16 Az 13/2009 - 33Rozsudek KSUL ze dne 03.01.2011

16Az 13/2009-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobkyně N. D., „X“, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3/936, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2009, č.j. OAM-174/VL-18-ZA05-2009, e.č. V058649,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákaldů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2009, č.j. OAM-174/VL-18-ZA05-2009, e.č. V058649, kterým jí podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, nebyla udělena mezinárodní ochrana.

Žalobkyně v žalobě namítla, že rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu. Uvedla, že žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu) a dále namítla, že žalovaný porušil ustanovení § 12 resp. § 14a zákona o azylu, neboť žalobkyně splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany stanovené v § 14a zákona o azylu.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí.

Pokračování
2
16Az 13/2009

V něm uvedl, že vágně formulované námitky žalobkyně považuje za zcela neopodstatněné. Žalovaný odkázal na správní spis, zejména na žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a její výpovědi i na rozhodnutí žalovaného, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. V průběhu správního řízení žalobkyně tvrdila, že důvodem jejího odchodu z vlasti měly být potíže s policií kvůli účasti na protivládních demonstracích, a také proto, že se vyhýbala volbám. Dalšími potížemi, na které se žalobkyně odvolávala v souvislosti se svým odchodem z vlasti, mělo být odmítnutí pomoci ze strany příslušných státních orgánů při řešení jejích rodinných problémů. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyni k odchodu z vlasti vedly zcela jiné okolnosti, než které prezentovala v průběhu správního řízení. Žalobkyně nijak neskrývala, že v zemi původu měla ekonomické problémy. Uvedla, že byla jedinou osobou, která financovala chod domácnosti, navíc neměla stálé zaměstnání. V průběhu pohovoru výslovně uvedla, že do České republiky přijela za prací.

Žalobkyně přijela do České republiky v roce 2006, o mezinárodní ochranu požádala až v roce 2009, poté co zde nelegálně pobývala a pracovala a nakonec jí bylo vydáno rozhodnutí cizinecké policie o správním vyhoštění. Sama žalobkyně potvrdila, že azylovým řízením si potřebuje legalizovat pobyt, nemá se kam vrátit a chce v České republice žít s přítelem. Nelegálně vycestovala do Německa, kde žije její sestra, dne 15. 4. 2010 však byla transferována německou policií zpět do České republiky.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 13. 3. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V ní uvedla, že zemi původu opustila v dubnu 2006. Doplnila, že v zemi původu neměla kde bydlet, po rozvodu rodičů bydlela u otce a tento jí vyhnal. O otce se na základě soudního rozhodnutí musela starat, otec byl nezaměstnaný a alkoholik. Za špatné chování k otci jí byla udělena pokuta. Byla vystavena nátlaku okrskového policisty, musela chodit k volbám a hlasovat pro Lukašenka. Dále uvedla, že je běloruské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla členem žádné politické strany či jiné organizace. Dále uvedla, že se odmítá vrátit do vlasti, jako důvod uvedla absenci bydlení, dále možné potíže na hranicích při vstupu do Běloruska kvůli délce svého pobytu v zahraničí. Ve vlastnoručně psaném prohlášení žalobkyně uvedla, že byla pod politickým a rodinným nátlakem a k opuštění vlasti byla donucena špatným zacházením místních úřadů, když tyto jí odmítly pomoci při řešení bytové otázky. Zmínila se o potížích s vyššími úřady, které byly důsledkem toho, že při volbách odmítla hlasovat pro prezidenta Lukašenka.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Az 13/2009

Při pohovoru vedeného na základě žádosti žalobkyně v ruském jazyce dne 3. 4. 2009 žalobkyně uvedla, že údaje, které uvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jsou těmito důvody a potvrzuje je. Uvedla, že Bělorusko opustila v dubnu 2006, za důvod odchodu označila problémy s otcem a potíže s policií. Dále uvedla, že financovala chod domácnosti, ve které žila s otcem, který byla nezaměstnaný a navíc alkoholik, sama žalobkyně neměla stálé zaměstnání. Společné soužití s otcem bylo problémové právě kvůli jeho závislosti na alkoholu, musela jednou zaplatit i pokutu, konflikty mezi ní a otcem končily i na policii. Dále uvedla, že měla problémy s okrskovým policistou, který jí vyhrožoval potížemi za to, že chodí na demonstrace proti Lukašenkovi a dále za to, že nechodí k volbám. Žalobkyně uvedla, že neúčast u voleb je v Bělorusku trestána vyloučením ze studií, ztrátou zaměstnání či vězením. Uvedla, že do České republiky přijela za prací, měla cestovní pas a turistické vízum. Žila a pracovala v Teplicích a po skončení platnosti turistického víza pobývala v České republice nelegálně. V případě návratu do země původu žalobkyně uvedla, že by se stala terčem posměchu.

Podle § 28 odst. 1 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně.

Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se pak podle § 2 odst. 8 zákona o azylu účinného v rozhodné době považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Žalovaný postupoval správně, když při posuzování důvodů pro udělení azylu porovnal obsah výpovědí žalobkyně s informacemi o domovské zemi žalobkyně. Žalovaný obsah výpovědi žalobce porovnal se zprávou Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2006, 2007 a 2008, s Výroční zprávou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF) z května 2006, s Výroční zprávou Humen Rights Watch z ledna 2008, s Informací Člověka v tísni – společnosti při ČT, o.p.s.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Az 13/2009

č.j. OAM-166-34/2006 ze dne 10. 7. 2006, s přehledem o politických událostech v Bělorusku za srpen až říjen 2008, s Informací MZV ČR č.j. 125516/2006-LP ze dne 23. 8. 2006, č.j. 113160/2008-LPTP ze dne 28. 4. 2008 a č.j. 116621/2009-LPTP ze dne 22. 9. 2009. S výše uvedenými listinami měla žalobkyně možnost se seznámit dne 24. 11. 2009.

Soud se zde ztotožňuje s názorem žalovaného, že v případě žalobce v kontextu výše uvedených informací, které jsou součástí správního spisu, neexistují důvodné obavy, že by žalobkyně mohla být v zemi své státní příslušnosti, tj. Bělorusku, pronásledována z důvodů vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Zpráva MZV USA o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2008, v oddílu 2d) uvádí, že zákon zaručuje svobodu pohybu, včetně práva emigrovat. Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 113160/2008-LPTP ze dne 28. 4. 2008 uvádí, že článek 369-1 Trestního zákoníku Běloruské republiky – poškozování dobrého jména Běloruska, za což se má považovat poskytování záměrně lživých informací o politických, hospodářských, společenských nebo vojenských poměrech jiným státům nezmezinárodním organizacím nebyl v dosud žádném případě uplatněn proti neúspěšným žadatelům o azyl ani vůči komukoliv jinému. Dále je ve výše uvedené Informaci Ministerstva zahraničních věcí uvedeno, že nejsou známy žádné případy represí vůči neúspěšným žadatelům o azyl v jiných zemích, ani o takových případech ZÚ nemá informace od jiných ZÚ v Minsku. Takový trest by zcela jistě neunikl pozornosti minimálně domácích lidsko-právních organizací, tudíž lze takové případy téměř jistě vyloučit. Z Informace MZV č.j. 116621/2009-LPTP ze dne 22. 9. 2009 vyplývá, že běloruské úřady v zásadě tolerují nelegální pobyt svých státních příslušníků v zahraničí, pokud není spojen s jinými trestnými činy (obchod s lidmi, nucené práce atd.).

Soud považuje rovněž za neopodstatněnou námitku žalobkyně, že měla potíže z důvodu její neúčasti u voleb, z důvodu volby jiného kandidáta než Lukašenka a zdůvodu účasti na protivládních demonstracích. Výpovědi žalobkyně v sobě nesou rozpory, když například uvedla, že Bělorusko opustila v dubnu 2006 a to z důvodů, které souvisejí s prezidentskými volbami konanými rok před jejím odchodem z vlasti. Na skutečnost, že se prezidentské volby konaly až v březnu 2006, nedokázala žalobkyně reagovat. Žalobkyně na jedné straně uváděla, že byla perzekuována, neboť nevolila Lukašenka, na druhou stranu uváděla, že byla perzekuována, že k volbám nechodí a uváděla, že se v průběhu voleb vždy někam schovala, resp. že odjela za matkou do Polska. Perzekuci ze strany policie popisovala rovněž velmi obecně, bez jakýchkoli podrobností, ať už časových, místních či věcných. Rovněž uvedla, že své politické názory nikdy na veřejnosti neprezentovala, před policií účast na demonstracích zapřela. Několikrát uvedla, že do České republiky přijela za prací.

Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, jak předpokládá § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

Výpovědi žalobkyně v protokolu a skutečnosti, které uvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, na sebe nenavazují, v některých směrech si odporují, na některé otázky žalobkyně žalovanému neposkytla, resp. poskytla pouze velmi obecnou, nekonkrétní odpověď. Soud dospěl k závěru, že důvody uvedené žalobkyní v průběhu celého správního řízení nejsou důvody uvedenými taxativně v § 12 zákona o azylu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Az 13/2009

Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 (§ 13 odst. 1 zákona o azylu). Podle § 13 odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1. Podle § 13 odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi. Podle § 13 odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již azylant manžela žijícího na území České republiky, nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem azylanta. V Protokolu o doplňujícím pohovoru ze dne 3. 4. 2009 žalobkyně uvedla, že v České republice má snoubence, občana ČR, a proto potřebuje legalizovat svůj pobyt. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně tedy nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu.

Udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán přitom v dané věci řádně zjistil a posoudil osobní situaci žalobkyně i stav v její zemi, a pokud sám z toho nedovodil důvody pro přiznání humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Žalobkyně pak žádnou takovou okolnost ve správním řízení nezmínila, a proto nelze považovat za nepřezkoumatelnou část výroku napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný pouze v obecné rovině uvedl, že na základě údajů žalobkyně nezjistil důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Lze tedy uzavřít, že správní uvážení spočívající ve volbě neudělení humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem.

Vzhledem k tomu, že nebyly splněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný v souladu s ustanovením § 28 zákona o azylu posoudil, zda žalobkyně splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, které jsou součástí správního spisu, konkrétně zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2006, 2007 a 2008, Inforamce MZV č.j. 116621/2009-LPTP ze dne 22. 9. 2009 a č.j. 113160/2008-LPTP

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
16Az 13/2009

ze dne 28. 4. 2008, s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nezmínila žádnou skutečnost, na základě které by jí mohla hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, dále s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nepředložila žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se domnívat, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, dospěl soud po zhodnocení výpovědí žalobkyně a výše uvedených informací, které jsou součástí správního spisu k závěru, že žalobkyni v současnosti v případě návratu do vlasti nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žalobkyni rovněž nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť z výše uvedených informačních zdrojů a z úřední činnosti žalovaného bylo zjištěno, že v Bělorusku neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt. Soud se rovněž po posouzení skutečností sdělených do protokolu o pohovor žalobkyní a po posouzení informací o zemi původu ztotožňuje s názorem žalovaného, že by vycestování žalobkyně nebylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a žalovaný postupoval v souladu správními předpisy, když doplňkovou ochranu neudělil.

Rovněž tak soud shledal, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona o azylu. Podle § 14b odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle § 14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje důvody uvedené v ustanovení § 14b zákona o azylu pro udělení doplňkové ochrany.

Soud dospěl k závěru, že jediným skutečným důvodem žalobkyně k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice je legalizace jejího pobytu na území České republiky, neboť zde pobývá již poměrně dlouhou dobu a má zde přítele. Legalizace pobytu však není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož institutů mohla žalobkyně využít.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů,

není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
16Az 13/2009

s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítne, jestliže svým významem podstatně nepřesáhne vlastní zájmy stěžovatele.

V Ústí nad Labem dne 3. ledna 2011

JUDr. Iva Kaňáková v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)