1 A 78/2013 - 25Rozsudek MSPH ze dne 12.12.2013

1 A 78/2013 – 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: S. A. Ž., nar. X, ZZC Bělá-Jezová 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, IČ 75151472, Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2013, č.j. KRPA-442227-18/ČJ-2013-000022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 14. 11. 2013, č.j. KRPA-442227-18/ČJ-2013-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž dobu zajištění stanovil na 60 dnů, ode dne omezení osobní svobody.

Žalobce vytýká žalovanému, že napadeným rozhodnutím porušil čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“), § 124 zákona o pobytu cizinců a dále §§ 2, 3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce upozornil také na porušení čl. 31 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále jen „Úmluva“).

Dle žalobce institut správního vyhoštění, slouží k zabezpečení výkonu správního vyhoštění. Je však přesvědčen, že k realizací správního vyhoštění v jeho případě dojít nemůže, protože neexistuje stát, který by vyslovil souhlas s jeho přijetím dle § 121 zákona o pobytu cizinců. Důvodem je skutečnost, že není státním příslušníkem ani Ruské federace, ani Kazachstánu, ani žádného jiného státu, tudíž je osobou bezstátní příslušnosti ve smyslu výše citované Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. S ohledem na tuto situaci existuje reálný předpoklad, že se vyhoštění žalobce nepodaří zrealizovat, což však dle jeho názoru žalovaný ignoroval a zmíněnou překážku správního vyhoštění nijak neposoudil. Na podporu svých názorů žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, především pak na rozsudek č.j. 1 As 12/2009-61 ze dne 15. 4. 2009 a na usnesení rozšířeného senátu NSS č.j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011.

Jelikož žalobce má za to, že je jeho správní vyhoštění nerealizovatelné, považuje své zajištění za nezákonné a odporující článku 5 odst. 1 písm. f) EÚLP. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné také pro rozpor s § 3 ve spojení s § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, protože žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do práva žalobce na osobní svobodu. V neposlední řadě žalobce poukazuje na vady nedostatečného odůvodnění, což je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu.

Žalobce dále odkazuje na judikaturu ESLP, podle níž musí v řízení o vyhoštění orgány postupovat s náležitou péčí. V této souvislosti žalobce zmiňuje rozsudek ve věci Singh proti České republice (rozsudek ze dne 25. 1. 2005, stížnost č. 60638/00). Případ se týkal cizinců, u kterých nebylo možné zabezpečit výkon trestu vyhoštění, neboť neměli cestovní doklady a indické velvyslanectví jim je odmítlo vydat. ESLP konstatoval, že české orgány nepostupovaly s náležitou péčí a délka vyhošťovací vazby (dva a půl roku) byla nepřiměřená. Podle názoru žalobce se však i podstatně kratší zbavení svobody může dostat do rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, tak jako v jeho případě.

Žalobce opakovaně uvádí, že fakt, že je osobou bez státní příslušnosti, nesmí být důvodem pro jeho soustavné zajišťování a pokusy o vyhoštění. Cituje čl. 31 Úmluvy, podle něhož: „Smluvní státy nevyhostí, s výjimkou důvodů národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na jejich území. “ Žalobce si je vědom, že nemá na území ČR oprávnění k pobytu, nicméně upozorňuje, že důvodem je neexistence pobytového statutu dle cizineckého zákona, o který by mohl žalobce na území ČR požádat. Jelikož žalobce nikdy neporušil právní předpisy ČR mimo cizineckou legislativu, má za to, že není nebezpečím pro veřejný pořádek, jak uvádí žalovaný.

Žalobce dále považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, protože v jeho případě nebyly naplněny podmínky § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti zmiňuje, že obavy z nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění jsou naprosto chybné, protože vycházejí z dřívějších zkušeností s jeho osobou, kdy z jeho strany docházelo k maření rozhodnutí o správním vyhoštění, protože není státním příslušníkem žádného státu. Domnívá se, že tato skutečnost by mu neměla být přikládána za vinu a už vůbec by neměla být argumentem k odůvodnění jeho zajištění. Dodává, že nemá možnost vycestovat z území České republiky, protože žádný stát neudělí souhlas s jeho přijetím a také protože nedisponuje cestovním dokladem, který si bez své viny nemůže obstarat (zastupitelské úřady mu doklad nevydají, protože není státní příslušník, ČR mu cestovní doklad nevydá, protože v ČR nemá trvalý pobyt).

Žalobce žalovanému vytýká také nedostatečné odůvodnění té části napadeného rozhodnutí, jež se týká neuložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Tento postup, dle žalobce, nenaplnil § 68 odst. 3 správního řádu, což vzhledem k významu institutu zajištění ještě umocňuje závažnost pochybení žalovaného.

Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný konstatuje, že k vydání napadeného rozhodnutí přistoupil po náležitě zjištěném stavu věci a trvá na svých závěrech, jež učinil v napadeném rozhodnutí.

Žalovaný shledal, že v případě žalobce došlo k naplnění všech kumulativních podmínek, vyplývajících z § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný má za to, že se při posuzování případu neodchýlil ze zákonných limitů a jasně a konkrétně svůj výrok v napadeném rozhodnutí odůvodnil.

Žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí jasně poukázal na konkrétní okolnosti případu a definoval jednotlivá skutková jednání, která vedla k učiněnému závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení.

K polemice žalobce, že neexistuje reálný předpoklad jeho vyhoštění do země původu, neboť je osobou bez státní příslušnosti, žalovaný uvádí, že sám žalobce v protokolu o podání vysvětlení ze dne 14. 11. 2013 správnímu orgánu sdělil, že se narodil v Tjulkubasu v Kazachstánu. Uvedl dále, že nemá žádné státní občanství, jelikož se po rozpadu Sovětského svazu nepřihlásil k občanství některé z nově vzniklých republik. Dle jeho slov přicestoval do České republiky v roce 2000 ukrytý na nákladním automobilu, tedy až několik let poté, co se Sovětský svaz rozpadl. Žalobce však neuvádí, kde ve zmíněném mezidobí žil. Žalovaný proto čerpal z předešlého správního řízení, které dle jeho názoru vytváří dostatečný základ pro zjištěný stav věci, neboť bylo s cizincem opakovaně vedeno řízení o správním vyhoštění uzavírající, že se jedná o příslušníka Kazachstánu.

Žalovaný konstatuje, že žalobce nikdy neřešil svou pobytovou situaci a ani se nepokusil aktivně jednat s úřady Kazachstánu. Žalobce sice uvádí, že kazachstánské úřady odmítají uznat jeho státní příslušnost, nicméně současně s tím vyvstává otázka, zda tato situace není vyvolaná samotným jednáním cizince spočívajícím v úmyslném uvádění nesprávných dat o své identitě. Poukazuje na skutečnost, že žalobce uvádí tuto identitu již 13 let, avšak během této doby nepředložil jakýkoliv důkaz podporující jeho tvrzení. Jediným, kdo je schopen domoci se uznání svého občanství v domovské zemi je totiž sám cizinec. V této souvislosti žalovaný podotýká, že se v praxi setkává s případy, kdy cizinci uvádí nepravdivé údaje o své osobě proto, aby nemohla být ověřena jejich totožnost. Záměrné uvádění nepravdivých údajů nemůže orgán státní moci tolerovat. V opačném případě by bylo podpořeno spekulativní jednání cizinců spočívající v uvádění falešné identity, čímž by docházelo k legalizování jejich pobytu na území ČR. Proto žalobce musí být srozuměn s tím, že žalovaný přistoupil v souladu s ustanovením § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona o pobytu cizinců k jeho zajištění, aby jeho totožnost mohla být spolehlivě ověřena. Pokud cizinec sám nevyřešil svou situaci, přičemž tím soustavně mařil výkon soudních a správních rozhodnutí o jeho vyhoštění, je na žalovaném jakožto orgánu státní moci, aby realizaci vyhoštění zabezpečil. Žalovaný dodal, že k realizaci tohoto cíle se provádí prověrka žalobce v zemích bývalého sovětského svazu a současně byla zahájena Ředitelstvím služby cizinecké policie komunikace se zastupitelskými úřady Kazachstánu a Ruska. Žalovaný je přesvědčen, že toto úsilí povede k zajištění dokladu, na základě kterého bude moci žalobce z území vycestovat.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl dne 14. 11. 2013 kontrolován hlídkou Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. Žalobce při kontrole nepředložil žádný platný cestovní doklad a z tohoto důvodu byl zajištěn a převezen na Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy. Provedenou lustrací v dostupných evidencích Policie České republiky bylo zjištěno, že cizinec na území České republiky přicestoval 29. 10. 2000, kdy cílem cesty byla Spolková republika Německo.

Po několika neúspěšných pokusech o překročení česko-německé a česko-rakouské hranice, respektive po navrácení z uvedených zemí zpět do České republiky bylo žalobci dne 25. 3. 2002 vydáno první rozhodnutí o správním vyhoštění pod č.j.: PJC-73/ČPP-ZP-2001 a to na dobu 5 let. Lhůta k vycestování byla stanovena do 25. 4. 2002. Žalobce v době mu stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění neodcestoval a nadále zde pobýval a to v rozporu s uvedeným rozhodnutím o správním vyhoštění.

Dne 23. 1. 2004 bylo žalobci vydáno druhé rozhodnutí o správním vyhoštění pod č.j.: SČPP-31/OV-OPK-PŘ-2004, přičemž doba vyhoštění byla stanovena na 10 let. Lhůta k vycestování byla stanovena do 23. 2. 2004. Žalobce ani v tomto případě v době mu stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění neodcestoval.

Dne 9. 2. 2007 byla žalobce trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j:. 3T27/2007, odsouzen k trestu vyhoštění na dobu 5 let, a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 9. 3. 2007. Dne 12. 9. 2007 byl uvedený trestní příkaz zrušen v celém rozsahu jelikož bylo šetřením prokázáno, že cizinec není občanem Ruské federace ani Kazachstánu, respektive úřady těchto států na cizince nepohlížejí jako na svého občana.

Dne 26. 2. 2008 bylo cizinci vydáno v pořadí již třetí rozhodnutí o správním vyhoštění a to na dobu 10 let. Zároveň byl žalobce zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Poštorná. Dále bylo zjištěno, že dne 16. 12. 2011 byl žalobce odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 8 k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Dne 15. 6. 2012 byl z výkonu trestu propuštěn na svobodu. Dne 18. 1. 2013 byl žalobci vydán výjezdní příkaz č. GA0114328 s platností do 18. 3. 2013.

Na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalovaný, že žalobce pobývá na území České republiky ode dne 19. 3. 2013 bez víza a cestovního dokladu a tudíž neoprávněně. Jelikož žalobce zmařil výkon správního rozhodnutí a vzniklo podezření, že se dopustil přečinu maření úředního rozhodnutí, byl dne 14. 11. 2013 vyrozuměn dozorující státní zástupce, který rozhodl, aby se věc řešila v režimu zákona o pobytu cizinců. Ještě téhož dne, tj. 14. 11. 2013 bylo žalovaným vydáno napadené rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění.

Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08, ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].

Právní úprava platná v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění cizince předepisuje současné splnění tří podmínek. Splnění první podmínky, tj. podmínky že žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, vyplývá ze správního spisu. Pro rozhodnutí o zajištění cizince musí být dále splněna podmínka, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b a § 123c citovaného zákona a že je dána jedna z taxativně vymezených podmínek v písm. a) – e) § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

V případě žalobce je nepochybné, že došlo k naplnění podmínky stanovené v § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jelikož nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a to opakovaně. Žalobce rozporuje závěr žalovaného, že v jeho případě byla naplněna také podmínka dle § 124 odst. 1 písm. b) citovaného zákona a to existence nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. S touto námitkou však soud nesouhlasí a naopak vzhledem k žalobcově historii považuje uvedené nebezpečí za reálné. Jestliže se již třikrát nepodařilo úspěšně realizovat jeho vyhoštění a žalobce byl v souvislosti s mařením rozhodnutí o správním vyhoštění dokonce odsouzen k trestu odnětí svobody, má soud za to, že existuje reálné riziko, jemuž má předcházet právě § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že v případě žalobce brání rozhodnutí o zajištění skutečnost, že nelze realizovat jeho vyhoštění, respektive že jeho vykonání brání to, že je osobou bez státní příslušnosti. Žalobce však tímto svým závěrem předjímá, zda ho některá země bude ochotná přijmout či nikoliv.

Je nyní na žalovaném, aby v rámci doby po níž bude žalobce zajištěn, ověřil jeho totožnost, popř. zjistil jeho identitu skutečnou, aby mohlo dojít k realizaci správního vyhoštění. Sám žalovaný si je této skutečnosti jistě vědom, jelikož v napadeném rozhodnutí a posléze také ve vyjádření k žalobě uvedl, že probíhají a budou probíhat jednání se zastupitelskými úřady Kazachstánu a Ruska, ale i dalších postsovětských zemí, aby se podařilo provést správní vyhoštění. Nelze tedy a priori tvrdit, jak činí žalobce, že jeho vycestování z České republiky objektivně možné není. Žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí zahrnul kvalifikovaný a náležitě odůvodnění odhad možné realizace vyhoštění. Soud uzavírá, že v daném případě nelze možnost provedení správního vyhoštění během doby zajištění předem vyloučit.

V případě žalobce nelze ani uznat, že by se na území České republiky zdržoval „oprávněně“ ve smyslu čl. 31 odst. 1 Úmluvy, kterého se dovolává. Podle názoru soudu, i pokud by žalobce žádný stát nepovažoval za svého občana podle svých právních předpisů, pak ohledně „oprávnění“ k pobytu by na něho, jako osobu bez státní příslušnosti dopadala právní úprava o pobytu cizinců obecně (zákon o pobytu cizinců a zákon o mezinárodní ochraně), která byla aplikována, tedy i osoba bez státní příslušnosti při vstupu na území jiného státu musí respektovat postupy státem stanovené k získání „oprávnění“ k pobytu. Podle čl. 2 Úmluvy totiž každá osoba bez státní příslušnosti má povinnosti k zemi, ve které se nachází, které zejména vyžadují, aby se řídila jejími zákony a nařízeními a dodržovala opatření přijatá k udržení veřejného pořádku. To však žalobce nečinil a to ani na počátku svého pobytu v České republice, jelikož neusiloval o jeho legalizaci ač si musel být vědom možných následků. Úmluva předjímá situaci, kdy se osoba bez státní příslušnosti nachází v zemi, která ji hodlá vyhostit, přičemž v posuzovaném případě byl ze strany žalovaného dodržen řádný právní postup Úmluvou vyžadovaný.

Jako nedůvodnou shledal soud námitku týkající se nedostatečného odůvodnění vztahujícího se k závěru žalovaného o neúčinnosti případného uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území představují jistě mírnější donucovací opatření, než zajištění cizince. Zákon zde dává správnímu orgánu pravomoc dle konkrétních okolností každého případu rozhodnout, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území, tedy mírnější prostředek nebo pokud tento mírnější prostředek není vhodný, zda cizince zajistí. Posouzení vhodnosti použití institutu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by pak mělo vždy předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince uvést v příslušném rozhodnutí. Soudní judikatura je ustálená v tom, že nestačí pouhé konstatování o tom, že mírnější opatření není možné uložit s odkazem na dřívější protiprávní jednání cizince.

V posuzovaném případě je tedy nutno zodpovědět, zda žalovaný výše popsané povinnosti dostál či, jak tvrdí žalobce, nikoliv. Soud v tomto směru dospěl k závěru, že námitka žalobce není důvodná. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí neomezil na pouhé obecné konstatování, ale popsal a náležitě zdůvodnil důvody, na jejichž základě považuje využití mírnějších opatření v žalobcově případě za nedostatečné. Zmínil zejména skutečnosti, že žalobce nevlastní žádný platný cestovní doklad ani vízum, nedisponuje ustálenou adresou, na níž by se mohl zdržovat a zejména pak fakt, že žalobce při svém pobytu na území České republiky opakovaně porušoval a porušuje zákony a chráněné zájmy České republiky, především pak mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nad to žalovaný dodal, že vzhledem ke skutečnosti, že stále nebyla potvrzena tvrzení žalobce o jeho identitě, musí dojít k ověření identifikačních markantů v ostatních republikách bývalého Sovětského svazu.

Žalobci lze dát za pravdu, že odůvodnění žalovaného je relativně krátké avšak je nutno zohlednit, že rozhodnutí o zajištění cizince vydává policejní orgán v časové tísni, což s sebou jistě nese určitou nutnost zestručnění. Nikdy pochopitelně nesmí dojít k takové míře zobecnění, kdy již nebudou zohledněny konkrétní skutečnosti každého případu, avšak k takovému vybočení ze zákonem stanovených mezí dle soudu v posuzovaném případě nedošlo.

Nad rámec výše uvedeného odůvodnění soud dodává, že žalovaným zvolený postup považuje soud v daném okamžiku za jediný možný, jelikož je nutno situaci žalobce řešit. Jeho postavení jakožto osoby bez státní příslušnosti lze považovat za závažný problém a to především pro žalobce samotného. V úvodu tohoto rozsudku byla stručně shrnuta historie jeho pobytu na území České republiky, která více než cokoliv jiného připomíná bludný kruh, z něhož není schopen žalobce vlastními silami vystoupit. Pokud bude v součinnosti s žalovaným situace vyřešena, přičemž zajištění bude v daném případě sloužit nejen jako prostředek k zabezpečení žalobcovi přítomnosti a spolupráce na řízení, ale zároveň jako akcelerující podmínka pro žalovaného, který má zákonem dané lhůty stanovující maximální délku zajištění, nelze než se zvoleným řešením souhlasit.

Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správních orgánů, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 12. 12. 2013

JUDr. Miroslava Hrehorová

samosoudkyně