16 Az 41/2019 - 27Rozsudek MSPH ze dne 29.04.2020

16 Az 41/2019-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci

žalobce: B. B.,

nar., st. přísl. Republika Uzbekistán,
bytem,

zastoupen Mgr. Ing. Phan Kien Cuongem,
nar. ...,

adresa pro doručování V. 21/831, P. 1,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky,
Odbor azylové a migrační politiky,
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2019, č. j. OAM-75/ZA-ZA11-VL13-2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce namítá, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu mu byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta, znění je zmatečné a nevyplývá z něj, ke kterému vyjádření žalobce žalovaný přihlížel, jednotlivé informace jsou směšovány.

3. Dále vytýká rozpor s § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), skutkový stav věci nebyl zjištěn dle požadavků zákona. Žalovaný si také neopatřil dostatečné podklady. Žalovaný dále došel k nesprávným závěrům. Porušil tak § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu. Žalobce dále namítá nedostatky odůvodnění rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný rozhodoval v rozporu s ustanovením § 12 – 14b zákona o

azylu. Pokud odůvodnění neodpovídá požadavkům zákona, je nepřezkoumatelné. V této souvislosti došlo jak k porušení § 68 odst. 1 a 3 správního řádu z důvodu neadekvátního odůvodnění, tak k porušení § 46 správního řádu. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Porušen byl rovněž § 2 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán má dbát na to, aby nevznikaly při rozhodování neodůvodněné rozdíly.

4. Žalobce má za to, že mu měl být udělen azyl dle § 14 zákona o azylu z humanitárních důvodů. Důvody, které jej vedly k opuštění vlasti, jsou též dostačující k udělení azylu dle §12 zákona o azylu.

5. Žalovaný vyjádřil s žalobou nesouhlas. Uvedl, že žalobce žádá o mezinárodní ochranu již podruhé. Důvodem podání žádosti byly potíže žalobce ohledně jeho dluhu. Žalovaný je přesvědčen, že skutkový stav zjišťoval adekvátně, břemeno důkazní má zásadně žalobce, jeho povinností je sdělit, jaké skutečnosti považuje za důležité. Žalovaný má za to, že postupoval zcela v souladu s právním řádem a navrhl zamítnutí žaloby.

6. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: 7. Žalobce k žádosti uvedl, že je svobodný, bezdětný, nebyl politicky aktivní. Žádost podává ze stejného důvodu jako žádost předchozí, konkrétně z důvodu, že měl v Uzbekistánu nehodu a po ní po něm požadovali peníze a vyhrožovali mu, proto z vlasti odešel.

8. Při pohovoru žalobce uvedl, že svévolně opustil středisko v Zastávce, protože nevěděl, že se má vrátit. Jelikož mu nebyl doručen dopis, nevěděl o tom, jak bylo skončeno předchozí řízení. Od předchozího řízení nezaznamenal žádné změny. Ve vlasti měl nehodu, kvůli tomu po něm chtěli peníze, byl vydírán a byl i zbit. Neobrátil se však nikam o pomoc. Veškeré problémy, které ve vlasti žalobce pociťoval, byly se soukromými osobami v souvislosti s dopravní nehodou. Se stáními orgány problém nikdy neměl, bez potíží si též vyřídil vízum.

9. Součástí spisu je rozhodnutí z řízení o žalobcově první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Toto bylo zastaveno z důvodu podle § 25 písm. j) zákona o azylu, neboť nebylo možné zjistit pobyt žadatele a na základě zjištěného stavu věci rozhodnout. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí ze dne 29. 10. 2018 je dále zřejmé, že dle zjištěných informací žalobce opustil Přijímací a pobytové středisko Zastávka bez povolení dne 25. 10. 2008.

10. Dne 11. 7. 2019 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, kterým žalobci mezinárodní ochranu v žádné formě neudělil. 11. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který

tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný nenavrhli na jeho konání a soud jej též nepovažoval za nezbytné. 13. Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů: 14. Podle § 12 zákona o azylu „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“

15. Podle § 14 zákona o azylu „[j]estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“ 16. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

17. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „[z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“

18. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu „[p]ronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“

19. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu „[p]ůvodcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“

20. Žalobce předně namítal neurčitost výrokové části napadeného rozhodnutí. Podle § 68 odst. 1 s. ř. s. „rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012-57, uvedl: „Je třeba zároveň uvést, že konkrétní podobu výrokové části rozhodnutí, tedy např. její grafické či jiné rozlišení na záhlaví (návětí) a výrok (enunciát), zákon výslovně nestanoví. (…) Často správní orgány (ostatně i soudy, srov. též § 54 odst. 2 s. ř. s. a § 157 odst. 1 o. s. ř.) koncipují výrokovou část ze syntaktického hlediska jako jedinou větu, v jejíž uvozovací části sdělí označení správního orgánu, účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu a předmět řízení; tato část končí slovy „rozhodl takto“ (případně „vydal toto rozhodnutí“) a dvojtečkou. Po tomto

návětí (záhlaví) následuje samotný výrok či výroky rozhodnutí, včetně výroku o nákladech řízení a vedlejších ustanovení. Lze si ovšem představit, že by správní orgán nerozdělil výrok a návětí a všechny náležitosti výrokové části rozhodnutí požadované § 68 odst. 3 správního řádu by byly obsaženy ve výroku. I takový postup správního orgánu, pokud by nebyl na újmu srozumitelnosti rozhodnutí (viz níže), by byl v souladu se zákonem.“ (bod 16) V posuzovaném případě bylo z napadeného rozhodnutí jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení, neboť výrok napadeného rozhodnutí zněl: „mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákona o azylu“), se neuděluje.“

21. Žalobce namítá nedostatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť podle něj má žalovaný povinnost uvést, jakými podklady se při rozhodování řídil, jaký byly jeho úvahy, při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a též musí být zřejmé, jak se vypořádal s návrhy a námitkami žalobce.

22. Z odůvodnění rozhodnutí jsou výše uvedené skutečnosti zcela zřejmé. Žalovaný při rozhodování zohlednil informace zjištěné od žalobce a vycházel z aktuálních zpráv o situaci v jeho zemi původu. Vycházel u podkladů, jejichž výčet uvedl na straně 4 napadeného rozhodnutí. Tyto podklady zcela odpovídají požadavkům § 23c písm. c) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve vztahu ke shromážděným podkladům v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81 uvedl: „[p]ři používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Také těmto požadavkům podklady shromážděné žalovaným zcela vyhovují. Součástí spisu je též Informace MZV ČR č. j. 119896/2017 – LPTP ze dne 22. 11. 2017, která nezpochybňuje určitou formu policejního státu, ale zároveň konstatuje, že v případě návratu do země nehrozí občanům Uzbekistánu žádné zásadní nebezpečí, státní orgány se zaměřují pouze na nepřátele režimu. I z dalších zpráv vyplývá, že situace v Uzbekistánu se postupnými kroky spíše zlepšuje, jakkoli se stále nejedná o svobodnou zemi.

23. Rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné. Žalovaný zjistil stav věci způsobem, že o něm nelze mít důvodné pochybnosti. Žalobci byly kladeny otázky týkající se jeho pobytu v ČR, celá řada otázek se týkala také zjištění důvodů, proč odmítá návrat do vlasti, zda tam zaznamenal nějaké konkrétní obtíže, apod. Nelze také říci, že by žalovaný řízení vedl jakkoli jednostranně či neobjektivně. Žalobci byla umožněna součinnost, mohl se vyjádřit ke všem uvedeným skutečnostem nebo je doplnit. To však neučinil.

24. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce ohledně tvrzeného porušení zásady materiální pravdy, neboť žalovaný se dostatečně zabýval všemi tvrzeními žalobce a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Žalovaný dostatečně zohlednil individuální okolnosti případu.

25. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že zde nejsou žádné okolnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce nebyl ve vlasti nikterak politicky aktivní, nebyl ani členem žádné politické strany. Během řízení neuvedl, že by měl ve vlasti potíže týkající se uplatňování politických práv. Rovněž nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

26. Žalovaný se adekvátně vypořádal i s otázkou, jsou-li v případě žalobce dány důvody zvláštního zřetele hodné, avšak tyto důvody též neshledal. Zkoumal v této souvislosti situaci žalobce a konstatoval, že žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou, může si opatřovat

prostředky na své životní potřeby prací.

27. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005 č. j. 6 Azs 479/2004-41 „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ V usnesení č. j. 5 Azs 7/2019 – 36 ze dne 10. 10. 2019 Nejvyšší správní soud připomněl, že: „Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Současně podotkl, že břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně žadatele.“ Žalovaný na základě posouzení objektivních poměrů v zemi a možností žalobce uvedl, že tento měl a má možnost své problémy ohledně vydírání ze strany

soukromých osob řešit se stáními orgány. Této možnosti však nevyužil, neprokázal ani, že by byla situace natolik špatná, že by takové řešení bylo nemožné. K tomuto uvedl toliko, že se na státní orgány neobrátil, neboť mu bylo osobami, které jej vydíraly, řečeno, že v těchto orgánech „mají své lidi“, a takový postup by proto neměl smysl. Existence dluhu ve vlasti rovněž není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

28. Soud konstatuje, že institut mezinárodní ochrany lze použít pouze v odůvodněných případech. Představuje formu mimořádné pomoci lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí., nikoli poslední prostředek k zabránění opuštění území ČR. Není možné jej ani zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců, které upravuje zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Pokud má žalobce v úmyslu svůj pobyt v ČR opětovně legalizovat, bylo na místě, aby postupoval podle předpisů cizineckého práva, zejména dle uvedeného zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“

29. U žalobce nejsou splněny ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a), b) zákona o azylu. Žalovaný neshledal, že by žalobci mohlo ve vlasti hrozit nebezpečí vážné újmy, mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Možnost udělit žalobci doplňkovou ochranu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný rovněž neshledal, udělení podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu zde rovněž není naplněno, neboť vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

30. Soud z důvodů shora uvedených proto žalobu zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. 31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. dubna 2020

Mgr. Kamil Tojner v. r.

soudce