4 Cad 117/2008 - 35Rozsudek MSPH ze dne 29.07.2011


Číslo jednací: 4Cad 117/2008 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobkyně: L. J. – T. ( L. J. ), zast. zmocněnou E. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. X ze dne 5.8.2008,

takto :

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5.8.2008 č. X

s e zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhá včas podanou žalobou přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (dále také ČSSZ), jímž jí byl od 9.1.2002 snížen starobní důchod podle ust. § 29 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění a podle článku 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení č. 267/1997 Sb. ( dále jen „Smlouva“ ) a počínaje 1.4.2006 i s přihlédnutím k Nařízení Rady ( EHS ) č. 1408/71 a k Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ( dále jen „Nařízení“ ) starobní důchod.

Žalobkyně v žalobě uvedla, že nesouhlasí se stanovením výše starobního důchodu, když žalovaná vyšla ze skutečnosti, že doba pojištění činila 7 roků a 61 dnů. Podle názoru žalobkyně bylo rozhodnutí ze dne 19.12.2007 správné a nebyl důvod jej měnit.

Žalobkyně ještě v průběhu řízení před soudem požádala o nový přepočet starobního důchodu a zápočet 9. třídy, kterou absolvovala v roce 1960/1961, k čemuž předložila vysvědčení z deváté třídy v Praze – Holešovicích.

ČSSZ se k žalobě vyjádřila a poukázala na obsah správního spisu, z něhož vyplývá, že žalobkyně uplatnila dne 15.5.2006 žádost o starobní důchod. Uvedla, že má švýcarské občanství a zdržuje se ve Francii. ČSSZ hodnotila dobu pojištění získanou na území České republiky a na území Švýcarska dle potvrzení švýcarského nositele pojištění se závěrem, že žalobkyně nesplňuje podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. podmínku získání potřebné doby pojištění v délce 25 let, když získala celkově pouze 21 roků a 186 dnů pojištění.

Dne 20.6.2007 byla ČSSZ doručena žádost žalobkyně ze dne 11.6.2007, kterou se domáhala zhodnocení doby pojištění za péči o tři děti. Tato doba byla uvedena v žádosti o starobní důchod. Nato žalovaná vydala rozhodnutí ze dne 24.8.2007, kterým opět nevyhověla a žádost zamítla s odůvodněním, že k době péče o děti nelze přihlédnout, jelikož žalobkyně není českou státní občankou a na území České republiky nezískala alespoň deset let pojištění.

Žalobkyně podala dne 8.11.2007 žádost o přezkum rozhodnutí ze dne 24.8.2007, v níž uvedla, že má české občanství, což doložila listinou o udělení státního občanství ze dne 20.1.1992 vydanou Ministerstvem vnitra České republiky pod č.j. VSC/2-53/5698/89-1799. Na podkladě této skutečnosti, o níž ČSSZ nebyla dříve ze strany žalobkyně informována, vydala ČSSZ dne 19.12.2007 rozhodnutí, jímž žalobkyni od 9.1.2002 přiznala starobní důchod podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a podle článku 20 Smlouvy a počínaje 1.4.2006 i s přihlédnutím k Nařízení. Do výše starobního důchodu se promítl ten fakt, že žalobkyni byla zhodnocena jednak doba pojištění získaná na území ČR, pak doba pojištění získaná na území Švýcarska dle potvrzení švýcarského nositele pojištění ze dne 18.1.2007, a současně jako česká doba pojištění i doba péče o děti. Doba pojištění byla zhodnocena v celkovém rozsahu 11.374 dnů, z toho na území České republiky 6.433 dnů ( včetně doby péče o děti v délce 3.817 dnů ) a na území Švýcarska 4.941 dnů pojištění.

Dne 29.5.2008 obdržela žalovaná ČSSZ od švýcarského nositele pojištění potvrzení ze dne 15.5.2008, kterým přehodnotil dobu pojištění žalobkyně a na rozdíl od předchozího potvrzení datovaného 18.1.2007, z něhož žalovaná vycházela při vydání rozhodnutí ze dne 19.12.2007, o přiznání starobního důchodu, švýcarský nositel novým potvrzením uznává dobu pojištění na svém území nepřetržitě od 30.10.1968 až do 8.1.2002. Znamená to tedy, že dobu péče o dítě v rozsahu 3.817 dnů zhodnocenou žalovanou jako českou dobu pojištění pro zabránění jejímu duplicitnímu zhodnocení musí nyní žalovaná považovat za švýcarskou dobu pojištění, což se negativně odrazilo na výši starobního důchodu, jak se ukázalo v napadeném rozhodnutí, neboť na území České republiky získala žalobkyně v období od 1.9.1961 do 29.10.1968 dobu pojištění v rozsahu 2.616 dnů, t.j. 7 roků a 61 dnů pojištění. Tomuto rozsahu odpovídá i procentní výměra starobního důchodu vypočtená v souladu s článkem 20 bodu A Smlouvy, tedy výhradně v rozsahu odpovídajícím dobám pojištění získaným podle českých právních předpisů. Základní výměra starobního důchodu pak byla stanovena podle téhož článku 20, avšak bodu B Smlouvy ( v poměru dob získaných výlučně podle českých právních předpisů ke 30 letům pojištění ).

Jelikož došlo ke snížení výše starobního důchodu, což s ohledem na uvedené okolnosti nemohlo být přičteno žalobkyni k tíži, byla finanční úprava provedena v souladu s ust. § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. od nejbližší splátky, tedy po uplynutí období, za které již starobní důchod byl vyplacen.

Žalovaná uvedla, že postupovala zcela v souladu s platnými zákonnými předpisy, Smlouvou i Nařízením, a proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

Žalovaná se vyjádřila i k doplnění žádosti žalobkyně o započtení deváté třídy základní školy, kterou absolvovala v letech 1960/1961. Odkázala v této souvislosti na zákon č. 186/1960 Sb., který zavedl povinné školní vzdělávání devítileté od 28.12.1960. V této souvislosti zmínila i instrukci Ministerstva školství a kultury č. 19 č.j. 4741/59-I/2, která blíže upravila na devítiletou povinnou školní docházku postupně v období tří let. ČSSZ uvedla, že jako dobu pojištění je možno hodnotit studium na středních a vysokých školách v České republice a v žádném případě nelze hodnotit období povinné školní docházky a období školních prázdnin navazujících na ukončení období školního vyučování roku, v němž dítě dovrší poslední rok povinné školní docházky ( § 20 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění do 31.12.2009 ). Třebaže tedy žalobkyně ve školním roce 1960/1961, kdy ještě byla povinná osmiletá školní docházka, navštěvovala devátou třídu, je nutno tuto dobu včetně navazujících školních prázdnin až do 31.8.1961 považovat za dobu povinné školní docházky a nelze ji hodnotit pro nárok na starobní důchod.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který byl dán v době rozhodování správního orgánu ( § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále s.ř.s. ).

Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlas oba účastníci.

Městský soud v Praze vyšel z obsahu správního spisu a věc posoudil následovně:

Žalobkyně namítá skutečnost, že rozhodnutí žalované ze dne 5.8.2008 vychází z doby 2.616 dnů pojištění získaných dle českých právních předpisů, zatímco rozhodnutí žalované ze dne 19.12.2007 vychází z doby 6.433 dnů pojištění získaných dle českých právních předpisů. K této změně dle žalobkyně neexistuje žádný důvod; rozhodnutí ze dne 19.12.2007 bylo správné a nebylo nutné je jakkoli měnit.

Rozhodujícími právními předpisy pro posouzení této námitky jsou zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a Smlouva mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení č. 267/1997 Sb. (dále jen „Smlouva“), počínaje dnem 1. 4. 2006 též s přihlédnutím k Nařízení Rady (EHS) č. 1408/79 a k Nařízení Rady (EHS) č. 574/72.

Soud konstatuje, že rozdíl v době pojištění získané dle českých právních předpisů, který je mezi rozhodnutím žalované ze dne 19. 12. 2007, a rozhodnutím ze dne 5. 8. 2008, činí 3.817 dnů. Jak vyplývá z osobních listů důchodového pojištění, které jsou přílohou rozhodnutí, tato doba představuje dobu péče žalobkyně o tři děti, a to doby od 12. 4. 1969 do 28. 2. 1971, od 1. 8. 1971 do 30. 9. 1971 a od 1. 1. 1972 do 1. 7. 1980.

Výše důchodu se dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. skládá ze základní výměry a z procentní výměry. Základní výměra je dávkou ve smyslu čl. 20 písm. b), tedy dávkou, jejíž výše není závislá na délce pojištění, a stanoví se v poměru dob získaných výlučně podle českých právních předpisů ke 30 letům pojištění, nejvýše však do výše plné dávky. Procentní výměra je dávkou ve smyslu čl. 20 písm. a), tedy dávkou, jejíž výše je závislá na délce pojištění, a stanoví se výhradně v rozsahu odpovídajícím dobám pojištění získaným podle českých právních předpisů.

