8 A 48/2014 - 33Rozsudek MSPH ze dne 31.01.2017


Číslo jednací: 8A 48/2014 - 33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: G. G., nar. X, státní příslušnost X, neznámého pobytu, zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2014, č. j. MV-142937-3/SO/sen-2013,

Takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 19. 3. 2014 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 4. 2. 2014, č. j. MV-142937-3/SO/sen-2013, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 10. 4. 2013, č. j. OAM-64368-10/DP-2012, o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání od 1. 5. 2006 do 30. 9. 2006, a dále na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání od 1. 10. 2006 do 30. 7. 2007. Na žádost žalobkyně o změnu účelu pobytu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě s platností od 5. 4. 2007, prodloužené do 8. 3. 2013.

Dne 12. 7. 2012 správní orgán obdržel informace od Velvyslanectví České republiky v Kyjevě, že žalobkyně byla vymazána jako jednatel společnosti Vodogon, s.r.o. Ve věci bylo proto zahájeno správní řízení ukončené rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 30. 10. 2012, č. j. OAM-1685-12/ZR-2012, (právní moc dne 29. 11. 2012), byla žalobkyni zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě podle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Současně podle § 37 odst. 3 téhož zákona byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Dne 15. 10. 2012 žalobkyně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (změna účelu pobytu). K této žádosti doložila mj. i rozhodnutí Úřadu práce v Příbrami, kterým jí bylo povoleno zaměstnání na dobu od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2012, resp. do 30. 4. 2013, u zaměstnavatele Ing. B. P., H. 27, jako pomocné pracovnici v rostlinné výrobě.

Z provedeného dokazování správního orgánu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně od 18. 1. 2012 přestala plnit dosavadní účel pobytu – účast v právnické osobě, neboť byla odvolána a vymazána z obchodního rejstříku jako jednatel společnosti Vodogon, s.r.o. V době vymazání a odvolání z obchodního rejstříku žalobkyně již měla být zaměstnána u zaměstnavatele Ing. B. P. v souladu s povolením k zaměstnání, vydaném Úřadem práce v Příbrami.

Žalobkyně pochybila, když přestala plnit dosavadní účel pobytu a nesplnila povinnost podat včas žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání podle § 45 zákona o pobytu cizinců. Toto její jednání bylo kvalifikováno jako jiná závažná překážka pobytu dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru se shodly oba správní orgány, které nevyhověly žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (změna účelu pobytu) podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 4. 2. 2014, č. j. MV-142937-3/SO/sen-2013, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně. Žalovaný se postupně vypořádal se všemi námitkami, konstatoval, že pobyt cizince na území České republiky není samoúčelný, cizinec může pobývat pouze za konkrétním účelem a je jeho povinností, nejenom oprávněním, daný účel pobytu naplňovat. Neplnění účelu pobytu představuje závažnou překážku pobytu cizince na území. Žalovaný uzavřel s tím, že v souladu s veřejným zájmem je, aby na území České republiky pobývali cizinci, kteří plní účel povoleného pobytového oprávnění, přičemž neexistuje právo cizince na pobyt na území České republiky, neboť takové právo náleží podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pouze občanům České republiky.

Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že její pochybení nedosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé závažně poškodit veřejný zájem a kvalifikovat je jako jinou závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Dovolávala se principu proporcionality a konstantní judikatury vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 155/2006, kde se soud vypořádal s hodnocením závažnosti porušení právních povinností na případu žádosti o udělení státního občanství, kdy však toto rozhodnutí má být analogicky užitelné i v případě žalobkyně.

Žalobkyně namítala, že porušení povinnosti ohlásit cizinecké policii změny pobytu cizince, pokud není motivováno snahou vytvořit si prostor k protiprávní činnosti, lze považovat pouze za formální opomenutí, které samo o sobě nezakládá nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství. Žalobkyně namítala, že obě správní rozhodnutí jsou v rozporu s principem proporcionality, neboť je v souladu s tímto principem povinnost vždy zvažovat, zda je porušení právních předpisů cizincem tak intenzivní, aby dosahovalo takové míry intenzity, odůvodňující reakci veřejné moci, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 39/2009.

Žalobkyně namítala porušení procesních ustanovení, a to § 2 odst. 4 a § 8 správního řádu, jakož i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2014 navrhnul žalobu zamítnout jako nedůvodnou, neboť je v souladu s veřejným zájmem, aby na území České republiky pobývali cizinci, kteří plní účel povoleného pobytového oprávnění, přičemž neexistuje právo cizince na pobyt na území České republiky. Odkázal na popis skutkového stavu a průběhu správního řízení od podání žádosti do vydání pravomocného rozhodnutí.

Žalobkyně ve své replice ze dne 29. 5. 2014 uvedla, že žalovaný zcela opomíjí zásadu, že rozhodování o právech a povinnostech musí být přiměřené, a že tedy správní orgán musí přihlédnout ke všem okolnostem případu. Žalobkyně připustila, že sice neplnila povolený účel pobytu, ale nezneužila pobytové oprávnění a byla řádně zaměstnána na základě povolení k zaměstnání, a že se jedná maximálně o nedbalostní opomenutí.

Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se žalovaný správní orgán nevyjádřil a žalobkyně s takovým postupem dne 11. 6. 2014 vyjádřila souhlas.

Městský soud v Praze posoudil věc takto:

Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně § 31 odst. 1 a 4, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 je cizinec dále povinen předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j. Současně je povinen na požádání předložit doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění. To neplatí, jde-li o případy uvedené v § 180j odst. 4.

Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území,

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2016, č. j. 7 Azs 227/2015 – 49, za jinou závažnou překážku pobytu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nelze považovat skutečnost, že cizinec podal během studia, na které mu bylo poskytnuto vládní stipendium za účelem vysokoškolského vzdělání cizinců, žádost o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu podle § 45 odst. 1 téhož zákona, kterou odůvodnil změnou účelu pobytu ze studia na zaměstnání.

V inkriminované věci bylo prokázáno, že žalobkyni bylo dne 5. 4. 2011 uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účastník v právnické osobě, z důvodu zápisu jednatele společnosti Vodogon, s.r.o., IČ: 247 50 221, s platností do 8. 3. 2013. Dne 18. 1. 2012 zanikla funkce žalobkyně jako jednatel společnosti Vodogon, s.r.o., informaci o této skutečnosti správní orgán obdržel dne 12. 7. 2012 od Velvyslanectví České republiky v Kyjevě, a poté ověřil z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, založeného ve správním spise. Z uvedeného důvodu bylo s žalobkyní dne 17. 7. 2012 zahájeno správní řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 30. 10. 2012 č. j. OAM-1685-12/ZR- 2012, jímž byla žalobkyni zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě podle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť neplnila účel dosavadního dlouhodobého pobytu. Současně podle § 37 odst. 3 téhož zákona byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Citované rozhodnutí ze dne 30. 10. 2012 nabylo právní moci dne 29. 11. 2012.

Krátce před vydání citovaného rozhodnutí o zrušení platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě žalobkyně dne 15. 10. 2012 podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (změna účelu pobytu) a přiložila mj. i rozhodnutí Úřadu práce v Příbrami, kterým jí bylo povoleno zaměstnání na dobu od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2012, resp. do 30. 4. 2013, u zaměstnavatele Ing. B. P., H. 27, jako pomocné pracovnici v rostlinné výrobě. Tato žádost žalobkyně byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 10. 4. 2013, č. j. OAM-64368-10/DP-2012, podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Posléze bylo zamítnuto i její odvolání, a to žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 4. 2. 2014, č. j. MV-142937-3/SO/sen-2013.

V inkriminované věci tedy žalobkyně podala žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem, za účelem zaměstnání oproti předchozímu podnikání, a správní orgán žádosti nevyhověl podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizinky na území.

Městský soud v Praze při posuzování žalobních námitek musel konstatovat, že tyto námitky měla žalobkyně uplatnit proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 30. 10. 2012 č. j. OAM-1685-12/ZR- 2012, jímž jí byla zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě podle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť neplnila účel dosavadního dlouhodobého pobytu, a současně podle § 37 odst. 3 téhož zákona byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z data nabytí právní moci dne 29. 11. 2012 je zřejmé, že žalobkyně toto rozhodnutí nenapadla ani odvoláním, natož žalobou. Z tohoto důvodu dnem 29. 11. 2012 skončila oprávněnost pobytu žalobkyně na území České republiky.

Soud ověřil z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, že žalobkyni vznikla funkce jednatele společnosti Vodogon, s.r.o., IČ: 247 50 221, dne 13. 10. 2010 a zanikla dne 18. 1. 2012.

Soud ověřil z rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami, ze dne 20. 10. 2011, resp. 7. 9. 2012, že žalobkyni bylo povoleno zaměstnání na dobu od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2012, resp. do 30. 4. 2013, u zaměstnavatele Ing. B. P., H. 27, jako pomocné pracovnici v rostlinné výrobě.

Porovnáním uvedených údajů soud zjistil, že žalobkyně ještě v době, kdy figurovala v zápisu v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti Vodogon, s.r.o., tuto funkci neplnila, neboť pracovala v zaměstnaneckém poměru. Žalovaný podle názoru soudu nepochybil, že zamítnul odvolání žalobkyně a svůj výrok odůvodnil tím, že spisovým materiálem je doloženo, že správní orgán prvního stupně vyhodnotil skutečnost, že účastnice řízení v době povoleného dlouhodobého pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě neplnila účel, pro který jí byl pobyt povolen, jako závažnou překážku jejího dalšího pobytu na území České republiky. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že závěr žalovaného je zcela nepřiměřený, a že je nutné posoudit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného v souladu s rozsudkem Městského soudu ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 10 Ca 155/2006-116, za rozhodnutí v rozporu s ust. § 2 odst. 4 a § 8 správního řádu a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Podle žalobcem namítaného rozsudku Městského soudu č. j. 10 Ca 155/2006-116, smyslem a účelem podmínky pro udělení státního občanství dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, je vyloučit z možnosti nabytí státního občanství České republiky žadatele, který po dobu svého dosavadního pobytu na území České republiky porušoval pobytový režim cizince, neboť je zde oprávněné nebezpečí, že by takový cizinec pokračoval v závažném porušování právních povinností i jako občan České republiky, a je zde tudíž veřejný zájem na tom, aby takový cizinec občanství České republiky nenabyl. Porušení povinnosti ohlásit cizinecké policii změny pobytu cizince, pokud není motivováno snahou zatajit skutečný pobyt cizince, a vytvořit si tak prostor k protiprávní činnosti, lze považovat pouze za formální opominutí, které samo o sobě nezakládá nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství České republiky.

Podle názoru Městského soudu v Praze v inkriminované věci nejde o porušení povinnosti ohlásit cizinecké policii změny pobytu cizince, nýbrž o neplnění účelu pobytu, pro který bylo žalobkyni vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, což je zákonem o pobytu cizinců i judikaturou považováno za závažnější porušení zákona. V inkriminované věci rovněž nelze přehlédnout, že žalobkyni byla zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě, neboť neplnila účel dosavadního dlouhodobého pobytu, a současně stanovena lhůta k vycestování z území České republiky třicet dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 11. 2012 a jak konstatoval správní orgán prvního stupně, tímto dnem 29. 11. 2012 skončila oprávněnost pobytu žalobkyně na území České republiky.

Městský soud v Praze neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, podle něhož má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

V inkriminované věci rozhodoval správní orgán prvního stupně dne 10. 4. 2013 tedy v době, kdy oprávněnost pobytu žalobkyně na území České republiky již skončila dnem 29. 11. 2012. Žalobkyně dne 29. 4. 2013 podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání a téhož dne požádala o vydání překlenovacího štítku za účelem legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Podle úředních záznamů založených ve správním spisu, se dne 6. 6. 2013 dostavila na pracoviště Odboru azylové a migrační politiky v Brně a postupně neúspěšně žádala vydání překlenovacího štítku, neboť na území České republiky pobývá neoprávněně, a to ode dne 10. 5. 2013, kdy skončila platnost výjezdního příkazu č. AKT0004768 uděleného Policií České republiky.

Na základě uvedených skutečností musel soud přisvědčit závěrům správních orgánů, že přijaté řešení je v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem případu. Napadené rozhodnutí není tedy v rozporu se zásadou legitimního očekávání, zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu a žalobkyně v žalobě neoznačila žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla legitimně očekávat, že její žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bude vyhověno a ani soud v projednávané věci žádné takové skutečnosti nezjistil.

