1 A 64/2013 - 20Rozsudek MSPH ze dne 16.10.2013

1 A 64/2013 – 20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobkyně: G. Ž., nar. X, ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2013, č.j. KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 7. 9. 2013, č.j. KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění, přičemž dobu zajištění stanovil na 60 dnů.

Žalobkyně vytýká žalovanému, že napadeným rozhodnutím porušil čl. 5 Evropské úmluvy o lidských právech, č. 37 Úmluvy o právech dítěte a § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

Žalobkyně dále uvádí, že poté, co byla poučena o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany, tak ji využila a podala žádost jak pro sebe, tak také pro jejího nezletilého syna. Žalobkyně podotýká, že během azylové procedury nemůže správní orgán přistoupit k jejímu vyhoštění, na základě čehož je přesvědčená, že v jejím případě nejsou dány důvody pro zajištění. Fakt, že probíhající řízení o mezinárodní ochraně nebylo žalovaným zohledněno a nebylo zahrnuto do odůvodnění napadeného rozhodnutí, má dle žalobkyně za následek jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.

Stanovenou lhůtu zajištění 60 dnů, dle názoru žalobkyně, odůvodnil žalovaný příliš obecně, když pouze konstatoval opakované porušení zákona o pobytu cizinců ze strany žalobkyně.

Žalobkyně dále namítá, že ač je stanovená doba zajištění v mezích zákona, nesplňuje pobyt v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová podmínky pro zdravý vývoj jejího dítěte. Své námitky žalobkyně uzavírá konstatováním, že žalovaný nevzal v úvahu skutečnost, že na území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec jejího dítěte.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že k vydání napadeného rozhodnutí přistoupil po náležitě zjištěném stavu věci a trvá na svých závěrech, jež učinil v napadeném rozhodnutí.

Zajištění žalobkyně považuje žalovaný za účelné a přiměřené a dle jeho názoru nezbytné pro zamezení dalšímu protiprávnímu jednání na území České republiky. Námitku žalobkyně, že její syn byl zbaven osobní svobody žalovaný odmítá, jelikož, jak uvádí, v důsledku zajištění žalobkyně dopadá na nezletilého § 140 zákona o pobytu cizinců, dle kterého je provozovatel zařízení pro zajištění cizinců oprávněn ubytovat v části s mírným režimem cizince, vůči kterému má zajištěný vyživovací povinnost nebo jej má v péči, nelze-li zajistit péči o něj jiným způsobem. Podotýká, že zákon výslovně připouští možnost opuštění zařízení ubytovanému cizinci a odmítá tedy argumentaci žalobkyně, že jde o nevyhnutelný důsledek jejího zajištění. Žalovaný nepopírá, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít k zásahu do právní sféry nezletilého syna žalobkyně, je ale přesvědčen, že uvedené rozhodnutí bylo v jeho nejlepším zájmu a splňuje kritéria čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný připomíná, že vzhledem ke skutečnosti, že nezná totožnost otce nezletilého, nelze mu vytýkat, že ho ubytoval s jeho matkou. Na základě tohoto faktu považuje žalovaný za absurdní také námitku, že ignoroval skutečnost povolení k dlouhodobému pobytu otce na území České republiky.

Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí důvody pro zajištění uvedeny příliš obecně. Žalovaný je přesvědčen, že výstižně shrnul podstatné skutečnosti a uvedl, které listinné důkazní prostředky ho opravňují vydat napadené rozhodnutí. Pregnantně vyjádřil, proč stanovuje dobu trvání zajištění na období 60 dnů, přičemž při svém rozhodování zhodnotil různé faktory.

K námitce probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně, jež brání správnímu vyhoštění žalovaný dodává, že tuto skutečnost mohl jen těžko zohlednit, jelikož, jak ze správního spisu vyplývá, když vydal napadené rozhodnutí, řízení o mezinárodní ochraně ještě neprobíhalo. Závěrem žalovaný upozornil, že stanovená doba trvání zajištění nenaplňuje maximální možnou dobu zajištění, která je aprobována zákonem.

Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán. Podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), rozhodl soud bez nařízení jednání, když žalobkyně ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců nenavrhl projednání věci při ústním jednání a žalovaný s tímto postupem souhlasil. Soud tak má za to, že s takovýmto postupem účastníci řízení souhlasí. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně byla dne 6. 9. 2013 při pobytové kontrole vyzvána hlídkou Policie České republiky k prokázání totožnosti. Ke kontrole žalobkyně předložila doklady, u nichž vzniklo podezření, že jde o padělky a z tohoto důvodu byla v souladu s § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zajištěna a převezena na Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. Poté, co byla prokázána skutečnost, že osobní doklady žalobkyně jsou padělky, bylo s ní dne 7. 9. 2013 zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

Z obavy, že by žalobkyně mohla zmařit výkon správního vyhoštění, vydal žalovaný dne 7. 9. 2013 napadené rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zajištěna.

Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/08, ze dne 1 2. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].

Žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna na dobu stanovenou na 60 dnů dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto anebo mu byl uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platný pro území členských států EU a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Právní úprava platná v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění cizince předepisuje současně splnění 3 podmínek. První podmínka pro možnost zajištění osoby starší 15 let byla splněna, když dne 7. 9. 2013 bylo žalobkyni sděleno zahájení správního řízení o správním vyhoštění. Pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců musí být dále splněna podmínka, že nepostačuje uložení opatření za účelem vycestování a že je dána jedna z taxativně vymezených podmínek v písm. a) – e) § 124 odst. 1 citovaného zákona.

V souzené věci žalobkyně nenamítá, že by v jejím případě mělo být uloženo mírnější opatření, nicméně pro úplnost soud uvádí, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území je mírnějším donucovacím opatřením než zajištění cizince, které může správní orgán uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [§ 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců], je policie oprávněna cizince zajistit. Je tedy na uvážení policie jako správního orgánu, aby konkrétní věc posoudila a zvolila adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění cizince. Zákon zde dává správnímu orgánu pravomoc dle konkrétních okolností každého případu rozhodnout, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, tedy mírnější prostředek, nebo pokud tento mírnější prostředek není vhodný, zda cizince zajistí. Posouzení vhodnosti použití institutu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by mělo vždy předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince. V daném případě lze konstatovat, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s úvahou, proč přistoupil přímo k zajištění žalobkyně, když uvedl výčet konkrétních důvodů, které vedly k neuložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že žalovaný nedostatečně, respektive příliš obecně odůvodnil vedlejší výrok stanovující dobu zajištění. Při jejím posouzení vycházel zdejší soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79 (dostupné na www.nssoud.cz.), v němž soud uvedl: „správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil (§ 78 odst. 1 in fine s. ř. s.).“ Žalovaný si v tomto směru počínal zcela v souladu s výše uvedeným postupem. Uvedl nejen, které úkony bude třeba pro realizaci vyhoštění provést, ale zabýval se také jejich předpokládanou časovou náročností, přičemž zohlednil i to s jakým konkrétním státem bude probíhat komunikace ohledně vyřízení všech nutných náležitostí.

S námitkou žalobkyně, v níž poukazovala na neposouzení překážky správního vyhoštění spočívající v trvajícím řízení o mezinárodní ochraně soud nesouhlasí. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany. Přestože tato skutečnost není sama o sobě překážkou pro zajištění cizince, což vyplývá z ustanovení § 124a zákona o pobytu cizinců, soud se jejím posouzením zabýval. Za klíčové však v této věci považuje vyhodnocení časové souslednosti jednotlivých úkonů. Jak již bylo několikráte uvedeno a jak také vyplývá ze správního spisu, bylo napadené rozhodnutí o zajištění vydáno dne 7. 9. 2013. Dále soud ze spisu zjistil, že prohlášení o mezinárodní ochraně dle § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, učinila žalobkyně dne 11. 9. 2013 v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Ještě téhož dne byl o této skutečnosti vyrozuměn žalovaný, nicméně již na první pohled je zřejmé, že ji nemohl zohlednit v napadeném rozhodnutí, jež bylo vydáno o 4 dny dříve. Po správních orgánech nelze žádat, aby zohledňovaly hypotetickou variantu, že cizinec učiní, respektive může učinit prohlášení o mezinárodní ochraně. Posuzování budoucích eventualit ze strany správních orgánů by bylo nejen nad rámec § 3 s.ř., ale mohlo by vést ke zcela nežádoucím dopadům na princip právní jistoty.

Stejně tak nelze žalovanému vyčítat, že nezohlednil skutečnost, že na území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec dítěte žalobkyně. Byť žalovaný odpovídá za zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze mu přičítat k tíži nezohlednění skutečnosti, kterou neznal nikdo jiný, než žalobkyně, jež ji jako relevantní podklad pro rozhodnutí v průběhu řízení nepředložila. Touto informací nedisponuje ani orgán sociálně-právní ochrany dítěte, s nímž, jak ze spisu vyplývá, žalovaný komunikoval. Vzhledem k tomu, že ani v žalobě neoznačila žalobkyně otce svého dítěte a pouze konstatovala, že jde o osobu, jež má na území povolen dlouhodobý pobyt, existují dle názoru soud důvodné pochybnosti, zda námitky žalobkyně nejsou pouze účelové.

Soud dal za pravdu žalovanému také v otázce ubytování syna žalobkyně v zajišťovacím zařízení, jež má dle námitek žalobkyně neblahý vliv na jeho zdravotní stav. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 6. 9. 2013 vyplývá, že žalobkyně nemá na území České republiky kde bydlet a až do porodu (2. 9. 2013) bydlela na ulici v Karlových Varech. Za těchto okolností nelze než přisvědčit žalovanému, který uvedl: „...správní orgán je přesvědčen, že zajištěné cizince a jejímu synovi je poskytována plnohodnotná péče. Nelze se však domnívat, že cizinka v České republice zajistí stejnou péči pro své dítě i mimo zařízení , když absentuje finančními prostředky a zdravotním pojištěním.

Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správních orgánů, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. října 2013

JUDr. Miroslava Hrehorová

samosoudkyně