5 Ca 156/2008 - 30Rozsudek MSPH ze dne 11.08.2011


Číslo jednací: 5Ca 156/2008 - 30-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: M. E., státní příslušnice Mongolska, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2008, č. j. CPR-966/ČJ-2008-9CPR-T243,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 21. 3. 2008, č. j. CPR-966/ČJ-2008-9CPR-T24, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7760 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007 udělila Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Oddělení cizinecké policie Zlín podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), žalobkyni správní vyhoštění; dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, stanovila na šest let, a vyslovila, že se na žalobkyni nevztahuje důvod znemožňující vycestování; dále stanovila, ve kterých případech se zmíněná šestiletá lhůta staví, resp. od kdy začne běžet. Žalobkyně podle správního orgánu pobývala na území ČR neoprávněně. Již v minulosti jí bylo uděleno správní vyhoštění, v reakci na to požádala o mezinárodní ochranu. Po konečném zamítnutí žádosti o azyl pobývala žalobkyně v ČR na základě výjezdních příkazů, od 10. 11. 2007 zde však pobývá neoprávněně, a to až do 23. 11. 2007; tímto jednáním mařila výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zároveň vyvolala řízení ve věci správního vyhoštění porušením své povinnosti pobývat na území ČR s platným cestovním dokladem opatřeným vízem. Důsledky rozhodnutí pro soukromý život žalobkyně jsou přiměřené, neboť s otcem svého dítěte, který je mongolským státním příslušníkem, může žalobkyně žít i v Mongolsku.

K odvolání žalobkyně změnila žalovaná rozhodnutí I. stupně svým rozhodnutím ze dne 21. 3. 2008 tak, že dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, snížila na tři roky; tato doba přitom neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné. Žalovaná setrvala na tom, že žalobkyně vědomě pobývala na území bez platného víza (od 10. 11. 2007 do 23. 11. 2007), a tím mařila výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 9. 9. 2005. Stejně tak zásah do soukromého života považovala žalovaná za přiměřený; okolnost, že se žalobkyni na území ČR narodilo dítě, nemá vliv na výsledek správního řízení. Správní orgán I. stupně nepochybil, pokud si k okolnostem případně znemožňujícím vycestování žalobkyně vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra; jeho závěry pak po připomínkách žalobkyně potvrdil i ministr vnitra.

V žalobě proti rozhodnutí žalované žalobkyně namítla, že správní orgány nebyly oprávněny zasáhnout do vykonatelnosti rozhodnutí a regulovat běh doby, po kterou žalobkyně nemůže vstoupit na území; vykonatelnost rozhodnutí nelze spojovat s jeho platností. Žalobkyně setrvala na tom, že napadené rozhodnutí s sebou nese nepřiměřený zásah do jejího soukromého života. Otec dítěte je nezletilý, má na území ČR trvalý pobyt; sama žalobkyně nemá v Mongolsku žádné zázemí. Tvrzení žalovaného, podle nějž si účastníci měli být vědomi toho, že nejspíš budou muset přerušit soukromý život, je nemravné a výsměšné. Žalovaná porušila zásadu ne bis in idem, neboť nepřihlédla k tomu, že o stejném jednání žalobkyně bylo rozhodováno v rámci trestního řízení. Je tu nesoulad mezi skutkem, pro který bylo zahájeno správní řízení (pobyt bez platného víza), a ustanovením § 119 odst. 1 písm. a) bodem 3 zákona č. 326/1999 Sb., které správní orgán ve svém oznámení o zahájení řízení uvedl. Kromě toho řízení bylo v této věci zahájeno dvakrát, což je nepřípustné. Žalobkyně proto navrhla, aby rozhodnutí vydaná v obou stupních byla zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na novelu zákona č. 326/1999 Sb., provedenou zákonem č. 428/2005 Sb.; v jejím důsledku již doba platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné. Otec dítěte žalobkyně pobývá na území ČR jen na základě povolení k pobytu, a vycestování žalobkyně tedy není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 9. 9. 2005 bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění s dobou platnosti na čtyři roky; žalobkyně totiž po uplynutí platnosti víza, s nímž do ČR přicestovala, nevycestovala, a naopak se neúspěšně pokusila překročit hranici do SRN. Po udělení správního vyhoštění požádala žalobkyně o udělení azylu. Poté, co byla její žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, podala proti rozhodnutí žalobu, a po zamítnutí žaloby kasační stížnost, která byla rovněž zamítnuta (právní moc dne 7. 5. 2007). Po zamítnutí kasační stížnosti byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz, který byl s ohledem na porod dcery (14. 9. 2007) opakovaně prodlužován.