Pokud se žalobkyně dovolávala ustanovení § 8 správního řádu, podle něhož správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby, musel soud odmítnout tuto námitku jako nepatřičnou. Žalobkyně v žalobě neoznačila žádné skutečnosti, které by osvědčily porušení citovaného ustanovení správními orgány. Vydání rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami, ze dne 20. 10. 2011, resp. 7. 9. 2012, podle názoru soudu předpokládané podmínky nesplňuje. Nehledě na to, že v době podání žádosti tomuto úřadu dne 19. 10. 2011 a dne 5. 9. 2012 žalobkyně ještě disponovala platným povolením k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

V inkriminované věci byla předmětem řízení žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán tedy rozhodoval o tom, zda lze žalobkyni požadované povolení vydat. V rámci posouzení předmětné žádosti žalovaný shledal, že je naplněn důvod pro nevydání požadovaného povolení žalobci, konkrétně důvod uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, spočívající ve zjištění závažné překážky pobytu žalobkyně na našem území.

Výkladem pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 19. ledna 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69, přisvědčil Nejvyšší správní soud závěru, že nenaplnění účelu předchozího pobytu spočívající v nevykonávání podnikatelské činnosti lze považovat za závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „plnění účelu, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být fakticky naplněno. Jinými slovy, aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal též na své předchozí rozhodnutí ze dne 27. prosince 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, v němž dovodil, že účelem pobytu zákonodárce zcela jistě nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, „aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány.“

V inkriminované věci však není sporu o tom, že žalobkyně účel pobytu v podobě vykonávání podnikatelské činnosti neplnila nejméně ode dne 1. 11. 2011, když od tohoto dne získala potřebné povolení zaměstnání jako pracovnice v rostlinné výrobě. Žalobkyni jako cizího státního příslušníka tíží povinnost pobývat na území České republiky výlučně na základě povolení a stejně tak i zákonem stanovená povinnost plnit účel, pro který jí byl pobyt na území České republiky povolen. Hodlala-li žalobkyně být v zaměstnaneckém poměru, měla si řádně a včas požádat o změnu účelu pobytu. V inkriminované věci tak však učinila až poté, kdy bylo zahájeno správní řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě podle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Otázka výkladu pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ je v této konkrétní věci předmětem správního uvážení správního orgánu, které se musí promítnout v odůvodnění vydaného správního rozhodnutí.

Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem, nebylo v této věci soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled žalobkyně na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. Nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu nebo že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Na základě všech shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nezákonné ani nepřezkoumatelné. Z napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá, o jaká zjištění a úvahy se opírají závěry žalovaného o nemožnosti udělení dlouhodobého pobytu žalobkyni, resp. v čem žalovaný spatřuje závažnou překážku pobytu žalobkyně na území České republiky, která podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců brání vydání jí požadovaného povolení k dlouhodobému pobytu. Tyto závěry jsou zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců a nelze je považovat za diskriminační, ani za projev libovůle správního orgánu. Žalobkyně v žalobě nijak nespecifikovala, v čem spatřuje porušení i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vůči své osobě, natož aby toto ničím neodůvodněné tvrzení prokázala.

Žalobkyně v podané žalobě rovněž namítala, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřiměřené. Podle ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

Správní orgán prvního stupně neudělil požadované druhé nejvyšší pobytové oprávnění cizinci z důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 s odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a ustanovení § 56 odst. 1 citovaného zákona nestanoví restriktivní podmínku provedení testu proporcionality negativního rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k soukromému a rodinnému života cizince.

Žalovaný správní orgán se podrobně vypořádal se zejména s právními námitkami žalobkyně, když vyjádřil, v jakých konkrétních skutkových a právních okolnostech spatřuje naplnění pojmu závažné překážky pobytu cizince na území ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a soud k uvedené argumentaci neshledává důvod cokoli dodávat. Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu není polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale především posouzení zákonnosti a věcné správnosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Na základě tohoto vymezení konstatuje Městský soud v Praze, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k rozhodujícím namítaným skutečnostem a soud jeho úvahy neshledal v rozporu se zásadami správního uvážení. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétními důvody odepření vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyni podrobně zabývaly a vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek.

Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68).

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 31. ledna 2017

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: J. Válková