5 Ca 193/2008 - 59Rozsudek MSPH ze dne 23.09.2011

Ačkoli advokáti při informování veřejnosti o svých službách a při inzerování advokátních služeb ve smyslu čl. 25 a čl. 26 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), nepodléhali od účinnosti usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 24. června 2003 takovým omezením jako v době dřívější, i po této novelizaci platil v nezměněném znění čl. 31 odst. 1 etického kodexu, který zakazoval adresnou reklamu.


Číslo jednací: 5Ca 193/2008 - 59-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně JUDr. K. A. S., PhD. (dříve JUDr. K. V. S., PhD.), proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Milanem Lindnerem, advokátem se sídlem Míkovcova 7, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 12. 3. 2007, č. j. K 84/04,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2005 shledal kárný senát kárné komise České advokátní komory žalobkyni vinnou tím, že v přesně nezjištěné dny v únoru a březnu roku 2004 rozeslala několika realitním kancelářím dopis, kterým jim nabízela poskytnutí právních služeb, ač je tyto realitní kanceláře nevyžadovaly, tedy při výkonu advokacie nepostupovala tak, aby nesnižovala důstojnost advokátního stavu, neboť nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost postupovat v soutěži s ostatními advokáty poctivě a nenabízet poskytnutí právní služby osobě, která ji na ní sama nepožaduje. Tím žalobkyně porušila § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s čl. 19 odst. 1 a čl. 31 odst. 1 Pravidel profesionální etiky [tj. usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex)], a dopustila se tak kárného provinění. Od uložení kárného opatření bylo upuštěno.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl odvolací kárný senát žalované rozhodnutím ze dne 12. 3. 2007 a napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací orgán uvedl, že kárný žalobce je povinen stíhat všechna provinění advokátů, o kterých se dozví, bez ohledu na povahu stížnosti, z níž se o jednání advokáta dozvěděl; navíc v tomto případě nešlo o stížnost v zájmu konkrétního klienta, který se sám poškozen necítí, nýbrž o obecné pravidlo soutěže mezi advokáty. Advokáti se dobrovolně podřizují pravidlům etického chování, která jdou i nad rámec požadavků stanovených právními normami; Pravidla profesionální etiky nejsou v čl. 31 protiústavní. Nelze argumentovat tím, že jednání žalobkyně vede k lepší právní informovanosti veřejnosti: naopak by se při takovém přístupu mohlo stát, že by advokáti většinu svého času trávili snahou o získání klientů jiných advokátů a byli by ve výrazné výhodě oproti těm advokátům, kteří tak nečiní. Upuštění od kárného opatření bylo na místě, neboť žalobkyně se dopustila svého jednání těsně po změně etických pravidel, která byla přijata bez podrobné diskuse v advokátním stavu, takže mohla mezi advokáty vyvolat nejistotu ohledně jednání, které ještě je povoleno a které již není.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že pojem důstojnost advokátního stavu v § 17 zákona o advokacii by měl vyložit soud a porovnat soulad podzákonného právního předpisu – Pravidel profesionální etiky – se zákonem o advokacii. Má-li tento pojem značit jakousi nadstandardní důstojnost, které by měli požívat příslušníci advokátního stavu, jde podle žalobkyně o pojetí poněkud zastaralé, zejména v souvislosti s omezením reklamy. Například notáři jsou mnohem těsněji spojeni se státem, a ač se jejich organizační řád také zmiňuje o důstojnosti, nestanoví nic o reklamě. Ani zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, neobsahuje žádné omezení dopadající na advokáty [reklama obtěžuje ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) jen tehdy, dal-li adresát předem najevo svůj nesouhlas, a adresná reklama je v § 6a odst. 2 písm. b) zakázána jen v pohřebnictví]. Lidé jsou si v důstojnosti rovni; není důvod, aby skupina advokátů byla důstojnější než ostatní skupiny působící na trhu služeb, a zejména aby jejich důstojnost ohrožovala reklama na advokátní služby. Advokáti sami se stěží mohou považovat za důstojnější oproti zbytku populace, a sama veřejnost jim tuto důstojnost nepřiznává; důstojnost, která není vnímána, nemůže být ani snížena. V této souvislosti žalobkyně navrhla, aby soud ustanovil znalce z oboru výzkumu veřejného mínění, který by měl soudu sdělit, zda důstojnost advokátního stavu existuje či nikoliv.

Reklama v advokacii prošla během posledních let značným vývojem: zatímco ještě v roce 2000 žalovaná váhala, zda advokát vůbec může mít své webové stránky, nyní již i advokáti umísťují na internet placené bannery; nejnověji se uplatňuje takzvaný „sklik“ (advokát zde platí provozovateli vyhledávače za to, že si uživatelé otevřou zrovna jeho odkaz). Ve srovnání s těmito novými možnostmi nebylo jednání žalobkyně vůbec způsobilé ohrozit důstojnost a vážnost advokátního stavu. K tomu žalobkyně navrhla výslech svého webmastera Ing. J. N. nebo ustanovení soudního znalce v oboru informatiky.

Žalobkyně v řízení na I. stupni navrhovala provedení řady důkazů, které žalovaná opominula; žalobkyně zopakovala své důkazní návrhy v odvolání, ale žalovaná se těmito návrhy nezabývala, a ani neuvedla proč. To činí její rozhodnutí nepřezkoumatelným. V důsledku neprovedení důkazů nemohl být například vyvrácen argument žalobkyně, že dopis, kterým bylo žalované oznámeno údajné kárné provinění žalobkyně, nereagoval na snížení důstojnosti advokátního stavu, ale byl důsledkem konkurenčního boje mezi advokáty. Obě rozhodnutí žalované jsou protiústavní s ohledem na čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakazující diskriminaci, v souběhu s čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy (právo na spravedlivý proces, respektování soukromého a rodinného života). Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí I. stupně a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla k otázce dokazování, že žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2004 nenavrhovala doplnění dokazování, při jednání dne 6. 6. 2005 navrhla, aby byla vyslechnuta stěžovatelka (iniciátorka kárného řízení), v odvolání nevytkla kárné komisi, že by byla zkrácena na právu navrhovat k své obhajobě důkazy – pouze poukázala na odlišnost písma stížnosti od podpisu stížnosti a vyslovila pochybnost o totožnosti pisatelky. Žalobkyně tedy nebyla zkrácena v uplatnění své obhajoby. Postup, při němž žalobkyně zaslala dopis s nabídkou služeb subjektu, u nějž nemohla důvodně očekávat zájem o své služby, je v rozporu se závazným stanoviskem ČAK k možnostem inzerce a reklamy advokátů. Podle žalované je na místě, že zákon i stavovské předpisy upravují podmínky výkonu právní pomoci, včetně omezení informační i nabídkové části reklamy – a to jak v konkrétních ustanoveních, tak v „generální skutkové podstatě“ v čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky, který vznáší požadavky poctivosti a slušnosti. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

Při jednání konaném dne 23. 9. 2011 strany setrvaly na svých stanoviscích. Žalobkyně podotkla, že pokud by písemnost stejného obsahu dala do schránky a neoznačila ji adresou, zřejmě by žalovaná takový postup akceptovala.

Ze správního spisu soud zjistil, že nedatovaným dopisem nazvaným Nabídka právních služeb oslovila žalobkyně realitní kancelář KV Real, s. r. o.; jsou zde popsány právní služby, které je advokátní kancelář žalobkyně schopna zajistit, i zvláštní služby spočívající ve školení pro realitní makléře. Jednatelka společnosti se dne 24. 2. 2004 obrátila na žalovanou se stížností, podle níž tato reklamní činnost hrubě snižuje čest a důstojnost advokátního stavu. Na základě této stížnosti zahájila žalovaná se žalobkyní kárné řízení. Podle protokolu o jednání kárného senátu ze dne 6. 6. 2005 žalobkyně uvedla, že takto oslovila asi 10 – 15 realitních kanceláří, přičemž se řídila instrukcemi z dopisu žalované ze dne 20. 10. 2003 (viz níže) a její „nabídka“ byla jednoznačně informativní; navrhla výslech stěžovatelky, paní J. S., neboť se domnívá, že sepsání stížnosti iniciovali jiní advokáti, kteří paní S. zneužili; kárný senát se však rozhodl tento důkaz neprovést. Žalobkyně v odvolání zpochybnila jednak zjištěný skutkový stav (není zřejmé, kdo skutečně stížnost psal a s jakými pohnutkami), jednak právní hodnocení pojmu reklama. Odvolací orgán se však s těmito jejími námitkami neztotožnil.

Ve spisu je založena i odpověď žalované na dotaz žalobkyně ohledně možností reklamy advokátů, datovaná dnem 20. 10. 2003. Žalovaná zde potvrdila, že usnesením představenstva ČAK publikovaným ve Věstníku ČAK, částka 2/2003, byly změněny články 25 a 26 etických pravidel advokátů a nově byla upravena možnost inzerce a reklamy advokátů. Smyslem novely je umožnit advokátům informovat veřejnost o poskytovaných službách za předpokladu, že bude respektována důstojnost a vážnost advokátního stavu; nejsou tedy přípustné bombastické reklamy, billboardy, TV reklamy apod. Inzerce advokátů by měla být střízlivá a věcná, obsahující informace o sídle a profesním zaměření kanceláře s případnými doplňujícími údaji, jež etická pravidla dovolují.

Žaloba není důvodná.

Podle § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Podle čl. 19 odst. 1 pravidel profesionální etiky (dále jen „etický kodex“) postupuje advokát v zájmu klientů i soutěžitelů v soutěži s ostatními advokáty poctivě. K soutěžním účelům zejména nepoužívá údaje vědomě nepravdivé, klamavé nebo snižující jiného advokáta. Pro účely tohoto ustanovení je klamavým údajem každý údaj, který může vzbudit neoprávněné očekávání o výsledcích, jichž je advokát schopen dosáhnout, nebo pochybnost o tom, že výsledku bude dosaženo prostředky v souladu se zákony a stavovskými předpisy.

Podle čl. 25 etického kodexu, nazvaného „Publicita“, má advokát právo informovat veřejnost o poskytovaných službách za předpokladu, že jsou tyto informace přesné, nejsou klamavé a respektují povinnost mlčenlivosti a další základní hodnoty advokacie.

Podle čl. 26 etického kodexu, nazvaného „Reklama“, se povoluje osobní publicita advokáta v médiích jako tisk, rozhlas, televize, elektronická komerční komunikace nebo jiná média, pokud jsou splněny podmínky čl. 25.

Podle čl. 31 odst. 1 etického kodexu, nazvaného „Nabídka právních služeb“, nesmí advokát nabízet poskytnutí právní služby osobě, která ji na něm sama nepožaduje, ledaže jde o osobu, s níž se soukromě nebo při výkonu advokacie stýká. Výjimečně tak smí učinit, je-li zřejmé, že neprodlené poskytnutí právní služby je v zájmu takové osoby nezbytné.

Podstatou žaloby v této věci je vedle námitky, že vytýkané jednání nenarušilo důstojnost advokátního stavu, především přesvědčení žalobkyně o nevhodnosti a zastaralosti ustanovení o reklamě obsažených v etickém kodexu, případně o jejím rozporu se zákonem. Pojem „důstojnost advokátního stavu“ obsažený v § 17 zákona o advokacii žalovaná sice ve svém rozhodnutí obecně nevyložila, nicméně to podle soudu není na závadu, a ani soud sám nepovažuje za potřebné obecně zde vymezovat obsah pojmu „důstojnost advokátního stavu“. Úkolem soudu je zde jen zjistit, zda v tomto konkrétním případě bylo jednání žalobkyně právem označeno jako narušení důstojnosti advokátního stavu a zda je zřejmé, proč žalovaná k takovému závěru dospěla.

Tvrzení žalobkyně o tom, že advokátní stav se nevyznačuje důstojností, resp. že veřejnost nevnímá advokáty jako důstojné, není podle soudu na místě. Zcela od věci je návrh na ustanovení znalce „z oboru veřejného mínění“ (žádný takový obor přitom neexistuje), který by měl zjistit, zda existuje důstojnost advokátního stavu. Koncept advokátní důstojnosti, z nějž vychází žalovaná, nelze zpochybnit ani tvrzením, že lidé jsou si v důstojnosti rovni, a že advokáti tedy nemohou být důstojnější než jiní lidé. Jak žalovaná správně uvedla, advokáti jako příslušníci profesní samosprávné korporace na sebe dobrovolně berou více povinností a omezení, než jim ukládá zákon. Ztotožnit se s tímto přísnějším souborem pravidel může být pro svobodomyslnější a nonkonformní osoby obtížné; advokacii nicméně nelze vykonávat mimo rámec advokátní komory a mimo dosah jejích vlastních vnitřních pravidel.

Důstojnost“ nepojímá zákon o advokacii ani etický kodex jako nějaký speciální atribut, kterým se advokáti standardně a automaticky vyznačují (od okamžiku složení advokátní zkoušky) a který je povyšuje nad ostatní (toto zpupné pojetí pojmu popisuje žalobkyně v žalobě). Mnohem spíše jde o žádoucí etickou hodnotu, o niž by advokáti při výkonu své profese měli usilovat. Pojem důstojnosti nelze zahodit jen proto, že toto úsilí se leckdy míjí účinkem a že nenachází odezvu u veřejnosti, která – jak žalobkyně mezi řádky naznačuje – si advokátů jako profese příliš neváží, natož aby jim připisovala vyšší než standardní důstojnost. Podobně, jako to činí žalobkyně vůči advokátům, by ostatně bylo možno argumentovat například i ve vztahu k soudcům, jejichž mediální obraz rozhodně nevypovídá o tom, že by je veřejnost vnímala jako důstojné představitele státní moci. To ale ještě neznamená, že pod vlivem této nelichotivé mediální prezentace by soudci měli a mohli rezignovat na „důstojnost soudcovské funkce“ (§ 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), kterou podle zákona musejí ve svém životě ctít, a měli by tuto hodnotu opustit jako „zastaralou“. Pro toto přirovnání přitom není podstatné, že advokáti na rozdíl od soudců nevykonávají státní moc. Advokacie je svobodné povolání, jehož příslušníci tradičně a v nejširší míře zprostředkovávali laikům právní pravidla vytvořená či akceptovaná státem, pomáhali jim při aplikaci těchto pravidel a také usnadňovali jejich kontakt s orgány státní moci; jejich procesní role v řízení před soudem je výlučná. Postavení advokátů je tedy také dosti specifické, a v tomto smyslu se požadavky na etické parametry výkonu jejich profese blíží požadavkům na představitele veřejné moci, kteří právo autoritativně aplikují.

Zákon o advokacii vyjmenovává několik obecných pojmů či hodnot, které pak etický kodex dále rozvíjí: „čestnost“, „svědomitost“ (§ 16 odst. 2), „důstojnost“ (§ 17), „mlčenlivost“ (§ 21), „čest“, „vážnost“ (§ 28 odst. 1). S ohledem na konstrukci § 17 zákona o advokacii, který k otázce důstojnosti, resp. nesnižování důstojnosti advokátního stavu, výslovně odkazuje na etický kodex, považuje soud pojem důstojnosti za nejširší a nejobecnější zbytkovou kategorii. Žalobkyně ostatně nenamítá, že o snížení důstojnosti nejde, neboť se nanejvýš jedná o narušení jiné chráněné hodnoty – tedy nenamítá, že žalovaná nesprávně kvalifikovala její porušení etického kodexu a měla jej kvalifikovat jinak: naopak má za to, že se vůbec nedopustila zakázaného jednání. Argumentuje však přitom pouze pojmem důstojnosti obsaženým v § 17 zákona o advokacii, a přehlíží konkrétní zákaz obsažený v čl. 31 odst. 1 etického kodexu (přičemž kárným proviněním je opakované nebo závažné porušení povinností stanovených advokátovi nejen zákonem, ale také samotným stavovským předpisem).

Soud souhlasí se žalovanou v tom, že je věcí profesní komory, jaké povinnosti a jaká omezení uloží svým příslušníkům. Omezuje-li stavovský předpis publicitu advokátů a reklamu na advokátní služby tím, že apeluje na důstojnost advokátní profese (i ve smyslu „tržní zdrženlivosti“) a nepřiznává advokátům z tohoto důvodu právo na určité marketingové postupy, které jsou jinak v tržním prostředí běžné, musí to žalobkyně coby advokátka respektovat (nejde proto o diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Existenci stavovských pravidel nelze přehlížet jen proto, že jiné profese (žalobkyní citovaní notáři či exekutoři) třeba taková omezení nemají, že ani obecná omezení reklamy v zákoně o reklamě nejsou tak přísná, ani proto, že žalobkyně sama považuje tato pravidla za překonaná. Žalobkyně podle soudu poněkud směšuje dvě věci, a sice informování veřejnosti o advokátních službách a adresnou nabídku právních služeb. První otázku upravuje čl. 25 etického kodexu; omezení zde spočívá jen v tom, že informace o poskytovaných službách musejí být přesné, nikoli klamavé a musejí respektovat povinnost mlčenlivosti a další základní hodnoty advokacie. Změna oproti znění tohoto ustanovení do 27. 9. 2003 spočívá v tom, že dříve mohl advokát informovat veřejnost o svém podnikání jen v souvislosti s tím, že údaje o jeho podnikání byly zapsány v seznamu advokátů, a to nejdéle po dobu 60 dnů od tohoto zápisu, přičemž čl. 25 v původním znění stanovil i přesný výčet údajů, které mohou být v takovém oznámení uvedeny. Stejně tak byl usnesením představenstva České advokátní komory ze dne 24. června 2003 (s účinností k 28. 9. 2003) změněn i čl. 26 etického kodexu. Zatímco novější znění obecně umožňuje inzerování advokátních služeb při splnění podmínek čl. 25, původní znění čl. 26 obsahovalo zákaz informovat o službách advokáta na reklamních plochách, poutačích a podobných prostředcích publicity, jakož i zákaz umísťovat obchodní jméno advokáta na upomínkové a dárkové předměty, ledaže by tyto předměty byly určeny výhradně advokátovým klientům a svou povahou by nesnižovaly vážnost advokáta a důstojnost advokátního stavu.