Ve spisu je založeno ve dvou vyhotoveních oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb.; řízení se podle tohoto oznámení zahajuje proto, že žalobkyně pobývala na území od 10. 11. 2007 do 23. 11. 2007 neoprávněně. Obě oznámení jsou datována dnem 23. 11. 2007 a jsou totožná; jedno z nich převzala jako příjemkyně sama žalobkyně, druhé převzal otec jejího dítěte A. E. Součástí spisu je i rozsudek ze dne 17. 3. 2008, jímž byla žalobkyně zproštěna návrhu na potrestání pro skutek spočívající v tom, že ačkoli jí bylo dne 9. 9. 2005 uděleno správní vyhoštění s dobou platnosti na čtyři roky a výjezdní příkaz jí končil dne 16. 2. 2008, přesto se nadále nelegálně zdržovala na území ČR až do zajištění Policií dne 18. 2. 2008, neboť tento skutek není trestným činem.

Žaloba je důvodná.

Správní orgány nepochybily, pokud dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území ČR, stanovily s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí. Podle § 74 odst. 1 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) je rozhodnutí vykonatelné nabytím právní moci nebo pozdějším dnem, který je v jeho výrokové části uveden. Rozhodnutí je předběžně vykonatelné, pokud odvolání nemá odkladný účinek. Z tohoto obecného ustanovení je patrné pouze to, že vykonatelnost rozhodnutí může spadat v jedno s právní mocí, může následovat po ní nebo jí i předcházet; pro tuto věc je podstatné to, co stanoví zákon č. 326/1999 Sb.

Jak uvedla žalovaná, podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném k 23. 11. 2005 (před novelizací provedenou zákonem č. 428/2005 Sb.), se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí. Naproti tomu podle znění § 118 odst. 1 věty druhé účinného od 24. 11. 2005 dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Soud souhlasí se žalovanou v tom, že doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, se již nepřekrývá s dobou platnosti rozhodnutí, resp. pro účely stanovení této doby již zákon s pojmem platnosti rozhodnutí nepracuje. Není tak na místě odkaz žalobkyně na § 101 písm. c) správního řádu, který upravuje podmínky pro vydání nového rozhodnutí v případě, že je třeba dodatečně stanovit nebo změnit dobu platnosti nebo účinnosti rozhodnutí. Nejde ani o to, že by doba, kterou žalovaná stanovila jako dobu zákazu vstupu na území, byla „fakticky dobou platnosti rozhodnutí“: podle nové úpravy se totiž účinky rozhodnutí odvíjejí od jeho vykonatelnosti (pochopitelně že vykonatelné může být jen rozhodnutí existující a v případě správního vyhoštění i pravomocné), nikoli od jeho „platnosti“, kterýžto pojem už při stanovení doby zákazu pobytu na území nemá žádný význam.

Žalobkyni neprospívá ani argumentace ustanovením § 122 odst. 5 a 6 zákona č. 326/1999 Sb.; podstatnější než to, že toto ustanovení umožňuje zrušit platnost rozhodnutí, je skutečnost, že od novelizace provedené zákonem č. 428/2005 Sb. je jednou z podmínek zrušení platnosti rozhodnutí nikoli to, že uplynula polovina doby platnosti rozhodnutí o vyhoštění, nýbrž to, že uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území – tj. doby, která nemusí nutně plynout spojitě, ale která se může i opakovaně přerušovat (probíhá-li správní řízení ve věci mezinárodní ochrany či ve věci dočasné ochrany, probíhá-li soudní řízení ve věci mezinárodní ochrany či ve věci vyhoštění, jsou-li tu důvody znemožňující vycestování) a po odpadnutí překážky pokračovat v běhu. Žalovaná správně poukázala na to, že rozhodnutí o vyhoštění by nemělo smysl, kdyby lhůta pro zákaz vstupu plynula i v obdobích, kdy rozhodnutí nelze vykonat; dodatek ve výroku, podle nějž doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, neběží, je-li rozhodnutí nevykonatelné, není v rozporu se zákonem, naopak sleduje jeho účel.

Správní orgány neporušily zásadu ne bis in idem. Žalobkyně byla zproštěna návrhu na potrestání ve věci trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož skutková podstata zní takto: Kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán (…); soud se přitom zabýval skutkem spočívajícím v tom, že žalobkyně se zdržovala na území nelegálně od 16. 2. 2008 do 18. 2. 2008 a dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem. Správní orgány však hodnotily jiné jednání žalobkyně, a sice to, že na území ČR pobývala nelegálně od 10. 11. 2007 do 23. 11. 2007, čímž mařila výkon předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění. V případě správního a trestního řízení se tedy nejednalo o tentýž skutek.

Soud nesouhlasí ani s tím, že by při zahájení řízení byl nesprávně vymezen jeho předmět. Policie v oznámení uvedla, že řízení zahajuje podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 (Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let, jestliže cizinec opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí), přitom dále v textu uvedla, že žalobkyně pobývá na území ČR bez platného víza, ač k tomu není oprávněna. To, že v zákoně č. 326/1999 Sb. existuje i jiná skutková podstata, která přímo hovoří o neoprávněném pobytu, tedy § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 (Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn), ještě neznamená, že by neoprávněným pobytem na území nemohla být naplněna i skutková podstata podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3. U žalobkyně tomu totiž nebylo tak, že by „jen“ neoprávněně pobývala na území, ale činila tak za situace, kdy jí již v minulosti bylo uděleno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Zahájení řízení tedy bylo žalobkyni oznámeno řádně.

