10 A 72/2016 - 42Rozsudek MSPH ze dne 29.01.2020


Číslo jednací: 10A 72/2016 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci

žalobkyně: Česká pošta, s.p.

Politických vězňů 909/4 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Český telekomunikační úřad se sídlem Sokolovská 219 Praha 9

v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 2. 2016, č. j. ČTÚ-51 361/2015-603

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Předmět sporu

1. Žalobkyně se podle výroku I. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro východočeskou oblast (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 6. 2015, č. j. ČTÚ-5 752/2015-636/V. vyř. - Víl dopustila správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o poštovních službách“) tím, že s doporučenou zásilku podací číslo X podanou dne 17. 9. 2014 na poště 500 01 Hradec Králové 1, určenou do vlastních rukou adresáta, kterým je pan K. Z., nar. X, X, zacházela dne 18. 9. 2014 v rozporu s § 7 odst. 1 téhož zákona, když zásilku vydala neoprávněnému příjemci. Výrokem II. byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč a výrokem III. povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč.

2. K rozkladu žalobkyně vydal předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu jako správní orgán II. stupně dne 26. 2. 2016 rozhodnutí čj. ČTÚ-51 361/2015-603 (dále též „žalované rozhodnutí“), jímž rozklad zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

II. Žaloba a vyjádření k žalobě

3. Žalobkyně podala proti žalovanému rozhodnutí žalobu. Namítla, že nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách a dále, že žalovaný při stanovení výše sankce nesprávně vyhodnotil přitěžující okolnosti.

4. Žalobkyně s odkazem na ustanovení § 37a odst. 2 písm. e) a § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách namítla, že správního deliktu se může dopustit pouze tehdy, pokud zachází se zásilkou způsobem, který překračuje nezbytnou míru, resp. způsobem, který není součástí poskytování poštovní služby - žalobkyně tedy nesmí zásilku bez zákonného důvodu prodat či otevřít, nesmí ji využít k činnostem nesouvisejícím s poskytováním poštovních služeb atd. Žalobkyně je toho názoru, že žalovaný nicméně spatřuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona v tom, že žalobkyně vydala zásilku v místě dodání neoprávněnému příjemci.

5. Konkrétně žalobkyně uvedla, že žalovaný ve svém rozhodnutí vychází z přesvědčení, že sama skutečnost, že zásilka byla vydána neoprávněnému příjemci (tj. porušení uzavřené poštovní smlouvy), znamená, že žalobkyně se zásilkou již nezacházela v nezbytné míře, resp. způsobem, který je součástí poskytování poštovní služby. Žalobkyně je však toho názoru, že k vydání zásilky neoprávněnému příjemci může dojít i při nakládání se zásilkou, které je součástí poskytování poštovní služby (v tomto případě při standardní roznášce listovních zásilek), resp. i v rámci úkonů, které nepřekračují nezbytnou míru nakládání se zásilkami, k němuž při dodávání dochází (v případě, že zásilka byla standardně dodávána, nebyly s ní činěny žádné úkony, které by byly pro tuto činnost neobvyklé, nebyl zkoumán její obsah, nebyla využita k žádným činnostem nesouvisejícím s dodáváním zásilek). To, že k vydání zásilky neoprávněnému příjemci došlo v důsledku toho, že žalobkyně se zásilkami nakládala způsobem, který není součástí poskytování poštovní služby, resp. v důsledku jednání, které by překračovalo nezbytnou míru nakládání s poštovní zásilkou, nebylo ve správním řízení prokázáno.

6. Z ustanovení § 37a odst. 2 písm. e) zákona podle žalobkyně vyplývá, že vydání zásilky neoprávněnému příjemci k naplnění skutkové podstaty správního deliktu nepostačuje. Nutným předpokladem naplnění skutkové podstaty je prokázání příčinné souvislosti mezi touto skutečností a tím, že žalobkyně nakládala s poštovní zásilkou způsobem, který není součástí poskytování poštovní služby, resp. který překračuje nezbytnou míru nakládání s poštovní zásilkou. Jinou povinnost, než vyhnout se takovému jednání, totiž § 7 odst. 1 zákona žalobkyni nestanoví. To, že žalobkyně tuto povinnost porušila, ovšem nelze presumovat, ale je nutné tuto skutečnosti prokázat. Správním deliktem by jednání žalobkyně bylo toliko v případě, kdy by vydání zásilky neoprávněnému příjemci bylo důsledkem prokázaného zacházení se zásilkami způsobem, který není součástí poskytování poštovní služby, resp. jednání, které by překračovalo nezbytnou míru nakládání s poštovní zásilkou.

7. Žalobkyně je názoru, že zákonodárce neměl v úmyslu sankcionovat jakékoliv vydání zásilky neoprávněnému příjemci jako správní delikt, žádná část ustanovení § 7 odst. 1 zákona tomu nenasvědčuje. Dodání zásilky neoprávněnému příjemci je běžnou vadou poštovní služby, s níž počítají i poštovní podmínky (čl. 40 odst. 6 Poštovních podmínek České pošty, s.p. - Základní poštovní služby), které s touto událostí spojují vznik nároku odesílatele na náhradu škody (čl. 13 odst. 4 tamtéž) a vrácení ceny služby (čl. 46 odst. 1 tamtéž). Žalobkyně uznala, že do důsledku nesplnila svůj závazek vyplývající z uzavřené poštovní smlouvy, neexistuje však žádný důvod do tohoto soukromoprávního poměru zasahovat formou správně-právní represe. To by vedlo k absurdní situaci, kdy by každá důvodná reklamace byla zároveň správním deliktem. Takový výklad by vedl k bezdůvodným ingerencím do soukromoprávních poměrů (které řeší odpovědnost za vady) a k sankcionování jednání s nulovou společenskou škodlivostí.

8. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ, čj. ČTÚ-60 334/2014-603 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 764/2009 (poukazující na zásadu subsidiarity trestní represe), kdy žalovaný konstatoval, že by bylo v rozporu s účelem zákona, pokud by mělo být každé i ojedinělé vadné plnění sankcionováno jako správní delikt.

9. K tomu, jak žalovaný hodnotil přitěžující okolnosti, žalobkyně namítla, že správní řízení probíhající bez průtahů není zájmem, k jehož ochraně slouží skutková podstata správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách. Průtahy ve správním řízení proto nemohou být žalovaným hodnoceny jako přitěžující okolnost. Přičítat k tíži žalobkyně skutečnost, že odpovědnost žalobkyně za škodu je ze zákona omezena, je pak zcela absurdní. Následek jednání byl nesprávně hodnocen také správním orgánem I. stupně, který ve svém rozhodnutí uvedl, že „nebylo dosaženo zvlášť škodlivého následku, adresát se se zásilkou seznámil, byla však vadným doručením ohrožena jeho odvolací práva v rámci uvedeného řízení.“ Nesprávnost hodnocení spatřuje žalobkyně v tom, že správní orgán I. stupně neuvedl, zda tuto skutečnost hodnotil jako přitěžující či polehčující.

10. Dále žalobkyně namítla, že v odůvodnění výměry sankce správní orgán I. stupně zřejmě hodnotil jako přitěžující okolnost s vysokou závažností to, že se s obsahem zásilky seznámila neoprávněná osoba. Žalobkyni přitom nebylo (a s ohledem na listovní tajemství ani nemělo být známo), jaký je obsah předmětné zásilky - každá zásilka je určena k doručení adresátu, nikoliv neoprávněnému příjemci, bez ohledu na její obsah. Možnost neoprávněného příjemce seznámit se s obsahem zásilky, včetně případných osobních či jiných citlivých údajů, je nežádoucím, nicméně zcela nevyhnutelným důsledkem vydání zásilky takovému příjemci. Proto je v první řadě žalobkyně při doručování zásilek vázána zákonnými i smluvními pravidly, jejichž účelem je nebezpečí poskytnutí v zásilce obsažených údajů neoprávněnému příjemci eliminovat, v případě pochybení při doručování je pak v druhé řadě obsah zásilky chráněn listovním tajemstvím, jež je každý neoprávněný příjemce povinen respektovat.

11. Dále žalobkyně namítla, že při hodnocení způsobu spáchání deliktního jednání žalovaný zvážil, že „protiprávního jednání se účastník řízení dopustil porušením povinnosti vyplývající z uzavřené poštovní smlouvy, kdy doporučenou zásilku určenou do vlastních rukou dodal neoprávněnému příjemci. Specifický způsob dodání zásilky byl zvolen z důvodu potřeby prokazatelného seznámení se adresáta s obsahem zásilky, přičemž v důsledku protiprávního jednání účastníka řízení nebylo zaručeno seznámení se adresáta s obsahem zásilky.“ Žalovaný podle žalobkyně neuvedl, zda tuto okolnost hodnotí jako přitěžující či polehčující. Žalobkyně zároveň namítla, že tato okolnost by při určování výše sankce vůbec neměla být brána v potaz, neboť nevypovídá nic o způsobu spáchání tvrzeného správního deliktu. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že porušení povinnosti vyplývající z uzavřené poštovní smlouvy spočívající v dodání zásilky neoprávněnému příjemci považuje žalovaný za naplnění skutkové podstaty správního deliktu; porušení této povinnosti proto nemůže zároveň hodnotit jako přitěžující či polehčující okolnost. Pro úplnost pak žalobkyně dodala, že prokazatelné seznámení se adresáta s obsahem zásilky není zaručeno u žádné zásilky určené do vlastních rukou, neboť takovou zásilku je kromě adresáta – fyzické osoby vždy oprávněn přijmout také adresátův zmocněnec, zákonný zástupce nebo zmocněnec tohoto zákonného zástupce, u nichž není zaručeno, že zásilku adresátu skutečně předají.

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že setrvává na závěrech rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného rozhodnutí. Předmětná doporučená zásilka č. X, určená do vlastních rukou pana K. Z., byla prokazatelně vydána třetí osobě, matce adresáta, tedy neoprávněnému příjemci, což je stvrzeno jak na doručence vrácené správnímu orgánu I. stupně, tak na potvrzení o převzetí zásilky. Z uvedeného je nepochybné, že účastník řízení porušil ustanovení § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách tím, že zacházel s poštovní zásilkou způsobem, který není součástí poskytování poštovní služby, tj. v rozporu s uzavřenou poštovní smlouvou, když dodal zásilku určenou do vlastních rukou neoprávněné třetí osobě, čímž naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách.

13. Žalovaný podotkl, že žalobkyně již v podaném rozkladu účelově argumentoval, že správním deliktem by se stalo až soustavné (opakované) jednání tohoto druhu, z něhož by vyplývalo, že takto závadně je poštovní služba žalobkyní poskytována standardně, nikoli jako jednotlivé pochybení. Skutková podstata předmětného správního deliktu však takto koncipována není, ale cílí právě na jednotlivá pochybení, jak vyplývá z gramatického výkladu předmětného ustanovení § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách.

14. K nesprávnému vyhodnocení přitěžujících okolností, žalovaný uvedl, že žalobkyně vytrhává části odůvodnění rozhodnutí z kontextu, což nasvědčuje účelovosti argumentace žalobkyně. Žalovaný je na základě argumentace navíc toho názoru, že žalobkyni bylo hodnocení správního orgánu známo. Žalovaný uvedl, že přezkoumal postup správního orgánu I. stupně při rozhodování o předmětném správním deliktu, stejně jako výši ukládané pokuty, přičemž přihlédl ke všem zákonným hlediskům podle § 37b odst. 2 zákona o poštovních službách. Skutečnosti, které byly správním orgánem hodnoceny, jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny. Zda byly skutečnosti hodnoceny jako okolnosti polehčující či přitěžující, v případě, kdy tak nebyly výslovně označeny, vyplývá z kontextu rozhodnutí. Žalovaný orgán je toho názoru, že případné vady rozhodnutí byly odstraněny v řízení o rozkladu, resp. rozhodnutím o rozkladu.

15. K tvrzení žalobkyně, že u zásilek doručovaných do vlastních rukou není prokazatelné seznámení se adresáta s obsahem zásilky zaručeno, neboť ji může převzít také adresátův zmocněnec, zákonný zástupce, příp. zmocněnec zákonného zástupce žalovaný uvedl, že se jedná o čistě účelové tvrzení žalobkyně, které je s ohledem na charakter zákonného zastoupení a zastoupení na základě plné moci pro posouzení této věci irelevantní, neboť v případě vydání zásilky zmocněnci, příp. zákonnému zástupci by se nejednalo o vydání zásilky neoprávněnému příjemci.

16. K vyjádření žalovaného žalobkyně již repliku nepodal.

III.Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) přezkoumal rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud rozhodl o věci bez jednání, neboť účastníci na výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. sdělili, že souhlasí s projednáním věci bez jednání, resp. se nevyjádřili (žalobkyně i žalovaný), a proto je souhlas s rozhodnutím bez jednání presumován (srov. ustanovení § 51 odst. 1 in fine s. ř. s.)

18. Městský soud se nejprve zabýval otázkou, zda pro žalobkyni z později účinných právních předpisů vyplývá příznivější právní úprava. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 platí, že „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ Nejvyšší správní soud zde navázal na závěry z rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, kde se uvádí, že „nelze trestat podle práva starého v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání.“

19. O vině a trestu žalobkyně bylo konečně rozhodnuto rozhodnutím o rozkladu ze dne 26. 2. 2016. Podle ustanovení § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo, že „provozovatel se dopustí správního deliktu tím, že zachází s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou v rozporu s § 7 odst. 1.“ Za tento správní delikt bylo možno uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč (srov. ustanovení § 37a odst. 4 písm. c) zákona o poštovních službách ve znění účinném do 30. 6. 2017). I s účinností „nového přestupkového zákona“ č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich od 1. 7. 2017 stále platilo podle § 37a odst. 2 písm. e) /a rovněž od 30. 8. 2019 podle § 37a odst. 2 písm. d)/ zákona o poštovních službách, že „provozovatel se dopustí přestupku tím, že zachází s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou v rozporu s § 7 odst. 1.“ I od 1. 7. 2017 je poté možno za tento přestupek uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč (srov. ustanovení § 37a odst. 4 písm. c) zákona o poštovních službách ve znění účinném do 29. 8. 2019 i od 30. 8. 2019). Horní i dolní hranice sazby je tedy v podmínkách pozdější právní úpravy pro pachatele totožná.

20. Současně platí, že podle zákona o přestupcích odpovědnost právnické osoby a podnikající fyzické osoby zůstala stejně jako v předchozí právní úpravě správního trestání účinné do 30. 6. 2017 zachována jako odpovědnost ryze objektivní, které je možno se ze zákonem předvídaných důvodů zprostit (srov. ustanovení § 20, § 21 a § 23 zákona o přestupcích a § 37b odst. 1 zákona o poštovních službách ve znění účinném do 30. 6. 2017); také v této skutečnosti neshledal městský soud, že by pozdější právní úprava byla pro žalobkyni příznivější. Městský soud dále ze správního spisu ověřil, že žalovaný o deliktu žalobkyně ze dne 18. 9. 2014 zahájil řízení dne 9. 2. 2015 a rozhodl o něm pravomocně dne 26. 2. 2016 - byla tak zachována lhůta k projednání deliktu podle ustanovení § 37b odst. 3 zákona o poštovních službách ve znění účinném do 30. 6. 2017 i podle pozdějšího zákona o odpovědnosti za přestupky (srov. ustanovení § 30 a násl. cit. zákona).

21. Ze všech těchto důvodů proto městský soud neshledal, že by pozdější právní úprava byla pro žalobkyni příznivější, neshledal tedy ani důvod pro její aplikaci v projednávané věci.

22. Při posouzení merita věci městský soud ze správního spisu zjistil následující pro věc relevantní skutečnosti.

23. Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně v rámci jiného (sporného) správního řízení odeslal prostřednictvím žalobkyně úřední písemnost K. Z.. Správní orgán I. stupně použil obálku se zeleným pruhem, jež byla určena do vlastních rukou adresáta, zaslal ji s doplňkovými službami „dodejka“ a „dodání do vlastních rukou“. Správní orgán podal zásilku dne 17. 9. 2014 a dodejka mu byla zaslána zpět s podpisem matky adresáta a s uvedením převzetí zásilky dne 18. 9. 2014.

24. Mezi stranami je z hlediska skutkového stavu nesporné, že správní orgán I. stupně uzavřel s žalobkyní poštovní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání doporučené zásilky do vlastních rukou K. Z.. Doporučená zásilka určená do vlastních rukou K. Z. však byla prokazatelně vydána neoprávněné osobě (matce adresáta), jak vyplývá z podpisu doručenky vrácené správnímu orgánu I. stupně.

25. Podle § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách má právo nakládat s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou až do jejího dodání jen odesílatel; provozovatel může s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou zacházet jen v nezbytné míře a jen takovým způsobem, který je součástí poskytování poštovní služby. Podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách provozovatel se dopustí správního deliktu tím, že zachází s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou v rozporu s § 7 odst. 1.

26. Žalobkyni lze obecně přisvědčit v tom, že zákonodárce neměl v úmyslu sankcionovat jakékoliv pochybení při dodávání zásilky jako správní delikt. Podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách může být sankcionováno pouze takové jednání provozovatele, které je v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách, tj. které není součástí poskytování poštovní služby nebo které překračuje nezbytnou míru zacházení s poštovní zásilkou.

27. Zákon o poštovních službách v § 1 odst. 2 jasně definuje účel poštovní služby, kterým je dodání poštovní zásilky příjemci. Je tedy zřejmé, že dodání poštovní zásilky je součástí poštovní služby, nejedná se přitom o jakékoliv dodání zásilky, ale toliko o dodání zásilky příjemci. Příjemcem poštovní zásilky přitom není (vždy) kdokoli, kdo je „ochoten“ zásilku přijmout, ale ve smyslu § 2 písm. f) zákona o poštovních službách je takovou osobou, v závislosti na obsahu konkrétní poštovní smlouvy, adresát, popřípadě jiná osoba, které podle poštovní smlouvy má nebo může být poštovní zásilka vydána. V § 2 písm. g) zákona o poštovních službách je výslovně zakotveno, že dodáním se rozumí vydání poštovní zásilky příjemci. Z uvedeného tedy vyplývá, že poštovní služba, má-li být naplněn její účel, zahrnuje nejen činnost spočívající v přepravě zásilky na odesílatelem určené místo, ale i vydání této zásilky příjemci. Příjemcem však v daném kontextu nemůže být nikdo jiný než adresát nebo (podle podmínek vymezených konkrétní poštovní smlouvou) jiná oprávněná osoba.

28. Vydání poštovní zásilky určené do vlastních rukou adresáta neoprávněné třetí osobě poté nepochybně nesleduje účel poštovní služby, jímž je dodání poštovní zásilky ve smyslu jejího vydání příjemci, ba naopak je s tímto účelem v přímém rozporu a brání jeho naplnění. Součástí poštovní služby proto nemůže být vydání poštovní zásilky osobě odlišné od příjemce. Nemůže se tedy jednat o zacházení se zásilkou, které je součástí poskytování poštovní služby. Výklad ustanovení § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách, který žalobkyně předestřela a podle něhož součástí poskytování poštovní služby by bylo i chybně provedené dodání zásilky, tj. vydání doručované zásilky určené do vlastních rukou adresáta osobě, která není oprávněna k jejímu převzetí, proto nemůže obstát.

29. Městský soud se se žalobkyní neztotožnil ani v tom, pokud se dovolává zásady subsidiarity správního trestání s tím, že užití sankčních nástrojů veřejného práva k ingerencím do soukromoprávních poměrů považuje za bezdůvodné. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 9.8.2012, č. j. 9 As 34/2012-28, dovodil, že „(v) zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008 - 45, nebo rozsudek ze dne 30.3.2011, č.j. 1 Afs 14/2011 - 62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. (…) Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Lze tak shrnout, že v případě, kdy určitým jednáním budou sice naplněny formální znaky skutkové podstaty daného správního deliktu, ale současně budou existovat natolik významné okolnosti, které budou vylučovat, aby daným jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku daného správního deliktu. Takové jednání poté nemůže být označeno za správní delikt a tudíž ani nemůže dojít k uložení sankce za jeho spáchání.“

30. Z nesporného skutkového stavu zjištěného žalovaným a správním orgánem I. stupně, je zřejmé, že jednáním žalobkyně došlo k tomu, že zásilka mající původ ve správním řízení, jež byla určena do vlastních rukou adresáta, byla vydána neoprávněné (třetí) osobě a že žalobkyně se zásilkou zacházela způsobem, který nebyl součástí poskytování poštovní služby ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách. Jiné okolnosti, jež by snad mohly eliminovat materiální stránku deliktu k obhajobě žalobkyně, v řízení prokázány nebyly. Městský soud tak v projednávané věci ani nemohl shledat existenci významných okolností, které by (ve smyslu právě citovaného závěru Nejvyššího správního soudu) vylučovaly, aby jednáním žalobkyně byl způsoben následek chráněný ustanovením § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách porušen či ohrožen právem chráněný zájem.

31. Objektem správních deliktů a nyní přestupků podle zákona o poštovních službách, je veřejný zájem na řádném poskytování poštovních služeb. Ty musí být provozovatelem poskytovány mj. takovým způsobem, aby bylo chráněno základní právo na ochranu listovního tajemství garantované článkem 13 Listiny základních práv a svobod. Flagrantním zásahem do chráněného zájmu bude proto vždy vydání zásilky určené do vlastních rukou adresáta neoprávněné osobě, a to tím spíše, jedná-li se o písemnost úřední povahy. Sankcionovaným jednáním žalobkyně tak nepochybně došlo k porušení tohoto zákonem chráněného zájmu. I v tomto případě je tak nutno v zásadě vycházet z naplnění již výše citované premisy, „že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96)“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 9 As 34/2012].

32. Jelikož protiprávní jednání žalobkyně nelze kvalifikovat pouze jako prosté (bezvýznamné, resp. bez závažnějšího následku) porušení práv a povinností ze soukromoprávního vztahu založeného poštovní smlouvou, ale jako jednání, které zcela vybočilo z rámce sjednané poštovní služby, resp. které vůbec nebylo její součástí, městský soud je proto toho názoru, že bylo namístě uplatnění odpovědnosti veřejnoprávní, neboť v daném případě byly naplněny znaky příslušné skutkové podstaty správního deliktu. Městský soud poté připomíná, že odpovědnost žalobkyně za správní delikt podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách je odpovědností objektivní; jedná se o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Zkoumá se tedy naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto správního deliktu, tj. jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Tyto znaky byly v projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, bezezbytku naplněny. Městský soud se tak ztotožnil se žalovaným, že jednáním žalobkyně došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách ve všech znacích této skutkové podstaty.

33. Městský soud se neztotožnil se žalobkyní, že by v daném případě postačovala ochrana závazkového vztahu (poštovní smlouvy) pouze na soukromoprávní rovině. Je pravdou, že ve věci vadného doručení příslušné zásilky bylo vedeno reklamační řízení, v rámci něhož žalobkyně vydala dne 30. 10. 2014 Vyrozumění o reklamačním řízení, jímž se odesílateli omluvila za ztrátu zásilky a vrátila cenu služby poštovní poukázkou k výplatě v hotovosti. Tato skutečnost však nevylučuje souběžné naplnění předpokladů pro vznik deliktní odpovědnosti, jak bylo vyloženo výše, a to včetně nezbytné míry společenské škodlivosti.

34. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 2. 3. 2015, č.j. ČTÚ-60 334/2014- 603 soud uvádí, že toto rozhodnutí se týkalo protiprávního jednání podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nikoli podle zákona o poštovních službách. Závěry v něm přijaté, které se vztahují k deliktní odpovědnosti dle zcela jiné právní normy, nemohly žalobkyni založit legitimní očekávání, že obdobným způsobem bude žalovaný postupovat též při posouzení této věci.

35. Konečně se městský soud zabýval námitkami směřujícími proti vyměření pokuty ve výši 10.000 Kč. Městský soud nejprve v obecné rovině připomíná, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu „rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005-84, dále platí, že správní orgán je povinen zabývat se při ukládání sankce podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu taktéž vyplývá, že správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (blíže viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/06 - 78).

36. V řešeném případě tato hlediska stanovil tehdy účinné ustanovení § 37b odst. 2 zákona o poštovních službách, dle něhož se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, tj. zejména k rozsahu takového jednání a jeho následkům.

37. Správní orgány obou stupňů k otázce závažnosti spáchaného deliktu z hlediska jeho rozsahu uvedly jako polehčující okolnost, že k pochybení došlo pouze u jedné zásilky. Z hlediska způsobu spáchání deliktu naopak vzaly za přitěžující okolnost, že se jednalo o úřední písemnost, u níž bylo nezbytné seznámit s jejím obsahem pouze adresáta a vydáním zásilky bylo umožněno jiné osobě seznámit se s obsahem zásilky. Toto jednání proto správní orgán I. stupně hodnotil jako jednání s vysokou závažností. K následkům správní orgán I. stupně uvedl, že adresát se s obsahem seznámil, byla však ohrožena jeho odvolací práva ve správním řízení. Žalovaný k tomu dodal, že správní orgán I. stupně byl povinen zásilku znovu odeslat, došlo tak k průtahům správního řízení, jehož byl adresát účastníkem. Mohla taktéž adresátovi vzniknout škoda ovšem bez možnosti kompenzace ze strany žalobkyně, neboť její odpovědnost je vázána na škody v příčinné souvislosti s poskytováním poštovních služeb. Tuto okolnost hodnotil žalovaný jako přitěžující. Konečně žalovaný hodnotil, že výše pokuty 10.000 Kč není pro žalobkyni likvidační a to vzhledem k jejímu celoročnímu obratu (19 mld. Kč za rok 2014) a čistému zisku (213 mil. Kč). Pokud byla pokuta uložena ve výši 1% z celkově možných 1.000.000 Kč, jedná se podle žalovaného o sankci dostatečně zohledňující závažnost jednání žalobkyně.

38. Městský soud s ohledem na výše řečené konstatuje, že rozhodnutí o pokutě, jakož i žalobou napadené rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, neboť je z nich zřejmé, jakým způsobem byla hodnocena veškerá zákonná kritéria pro uložení pokuty, jak byla tato vymezena v § 37b odst. 2 zákona o poštovních službách. Správní orgány zhodnotily závažnost správního deliktu z hlediska jeho rozsahu i následků a nad výslovné požadavky zákona se rovněž vyjádřily ke způsobu jeho spáchání. Z rozhodnutí je rovněž patrné, které okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán, správní orgány hodnotily jako přitěžující a které hodnotily jako polehčující. Jestliže žalobkyně namítla, že není zřejmé, zda úvahy o způsobu spáchání byly žalovaným hodnoceny jako přitěžující nebo polehčující okolnost, podle názoru městského soudu naopak z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaný způsob spáchání deliktu hodnotil negativně a tudíž jako přitěžující okolnost.

39. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36 vyložil, že mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010-97, č. 2209/2011 Sb. NSS). Z uvedeného tedy vyplývá, že i samotné porušení chráněného zájmu má svoji kvalitu, charakter a intenzitu, a právě to je nezbytné zohlednit při hodnocení závažnosti deliktu a stanovení odpovídající sankce za deliktní jednání.

40. Hodnotil-li žalovaný ve výroku o vině (a předtím správní orgán I. stupně), že jednáním žalobkyně došlo k porušení ustanovení § 7 odst. 1 zákona, tím, že (ve výroku specifikovanou) doporučenou zásilku určenou do vlastních rukou adresáta vydala neoprávněnému příjemci, hodnotil tím existenci následku (porušení veřejného zájmu na plnění poštovní služby) jako součásti objektivní stránky správního deliktu. Pokud však dále žalovaný při úvaze o sankci zohlednil, že následkem deliktního jednání šlo o vadu doručování úřední písemnosti a co toto vadné doručení zásilky pro žalobkyni a správní orgán z hlediska správního řízení znamenalo a mohlo znamenat, posuzoval již právě onu intenzitu tohoto následku. Nejednalo se tedy o dvojnásobné přičítání téhož následku do viny a současně do trestu.

41. K dalším námitkám proti hodnocení okolností deliktního jednání žalobkyně městský soud souhrnně uvádí, že míra společenské škodlivosti předmětného jednání rozhodně nebyla zanedbatelná. Není možné bagatelizovat jednání, které může mít poměrně rozsáhlé negativní důsledky v majetkové, osobní či jiné sféře dotčených osob, ať již se jedná o odesílatele či adresáta zásilky. Vzhledem k povaze zásilky, kterou vyjadřuje také typ užité obálky a zvolená služba doručení do vlastních rukou adresáta, a osobě odesílatele muselo být žalobkyni zřejmé (aniž by znala konkrétní obsah zásilky), že se v daném případě s největší pravděpodobností jedná o doručování úřední písemnosti. Zlehčování nedostatků, k nimž dojde ze strany provozovatele při doručování těchto zásilek, naprosto není namístě, stejně jako srovnávání významu těchto zásilek s ostatními „běžnými“ zásilkami. Chybné doručení úředních listin totiž může mít pro účastníky správních (ale též soudních) řízení dalekosáhlé negativní důsledky, a to nejen ve sféře finanční, ale také osobní. Dodržení stanoveného postupu při doručování úředních listin má samozřejmě zásadní význam též pro odesílatele těchto zásilek. Při doručování těchto písemností proto musí být postupováno s maximální pečlivostí. Žalovaný s ohledem na výše vhodně hodnotil jako přitěžující okolnost skutečnost, že se v daném případě jednalo o pochybení při doručování úřední korespondence. Je také nesporné, že adresátu zásilky může vzniknout škoda a vyřízení reklamace formou vrácení ceny poskytnuté služby nemusí odpovídat možným následkům pochybení žalobkyně. Žalovaný proto vzal správně v potaz jako přitěžující okolnost při stanovení výše pokuty i skutečnost, že v důsledku vadného doručení doporučené zásilky mohla adresátovi vzniknout škoda.

42. S ohledem na okolnosti, za nichž žalobkyně spáchala správní delikt, se městský soud ztotožnil se žalovaným i v tom, že výsledná pokuta ve výši 10.000 Kč odpovídá závažnosti deliktu.

IV. Náklady řízení

43. Městský soud se z výše uvedených důvodů neztotožnil s námitkami žalobkyně a neshledal je důvodnými; neodklonil se tak od závěrů svých dřívějších rozsudků ve skutkově a právně obdobných věcech, které projednal pod sp. zn. 10 A 27/2016 a 9 A 78/2016. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (srov. §§ 76 a 77 s. ř. s., městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. ledna 2020

JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.

předsedkyně senátu