Není tedy sporu o to, že podmínky inzerce a reklamy na advokátní služby se od září 2003 uvolnily; právě na toto téma probíhala v té době korespondence mezi žalobkyní a žalovanou. Tato korespondence – a především ani novelizace etického kodexu provedená s účinností k září 2003 – se však nijak nedotkla čl. 31 etického kodexu. Ten i po novelizaci nadále zakazoval advokátům nabízet poskytnutí právní služby osobám, které ji na nich samy nepožadují – tedy rozdíl je právě v tom, zda jde o informaci (reklamu) adresnou, nebo neadresnou. Je otázka, jak by žalovaná hodnotila situaci, kdy by žalobkyně vhodila text totožného znění do schránky společnosti KV REAL, aniž by ji označila v záhlaví dopisu: i zde by totiž bylo možno uvažovat o adresnosti takové nabídky (poštovní schránka je jmenovitě označeným soukromým prostorem určitého subjektu, podobně jako je takovým prostorem schránka e-mailová). To jsou však jen spekulace; v této věci šlo o to, že žalobkyně jmenovitě oslovila realitní kancelář, takže není pochyb o tom, že šlo o adresnou nabídku právních služeb, zakázanou článkem 31 etického kodexu.

Na tom nic nemůže změnit ani to, že reálná praxe inzerování advokátních služeb se od dob projednávaného kárného provinění změnila a stala se – slovy žalobkyně – mnohem divočejší, než žalovaná předpokládala. Soud hodnotí, zda žalovaná správně použila příslušné ustanovení zákona či stavovského předpisu v době, kdy o kárném provinění rozhodovala; není jeho věcí zkoumat, zda a jak žalovaná postupem času změnila svůj postoj k inzerci advokátů a zda v současnosti není shovívavější. Z téhož důvodu soud neprovedl ani navrhovaný výslech webmastera žalobkyně, ani neustanovil soudního znalce z oboru informatiky: pro posouzení, zda se žalobkyně v roce 2004 kárně provinila, totiž není podstatné, jak v současnosti advokáti inzerují své služby a jak k tomu využívají nejrůznějších internetových vymožeností.

Soud neshledal důvodnou námitku, podle níž žalovaná nereagovala na důkazní návrhy žalobkyně vznesené ve správním řízení. Ve vyjádření ke kárné žalobě ze dne 23. 8. 2004 žalobkyně žádný takový návrh nevznesla; při jednání kárného senátu dne 6. 6. 2005 pak navrhla výslech stěžovatelky paní S., jednatelky společnosti KV REAL. Kárný senát o tomto návrhu rozhodl tak, že výslech neprovede. Tento postup (odmítnutí důkazního návrhu) nebyl přímo vysvětlen v odůvodnění kárného rozhodnutí v I. stupni; žalobkyně se pak v odvolání zmínila o tom, že písmo, kterým byla psána stížnost, je odlišné od podpisu na stížnosti (aniž tato zmínka vyústila v nějaký důkazní návrh), a namítla, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav (kdo skutečně stížnost psal a z jakých pohnutek). S touto námitkou se odvolací kárný senát žalované vypořádal poukazem na inkviziční zásadu, která platí v kárném řízení. Navíc zde nešlo o stížnost v zájmu konkrétního klienta, ale o obecné pravidlo soutěže mezi advokáty. Žalovaná se tedy podle názoru soudu dostatečně vypořádala s otázkou, zda bylo třeba ve věci ještě provádět nějaké dokazování; výslech stěžovatelky považovala za zbytečný z důvodů, s nimiž se soud ztotožňuje.

Napadeným rozhodnutím a řízením, v němž bylo rozhodnutí vydáno, nebyla ani porušena základní práva žalobkyně podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně namítla porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy (právo na spravedlivý proces, respektování soukromého a rodinného života); neupřesnila však, jak konkrétně žalovaná zasáhla do těchto jejích práv nebo porušila zákazy stanovené Úmluvou, a soud tu žádné takové porušení nespatřuje.

Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 23. září 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Válková