Rovněž není pravda, že by s žalobkyní bylo řízení zahájeno dvakrát. Ve spise jsou opravdu založena dvě totožná oznámení o zahájení správního řízení (lišící se pouze jednou číslicí v čísle jednacím), každé z nich je však určeno jinému účastníku řízení: jedno oznámení převzala a podepsala sama žalobkyně, druhé otec jejího dítěte A. E. (kterého Policie považovala za účastníka řízení; ačkoli podle soudu nejsou rodinní příslušníci cizinců účastníky řízení, v nichž jde o pobyt těchto cizinců, není přibrání výše zmíněného rodinného příslušníka do řízení vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí).

Důvodná je však námitka týkající se dopadu rozhodnutí o vyhoštění na soukromý a rodinný život žalobkyně. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalobkyně byla poprvé vyhoštěna již v roce 2005; tehdy správní orgán konstatoval, že podle svého vlastního vyjádření nemá žalobkyně na území ČR žádné přímé příbuzné, a tedy při vyhoštění nehrozí nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Tehdy však byla žalobkyně v podstatně jiné situaci: na území ČR vstoupila jako turistka, podle všeho samostatně cestující, a samostatně se také pokusila překročit státní hranici do SRN. K území ČR a k osobám zde pobývajícím neměla žalobkyně žádné vazby, ostatně území ČR jí mělo sloužit jen jako „přestupní stanice“, neboť její cílová země byla jiná.

V listopadu 2007, když bylo při pobytové kontrole zjištěno, že žalobkyně pobývá na území neoprávněně (celkem třináct dní), však již žalobkyně měla osmitýdenní dítě, jehož otcem byl rovněž na území pobývající mongolský státní občan A. E. Policie nezpochybnila, že tento cizinec je partnerem žalobkyně a otcem jejího dítěte, že pobývá na území ČR legálně a dlouhodobě – již od dětství – a že mu svědčí nejsilnější pobytový titul, tedy povolení k trvalému pobytu. Za významnější skutečnost než pobytový status tohoto cizince však považovala jeho státní občanství; jelikož jsou podle ní oba cizinci (žalobkyně i otec jejího dítěte) státními příslušníky Mongolska, může jejich rodinný život pokračovat právě na území Mongolska.

Tuto argumentaci ale soud nepovažuje za správnou. Úvaha, na níž správní orgány založily své rozhodnutí, by v podstatě znamenala, že vyhoštěn z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života nemůže být jen cizinec, který má vztah rodinný nebo obdobný k občanu České republiky. Ochrana poskytovaná soukromému a rodinnému životu cizinců však není nutně vázána na jejich vztahy k občanům daného území, ale také na jejich vztahy k tomuto území samotnému. Ačkoli o žalobkyni nelze říci, že by měla silný vztah k území ČR (pobývala tu pouze jako žadatelka o azyl v letech 2005 – 2007), je tento vztah dán u otce jejího dítěte, který na území ČR pobývá od dětství již osm let (podle jím uváděného údaje, Policií nezpochybněného) a má zde trvalý pobyt.

Námitka nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně by nemohla obstát, kdyby byl onen soukromý život představován jen nijak neformalizovaným citovým vztahem žalobkyně k panu A. E.; takové pouto totiž nelze považovat za natolik silné, aby zabránilo vyhoštění žalobkyně. Překážkou vyhoštění je však v daném případě právě společné dítě obou cizinců. Je zřejmé, že otce dítěte již k jeho původní vlasti nepojí žádné faktické pouto, resp. že jeho vztah k ČR je silnější než vztah k zemi původu (i s ohledem na to, že na území ČR pobývá otec dítěte již od útlého věku); není tedy reálné předpokládat, že by oba cizinci vedli rodinný život se svým dítětem na území Mongolska. Naopak se lze domnívat, že vyhoštěním žalobkyně z území ČR by byl rodinný život obou cizinců přetržen, což by pro vztah otce a dítěte – zejména s ohledem na věk dítěte – mohlo mít nevratné důsledky.

Soud dal tedy žalobkyni za pravdu v tom, že by vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života; napadené rozhodnutí proto zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení, v němž bude žalovaná vázána právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a žalovaná je tak povinna zaplatit jí náklady řízení o žalobě, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2000 Kč) a z odměny advokáta za dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a podání k soudu (2 x 2100 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč. Oba tyto úkony právní služby vykonal předchozí zástupce Mgr. Marek Sedlák, naproti tomu současný zástupce Mgr. Jiří Hladík neposkytl žalobkyni žádný úkon právní služby. Předchozí zástupce žalobkyně Mgr. Marek Sedlák je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 960 Kč odpovídající dani, kterou je tento zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobkyni náleží 7760 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 11. srpna 2011

JUDr. Eva Pechová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková