15 A 72/2019 - 64Rozsudek MSPH ze dne 29.04.2020

15 A 72/2019- 64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci

žalobce: T. F.

zastoupený Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Tyršova 1714/27 proti

žalovanému: Vysoká škola ekonomie a managementu, a.s. se sídlem Praha 5, Nárožní 2600/9a

o žalobě proti rozhodnutí rektora Vysoké školy ekonomie a managementu, a.s., ze dne 2. 4. 2019

takto:

I. Rozhodnutí rektora Vysoké školy ekonomie a managementu, a.s., ze dne 2. 4. 2019 o disciplinárním přestupku žalobce a rozhodnutí Vysoké školy ekonomie a managementu, a.s., ze dne 14. 2. 2019 o disciplinárním přestupku žalobce se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jakuba Vepřka.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí rektora žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí žalovaného o disciplinárním přestupku žalobce ze dne 14. 2. 2019 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a rozhodnuto tak, že se i) prvoinstanční rozhodnutí ve výroku 2. ruší, ii) žalobce se podmíněně vylučuje ze studia na Vysoké škole ekonomie a managementu (dále jen „VŠEM“) s tím, že pro podmíněné vyloučení se stanoví zkušební lhůta do ukončení studia žalobce v rámci bakalářského studijního programu na VŠEM; podmínkou pro osvědčení je včasné a řádné plnění všech studijních povinností studenta vymezených platnou právní úpravou a vnitřními předpisy VŠEM po stanovenou zkušební lhůtu, iii) v rozsahu, jímž se žalobce žádostí o přezkum domáhal zrušení prvoinstančního rozhodnutí v části výroku 1., se odvolání zamítá a prvoinstanční rozhodnutí se ve výroku 1. potvrzuje. Prvoinstančním rozhodnutím bylo konstatováno, že žalobce se dopustil dne 15. 12. 2018 úmyslného disciplinárního přestupku tím, že zajistil vyznačení své osobní přítomnosti na výuce v budově vysoké školy v Docházkovém registračním systému (dále též „docházkový systém“), aniž by nejméně v době od 9 do 9:30 hod. byl na výuce osobně přítomen. Za tento disciplinární přestupek byla žalobci uložena sankce – vyloučení ze studia.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že zjevně z důvodu vědomí si porušení povinností je v opravném prostředku nejprve radikálně navrženo zrušení prvoinstančního rozhodnutí a zastavení kázeňského řízení, aby následně přes upuštění od postihu byl navržen postih nejmírnější sankcí. Dále uvedl, že při rozhodování o vině škola vychází ze skutečnosti, že každý student, tedy i žalobce, byl seznámen s vnitřními předpisy vysoké školy, které jako absolvent základní a střední školy nutně minimálně v záležitostech evidence přítomnosti při výuce pochopil. S ohledem na žalobcem zvolenou cenovou úroveň je zřejmý i zištný účel zkreslení evidence přítomnosti při výuce. V rámci cenové úrovně Klasik student hradí administrativní poplatky za chybějící docházku nad rámec 10 % tolerance. Žalobce chtěl svým činem takto dosáhnout nižší výše administrativních poplatků za absenci na výuce. Z prvotní spontánní reakce žalobce na vyrozumění o zahájení disciplinárního řízení ze dne 20. 12. 2018 (dále jen „vyrozumění o zahájení řízení“) je zřejmé, že žalobce byl řádně vyrozuměn o zahájení řízení, a byl tedy i poučen o svých právech v řízení a byl mu poskytnut dostatečný prostor k obhajobě. Žalobce se k porušení základní povinnosti přiznal, byť jako výmluvu (jinak nelze jeho argumentaci vnímat) uváděl zdravotní či psychické problémy. Svou neúčast u projednání provinění žalobce omluvil, aniž by požádal o odročení termínu, popřípadě byť i jen naznačil zájem být přítomen a osobně se hájit. Argumentaci zpochybňující podmínky vedení disciplinárního řízení a vydání rozhodnutí, popřípadě jeho podobu, žalovaný označil jako účelovou a nepřiléhavou.

3. Souhlasil s tím, že z lékařské zprávy nijak neplyne závažnost problémů žalobce, existence akutního problému v době, kdy došlo ke skutku a především ani existence problémů jako takových, když zpráva potvrzuje pouze subjektivní stesky pacienta před praktickým lékařem. Podle žalovaného není uvěřitelné, že by žalobce byl ve stavu, který by mu znemožnil se z prezenčního systému odhlásit, pokud měl problémy a odcházel z výuky, na níž se prezentoval. V rámci přijímacího řízení žalobce potvrdil svou zdravotní způsobilost ke studiu na VŠ, přičemž žalovanému nebylo doručeno potvrzení o změně zdravotního stavu (před vyloučením ze studia), které by prokazovalo nemožnost dále ve studiu pokračovat.

4. Ze zjištění kontrolního orgánu, jehož složení je standardní, je zřejmé, že nikdo ze spolužáků ani z vyučujících přítomnost žalobce na výuce, popřípadě alespoň v budově nezaznamenal. Žalobci navíc nic nebránilo ani v tom, aby po opuštění místnosti či prostor vyvolávajících fobické stavy využil interního informačního systému školy, popřípadě svého telefonu a dodatečně se omluvil. To neučinil v řádu dnů, což zcela jednoznačně potvrzuje, že o zdravotní či psychický problém jako důvod nepřítomnosti na výuce předstíraný v obhajobě nešlo.

5. O vině žalobce nelze mít dle žalovaného pochybnosti. Žalobce se dopustil podvodného jednání se zištnými úmysly a hodlal svou vysokou školu poškodit. Jednal navíc způsobem, který narušuje citelným způsobem celkovou morálku na škole. Výraznější shovívavost by si patrně zasloužilo dospělejší a odpovědnější chování žalobce.

Protože však šlo o první prokázané a postižitelné disciplinární provinění, zmírnil žalovaný jinak pro žalobce fatální postih za současného potvrzení existence viny skutkem uvedeným v prvoinstančním rozhodnutí. Povaha jednání a především přístup žalobce po zjištění provinění však odůvodňují významnější preventivní působení i využití represivní role postihu. Rozhodnutí musí mít s ohledem na skutečnost, že nelze vyloučit ani vědomou součinnost jiné osoby na spáchání skutku, i obecně preventivní efekt. Jako přiměřenou sankci proto žalovaný zvolil podmíněné vyloučení ze studia. Akcentoval, že žalobce se nesporně vědomě, minimálně v nepřímém úmyslu zištně dopustil závažného disciplinárního přestupku a svého chování zjevně nelitoval. Napadené rozhodnutí je tedy nejen projevem aplikace platného práva, ale i projevem hledání spravedlnosti.

6. Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí uplatnil následující žalobní námitky:

7. V prvním žalobním bodě namítl procesní vady prvoinstančního i napadeného rozhodnutí. Uvedl, že disciplinární řízení nebylo zahájeno, neboť v rozporu s čl. 7 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Disciplinárního řádu VŠEM (dále jen „Disciplinární řád“) nebyl žalobci doručen návrh rektora na zahájení disciplinárního řízení, které proto proběhlo v rozporu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „ZVŠ“), které předepisuje, že disciplinární řízení je zahájeno seznámením se studenta s návrhem. Žalobce nebyl v rozporu s § 68 odst. 2 ZVŠ vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V rámci své repliky ze dne 5. 3. 2019 žalobce vyzval žalovaného, aby mu umožnil přístup do spisu týkajícího se disciplinárního řízení. Žalovaný na tuto žádost nereagoval a stále brání žalobci v realizaci jeho práva nahlížet do spisu. Disciplinární řízení proběhlo v rozporu s § 7 odst. 2 Disciplinárního řádu a § 69 odst. 1 ZVŠ v nepřítomnosti žalobce, přestože se řádně a důvodně omluvil. O disciplinárním přestupku nebylo rozhodnuto ve lhůtě podle čl. 7 odst. 8 Disciplinárního řádu.

8. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgán prvního stupně dospěl k nesprávným (neúplným) skutkovým zjištěním, neboť se dostatečně nezabýval věrohodností svědkyň Bc. K. H. a Mgr. P. D. a vyšel bez jakéhokoli hodnocení těchto důkazů z jejich svědectví. Obě svědkyně jsou zaměstnankyněmi žalovaného a dokonce sdílejí kancelář přímo s členkou disciplinární komise Bc. T. V., což může mít vliv na věrohodnost jejich svědectví. Prvoinstanční rozhodnutí obsahuje pouze odkaz na jediné ustanovení, tj. čl. 3 odst. 1 písm. b) Disciplinárního řádu žalovaného a neobsahuje informaci o tom, pod jakou skutkovou podstatu bylo jednání žalobce subsumováno, ani jaká povinnost stanovená právními předpisy nebo vnitřními předpisy žalovaného měla být žalobcem porušena. Podle žalobce rovněž nejsou právně podložené ostatní úvahy uvedené v prvoinstančním rozhodnutí. Absence právního hodnocení v prvoinstančním rozhodnutí způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.

9. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že identifikace skutku v prvoinstančním rozhodnutí je neurčitá a nedostačující. Ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí není uvedeno, jakým způsobem měl žalobce zajistit vyznačení své přítomnosti v systému, resp. z výroku nevyplývá, zda to byl žalobce, kdo osobně a zaviněným jednáním vyznačil v docházkovém registračním systému svou přítomnost, či zda zajistil, že toto vyznačení provedla 3. osoba. Z výroku I. prvoinstančního rozhodnutí vůbec nevyplývá, jakým způsobem se měl žalobce tvrzeného přestupku dopustit. Také je v tomto výroku nedostatečně uvedeno místo, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, nevyplývá z něj, co se myslí docházkovým systémem, kde se tento systém nachází a rovněž z něj vyplývá, kde konkrétně neměl být žalobce přítomen, když dle názoru žalobce nepostačí uvést, že nebyl přítomen na „výuce“. Skutek ve výroku I. tudíž není dostatečně jasně, přesně a srozumitelně a určitě definován, což způsobuje nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.

10. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl nepřiměřenost sankce s tím, že prvoinstanční rozhodnutí se nezabývá otázkou, proč byla aplikována automaticky nejpřísnější sankce v podobě vyloučení ze studia, když zde byla možnost alternativního řešení přestupku, například upuštění od uložení sankce, uložení napomenutí, uložení podmíněného vyloučení ze studia či prostá ústní domluva, které se zjevně pro přestupky, které materiálně i dle vnitřních předpisů žalovaného těsně naplňují skutkovou podstatu disciplinárního přestupku, nabízí. V této souvislosti poznamenal, že byl shledán vinným z přestupku, který odpovídá čl. 3 odst. 1 písm. e) Administrativního bodového systému VŠEM. Namítl, že takováto sankce nemůže mít výchovný i preventivní efekt, protože studenta nevede k jeho nápravě a k plnění jeho studijních povinností, ale okamžitě ukončuje jeho studijní činnost. Tato sankce má tudíž pouze efekt v podobě zcela nepřiměřené represe.

11. V pátém žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Uvedl, že není pravdou, že by obdržel návrh rektora na zahájení disciplinárního řízení. Žalobce předložil lékařskou zprávu poté, co obdržel vyrozumění o zahájení disciplinárního řízení, což je ovšem zcela logické, neboť toto oznámení bylo hlavním důvodem, proč si lékařské potvrzení zajistil, neboť chtěl v disciplinárním řízení prokázat důvody své nepřítomnosti na výuce. Důvody uvedené v lékařském potvrzení jsou relevantní. Pokud byl žalobce uznán vinným, že blíže neurčeným způsobem došlo k vyznačení jeho přítomnosti na výuce, neodpovídal tento stav realitě z důvodu nezaviněného jednání žalobce, který v době kontroly musel výuku dočasně opustit z důvodu panického ataku způsobeného úzkostným stavem, což prokazoval i přiloženým lékařským potvrzením. Tento důkaz však nebyl v řízení proveden a prvoinstanční rozhodnutí jej nijak nehodnotí. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán se vyjádřením žalobce vůbec nezabýval a s jeho obsahem se nevypořádal, což způsobuje nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí. Z prvoinstančního rozhodnutí nevyplývá, že by disciplinární komise při jednání zjišťovala skutečnosti týkající se charakteru jednání, jímž byl disciplinární přestupek spáchán, okolnosti, za nichž k němu došlo, způsobené následky, míru zavinění jakož i dosavadní chování žalobce a jím projevenou snahu o nápravu následku. Odůvodnění sankce v prvoinstančním rozhodnutí zcela absentuje. Stran následku tvrzeného jednání z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vůbec nevyplývá, v čem měl spočívat majetkový prospěch žalobce, ani jaká měla být jeho výše. Následky jednání se ve vztahu k sankci správní orgán dostatečně nezabýval, proto z prvoinstančního rozhodnutí nevyplývá, proč za tak bagatelní delikt byla uložena nejvyšší sankce v podobě vyloučení ze studia a proč nebyla uložena sankce mírnější. V případě disciplinárního přestupku se jedná o kategorii trestního práva v širším slova smyslu. Správní orgán tak má povinnost v rámci odůvodnění rozhodnutí o uložení sankce za přestupek zkoumat nejen formální znaky přestupku, ale také zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti neboli materiální stránku přestupku. Správní orgán v prvoinstančním rozhodnutí však vůbec neuvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že míra intenzity společenské škodlivosti jednání žalobce překročila hranici, kdy se dá vůbec hovořit o disciplinárním přestupku v materiálním smyslu. Žalobce má za to, že s ohledem na okolnosti případu nemůže vytýkané jednání materiální stránku disciplinárního přestupku naplnit. Správní orgán tudíž neměl disciplinární řízení vůbec zahajovat, popřípadě měl předseda disciplinární komise udělit žalobci napomenutí podle čl. 14 odst. 2 Disciplinárního řádu. Namítl dále, že správní orgán se v prvoinstančním rozhodnutí v rozporu s § 65 odst. 3 ZVŠ vůbec nezabýval dosavadním chováním žalobce, který byl z hlediska disciplinárního postihu zcela bezúhonný. V prvoinstančním rozhodnutí také absentuje zhodnocení projevené snahy žalobce o nápravu následků tvrzeného jednání. Žalobce se za svou nepřítomnost omluvil a zároveň škole nabídnul, že uhradí poplatek za administrativní úkon spočívající v absenci na výuce. Z chování žalobce je zřejmé, že samotné projednání disciplinárního přestupku povede k jeho nápravě. Byly proto naplněny podmínky pro to, aby bylo možné od sankce upustit podle čl. 4 odst. 2 Disciplinárního řádu a § 65 odst. 2 ZVŠ. Uvedené vady prvoinstančního rozhodnutí byly uplatněny v rámci odvolání žalobce.

12. V šestém žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost výroku I. a výroku III. napadeného rozhodnutí. Výrok I. napadeného rozhodnutí obsahuje nepodložené tvrzení o tom, že žalobce určité jednání spáchal a toto jednání je disciplinárním přestupkem. Takovýto výrok s ohledem na požadavky určitosti rozhodnutí v rámci správního trestání nemůže obstát. V současné době neexistuje žádné rozhodnutí o disciplinárním přestupku žalobce, „ke kterému došlo …“. To znamená, že rozhodnutí, které mělo být ve výroku 2. zrušeno, neexistuje. Výrok I. napadeného rozhodnutí je tak neurčitý a nepřezkoumatelný. Výrok III. naproti tomu obsahuje neurčité uvedení rozsahu, v jakém mělo být odvolání žalobce zamítnuto. Z obsahu tohoto výroku není vůbec postaveno najisto, zda se odvolání zamítá v rozsahu, jímž se žalobce domáhal zrušení uvedeného (neexistujícího) rozhodnutí, nebo v části tohoto rozhodnutí obsahující výrok I, či v části výroku I. tohoto rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že z výroku III. napadeného rozhodnutí nevyplývá, v jakém rozsahu bylo odvolání zamítnuto, je tento výrok neurčitý a nepřezkoumatelný.

13. V sedmém žalobním bodě žalobce namítl nepřiměřenost sankce uložené napadeným rozhodnutím. Tvrzené jednání naplňuje dle Administrativního bodového systému VŠEM těsně podmínky pro to, aby vůbec mohlo být disciplinární řízení zahájeno, přesto byl žalobci udělen druhý možný nejpřísnější trest, přičemž alternativní řešení přestupku se v tomto případě s ohledem na okolnosti případu zjevně nabízí. Uložená sankce ve spojení se zkušební dobou do konce studia navíc vzbuzuje u žalobce důvodnou obavu, že mu s ohledem na dosavadní postup VŠEM vůči jeho osobě nebude umožněno studium řádně dokončit, neboť dle Administrativního bodového systému VŠEM hrozí žalobci okamžité ukončení studia například již jen za pozdní provedení elektronického zápisu.

14. V osmém žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek odůvodnění. Uvedl, že ze subjektivního názoru odvolacího orgánu nevyplývá, jaký konkrétní následek měl být jednáním žalobce způsoben. V identifikaci následku tvrzeného jednání žalobce je proto prvoinstanční i napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. Nelze tak dospět ke konkrétnímu závěru o podmínkách, které byly zohledněny při ukládání sankce, mezi které se posouzení následků disciplinárního přestupku nepochybně řadí. Napadené rozhodnutí je tudíž v části týkající se uložené sankce nepřezkoumatelné.

15. Žalobce označil za nesporné, že byl vyrozuměn o nezákonném zahájení disciplinárního řízení, namítl však, že disciplinární řízení zahájeno nebylo, neboť žalobci nebyl v rozporu s čl. 7odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Disciplinárního řádu doručen návrh rektora na zahájení disciplinárního řízení, a žalobce tak nebyl s návrhem rektora na zahájení disciplinárního řízení doposud seznámen, což je základní podmínka řízení o disciplinárním přestupku v souladu s § 69 odst. 1 ZVŠ.

16. Žalobce rovněž namítl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, na základě čeho odvolací orgán dovodil, že z reakce žalobce ze dne 20. 12. 2018 vyplývá, že byl poučen o svých právech, a to zejména za situace, kdy žalobce nebyl poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a kdy žalovaný žalobci brání v přístupu k těmto podkladům.

17. Namítl dále, že disciplinární řízení proběhlo v rozporu s § 7 odst. 2 Disciplinárního řádu a § 69 odst. 1 ZVŠ v nepřítomnosti žalobce, který se řádně a důvodně omluvil, přičemž není podstatné, že neuvedl konkrétní termín, na který mělo být jednání z důvodu jeho nepřítomnosti odročeno. O možnosti reálné obhajoby žalobce proto nelze hovořit.

18. Namítl také, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se odvolací orgán nezabýval žalobcem předloženou lékařskou zprávou. Pokud by tomu tak bylo, zjistil by, že lékařem bylo diagnostikováno nepravé vertigo a úzkostné stavy žalobce. Nejedná se tudíž o „subjektivní stesky pacienta před praktickým lékařem“, ale o objektivní zjištění lékaře. Je-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, že „Není uvěřitelné, že by student byl ve stavu, který by mu znemožnil se z prezenčního systému odhlásit, pokud měl problémy a odcházel z výuky, na níž se prezentoval“ jedná se z hlediska logické a gramatické stavby věty i v kontextu celého napadeného rozhodnutí o nesrozumitelnou větu. Dovozování neexistence zdravotního problému žalobce pouze z absence následné omluvy je zjevně absurdní argumentací.

19. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem identifikoval okolnosti, na základě kterých dospěl k intenzitě ukládané sankce. Absentuje například uvedení konkrétního následku, kterého se měl žalobce dopustit, a také to, jakým způsobem byla zhodnocena snaha žalobce o nápravu. Kromě obecných floskulí (např. citelným způsobem narušení celkové morálky na škole; skutečnost, že nelze vyloučit vědomou součinnost jiné osoby na spáchání skutku) obsahuje odůvodnění napadeného rozhodnutí paradoxně pouze jednu konkrétní podmínku, na základě které byla sankce ukládána, a tou je bohužel skutečnost, že žalobce využil svého práva na obhajobu v podobě odvolání. To mu ovšem nelze za žádných okolností klást k tíži. Napadené rozhodnutí je tudíž stran ukládané sankce nepřezkoumatelné a výrok, jímž byla žalobci uložena sankce, je nezákonný. Z uvedeného plyne, že žalovaný se s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání v drtivé většině vůbec nezabýval a pokud ano, tak pouze povrchně, nezákonným a nepřezkoumatelným způsobem. Žalovaný také postupoval v rozporu s § 68 odst. 6 ZVŠ, neboť nepřezkoumal soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a vnitřními předpisy VŠEM.

20. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odmítl výhrady žalobce ohledně vyrozumění žalobce o zahájení řízení, popřípadě neumožnění účasti žalobce na projednání věci. Nesouhlasil též s výhradou směřující k údajné nevěrohodnosti doložení skutku či naznačované podjatosti členky disciplinární komise. Bylo by nelogické a nepraktické, aby plnění svých úkolů svěřila vysoká škola nějaké třetí osobě. Podobně jako zaměstnavatel kontroluje přítomnost na pracovišti svými zaměstnanci, vysoká škola k takovým úkolům využívá své pracovníky. Svědkyně nebyly v žádném poměru k žalobci a neměly ani žádný jiný zájem na tom, aby žalobci ublížily. Žalobce žádný věcný důvod ke zpochybnění jejich věrohodnosti neuvedl. Skutečnost, že v disciplinární komisi je za vysokou školu zastoupen její pracovník, také není ničím neobvyklým, nepřípustným či jinak budícím obavu z podjatosti. Žalobce tedy nenabídl žádný relevantní argument podporující důvodnost pochybností o věrohodnosti svědkyň a o nestrannosti rozhodování komise. Argumentaci žalobce označil žalovaný za ne zcela korektní a nemístnou, když žalobce svou nepřítomnost sám nezpochybnil a první rozhodnutí bylo ohledně sankce zrušeno a nahrazeno sankcí mírnější.

21. Žalovaný dále uvedl, že při rozhodování o vině škola vychází ze skutečnosti, že každý student, tedy i žalobce, byl seznámen s vnitřními předpisy vysoké školy, které jako absolvent základní a střední školy nutně minimálně v záležitostech evidence přítomnosti při výuce pochopil. S ohledem na žalobcem zvolenou cenovou úroveň je zřejmý i zištný účel zkreslení evidence přítomnosti při výuce, neboť neomluvená absence na výuce by měla negativní dopad na plnění podmínek zvolené cenové úrovně. Za podstatnou žalovaný označil skutečnost, že žalobce se na výuce neomluvil a neomluvil se ani v přiměřené době poté, kdy na výuce nebyl. První reakcí zmiňující zdravotní překážku byla až reakce na disciplinární řízení. Žalovaný to vnímá jako účelové chování sledující zakrytí původního podvodného jednání. Zdůraznil také, že žalobce nijak nevysvětlil vyznačení příchodu na výuku a nevyznačení odchodu, popřípadě absenci omluvy. Z prvotní nedatované spontánní reakce žalobce na vyrozumění o zahájení řízení je zřejmé, že žalobce byl řádně vyrozuměn o zahájení řízení, a byl tedy i poučen o svých právech v řízení. Záleželo jen žalobci, zda je využije, přičemž k tomu došlo až v rámci opravného prostředku. Žalobce, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k obhajobě, se k porušení základní povinnosti přiznal, byť jako výmluvu uváděl zdravotní či psychické problémy. Nic mu však nebránilo v tom, aby se včas omluvil. Žalobce potvrdil, že byl vyrozuměn o jednání komise, svou neúčast u projednání provinění omluvil, aniž by však požádal o změnu termínu, popřípadě alespoň naznačil zájem být přítomen a osobně se hájit. Za takové situace není důvodná žalobní argumentace popírající vyrozumění o zahájení disciplinárního řízení, popřípadě vyrozumění o jednání či zkrácení práva na obhajobu tvrzeným znemožněním osobní účasti u jednání komise.

22. Žalovaný dále konstatoval, že z předložené lékařské zprávy nijak neplyne závažnost žalobcových problémů, existence akutního problému v době, kdy došlo ke skutku ani existence vlastních zdravotních problémů jako takových. Navíc ze zjištění kontrolního orgánu je zřejmé, že nikdo ze spolužáků ani z vyučujících přítomnost žalobce na výuce, popřípadě v budově školy nezaznamenal. Žalobci nebránilo nic v ani v tom, aby po opuštění místnosti či prostor vyvolávajících fobické stavy využil interního informačního systému školy, popřípadě svého telefonu a alespoň dodatečně se omluvil. Žalobce ani v žalobě nezmiňuje, jaký problém jej postihl a jak jej řešil.

23. Žalovaný dále uvedl, že je-li zamítnuto odvolání v části směřující proti výroku o vině, která i v odvolání není vyvrácena, nijak tím nejsou porušeny právní předpisy či jiná pravidla. Uložení výchovné sankce s významným preventivním cílem je přiléhavé povaze jednání žalobce jak v podobě disciplinárního přestupku, tak i v podobě následné argumentace, z níž není patrna přílišná sebereflexe. Ani žaloba nepochopitelnou bagatelizací provinění nepotvrdila, že by si žalobce uvědomil, že udělal chybu, za kterou by měl nést odpovědnost.

24. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

25. Podle § 64 ZVŠ v relevantním znění disciplinárním přestupkem je zaviněné porušení povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy a jejích součástí.

26. Podle § 65 odst. 1 písm. b) ZVŠ v relevantním znění za disciplinární přestupek lze uložit podmíněné vyloučení ze studia se stanovením lhůty a podmínek osvědčení. Podle odstavce 3 uvedeného zákonného ustanovení při ukládání sankcí se přihlíží k charakteru jednání, jímž byl disciplinární přestupek spáchán, k okolnostem, za nichž k němu došlo, ke způsobeným následkům, k míře zavinění, jakož i k dosavadnímu chování studenta, který se disciplinárního přestupku dopustil, a k projevené snaze o nápravu jeho následků. Vyloučit ze studia lze pouze v případě úmyslného spáchání disciplinárního přestupku.

27. Podle § 68 odst. 1 písm. h) ZVŠ v relevantním znění vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech studenta ve věci disciplinárního přestupku.

28. Podle § 68 odst. 2 ZVŠ v relevantním znění účastníkem řízení o právech a povinnostech studenta podle tohoto zákona je pouze student. V řízení ve věcech podle odstavce 1 písm. a) až f) není vysoká škola povinna před vydáním rozhodnutí ve věci vyrozumět studenta o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a právo nahlížet do spisu náleží studentům až po oznámení rozhodnutí.

29. Podle § 69 odst. 1 ZVŠ v relevantním znění disciplinární řízení zahajuje disciplinární komise veřejné vysoké školy na návrh rektora, jestliže jde o projednání disciplinárního přestupku studenta, který není zapsán na žádné z jejích fakult, nebo děkana, jestliže jde o projednání disciplinárního přestupku studenta, který je zapsán na fakultě. Návrh obsahuje popis skutku, popřípadě navrhované důkazy, o které se opírá, jakož i zdůvodnění, proč je ve skutku spatřován disciplinární přestupek. Disciplinární řízení je zahájeno seznámením studenta s návrhem. O disciplinárním přestupku se koná ústní jednání za přítomnosti studenta. V nepřítomnosti studenta lze ústní jednání konat pouze v případě, že se k němu nedostaví bez omluvy, ačkoli byl řádně pozván. Rektor nebo děkan nemohou uložit přísnější sankci, než navrhla disciplinární komise.

30. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, přičemž opodstatněnými shledal následující tři žalobní námitky:

31. Se žalobcem je třeba souhlasit v tom, že správní orgán prvního stupně porušil ustanovení § 68 odst. 2 ZVŠ, neboť v souladu s tímto ustanovením žalobce nevyzval k možnosti nahlédnout do spisu a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z hlediska posouzení dopadů tohoto procesního pochybení na zákonnost napadeného rozhodnutí je podstatné, zda byl žalobce v důsledku této vady řízení zásadně zkrácen na svých právech. NSS v rozsudku ze dne 26. 5. 2016 č.j. 9 As 127/2015-68 totiž zdůraznil, že „(…) nikoliv každá vada řízení musí vést nutně ke zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem.(…) Vady řízení jsou obecně důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu dle § 78 odst. 1 s.ř.s. Judikatura správních soudů se však přiklonila k závěru, že ne každá zjištěná vada správního řízení bude mít tyto následky. Důvodnost žaloby může mít za následek pouze taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011 č.j. 2 As 60/2011-101).“ Přestože v posuzované věci byl žalobce (fakticky) seznámen s nosnými podklady rozhodnutí, resp. s důkazními prostředky již ve vyrozumění o zahájení řízení, musí soud na tomto místě konstatovat, že spisový materiál neobsahuje zápis z jednání komise ve smyslu čl. 7 odst. 7 Disciplinárního řádu zachycující průběh obligatorně konaného ústního jednání dle čl. 7 odst. 2 Disciplinárního řádu, při němž je komise povinna zjistit charakter jednání, jímž byl disciplinární přestupek spáchán, okolnosti, za nichž k němu došlo, zda disciplinární přestupek spáchal student a způsobené následky (viz čl. 7 odst. 6 Disciplinárního řádu). Žalobce tak byl reálně zbaven možnosti reagovat na tento nedostatek spisového materiálu, když v této souvislosti nelze přehlížet, že zejména výpovědi svědků (byli-li svědci u jednání skutečně vyslechnuti) musí být autenticky zachyceny tak, aby bylo zřejmé, jakou důkazní silou ovlivnily rozhodnutí správního orgánu, resp. jaký význam v souboru všech dalších (zřejmě již jen listinných) podkladů rozhodnutí tyto výpovědi měly mít. Jedině takový komplexně seznatelný podklad rozhodnutí by totiž žalobci dal prostor pro uplatnění celistvé a relevantní obhajoby. Žalobce se však nemohl vyjádřit ke skutkovému i právnímu významu podkladů a jejich úplnosti před vydáním rozhodnutí v prvním stupni a svou obranu (objektivně reagující jen na obsah odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí bez možnosti konfrontace jeho obsahu s podklady rozhodnutí) byl nucen uplatnit až v odvolání. Zároveň nelze přehlížet, že ani žalovaný v odvolacím řízení žalobci neumožnil, byť dodatečně, seznámit se s obsahem správního spisu, ačkoli žalobce toto pochybení správního orgánu prvního stupně výslovně namítal. Dlužno dodat, že žalovaný svou zjevnou pasivitu stran realizace práva žalobce nahlížet do správního spisu nikterak neobjasnil ani ve vyjádření k žalobě. Za této situace nelze než uzavřít, že správní orgány podstatným způsobem porušily ustanovení o řízení před správním orgánem, přičemž tato skutečnost měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

32. Opodstatněná je také námitka, že disciplinární řízení proběhlo v rozporu s § 7 odst. 2 disciplinárního řádu a § 69 odst. 1 ZVŠ v nepřítomnosti žalobce, který se řádně omluvil. Zásada ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kterou reflektuje právní úprava zakotvená v citovaném ustanovení § 69 odst. 1 ZVŠ a souladně s ní i interní předpis žalovaného, převádí do praktické podoby právo účastníka správního řízení na transparentnost projednání jeho věci. Přehlédnout přitom nelze, že disciplinární řád jako interní předpis žalovaného právo studenta být přítomen na projednání jeho disciplinárního přestupku nad rámec zákonné úpravy blíže konkretizuje tak, že v nepřítomnosti studenta může být disciplinární přestupek projednáván, pokud se student k jednání nedostaví bez omluvy, ačkoli byl k němu řádně pozván, nebo pokud student výslovně uvede, že se jednání nechce zúčastnit. V nyní posuzované věci žalobce v omluvě zaslané žalovanému výslovně neuvedl, že se jednání zúčastnit nechce. Ač má soud určité pochybnosti o skutečném úmyslu žalobce účastnit se ústního projednání jeho disciplinárního přestupku, neboť jím užitá formulace, že „se chce omluvit, že nebude moci být přítomen na jednání dne 17. 1. 2019…“ bez navazujícího požadavku na určení jiného termínu jednání spíše nasvědčuje tomu, že žalobce ve skutečnosti neusiloval o zachování tohoto svého práva, ale naopak implicitně akceptoval, že přestupek bude projednán v jeho nepřítomnosti, není soud oprávněn uchylovat se k nepodloženým spekulacím. Správní orgán prvního stupně měl obsahu omluvy žalobce věnovat patřičnou pozornost a v případně podobných pochybností, které vyjádřil soud, mohl a měl dotazem směřujícím na žalobce vyjasnit, zda žalobce kromě omluvy své neúčasti na jednání dne 17.1.2019 současně žádá o stanovení nového termínu ústního jednání či nikoli. V intencích čl. 7 odst. 5 Disciplinárního řádu však správní orgán prvního stupně nemohl bez dalšího uzavřít, že žalobce se nechtěl ústního jednání zúčastnit, neboť takové explicitní sdělení, resp. souhlas žalobce s konáním jednání v jeho nepřítomnosti neměl k dispozici. Pokud tak učinil, zatížil tím správní řízení podstatnou vadou, která měla za následek nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí a zároveň i napadeného rozhodnutí, které tuto vadu nereflektovalo.

33. Žalobci je nutno dále přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí, resp. i prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje informaci o tom, pod jakou skutkovou podstatu bylo jednání žalobce subsumováno a jaká konkrétní povinnost stanovená právními předpisy nebo vnitřními předpisy VŠEM byla žalobcem porušena. Správní orgány skutečně opomněly do výrokové části svých rozhodnutí pojmout právní kvalifikaci jednání žalobce, když se z hlediska vymezení disciplinárního přestupku omezily jen na popis skutku. Soud si je sice vědom toho, že zneužití studentského průkazu v souvislosti s registrací docházky podle čl. 3 odst. 1 písm. e) Administrativního bodového systému VŠEM je jediným tzv. administrativním úkonem v rámci výukových a zkouškových soustředění, který přiděluje „sankční“ body za jednání, kterého se dopustil žalobce, a tedy jedinou možnou právní kvalifikací posuzovaného skutku, když i žalobce tuto právní kvalifikaci sám v žalobě identifikoval (viz čtvrtý žalobní bod), avšak subsidiarita soudního přezkumu v zásadě vylučuje, aby soud za správní orgán vlastní interpretací skutkových okolností doplňoval náležitosti výrokové části správního rozhodnutí. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně přitom právní kvalifikaci skutku neuvedl ani v odůvodnění rozhodnutí. Jak vyplývá z rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 10. 2017 č.j. 4 As 165/2016-46: „Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí“ (poznámka: podtržení bylo přidáno soudem). Správní orgány obou stupňů ve výrokové části svých rozhodnutí neuvedly žádné ustanovení o právní kvalifikaci předmětného skutku a ani v odůvodnění prvoinstančního a napadeného rozhodnutí není skutek podřazen pod příslušnou právní normu upravující skutkovou podstatu disciplinárního přestupku. Absolutní absence právní kvalifikace vytýkaného protiprávního jednání ve výrokové části rozhodnutí je tedy chybou, která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zbývá dodat, že žalobce uplatnil obsahově totožnou námitku již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, žalovaný nicméně tuto relevantní výtku nevzal jakkoli v potaz.

34. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. zrušit pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož se vady řízení týkají primárně postupu správního orgánu prvního stupně, přistoupil soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s.ř.s. rovněž ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Na správním orgánu prvního stupně nyní bude, aby stanovil termín ústního jednání, k němuž žalobce řádně ve smyslu čl. 7 odst. 3 Disciplinárního řádu pozve, přičemž v nepřítomnosti žalobce přestupek projedná jen za předpokladu, že se žalobce k jednání bez omluvy nedostaví, popřípadě výslovně sdělí, se jednání zúčastnit nechce, byť soud vzhledem k uplatněné žalobní námitce nepředpokládá, že by žalobce hodlal tohoto svého práva vědomě nevyužít. Před vydáním rozhodnutí ve věci samé správní orgán prvního stupně žalobce vyzve, aby se seznámil s poklady rozhodnutí a vyjádřil se k nim a za tím účelem mu umožní nahlédnout do správního spisu. Dospěje-li správní orgán prvního stupně k závěru, že žalobce je vinen spácháním disciplinárního přestupku, neopomene ve výroku svého rozhodnutí uvést právní kvalifikaci skutku zakládajícího disciplinárně-přestupkovou odpovědnost žalobce.

35. Právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

36. Zbývající žalobní námitky soud neshledal důvodnými. Uvážil o nich takto:

37. Soud nepřisvědčil námitce, že disciplinární řízení bylo zahájeno v rozporu s čl. 7 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Disciplinárního řádu. Žalobce se mýlí, pokud zahájení disciplinárního řízení spojuje výhradně s doručením (samotného) návrhu rektora obviněnému. Žalobce nezpochybnil, naopak výslovně za nesporné označil to, že byl vyrozuměn o zahájení disciplinárního řízení. Ostatně i z jeho reakce učiněné prostřednictvím e-mailu (dále jen „e-mail“) adresovaného k rukám předsedy disciplinární komise VŠEM (dále jen „komise“) je zřejmé, že vyrozumění o zahájení řízení ze dne 18. 12. 2018 obdržel. Právní úprava zakotvená v § 69 odst. 1 ZVŠ a v souladu s ní i vnitřní předpis - Disciplinární řád VŠEM stanoví, že okamžikem zahájení disciplinárního řízení je seznámení studenta s návrhem. Soud ověřil, že obsahem vyrozumění o zahájení řízení byly skutečnosti uvedené v návrhu rektora, tj. popis skutkových okolností odůvodňujících podezření ze spáchání disciplinárního přestupku a označení důkazů k prokázání těchto relevantních okolností. Žalobce byl tudíž seznámen s návrhem rektora ve smyslu čl. 7 odst. 1 Disciplinárního řádu, neboť mu byl v intencích čl. 6 odst. 1 a 3 Disciplinárního řádu doručen návrh komise na zahájení disciplinárního řízení. Disciplinární řízení tedy bylo s žalobcem řádně zahájeno tak, jak předpokládá zákon i vnitřní předpis žalovaného, přičemž o disciplinárním přestupku bylo rozhodnuto ve lhůtě 30 dnů od dne zahájení řízení, a proto není důvodná ani námitka porušení lhůty pro vydání rozhodnutí podle čl. 7 odst. 8 Disciplinárního řádu.

38. Skutečnost, že správní orgán vycházel (též) z výpovědí svých zaměstnankyň, sama o sobě neznamená, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. že důkazní síla těchto podkladů rozhodnutí je automaticky devalvována v důsledku existence zaměstnaneckého poměru svědkyň k žalovanému. Žalobce svou námitku blíže nerozvedl, když zejména nepředestřel konkrétní okolnosti, jež by měly dokládat nízkou či zcela absentující věrohodnost vypovídajících svědkyň. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce byl ve vyrozumění o zahájení řízení žalovaným zpraven o důkazních podkladech vycházejících mj. též z výpovědí jmenovitě uvedených svědkyň. Současně byl vyzván, aby navrhl či předložil důkazy, kterými hodlá podpořit svá tvrzení. Žalobce měl tedy reálný prostor reagovat i na důkazní prostředky opatřené žalovaným a v případě, že to měl v úmyslu, mohl prostřednictvím relevantních důkazů zpochybnit jejich vypovídací hodnotu, což však neučinil. I přesto, že byl srozuměn s podklady rozhodnutí, neuplatnil žádnou skutkovou obranu, s níž by měl žalovaný konfrontovat svá zjištění. Není proto zřejmé, v jakém rozsahu či jakým způsobem se žalovaný neměl zabývat věrohodností svědkyň (a zatížit tak napadené rozhodnutí neúplným zjištěním skutkového stavu věci). Námitka nesprávnosti skutkových zjištění a absence právního hodnocení postrádá pro svou elementární nekonkrétnost věcné opodstatnění. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce svou nepřítomnost na výuce, resp. v budově školy v průběhu správního řízení nepopíral, neboť v e-mailu tuto skutečnost sám potvrdil a ani v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí nerozporoval, že výukovou místnost opustil před ukončením přednášky (fakticky již před zahájením výuky).

39. Soud rovněž nevešel na námitku, že vymezení disciplinárního přestupku neodpovídá požadavku jasnosti, přesnosti, srozumitelnosti a určitosti. Se žalobcem nelze souhlasit, že ve výroku prvoinstančního, resp. napadeného rozhodnutí není skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Soudu uniká smysl toho, proč by v popisu skutku muselo být uvedeno, kdo osobně a jakým způsobem vyznačil přítomnost žalobce na výuce, když podstatou skutku je skutečnost, že žalobce nebyl přítomen na výuce, ač byla jeho přítomnost v docházkovém systému vyznačena. Jinými slovy řečeno, zaviněné jednání (vyznačení osobní přítomnosti žalobce na výuce) mohlo být z logiky věci přičítáno pouze žalobci, neboť v opačném případě by nemohlo jít o disciplinární přestupek spáchaný žalobcem. Ostatně sám žalobce v e-mailu potvrdil, že po zaregistrování své přítomnosti „musel pryč“, tudíž ani on nezpochybnil, že osobně aktivoval svou prezenci na přednášce a že následně odešel ještě předtím, než výuka skončila. Z hlediska nezaměnitelné totožnosti skutku i jeho určitého a srozumitelného vymezení je zcela dostačující popis předmětného skutku uvedený ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí, který byl beze změny potvrzen v napadeném rozhodnutí. Žalobci též nelze přisvědčit, že v popisu skutku absentuje způsob, jakým se disciplinárního přestupku dopustil a že v něm není dostatečně uvedeno místo, kde mělo dojít k jeho spáchání. Žalobce spáchal skutek tím (způsobem), že „zajistil vyznačení své osobní přítomnosti na výuce (…), aniž by nejméně v době od 9 do 9:30 hod. byl na výuce osobně přítomen.“ Současně je evidentní, že skutku se žalobce dopustil na půdě VŠEM, tj. „v budově vysoké školy“. V této souvislosti není zřejmé, z jakého důvodu by mělo být toto místní vymezení skutku posouzeno jako nedostatečné, když k odpovědnosti za předmětný disciplinární přestupek mohl žalobce povolat jedině žalovaný nikoli jiný subjekt (jiná vysoká škola). Společně s časovým ohraničením skutku „v době od 9 do 9:30 hod.“ je skutek popsán jedinečně tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným skutkem. Soud dodává, že z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí dále vyplývá, že „žalobce nebyl zastižen ve výukové místnosti, kde probíhala přednáška studijního předmětu Obchodní právo“. Byť není tímto údajem vymezen skutek přímo ve výroku, tj. v závazné části správního rozhodnutí, lze jej vzhledem k výše uvedenému závěru o dostatečné identifikaci skutku vnímat jako fakultativní doplnění či upřesnění popisu předmětného skutku. I s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce si byl velmi dobře vědom toho, na jaké výuce nebyl přítomen (viz sdělení uvedené v e-mailu), ač svou přítomnost na ní v systému vyznačil, tedy popis skutku netrpí neurčitostí či nesrozumitelností, pokud odkazuje na nepřítomnost žalobce na výuce bez další specifikace místa, kde výuka probíhala. Za zcela nedůvodnou a ryze účelovou pak považuje soud námitku, že z výroku nevyplývá, co se myslí docházkovým registračním systémem a kde se tento systém nachází. Skutek, v němž je příslušným správním orgánem spatřováno naplnění skutkové podstaty (disciplinárního) přestupku, musí obsahovat popis těch skutečností, které jej odlišují od skutků jiných (srov. rozhodnutí NSS ze dne 15. 1. 2008 č.j. 2 As 34/2006-73). Funkce, jakou plní docházkový registrační systém vysoké školy, nepředstavuje skutkovou okolnost, prostřednictvím které by bylo třeba ztotožňovat daný skutek, neboť je sama o sobě svébytná (nezaměnitelná s jinou funkcí, resp. jiným systémem), přičemž žalobce byl evidentně s existencí docházkového systému seznámen, když sám uvedl, že svou přítomnost na výuce zaregistroval.