To, zda bude uvedená doba péče o dítě v délce 3.817 dnů považována za dobu pojištění získanou dle českých právních předpisů, je pro výši důchodu žalobkyně rozhodující.

Při určování procentní výměry důchodu totiž počet získaných celých roků pojištění vstupuje do výpočtu dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., když výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29, činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně.

Při určování základní výměry pak je dle čl. 20 písm. a) Smlouvy počet získaných dnů pojištění čitatelem, jenž je dělen počtem dnů odpovídajícím 30 letům pojištění, protože právě takto vypočteným poměrem je základní výměra důchodu dílčena.

Dle rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2007 doba pojištění získaná dle českých právních předpisů činí 6.433 dnů. Žalovaná ve správním řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí, vycházela mimo jiného z dokumentace zaslané švýcarským nositelem pojištění. Dle formuláře E 205 ze dne 18. 1. 2007, který byl žalované doručen dne 31. 1. 2007, nejsou uvedené doby péče o dítě považovány za švýcarské doby pojištění. Z toho důvodu byly předmětné doby posouzeny jako doby pojištění dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb.

Dne 29. 5. 2008 byl však žalované doručen nový formulář E 205 ze dne 15. 5. 2008, v němž jsou některé doby švýcarským nositelem pojištění oproti formuláři E 205 ze dne 18. 1. 2007 hodnoceny odlišně. Soud z uvedeného formuláře zjistil, že všechny předmětné doby švýcarský nositel pojištění hodnotí jako švýcarské doby pojištění.

Není možné, aby byla jedna doba hodnocena zároveň jako česká doba pojištění a zároveň jako švýcarská doba pojištění, a byla tak fakticky pro účely vypočtení důchodu započtena dvakrát. Z toho důvodu je třeba předmětné doby považovat za švýcarské doby pojištění. Jelikož rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2007 vycházelo z posouzení těchto dob jako českých dob pojištění a jelikož výše doby pojištění ovlivňuje výši důchodu, má tato změna hodnocení předmětných dob nutně dopad na výši přiznaného důchodu. Žalobkyni byl tudíž přiznán vyšší důchod, než jaký jí náležel.

Žalovaná tudíž postupovala v souladu s právními předpisy, když dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. snížila žalobkyni důchod, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.

Druhá námitka žalobkyně směřuje k tomu, že jí nebylo jako doba pojištění uznáno studium 9. třídy ve školním roce 1960 - 1961.

Pojištění jsou při splnění podmínek stanovených zákonem č. 155/1995 Sb. účastny osoby, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole nebo vysoké škole v České republice, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let (§ 5 odst. 1 písm. m/ zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání se přitom pro účely tohoto zákona považuje studium na středních a vysokých školách v České republice (§ 21 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona).

Za dobu pojištění se dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let. Těmito předpisy byly především zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a jeho prováděcí předpis, vyhláška č. 149/1988 Sb. Bez významu nicméně nejsou ani právní předpisy účinné v namítané době, konkrétně zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb. je třeba za dobu pojištění tedy považovat dobu studia po skončení povinné školní docházky. Dle § 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb. se studium započítává v rozsahu, v jakém se hodnotí jako soustavná příprava na budoucí povolání dle § 24, a za stejných podmínek. Dle § 24 vyhlášky č. 149/1988 Sb. se pak za soustavnou přípravu na budoucí povolání považuje studium na středních školách, a to nejdříve od počátku školního roku prvního ročníku školy (odst. 1 a 2). Za povinnou školní docházku byla považována i doba školních prázdnin navazujících na ukončení období školního vyučování školního roku, v němž dítě dovrší poslední rok povinné školní docházky, pokud nevstoupilo do trvalého zaměstnání, popřípadě nezačalo vykonávat jinou trvalou pracovní činnost (srov. § 25 uvedené vyhlášky).

Z právního předpisu účinného v rozhodné době (t. j. v letech 1960 - 1961), je zřejmé, že dle § 6 zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, byla od 1. 10. 1948 dobou zaměstnání doba přípravy na povolání po skončení povinné školní docházky studiem na výběrových a vysokých školách. Dle obou předpisů o sociálním zabezpečení tedy platilo, že pro účely důchodového zabezpečení bylo možné zohlednit pouze dobu studia na střední škole po skončení povinné školní docházky, resp. dobu studia na výběrové škole po skončení povinné školní docházky.

Soud musí tudíž odpovědět na otázku, jestli lze dobu od 1.9.1960 do 30.6., resp. 31.8.1961, po kterou žalobkyně navštěvovala devátý ročník školního vzdělávání, hodnotit z hlediska práva důchodového pojištění jako dobu studia na střední škole, nebo jako součást povinné školní docházky.

Dle zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon), poskytovaly základní všeobecné vzdělání osmileté střední školy nebo prvních osm postupných ročníků jedenáctileté střední školy. Dle § 4 tohoto zákona osmiletá střední škola poskytovala základní všeobecné vzdělání a připravovala pro povolání, odbornou školu nebo pro vyšší všeobecné vzdělání. Dne 28. 12. 1960 nabyl účinnosti zákon č. 186/1960 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon), který zavedl povinné školní vzdělání devítileté.

Jestliže bychom brali v úvahu pouze text těchto dvou školských zákonů, dochází v případě žalobkyně k jistému rozporu, a to k tomu, že podle zákona č. 31/1953 Sb. ukončila povinnou školní docházku ke dni 30. 6. 1960, avšak již o půl roku později – k datu účinnosti zákona č. 186/1960 Sb., tedy k 28. 12. 1960 – byla z hlediska zákona žákem, který ukončenou povinnou školní docházku neměl. Jak upozorňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2007 ve věci sp. zn. 6 Ads 99/2006, právě pro takové případy však Ministerstvo školství a kultury již dne 31. 1. 1959 vydalo instrukci č. j. 4741/59 - I/2, publikovanou ve Věstníku Ministerstva školství a kultury pod č. 19/1959, o zajištění přechodu na devítiletou povinnou školní docházku ve školním roce 1959/1960. Tato směrnice pak platila i v dalším školním roce (tedy 1960/1961), který je rozhodný pro posouzení případu žalobkyně, a to na základě instrukce ministerstva školství a kultury ze dne 4. dubna 1960, č. j. 12 021/60 - I/2. Na základě těchto směrnic (čl. I odst. 1) bylo stanoveno, že pro absolventy 8. tříd všeobecně vzdělávací školy, kteří ve školním roce 1959/1960 (resp. 1960/1961) nevstoupí do výběrových škol, do učebního nebo pracovního poměru, se zřizují 9. třídy základního školního vzdělání. Dikcí „nevstoupí“ tyto směrnice sledovaly pokrytí škály situací, která sahala od prostého faktu, že žáci osmé třídy neabsolvovali úspěšně výběrové (přijímací) řízení na střední školu, až po situace, kdy nechtěli v tomto školním roce z vlastního rozhodnutí na další školu či do pracovního poměru vstoupit. Šlo tedy svou povahou o fakultativní možnost prodloužení základní školní docházky, a to buď jako východisko z nouze (nepřijetí na střední školu), nebo jako dobrovolné setrvání v základní škole.

Mimo toho Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku podotýká, že dle obou školských zákonů účinných ve školním roce 1960/1961 bylo středoškolské studium (ať již v posledních třech ročnících jedenáctileté střední školy, nebo později na střední všeobecně vzdělávací škole) vázáno na přijímací (výběrové) řízení. Neexistoval tedy žádný automatický přechod mezi základním vzděláním (byť za účinnosti zákona č. 31/1953 Sb. mohlo být poskytováno v prvních osmi postupných ročnících jedenáctileté střední školy) a vzděláním středoškolským.

Na podkladě výše uvedeného soud uzavírá, že se v případě žalobkyně jednalo o docházku do 9. ročníku základního školního vzdělání ve smyslu výše uvedených směrnic. Okolnost, že 9. třída ve školním roce 1960/1961 nebyla povinnou, nezavdává příčinu, aby byla považována za 1. ročník střední školy. Žalobkyně tedy ukončila povinnou základní školní docházku po 8 letech, nevstoupila však po těchto osmi letech na výběrovou školu a pokračovala (dobrovolně) v docházce do 9. třídy základní školy.

Jelikož žalobkyně ve školním roce 1960/1961 pokračovala v základní školní docházce, nelze toto období, včetně navazujících prázdnin, tedy od 1. 9. 1960 do 31. 8. 1961, hodnotit z hlediska nároku na starobní důchod jako dobu pojištění.

Městský soud v Praze na základě shora uvedených skutečností neshledal námitky, které žalobkyně v žalobě uvedla, ani její žádost o započtení školního roku 1960/1961, důvodnými.

Soud proto žalobu zamítl podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované nenáleží podle zákona.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost do dvou týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze za podmínek stanovených v § 102 a násl. s.ř.s.

V Praze dne 29. července 2011

Mgr. Dana Černovská v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Helena Bartoňová