15 A 191/2017 - 63Rozsudek KSUL ze dne 27.01.2021

15 A 191/2017-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci

žalobce:
Ústecké šrouby, z. s., IČO: 04316509,

sídlem Velká Hradební 322/53, 400 01 Ústí nad Labem,
zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D.,
sídlem Na Výsledku I 1523/3, 140 00 Praha 4,

proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí
a zemědělství,
sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem,

za účasti osob zúčastněných na řízení:
I. Obec Řehlovice,
sídlem Řehlovice 1, 403 13 Řehlovice,

II. Stop tunelům, z. s., IČO: 22879552,
sídlem Na Valech 3, 400 01 Ústí nad Labem,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV-487, JID: 100622/2017/KUUK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV-487, JID: 100622/2017/KUUK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru životního prostředí, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 3. 2017, č. j. MM/OŽP/VHO/86534/2016/ReK/L-40, kterým byl Ředitelství silnic a dálnic České republiky povolen převod povrchových vod z tělesa dálnice D8 v úseku km 59,210-64,425 přes dešťové retenční a sedimentační nádrže do Žimského a Radejčínského potoka. Současně navrhl žalobce zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení.

Žaloba

2. V podané žalobě žalobce poukázal na právní úpravu obsaženou v § 23a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, (dále jen „vodní zákon“) a v článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. 10. 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, (dále jen „Směrnice o vodách“). Poukázal rovněž na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 1. 7. 2015 ve věci C-461/13, který se týkal výkladu několika ustanovení Směrnice o vodách.

3. Žalobce trval na tom, že pojem „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody, který je uveden v čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) Směrnice o vodách, musí být vykládán v tom smyslu, že o zhoršení se jedná tehdy, jakmile se stav alespoň jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V. této směrnice zhorší o jednu třídu, i když toto zhoršení nevede k celkově horšímu zařazení útvaru povrchové vody. Pokud se však dotyčná kvalitativní složka ve smyslu této přílohy již nachází v nejnižší třídě, jakékoli zhoršení této složky představuje „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) Směrnice o vodách. Žalobce uvedl, že stav útvaru povrchových vod se určuje jako horší výsledek hodnocení stavu chemického a ekologického. Tyto stavy se určují syntézami výsledků hodnocení jednotlivých složek. Hodnocení složek je pak určeno výsledky hodnocení jednotlivých parametrů. Aby mohl být stav vodního útvaru označen za dobrý, musí dosahovat dobrého chemického stavu, a zároveň nejhůře dobrého ekologického stavu.

4. Dále žalobce uvedl, že Radejčínský ani Žimský potok, do kterých má být svedena voda z D8, nejsou samostatně v rámci celkového hodnocení povrchových vod hodnoceny, neboť se oba záhy vlévají do Bíliny, a to do části „OHL_0850 Bílina od toku Bouřlivec po Ždírnický potok“. Celkový stav tohoto toku je hodnocen jako nevyhovující, a to syntézou středního ekologického stavu a nedosažení dobrého chemického stavu. Dále žalobce uvedl, že nedosažení dobrého chemického stavu je způsobeno jak nedosažením dobrého stavu ve složce „pesticidy, průmyslové znečišťující látky, další znečišťující látky“, tak ve složce „těžké kovy“. Žalobce trval na tom, že z výše uvedeného vyplývá, že předloženou žádost bylo nezbytné v první řadě zhodnotit z hlediska toho, zda realizací může dojít ke zhoršení stavu vodního útvaru. Při posuzování možného zhoršení stavu vodního útvaru dle žalobce bylo třeba vycházet z výsledků a vyhodnocení monitoringu vodního útvaru v příslušném plánu dílčího povodí. Dle žalobce prvostupňové rozhodnutí takovou úvahu zcela postrádá a žalobou napadené rozhodnutí sice tuto úvahu obsahuje, ale dochází k závěru, že převáděné vody nejsou vodami odpadními, prochází sedimentační nádrží a odlučovačem lehkých kapalin, tudíž pro jejich převod není potřeba výjimka.

5. Žalobce trval na tom, že v daném případě k potřebnosti výjimky postačovalo, aby povolovaný záměr buď vedl ke zhoršení ekologického stavu ze středního na poškozený, nebo k jakémukoliv zhoršení chemického stavu, který se již nachází v nejnižší třídě. K tomu žalobce uvedl, že spisový materiál neobsahuje pro posouzení této skutečnosti žádné podklady, neboť voda, která má být převáděna do vodního toku, nebyla v řízení analyzována a ve spisu nejsou obsaženy podklady umožňující určit účinnost sedimentační nádrže a odlučovače lehkých kapalin. Žalobce zdůraznil, že v daném případě dle podkladů bude voda odváděna z tělesa dálnice přes sedimentační nádrž

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

typu DYWIDAG a retenční nádrž. Samotný odlučovač není v žádosti zmíněn a není ani uveden v grafických přílohách žádosti.

6. Dále žalobce odkázal na dokumentaci EIA k záměru Přeložka silnice I/11 v úseku Hradec Králové – Blešno – Nepasice, kde je uvedeno, že srážkové vody se po kontaktu s vozovkou obohacují o kontaminanty širokého spektra různých látek anorganického a organického původu v nerozpuštěné a rozpuštěné formě. Těmito kontaminanty jsou zejména těžké kovy, anionty minerálních kyselin a ropné látky, chlorované uhlovodíky a jiné. Provozem dopravních prostředků se uvolňují zejména zinek, železo, chrom, olovo, měď a nikl. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že záměr povede nejen ke zhoršení chemického stavu vodního útvaru ve smyslu Směrnice o vodách, ale dokonce i přímo ke zhoršení ukazatelů, kvůli kterým je vodní tok zařazen do nejnižší třídy.

7. Další otázkou, kterou se měl správní orgán zabývat, je zimní údržba, zejména co se týče chemických rozmrazovacích materiálů. Salinita patří mezi fyzikálně chemické ukazatele. V případě dálnice lze očekávat spotřebu soli kolem 20 tun na kilometr. Vliv takového množství soli je zřejmý i laickým pohledem a velmi pravděpodobně by vedl ke zhoršení ekologického stavu vodního toku.

8. Žalobce tak trval na tom, že správní orgány pochybily, když řízení o povolení k nakládání s vodami nepřerušily a neupozornily žadatele na nutnost opatření výjimky dle § 23a vodního zákona.

Vyjádření žalovaného k podané žalobě

9. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v rozhodnutích správních orgánů ani v žalobě nemohou 33 být uvedeny objektivní údaje, neboť ani v jednom z předmětných toků není prováděn monitoring koncentrací znečišťujících látek a nejsou ani k dispozici údaje o možných koncentracích znečišťujících látek ve srážkových vodách odváděných z komunikací (ať bez předčištění, nebo po jejich předčištění). Monitoring pro hodnocení útvarů povrchových vod je prováděn dle vyhlášky č. 98/2011 Sb., o způsobu hodnocení útvarů povrchových vod, způsobu hodnocení ekologického potenciálu silně ovlivněných útvarů a umělých útvarů povrchových vod a náležitostech programů zjišťování a hodnocení stavu povrchových vod. Monitoring se provádí pouze ve vybraných úsecích vodních toků. Množství toků, kde se monitoring neprovádí, je větší, než těch, kde se provádí. Chybějící údaje je nutné nahradit úvahami.

10. Dále žalovaný uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že předmětný vodní útvar je z hlediska chemického stavu v nejnižší třídě, neboť chemický stav není rozdělen do tříd. Do tříd je rozdělen pouze stav ekologický. Není tak dle žalovaného možné tvrdit, že pokud v toku nejsou splněny normy environmentální kvality (NEK), nachází se v nejnižší třídě. Pro chemický stav vod se používá hodnocení dosažení dobrého stavu nebo nedosažení dobrého stavu. Ekologický stav předmětného vodního toku je hodnocen jako střední, nikoli jako zničený, a tudíž se nenachází v poslední třídě jakosti.

11. K tvrzení žalobce, že voda, která je předmětem rozhodnutí, nebyla analyzována, a ve spise se nevyskytují žádné podklady pro hodnocení účinnosti sedimentační a retenční nádrže, žalovaný uvedl, že analýza vody, která není v souladu s § 38 odst. 2 vodního zákona považována za vodu odpadní, se běžně neprovádí. Zdůraznil, že v § 38 odst. 2 je výslovně uvedeno, že srážkové vody z komunikací, pokud je znečištění těchto vod řešeno v souladu s vyhláškou č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, nejsou považovány za vody odpadní. Dle žalovaného to znamená, že jejich kvalita nemůže ohrozit jakost povrchových a pozemních vod. Není tedy potřeba dalšího posouzení dle § 23a vodního zákona vzhledem k jakosti, ale pouze k možnému ovlivnění hydrologických poměrů v předmětných vodních tocích. Takovým změnám

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

je dle žalovaného zabráněno řízeným vypouštěním z retenční nádrže a úpravou výpustního objektu do potoka.

12. Žalovaný zdůraznil, že předčištění je řešeno sedimentační nádrží Dywidag, která plní i funkci gravitačního odlučovače ropných látek. Toto zařízení slouží k havarijnímu zachycení ropných látek při případné havárii na komunikaci. Takto ošetřená voda je přivedena do retenční nádrže, odkud je řízeně vypouštěna prostřednictvím kanalizace do toku. Není vypouštěna ode dna, ale má stanovenou hladinu stálého nadržení, a tudíž dochází také k sedimentaci. Dle žalovaného není u těchto technických zařízení nutné se zabývat jejich účinností, neboť se jedná o typizovaná zařízení, která svým provedením odpovídají technickým normám platným v době stavby.

13. K poukazu žalobce na znečištění srážkových vod z komunikací s odkazem na dokumentaci EIA k záměru přeložky silnice I/11, kdy je mimo jiné zmiňováno i olovo, žalovaný uvedl, že údaje musí pocházet z doby před rokem 2000, neboť od roku 2000 se olovnaté sloučeniny do paliv v Evropské unii nepřidávají a olovo ani jeho sloučeniny nejsou používány při výrobě žádné součásti motorů, brzd, tlumičů, pneumatik ani materiálů na krytí povrchu komunikací. Žalovaný připustil, že některé z látek zmiňovaných žalobcem při provozu na komunikacích vznikají, ale ty nezůstávají pouze na povrchu komunikací, ale jsou rozptylovány do jejich širokého okolí. Dle žalovaného tedy i srážkové vody, které dopadnou na zemský povrch mimo komunikace, jsou znečištěny a do toků ve svém okolí se postupně dostanou. O koncentracích jednotlivých látek ve srážkových vodách jak z komunikací, tak z povrchu v jejich okolí, nejsou publikovány žádné údaje a lze jen těžko tvrdit, že určitě působí zvýšení koncentrací v předmětném vodním útvaru do takové míry, že dojde k jeho zhoršení v právním slova smyslu.

14. K poukazu na vliv zimní údržby komunikace žalovaný uvedl, že údržba je prováděna dle plánu zimní údržby a postup je určen vyhláškou č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Způsob údržby je stejný v celé České republice a obdobný je i v sousedních zemích. Žalobce zdůraznil, že údržba může mít určitý vliv na okolní prostředí, ale je dávána přednost zajištění bezpečí lidí na komunikacích před zájmy ochrany životního prostředí. Pokud komunikace procházejí oblastí se zvýšenou ochranou vodních zdrojů, určuje vodoprávní úřad podmínky pro provádění zimní údržby odlišně. Předmětný úsek komunikace žádným takovým úsekem neprochází. Vzhledem k tomu, že srážkové vody jsou odváděny kanalizací, nehrozí situace, že dojde ke zvýšení salinity podzemních vod. Salinita toku se případně zvýší pouze nárazově při provádění solení, ale soli odtečou a nikde se neusazují. Nedojde ani k výraznému navýšení průměrných ročních koncentrací rozpustných solí v toku.

15. S poukazem na skutečnost, že všechny srážkové vody se ještě před svým dopadem na povrch země obohatí o širokou škálu škodlivin přítomných v ovzduší, žalovaný konstatoval, že požadavek žalobce na vedení řízení o výjimce dle § 23a vodního zákona považuje za absurdní.

16. Žalovaný zdůraznil, že ve svém rozhodnutí vycházel ze současné platné legislativy a norem, které upravují odvodnění komunikací a hospodaření se srážkovými vodami. Nedostatek objektivních podkladů nahradil správní úvahou a vycházel ze zásady, že správní orgány mají rozhodovat v souladu s platnou právní úpravou, předvídatelně a vycházet z obvyklé správní praxe.

17. Žalovaný dále uvedl, že ve vztahu k rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C-416/13 zastává názor, že § 23a odst. 7 vodního zákona nezakládá vodoprávnímu úřadu pravomoc vést správní řízení o výjimce před povolením jakéhokoliv konkrétního nakládání s vodami a nejsou zde stanoveny hmotněprávní podmínky pro udělení takové výjimky. Cílů ochrany vod jako složky životního prostředí má být dle žalovaného dosaženo programy opatření, které jsou součástí plánů povodí. Ustanovení § 23a odst. 7 vodního zákona obdobně jako předchozí odstavce 5 a 6 tohoto ustanovení formuluje podmínky, za nichž je možno přímo v plánech povodí stanovit pokud možno dočasnou úlevu z dosažení zákonem stanovených cílů. Žalovaný poukázal i na odst. 8 písm. b) citovaného ustanovení, dle něhož důvody těchto změn nebo úprav jsou výslovně uvedeny a vysvětleny v plánu povodí dle § 24 vodního zákona a dané cíle se každých šest let

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

přezkoumávají. Vztah mezi koncepčními a administrativními nástroji ochrany vod, tj. aplikaci programů opatření ve vodoprávním řízení, pak upravuje vodní zákon v řadě jiných ustanovení (např. § 12 odst. 3 vodního zákona). S poukazem na harmonizaci právní ochrany vod v rámci EU žalovaný uvedl, že je téměř jisté, že ani v ostatních zemích EU se nevede řízení o výjimce v případě odvádění srážkových vod z komunikací a zpevněných ploch do vod povrchových nebo podzemních.

Replika žalobce

18. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které zdůraznil, že vnitrostátní klasifikace vod nezbavuje Českou republiku povinností plynoucích ze Směrnice o vodách. Tato směrnice nerozlišuje mezi odpadní, dešťovou či jinak označenou vodou. Dále k poukazu na skutečnost, že není nutné se zabývat účinností nádrže Dywidag, protože odpovídá technickým normám, žalobce uvedl, že ani skutečnost, že došlo k dodržení technických norem platných v době stavby sedimentační nádrže, nezbavuje Českou republiku povinností plynoucích ze Směrnice o vodách. Tato směrnice se technickými parametry zařízení sloužících ke snížení znečištění vody vůbec nezabývá. Způsob dosažení dobrého stavu vody nechává zcela na členských státech. Žalobce trval na tom, že sedimentační nádrž nemá žádný vliv na salinitu vody a nemá dostatečný vliv na znečištění těžkými kovy. Vzhledem k tomu, že vypouštěná voda bude obsahovat těžké kovy, dojde dle žalobce ke zhoršení stavu vodního útvaru.

19. K otázce solení silnice žalobce uvedl, že pochybuje, že vypouštění 35 tun soli na kilometr dálnice se neprojeví na roční průměrné koncentraci soli ve vodním útvaru. Dále zdůraznil, že voda z potoků se také vsakuje, tudíž dojde i k ovlivnění stavu podzemní vody.

20. K poukazu žalovaného na skutečnost, že § 23a odst. 7 vodního zákona nezakládá pravomoc vodoprávního úřadu vést správní řízení o výjimce před povolením konkrétního nakládání s vodami, žalobce uvedl, že tato argumentace by dokládala, že Česká republika neprovedla řádnou transpozici směrnice o vodách. Dle žalobce je však platná právní úprava v souladu se Směrnicí o vodách, ale přetrvává neochota správních orgánů vykládat § 23a vodního zákona v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora.

21. Žalobce dále uvedl, že v ostatních zemích EU se nestává, že vodní útvary jsou více než 17 let po přijetí Směrnice o vodách stále v nejnižším stupni hodnocení, tudíž i pokud by k vypouštění koncentrovaných srážkových vod z komunikací do vodních útvarů docházelo, nemuselo by to nutně vést ke zhoršení stavu.

Osoby zúčastněné na řízení

22. Osoby zúčastněné na řízení se k věci písemně nevyjádřily.

Posouzení věci soudem

23. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

24. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

25. Z obsahu správního spisu vyplývá, že Radejčínský ani Žimský potok, do kterých má být svedena voda z D8, nejsou samostatně v rámci celkového hodnocení povrchových vod hodnoceny, neboť se oba záhy vlévají do Bíliny, a to do části „OHL_0850 Bílina od toku Bouřlivec po Ždírnický potok“. Celkový stav tohoto toku je hodnocen jako nevyhovující, a to syntézou středního ekologického stavu a nedosažení dobrého chemického stavu. Chemický stav je hodnocen jako „nedosažení dobrého stavu“ pro překročení normy environmentální kvality u některých polyaromatických uhlovodíků a sloučenin niklu a rtuti. Ekologický stav daného vodního útvaru je pak hodnocen stupněm střední, a to pro překročení normativních definic
+2-

dobrého stavu ve všeobecných ukazatelích BSK, N-NH, P, SO a pro překročení normy 54celk.4environmentální kvality u specifických znečišťujících látek – arsen, fenantren, bisfenol A, AOX, EDTA, vanad, Fe. celk.

26. V § 23a odst. 7 vodního zákona je uvedeno, že dobrého stavu podzemních vod, dobrého ekologického stavu, dobrého ekologického potenciálu nebo předcházení zhoršování stavu útvaru povrchové nebo podzemní vody nemusí být dosaženo v důsledku nových změn fyzikálních poměrů v útvaru povrchové vody nebo změn hladin útvarů podzemních vod. Ke zhoršení stavu útvaru povrchové vody z velmi dobrého na dobrý může dojít v důsledku nových trvalých lidských činností.

27. V § 23a odst. 8 vodního zákona je pak uvedeno, že uplatnění výjimek podle odstavce 7 je možné, pouze pokud a) jsou učiněny všechny schůdné kroky k omezení nepříznivých vlivů na stav vodního útvaru, b) důvody těchto změn nebo úprav jsou výslovně uvedeny a vysvětleny v plánu povodí podle § 24 a dané cíle se každých šest let přezkoumávají, c) důvody těchto změn nebo úprav vyplývají z nadřazeného veřejného zájmu, nebo pokud jsou přínosy pro životní prostředí a společnost při dosahování cílů podle odstavce 1 převáženy přínosy nových změn pro lidské zdraví, udržení ochrany obyvatel nebo udržitelný rozvoj a

d) prospěšné cíle, které z těchto změn nebo úprav vodního útvaru vyplývají, nelze z důvodů technické neproveditelnosti nebo pro neúměrné náklady dosáhnout jinými prostředky, jež by byly z hlediska životního prostředí významně lepší.

28. Jak vyplývá z vyjádření žalobce i žalovaného, je problematika dosažení a udržení kvality vodních toků mimo jiné předmětem Směrnice o vodách. Jejím výkladem se zabýval Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. C-461/13, ve věci sporu mezi Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland eV a Spolkovou republikou Německo a dospěl k těmto výrokům: „1) Článek 4 odst. 1 písm. a) body i) až iii) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy jsou povinny - s výhradou udělení výjimky - odmítnout schválení konkrétního projektu, pokud může vést ke zhoršení stavu útvaru povrchové vody nebo pokud ohrožuje dosažení dobrého stavu povrchových vod či dobrého ekologického potenciálu a dobrého chemického stavu takových vod ke dni stanovenému touto směrnicí.

2) Pojem „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody, který je uveden v čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) směrnice 2000/60, musí být vykládán v tom smyslu, že o zhoršení se jedná tehdy, jakmile se stav alespoň jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V této směrnice zhorší o jednu třídu, i když toto zhoršení nevede k celkově horšímu zařazení útvaru povrchové vody. Pokud se však dotyčná kvalitativní složka ve smyslu této přílohy již nachází v nejnižší třídě, jakékoli zhoršení této složky představuje „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i).

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

29. S přihlédnutím k výše citované judikatuře Evropského soudního dvora je tedy nutné souhlasit s tvrzením žalobce, že pokud by vypouštěním srážkových vod z dálnice po jejich průchodu sedimentační nádrží a retenční nádrží mělo docházet ke zhoršení některé z kvalitativních složek dotčeného vodního útvaru, bylo by možné realizovat projekt výhradně v případě udělení výjimky dle § 23a odst. 8 vodního zákona.

30. Zásadním sporným bodem v daném případě je otázka, zda skutečně vypouštěním srážkových vod z dálnice po jejich průchodu sedimentační nádrží a retenční nádrží ke zhoršení některé z kvalitativních složek dotčeného vodního útvaru dojde.

31. Správní orgány při svém rozhodování vycházely mimo jiné ze stanoviska Povodí Ohře, státní podnik, který je správcem daného povodí. Toto stanovisko bylo vydáno v souladu s § 54 odst. 4 vodního zákona, kde je ve větě druhé uvedeno, že správci povodí poskytují stanoviska pro vydání povolení nakládání s vodami, pro vydání povolení k některým vybraným činnostem, pro vydání stavebního povolení k vodním dílům, k ohlášení vodních děl, pro udělení souhlasu a pro vydání vyjádření, ve kterých posuzují soulad záměrů umístit, provést, změnit nebo odstranit stavbu, zařízení nebo provádět jiné činnosti s výše uvedenými zájmy, pokud by takové záměry mohly ovlivnit vodní poměry, energetický potenciál, popřípadě jakost nebo množství povrchových nebo podzemních vod. Toto stanovisko nemá charakter závazného stanoviska, neboť správce povodí nevystupuje v daném případě v pozici správního orgánu vykonávajícího státní správu a v předmětném řízení vystupoval jako účastník řízení.

32. Ve stanovisku Povodí Ohře, státní podnik, ze dne 12. 1. 2017, č. j. POH/53144/2016-2/301100, je uvedeno: „Z hlediska zájmů daných platných Národním plánem povodí Labe a Plánem dílčího povodí Ohře, dolního Labe a ostatních přítoků Labe je uvedený záměr možný (zvýrazněno v původním textu – poznámka soudu), protože lze předpokládat, že záměrem nedojde ke zhoršení stavu vodního útvaru a že nebude mít za následek nedosažení dobrého stavu vod. Lze předpokládat, že realizací záměru nedojde ke zhoršení ani jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V. Směrnice 2000/60/ES. Toto hodnocení vychází z posouzení souladu daného záměru s výše uvedeným platnými dokumenty.

33. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak byly ve výroku kromě povolení k nakládání s povrchovými vodami stanoveny podmínky a povinnosti, za jejichž splnění je možno s vodami nakládat požadovaným způsobem. Tyto podmínky zahrnovaly mimo jiné povinnost provozovat odvodňovací zařízení v souladu s provozním řádem, četnost a způsob odběru kontrolních vzorků, mezní hodnoty znečišťujících látek ve vypouštěných vodách a povinnost uzavřít smlouvu s oprávněnou osobou k zajištění likvidace kontaminovaných kalů ze sedimentačních a retenčních nádrží.

34. Žalovaný pak v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že srážkové vody odtékající z frekventovaných silničních komunikací se můžou vyznačovat zvýšenými obsahy těžkých kovů (zejména zinku a mědi) a polyaromatických uhlovodíků a ropných uhlovodíků, ovšem po předčištění předmětných vod v sedimentační a retenční nádrži, které odpovídají státním normám, na které v rozhodnutí výslovně odkázal, dojde k odloučení těchto látek v takovém rozsahu, že při následném vypouštění srážkových vod z retenční nádrže nedojde ke zhoršení stavu vodního útvaru. Zdůraznil, že při předčištění v sedimentační nádrži dojde zejména k zachycení nerozpuštěných látek, na které jsou vázány těžké kovy a polyaromatické uhlovodíky, a proto voda opouštějící danou soustavu nemá potenciál zabránit zlepšení chemického stavu vodního útvaru v ukazatelích, u nichž jsou normy environmentální kvality doposud překračovány.

35. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgány při posuzování dané věci vycházely z odborného stanoviska správce daného povodí, stanovily limitující podmínky, za kterých k nakládání s vodami může docházet, a vycházely z technických charakteristik postupu použitého k předčištění vypouštěných srážkových vod při zohlednění možné kontaminace srážkových vod v souvislosti s provozem na dálnici. Na základě všech těchto skutečností dospěly správní orgány k závěru, že lze předpokládat, že záměrem nedojde ke zhoršení stavu vodního útvaru a že nebude mít za

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

následek nedosažení dobrého stavu vod a že realizací záměru nedojde ke zhoršení ani jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V. Směrnice o vodách.

36. Oproti tomu žalobce bez dalšího vycházel z předpokladu, že srážkové vody svedené z dálnice po průchodu sedimentační nádrží a retenční nádrží budou kontaminované a v důsledku toho dojde ke zhoršení chemického stavu předmětného vodního útvaru. Jediným konkrétním údajem uváděným žalobcem je odkaz na tabulku z dokumentace EIA k záměru Přeložka silnice I/11 v úseku Hradec Králové – Blešno – Nepasice, kde je uvedeno, že srážkové vody se po kontaktu s vozovkou obohacují o kontaminanty širokého spektra různých látek anorganického a organického původu. V uvedené tabulce je vyjmenována i celá řada těžkých kovů, které mají znečišťovat dešťovou vodu v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že v dané tabulce není kvantifikováno množství jednotlivých látek, které mají znečišťovat dešťové vody. Současně dle soudu toto tvrzení není v rozporu s tvrzením žalovaného obsaženým v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kdy, jak je výše uvedeno, žalovaný připouští skutečnost, že dešťové vody mohou být kontaminovány těžkými kovy, ale současně vysvětluje, že těžké kovy se váží na nerozpuštěné látky, které budou zachytávány v sedimentační a následně v retenční nádrži. Toto vysvětlení žalobce nijak nezpochybňuje, natož aby je vyvrátil. Tvrzení žalobce, že skutečnost, že systém zachycování a předčištění srážkových vod před jejich vypuštěním je v souladu s platnými technickými normami, ještě neznamená, že je v souladu se závazky České republiky plynoucími ze Směrnice o vodách, soud rovněž považuje za nepodložené a nijak neodůvodněné.

37. Poukaz žalobce, že i zimní solení dálnice by pravděpodobně mohlo vést ke zhoršení ekologického stavu předmětného vodního útvaru, žalobce učinil až ve své žalobě. V průběhu správního řízení se touto otázkou nezabýval a žádné námitky v tomto směru nevznášel. Proto se správní orgány k této otázce ani nijak nevyjadřovaly. Žalobce uvedl, že při použití posypové soli v množství 20, resp. 35 tun na kilometr dálnice je i laickým pohledem zřejmé, že povede ke 88

zhoršení ekologického stavu vodního toku. Jak již bylo výše uvedeno, u daného vodního útvaru byl ekologický stav hodnocen stupněm „střední“. Nebyl tedy hodnocen na nejnižším stupni a žalobce nijak nedoložil, že by vypouštěním srážkových vod po jejich předčištění v sedimentační a následně retenční nádrži došlo ke zhoršení nějakého konkrétního ukazatele, který by způsobil zhoršení ekologického stupně hodnocení daného vodního útvaru. Žalobce zůstal u pouhého tvrzení, že je velmi pravděpodobné, že by v důsledku solení došlo ke zhoršení ekologického stavu vodního útvaru. Proti tomu stojí stanovisko správce povodí, že lze předpokládat, že záměrem nedojde ke zhoršení stavu vodního útvaru a že nebude mít za následek nedosažení dobrého stavu vod, a lze předpokládat, že realizací záměru nedojde ke zhoršení ani jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V. Směrnice o vodách.

38. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že správní úvaha správních orgánů ohledně skutečnosti, že v daném případě nebylo nutné požadovat pro vydání povolení k nakládání s povrchovými vodami vydání výjimky dle § 23a odst. 7 vodního zákona, byla dostatečně podložená a odůvodněná, a že správní orgány oprávněně dospěly k závěru, že předmětný záměr nezpůsobí zhoršení žádné z kvalitativních složek dotčeného vodního útvaru. Nepodložená tvrzení žalobce závěry správních orgánů dle soudu nevyvrátila.

39. Vzhledem k výše uvedenému shledal soud předmětnou žalobu nedůvodnou a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

40. Soud neprovedl v souladu s § 52 s. ř. s. dokazování veřejnou vyhláškou Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 11. 2016, č. j. 2430/ZPZ/2016/IP-117/Z2/Sk, předloženou žalobcem, pro nadbytečnost, neboť skutečnost, že Povodí Ohře, státní podnik, jako účastník řízení o změně integrovaného povolení pro zařízení „Průmyslový lihovar Trmice“ podal odvolání, nemá žádný vztah ke skutečnostem posuzovaným v daném soudním řízení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

41. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

42. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyly soudem osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti. S ohledem na zavedenou praxi krajských soudů a Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2016, č. j. 4 As 56/2016-53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 As 85/2015-8, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 220/2015-49, ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 171/2014-67, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 43/2015-49, vše dostupné na www.nssoud.cz) soud v dané situaci nezahrnul vypořádání nákladů řízení osob zúčastněných na řízení do výroku a zabýval se jím toliko v odůvodnění tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 27. ledna 2021

Mgr. Václav Trajer, v. r.

předseda senátu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)