vav/FTV žalovaná rozhodovala vždy jen o tom, zda došlo k porušení § 48 odst. 4 písm. a) ZPRTV odvysíláním oznámení o sponzorování u reklamní znělky. Tím je naplněna podmínka četnosti dílčích jednání směřující k tvrzenému porušení téže povinnosti, a proto je v případě těchto správních řízení nezbytné aplikovat absorpční zásadu.

Pokud žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí odbývá obsáhlou hmotněprávní námitku a procesní návrh žalobkyně ve správním řízení bez ohledu na hmotné právo slovy „Spojení věcí je tedy možné, ale nikoli povinné. Jak je patrné z výroku rozhodnutí, Rada v předmětném řízení ke spojení věcí nepřistoupila a věc posuzovala samostatně.“, lze takovýto postup označit za zvůli a protivení se principům správního trestání v ČR.

Žalovaná v minulosti rozhodovala tak, že byla správnému vymezování skutků a absorpční zásadě mnohem blíže (srv. např. případ, který byl rozsouzen rozsudkem sp. zn. 28 Ca 241/2001 a neexistuje důvod, proč by žalovaná takto nemohla rozhodovat i v případě sponzorovaných reklamních znělek.

V neposlední řadě by tak byla dodržena zákonná povinnost dle § 6 odst. 2 správního řádu. Vedením většího množství správních řízení o obdobných případech zjištěných stejným měsíčním monitoringem (jednotlivá správní rozhodnutí vycházející z téhož měsíčního monitoringu se od sebe ničím neliší) se zvyšují náklady jak správnímu orgánu tak účastníku řízení a účastník řízení je mnohem více zatěžován (což platí i pro správní orgán samotný a pro soudy).

Soud tuto námitku neshledal důvodnou. Především je třeba konstatovat, že správní trestání, za správní delikty právnických osob, není upraveno jednotně a že neexistuje žádný předpis, který by pozitivně stanovoval obecné zásady tohoto trestání. Analogické užívání zásad platných pro trestní řízení tu není samočinné, ale je třeba je uplatňovat jen tam, kde jsou pro ně srovnatelné předpoklady.

Pokud jde o vysílání jednotlivých mutací, soud neshledává důvod posuzovat všechny mutace téhož obchodního sdělení, resp. všechna obchodní sdělení vysílaná v tomtéž období, za součást jediného skutku. Každé z obchodních sdělení se týká jiného sponzora, bylo odvysíláno na základě jiného obchodního vztahu, vzniklo jiným způsobem a prezentuje sponzora jiným způsobem. Není tedy důvod nepovažovat je za odlišné skutky a tak je i posuzovat v rámci řízení o deliktu podle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Pokud pak jde o jednotlivé mutace, i zde se jedná o různé spoty, jejichž různost není dána náhodně, ale komerčními zájmy sponzorů, resp. žalobkyně. Je-li součástí kontraktu mezi sponzorem a žalobkyní, že budou vytvořeny odlišné mutace obchodního sdělení, pak má soud za to, že bylo úmyslem smluvních stran takovou různost sponzorských vzkazů vytvořit. I zde je tedy na místě, aby žalobkyně nesla odpovědnost za jejich odvysílání jednotlivě.

Rovněž musí soud oponovat tvrzení žalobkyně ohledně porušování ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, že z hlediska diváků, na jejichž ochranu je zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání určen, se přitom jedná o bezvýznamnou záležitost.

Účelem a smyslem citované normy je nejen ochrana diváka, ale též zachovávání rovnosti mezi provozovateli televizního vysílání. Pro všechny z nich platí stejné omezení ohledně časového rozsahu reklamy. Pokud by některý z provozovatelů obcházel toto ustanovení tím, že by vysílal reklamy kamuflované jako sponzorské vzkazy, porušoval by tuto rovnost před zákonem, resp. veřejný zájem na zachovávání této rovnosti. I z tohoto důvodu tedy musí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání kontrolovat dodržování zákona a postihovat jeho případné porušení.

V závěru žaloby žalobkyně navrhla, aby soud v případě, že by se s námitkami žalobkyně neztotožnil, aby v rámci moderačního práva soudu podle ust. § 78 odst. 2 soudního řádu správního od trestu upustil, eventuelně aby pokutu, uloženou žalobkyni Napadeným rozhodnutím, snížil. Jako důvody pro moderaci uvedla chybné posouzení otázky zavinění, právní nejistotu vycházející z nekonzistentního posuzování problematiky, na které Napadené rozhodnutí spočívá, evidentní neúměrnost výše pokuty v souvislosti s povahou věci, nedůvodnost rozdílů ve výši uložených pokut za obdobné skutky, zánik trestnosti a změnu zákona.

Tímto návrhem se soud nezabýval, jelikož napadená rozhodnutí zrušil a všechny věci vrátil žalované k dalším řízením, v nichž žalovaná mimo jiné znovu posoudí otázku výše ukládaných pokut.

Jelikož soud shledal žalobu zčásti důvodnou, napadená rozhodnutí specifikovaná ve výroku tohoto rozsudku bez jednání zrušil pro nepřezkoumatelnost podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního a současně podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního všechny věci vrátil žalované k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci úspěch a její náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč. Tuto náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Současně soud podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl vrátit žalobkyni soudní poplatek zaplacený z podané žaloby v částce 5000,- Kč, neboť tento poplatek byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2007 sp. zn. II. ÚS 745/06, podle něhož ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb. nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem).

Poučení: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 8. září 2011

JUDr. Slavomír Novák

předseda senátu