11 A 102/2010 - 50Rozsudek MSPH ze dne 17.02.2011

11 A 102/2010 - 50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce FTV Prima, spol. s r.o., IČ: 48115908, se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 24/132, zastoupeného Mgr.Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 16.2.2010, sp.zn. 2008/1170/vav/FTV, č.j. vav/625/2010,

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.2.2010,

sp.zn.2008/1168/vav/FTV, č.j.: vav/622/2010, se zrušuje a věc se vrací žalované

k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.640,-Kč do třiceti

dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr.Ludmily Kutějové,

advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 26.4.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu) ze dne 16.2.2010, jímž žalovaný správní úřad uložil žalobci pokutu ve výši 1.500.000,- Kč za tvrzené porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání), podle kterého je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Podle rozhodnutí žalovaného měl žalobce uvedenou zákonnou povinnost porušit tím, že zařadil obchodní sdělení na T-mobile, mutace 10, označené žalobcem jako sponzor reklamní znělky, do vysílání. Obchodní sdělení bylo zařazeno do vysílání programu Prima televize v premiéře v měsíci červnu 2008 celkem 30x. Žalovaný správní úřad ve výroku rozhodnutí konstatoval, že obchodní sdělení, které naplňuje definiční znaky reklamy, nebylo zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově odděleno od ostatních částí programu.

V bodě 2 podané žaloby žalobce poukázal na to, že o skutku, jak je specifikován ve výroku napadeného rozhodnutí, žalovaný správní úřad již dříve rozhodl rozhodnutím ze dne 24.3.2009, sp.zn. 2008/1170/vav/FTV, kterým žalobci uložil pokutu ve výši 1,500.000,- Kč. Proti tomuto původnímu rozhodnutí podal žalobce žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.12.2009, sp.zn. 9 Ca 197/2009, tak, že původní rozhodnutí Rady zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný správní úřad v důsledku zrušení původního rozhodnutí zrušujícím rozsudkem vydal dne 16.2.2010 v nynějším řízení napadené rozhodnutí.

Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno jak v rozporu s hmotným právem, dále proto, že napadené rozhodnutí anebo řízení, které jeho vydání předcházelo, trpí procesními vadami, přičemž jednotlivé vady v souhrnu i jednotlivě samy o sobě způsobují, že napadené rozhodnutí odporuje zákonu a je vadné.

V prvé žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaný správní úřad neúplně a nesprávně vyhodnotil povahu obchodního sdělení jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring. Podle názoru žalobce žalovaný správní úřad postupoval v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní úřad povinen i

bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. V posuzovaném případě sponzor, společnost T-mobile, naprosto zřetelně informoval diváka o existenci dohody o sponzorství prostřednictvím nápisu Sponzor reklamní znělky, přičemž takovou identifikaci sponzora akceptuje rovněž judikatura. Spojením obchodní značky T-mobile se sportem, jež dlouhodobě podporuje, je budováním dobrého jména T-mobile, což je zpravidla cílem sponzoringu. Obchodní sdělení nenaplňuje definiční znaky reklamy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, neboť obchodní sdělení zcela evidentně není určeno k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb společnosti T-mobile.

Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný správní úřad nesprávně uzavřel, že vzkaz nebyl oddělený od ostatních částí programu ve smyslu ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že obchodní sdělení odděleno nebylo, zatímco z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z obsahu správního spisu je zřejmé, že tomu bylo právě naopak. Vnitřní rozpor a rozpor s obsahem správního spisu činí podle názoru žalobce napadené rozhodnutí nesrozumitelným a zakládá vady napadeného rozhodnutí.

Žalobce dále namítl, že trestnost případného jednání žalobce zanikla v důsledku Směrnice o audiovizuálních službách s tím, že podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2007/65/ES ze dne 11.12.2007, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravující provozování televizního vysílání, podle jejíhož článku 3 odst. 1 členské státy uvedou v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto Směrnicí do 19.12.2009. Protože dne 19.12.2009 marně uplynula uvedená lhůta určená k transpozici Směrnice do právního řádu České republiky, podle názoru žalobce se ustanovení článku 3f Směrnice stalo přímo aplikovatelným, přičemž s ohledem na přímou aplikovatelnost Směrnice o audiovizuálních mediálních službách případná trestnost jednání žalobce za odvysílání spotu zanikla. Podle žalobce je v souladu se Směrnicí, je-li poskytnut příspěvek k výrobě či vysílání reklamních znělek a tím i celé audiovizuální mediální služby. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách jasně stanovila, že oznámení o sponzorování může obsahovat nepřímé pobídky k nákupu produktů dle článku 3 odst. 1 písm. b) Směrnice.

Žalobce namítl, že žalovaný správní úřad provedl výklad zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nepřípustně restriktivním způsobem a rovněž nepřípustně rozšiřujícím způsobem, když mezi příkladmo vypočtenými servisními informacemi je uvedena též časomíra ve vysílání sportovních pořadů; protože sportovní pořady zcela jednoznačně není možno podřadit pod pořady zpravodajské nebo politicko-publicistické, je zřejmé, že výklad podávaný žalovaným správním úřadem je nesprávný a nepřípustně restriktivní. Sponzorovat je možno jakékoli části televizního vysílání s výjimkou pořadů politicko-publicistických a zpravodajských.

Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu nepřezkoumatelnosti, neboť neobsahuje dostatečný náležitý popis skutku též ve výroku napadeného rozhodnutí, když v něm není uveden popis samotného skutku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem.

Žalobce rovněž namítl, že pokuta byla uložena po uplynutí prekluzívní lhůty jednoho roku počítané od doby, kdy se správní úřad dozvěděl o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let od doby, kdy k porušení povinnosti došlo. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu 4 ÚS 946/09 ze dne 11.1.2010, podle něhož je třeba přihlížet k činnostem výkonného orgánu, tj. úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání předcházejícímu zasedání žalovaného, na kterém bylo rozhodnuto o zahájení správního řízení, neboť je to právě úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který žalovanému správnímu úřadu zpracovává a připravuje podklady pro rozhodnutí. V posuzovaném případě byla žaloba proti původnímu rozhodnutí Rady podána dne 3.7.2009, čímž bylo zahájeno řízení podle ustanovení § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s. Písemné vyhotovení zrušujícího rozsudku bylo žalobci doručeno 22.1.2010. Prekluzívní lhůta tedy neběžela v období od 3.7.2009 do 22.1.2010, a proto žalobce uzavírá, že subjektivní jednoletá lhůta uplynula dne 3.2.2010, v době, kdy nastaly právní účinky napadeného rozhodnutí a pokuta byla žalobci uložena, tedy v době doručení napadeného rozhodnutí již subjektivní prekluzívní lhůta uplynula, a proto je napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem.

Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek náležitostí odůvodnění nepřezkoumatelné. V rámci tohoto žalobního bodu žalobce poukázal zejména na pochybení, spočívající v tom, že žalovaný správní úřad se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami žalobce uplatněnými v rámci správního řízení, zejména s námitkami týkajícími se problematiky oceňování sponzoringových vzkazů. Žalobce přitom poukázal na neodůvodněné rozdíly v posuzování typově totožných věcí, když žalovaná ve věcně související věci v rozhodnutí vydaném týž den, 16.2.2010, uložila žalobci pokutu za odvysílání obchodního sdělení T-mobile, mutace 9, s totožným obsahem, kdy finanční prospěch zhodnotil žalovaný správní úřad na částku 677.999,- Kč. Žalobci není zřejmé, jak žalovaný správní úřad dospěl k rozdílným údajům o agenturních datech. Žalovaný správní úřad při určování výše finančního prospěchu nezohlednil ani jeden z aspektů mechanismu výpočtu použitého společností TNS MEDIA INTELIGENCE a.s., z jehož ceníku vycházel, a totiž, že výpočty jsou provedeny pro stopáž minut 10 sekund vzkazu, neboť koeficient pro určení ceny vzkazu trvajícího 5 sekund, jako je tomu v posuzovaném případě, se nepoužívá. Pokud tedy žalovaný správní úřad už tento ceník použil, měl výsledné ocenění přepočíst s ohledem na uvedenou skutečnost. Žalobci není známo a ani na výslovnou žádost mu nebylo sděleno, jaké bylo zadání pro kalkulaci a otázka položená žalovaným správním úřadem dodavateli MEDIACOM Praha s.r.o. před zpracováním katalogových cen, kdo vlastně byl dodavatelem a kdo je vložil do spisu, zůstala nezodpovězena. Žalovaný správní úřad uvedené katalogové ceny přesto použil jako podklad pro rozhodnutí, přičemž nesdělil, z čeho žalovaná Rada relevanci katalogových cen ve světle vyjádření žalobce ze dne 9.2.2010 a 15.2.2010 a žalobcem navržených důkazů, které katalogové ceny vyvracejí, vlastně dovozuje. Skutečnost, že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny podklady pro rozhodnutí a že se žalovaný nevypořádal s námitkami a podklady předloženými v rámci správního řízení žalobcem, dále, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá obsahu spisu, to vše způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce dále v podané žalobě namítl, že žalovaný správní úřad postupoval při ukládání pokuty v rozporu s ustanovením § 61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, tzn. kritéria pro uložení a pro určení výše pokuty a některá kritéria vyhodnotil zcela chybně. Výčet kritérií uvedený v zákoně je taxativní a zákon o vysílání tak nedává žalovanému na výběr, zda při ukládání pokuty přihlédne k pouze zde uvedeným zákonným kritériím či bude rozhodovat o výši pokuty i s ohledem na jiné skutečnosti. S ohledem na to, že žalovaný správní úřad při rozhodování o výši pokuty přihlédl i k tomu, že žalobce dle žalovaného porušil povinnost dle ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání opakovaně, trpí napadené rozhodnutí nezákonností. Žalobce namítl, že žalovaný správní úřad chybně vyhodnotil kritérium závažnost věci, kritérium míry zavinění i postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu. Pokud žalovaný správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že je třeba přihlížet ke skutečnosti, že se v případě účastníka řízení nejedná o provozovatele televizního vysílání ze zákona, který má speciálním zákonem dánu povinnost vysílat ve veřejném zájmu a jeho odpovědnost daná tímto kritériem je proto ze samotné povahy veřejnoprávního média vyšší, pak žalobci není zřejmé, jak se tato úvaha promítla do stanovení výše pokuty v posuzovaném případě. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné, když žalovaný rozšířil taxativní výčet kritérií významných pro uložení pokuty a pro stanovení výše pokuty a s některými kritérii se naopak řádně nevypořádal.

Žalobce rovněž namítl, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadami správního trestání, když neprodleně po odvysílání obchodního sdělení neupozornil žalobce na možné porušování zákona, nestanovil mu lhůtu k nápravě a tím upřel trestu jeho preventivní funkci. Žalobce má rovněž za to, že žalovaný správní úřad porušil absorpční zásadu při ukládání pokut, když v rámci jednoho zasedání Rady dne 16.2.2010 byla ve vztahu k žalobci vydána kromě rozhodnutí o uložení pokuty v posuzované věci rozhodnutí o porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání a uložení pokuty v dalších 3 souvisejících řízeních za odvysílání spotu T-mobile, mutace č. 7, 8 a 9. V rámci jednoho zasedání tak Rada uložila za odvysílání spotů, které nesprávně posoudila jako reklamy, pokuty v souhrnné výši 4,100.000,- Kč, přičemž správní úřad je oprávněn za porušení povinností podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání uložit pokutu ve výši od 5.000,- Kč do 2,500.000,- Kč. Žalovaný tak v rámci jednoho zasedání rozhodl o uložení pokut ve skutkově obdobných věcech, přičemž všechny žalovanou vytýkané skutky se odehrály v měsíci červnu 2008, a to výrazně nad horní hranicí zákonné sazby. Kumulace pokut, jak je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uložila v napadeném řízení a v souvisejícím řízení, je tak ve výrazném rozporu s absorpční zásadou, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné.

V článku 6 podané žaloby žalobce navrhl upuštění od trestu, případně navrhl snížení uložené pokuty s tím, že přestože má za to, že se odvysíláním spotu nedopustil porušení zákona a že napadené rozhodnutí trpí procesními vadami, pro které je nezákonné, požádal soud v případě, že by se s námitkami žalobce neztotožnil, aby v rámci moderačního práva soudu od trestu upustil, případně aby pokutu snížil. Návrh na upuštění od uložení pokuty, event. na snížení pokuty, žalobce odůvodnil chybným posouzením otázky zavinění, právní nejistotou žalobce vycházející z nekonsistentního posuzování problematiky, na které napadené rozhodnutí spočívá, evidentní neúměrností výše pokuty v souvislosti s povahou věci a se zásadou cui bono (??), poukázal na nedůvodnost rozdílů ve výši uložených pokut za obdobné skutky, poukázal na to, že trestnost žalovanou tvrzeného jednání žalobce zanikla dle Směrnice o audiovizuálních službách a že byl porušen princip legitimního očekávání a porušena absorpční zásada při ukládání pokut.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 1.9.2010 vyplývá, že podle názoru žalovaného správního úřadu si Rada neklade za cíl otázky žalobce zodpovědět. Považuje za nezbytné poukázat na znění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, tzv. Směrnice televize bez hranic, která byla novelizována v roce 1997, přičemž tato vůbec neuvažuje výjimku ze zákazu sponzorování zpráv a pořadů s denními událostmi a je tedy zřejmé, že sponzorování tzv. servisních informací je jistou úlitbou tlaků provozovatelů vysílání. Sponzoring jako forma příspěvků je jedním z druhů reklamy. V případě vysílání však jsou pro sponzoring a reklamu upravena odlišná pravidla, přičemž není vyloučeno, aby označení sponzora obsahovalo reklamní prvky za předpokladu, že jako reklama bude odděleno od ostatních částí vysílání. Smyslem sponzorování ve vysílání je přispět na výrobu pořadů, s čímž je pro sponzora spjata možnost a právo prezentovat svou značku, firmu, produkt nebo službu a tím se vtěsnat do povědomí diváka. Provozovatel má povinnost takový pořad jako sponzorovaný označit. Provozovatel vysílání má ze zákona omezený čas, který může naplnit reklamou, jež je významným zdrojem finančních prostředků pro jeho provoz. Označování pořadů sponzory do tohoto omezení však nespadá, žalobce touto formou reklamní praktiky získává významné prostředky k přímému či nepřímému financování pořadů. Žalovaný v jednání žalobce shledal vedle porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání způsob obcházení zákona, kdy si fakticky navyšuje čas, po který do vysílání zařazuje reklamu a který je zákonem omezený. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje dovození, čím spot zařazený do vysílání naplňuje znaky reklamy definované zákonem, tedy veřejné oznámení určené k propagaci výrobků či služeb odvysílané na televizním programu.

Rada trvá na svém právním stanovisku, týkajícím se možnosti, resp. nemožnosti, sponzorování jednotlivých částí vysílání. Ustanovení zákona směřují k zákazu sponzorování jiných částí vysílání než pořadů, resp. jednotlivých servisních informací, které příkladmo uvádí. Reklamní znělka není ani pořadem, ani servisní informací a jako taková je tedy vyloučena jako předmět sponzorování. Skutek byl popsán v rozhodnutí naprosto nezaměnitelně co se týče obsahu, času, data a programu, kdy byla uvedena jak premiéra, tak jednotlivé reprízy. Danými údaji je skutek popsán určitě a jednoznačně, není možné, aby ve stejném čase, ve stejný den, na stejném programu mohl být vysílán jiný prvek programu či jiný pořad či reklama.

Rada vzala v potaz veškeré dokumenty, které žalovaný přiložil jako důkazy ve správním řízení, dané materiály se vyjadřují k oceňování spotů v rámci komerčního vysílání, nicméně z žádného z nich nebylo možno dovodit skutečnou cenu spotu a finanční prospěch účastníka řízení. Při ukládání výše pokuty měla Rada k dispozici agenturní ceny jako podpůrný údaj o možném zisku získaném z vysílání daných spotů. Z odůvodnění rozhodnutí a i z jiných úkonů Rady nelze dovozovat, že Rada kritérium finančního prospěchu posuzovala pouze podle těchto cen.

Ustanovení § 61 zákona o vysílání definuje kritéria pro ukládání pokut. Správní trestání a sankcionování pokutou je závažným rozhodováním, který správní úřad pečlivě zvažuje, přesto musí i v tomto hledisku figurovat prostor pro určitou míru správního uvážení. Podle názoru žalovaného zhodnocení všech kritérií odpovídá zákonu a je s nimi v souladu.

Tvrzení žalobce, že nebyl po odvysílání pořadů upozorněn na možné porušování zákona, je naprosto účelové. Rada již v roce 2006 vydala stanoviska k dané problematice, v nichž osvětlila, jaký je její právní pohled na věc. S těmito stanovisky se žalobce mohl, měl seznámit a podle všeho tak i učinil. Následně Rada přistoupila k ukládání upozornění na porušení zákona se stanovením lhůty k nápravě, avšak žalobce ani přes tyto výzvy neustal v daném jednání, a proto Rada začala následně ukládat pokuty. Takový postup je více než dostatečný k tomu, aby žalobce vyhodnotil situaci a zařídil se podle daných skutečností. Pokud jde o výši pokuty, Rada vychází ze zákonných kritérií, na základě kterých případy posuzuje. Přihlíží k míře zavinění, závažnosti věci apod. Jestliže provozovatel nebere zřetel na právní zhodnocení, preventivní opatření, je třeba přistoupit k represivní formě, kterou jsou právě pokuty. Jednotlivé spoty nespočívají pouze v odvysílání premiéry sdělení, ale také následných repríz. Rada vyhodnocuje dané spoty z měsíčních dat, které má k dispozici, věc hodnotí jako pokračující správní delikt v konkrétním období a po ukončení tohoto časového intervalu vyhodnotí relevantní data a výše pokuty se tak odvíjí také od počtu repríz, které byly na daném programu provozovatele vysílání uvedeny. Počet opakovaných uvedení spotu nebyl žalobcem v daném období nijak zpochybněn, je dostatečně určen a popsán skutek specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V daném případě nejde o dílčí jednání, ale o pokračující správní delikt v určeném časovém období. Žalovaný správní úřad je přesvědčen, že v případě deliktů páchaných prostřednictvím televizního nebo rozhlasového vysílání nelze aplikovat absorpční zásadu v žalobcem navrhovaném smyslu. Jednotlivé mutace spotů jsou považovány za samostatné skutky a jedná se o sdělení s jiným obsahem a v jiném čase, s jiným dopadem. Proto ani zde není prostor pro automatické spojování takových správních řízení.

Přestože žalobce neuznává společenskou škodlivost svého jednání, zákonodárci stanovili povinnost s ohledem na příjemce vysílání jako slabšího článku daného obchodního vztahu. Ten má být chráněn před přílišným vlivem reklamy, ať už kvantitativního nebo kvalitativního, tedy má právo minimálně vědět, jakou část programu sleduje. V daném případě podle názoru Rady dochází k porušení této skutečnosti: odvysílání reklamy, přestože jako taková označena není, čímž může dojít k vyššímu a silnějšímu ovlivnění diváka. Argumentace žalobce směřuje převážně k procesním námitkám, týkajícím se správního řízení, což dle názoru Rady v některých případech jde přes míru rozumného přístupu ke správnímu řízení. Žalobce se snaží chránit své zájmy na úkor zájmů spotřebitele, jednání žalobce tak hraničí se zneužíváním formalizovaného procesu, který brání Radě konat svou zákonnou povinnost dohledu nad vysíláním.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 30.7.2008 zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání správní řízení z moci úřední s provozovatelem celoplošného televizního vysílání, společností FTV Prima spol.s r.o., pro možné porušení ustanovení § 48 odst.4 písmene a/ zákona o vysílání, kterého se měl dopustit zařazením reklamy na T-mobile, mutace 10, označené účastníkem jako sponzor reklamní znělky, do vysílání programu Prima televize v premiéře dne 16.6.2008 v 18:54:28 hodin a posléze reprízované v měsíci červnu 2008 na programu Prima televize celkem devětadvacetkrát. Reklama trvá zhruba pět sekund, na obrazovce je vidět fotbalové hřiště, na kterém jsou fotbalisté v národních dresech. Každý z nich vykopává míč letící pryč ze stadionu. Jeden z míčů končí v otevřené dodávce malířů, kteří neskrývají fotbalové nadšení. Ve zvuku říká ženský hlas : „S T-Mobile jste fotbalu prostě blíž“. Po celou dobu spotu je v levém dolním rohu znázorněno logo společnosti T-Mobile a v pravé dolní části obrazovky text „sponzor reklamní znělky“.

Oznámení Rady o zahájení správního řízení ze dne 30.7.2008 obsahovalo rovněž písemné poučení účastníka řízení o jeho právech v průběhu správního řízení a žalobce byl vyzván, aby se ve věci vyjádřil k předmětu řízení a předložil smlouvy, na základě kterých byl poskytnut finanční příspěvek na konkrétní pořad, kterého se správní řízení týká.

Svého práva vyjádřit se k předmětu řízení využil žalobce vyjádřením, doručeným Radě dne 20.10.2008, v němž uvedl, že Rada měla k dispozici záznam pořadu od okamžiku vysílání. Namítl, že uplynula již tříměsíční prekluzívní lhůta podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání a protože správní řízení bylo zahájeno s odstupem více než tří měsíců po pořízení záznamu, tuto speciální preventivní funkci ztrácí. Žalobce namítl, že neexistuje žádný důvod pro odlišný postup vůči provozovatelům, kteří byli požádáni o záznam a vůči provozovatelům, u kterých Rada záznam pořídila sama, zejména v důležité otázce, jakou je posuzování existence trestností jednání. Dále žalobce shodně jako v podané žalobě namítl, že zákonodárce nestanovil kvantitativní omezení oznámení o sponzorování a nepřál si, aby byl provozovatel jakkoli omezován. Žalobce má za to, že může vysílat jakékoli množství sponzorských vzkazů u pořadů, proto neshledává žádný důvod, aby nesměl obdobné oznámení vysílat u jiné části vysílání. Znělka otevírající reklamní blok a znělka uzavírající reklamní blok mají samostatnou existenci, znělky k reklamnímu bloku nepatří, pouze jej uvozují či oznamují jeho ukončení. Obě znělky jsou obsahově celistvým útvarem, který divákům adresuje jasné a kompletní sdělení. Žalobce poukázal na to, že je zakázáno sponzorování pouze politicko publicistických a zpravodajských pořadů, zatímco u žádných jiných častí vysílání tomu tak není. Znělka, která divákům přináší zákonem předpokládaný servis, spočívající ve sdělení, že začíná či končí vysílání reklamy, je servisní informací.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uložila žalobci rozhodnutím ze dne 24.3.2009 pokutu ve výši 1.500.000,- Kč za porušení povinnosti, stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů ustanovením § 48 odst.4 písmenem a/ zákona o vysílání, k čemuž došlo zařazením uvedeného obchodního sdělení a jeho repríz do vysílání programu Prima televize.

Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno k žalobcem podané žalobě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.12.2009, č.j. 9 Ca 197/2009 - 45, věc byla vrácena žalované k novému posouzení.

Po vrácení věci soudem Rada posoudila věc znovu na 4.zasedání, kde byl proveden důkaz obrazově-zvukovým záznamem obchodního sdělení a dne 16.2.2010 vydala žalobou napadené rozhodnutí, jímž uložila žalobci pokutu ve výši 1.500.000,- Kč za porušení povinnosti, stanovené pro vysílání reklam a teleshoppingu ustanovením § 48 odst.4 písmenem a/ zákona o vysílání, k němuž došlo zařazením obchodního sdělení na T-mobile, mutace 10, označeného účastníkem jako sponzor reklamní znělky, do vysílání v premiéře v měsíci červnu 2008 celkem třicetkrát v konkrétních dobách vysílání, uvedených ve výroku č.2 napadeného rozhodnutí, to vše se závěrem, že Rada doplnila spis o údaje, které obdržela od společnosti TNS Media Inteligence a.s., která zajišťuje servis, zahrnující zejména poskytování dat, týkajících se komerčního vysílání na jednotlivých programech vysílání na českém trhu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání shrnula, že reklamní znělkou rozumí zvukově, obrazově či zvukově obrazové oddělení reklamy od ostatních částí programu. Reklamní znělka, vysílaná účastníkem řízení, není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písmeno l/ zákona o vysílání a není ani servisní informací ve smyslu ustanovení § 53 odst.2 téhož zákona. Pokud není reklamní znělka pořadem, pak nemůže být přímo nebo nepřímo financovanou formou sponzorských příspěvků ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písmeno s/ zákona o vysílání. Z tohoto důvodu Rada odvysílané obchodní sdělení posoudila jako reklamu podle ustanovení § 2 odst.1 písmeno n/ zákona o vysílání, na čemž nic nemění doplňkový text v reklamě uvedený – tj. text „sponzor reklamní znělky“. Obchodní sdělení nebylo na svém začátku ani na svém konci označeno jako reklama respektive nebylo zvukově, obrazově či zvukově obrazově odděleno od ostatních částí programu. Účastník řízení se tak dopustil porušení povinnosti, stanovené zákonem o vysílání, to jest zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově obrazově oddělené od ostatních částí programu.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 17.2.2011 zástupkyně žalobce odkázala v plném rozsahu na písemné vyhotovení podané žaloby a zdůraznila, že nejzásadnější námitkou je námitka, že odvysílaný spot nebyl reklamou. Již z popisu spotu vyplývá, že obsahem není upozornění ani lákání potencionálního zákazníka ke koupi výrobku nebo služby. V této souvislosti považuje žalobce za potřebné poukázat na rozhodnutí Rady ze dne 21.12.2010, sp.zn. 2008/1169/vav/FTV a sp.zn. 2008/1167/vav/FTV. Těmito rozhodnutími bylo zastaveno správní řízení v obdobných věcech. Jde o v podstatě shodné mutace odvysílaného spotu a rozhodnutí Rady by se nemělo navzájem lišit. Obdobně skutková jednání pak řešil Městský soud v Praze pod spisovými značkami 11 A 100/2010 a 11 A 101/2010, kde byla rozhodnutí Rady zrušena.

Zástupce žalovaného správního úřadu u jednání soudu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na písemné vyjádření k podané žalobě s tím, že žalobu nepovažuje za důvodnou.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska uplatněných žalobních námitek a při přezkoumání podané žaloby vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

V prvé žalobní námitce žalobce namítl, že žalovaný správní úřad neúplně a nesprávně vyhodnotil obchodní sdělení jako reklamu, ač měla být vyhodnocena jako sponzoring,

Podle ustanovení § 53 zákona o vysílání patří mezi povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání sponzorovaných pořadů povinnost označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Sponzorovat nelze politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Pořady nemohou být sponzorovány osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba nebo prodej tabáku nebo tabákových výrobků. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivněny sponzorem. Provozovatel vysílání je povinen zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány. Součástí sponzorování televizních a rozhlasových pořadů právnickými nebo fyzickými osobami, jejichž činnost zahrnuje výrobu nebo distribuci léčivých přípravků a léčebných postupů, nesmí být propagace léčivých přípravků nebo léčebných postupů vázaných na lékařský předpis v tuzemsku.

Městský soud při posouzení důvodnosti této žalobní námitky vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.11.2006, č.j.: 7 As 75/2005-57, dostupného na www.nssoud.cz, s nímž se zcela ztotožnil a v němž je Nejvyšším správním soudem řešena otázka, jakým způsobem může (a naopak nesmí) vypadat sponzorský vzkaz. Tato otázka je klíčová i pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí v této projednávané věci. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku deklaroval, že základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobku (takzvaný goodwill). Tento účel slouží jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování. Sponzorováním si sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi

konkrétního výrobku. Pokud by však ke koupi určitého výrobku sponzora pořadu vybízel sponzorský vzkaz, nejednalo by se již o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu. Nejvyšší správní soud dovodil, že obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou či známkou služeb identifikující sponzora, což jsou prvky výslovně zmíněné v ustanovení § 53 odst.1 zákona, ale též dalšími prvky, neboť zákon v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak může být například označení (jméno) výrobku sponzora pořadu nebo slogan, tj. určité slovní spojení, charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Takové slovní spojení může být předmětem známkoprávní ochrany. Klasickým příkladem sponzorského vzkazu, vytvořeného podle zákona o vysílání, tak dle Nejvyššího správního soudu bude grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku, doprovázená sloganem, charakterizujícím sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu. V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými výrobky či nějaký reklamní příběh, tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.

Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že námitka žalobce, vytýkající žalovanému, že na předmětný spot nelze nahlížet jako na reklamu, je důvodná. Obsahem sporného spotu není prezentací konkrétního výrobku, ale prezentací společnosti T-Mobile. Všechny v něm použité prvky jsou přípustnými prvky sponzorského vzkazu a v žádném případě nelze konstatovat, že by jejich užitím byl divák přesvědčován či vybízen k nákupu konkrétního produktu. Soud v dané věci pokládá za podstatné, že předmětný spot nijak nezdůrazňuje kvality prezentované společnosti (sponzora pořadu), nesrovnává ji a její produkty s jinými výrobky téhož druhu a neobsahuje naprosto žádný reklamní příběh. Pokud jde o slogan, užitý v předmětném spotu, může být tento slogan předmětem propagace v rámci označení sponzora.

Soud si je vědom toho, že hranice mezi sponzorským vzkazem a reklamou je v řadě případů obtížně postižitelná. Jak již bylo konstatováno Nejvyšším správním soudem v citovaném rozhodnutí, sponzorský vzkaz může ve svém důsledku obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek zboží nebo službu. Tak je tomu již v souzené věci, když sporný spot seznamuje diváka s existencí konkrétního výrobku sponzora, avšak nevybízí ani nepřesvědčuje ke koupi tohoto výrobku. Soud tedy dospěl k závěru, že spot nelze označit za spot obsahující reklamní prvky, při jehož vysílání je třeba dodržet povinnosti provozovatelů vysílání při vysílání reklamy, tedy i povinnost, zakotvenou v ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání. Žalovaný tedy postupoval v rozporu se zákonem, jestliže žalobci v souvislosti s odvysíláním předmětného spotu uložil za nesplnění právě této povinnosti pokutu. Pokud by Rada chtěla setrvat na svém stanovisku, že žalobce odvysílal neoddělenou reklamu, musela by mnohem podrobněji odůvodnit, proč jde v daném případě o reklamu a nikoli o sponzoring. Tím se žalovaný správní úřad v podstatě nezabýval, když pouze v napadeném rozhodnutí uvedl, že Rada se shodla na závěru, že vzkaz upozorňuje diváka na existenci produktu Vodafone, Jde to i jinak, mutace 11, s cílem přimět jej ke koupi. Z napadeného rozhodnutí skutečně není objektivně zjistitelné, z čeho žalovaný usuzuje, že vzkaz je reklamou a nikoli sponzoringem.

Žalobce dále namítá, že žalovaný správní úřad provedl výklad ustanovení § 53 odst.2 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání nepřípustným rozšiřujícím, ale též nepřípustně restriktivním způsobem.

Jak již bylo výše uvedeno, podle tohoto zákonného ustanovení nelze sponzorovat politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě a časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Žalobce nesouhlasí s rozšiřujícím výkladem žalovaného, že je možno sponzorovat pouze pořady. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že předmětný spot není reklamou ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písm.n) zákona o vysílání, považuje za nadbytečné, aby se dále podrobné zabýval otázkou, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písm.l) zákona o vysílání.

Soud přitom vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 8.10.2009, č.j.: 7 As 56/2009 – 116, uvedl, že pro vyslovení závěru o porušení ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání bylo postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání je či není reklamou ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písm.n) zákona a dále - pokud by se o reklamu jednalo - zda byla či nebyla oddělena od ostatních částí programu. Bylo proto podle NSS naprosto nadbytečné zabývat se podrobně tím, zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 písm.l) zákona o vysílání.

Pokud jde o námitku nedostatečného popisu skutku ve výroku, který způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pak má soud za to, že i tato žalobní námitka je důvodná. Ve výroku napadeného rozhodnutí je opět uvedeno jen to, že zařazením reklamy odvysílání vzkazu T-Mobile, mutace 10, v premiéře v měsíci červnu celkem třicetkrát, označeného účastníkem řízení jako sponzor reklamní znělky, porušil provozovatel vysílání povinnost, stanovenou ustanovením § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání. Upřesnění s tím, že reklama byla zařazena do vysílání programu Prima televize v premiéře dne 16.6.2008 a posléze reprizovaná v měsíci červnu 2008 na programu Prima televize celkem devětadvacetkrát, však nenapravuje skutečnost, že popis samotného spotu tak, aby byl nezaměnitelný, je ale uveden až v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Městský soud v Praze si byl při úvaze o náležitostech popisu skutku ve výroku rozhodnutí o uložení sankce vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 15.1.2008, č.j.: 2 As 34/2006 – 73, rovněž dostupného na www.nssoud.cz. Podle tohoto rozhodnutí musí vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě.

Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.2.2005, č.j.: 3 Ads 21/2004 - 55, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.

Městský soud v Praze v daném případě dospěl k závěru, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí výše uvedeným a Nejvyšším správním soudem formulovaným požadavkům nevyhovuje do té míry, že jej lze z důvodu nedostatečně specifikovaného skutkového děje považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné. Bylo na žalovaném správním úřadu, aby identifikoval skutek, jímž se žalobce měl dopustit protiprávního jednání, jednak místem, časem i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutečnost, že až v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uveden konkrétní popis odvysílaného spotu včetně jednotlivých scén a záběrů, v nichž žalovaný spatřuje porušení povinností provozovatele televizního vysílání, nezpůsobuje sama o sobě, že výrok rozhodnutí – tak jak byl žalovaným správním úřadem formulován – není v rozporu s uvedenou judikaturou, protože neobsahuje dostatečně popsané sankcionované jednání účastníka správního řízení tak, aby nebylo zaměnitelné s jednáním jiným.

Důvodnou shledal městský soud také žalobní námitku, v níž žalobce poukázal na to, že pokuta byla žalobci uložena po uplynutí prekluzívní lhůty. Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že v posuzovaném případě byla žaloba proti původnímu rozhodnutí o uložení pokuty za totéž jednání žalobce podána dne 3.7.2009, čímž bylo zahájeno řízeno podle ustanovení § 41 soudního řádu správního, jehož důsledkem je skutečnost, že prekluzívní lhůta po dobu běhu řízení před soudem neběží. Písemné vyhotovení zrušujícího rozsudku bylo žalobci i žalovanému správnímu úřadu doručeno dne 22.1.2010. Lhůta pro uložení pokuty tedy neběžela v období od 3.7.2009 do 22.1.2010.

Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle ustanovení § 32 odst.1 písm.l) zákona. Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu.

Pokud jde o žalobní námitku, ve které žalobce namítal, že uplynula jednoroční prekluzívní lhůta a případná deliktní odpovědnost žalobce zanikla, vycházel soud z nálezu
, dospěl Ústavního soudu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz

k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz).

Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě všech žalobců je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 15.7.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala.

V projednávané věci subjektivní jednoletá lhůta pro uložení pokuty uplynula dne 15.7.2009. V době, kdy nastaly právní účinky napadeného rozhodnutí a pokuta byla žalobci uložena, tedy v době doručení napadeného rozhodnutí, již subjektivní prekluzívní lhůta uplynula a proto bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí soudu, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí žalované o uložení pokuty, bylo předmětem řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, protože kasační stížnost proti rozsudku sp.zn. 9 Ca 197/2009 byla podána až dne 8.2.2010, tj. v době, kdy již prekluzívní jednoroční lhůta marně uplynula.

Dalšími námitkami žalobce, týkajícími se vnitřní rozporností napadeného rozhodnutí, posouzení otázky zániku případné trestnosti jednání žalobce v důsledku přímé aplikovatelnosti Směrnice o audiovizuálních mediálních službách a případného chybného vyhodnocení kritérií pro uložení a pro určení výše pokuty, včetně možného porušení zásady absorpční při ukládání pokuty, se soud již nezabýval, neboť za situace, kdy dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním neporušil ustanovení § 48 odst.4 písm.a) zákona o vysílání, neboť se v případě předmětného vysílání spotu nejednalo o reklamu, nebyl již dán důvod pro uložení pokuty.

Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud vPraze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a proto podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení. Současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s.). Žalovaný správní úřad je právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení, vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Žalobce měl ve věci samé úspěch, proto mu soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle kterého má žalobce, který byl ve sporu úspěšný, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti neúspěšnému žalovanému, přiznáno právo na náhradu těchto nákladůk, teré jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce Mgr.Ludmilou Kutějovou, advokátkou. Výše nákladů právního zastoupené činí v daném případě částku 7.200,- Kč za tři úkony právní služby po 2.100,-Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst.3 písm.f), § 11 odst.1 písm.a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále tři režijní paušály po 300,-Kč podle ustanovení § 13 odst.3 téže vyhlášky (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu). Dále byla právní zástupkyni žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny právního zastoupení v částce 1.440,-Kč, neboť zástupkyně žalobce předložila soudu osvědčení o tom, že je plátcem DPH. Celková výše nákladů řízení tedy činí 10.640,-Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 17.února 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu