8 A 32/2013 - 42Rozsudek MSPH ze dne 30.11.2016

Pokud žalobce svým jednáním poruší více zákonných povinností vyplývajících z různých právních předpisů (zde ze zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a stavebního zákona z roku 2006), jedná se o tzv. vícečinný souběh správních deliktů vnější, který nelze projednat jinak než ve dvou samostatných sankčních správních řízeních před dvěma různými správními orgány. Nastoupení překážky rei iudicatae nebo ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) tu není z povahy věci možné.


Číslo jednací: 8A 32/2013 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: BALTOM s.r.o., se sídlem Liberec, Minkovická 91, zastoupen Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16. 11. 2011, č. j.: 1419/580/11, 90666/ENV,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal upuštění od pokut, které mu byly uloženy rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) č. j.: ČIŽP/49/OOV/SR01/1101469.006/11/VBC ze dne 28. 6. 2011, in eventum žádá o moderaci pokut. Žalobce napadá rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy IX, ze dne 16. 11. 2011, č. j.: 1419/580/11, 90666/ENV, kterým bylo rozhodnutí inspekce potvrzeno a odvolání žalobce zamítnuto. Inspekce ve svém rozhodnutí uložila pokuty 150 000,-Kč a 350 000,-Kč za:

1) správní delikt podle § 125g odst. 2 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že v období od ledna 2011 do března 2011 měl nakládat se závadnými látkami v rozsahu min. 5000 t. Závadnými látkami dle ust. § 39 odst. 1 vodního zákona byla paliva vyrobená z kalů lagun DIAMO, státní podnik v Ostravě, s těmi nakládal, aniž vypracoval plán opatření pro případy havárie a předložil jej ke schválení příslušnému vodoprávnímu úřadu. Tímto porušil povinnost stanovenou v ust. § 39 odst. 2 písm. a) vodního zákona.

2) správní delikt podle § 125g odst. 3 vodního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v období od ledna 2011 do března 2011 neumístil zařízení, v němž měl výše uvedené nebezpečné látky skladovat a dopravovat tak, aby bylo zabráněno nežádoucímu smísení se srážkovými vodami. Tímto porušil povinnost stanovenou v ust. § 39 odst. 4 písm. a) vodního zákona.

V napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal se všemi námitkami žalobce, přičemž se ztotožnil s odůvodněním, které užila inspekce ve svém rozhodnutí. Nad rámec tohoto rozhodnutí pouze doplnil argumentaci týkající se výše pokut a skutečnosti, že do této výše byla zohledněna pokuta, která žalobci byla uložena dříve dle jiného právního předpisu.

Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný nesprávně vypořádal s námitkami žalobce, zejména s tím, že podle žalobce inspekce při určování výše pokut vůbec nezohlednila fakt, že žalobci byla již dříve uložena pokuta podle jiného právního předpisu. Žalobce se domnívá, že by proto soud mohl rozhodnout o upuštění od těchto pokut nebo alespoň o jejich moderaci. Dále nesouhlasí ani s tvrzením, že látka, s níž pracoval, by měla nebezpečné vlastnosti. Pokutu považuje za nepřiměřeně přísnou ve vztahu k následku, který porušením povinností uvedených výše (ne)způsobil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že trvá na zákonnosti a věcné správnosti svého žalobou napadeného rozhodnutí a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění, jak svého, tak také prvoinstančního rozhodnutí.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních námitek, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud především odmítl námitku, která spočívala v tvrzení, že do výše pokuty, která byla rozhodnutím inspekce stanovena, nebyla zohledněna pokuta, která byla žalobci uložena dříve Městským úřadem Vratimov ze dne 19. 4. 2011, č. j.: MUVR 1658/2011, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 1. 7. 2011, č. j.: MSK 84060/2011, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle ust. § 180 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Za tento delikt mu byla uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč.

Soud konstatoval, že polemika týkající se zohlednění dřívější pokuty byla řešena již v napadeném rozhodnutí. Žalovaný vzal tento dřívější postih žalobce v úvahu, avšak konstatoval, že žalobce svým jednáním porušil více zákonných povinností, vyplývajících z různých právních předpisů, jmenovitě ze zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a též z vodního zákona. Jednalo se tedy o tzv. vícečinný souběh správních deliktů vnější, který nelze pojednat jinak než ve dvou samostatných sankčních správních řízeních před dvěma různými správními orgány. Nastoupení překážky rei iudicatae nebo ne bis in idem tu není z povahy věci možné. Porušení vodního zákona nemohlo být projednáno v řízení před stavebním úřadem Městského úřadu Vratimov, jelikož obecnému stavebnímu úřadu nepřísluší projednávat delikty podle vodního zákona. Stejně tak Česká inspekce životního prostředí není věcně příslušná k projednávání porušení stavebního zákona.

Městský soud tuto argumentaci považuje za zcela vyčerpávající a především souladnou se zákonem. Jestliže se žalobce svým jednáním dopustil několika deliktů v různých oblastech veřejné správy, muselo o každém z nich být rozhodnuto samostatně, a to podle hledisek stanovených v příslušných zákonných normách. Pokuta uložená MěÚ Vratimov tedy nezbavovala žalobce odpovědnosti za delikt podle vodního zákona. Podle argumentace žalovaného navíc tato pokuta při rozhodování České inspekce životního prostředí zohledněna byla: žalobce prokazatelně porušil ust. § 125g odst. 2 písm. a) a ust. § 125g odst. 3 vodního zákona, kdy je v prvním případě možné uložit pokutu ve výši až 500 000,- Kč, přičemž mu byla uložena pokuta 150 000,- Kč, tedy na úrovni 30 % maximální výše. V druhém případě mohla být uložena pokuta ve výši 1 mil. Kč, uloženo však bylo 350 000,-Kč, tzn. 35 % maximální výše. Žalobce nenamítá, že by výše pokut byla pro něj likvidační ani nijak nedoložil skutečnost, že by částky uložených pokut přesahovaly jeho finanční možnosti.

Soud shledal, že inspekce při stanovení výše pokut postupovala podle ust. § 125l odst. 2 vodního zákona a výslovně zohlednila všechna kritéria, která toto ustanovení stanoví.

Městský soud dále nepřisvědčil námitce žalobce o tom, že palivo vyrobené z kalů lagun DIAMO, státní podnik v Ostravě, má vyloučené nebezpečné vlastnosti a zřejmě tedy není závadnou látkou ve smyslu vodního zákona. Tomuto tvrzení nasvědčují výsledky průzkumů, které zadávala inspekce. V rozhodnutí inspekce, resp. v rozhodnutí žalovaného není ani dostatečně specifikována závadná látka a její množství, aby bylo možno posoudit, zda se jednalo o nakládání se závadnými látkami, a to ve větším množství. Inspekce ani žalovaný neprokázali skutečné množství závadných látek obsažených v palivu a nemůžou svá tvrzení zdůvodňovat původem suroviny z lagun, neboť technologickým procesem zavápnění nehašeným vápnem dochází k fyzikálně-chemickým procesům a vzniklá surovina má zcela jiné vlastnosti než původní surové kaly. Dále dochází k procesu přimíchávání uhlí, které také není závadnou látkou a funguje ve vyrobeném palivu jako stabilizátor a sorbent.

K tomuto soud odkazuje na ust. § 39 odst. 1 vodního zákona, podle něhož je závadnou látkou každá látka, která může ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod (třeba i uhlí). S problematikou závadnosti uvedené látky a její množství, které bylo stanoveno na velký objem 5000 t, se inspekce adekvátně a odborně vypořádala ve svém rozhodnutí na straně 3 shora, kde je jednoznačně a srozumitelně uvedena nejen totožnost zjištěných látek, ale i jejich koncentrace.

Žalobce dále namítal, že nedošlo k ohrožení ani poškození životního prostředí. Tuto námitku soud považuje za absolutně irelevantní, protože pokuty nebyly uloženy za poškození ani za ohrožení životního prostředí, nýbrž za porušení povinností dle ust. § 39 odst. 2 písm. a), respektive § 39 odst. 4 písm. a) vodního zákona. Ohrožení nebo poškození životního prostředí přitom není zákonným znakem skutkové podstaty porušení těchto norem.

Následně žalobce namítl, že průzkum horninového prostředí, který byl proveden odborně způsobilou osobou AQD-envitest. s.r.o., nezjistil žádnou senzoricky zjistitelnou kontaminaci v provedených sondách, resp. odebraných vzorcích. Bylo též zjištěno, že míra znečištění vrstvy navážek je nízká a odpovídá dlouhodobému historickému využívání předmětného území k průmyslovým účelům spíše než akutnímu znečištění ze zde uloženého materiálu. Obsahy sledovaných parametrů ve vzorcích hlín jsou nízké, často pod mezí stanovitelnosti analytických metod. Pokud jde o podzemní vody, byly zjištěny jen nízké obsahy všech sledovaných parametrů, mnohé výsledky byly pod mezí detekce použité analytické metody. Totéž lze uvést k souvisejícím povrchovým vodám, kde nebylo zjištěno žádné znečištění v souvislosti s aktivitami žalobce.

Tuto námitku soud označil za lichou. Jak již výše konstatoval, pokuty byly uloženy za porušení povinností podle ust. § 39 odst. 2 písm. a), respektive dle ust. § 39 odst. 4 písm. a) vodního zákona, nikoli primárně za znečištění povrchových nebo pod zemních vod. Míra, s jakou došlo ke kontaminaci půdy či vod, tu není relevantní.

Konečně soud odmítl i námitku žalobce o tom, že výše uložené sankce je nepřiměřeně přísná s ohledem na skutečnost, že tedy nebyl zaznamenán žádný negativní zásah do práv místních obyvatel ani do zájmů třetích osob ani nebyl zaznamenán negativní vliv na životní prostředí.

Soud konstatuje, že žalobce se dopouštěl rozsáhlého zacházení se závadnými látkami v rozporu s vodním zákonem, když neměl plán opatření pro případy havárie a nepředložil jej ke schválení příslušnému vodoprávnímu úřadu, a neumístil zařízení, v němž se mají výše uvedené závadné látky skladovat a dopravovat, tak aby bylo zabráněno nežádoucímu úniku těchto látek do půdy, nebo nežádoucímu smísení se srážkovými vodami. Nic z toho žalobce ani nezpochybňuje, ani nepopírá. Soud má za to, že výše pokuty je naprosto adekvátní a řádně odůvodněná, správní orgány přihlédly ke všem zákonným hlediskům. S ohledem na to soud neshledává uloženou správní sankci zjevně nepřiměřeně přísnou, a to též s přihlédnutím k potřebě naplnění jejího účelu individuální a generální prevence. Důvody pro možnou moderaci výše uložené sankce tedy soud nenalezl.

Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán ani správní orgán prvního stupně při svém rozhodování neporušili zákonem stanovené povinnosti, žalovaný se s námitkami žalobce vypořádal správně. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního ji zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. listopadu 2016

JUDr. Slavomír Novák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková