10 A 153/2010 - 77Rozsudek MSPH ze dne 01.09.2011


Číslo jednací: 10A 153/2010 - 77-80

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: J.K., zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2010 čj. S-MHMP 386499/2006

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo změněno usnesení Úřadu městské části Praha 4 ze dne 31.8. 2006 č.j. P4/116277/06/OPCD/KA/1649 tak, že výrok tohoto rozhodnutí zní, že podle ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu se žádost žalobce ze dne 21.8. 2006 o vydání cestovního pasu zamítá, neboť nebyly splněny náležitosti žádosti dané ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona číslo 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o cestovních dokladech), podle znění účinného ke dni 31. 8. 2006. Toto rozhodnutí bylo vydáno poté, co předchozí rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 25.10. 2006 č.j. S-MHMP 386499/2006 bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.12. 2009 č.j. 7 Ca 354/2006-89.

Žalobce v podané žalobě uvádí, že rozhodnutí napadené žalobou je nezákonné, diskriminující, svévolné a obstrukční, je rozhodnutím překvapivým, neboť neodpovídá obsahu správního spisu. Dle jeho názoru je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.

Rozhodnutí žalobou napadené neodpovídá a ani nemůže odpovídat skutečnému posuzovanému stavu věci, který je však rozhodný pro spravedlivé rozhodnutí. Rozhodnutí nereaguje na oprávněné námitky a procesní zásadní vady uvedené v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Žalobce proto na odvolání odkazuje, stejně tak jako odkazuje na doplnění žalobního návrhu ve věci 7 Ca 278/2006 s tím, že tvoří součást tohoto žalobního návrhu.

Žalobou napadené rozhodnutí zamítá zákonnou žádost žalobce, aniž by se správní orgán vypořádal s námitkami žalobce a důvody pravomocného rozsudku soudu ve věci. Podle názoru žalobce jde o rozpor se zákonem a ustálenou judikaturou správních soudů. Žalovaný, resp. ředitelka odboru živnostenského a občansko správního MHMP, zneužila svěřenou pravomoc úředníka, když úmyslně a opakovaně hrubě porušila ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu a tím žalobci odepřela právo na obhajobu a možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním. Takový postup je dle názoru žalobce nezákonný.

Důkazem vydávání nezákonných, diskriminujících, šikanózních a obstrukčních rozhodnutí je skutečnost, že stejný orgán Ministerstva vnitra, odbor občanských průkazů a cestovních dokladů, vydal dne 3.12. 2004 žalobci občanský průkaz s platností do 3.12. 2014 se stejnými dioptrickými brýlemi na fotografii a dne 3.10. 1996 cestovní pas s platností do 3.10. 2006 rovněž se stejnými dioptrickými brýlemi na fotografii, stejný orgán Ministerstva vnitra vydal žalobci dne 19.4. 2005 řidičský průkaz s platností do 18.4. 2015 a stejný orgán žalobci vyhotovil předmětné fotografie i na služební průkaz Policie České republiky s datem 23.10. 1995, rovněž se stejnými dioptrickými brýlemi na fotografii. Podle názoru žalobce se jednoznačně nejedná o brýle s tmavými skly, dioptrické brýle jsou součástí integrity, a proto musí být a jsou součástí všech osobních průkazů týkajících se identity žalobce dle čl. 8 Úmluvy.

Platnost až do roku 2015 uvedených čtyř průkazů vydaných orgánem Ministerstva vnitra i v přenesené působnosti je důkazem výkladových excesů žalovaného s cílem úmyslně poškozovat ústavní práva žalobce. Žalovaný se nevypořádal se vzájemným rozporem spočívajícím v platnosti cestovního pasu žalobce do 3.10. 2006 a zamítnutím žádosti žalobce o vydání starého typu cestovního pasu ze dne 21.8. 2006.

Žalobce poukazuje na to, že takový způsob rozhodování je v rozporu se zákazem vzniku nedůvodných rozdílů v rozhodování soudů, v této souvislosti pak poukazuje na judikát zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1424/2008 Sb. NSS.

Žalobce dále v žalobě cituje řadu řízení vedených před správními orgány, soudy a dalšími státními orgány, které dle jeho názoru dokládají potlačování jeho lidských práv a demokratických hodnot. Ve věci jde podle jeho názoru o politické perzekuovaní řádných občanů demokraticky smýšlejících opětovným svévolným porušováním jejich osobnostních práv. Jde o páchání zločinů bez potrestání a poskytování neoprávněných výhod těm, kteří se na zločinech a persekucích těchto občanů a celých jejich rodin podílejí. Z uvedených důvodů žalobce žádá, aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a vysloven právní názor, že správní orgán je povinen žalobci vydat cestovní doklad, neboť splnil zákonem stanovené povinnosti.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 31.5. 2011, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Uvedl, že fotografie přiložená žalobcem k žádosti o vydání cestovního pasu ze dne 21.8. 2006 neodpovídá ustanovení § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech. Tuto skutečnost potvrdil rovněž odbor správních činností Ministerstva vnitra ve sdělení ze dne 23.8. 2006 č.j. SC-2405/2006. Tím, že fotografie neodpovídá stanoveným technickým požadavkům, nebyla splněna jedna z náležitostí žádosti, kterou v ustanovení § 20 odst. 2 zákon o cestovních dokladech stanoví. Lze tedy konstatovat, že žádost nesplňovala zákonná kritéria pro vydání cestovního pasu. V předchozím zrušujícím rozsudku Městský soud v Praze vyslovil názor, že správní orgány měly žádost žalobce posoudit po věcné stránce a rozhodnout o tom, zda žádost splňuje zákonná hlediska pro vydání cestovního pasu či nikoliv. Za těchto okolností žalovaný odvoláním napadené usnesení správního orgánu prvého stupně změnil, neboť pokud by mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, bylo by to v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Žalobce podal dne 21.8. 2006 žádost o vydání cestovního dokladu se strojově čitelnými údaji. Přípisem z téhož dne se správní orgán prvého stupně obrátil na Ministerstvo vnitra s žádostí o posouzení fotografie na žádosti žalobce o vydání cestovního dokladu s tím, že podle názoru správního orgánu prvého stupně fotografie neodpovídá § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech, ale žalobce na této fotografii trvá. Na fotografii má žalobce tmavé brýle a neodpovídá současné podobě občana, neboť byla již použita na 10 let starém dokladu. Sdělením ze dne 23.8. 2006 č.j. SC-2405/2006 Ministerstvo vnitra sdělilo, že fotografie žalobce přiložená k žádosti neodpovídá ustanovení § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech. Žádost o vydání cestovního pasu žalobce byla s ohledem na uvedené skutečnosti ze zpracování vyřazena.

Usnesením ze dne 31.8. 2006 č.j. P4/116277/06/OPCD/KA/1149 bylo řízení ve věci žádosti o vydání cestovního pasu žalobce podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastaveno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že fotografie neodpovídá ustanovení § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech a neodpovídá současné podobě žalobce. Protože žádost o vydání cestovního pasu starého typu bylo možno podat nejpozději 21.8. 2006, stala se žádost podle názoru správního orgánu prvého stupně bezpředmětnou, protože po tomto datu již nelze vydat strojově čitelný cestovní pas dosavadního typu.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně, a uvedl, že dle jeho názoru byla předložená fotografie v pořádku, neboť stejnou má jak v občanském průkazu z roku 2004, tak v řidičském průkazu z roku 2005.

Žalovaný o tomto odvolání rozhodl rozhodnutím ze dne 25.10. 2006 č.j. S-MHMP 386499/2006 tak, že odvolání zamítl a usnesení správního orgánu prvého stupně potvrdil. K žalobě žalobce bylo toto rozhodnutí žalovaného zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.12. 2009 č.j. 7 Ca 354/2006-89 a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud především uvedl, že hodnocení žádosti jako zjevně bezpředmětné neodpovídá obsahu správního spisu. Podle soudu se žádost stává zjevně bezpředmětnou poté, co je zřejmé, že právní důvod pro podání žádosti odpadl resp. pominul dříve, než bylo o žádosti rozhodnuto. V posuzovaném případě však důvod pro vydání cestovního pasu neodpadl, neboť žalobce požádal o vydání takzvaného starého typu cestovního pasu ve lhůtě stanovené právními předpisy, tj. do 21.8. 2006. Za tohoto stavu věci je soud toho názoru, že bylo na místě, aby správní orgány žádost žalobce posoudily po věcné stránce, tzn. na podkladě zjištěného skutkového stavu rozhodly o tom, zda žádost žalobce splňuje zákonná hlediska pro vydání cestovního pasu či nikoliv.

Po právní moci tohoto rozsudku žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí ze dne 10.5. 2010 č.j. MHMP 386499/2006, kterým rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změnil způsobem, jak bylo uvedeno shora. Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že vázán právním názorem soudu znovu přezkoumal předložený spisový materiál a shledal, že fotografie přiložená žalobcem k žádosti o vydání cestovního dokladu neodpovídá ustanovení § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že fotografie musí splňovat požadavky na technické provedení stanovené prováděcí vyhláškou. Po posouzení fotografie je odvolací orgán toho názoru, že fotografie nesplňovala požadavky na technické provedení fotografie přikládané k žádosti dané ustanovením § 12 s odkazem na § 5 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 vyhlášky č. 642/2004 Sb. Žalobce na fotografii není zobrazen v čelném pohledu, není dodržena středová vertikální rovina obličeje, pohled nesměřuje do objektivu, mezi horním okrajem hlavy a horním okrajem fotografie není dodržena minimální vzdálenost 2 mm a samozabarvovací brýle skrývají tvar a umístění obočí, které je jedním z charakteristických identifikačních znaků osoby. Tím, že fotografie neodpovídá stanoveným technickým požadavkům, nebyla splněna jedna z náležitostí žádostí, kterou v ustanovení § 20 odst. 2 stanovil zákon o cestovních dokladech. Žádost žalobce proto nesplňovala zákonná kritéria pro vydání cestovního pasu.

Pro úplnost žalovaný uvedl, že zákonná kritéria pro vydání cestovního pasu nesplňuje předmětná žádost ani v současné době, neboť od 1. 9. 2006 se začaly vydávat cestovní pasy se strojově čitelnými údaji a s nosičem dat s biometrickými údaji a od 1.4. 2009 se vydávají cestovní pasy se strojově čitelnými údaji a s nosičem dat s biometrickými údaji, který obsahuje také otisky prstů. Pro vydání tohoto typu cestovního pasu občan nevyplňuje žádost ani nepřikládá fotografii. Příslušný správní orgán žádost vyřizuje s využitím údajů vedených v informačním systému evidence obyvatel a evidence cestovních dokladů. Pořídí biometrické údaje občana a součástí elektronického zpracování žádosti je vlastnoruční podpis občana určený k jeho dalšímu digitálnímu zpracování. Žádost se vytiskne s vyobrazením obličeje a podpisem občana, který svým podpisem potvrdí její správnost a úplnost.

Dále žalovaný uvedl, že Městský soud v Praze zavázal správní orgány tím, aby žádost žalobce posoudily po věcné stránce. Za těchto okolností mohl žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu odvoláním napadené usnesení správního orgánu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a vyslovit právní názor, jímž bude tento správní orgán při novém projednání věci vázán. To je skutečnost, která by při novém projednání věci správním orgánem prvého stupně vedla k zamítnutí žádosti žalobce, a proto odvolací orgán v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení zvolil postup podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, tedy napadené usnesení správního orgánu prvého stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě a nad rámec uplatněných žalobních námitek uvedl, že podle jeho názoru měl žalovaný usnesení správního orgánu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí, neboť zvoleným postupem upřel žalobci právo na to, aby o jeho žádosti věcně rozhodl správní orgány ve dvou instancích.

Městský soud v Praze věc posoudil takto: Soud musí v prvé řadě konstatovat, že se může zabývat toliko námitkami uvedenými v žalobě. Nelze přihlížet k tomu, že žalobce činí „součástí předmětného žalobního návrhu“ též odvolání a další podání, která učinil v rámci správního řízení a v rámci předchozího soudního řízení. To vyplývá ze samotné povahy řízení před správním soudem, jehož úkolem je přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů. Je v prvé řadě povinností správních orgánů, aby se vyrovnaly se všemi návrhy a námitkami, které žalobce v průběhu správního řízení uplatnil, soud pak přezkoumává (v mezích uplatněných žalobních bodů) způsob, jak se s těmito námitkami správní orgány vyrovnaly. Žalobce tedy nemůže v žalobě jen odkázat např. na podané odvolání, ale musí uvést, v čem spatřuje nesprávnost způsobu, jakým se s odvolacími námitkami žalovaný vyrovnal, příp. musí uvést, proč považuje způsob, jakým se odvolací orgán s odvolacími námitkami vyrovnal, za nedostatečný. Nelze rovněž odkázat na žalobu směřující proti předchozímu rozhodnutí žalovaného, když se jedná o rozhodnutí s odlišným výrokem a jehož odůvodnění je vystavěno na jiných argumentech, o jejichž nesprávnosti se již soud jednou autoritativně vyslovil. V tomto ohledu je judikatura správních soudů zcela ustálená, v podrobnostech lze odkázat nejnověji např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 čj. 4 As 3/2008-78.

Soud proto přistoupil k přezkoumání žalobních námitek, jak je žalobce uvedl v žalobě, a shledal, že žaloba není důvodná.

Podle § 20 odst. 2 zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném ke dni podání žádosti k žádosti o vydání cestovního dokladu se přikládá 1 fotografie o rozměru 35 mm x 45 mm, odpovídající současné podobě občana, zobrazující občana v čelném pohledu, v občanském oděvu, bez pokrývky hlavy, bez brýlí s tmavými skly, s výjimkou nevidomých, s výškou obličejové části hlavy od očí k bradě minimálně 13 mm (dále jen "fotografie"), která splňuje požadavky na technické provedení stanovené vyhláškou ministerstva. Jde-li o cestovní doklad bez strojově čitelné zóny, diplomatický pas nebo služební pas, přikládají se 2 fotografie.

Podle § 12 vyhlášky č. 642/2004 Sb. pro požadavky na technické provedení fotografie přikládané k žádosti o vydání cestovního dokladu platí ustanovení § 5 obdobně.

Podle § 5 odst. 1 této vyhlášky fotografie nebo obdobný obrazový záznam (dále jen "fotografie") připojované k žádosti o vydání občanského průkazu má hladký povrch, musí vyhovovat testům dlouhodobé obrazové stálosti a je v černobílém nebo barevném provedení. Fotografie je obdélníkového tvaru o rozměrech 35 mm x 45 mm, postavená na kratší stranu, s rovnými nebo zaoblenými rohy s poloměrem r = 3 mm +/- 0,5 mm, o tloušťce od 0,13 mm do 0,27 mm. Zobrazení rozměrů fotografie je uvedeno v příloze č. 7, obrázek č. 1.

Podle odst. 2 fotografie ukazuje hlavu a horní část ramen zobrazované osoby, a to v předním čelném pohledu tak, aby středová vertikální rovina obličeje byla prodloužením vertikální roviny objektivu snímací soustavy a horizontální rovina obličeje tvořená očima byla prodloužením horizontální roviny objektivu snímací soustavy. Umístění objektivu snímací soustavy vůči osobě je uvedeno v příloze č. 7, obrázek č. 2. Pohled zobrazované osoby směřuje do objektivu.

Podle odst. 3 fotografie musí odpovídat podobě zobrazované osoby v době podání žádosti. Pohled přes rameno, pootočená nebo nakloněná hlava nejsou přípustné. Zobrazovaná osoba musí mít neutrální výraz a zavřená ústa, oči musí být otevřené a nesmí být překryté vlasy.

Podle odst. 4 mezi horním okrajem hlavy a horním okrajem fotografie je vzdálenost minimálně 2 mm. Výška obličejové části hlavy, která je tvořena vzdáleností od očí k bradě, je minimálně 13 mm. Velikost hlavy zobrazované osoby včetně jejího umístění je uvedena v příloze č. 7, obrázek č. 3.

Podle odst. 5 pozadí za zobrazovanou osobou je bílé až světlemodré, popřípadě světlešedé barvy, přičemž je přípustný plynulý přechod těchto barev. Fotografie je bez odlesků, které by skryly nebo výrazně změnily charakteristické identifikační znaky osoby, jimiž jsou zejména tvar a umístění obočí, očí, nosu, úst, brady a celkový tvar obličeje. Nelze provádět retuše ani jiné úpravy negativu ani pozitivu fotografie, popřípadě digitálního zpracování zobrazení podoby občana ani jeho tisku.

Žalovaný v daném případě dospěl k závěru, že fotografie nesplňuje požadavky uvedené v § 5 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 citované vyhlášky, neboť žadatel není zobrazen v čelném pohledu, není dodržena středová vertikální linie obličeje, pohled nesměřuje do objektivu, mezi horním okrajem hlavy a horním okrajem fotografie není dodržena minimální vzdálenost 2 mm a samozabarvovací brýle skrývají tvar a umístění obočí, které je jedním z charakteristických identifikačních znaků osoby.

Žalobce vůči těmto závěrům žalovaného v žalobě ničeho nenamítá. Argumentuje toliko tím, že brýle jsou součástí jeho osobní integrity a z tohoto důvodu musí být všechny jeho osobní doklady opatřené touto fotografií, na níž je zachycen v brýlích. Takto pojatá žalobní argumentace se ovšem míjí s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí a ve skutečnosti nevyvrací důvody, na nichž je vystavěno odůvodnění zamítnutí žádosti žalobce o vydání cestovního dokladu.

Žalobci totiž není upíráno právo na to, aby k žádosti o vydání cestovního dokladu předložil fotografii, na níž bude zobrazen v brýlích (a aby mu byl vydán cestovní doklad s takovou fotografií). Musí být však zobrazen v brýlích tak, aby nezakrývaly tvar žádného z charakteristických identifikačních znaků jeho osoby, tj. v daném případě zejména obočí. Kromě toho musí fotografie splňovat i další zákonem a prováděcím předpisem předepsané technické požadavky, které žalobcem předložená fotografie nesplňuje. Nelze tedy konstatovat, že by žalobou napadené rozhodnutí zasahovalo do práva na ochranu osobní integrity žalobce. Rovněž nelze tvrdit, že by správní orgány a priori odmítaly žalobci vystavit cestovní doklad, na němž bude fotografie žalobce s brýlemi.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelně uvedeno, z jakých důvodů žalobcem předložená fotografie nesplňuje zákonné požadavky a proč nemůže být žalobci vydán cestovní pas s touto fotografií. Toto odůvodnění má přitom oporu ve zjištěném skutkovém stavu i v právních předpisech a nelze mu ničeho vytknout. Nelze tedy tvrdit, že by se jednalo o rozhodnutí šikanózní, svévolné nebo jinak vadné.

Pokud žalobce namítá, že mu bylo odepřeno právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí, nelze tuto námitku shledat důvodnou. Jediným podkladem pro rozhodnutí byla totiž v daném případě žádost podaná žalobcem samým (a fotografie přiložená k žádosti), která musela být žalobci pochopitelně známa a nebylo zapotřebí mu dávat prostor k tomu, aby se s vlastní podanou žádostí seznamoval a vyjadřoval se k ní. Pokud jde o vyjádření Ministerstva vnitra k tomu, zda žalobcem předložená fotografie splňuje právními předpisy stanovené požadavky, je předně nutno konstatovat, že toto sdělení nebylo použito jako podklad pro rozhodnutí a v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zmíněno toliko pro dokreslení a na podporu vlastní argumentace žalovaného. Kromě toho je zcela zřejmé, že žalobci byla existence tohoto sdělení známa již od 12. 9. 2006, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, v němž je toto stanovisko výslovně zmíněno a označeno číslem jednacím i datem vydání. Žalobce tedy měl dostatek času se s obsahem tohoto stanoviska detailně seznámit a vyjádřit se k němu. Kromě rozhodnutí vydaných v této věci a podání žalobce samého se přitom jedná o jedinou další listinu založenou ve správním spise. Soud proto uzavírá, že v průběhu řízení nedošlo k vadě spočívající v tom, že by žalobci bylo upřeno právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a případně navrhnout jejich doplnění, byť o tomto právu nebyl správním orgánem výslovně poučen. Žalobce pak ani v žalobě konkrétně nespecifikuje, s kterými podklady pro rozhodnutí se nemohl seznámit nebo se k nim vyjádřit, případně jaké další podklady pro rozhodnutí by navrhoval.

Pokud žalobce v žalobě uvádí, že vydané rozhodnutí je nezákonné pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, není zcela zřejmé, kam tato jeho námitka míří. Pokud žalobce naráží na předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2006 čj. S-MHMP 386499/2006, toto rozhodnutí bylo následně zrušeno správním soudem a v době vydání rozhodnutí nyní napadeného žalobou tak již bylo zrušeno a jeho právní účinky netrvaly. Právě v důsledku vydání tohoto rozsudku pak byl žalovaný povinen rozhodnout o odvolání žalobce znovu.

Míří-li žalobce v tomto ohledu na předchozí rozsudek soudu v této věci, je nutno konstatovat, že tímto rozsudkem soud nerozhodoval přímo o žádosti žalobce o vydání cestovního dokladu, ale rozhodoval o zákonnosti vydaného rozhodnutí žalovaného v této věci. Soud předchozím rozsudkem nezavázal žalovaného k tomu, aby žalobci bez dalšího cestovní doklad vydal, jak se mylně domnívá žalobce, ale zavázal správní orgány k tomu, aby žádost žalobce věcně projednaly (když předtím řízení o žádosti zastavily a věcně o ní nejednaly). Soud však nevyslovil závazný právní názor k tomu, jaký má být výsledek tohoto věcného posouzení žádosti. Nelze tedy konstatovat ani existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ani rozpor žalobou napadeného rozhodnutí se závazným právním názorem soudu.

Poukazuje-li žalobce na to, že stejnou fotografii má v občanském průkazu, řidičském průkazu, starém cestovní pase a měl ji na služebním průkaze příslušníka Policie ČR, nelze z této skutečnosti dovodit rozpor se zásadou legitimního očekávání. Vyhláška č. 642/2004 Sb., která je jedním z právních předpisů, jichž bylo užito při právním posouzení žádosti žalobce podané dne 21. 8. 2006, nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2005. Předchozí cestovní pas byl však žalobci vydán dne 3. 10. 1996 a občanský průkaz dne 3. 12. 2004, tj. před účinností této vyhlášky. Na řidičský průkaz, který byl žalobci vydán již za účinnosti této prováděcí vyhlášky, se však tato vyhláška nevztahuje, neboť náležitosti žádosti o řidičský průkaz (a fotografie k ní přikládané) jsou upraveny jiným právním předpisem, konkrétně jde o ustanovení § 92 odst. 4 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. (zákon o silničním provozu). Pokud tedy byly technické požadavky na průkazovou fotografii porovnávány podle rozdílných právních předpisů, nemůže být její rozdílné posouzení v rozporu se zákazem vzniku nedůvodných rozdílů v rozhodování.

Soud proto neshledal námitky uvedené v žalobě důvodné pro zrušení žalobu napadeného rozhodnutí a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Při ústním jednání před soudem žalobce dále namítl, že byl zkrácen ve svých právech postupem žalovaného, který usnesení správního orgánu prvého stupně změnil a sám namísto něj rozhodl, čímž žalobci v podstatě upřel právo na to, aby o jeho žádosti bylo rozhodnuto ve dvou správních instancích. Soud se důvodností této námitky nemohl zabývat, neboť byla uplatněna opožděně.

Podle § 71 odst. 2 s. ř. s. rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby. V tomto případě bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno žalobci dne 17. 5. 2010. Žalobní námitka uplatněná až při ústním jednání dne 1. 9. 2011 tak byla uplatněna po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby.

Svojí povahou namítá žalobce existenci vady dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.) K takové vadě řízení však soud nepřihlíží z úřední povinnosti, ale toliko k námitce účastníka řízení, řádně a včas uplatněné (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73).

Je třeba zdůraznit, že tato námitka vznesená u ústního jednání nemá předobraz v žádném tvrzení obsaženém v žalobě a nelze tedy tvrdit, že by se jednalo o rozvedení nebo upřesnění žalobní argumentace. Včasnému uplatnění takto formulovaného žalobního bodu přitom žalobci nic nebránilo.

Dále je možno odkázat na závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, který byl publikován pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V něm se uvádí, že „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. … Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

Ze všech uvedených důvodů soud k námitce žalobce uvedené u ústního jednání před soudem nepřihlížel pro její opožděnost a její důvodností se proto nemohl zabývat.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. O odměně zástupce žalobce, který mu byl soudem ustanoven, soud rozhodne samostatným usnesením.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 1. září 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu