11 A 193/2010 - 32Rozsudek MSPH ze dne 24.02.2011

11 A 193/2010 - 32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce I. V., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 6/1434, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 12, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7.8.2010, č.j.: CPPH-16032/ČJ-2010-004003

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké

policie, ze dne 7.8.2010, č.j.: CPPH-16032/ČJ-2010-004003, se zrušuje a věc se

vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soud určuje výši odměny zástupce žalobce Mgr. Eduarda Beneše, advokáta,

v částce 5.760,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze po právní

moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 26.8.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha (nyní Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy - dále jen žalovaný správní úřad), ze dne 7.8.2010, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 26/2008 s platností ode dne 21.3.2008.

Žalobce v podané žalobě namítl, že na základě uvedeného rozhodnutí byl umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé - Jezové. Žalovaný správní úřad porušil ustanovení § 2, § 3 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů a rovněž ustanovení § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce má za to, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, není řádně odůvodněno a neobsahuje všechny náležitosti, které rozhodnutí obsahovat má. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů rozhodnutí.

Žalobce namítal, že zákon o pobytu cizinců o náležitostech rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy mlčí. V intencích ustanovení § 177 správního řádu se základní zásady činnosti správních úřadů použijí i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije. Uvedený případ nastal v dané věci, když ve smyslu ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců se ustanovení správního řízení nevztahují na řízení podle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců. V rovině právních zásad je tak možné požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí o zajištění nalézt v zásadě rovnosti účastníků, o jejichž záležitostech se jedná a v zásadě možnosti přezkumu rozhodnutí správního úřadu soudem. Podle ustanovení § 180 správní řádu je povinnosti správního úřadu postupovat v otázkách, které nejsou zvláštním předpisem upraveny, podle správního řádu. Žalobce poukázal na judikaturu Krajského soudu v Plzni, podle níž rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu musí mít obdobnou strukturu, jak to vyžaduje ustanovení § 68 správního řádu a musí být dostatečně a konkrétně odůvodněno. Bez existence dostatečného a konkrétního odůvodnění rozhodnutí by nebyla zajištěna možnost obrany účastníka řízení, garantovaná článkem 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod, ani kontrola legálnosti postupu správního úřadu. Vzhledem k tomu, že náležitosti odůvodnění a požadavek na odůvodnění rozhodnutí o zajištění nejsou zákonem o pobytu cizinců explicitně upraveny a že jde o otázku, jejíž řešení je při vydávání rozhodnutí o zajištění cizince nezbytné, je navzdory ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců nutno, aby rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění nebo za účelem jeho předání nebo průvozu bylo řádně a konkrétně odůvodněno v intencích ustanovení § 68 odst.3 správního řádu. Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 2 As 80/2009 uvedl, že je-li cizinec zajištěn na účelem předání podle mezinárodní smlouvy, musí být zřejmé, že k předání podle smlouvy vůbec může dojít, je třeba podmínky dohody zkoumat již při rozhodnutí o zajištění a jejich splnění musí být z rozhodnutí zřejmé, přestože na řízení podle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců se správní řád nevztahuje.

Žalobce uvedl, že požadavky na předání žalobce za účelem výše označené dohody nejsou splněny a splněny být ani nemohou, neboť žalobce je občanem Ukrajiny a nikoli občanem Vietnamu, na který se tato dohoda vztahuje. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný žádným způsobem nezdůvodnil, proč občana Ukrajiny zajistil za účelem jeho předání do Vietnamské socialistické republiky.

Žalobce v podané žalobě rovněž namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť je zajišťován státní příslušník Ukrajiny za účelem předání podle dohody o vydání občanů Vietnamské socialistické republiky. Z tohoto důvodu žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 22.10.2010 vyplývá, že správní úřad přistoupil k zajištění cizince ze zjištěného skutečného stavu věci podle ustanovení § 129 odst.1 zákona o pobytu cizinců. U zajištění žalobce vycházel z uzavřené mezinárodní dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, kterou je Česká republika vázána. Žalobce nedisponuje žádným dokladem, prokazujícím jeho totožnost, pobýval na území České republiky bez oprávnění k pobytu a opakovaně v rozporu s dříve uloženým správním vyhoštěním. Ze způsobu jednání žalobce tak jasně plyne, že opakovaně vědomě porušoval zákon o pobytu cizinců a tím demonstroval neúctu k veřejnému pořádku České republiky a neochotu respektovat pravidla, ke kterým je vystaven.

Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že podle výroku rozhodnutí jde o zjevnou nesprávnost, podle níž byl žalobce zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky, o předávání a přebírání občanů obou států, má žalovaný za to, že nejde o žalobní námitku, která by mohla být úspěšnou. Zjevná nesprávnost nezpůsobuje ve svém rozsahu nezákonnost samotného rozhodnutí. Ze samotného spisového materiálu vyplývá, že správní úřad od počátku vede správní řízení s osobou ukrajinské národnosti, která pobývala na území České republiky neoprávněně. Tato skutečnost je deklarována samotnými správními úkony, které byly vedeny s účastníkem správního řízení a tuto skutečnost potvrzují i důkazní listiny, které jsou způsobilým podkladem pro zjištěný skutkový stav a tvořily dostatečný základ pro vydání napadeného rozhodnutí. Namítanou zjevnou nesprávnost tedy nelze chápat jako vadu, která způsobuje nezákonnou aplikaci ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců či jako procesní vadu, která má za následek nezákonné rozhodnutí o zajištění. Opravu zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení správní úřad napravil opravným rozhodnutím ze dne 11.10.2010, č.j.: CPPH-16032/ČJ-2010-004003.

Z obsahu předloženého spisového materiálu, předaného Městskému soudu v Praze žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce byl dne 6.8.2010 kontrolován hlídkou dopravního inspektorátu policie v Mělníce za přestupek na úseku dopravy. Hlídce se pokusil uniknout, nemohl se prokázat žádným dokladem totožnosti. Po následném předvedení na oddělení policie v Neratovicích uvedl jméno a datum narození, totožnost žalobce byla ověřena v dostupných systémech policie, přičemž bylo zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob s platností do dne 20.3.2017.

Oznámením o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění ze dne 7.8.2010 bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, který byl následně zajištěn a převezen na odbor specializovaných činností oddělení pátrání služby cizinecké policie v Praze.

Správní úřad následným šetřením zjistil, že žalobce přicestoval do České republiky dne 29.3.2004 na vízum, vydané za účelem zaměstnání s platností do dne 30.9.2004. Po skončení platnosti víza žalobce z území nevycestoval, ani si další pobyt nelegalizoval. Dne 5.8.2006 bylo žalobci uděleno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu tří let se stanovenou dobou k vycestování do dne 14.8.2006, ani na toto rozhodnutí však žalobce nereagoval vycestováním z území České republiky ve stanovené lhůtě a dne 13.3.2007 byl zajištěn hlídkou oddělení kontroly pobytu Policie České republiky Střední Čechy. Následně bylo žalobci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu deseti let, žalobce však z území České republiky nevycestoval ani poté, co byla zamítnuta jako pro nepřijatelnost žádost žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobce žádným legálním způsobem svůj pobyt na území České republiky nelegalizoval a až do svého zajištění pobýval na území České republiky neoprávněně.

Rozhodnutím, napadeným touto žalobou, ze dne 7.8.2010, č.j.. CPPH-16032/ČJ-2010-004003 byl žalobce zajištěn na účelem předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 26/2008 s platností od 21.3.2008.

Dne 11.10.2010 vydal žalovaný správní úřad opravné rozhodnutí, č.j.: CPPH-16032/ČJ-2010-004003, podle něhož byl text výroku napadeného rozhodnutí „zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 26/2008 s platností od 21.3.2008“ nahrazen textem „zajišťuje za účelem předání podle dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o předávání a přebírání osob, jejichž vstup nebo pobyt je na území druhého státu protiprávní, publikováno : Official journal 332, 18.12.2007, s platností od 1.1.2008.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané věci rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního úřadu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno podle ustanovení § 129 odst.1 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne 31.12.2010 Podle tohoto ustanovení policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území za účelme jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin a jde-li o průvoz leteckou cestou podle ustanovení § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

Zákon č. 326/1999 Sb. v hlavě XI upravuje několik typů zajištění cizince. Jedná se o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, zajištění cizince za účelem vycestování a zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu. Pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění podle ustanovení § 129 uvedeného zákona je rozhodující, že byl prokázán neoprávněný vstup nebo pobyt cizince na území České republiky a že má být předán podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství jinému státu.

Podle ustanovení § 168 zákona č. 326/1999 Sb. ustanovení správního řádu o správním řízení se nevztahují mimo jiné na řízení podle ustanovení § 129 téhož zákona. Podle ustanovení § 177 odst.1 správního řádu základní zásady činnosti správních orgánů, uvedené v ustanoveních §§ 2 až 8, se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.

V daném případě správní orgán napadené rozhodnutí o zajištění žalobce podle ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu odůvodnil a v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl skutková zjištění, která se vztahují k prvně uvedenému předpokladu pro zajištění podle ustanovení § 129, tj. k otázce neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky.

Městský soud v Praze považuje za nutné přisvědčit námitce žalobce, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádný relevantní údaj ohledně mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, podle kterého by měl být žalobce předán a případně zdůvodnění oprávněnosti tohoto postupu. Žalovaný správní úřad zcela zjevně pochybil, když ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce je zajišťován za účelem „jeho předání podle mezinárodní smlouvy na základě dohody mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 26/2008 s platností od 21.3.2008“. Přestože se správní úřad následně uvedené pochybení pokusil odstranit tím, že vydal opravné rozhodnutí ze dne 11.10.2010, jímž byl uvedený text nahrazen textem „zajišťuje za účelem předání podle dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o předávání a přebírání osob, jejichž vstup nebo pobyt je na území druhého státu protiprávní, publikováno : Official journal 332, 18.12.2007, s platností od 1.1.2008.“, má městský soud za to, že žalobní námitka, spočívající v tvrzení žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť je zajišťován státní příslušník Ukrajiny za účelem předání podle dohody o vydání občanů Vietnamské socialistické republiky, je důvodná.

I když na dané řízení nedopadají ustanovení správního řádu, je třeba dle názoru soudu vycházet ze základních zásad tak, jak jsou vyjádřeny v ustanoveních § 2 až § 8 správního řádu. Podle ustanovení § 2 odst.1 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

Pro splnění podmínky přezkoumatelnosti rozhodnutí má soud za to, že rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání musí obsahovat odkaz na konkrétní mezinárodní smlouvu nebo přímo použitelný právní předpis Evropských společenství, podle kterého má k předání dojít. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě sice uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí i ze soustředěného spisového materiálu je patrno, že vycházel z uzavřené mezinárodní dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o předávání a zpětném přebírání, kterou je Česká republika vázána, ovšem toto vyjádření nemůže nahrazovat nedostatky obsahu, především pak výroku správního rozhodnutí.

Jestliže tedy v daném případě k předání žalobce, za jehož účelem byl zajištěn, má dojít podle smlouvy, uzavřené mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou, bylo na správním orgánu, aby tuto smlouvu konkrétně uvedl, včetně závěru o tom, že předání žalobce podle této smlouvy je možné. Jestliže tak správní úřad neučinil, když ani v opravném rozhodnutí ze dne 11.10.2010 neuvedl žádné konkrétní skutkové či právní závěry ohledně odůvodnění závěru, že předání cizince podle této – opravené – smlouvy je možné, zatížil odůvodnění napadeného rozhodnutí vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Lze proto přisvědčit i druhé žalobní námitce o tom, že i když ze shora citovaného ustanovení § 168 zákona o pobytu vyplývá, že ustanovení správního řádu o správním řízení se na předmětné řízení nevztahují, nelze upustit od požadavku, aby zrozhodnutí vydaného správním orgánem bylo objektivně zjistitelné, podle jakých právních předpisů správní orgán postupoval a jakými úvahami se řídil při jejich výkladu. Uvedení těchto náležitostí je pak podkladem pro přezkoumání otázky, zda při vydávání rozhodnutí podle ustanovení § 129 odst.1 zákona o pobytu bylo v případě cizince postupováno v souladu s právními předpisy, tedy zda byl splněn i druhý požadavek, vyjádřený v uvedeném právním ustanovení.

Ze shora uvedených důvodů soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. pro vady řízení zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Na žalovaném správním orgánu nyní bude, aby při novém rozhodnutí vycházel z výkladu právních otázek, které Městský soud v Praze v odůvodnění tohoto rozhodnutí učinil. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobci, který měl ve věci úspěch, náklady řízení nevznikly, neboť byl rozhodnutím soudu osvobozen od placení soudního poplatku.

Odměnu opatrovníka žalobce, který byl pro toto řízení ustanoven rozhodnutím soudu, soud určil ve výši 5.760,- Kč za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání na výzvu soudu) podle ustanovení § 9 odst.1 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění, dále náklady hotových výdajů zástupce žalobce – režijní paušál za dva úkony po 300,- Kč ve smyslu ustanovení § 13 odst.3 této vyhlášky, celkem 4.800,- Kč. Dále soud přiznal zástupci žalobce jako plátci daně z přidané hodnoty právo na 20% daň z přidané hodnoty z takto zjištěné odměny v celkové výši 960,- Kč, neboť podle předloženého osvědčení je právní zástupce žalobce plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 5.760,- Kč.

Tato odměna bude vyplacena ve lhůtě stanovené ve výroku rozsudku krukám zástupce žalobce. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce byl pro toto řízení ustanoven rozhodnutím soudu, odměnu soudem ustanoveného advokáta platí stát (ustanovení § 35 odst.7 s.ř.s.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 24.února 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu