13 Az 44/2019 - 97Rozsudek MSPH ze dne 21.01.2021

13 Az 44/2019- 97

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci

žalobce: A. T., narozený dne x. x. x

státní příslušností x
datová schránka: x

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne x č. j. x

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce v žalobě namítal, že napadané rozhodnutí chybně interpretuje zjištěné skutečnosti a nenaplňuje požadavky ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí je dle žalobce patrné, že je podaná žádost považována za účelovou, pročež žalovaný poukazuje na žalobcovu pobytovou historii, který na území České republiky vstoupil na základě legálního pobytového statusu, následně krátkodobě cestoval do domovského státu, a o mezinárodní ochranu požádal až po 18 měsících, v důsledku ztráty pobytu, jenž je v případě žalobce neslučitelný se skutečností, že byl dvakrát odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu podvodu. Žalobce k tomuto uvedl, že: “pokládá za logické a za přípustné, pokud předmětnou žádost podal až pod tíhou hrozícího vycestování do domovského státu, neboť v době legálního pobývání nebyl nucen žádat Českou republiku o jakoukoliv ochranu, a upozorňovat tak na své obavy. Žalobce intenzivně pociťoval pronásledování z důvodu náboženské příslušnosti v době pobytu v domovském státě, přičemž v době po přestěhování do České republiky obdobnému útisku nečelil, načež pokud podal předmětnou žádost až před koncem doby platnosti výjezdního víza, tak nikoliv z účelových důvodů, tj. z důvodu snahy o další legalizaci svého pobytu, nýbrž pod tíhou vycestování a s tím spojené hrozby pokračování v útisku a pronásledování. Obavy žalobce vyplývají ze skutečnosti, že se jako praktikující katolík oženil s muslimkou, což je v příkrém rozporu s Islámským právem. Pokud jde o Islámské právo Šaría, tak se jedná o normativní právní systém, který představuje právní autoritu pro každého vyznavače Islámu, přičemž jako oficiální právní úprava platí např. v Saudské Arábii či v Íránu. Ačkoliv je Kosovo sekulárním státem, který se neváže na konkrétní ideologii či náboženství, tak nelze přehlížet fakt, že jeho obyvatelé vyznávají z 96% Islám, oproti 3% zastoupení křesťanské komunity. Z ustanovení Koránu, súra 5, verš 5, pak vyplývá, že tento náboženský a právní systém zakazuje sňatky nemuslimů s muslimskými ženami, byť v opačném gardu je toto spojení přípustné.“ Pronásledování, kterému žalobce čelil v domovském státě, nepovažoval za momentální trend, ale naopak za stav vyplývající z oficiální náboženské normy, která sice není normou státní, avšak stále je normou, která působí na 96 % tamního obyvatelstva. Žalobce si byl vědom toho, že ne všichni kosovští muslimové dodržují pravidla Islámu, avšak podstatná část z nich k těmto pravidlům přihlíží, a pokud tato pravidla nedovolují sňatky katolíků s muslimskými ženami, a trestá je likvidačním způsobem, tak žalobce nebere výhružky týkající se uříznutí hlavy na lehkou váhu, a naopak za reálnou hrozbu, kterou navíc umocnil křest jeho staršího syna. Žalobce v této souvislosti vyhledal pomoc policejního orgánu, avšak tam zastání nenašel, neboť tamní policisté zastávali totožné názory, jako agresoři, kteří jej dohnali ke kontaktování policie. Pokud je v této souvislosti žalobci doporučováno, aby se zkusil na policejní orgán obrátit vícekrát, potažmo kontaktoval tamního ochránce lidských práv, tak žalobce uvedl, že ombudsman zastává toliko roli dohledu, nikoliv faktické ochranné síly, přičemž pokud jde o doporučení vícečetného kontaktování policie, tak žalobce po prodělaných zkušenostech pro něj jakékoliv další upozorňování na jeho problémy představovalo zvyšování hrozby, že deklarované výhružky budou uvedeny v realitu. Žalobce je tedy toho názoru, že mu hrozí pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu, z důvodu uplatňování náboženství, pro které mu měl být udělen azyl, potažmo přiznána doplňková ochrana, neboť množství výhrůžek a ústrků, kterým čelil v domovském státě ve svém souhrnu zvyšují intenzitu pronásledování, přičemž správní orgán posuzoval podanou žádost chybně, neboť jednotlivé výhrůžky posuzoval izolovaně, a žalobce diskvalifikoval z možnosti získat mezinárodní ochranu primárně s ohledem na jeho pobytovou historii, resp. na skutečnost, že byl dvakrát odsouzen pro spáchání úmyslných trestných činů, byť tato trestná činnost nikterak nesouvisela s prezentovaným azylovým příběhem, a byla spíše bagatelního rázu, neboť pokaždé spočívala v nehrazení nájemného za byt. Sekundárně žalobce napadl zmíněné rozhodnutí z důvodu nezjištěného skutečného stavu věci, neboť se rozhodnutí stran hodnocení bezpečnostní situace v domovském státě opírá o podklad pro vydání rozhodnutí nazvaný Informace OAMP Kosovo: Bezpečnostní a politické situace v zemi (str. 9 rozhodnutí). K tomuto žalobce sdělil, že pokládá za nepřípustné, aby podkladem pro vydání rozhodnutí byl důkaz z dílny samotného správního orgánu, neboť co se týče tohoto podkladu, tak je toho názoru, že má správní orgán postupovat tak, že nashromáždí relevantní důkazní materiál, a ten pak spravedlivě zhodnotí a přijme z toho vyplývající rozhodnutí. Nelze však postupovat tak, že sám správní orgán, tj. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, zpracuje podklad - „Informace OAMP", podle kterého rozhoduje, neboť tak fakticky dochází ke stavu, kdy správní orgán nevychází z objektivních a nezávislých podkladů, nýbrž ze svých vlastních úvah a ze svých vlastních názorů. Takovýto postup je dle názoru žalobce nepřijatelným, neboť odpovídá situaci, kdy by soud, rozhodující o správní žalobě nejprve provedl vlastní rešerši, v rámci které by již došel k závěru, a z této rešerše pak vycházel coby z podkladu pro vydání rozhodnutí. Dle žalobce lze připustit, pokud správní orgán vychází z podkladů Ministerstva zahraničních věcí, neboť se jedná o odlišnou instituci, která disponuje vlastním aparátem zastupitelských úřadů, diplomatů a analytiků, který může přijímat relevantní závěry. Nelze však připustit, aby správní orgán opíral vlastní meritorní rozhodování o podklady, které si před tím sám vytvořil. Skutečnost, že podkladem pro vydání rozhodnutí je dokument vytvořený týmž správním orgánem svědčí o neobjektivitě při posouzení situace žalobce, kdy již v době před vydáním rozhodnutí, tj. před možností vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí byl žalobci ze strany správního orgánu sdělen názor na situaci v jeho domovském státě.

3. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpověď žalobce a na vydané rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu, a proto na rozdíl od žalobce nepovažuje napadené rozhodnutí za vadné, nesprávné či nezákonné. Žalovaný trvá na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by jeho vycestování představovalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života a bylo tak v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

5. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání.

6. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 6. 2. 2018 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl, že má státní příslušnost Kosova, albánskou národnost, dorozumí se česky a albánsky. Vyznává katolictví, nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý a má tři děti, všichni žijí v České republice. Na území České republiky přicestoval 31. 8. 2016 přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Je zdravý, bez zdravotních omezení. O mezinárodní ochranu dříve nežádal, jako důvod své žádosti uvedl, že v Kosovu je náboženský problém, necítil se tam bezpečně, a proto žádá o azyl. Muslimům v Kosovu se nelíbilo, že si jako katolík vzal muslimskou ženu. Slýchal od nich, že tam bude mít problém, také v kostele měli problém s tím, že jeho žena je muslimka.

7. Při pohovoru dne 9. 2. 2018 sdělil, že se narodil v x, ale celý život žil v x, kde sdílel domácnost se svojí manželkou, jejich dětmi a jeho rodiči. Bydleli v rodinném domě, který vlastnila matka žalobce, asi před třemi nebo čtyřmi lety dům prodala. Otec již nežije, matka střídavě pobývá v České republice, Chorvatsku nebo Kosovu. Jeho bratr má již 10 let trvalý pobyt v České republice, žije v Praze a pracuje jako zlatník. Sdělil, že vystudoval vysokou žurnalistickou školu, pracoval jako novinář od roku 2002 do výjezdu z Kosova, a také jako moderátor v rádiu Alba. Do České republiky poprvé přicestoval asi v roce 2007 jako turista, aby navštívil bratra. Domníval se, že se do vlasti již nevracel a rovnou si zde vyřídil pracovní vízum a zůstal na území. Po téměř celou dobu svého pobytu bydlel a pracoval v Praze. Po vyřízení pracovního víza pracoval na Václavském náměstí jako zlatník, po pěti letech si s bratrem otevřeli vlastní zlatnictví. Asi po 5 - 6 měsících za ním přijela manželka a syn, zařídil jim vízum na sloučení rodiny, takže všichni společně žili na území České republiky, vzhledem předchozím k problémům v Kosovu žalobce nechtěl, aby tam zůstali. Když nepobývali v České republice, tak žili u jeho matky v Kosovu. Žalobce na území republiky pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu, když ukončil podnikání, tak si musel změnit účel pobytu, proto požádal o zaměstnaneckou kartu. Tehdy začaly jeho problémy, protože ve firmě, kde nově pracoval, měli exekuce a od té doby měl pouze překlenovací víza. Před dvěma lety žádal o trvalý pobyt a řízení trvá už dva roky. Byla mu udělena výjezdní víza, a sděleno, že má čekat v Kosovu, ale tam se on i děti necítí bezpečně. Muslimové údajně nejsou rádi, že si vzal za manželku jejich „sestru". Uvedl, že v Kosovu je 97% muslimů a jejich víra tyto věci nedovoluje. Dále je problematické, že manželka souhlasila se sňatkem v kostele, aby děti byly křesťané. Žalobce měl kolegu, se kterým byli kamarádi, studovali spolu vysokou školu, ale když se jeho kamarád dozvěděl, že si vzal za manželku muslimku, přestali se kamarádit. Na otázku, zda takové problémy měl během svého pobytu v Kosovu, uvedl, že potíže měl jen ve chvíli, kdy napsal nějaký článek, psal hodně o extrémismu a občas mu došla nějaká výhružná sms zpráva. Vážnější problémy začaly až po narození dětí, stále mu vyhrožovali, že se také musí stát muslimem a děti nesmí být křesťané, jeho staršího syna v Kosovu pokřtili. Vyhrožovalo mu hodně lidí, i lidé, kteří ho dříve znali. Měl strach o manželku a děti, když četl Korán, viděl, že muslimové to mají skutečně přikázané a jejich víra to nedovoluje. Lidé ve městě, kteří žalobce znali, mu říkali, že se stane také muslimem, jinak mu uříznou hlavu, nebo že jeho manželka je svině, že si ho vzala a půjde do pekla. Muslimové toto údajně začali praktikovat, měly toho být plné zprávy. Zmíněné incidenty řešil tak, že jednou byl na policii, ale policisté byli větší extrémisté než lidé, kteří mu vyhrožovali. Jeho situaci vůbec neřešili, a když jim sdělil, že mu takto někdo vyhrožoval, policista mu řekl, že ten člověk, který mu vyhrožoval, může být blázen. Policisté jsou podle žalobce ještě větší extrémisté, bratři těchto policistů odjeli bojovat do Sýrie. Křesťané v Kosovu jsou hodně věřící, v autě například vozí růženec, a žadateli se stalo, že mu rozbili okno v autě. Na následný dotaz, jak žadatel reagoval na odmítnutí policie zabývat se výhružkami, uvedl, že extrémisti jsou i ti policisté, údajně ukončí práci a jdou se v pátek modlit. V Kosovu je vše špatně, jako novinář tyto věci pozoroval a vyhýbal se konfliktům. Na otázku, zda v Kosovu měl i jiné problémy kromě verbálních výhružek, uvedl, že výhružky byly stále, vyhrožovali i jeho otci. Křesťané jsou menšina, i když se to vypadá, že víry jsou rovnocenné. Kvůli situaci v Kosovu vše prodali, nic už tam nemají. Stran otázky správního orgánu, zda došlo někdy k tomu, že by výhružky přešly do fyzické roviny, žalobce uvedl, že něčemu takovému nedával šanci, vyhýbal se problémům, protože věděl, že by to bylo špatné. Potom odcestoval do České republiky. Potvrdil, že nikdy neměl potíže se státními orgány Kosova. Do vlasti necestoval, pouze v případech, když bylo potřeba něco zařídit. Ve vlasti byl naposledy v roce 2016 v době, kdy jeho matka prodávala dům. Během svých cest pobýval v pronajatém apartmánu v Kline nebo Prištině, kde ho nikdo neznal , protože je to velké město, k dotazu zda by se mohl přestěhovat na jiné místo v Kosovu, kde ho lidé neznají, uvedl, že by to neriskoval, a vůbec o tom ani neuvažoval. Kosovo je dle žalobce velmi nebezpečný stát. O azyl nepožádal dříve, protože dříve situace nebyla v Kosovu až tak špatná, po válce tam byly jiné problémy. V době, kdy měl v České republice udělené vízum, neměl důvod žádat o azyl. O azyl se rozhodl požádat až v době, když věděl, že nezíská trvalý pobyt, a jeho zaměstnanecká karta byla zamítnuta. Místo toho aby riskoval cestu do Kosova, tak šel podat žádost o mezinárodní ochranu.

8. Správní spis pak obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 2. 2018, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 2. 2018, zprávu DPA – Kosovo ze dne 4. 9. 2016, zprávu Evropské komise – Kosovo ze dne 17. 4. 2018, hodnocení Kosova jako bezpečné země původu ze dne 22. 10. 2018, informace Ministerstva vnitra, informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky Kosovo – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 9. 1. 2018, výroční zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 29. 5. 2018, žalobou napadené rozhodnutí ze dne 17. 12. 2018 č. j.: OAM-132/ZA-ZA11-K02-2018.

9. Soud posoudil předmětnou věc následovně: 10. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

12. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

13. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

14. Podle ust. § 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu 1. Albánii, 2. Alžírsko, 3. Austrálii, 4. Bosnu a Hercegovinu, 5. Černou Horu, 6. Ghanu, 7. Gruzii, s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie, 8. Indii, 9. Island, 10. Kanadu, 11. Kosovo, 12. Lichtenštejnsko, 13. Makedonii, 14. Maroko, 15. Moldavsko, s výjimkou Podněstří, 16. Mongolsko, 17. Norsko, 18. Nový Zéland, 19. Senegal, 20. Spojené státy americké, 21. Srbsko, 22. Švýcarsko, 23. Tunisko, 24. Ukrajinu, s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů.

15. Městský soud v Praze má za to, že žalovaný řádně posoudil všechna tvrzení žalobce učiněná v průběhu správního řízení a svůj závěr v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil. Žalovaný se vypořádal s vyjádřeními žalobce jak ohledně výhrůžek ze strany soukromých osob, tak ohledně toho, že mu ze strany kosovských orgánů nebyla poskytnuta dostatečná pomoc. S posouzením žalovaného se zdejší soud ztotožňuje a odkazuje na něj.

16. Žalovaný se na str. 4 až 8 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil se ke všem skutečnostem, které žalobce uvedl při svém pohovoru, k důvodům, pro které podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Dodává, že z informací obsažených ve správním spise nevyplývá, že občan křesťanského vyznání, který uzavřel manželství s muslimkou, by měl být terčem pronásledování v domovském státě vzhledem k vyznávání jiné víry u obou manželů. Pokud jde o výhrůžky fyzickou likvidací, kterým žalobce čelil, žalovaný se i tímto tvrzením žalobce dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí. Poukázal především na to, že výhrůžky ze strany soukromých osob nejsou bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti žalovaný připomněl, že žalobce využil možnosti obrátit se na policii, ale pouze v jednom případě a na jedné konkrétní policejní stanici a po tomto pokusu svou situaci řešil tím, že se odstěhoval ze země původu. Zdejší soud se s tímto hodnocením žalovaného ztotožňuje a poukazuje na to, že aby mohlo být vyhrožování ze strany soukromých osob považováno za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, musely by žalobci odmítnout poskytnout ochranu státní orgány. To však v daném případě nebylo prokázáno, naopak žalobce se po jednom neúspěšném pokusu na policii již neobrátil a raději vlast opustil, nevyčerpal tak tedy veškeré možnosti ochrany v domovském státě. Městský soud v Praze k této problematice odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Konkrétně lze zmínit např. usnesení kasačního soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 4 Azs 147/2019-42: „Nejvyšší správní soud dodává, že možným pronásledováním ze strany soukromých osob v zemi původu a vlivem této okolnosti na udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle zákona o azylu v souvislosti s tvrzením o vysokých dluzích se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval (rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, či usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 Azs 10/2016 - 26). V této souvislosti shledal, že pouhou nedůvěru občana ve státní instituce zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu (rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, či usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 - 49). (…) U soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování, aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob přičitatelné státu, a tím azylově relevantní. K tomu, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, by stěžovatelka musela vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany. Jak již uvedeno, stěžovatelka se ani nepokusila této možnosti využít, přičemž neuvedla žádné konkrétní důvody, na základě kterých by jí měla být státními orgány taková pomoc odepřena (srov. též rozsudky ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, nebo rozsudku ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 Azs 12/2012 - 28).“ Závěry daného usnesení lze jistě aplikovat i na nyní posuzovanou věc, žalobce se nepokusil kontaktovat jiné policejní oddělení či jiný státní orgán. Nelze se tedy domnívat, že by v případě žalobce státní orgány odepřely poskytnutí ochrany, a že by tak obavy žalobce z výhrůžek ze strany občanů muslimského vyznání představovaly důvod pro udělení mezinárodní ochrany, resp. že by tyto skutečnosti měly vést k závěru, že v případě žalobce není Kosovo možné považovat za bezpečnou zemi původu.

17. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvádí, že „Pokud jde o tvrzení žadatele, který označil Kosovo za nebezpečný stát z pohledu radikalismu a extrémismu, který se v zemi zhoršuje, správní orgán předně poukazuje na skutečnost, že se žadatel zmínil o údajně zhoršené bezpečnostní situaci ve vlasti až na konci s ním vedeného pohovoru (v návaznosti na otázku správního orgánu, zda by svoje problémy ve vlasti mohl vyřešit přestěhováním v rámci Kosova), a bezpečnostní situaci ve vlasti v poskytnutí jím údajů k žádosti o mezinárodní ochranu neoznačil za důvod, pro který o ochranu požádal. Správní orgán se nicméně s ohledem na obavy žadatele z rostoucího extrémismu a radikalismu v Kosovu, seznámil s aktuálními informacemi o zemi jeho původu. V tomto ohledu plně odkazuje na Informaci Evropské komise: Zpráva o Kosovu 2018 ze dne 17. Dubna 2018, podle které země dosáhla pokroku v boji proti terorismu, včetně opatření pro řešení násilného extrémismu, radikalizace a pro zabraňování teroristickým bojovníkům v zapojování se do konfliktů v zahraničí. Dále byl zaznamenán pokrok ve vyšetřování a stíhání případů, v nichž figurují vysoce postavené osoby. Trestní zákoník Kosova obsahuje příslušná ustanovení pro boj s organizovaným zločinem, která jsou v zásadě v souladu s evropskými standardy. Největší důvěře v zemi se těší kosovská policie, jejíž příslušníci jsou dobře vybaveni a vycvičeni. Země dále přijímá několikaleté Strategie a akční plány pro boj s organizovaným zločinem, včetně plánů pro potírání obchodování s lidmi, kterým se zabývají Zvláštní státní zastupitelství a jednotlivá oddělení pro závažnou trestnou činnost. Zpráva sice připouští, že se státní orgány nadále potýkaly s problémem násilného extrémismu a radikalizace, nicméně jenom v roce 2017 bylo realizováno 61 % aktivit stanovených v akčním plánu pro prevenci násilného extrémismu a radikalizace vedoucí k terorismu. Správní orgán s ohledem na výše citované považuje Kosovo za objektivně bezpečnou zemi původu, kdy kosovské státní orgány aktivně dbají na dodržování základních práv a svobod svých občanů, a plně prosazují nezbytná opatřeni k eliminaci extrémismu a jiných protizákonných aktivit, a občané země se mohou s důvěrou obrátit na řádně fungující bezpečnostní složky. V případě jakýchkoliv subjektivně jmenovaným pociťovaných obav se žadatel může, jako kterýkoliv jiný občan, obrátit s důvěrou na kosovskou policii, která disponuje specializovanými útvary - např. pracovní skupinou na potírání korupce, nebo se obrátit na ombudsmana, který nadále posiloval svoji kapacitu pro přezkoumávání případů a stal se nejdůvěryhodnější institucí v Kosovu, jak vyplývá zvýše citované zprávy. Správní orgán v tomto bodu uzavírá, že subjektivně žadatelem prezentované hypotézy o obavách z rostoucího extrémismu v Kosovu, nelze podřadit pod azylově relevantní pronásledování, a důvody pro udělení azylu jsou v § 12 písm. b) zákona o azylu taxativně vymezeny.“ Kosovské státní orgány dle informací obsažených ve správním spise aktivně dbají na dodržování základních práv a svobod, tvrzení žalovaného, že policie je podobně extrémistická jako ostatní občané v místě jeho původu lze tedy považovat za zcela účelové. Sám žalobce ve své výpovědi uvedl, že během pobytu v Kline a Prištině neměl žádné problémy, může tedy využít možnosti vnitřního přesídlení a řešit případně své problémy s policií v těchto městech.

18. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018-33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude-li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“

19. Žalovaný se na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobce je dospělou, zdravou, plně právně způsobilou osobou, která byla a je schopna si zajistit prostředky na své životní potřeby prací. V České republice žije se svojí rodinou v Plzni, ale ani tato existence rodinných vazeb nezakládá předpoklady pro udělení humanitárního azylu, neboť se nejedná o důvod hodný zvláštního zřetele, rodinné vazby může žalobce realizovat i ve své vlasti. S ohledem na uvedené žalovaný konstatoval, že neshledal, že by v případě žalobce byly dány skutečnosti, pro které by bylo namístě udělit humanitární azyl podle ust. § 14 zákona o azylu. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, ve shodě s žalovaným pak má za to, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv. Ostatně žalobce v žalobě nenamítal, že by v jeho případě byly dány předpoklady pro udělení této formy mezinárodní ochrany.

20. Žalovaný se na str. 9 až 11 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Pokud jde o důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, z informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 1. 2018 „Kosovo“ – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ vyplývá, že kosovský právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin.

21. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, žalovaný poukázal na to, že žalobce dle svých sdělení neměl ve své vlasti problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Nebyl trestně stíhán, neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že by mu v případě návratu do Kosova reálně hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalovaný poukázal na skutečný záměr žalobce, kdy si tento chtěl legalizovat podanou žádostí pobyt na území České republiky, který mu byl ukončen vzhledem k páchání závažné trestné činnosti. Neshledal tedy, že byly naplněny důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.

22. K důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný s odkazem na informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 1. 2018 „Kosovo“ – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ konstatoval, že v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce v případě jeho návratu do vlasti ohrozit na životě a lidské důstojnosti. Žalovaný dále uvedl, že nebylo zjištěno, že by neudělením mezinárodní ochrany a vycestováním žalobce do země původu došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu tak nebyly dány.

23. Městský soud v Praze považuje dané odůvodnění za dostatečné a přezkoumatelné, ztotožňuje se s ním a plně na něj odkazuje.

24. Zdejší soud uzavírá, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu. Žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu). Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

25. Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabýval i tím, zda jsou v případě žalobce dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu (srov. str. 11 až 14 napadeného rozhodnutí). Pokud jde o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, žalovaný konstatoval, že kosovský právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, poznamenal, že žalobce neměl ve vlasti žádné problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami v míře odpovídající mučení či nelidskému zacházení či trestání, neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, dokazující, že konkrétně jemu v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země. Ze shromážděných zpráv o situaci v Kosovu nelze předpokládat, že by byl žalobce po návratu do vlasti za svůj pobyt v zahraničí jakkoliv postihován či ohrožen nebezpečím vážné újmy. V Kosovu neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce ohrozit na životě či lidské důstojnosti, žalovaný tak neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by případné vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky [ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu]. Zdejší soud se s tímto posouzením ztotožňuje a odkazuje na něj.

26. Vzhledem k tomu, že žalobce nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po vstupu na území České republiky, tak podle zdejšího soudu z okolností případu plyne, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, veden především snahou o legalizaci svého pobytu v České republice. Soud především upozorňuje na to, že žalobce pobýval na území České republiky 18 měsíců a žádost o mezinárodní ochranu podal dne 6. 2. 2018, tedy jeden den před posledním dnem platnosti výjezdního příkazu, který mu byl vydán s platností do 7. 2. 2018. Dále v této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017-66, ve kterém kasační soud uvedl: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“

27. Městský soud se dále zabýval tvrzením žalobce, který napadl procesní postup žalovaného, kdy žalobce považuje za nepřípustné, aby podkladem pro vydání rozhodnutí byl důkaz z dílny samotného správního orgánu. Soud zde odkazuje přímo na materiál „Informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky OAMP – Kosovo – Bezpečnostní a politické situace v zemi, ze dne 9. 1. 2018“, který je součástí správního spisu. V tomto materiálu je jasně obsažena informace o způsobu zpracování daného dokumentu na základě uznávaných a relevantních veřejně dostupných informací, které jsou v textu uvedeny ve formě poznámek a kompletního sezamu zdrojů, včetně internetových odkazů. Dále tato informace obsahuje údaje ohledně jejího vypracování, a to soulad s Pokyny EU pro zpracování informací o zemích původu a Zprávou EASO k metodice informací o zemích původu. Žalovaný je při vypracování vázán výše uvedenými postupy zpracování. Z uvedeného tedy vyplývá, že námitka žalobce týkající se nesprávného procesního postupu je nedůvodná.

28. Městský soud v Praze shledal, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v Kosovu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi žalobcova původu. Zjišťovány byly jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, tak okolnosti hovořící v jeho neprospěch. Dále zdejší soud konstatuje, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu). Žalovaný rovněž dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu). Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

29. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

30. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 21. ledna 2021

JUDr. Marcela Rousková, v.r.

samosoudkyně