57 A 59/2010 - 34Rozsudek KSPL ze dne 28.02.2011

57 A 59/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce BORGERS CS spol. s r.o., IČ 49787365, se sídlem Plzeň, Mánesova 81, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Medunou, daňovým poradcem se sídlem Plzeň, Jetelová 2, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21.5.2010, č.j. 44091/010-9010-23.4.2010-27/HF,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21.5.2010, č.j. 44091/010-9010-23.4.2010-27/HF (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Rokycany ze dne 30.3.2010, č.j. 44008/010-9010-4.1.2010/2/An (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden až červen 2007.

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy na základě nesprávného právního posouzení. Žalobce konstatoval, že odváděl v období leden až červen 2007 pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti přesto, že zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném od 1. 1. 2007 neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacích základech organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jak bylo původně uvedeno v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2006. Právní názor žalovaného vychází z argumentace Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009 – 88. Žalovaný se ztotožnil s argumentací Nejvyššího správního soudu, podle které i v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto

období nezanikla. Žalobce konstatoval, že s argumentací žalovaného nesouhlasí. Žalobce namítl, že povinnost organizací a malých organizací platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je dána znalostí tří předpokladů, konkrétně rozhodného období, vyměřovacího základu a procentní sazby z vyměřovacího základu. Zákon č. 589/1992 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2007 však neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacích základech organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jak bylo původně uvedeno v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2006. Výslovné vymezení způsobu určení vyměřovacích základů organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti bylo provedeno nařízením vlády č. 39/2007 v § 1 s účinností od 1. 3. 2007, což je v rozporu s ústavní maximou čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejný závěr vyslovil v rozsudku č.j. 59 Ca 15/2009-38 rovněž Krajský soud v Ústí nad Labem. Rovněž Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č.j. 4 Ads 120/2009 - 88 zkoumal aplikovatelnost nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Z důvodů, které Nejvyšší správní soud shrnul v části V. svého rozhodnutí, dospěl rovněž k závěru, že uvedené nařízení vlády nebylo ústavně konformní a krajský soud jím při svém rozhodování nebyl vázán. Lze shrnout, že v tomto bodě žalobce zastává stejný právní názor jako Nejvyšší správní soud. Žalobce uvedl, že však dále zastává názor, že v případě, kdy zákon č. 589/1992 Sb., ve znění od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, neobsahoval definování veškerých předpokladů k tomu, aby bylo možno stanovit výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti organizace, resp. malé organizace, nelze dospět k závěru o trvání povinnosti organizace, resp. malé organizace platit pojistné. Respektive povinnost platit pojistné trvala, avšak její výši nebylo možno s ohledem na absenci definice vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace stanovit. Za takové situace tedy z plateb uhrazených odvolatelem za období leden až červen 2007 vznikl vratitelný přeplatek na pojistném. Žalobce konstatoval, že v tomto bodě nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, z něhož vychází argumentace žalovaného. Podle ní žalobci nadále trvala povinnost platit pojistné. Nejvyšší správní soud konstatoval, že přes absenci výslovného zákonného ustanovení obsahujícího definici vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace, bylo možné dovodit význam tohoto pojmu pomocí obvyklých metod výkladu. Nejvyšší správní soud pak použil metodu výkladu systematického, teleologického a historického. Žalobce uvedl, že tyto metody považuje za pomocné metody výkladu, jejichž cílem je pouze podpořit výsledky dosažené standardními metodami výkladu (např. výklad jazykový, logický), popřípadě rozhodnout, pokud standardními metodami výkladu lze dospět k různým závěrům. Žalobce nesouhlasí s tím, že definici vyměřovacího základu organizace či malé organizace lze dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnanců. Žalobce se domnívá, že použití výše uvedených metod výkladu bez aplikace uvedených standardních metod výkladu bylo účelové a v rozporu s principy demokratického právního státu. Pokud úmyslem zákonodárce je uložit ústavně konformním způsobem povinnost něco zaplatit, pak aby mohl kdokoliv tuto povinnost splnit, musí být ze zákonné normy jasně patrno, kolik peněz, kdy a kam má zaplatit. Jestliže je norma v tom základním, tj. v určení, kolik má být zaplaceno, zcela nejasná, a ten, kdo je povinen platit, má vycházet ze sofistikovaných a jemu vzdálených právních výkladů, pak to v praxi zavádí takovou nejistotu, která ve svém důsledku znamená toliko nemožnost splnit povinnost. Celý případ žalobce vnímá včetně jeho dopadů do státního rozpočtu, avšak je-li Česká republika právním státem založeným na principech psaného, nikoliv zvykového práva, musí nadále trvat na svém názoru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, které byly opřeny o závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009 – 88. Žalovaná doplnila, že organizace a malé organizace byly schopny stanovit vyměřovací základ organizace správně, což potvrzuje i fakt, že za období měsíců ledna až června roku 2007 žalobce jakožto plátce pojistného řádně a včas spočítal a odvedl dlužné pojistné.

Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaná souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Mezi účastníky řízení sporným právním problémem se velice podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88 (dostupný na www.nssoud.cz a publikovaný v č. 6/2010 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud se zabýval legislativním vývojem definice pojmu vyměřovacího základu (body 24 až 32 rozsudku), neaplikovatelností nařízení vlády č. 39/2007 Sb. (body 33 až 39 rozsudku), odvozením pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona č. 589/1992 Sb. (body 40 až 51 rozsudku) a v závěrečném shrnutí uvedl, že „že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takový závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992 Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém případě by muselo být rozhodnuto „ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placeného zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placeného organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve „prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značných ekonomických ztrát z toho plynoucích. Naopak jeho povinností je rozhodovat podle práva a určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno. Jestliže však lze takový spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona. Zároveň by neodpovídal principu materiálního právního státu, k němuž se především hlásí Česká republika, jak vyplývá z jejího vymezení jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06). Takový mechanický výklad by obzvláště nebyl namístě i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. V tomto směru si je zapotřebí uvědomit, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž „je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, tak nelze poukazem na absenci definice tohoto pojmu v zákoně č. 589/1992 Sb. rozhodnout v neprospěch účastníků uvedených systémů sociální ochrany“. V závěru rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že „i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

Soud se se závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a zaujímá stejný právní závěr, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

Žaloba žalobce byla ve své podstatě pouhým vyjádřením nesouhlasu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku. Žalobce netvrdil, že by jeho případ byl po skutkové či právní stránce odlišný od případu souzeného Nejvyšším

správním soudem. Ani soud neshledal takovou odlišnost případu žalobce či změnu skutkových nebo právních okolností, které by byly objektivním důvodem pro přehodnocení jednoznačných závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud a se kterými se ztotožňuje i soud zdejší. Námitky žalobce tudíž není možné považovat za důvodné. Soud taktéž nesdílí názor žalobce o tom, že by výklad Nejvyššího správního soudu byl účelový a v rozporu v principy demokratického právního státu. Soud v této souvislosti odkazuje na precizní zdůvodnění toho, proč je naopak právní názor zaujímaný žalobcem nutné považovat za výklad, který je zcela mechanický, odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona, a jako takový za výklad, který neodpovídá principu materiálního právního státu (viz bod 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Pokud žalobce v závěru žaloby tvrdí, že nastalý legislativní stav ve svém důsledku znamenal nemožnost splnit svoji povinnost, je nutné připomenout, že žalobce se ve správním řízení domáhal vrácení přeplatku na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti odvedl a současně netvrdil, že by jej odvedl v nesprávné výši. Pokud by tvrzení žalobce bylo pravdivým, jen ztěží si lze představit, že by žalobce byl schopen pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve správné výši odvést.

Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož se žalovaný vzdal práva na náhradu nákladů řízení, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační Poučení: stížnost u Krajského soudu v Plzni. Lhůta je zachována i tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Plzni dne 28. února 2011

JUDr. Jana Daňková

předsedkyně senátu