42 A 14/2018 - 21Rozsudek KSUL ze dne 12.07.2018

42 A 14/2018-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci

žalobkyně: B. F. K., narozená „X“,
pobytem „X“,

proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2018, č. j. CPR-15686-6/ČJ-2017-930310-V261,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 23. 4. 2018, č. j. CPR-15686-6/ČJ-2017-930310-V261, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 29. 4. 2017, č. j. KRPU-244921-55/ČJ-2016-040022-RD-SV, kterým bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 18 měsíců s tím, že počátek doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie byl stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T. (K.ř.č. 1 - rozsudek)

2
42 A 14/2018 území České republiky. Současně byla žalobkyni stanovena doba k vycestování z území České republiky do 60 dnů od nabytí právní moci předmětného správního rozhodnutí.

Žaloba

2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v průběhu správního řízení předložila fotografie, jež prokazovaly společné soužití se státním občanem České republiky. Žalovaný tento důkaz vyhodnotil s tím, že se jedná o účelově předkládaný důkazní prostředek, neboť na fotografiích nejsou data a popisky a jsou pořízeny v místnosti při různých společných situacích. Takové vypořádání s předloženými důkazními prostředky považuje žalobkyně za naprosto nedostatečné a považuje v tomto směru žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále žalobkyně obsáhle citovala zásady a právní úpravu hodnocení a provádění dokazování v rámci správního řízení. Zdůraznila, že správní orgán odpovídá za to, že výsledkem řízení bude zákonné a správné rozhodnutí. Trvala na tom, že ve správním řízení převažuje zásada vyšetřovací, a to bez ohledu na způsob zahájení řízení. Nedostatky součinnosti ze strany účastníka řízení mu mohou přivodit i značné problémy, ovšem nemohou vést k ospravedlnění případného nezákonného rozhodnutí. Podle Pravidel dobrého chování úředníků EU vypracovaných Evropským ombudsmanem musí v každé procesní fázi úředník respektovat právo na obhajobu práva zájmů účastníků řízení. Každé rozhodnutí musí být odůvodněno jak z hlediska právního, tak i uvedením rozhodných skutečností, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno. Žalobkyně trvala na tom, že v jejím případě nebyl řádně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

3. Dále žalobkyně zdůraznila, že posouzení skutečnosti, zda by správní vyhoštění mohlo vyvolat nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, není věcí správního uvážení správního orgánu, ale otázkou interpretace neurčitého právního pojmu. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35.

4. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že svým odvoláním brojila proti závaznému stanovisku Ministerstva vnitra k možnosti jejího vycestování. Žalovaný si před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí vyžádal nové závazné stanovisko, kterým bylo původní závazné stanovisko potvrzeno. Žalobkyně namítala, že žalovaný nepřevzal argumentaci Ministerstva vnitra do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a zatížil tím své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Současně se žalobkyně domáhala přezkoumání závazného stanoviska, které bylo vydáno před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí.

5. Žalobkyně zdůraznila, že se do země původu nemůže vrátit, neboť jí tam hrozí nebezpečí vážné újmy. V zemi dochází ke svévolnému zatýkání a s odpůrci režimu v Kamerunu jsou vedena soudní řízení odporující čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V zemi dochází k nuceným zmizením. Dále poukázala na skutečnost, že v zemi původu je aktivní teroristická organizace Boko Haram, která je zodpovědná za masivní porušování mezinárodního humanitárního práva. Uvedla, že žalovaný neposoudil překážku vyhoštění podle čl. 16 Úmluvy o ochraně všech osob před nuceným zmizením.

Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. K žalobním námitkám uvedl, že jsou obdobné jako námitky uvedené v odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí. S těmito námitkami se žalovaný jako odvolací orgán vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí, na které žalovaný plně odkázal.

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

3
42 A 14/2018
Posouzení věci soudem

7. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřila.

8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 30 dnů po oznámení napadeného rozhodnutí § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Primárně se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitce týkající se nedostatečného vypořádání s výsledky provedeného dokazování soud uvádí, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejen konstatoval žalobkyní uváděnou skutečnost, že jí předložené fotografie, na kterých se nachází s panem Mgr. B. v místnosti při různých společenských situacích, jej nepřesvědčily o jejich partnerském vztahu, a to s poukazem na skutečnost, že fotografie nejsou datovány ani popsány, ale v žalobou napadeném rozhodnutí rovněž poukázal na provedené dokazování výslechy svědků (včetně pana B., jeho syna a bývalé manželky) a provedené pobytové kontroly. Rovněž se žalovaný zabýval otázkou věrohodnosti svědků, jejichž výslechy byly v prvostupňovém řízení provedeny. Na tomto místě musí soud připomenout skutečnost, že správní řízení před vydáním prvostupňového rozhodnutí, tak i v rámci odvolacího řízení tvoří jeden celek (na což ostatně žalobkyně poukázala i ve své žalobě), a proto bylo zcela oprávněně ze strany žalovaného odkázáno v žalobou napadeném rozhodnutí na dokazování provedené v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Dle závěru soudu žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem vtělil do rozhodnutí své závěry ohledně hodnocení dokazování k otázce existence partnerského vztahu mezi žalobkyní a panem Mgr. B. V tomto směru shledal soud žalobou napadené rozhodnutí zcela přezkoumatelným. Žalobkyně nesouhlasila se samotným obsahem závěrů, ke kterým správní orgán dospěl, to však není předmětem přezkoumatelnosti rozhodnutí a soud se věcným posouzením závěrů žalovaného bude zabývat níže.

10. Dále žalobkyně namítala nepřezkoumatenost žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný nepřevzal do žalobou napadeného rozhodnutí argumentaci ministra vnitra, který svým závazným stanoviskem ze dne 22. 6. 2017 potvrdil původní závazné stanovisko o možnosti vycestování žalobkyně do země jejího původu. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že argumentace žalobkyně, že závazné stanovisko musí obsahovat řádné odůvodnění závazné části, která je uvedena v jeho výroku, se míjí s uplatněnou námitkou. V předmětné věci z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že závazné stanovisko ze dne 22. 6. 2017, č. j. MV-69928-2/OAM-2017, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra evidenční číslo ZS33883 ze dne 12. 4. 2017 a které konstatovalo možnost vycestování žalobkyně do její země původu, obsahuje řádné odůvodnění na stranách 1-3 tohoto závazného stanoviska, kdy se ministr vnitra vypořádal s poukazy žalobkyně ohledně nemožnosti jejího vycestování do země původu. Toto závazné stanovisko tedy obsahuje zcela přezkoumatelné odůvodnění. Žalovaný pak ve svém žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že v rámci odvolacího řízení postupoval v souladu s § 149 odst. 4 zákona Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

4
42 A 14/2018 č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a požádal příslušný správní orgán o potvrzení nebo změnu předmětného závazného stanoviska. Dále žalovaný konstatoval, že příslušný správní orgán původní závazné stanovisko o možnosti vycestování žalobkyně do její země původu potvrdil a konstatoval, že žalobkyně do země původu může vycestovat. Žalovaný tedy do odůvodnění svého rozhodnutí převzal závaznou část předmětného stanoviska a rozhodl v souladu s tímto závazným stanoviskem. Není povinností správního orgánu, aby přebíral do odůvodnění svého rozhodnutí odůvodnění závazného stanoviska, na základě kterého rozhodoval. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k otázce závazného stanoviska k možnosti vycestování žalobkyně do země jejího původu je plně přezkoumatelné jak žalobou napadené rozhodnutí, tak i samotné závazné stanovisko.

11. Následně přistoupil soud k meritornímu přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí.

12. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně pobývala na území České republiky od 23. 8. 2016 do 27. 11. 2016 bez víza ač k tomu nebyla oprávněna. Spor mezi účastníky zůstává ve skutečnosti, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav ve vztahu k otázce zásahu rozhodnutí od osobního a rodinného života žalobkyně. Z obsahu správního spisu vyplývá, že v rámci správního řízení byly provedeny svědecké výslechy pana Mgr. M. B., jeho syna, jeho bývalé manželky a opakovaná pobytová kontrola v místě pobytu žalobkyně. V rámci prvostupňového správního řízení, žalobkyně nenavrhovala provedení žádných dalších důkazů, které by prokazovaly zásah případného správního vyhoštění do jejího osobního a rodinného života a zůstala v tomto směru zcela pasivní. Až v rámci odvolacího řízení předložila několik nedatovaných fotografií, na kterých je zachycena s Mgr. B. a navrhla provedení výslechů R. D. H. O. a pana Ch. F., bez uvedení jejich kontaktních údajů. Na tomto místě je opět nutno zdůraznit, že prvostupňové řízení a odvolací řízení tvoří jeden celek a rozhodnutí, která tyto postupy završují je nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti. Z výpovědí syna pana Mgr. B. a jeho bývalé manželky jednoznačně vyplynulo, že tyto osoby žijí ve společné domácnosti a pan Mgr. B. se v bytě, kde společně žijí, zdržuje prakticky každý den, včetně přespávání. Z pobytových kontrol vyplynulo, že na poštovní schránce příslušející atelieru ve vlastnictví pana Mgr. B., ve kterém se žalobkyně zdržuje, je uvedeno její jméno a že pan Mgr. B. se častěji v domě s ateliérem nezdržuje. Na základě těchto skutečností dle soudu správní orgány zcela oprávněně dospěly k závěru, že mezi žalobkyní a panem Mgr. B. nebylo prokázáno trvalé soužití odpovídající partnerskému vztahu. Na tomto závěru nemohly ničeho změnit ani fotografie předložené žalobkyní v rámci odvolacího řízení, neboť z těchto fotografií není patrno, kdy byly vyhotoveny a za jakých okolností. Vznik fotografií nelze nikterak časově určit. Stejně tak by ani výpovědi známých paní žalobkyně nemohly vyvrátit či znevěrohodnit výpovědi osob žijících s panem Mgr. B. ve společné domácnosti. Proto soud dospěl k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud nepřistoupily k provedení navrhovaných svědeckých výpovědí pro nadbytečnost. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že v dané otázce vycházel soud z dostatečně zjištěného skutkového stavu a námitku žalobkyně vyhodnotil jako nedůvodnou.

13. K námitce nesprávného a nedostatečného zhodnocení zásahu správního vyhoštění do osobního a rodinného života žalobkyně soud uvádí, že na základě výše uvedených důkazů dospěly správní orgány k závěru, že žalobkyně není v rodinném vztahu k panu Mgr. B. S poukazem na výše uvedené považuje soud tento závěr za dostatečně odůvodněný zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem k neexistenci uvedeného rodinného vztahu nemohlo dojít odloučením žalobkyně a pana Mgr. B. v důsledku případného vyhoštění k zásadnímu zásahu do rodinného a osobního života žalobkyně. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, na který ve své žalobě poukazovala žalobkyně, vyplývá, že zásah do osobního a rodinného života cizince může spočívat nejen v odloučení od osob, se kterými je v rodinném či obdobném vztahu, ale při posuzování tohoto zásahu je rovněž nutné zohlednit závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenskou a Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

5
42 A 14/2018 kulturní integraci v hostitelském státu a intenzitu vazeb ke státu původu. Všemi těmito okolnostmi, které mohou mít vliv na intenzitu zásahu správního vyhoštění do osobního a rodinného života žalobkyně se řádně zabýval prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí na stranách 10 a 11 rozhodnutí. S přihlédnutím k jednotě řízení, kdy řízení prvostupňové a odvolací tvoří jeden celek, musí soud konstatovat, že správní orgány v předmětné věci posoudily řádně všechny okolnosti mající vliv na případný zásah správního vyhoštění do osobního a rodinného života žalobkyně, a to na základě skutečností, které měly řádnou oporu ve správním spise. I tuto námitku žalobkyně tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

14. Dále se žalobkyně zcela obecně ve své žalobě domáhala přezkumu závazných stanovisek k otázce možnosti jejího vycestování do země původu vydaných v rámci správního řízení a poukázala na skutečnost, že dle jejího názoru jí v zemi původu hrozí nebezpečí vážné újmy, neboť v zemi dochází ke svévolnému zatýkání, s odpůrci režimu jsou vedena soudní řízení v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v zemi působí teroristická organizace Boko Haram. Z procesního hlediska soud konstatuje, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí si vyžádal prvostupňový orgán u příslušného správního orgánu vyhotovení závazného stanoviska k otázce možnosti vcestování žalobkyně do její země původu. Ministerstvo vnitra k žádosti prvostupňového orgánu vyhotovilo závazné stanovisko ze dne 12. 4. 2017, ev. č. „X“, kterým bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně do Kamerunu je možné. V rámci odvolání žalobkyně napadla závěr závazného stanoviska. V souladu s § 149 odst. 4 správního řádu si vyžádal žalovaný u ministra vnitra, který vykonává působnost nadřízeného správního orgánu Ministerstva vnitra, potvrzení nebo změnu závazného stanoviska s poukazem na žalobkyní podané odvolání. Ministr vnitra vydal závazné stanovisko ze dne 22. 6. 2017, č. j. MV-69928-2/OAM-2017, kterým potvrdil závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 12. 4. 2017, ev. č. „X“, a opětovně konstatoval, že vycestování žalobkyně do Kamerunu je možné. Z hlediska procesního postupu tedy bylo ze strany správních orgánů i orgánů vydávajících závazná stanoviska postupováno v souladu s právní úpravou.

15. Ve vztahu k samotnému posouzení možnosti vycestování žalobkyně do země jejího původu v závazných stanoviscích soud zdůrazňuje, že při vydání uvedených stanovisek příslušné orgány vycházely nejen z obsahu vyjádření žalobkyně a obsahu správního spisu řízení o správním vyhoštění, ale rovněž z rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o žádosti žalobkyně dlouhodobý pobyt, z rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu, z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. 12. 2016, č. j. 112279/2016-LPTP, zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o terorismu v jednotlivých zemích za rok 2015, Zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o dodržování lidských práv v roce 2015. Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku hodnotilo důvody pro opuštění země původu, které žalobkyně postupně uváděla v řízení o žádosti o udělení pobytu, žádosti o mezinárodní ochranu i samotném řízení o správním vyhoštění. Po zhodnocení výpovědí žalobkyně o okolnostech jejího pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jejích hlavních motivů k odchodu z vlasti a obsahu výše uvedených pramenů dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že v případě návratu žalobkyně do vlasti jí nehrozí nebezpečí mučení nebo nelidského zacházení nebo trestání. Ministerstvo zdůraznilo, že žalobkyně nebyla v zemi původu kontaktována státními orgány, a to, jak uváděla s poukazem na vyjádření své dcery samotná žalobkyně, ani po jejím odjezdu ze země. Rovněž Ministerstvo vnitra zdůraznilo, že žalobkyně jako důvod odchodu ze země původu v předchozích řízeních uváděla problémy se soukromými osobami, které jí chtěly zabránit v její kampani proti ženské obřízce. Až v rámci řízení o správním vyhoštění uvedla žalobkyně, že se obává pronásledování pro svůj minulý lesbický vztah. Ve skutečnosti, že neuplatnila tento poukaz již v předchozích řízeních (zejména v řízení o mezinárodní ochraně) Ministerstvo nitra spatřovalo důvod pro pochybnosti o věrohodnosti tohoto tvrzení. V tomto směru Ministerstvo vnitra rovněž poukázalo na vztah žalobkyně s mužem – otcem její dcery –

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

6
42 A 14/2018 ukončeným až odjezdem žalobkyně ze země. Správní orgán se rovněž výslovně zabýval nebezpečím hrozícím od působení teroristické organizace Boko Haram. Ministerstvo vnitra zdůraznilo, že působení této teroristické organizace se týká pouze pohraničních oblastí Kamerunu a nebezpečí plynoucí z jejího působení nelze vztáhnout v žádném případě na celé území Kamerunu. Současně poukázalo na skutečnost, že v sousední Nigérii došlo v roce 2016 k zásadnímu omezení aktivit této organizace, a to zničením jejich základen. Rovněž Ministerstvo vnitra výslovně zmínilo skutečnost, že dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí nehrozí osobám navracejícím se do Kamerunu ze zahraničí po dlouhodobém pobytu žádné nebezpečí pronásledování či stíhání. Ministerstvo vnitra rovněž výslovně konstatovalo, že žalobkyně není osobou zranitelnou, tedy v pokročilém věku či strádající závažným onemocněním a je osobou, která je schopna se o sebe přiměřeně postarat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že příslušné správní orgány se dostatečným způsobem zabývaly otázkou možnosti vycestování žalobkyně do její země původu a na základě dostatečných podkladů a legitimních úvah dospěly k závěru, že žalobkyni v případě návratu do země původu nehrozí nebezpečí ohrožení života z důvodu svévolného násilí ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházen nebo trestání. Tuto námitku žalobkyně tedy soud rovněž vyhodnotil jako nedůvodnou.

16. K námitce neposouzení překážky vyhoštění podle čl. 16 Úmluvy o ochraně všech osob před nuceným zmizením soud uvádí, že právě výše popsaným podrobným vypořádáním se s otázkou hrozeb, které potenciálně žalobkyni hrozí v případě jejího návratu do země původu v závazných stanoviscích vydaných v předmětné věci, došlo mimo jiné i k posouzení hrozby, které se týká výše citované ustanovení mezinárodní smlouvy. V důsledku shledání, že žalobkyni v případě návratu nehrozí nebezpečí ohrožení života z důvodu svévolného násilí ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházen nebo trestání, a shledání, že státní orgány o ni v zemi původu neprojevovaly zájem a nebyla ani předmětem žádného vyšetřování, bylo dle soudu postaveno na jisto, že v případě návratu žalobkyně nebude porušena zásada „non refoulement“ zakotvená v citovaném ustanovení mezinárodní úmluvy, neboť nebyly dány žádné důvody se domnívat, že by žalobkyni po návratu do země hrozilo nebezpečí nuceného zmizení. Ani tuto námitku tedy soud nevyhodnotil jako důvodnou.

17. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

18. Pro úplnost soud konstatuje, že nepřistoupil k provedení výslechů svědků navrhovaných žalobkyní, a to R. D. H. O. a pana Ch. F. ze stejných důvodů jako správní orgány pro nadbytečnost.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

7
42 A 14/2018 sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 12. července 2018

Mgr. Václav Trajer v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)