40. Pro správní řízení v obecné rovině platí, že řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně tvoří jeden celek (zásada jednoty správního řízení). Jelikož žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil (samostatný) výrok, kterým správní orgán prvního stupně žalobci uložil sankci (výrok 2. prvostupňového rozhodnutí), a znovu rozhodl o uložení jiné sankce (výrok II. napadeného rozhodnutí), je námitka, v níž žalobce brojí proti nepřiměřenosti sankce uložené prvoinstančním rozhodnutím, bezpředmětná, a její vypořádání soudem je proto nadbytečné.

41. Ze stejných důvodů je nutno odmítnout i námitku nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí v rozsahu, v němž žalobce oponoval pouze argumentaci uvedené v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, aniž by reflektoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto argumentaci rozvinul a doplnil. Jak totiž konstatoval NSS v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014 č.j. 6 As 161/2013-25 „Ve správním řízení přitom tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Zpravidla tento argument slouží k vysvětlení toho, proč může odvolací či rozkladový orgán nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje“. Pokud tedy žalobce namítal, že prvostupňový správní orgán nehodnotil předloženou lékařskou zprávu a v souvislosti s ní se nezabýval vyjádřením žalobce, nemůže taková námitka obstát, neboť žalovaný jako odvolací správní orgán provedl hodnocení obsahu lékařského potvrzení, a to i v kontextu vyjádření podaného žalobcem. Ve světle pojetí správního řízení jako celku nemůže rovněž obstát námitka, že se správní orgán nezabýval dosavadním chováním žalobce (jeho bezúhonností) či posouzením závažnosti jednání, neboť tyto úvahy jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí. Na tomto místě soud poznamenává, že i správní orgán prvního stupně určitou úvahu k intenzitě závažnosti jednání žalobce předestřel, byť jen ve velmi obecné rovině. Přehlédnout v tomto kontextu také nelze, že námitky, které jsou obsaženy v pátém žalobním bodě, se vesměs kryjí s odvolacími námitkami uplatněnými žalobcem ve správním řízení proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobce tedy do žaloby pojal i tu konfrontační linii, která směřovala výhradně proti obsahu prvoinstančního rozhodnutí, přičemž tak učinil bez argumentační návaznosti na to, jakým způsobem se s jeho odvolacími námitkami vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí.

42. Soud dále nesouhlasí s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí je ve výrocích I. a III. nepřezkoumatelné z důvodu neurčitosti. Pokud žalobce namítl, že znění výroku I. napadeného rozhodnutí: „Rozhodnutí Vysoké školy ekonomie a managementu ze dne 14. 2. 2019 o disciplinárním přestupku (…), ke kterému došlo dne 15. 12. 2018 tak, že jmenovaný zajistil vyznačení své osobní přítomnosti na výuce budově vysoké školy v Docházkovém registračním systému, aniž by nejméně v době od 9 do 9:30 hod. byl na výuce osobně přítomen, se ve výroku 2. ruší“ obsahuje neurčitou formulaci, která nepředstavuje žádný přestupek, jehož spáchání by mělo být žalobci prokázáno, z něhož by byl žalobce uznán vinným a k jehož realizaci mělo dojít, soud především odkazuje na výše uvedené vypořádání obsahově podobné žalobní námitky. Žalobce totiž ponechal tuto žalobní námitku bez bližší argumentace o tom, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje nedostatek určitosti výrokové části napadeného rozhodnutí. Pouhá proklamace, že žalobce disciplinární přestupek nespáchal, resp. že výrok napadeného rozhodnutí obsahuje nepodložené tvrzení o tom, že žalobce určité jednání spáchal, není způsobilá byť jen zpochybnit popis skutku ve výrokové části napadeného rozhodnutí.

43. Výrokem III. napadeného rozhodnutí žalovaný rozhodl tak, že „V rozsahu, jímž se žalobce žádostí o přezkum (odvoláním) ze dne 5. 3. 2019 domáhal zrušení shora uvedeného Rozhodnutí Vysoké školy ekonomie a managementu ze dne 14. 2. 2019 v části výroku 1., se odvolání zamítá a napadené rozhodnutí se ve výroku 1. potvrzuje“. Z takto koncipovaného výroku se zřetelně podává, že odvolání (v části) směřující proti výroku 1, jímž správní orgán prvního stupně definoval (popsal) skutek předmětného disciplinárního přestupku, bylo shledáno nedůvodným, a proto bylo odvolání zamítnuto a výrok 1. prvoinstančního rozhodnutí žalovaným potvrzen. Výrok 1. prvoinstančního rozhodnutí byl tedy napadeným rozhodnutím potvrzen jako celek, když současně výrokem I. napadeného rozhodnutí žalovaný zrušil, resp. změnil (pouze) výrok 2. prvoinstančního rozhodnutí, jímž správní orgán prvního stupně uložil žalobci sankci. Žalovaný tedy dílem potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, neboť se ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně o spáchání disciplinárního přestupku žalobcem, dílem prvoinstanční rozhodnutí změnil, když neshledal sankci uloženou správním orgánem prvního stupně přiměřenou a sám rozhodl o uložení jiného druhu sankce. Z výroků I. a III. napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, v které části bylo odvolání žalobce posouzeno jako nedůvodné (výrok III. napadeného rozhodnutí) a v které bylo shledáno důvodným (výrok I. napadeného rozhodnutí).

44. Skutečnost, že jednání, kterého se žalobce dopustil, naplňuje dle bodového systému jen těsně podmínky pro to, aby mohlo být disciplinární řízení zahájeno, nezakládá sama o sobě důvod posoudit uloženou sankci jako zjevně nepřiměřenou. Námitka, že žalobci byl udělen druhý možný nejpřísnější trest namísto alternativního řešení, v intencích takto obecně pojaté námitky vůbec neobstojí. Obava žalobce, že mu hrozí okamžité ukončení studia, pokud například provede elektronický zápis opožděně, resp. že mu s ohledem na dosavadní postup VŠEM nebude umožněno studium řádně dokončit, se míjí s okolnostmi, k nimž má správní orgán při úvaze o druhu sankce ve smyslu shora citovaného ustanovení § 65 odst. 3 ZVŠ přihlížet. Nadto žalobce takovou obavu ničím nepodložil, přičemž případné neomluvitelné zanedbání jeho studijních povinností lze jen stěží považovat za relevantní argument ve vztahu k přísnosti uložené sankce.

45. Soud dále na rozdíl od žalobce neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, pokud jde o identifikaci následku předmětného jednání. Žalobce sám v e-mailu přiznal, že jednal vědomě, neboť nechtěl dostat další pokuty. S tímto autentickým tvrzením žalobce koresponduje konstatování žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobce chtěl svým činem dosáhnout nižší výše administrativních poplatků za absenci na výuce. Nejedná se tudíž o pouhý subjektivní názor žalovaného, jak žalobce namítl.

46. Důvodná není rovněž námitka, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval obsahem předložené lékařské zprávy. Žalovaný především konstatoval, že z lékařské zprávy (fakticky se jedná o výpis ze zdravotní dokumentace žalobce) neplyne existence akutního problému žalobce v době, kdy došlo ke skutku. S tímto hodnocením se soud ztotožňuje, neboť v části lékařské zprávy označené: „Epikrisa závažných chorobných stavů“ je pouze uvedeno, že: „žalobce byl v roce 2018 vyšetřován pro stavy vertiga charakteru nestability, často po vynucené poloze u PC, v minulosti podobné stavy již 2011, kdy vyš. kardiologem – bpn, od té doby též na th autoimunitní ŠŽ, a v té době nasazen Cipralex, byl i na psychologickém vyš. jako lehká fobie“, v diagnostickém souhrnu pak lékařská zpráva uvádí: „přim. hypotyreóza, nepravé vertigo, syndrom bílého pláště, úzkostné stavy na medikaci SSRI“. Z lékařské zprávy skutečně neplyne, že žalobce byl v inkriminovaný čas stižen jakýmkoli zdravotním problémem, který ho měl „donutit“ opustit přednáškovou místnost, resp. budovu školy. Jinými slovy, žalobce nepředložil lékařskou zprávu, která by zachycovala jeho aktuální potíže související se stavem, který označil jako vrchol panické ataky. Soudu není rovněž jasná ani souvislost mezi tzv. nepravým vertigem (závratí) a úzkostnými stavy, jichž se žalobce dovolával v e-mailu, když nadto lékařská zpráva hovoří bez bližšího upřesnění toliko o úzkostných stavech na medikaci SSRI, nikoli o záchvatech paniky. Jakkoli nelze zpochybňovat objektivní zjištění učiněné lékařem, představuje žalobcem předložená lékařská zpráva pouze obecný pohled na jeho zdravotní stav a nedává žádnou relevantní odpověď na podstatnou otázku, zda byl skutečně nucen v důsledku zdravotních potíží odejít v inkriminovaný den z výuky před jejím skončením. Nikterak nelogická není podle názoru soudu ani věta uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že: „Není uvěřitelné, že by student byl ve stavu, který by mu znemožnil se z prezenčního systému odhlásit, pokud měl problémy a odcházel z výuky, na níž se prezentoval“. Vzhledem k tomu, že nepřítomnost žalobce na výuce byla prověřována a zjištěna v čase od 9 hod., kdy výuka měla začít, do 9:30 hod., je vskutku nanejvýš podivné, že žalobce evidentně záhy poté, kdy svou účast na výuce potvrdil, z výuky odešel bez odhlášení své prezence. V tomto kontextu není bez významu, že žalobce se chtěl vyhnout pokutě za nesplnění povinnosti účastnit se výuky (k čemuž se sám v e-mailu přiznal), tudíž jeho počínání zjevně nebylo ovlivněno (jen) případnou zdravotní indispozicí, ale též „racionálním“ úsudkem nepřiznat se k absenci na výuce. Na tomto místě soud považuje za potřebné doplnit, že tvrzení žalobce o náhlém úzkostném stavu vyvolaném primárně vydýchanými prostorami a větším počtem lidí v místnosti poněkud „pokulhává“ právě s ohledem na velmi krátký časový úsek, kdy se žalobce měl v prostorách přednáškové místnosti nacházet. Pokud výuka začala v 9 hod., přičemž zaměstnanci žalovaného prověřovali přítomnost přihlášených studentů na výuce již od 9 hod., musel by se žalobce na přednášku dostavit i z ní odejít ještě před jejím zahájením, tudíž zřejmě prakticky ihned po své registraci v docházkovém systému (žalobce přitom neupřesnil, s jakým časovým předstihem měl na přednášku přijít). Za takové situace je ovšem bez relevantních důkazů pochybné, zda velmi krátká přítomnost v místnosti může vyvolat záchvat úzkosti, který studenta donutí z místnosti odejít.

47. Přisvědčit nelze také námitce, že napadené rozhodnutí je stran ukládané sankce nepřezkoumatelné. Předně nelze přehlédnout, že žalovaný zohlednil skutečnost, že v případě žalobce šlo o první prokázané disciplinární provinění, a proto přistoupil k uložení mírnější sankce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je rovněž patrné, že materiální stránka, tj. intenzita společenské nebezpečnosti jednání žalobce, je naplněna právě jeho úmyslným podvodným jednáním, které mělo zištný cíl, jenž mohl žalovaného poškodit obcházením povinnosti uhradit pokutu za absenci na výuce, a které mohlo narušit celkovou morálku ve škole, neboť jednání žalobce mohlo sloužit jako špatný příklad pro ostatní studenty. Žalovaný se tedy zabýval následky, které žalobce svým jednáním mohl způsobit. Z těchto premis pak vyšel při rozhodování o uložení konkrétního druhu sankce, přičemž zdůraznil preventivní i represivní působení sankčního postihu. Soud zcela nerozumí tomu, co žalobce mínil, pokud namítl, že žalovaný nehodnotil jeho „snahu o nápravu“. Jestliže tím měl na mysli, že uhradí pokutu za absenci na výuce, nelze než konstatovat, že jde o povinnost, kterou musí tak či tak splnit, přičemž na podstatě jeho úmyslného podvodného jednání to nic nemění. Je ovšem otázkou, zda žalobce (v e-mailu) deklarovanou snahu o nápravu, tj. úhradu pokuty za absenci na výuce, chtěl skutečně realizovat. Z obsahu jeho podání ze dne 5. 3. 2019 totiž plyne, že v reakci na výzvu žalovaného k zaplacení dlužných studijních a administrativních poplatků v celkové výši 196.050,- Kč projevil „ochotu“ uhradit jen částku ve výši 20.000,- Kč odpovídající neuhrazené výši studijních poplatků za celou dobu standardního studia. Soud proto souhlasí se žalovaným, že žalobce se nesporně vědomě a se zištným úmyslem dopustil disciplinárního přestupku a svého chování nelitoval, když jím zvolený způsob obhajoby jako lítost či snahu o nápravu označit nelze.

48. Nutno též odmítnout zcela obecnou námitku, že žalovaný se v drtivé většině nezabýval odvolacími námitkami žalobce a pokud ano, tak pouze povrchně a nezákonným a nepřezkoumatelným způsobem, neboť této námitce chybí nezbytný skutkový konkrétní rozměr. Úkolem soudu není, aby za žalobce vyhledával, kterých nesprávností či opomenutí se správní orgán dopustil. Jak vyplývá z rozhodnutí NSS ze dne 14. 2. 2006 č.j. 1 Azs 244/2004-49, „(s)oudní přezkum správních rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.) se v souladu s dispoziční zásadou odehrává v mezích určitě a přesně stanovených; stanovit je náleží žalobci. Soudní řád správní neumožňuje soudům provádět jakýsi „obecný přezkum“; tj. zabývat se každým jednotlivým procesním krokem správního orgánu a věnovat se všem jeho dílčím hmotněprávním úvahám; to by popíralo smysl institutu žalobního bodu. Soud přezkoumává jen to, proti čemu žalobce řádně brojí, tedy to, co konkrétně a výslovně zpochybnil jak uvedením skutečností, tak snesením právních argumentů. Tato konkretizace je pak důležitá nejen pro soud, ale i pro žalovaného jako druhou stranu sporu. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou.“ Přezkumné řízení soudní je založeno na zásadě dispoziční, z níž vyplývá, že specifikace konkrétních důvodů nezákonnosti, popř. nicotnosti napadeného rozhodnutí je úkolem žalobce a nikoliv soudu, který není oprávněn k tomu, aby tyto důvody za žalobce sám vyhledával či domýšlel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

49. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci z procesního hlediska úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za každý z těchto úkonů právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3.100,- Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013]. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006) a částkou 1.428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 11.228,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jakuba Vepřka (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 29. dubna 2020

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu