30 Af 29/2010 - 89Rozsudek KSPL ze dne 29.03.2011

30Af 29/2010 -

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: S. G. a.s., zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem ve sdružení Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9.4.2010 č.j. 2693/10-1300-401637, ze dne 9.4.2010 č.j. 2694/10-1300-401637 a ze dne 20.5.2010 č.j. 3817/10-1300-401637,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 8.6.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 9.4.2010 č.j. 2693/10-1300-401637, ze dne 9.4.2010 č.j. 2694/10-1300-401637 a ze dne 20.5.2010 č.j. 3817/10-1300-401637, jakož i jim předcházejících rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 2.10.2009 č.j. 153445/09/128913400805, ze dne 12.10.2009 č.j. 156822/09/128913400805 a ze dne 12.11.2009 č.j. 172022/09/128913400805, a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení.

Rozhodnutími ze dne 9.4.2010 č.j. 2693/10-1300-401637, ze dne 9.4.2010 č.j. 2694/10-1300-401637 a ze dne 20.5.2010 č.j. 3817/10-1300-401637 Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti platebním výměrům Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 2.10.2009 č.j. 153445/09/128913400805, ze dne 12.10.2009 č.j. 156822/09/128913400805 a ze dne 12.11.2009 č.j. 172022/09/128913400805, jimiž byla žalobci stanovena vlastní daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za červen 2009 ve výši 107.196,- Kč, za červenec 2009 ve výši 1.270.781,- Kč a za srpen 2009 ve výši 74.778,-Kč.

Daň z přidané hodnoty byla v rozhodných obdobích upravena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v příslušném znění (dále též jen „zákon o dani z přidané hodnoty“ nebo „ZDPH“).

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil dne 12.7.2010 pod č.j. 4886/10-1500-402292.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“).

Žaloba nebyla shledána důvodnou.

V přezkoumávané věci je mezi účastníky řízení spor o to, zda v červnu až srpnu 2009 [resp. od 1.4.2006] bylo provozování loterií a jiných podobných her (§ 60 ZDPH) osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet, jak míní žalobce, nebo bez nároku na odpočet, jak míní žalovaný správní orgán, čili zda se mělo postupovat podle § 51 odst. 1 písm. j) ZDPH nebo podle § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH.

Předestřený spor se týká řady provozovatelů loterií a jiných podobných her. Nejvyšší správní soud již rozhodoval v (některých) věcech společností VIKTORIAPLAY, a.s., FORTUNA sázková kancelář, a.s., TIPSPORT a.s., TIPGAMES a.s., SYNOT TIP, a.s., CHANCE a.s. a SAZKA, a.s. Ve věcech společnosti VIKTORIAPLAY, a.s., rozhodovaných Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočkou Liberec, vydal Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 31.12.2008 č.j. 8 Afs 58/2008-65, ze dne 30.4.2009 č.j. 8 Afs 22/2009-77 a ze dne 30.11.2009 č.j. 8 Afs 72/2009-97. Ve věcech společnosti FORTUNA sázková kancelář, a.s., rozhodovaných Městským soudem v Praze, vydal Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 17.4.2009 č.j. 2 Afs 131/2008-137 a ze dne 10.6.2009 č.j. 2 Afs 53/2009-122. Ve věcech společnosti TIPSPORT a.s., rozhodovaných Městským soudem v Praze, vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130. Ve věcech společnosti TIPGAMES a.s., rozhodovaných Městským soudem v Praze, vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 14.5.2009 č.j. 1 Afs 26/2009-109. Ve věcech společnosti SYNOT TIP, a.s., rozhodované Městským soudem v Praze a poté Krajským soudem v Brně, vydal Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 30.9.2009 č.j. 5 Afs 56/2009-062 a ze dne 19.11.2009 č.j. 5 Afs 67/2009-65. Ve věci společnosti CHANCE a.s., rozhodované Krajským soudem v Ostravě, vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 21.12.2009 č.j. 2 Afs 133/2008-91. Ve věcech společnosti SAZKA, a.s., rozhodovaných Městským soudem v Praze, vydal Nejvyšší správní soud např. rozsudky ze dne 18.2.2010 č.j. 7 Afs 61/2009-145 a ze dne 25.2.2010 č.j. 7 Afs 10/2010-132. Všechny uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz.

Zásadní stanovisko k uvedenému sporu vyslovil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 31.12.2008 č.j. 8 Afs 58/2008-65. Ve svých následujících rozsudcích Nejvyšší správní soud vesměs reagoval na další argumenty stěžovatelů týkající se výše uvedeného sporu. V současné době lze tak bezpochyby hovořit o ustálené – napříč jednotlivými senáty – judikatuře Nejvyššího správního soudu k aplikaci ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH v době od 1.4.2006.

Zdejší soud se s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (v poslední době podpořenou i názory Ústavního soudu) zcela ztotožňuje.

V těchto souvislostech je současně třeba připomenout potřebu diferencovat mezi dalším žalobním bodem a konkretizací včas uplatněného žalobního bodu. I když je toto rozlišení někdy dosti obtížné, platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s.), zatímco konkretizovat včas uplatněný žalobní bod může i po uplynutí lhůty pro podání žaloby (prakticky do vydání rozhodnutí soudu).

Zejména cestou dalších a dalších konkretizací může vzniknout bohatě strukturovaný žalobní bod s řadou dílčích argumentů. I ohledně vypořádávání se s takovýmito žalobními body došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „Přestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“ [viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130 a ze dne 14.5.2009 č.j. 1 Afs 26/2009-109, k dispozici na www.nssoud.cz].

Na rozdíl od žalobce má senát Krajského soudu v Plzni rozhodující právě přezkoumávanou věc za to, že minimálně v rozsahu uvedeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130 – spíše však výrazně nad tento rámec – odpovídá dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu k aplikaci ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH v době od 1.4.2006 [míněno: jako celek] rovněž na všechny námitky vznesené žalobcem v průběhu řízení o aktuálně projednávané žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního orgánu ze dne 9.4.2010 č.j. 2693/10-1300-401637, ze dne 9.4.2010 č.j. 2694/10-1300-401637 a ze dne 20.5.2010 č.j. 3817/10-1300-401637.

Za situace, kdy ke sporné otázce je k dispozici ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, tu podle názoru senátu zdejšího soudu rozhodujícího věc sp. zn. 30Af 29/2010 není již potřeba vymezovat se vůči protichůdným názorům vyjádřeným jinými soudci Krajského soudu v Plzni v rozsudcích ze dne 4.2.2009 č.j. 30Ca 3/2008-111 na jedné straně a ze dne 22.10.2009 č.j. 57Ca 59/2008-107 (resp. ze dne 18.11.2009 č.j. 57Ca 1/2009-118) na straně druhé, je zde však potřeba porovnat se s výsledky této judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu jakožto vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, tj. odpovídajícím způsobem se jí dovolat nebo – v případě - výjimečného - odklonu – jí přesvědčivě protiargumentovat.

Před vlastním odůvodněním tohoto rozsudku soud předestírá pro spor relevantní zákonná ustanovení.

Podle § 51 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, při splnění podmínek stanovených v § 52 až 62 je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozeno provozování loterií a jiných podobných her (§ 60), uvedených v ustanovení § 2 písm. b), e), i), j) a k) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů [ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) podle § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2004].

Podle § 68 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je od daně s nárokem na odpočet osvobozeno provozování loterií a jiných podobných her (§ 60), mimo her uvedených v ustanovení § 2 písm. b), e), i), j) a k) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů [ustanovení § 68 odst. 10 podle § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2004].

Podle § 51 odst. 1 písm. j) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, při splnění podmínek stanovených v § 52 až 62 je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozeno provozování loterií a jiných podobných her (§ 60) [ustanovení § 51 odst. 1 písm. j) podle § 113 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2005].

Podle § 60 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, provozováním loterií a jiných podobných her se pro účely tohoto zákona rozumí provozování loterií a jiných podobných her,) s výjimkou služeb souvisejících s jejich provozováním zajišťovaných pro provozovatele jinými osobami [poznámka pod čarou ) odkazuje na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů].

Podle § 113 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tento zákon nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost [= 1.5.2004], s výjimkou a) ustanovení § 23 odst. 3, § 73 odst. 3 věty poslední a § 51 odst. 1 písm. j), která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2005, b) ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10, která pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004, c) ustanovení § 85, které pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2006.

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, byl změněn [mj.] zákonem č. 635/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o správních poplatcích (dále jen „zákon č. 635/2004 Sb.“). Podle čl. X bodu 219 zákona č. 635/2004 Sb. se zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, mění takto: V § 113 se na konci písmene b) čárka nahrazuje tečkou a písmeno c) se zrušuje. Podle čl. XII zákona č. 635/2004 Sb. tento zákon nabývá účinnosti třicátý den po jeho vyhlášení s výjimkou části desáté [= čl. X a XI], která nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2005.

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, byl dále změněn [mj.] zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“). Podle čl. XVII bodu 2 zákona č. 109/2006 Sb. se zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění ..., mění takto: V § 113 se na konci písmene a) čárka nahrazuje tečkou, písmeno b) se zrušuje a zároveň se zrušuje označení písmene a). Podle čl. XXI zákona č. 109/2006 Sb. tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2006, s výjimkou ... čl. XVII bodu 2, který nabývá účinnosti dnem 1. dubna 2006.

Současný text § 113 zákona o dani z přidané hodnoty proto zní následovně: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost, s výjimkou ustanovení § 23 odst. 3, § 73 odst. 3 věty poslední a § 51 odst. 1 písm. j), která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2005.“.

Podle názoru senátu Krajského soudu v Plzni rozhodujícího věc sp. zn. 30Af 29/2010 provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu § 60 zákona o dani z přidané hodnoty bylo ve zdaňovacích obdobích červen až srpen 2009 podle § 51 odst. 1 písm. j) zákona o dani z přidané hodnoty plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně. Citované ustanovení nabylo v souladu s § 113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty účinnosti dnem 1. 1. 2005 a dosud účinnosti podle žádného zákonného ustanovení nepozbylo.

Pouhým zrušením derogačního ustanovení nedochází k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných zákonných ustanovení. Přímou derogací je totiž původní předpis zrušen, přestal být součástí právního řádu a k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným přijetím v zákonodárném procesu.

– 1 –

Žalobce sub IV. žaloby argumentuje nesprávným výkladem právních účinků derogace derogačního ustanovení §113 písm. b) ZDPH: základem nezákonnosti a protiústavnosti rozhodnutí žalovaného je chybné posouzení oprávněnosti nároku žalobce na odpočet DPH na vstupu za předmětná zdaňovací období podle zákonné úpravy platné a účinné v těchto zdaňovacích obdobích, resp. chybné posouzení právních důsledků novelizace ZDPH prostřednictvím zákona č. 109/2006 Sb., v podobě derogace derogačního ustanovení § 113 písm. b) ZDPH. V důsledku ustanovení § 113 písm. b) ZDPH nedošlo ke zrušení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH v tom smyslu, že by tato zákonná ustanovení přestala být součástí ZDPH, resp. právního řádu ČR jako takového, ale pouze k přechodnému omezení aplikovatelnosti těchto ustanovení ZDPH (ve smyslu časového omezení platnosti, resp. působnosti právní normy) do 31.12.2004.

V části „Přímá derogace versus nepřímá derogace“ žalobce namítá, že v posuzovaném případě nedošlo ke zrušení § 51 odst. l písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH ve smyslu, že by tato zákonná ustanovení přestala být součástí právního řádu, ale pouze k omezení „platnosti“ těchto zákonných ustanovení do 31.12.2004 ve smyslu omezení časové působnosti, resp. časové omezení účinků, tj. účinnosti těchto zákonných ustanovení. Systematickým a logickým výkladem ustanovení § 113 ZDPH, resp. ZDPH, je třeba dospět k jednoznačnému závěru o tom, že termínem „pozbývá platnosti“ je myšleno výše uvedené omezení časové působnosti, resp. účinnosti předmětných zákonných ustanovení, neboli že se jedná o tzv. nepřímou derogaci. Zákonodárce v rámci ZDPH v jiných souvislostech, kdy skutečně měl „na mysli“ zrušení právního předpisu, používá termín „zrušuje se (viz zejména § 112 ZDPH). Naproti tomu § 113 ZPDH je označen nadpisem „Účinnost a návětí zní „Tento zákon nabývá účinnosti dnem ... s výjimkou ...“, přičemž jednou ze dvou výjimek je právě omezení stanovené v písm. b) tohoto ustanovení. Zákonodárce v souvislosti s časovým omezením právní normy používá pojmy „účinnost“ a „platnost“ promiscue, neboť legislativní účinky časového omezení platnosti právní normy na straně jedné a účinnosti právní normy na straně druhé jsou ve své podstatě shodné, na rozdíl od případů, kdy je právní norma explicitně „zrušena“, v důsledku čehož přestává být příslušná právní norma součástí právního řádu. V posuzovaném případě proto nelze dovozovat přímou derogaci, v důsledku které je původní předpis zrušen a přestává být součástí právního řádu, ale naopak derogaci nepřímou vyvolanou tím, že § 113 písm. b) ZDPH omezil časovou působnost ustanovení § 51 odst. l písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH do 31. prosince 2004. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě není pochyb o tom, že ustanovení § 113 písm. b) ZDPH bylo zrušeno (tj. bylo odstraněno z právního řádu) novelizací ZDPH obsaženou v čl. XVII bod 2 zákona č. 109/2006 Sb., byla „odstraněna překážka“ bránící aplikovatelnosti zákonných ustanovení § 51 odst. l písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH, která se tak s účinností od 1. dubna 2006 stala opětovně aplikovatelnými.

V části „Derogace derogačního ustanovení versus derogace „standardního“ ustanovení“ žalobce namítá, že ustanovení § 113 písm. b) ZDPH je ustanovením derogačním a tudíž v případě jeho derogace se jedná o derogaci derogačního ustanovení. V nálezu ze dne 9.3.2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 se Ústavní soud ČR nejprve vyjádřil k situaci, kdy dochází ke zrušení právního předpisu (tj. „standardního“ zákonného ustanovení), a to následovně: ,,zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové právní úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného“. Od této situace Ústavní soud ČR v citovaném nálezu důsledně odlišil případy zrušení derogačního ustanovení právního předpisu, když s poukazem na nález ze dne 30.11.1994 sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 zdůraznil, že ,,[z]míněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek „rehabilitaci“ ustanovení § 324 trestního řádu, které je součástí právního řádu do těchto dnů“. Ústavní soud ČR proto v této souvislosti uzavřel, že zrušením příslušného derogačního ustanovení se obnoví původní právní úprava (tj. zákonná ustanovení zrušená předmětným derogačním ustanovením). Pokud tedy v rámci své rozhodovací praxe Ústavní soud ČR dovodil, že v případě zrušení příslušného derogačního ustanovení ze strany Ústavního soudu ČR se obnoví (rehabilituje) původní právní úprava (tj. zákonná ustanovení zrušená předmětným derogačním ustanovením), pak per analogiam musí platit, že stejné důsledky (tj. rehabilitaci původní, derogačním ustanovením derogované právní úpravy) musí mít i zrušení derogačního ustanovení v rámci zákonodárného procesu novelizací příslušné právní normy, jako tomu bylo v posuzovaném případě.

K tomu zdejší soud uvádí, že k této otázce dospěl Nejvyšší správní soud již v prosinci 2008 k tomuto závěru: „Podle původního znění § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty bylo provozování loterií a jiných podobných her (§ 60 zákona o dani z přidané hodnoty), mimo her uvedených v § 2 písm. b), e), i), j) a k) zákona o loteriích, osvobozeno od daně s nárokem na odpočet. Toto ustanovení však v souladu s § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2006, pozbylo platnosti dnem 31. 12. 2004. Na této skutečnosti ničeho nemění ani fakt, že v souladu s čl. XVII bodem 2 zákona č. 109/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006, byl § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty vypuštěn. Výsledkem tohoto, jakkoli jistě nepříliš vhodného, legislativního postupu nemůže v žádném případě být, že by se do zákona o dani z přidané hodnoty vrátila již neplatná (od 31. 12. 2004) ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10, jak namítl stěžovatel. Popsanou legislativní změnou došlo pouze k formální úpravě § 113 zákona o dani z přidané hodnoty tak, že bylo vypuštěno zdánlivě nadbytečné ustanovení písm. b). Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v souladu s § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2006, pozbyl § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty platnosti, a tvrzení stěžovatele, že došlo k pouhému pozastavení účinnosti uvedeného ustanovení, je proto zavádějící. Argumentaci stěžovatele, že bylo-li v důsledku ustanovení zákona č. 109/2006 Sb. změněno ustanovení § 113 zákona o dani z přidané hodnoty tak, že bylo vypuštěno pozastavení účinnosti § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, pak toto ustanovení nabylo opět ke dni 1. 4. 2006 účinnosti, je proto nutno odmítnout jako nesprávnou.“ [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.12.2008 č.j. 8 Afs 58/2008-65].

V následujících rozsudcích se Nejvyšší správní soud s uvedenou otázkou vypořádával do značných podrobností: „V daném případě nemá zdejší soud sebemenších pochyb o tom, že ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH přestala být platnou součástí českého právního řádu. Skutečnost, že nebyla přímo zrušena, nýbrž jen pozbyla platnosti, je třeba vykládat tak, že se jedná toliko o odlišnost legislativně technickou (terminologickou) a nikoliv významovou. K ukončení jejich platnosti a nikoliv ke zrušení totiž zjevně došlo proto, že toto ukončení platnosti bylo obsaženo přímo v zákoně, kde se předmětná ustanovení nacházela, a nikoliv v zákoně jiném, kterým by se původní zákon novelizoval. Skutečnost, že citované ustanovení § 113 písm. a) zákona o DPH výslovně použilo pojem „pozbývají platnosti“ a nikoliv „pozbývají účinnosti“ totiž dostatečně ukazuje, že se nejedná o tzv. termínované zákony, které znamenají, že po stanoveném termínu sice zákon i nadále zůstává součástí právního řádu, jedná se však o zákon „bezúčinný“, „vyhaslý“. Tato bezúčinnost spočívá v tom, že „od určitého dne zákon nezakládá dalších odvozených norem (práv a povinností), poněvadž nenalézá ve světě vnějším nových konkrétních skutkových podstat. ... Tím, že staré jeho právní účinky pravidelným právním životem ponenáhlu zanikají a nové nevznikají, pozbývá na svém významu, až stane se suchou ratolestí právního řádu“ (A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno, 1928, str. 31 - 32). Podobným směrem argumentuje Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 (in: www.nalus.usoud.cz): „V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky.“ ... Prostým zrušením derogačního ustanovení bez výslovně provedeného projevu vůle zákonodárce nemůže dojít k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných zákonných ustanovení. Tento postup by totiž nebylo možno ani považovat za „tvorbu zákonů“, resp. legislativní proces, nýbrž spíše za jakýsi hybridní proces „reinkarnace“, který je v oblasti normotvorby zcela nepřípustný. Výsledkem legislativního procesu totiž má být - nejobecněji vyjádřeno - schválené pravidlo chování (norma), které jejím adresátům transparentně sděluje, jakým způsobem se mají chovat, resp. jaký způsob chování je zapovězen. Toto pravidlo nesmí zásadně působit zpětně a musí z něj být zcela zřejmé, k jakému chování zavazuje. Úkolem zákonodárce je proto mimo jiné i zcela srozumitelně sdělit, jakým způsobem se mají adresáti právních norem chovat. Podstata zákonodárné moci tak spočívá v „dávání“ zákonů, tj. v přijímání nových pravidel, kterými samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna pravidla dosavadní. Podle způsobu této změny či rušení pak lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních předpisů. Do tohoto pojetí zákonodárné moci však určitě nemůže spadat situace, kterou popisuje stěžovatel: vznik nových práv a povinností vyvolaný pouhou derogací derogačního ustanovení, tj. „obživnutí“ zákonného ustanovení již dříve zrušeného. Takovýto postup je myslitelný toliko v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní předpis je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly anebo úpravy speciální. Pouze v tomto případě totiž může dojít k tomu, že po odstranění rozporné úpravy nic nebrání jeho opětovné aplikaci. Jinak řečeno, v případě tzv. nepřímé derogace právní předpis není formálně rušen, případně není ukončena jeho platnost, nýbrž je pouze neaplikován z důvodu existence jiného právního předpisu (novějšího, speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho aplikovatelnosti nic nebrání. Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace. Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě by totiž reálně hrozilo, že zákonodárný proces povede k porušení všech základních požadavků, na něj kladených a role zákonodárce by byla zcela degradována. Jinak řečeno: pokud spočívá podstata legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil, nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné či podobné pravidlo opětovně zavedl, resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však nesmí dospět tak, že pouze zruší původní derogaci. K podobnému závěru dospívá rovněž relevantní judikatura Ústavního soudu (byť nutno kriticky poznamenat, že tato judikatura není zcela konzistentní, podrobněji viz např. J. Vedral: K právním účinkům derogačního nálezu Ústavního soudu, in: Právní zpravodaj č. 8/2005, str. 12 - 15), který uvedl (nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, str. 109 - 110; č. 95/2002 Sb.), že „zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. K "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska).“ Tento názor je dále potvrzen např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (tamtéž, sv. 28; č. 4/2003 Sb.). Z těchto nálezů jednoznačně plyne, že bez výslovné zákonné, resp. dokonce zřejmě ústavní, úpravy (viz uváděný příklad Rakouska) nelze dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis, tímto zákonem dříve derogovaný. ... V daném případě není vůbec důležité, jakým způsobem došlo ke zrušení derogačního ustanovení § 113 písm. a) zákona o DPH. ... Rozhodující je totiž skutečnost, že předmětnou novelizací zákona o DPH nemohlo dojít k obnovení platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 tohoto zákona.“ [blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.4.2009 č.j. 2 Afs 131/2008-137, publikovaný pod č. 1847/2009 Sb. NSS, a dále zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10.6.2009, č.j. 2 Afs 53/2009-122 a ze dne 21.12.2009 č.j. 2 Afs 133/2008-91, jakož i rozsudky onoho soudu ze dne 30.9.2009 č.j. 5 Afs 56/2009-62 a ze dne 19.11.2009 č.j. 5Afs 67/2009-65].

Speciálně k argumentaci obdobné argumentaci žalobce dospěl Nejvyšší správní soud také k tomuto závěru: „Stěžovatel postavil svoji argumentaci o platnosti příslušných ustanovení zejména na judikatuře Ústavního soudu, a to na dvou nálezech,ve kterých Ústavní soud konstatoval, že původní právní úprava je v důsledku zrušení právní úpravy, která tuto novelizovala, rehabilitována. Vycházeje z tohoto předpokladu pak dovozuje, že zcela shodné účinky jako derogační nález Ústavního soudu musí mít i zrušení právního předpisu provedeného v rámci zákonodárného procesu. Nejvyššímu správnímu soudu je judikatura citovaná stěžovatelem známá, na druhé straně jsou mu však známy i plenární nálezy, ve kterých naopak Ústavní soud zdůraznil svoji roli tzv. negativního zákonodárce, který je oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Prvním nálezem ve věci „ožívání“ či „rehabilitace“ nové právní úpravy byl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994, který se týkal zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud zrušil několik ustanovení citovaného zákona a současně derogační ustanovení souvisící novely trestního řádu. V tomto nálezu soud bez dalšího uvedl, že původně zrušené ustanovení trestního řádu je výrokem nálezu rehabilitováno. Další nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 uvedený pohled změnil. Rozhodováno bylo o ústavnosti kombinace běžných zákonů se zákonem o státním rozpočtu. V tomto nálezu Ústavní soud prohlásil, že zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že k „ožívání“ dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl 140 odst. 6 Ústavy Rakouska).Tento názor je dále potvrzen např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 29. 11. 2002, ve kterém se soud odvolal na svoji ustálenou judikaturu a uvedl, že i kdyby se ztotožnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oživení zákona č. 308/1991 Sb., ale pouze by zřejmě nastala objektivní potřeba přijetí zcela nového zákona, upravujícího církevní materii. Ze dvou posledně citovaných nálezů tedy jednoznačně plyne, že bez výslovné zákonné, resp. dokonce zřejmě ústavní úpravy (viz uváděný příklad Rakouska) nelze dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis, tímto zákonem dříve derogovaný. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, na který odkazuje také stěžovatel, Ústavní soud zrušil derogační ustanovení novely občanského zákoníku, a to z důvodu zejména narušení oprávněné důvěry občana v právo. Ústavní soud výslovně uvedl, že tím, že zákonodárce změnil pravidla prakticky den před uplynutím lhůty stanovené pro nabytí práva, rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva. V uvedeném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušením části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku. Odkázal přitom na stěžovatelem citovaný nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 5/94, vyhlášený pod č. 8/1995 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 2, nález č. 59. Současně však uvedl, že „obnovení původního stavu by ovšem mělo za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. prosince 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy. Nálezem Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 ve věci tzv. technické novely obchodního zákoníku Ústavní soud celou novelu zrušil a opět odložil vykonatelnost svého nálezu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z uvedené plenární judikatury Ústavního soudu nelze jednoznačně dovodit absolutní pravidlo o ožívání předchozí právní úpravy. Naopak v řadě případů Ústavní soud účinky zrušení posunul výrazně za den vyhlášení derogačního nálezu, a to mimo jiné i z obavy z vytvoření nežádoucí mezery v právu a poskytnutí přiměřeného prostoru zákonodárci k nápravě ústavního deficitu příslušné zákonné úpravy. Je navíc otázkou, zda lze skutečně srovnávat situaci, kdy Ústavní soud zcela výjimečně ruší novelu zákona pro samotnou její obsahovou protiústavnost za předpokladu, že předchozí právní úprava protiústavní není, se situací, která je předmětem souzené věci, tedy zrušením již v podstatě vyhaslého „obsoletního“ ustanovení. Ústavní soud je navíce ve zcela jiném postavení než zákonodárce, který právní předpisy vytváří, neboť Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může právní předpis nebo jeho část, shledá-li ji neústavní pouze zrušit. Právní úpravu, která by výslovně upravovala obnovení platnosti a účinnosti právního předpisu či jeho ustanovení, které bylo následně derogováno Ústavním soudem či Poslaneckou sněmovnou, zdejší soud nenalezl.“ [blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130].

K argumentu „derogace derogačního ustanovení versus derogace „standardního“ ustanovení“ zdejší soud poznamenává, že od února 2011 je tu třeba respektovat zejména názor vyjádřený v bodech 20 až 40 nálezu Ústavního soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09.

S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu, že – lapidárně řečeno – došlo-li zákonem č. 109/2006 Sb. ke zrušení § 113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, nevedlo to k resuscitaci § 68 odst. 10 uvedeného zákona, ve znění účinném do 31.12.2004, se zdejší soud ztotožňuje.

– 2 –

Sub IV. žaloby žalobce dále argumentuje úmyslem zákonodárce umožnit odpočet DPH na vstupu u příslušných loterií a jiných podobných her.

K tomu zdejší soud uvádí, že k této otázce dospěl Nejvyšší správní soud v daném případě k těmto závěrům: „Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě jako motivy zákonodárcova jednání, na obsah a platnost (účinnost) normy nemají vliv.“ [viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130 a ze dne 14.5.2009 č.j. 1 Afs 26/2009-109] a „I kdyby v případě novelizace ust. § 113 zákona o dani z přidané hodnoty bylo skutečně záměrem zákonodárce to, co tvrdí stěžovatel, tj. znovunabytí platnosti a účinnosti ust. § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, nemohl mít takový jeho úmysl na posouzení věci žádný vliv, neboť zákonodárce nezvolil způsob, kterým by takový svůj úmysl vtělil do textu zákona o dani z přidané hodnoty.“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2010 č.j. 7 Afs 61/2009-145].

V rozsudku ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130 se Nejvyšší správní soud s uvedenou otázkou vypořádal podrobně: „K námitce stěžovatele, dle níž měl zákonodárce jasný úmysl dosáhnout příslušnou novelizací zákona o dani z přidané hodnoty zvýšení částky, kterou budou subjekty provozující loterie a jiné podobné hry následně povinni odvést na veřejně prospěšné účely, Nejvyšší správní soud uvádí, že tomuto tvrzení neodpovídá níže popsaný proces přijímání předmětné normy. Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, byl rozeslán jako sněmovní tisk č. 1103/0. Článek XVI obsahoval změnu zákona o dani z přidané hodnoty a to ustanovení § 59 - „Sociální pomoc“, které vymezilo, že službami sociální pomoci se pro účely zákona o dani z přidané hodnoty rozumí sociální služby podle zvláštního právního předpisu poskytované veřejnoprávními subjekty nebo jinými právnickými osobami, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání. Dle důvodové zprávy se jednalo o legislativně technickou úpravu v souvislosti s návrhem zákona o sociálních službách. V rámci druhého čtení poslankyně M. Šojdrová podala návrh na změnu ustanovení § 113 zákona o DPH, a to následujícím způsobem: „Vážené kolegyně a kolegové, dovoluji si navrhnout pozměňovací návrh k tisku 1103, a to k části 13, změna zákona o dani z přidané hodnoty, článek 16, který navrhuji doplnit takto: V § 59 se označí jako bod č. 1 a doplní se bod č. 2, který zní: § 113 Účinnost. V § 113 Účinnost - se ruší písmeno B.V části 16 - účinnost článku 22 - se za stávající text doplňuje další věta, která zní: Část 13 - změna zákona o dani z přidané hodnoty - článek 16, bod č. 2 nabývá účinnosti dnem 1. dubna 2006. Návrh předávám písemně paní zpravodajce. Děkuji za pozornost.“. Tento pozměňovací návrh byl přijat a celý návrh zákona byl schválen. Následně byl tento návrh zákona postoupen Senátu (tisk č. 241/0) a zde bylo již uvedeno, že „v § 113 se na konci písmene a) čárka nahrazuje tečkou, písmeno b) se zrušuje a zároveň se zrušuje označení písmene a).“ Senát tento návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, nicméně Poslanecká sněmovna dne 14. 3. 2006 setrvala na původním návrhu zákona. Argumentace stěžovatele týkající se údajného úmyslu zákonodárce tak nemá oporu ani v důvodové zprávě k předmětnému zákonu ani v samotném poslaneckém návrhu poslankyně Šojdrové. Skutečnost, že stanovená část výtěžku z těchto her musí být věnována podle příslušných předpisů na veřejně prospěšné účely, má totiž odraz právě v osvobození těchto plnění od daně z přidané hodnoty na výstupu.“.

Se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně relevance úmyslu zákonodárce v daném případě se zdejší soud ztotožňuje.

– 3 –

Žalobce sub V. žaloby namítá, že žalovaný, jakož i finanční orgán prvního stupně, při vyměření DPH za předmětná zdaňovací období nerespektovali obecné právní zásady, zejména obecnou právní zásadu in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius, a dále obecné právní zásady lex specialis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori.

K tomu zdejší soud uvádí, že k této otázce zaujal Nejvyšší správní soud tyto závěry: „Dospěl-li zdejší soud k jednoznačnému závěru, že zákonná úprava platná od 1. 1. 2006 považovala provozování veškerých her a loterií uvedených v zákoně o loteriích za osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, pak uplatnění zásady „lex specialis derogat legi generali“ tedy základního právního principu, který vychází z toho, že tam, kde existuje speciální právní úprava, nelze využít úpravy obecné, nepřichází v úvahu. Obdobně nemůže být důvodná ani námitka stěžovatele dovolávající se přednostní aplikace pro něj příznivějšího ustanovení § 68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, a to ať už ve smyslu ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, či ve smyslu výkladových zásad uvedených v rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 178/2005 ze dne 23. 8. 2006. Pokud totiž předmětné ustanovení není součástí platného právního řádu, nelze se dovolávat ani jeho aplikace.“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2009 č.j. 9 Afs 70/2008-130], „Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak nelze dovodit, že by zákon o DPH nabízel v souvislosti s odpočtem DPH u loterií a jiných podobných her dvojí výklad. Proto nebylo na místě aplikovat údajný alternativní výklad pro stěžovatelku příznivější. Nedošlo tudíž ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť zákon o DPH byl aplikován i vyložen zcela v souladu s jeho zněním, smyslem a účelem. [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2009 č.j. 1 Afs 26/2009-109] a „K argumentaci stěžovatele nutností aplikovat pro něj příznivější ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty s odkazem na princip právní jistoty považuje Nejvyšší správní soud za dostačující uvést, že vzhledem k závěru, že ust. § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 citovaného zákona nebyla v předmětných zdaňovacích obdobích součástí platného právního řádu, se nelze dovolávat ani jejich aplikace.“ [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2010 č.j. 7 Afs 61/2009-145].

Zdejší soud, který s výše uvedeným souhlasí, tu tak nemá žádnou potřebu ani prostor zabývat se aplikací zásad in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius a lex specialis derogat legi generali ani lex posterior derogat legi priori.

– 4 –

V žalobce sub VI. žalobce namítá, že žalovaný i finanční orgán prvního stupně porušili ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva žalobce a ústavně zakotvené zásady, včetně práva žalobce vlastnit majetek, resp. pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. l Listiny a čl. l Protokolu č. l k Úmluvě, když odmítli uznat žalobcem uplatněný nárok na odpočet DPH na vstupu za předmětná zdaňovací období, čímž zatížili žalobce daňovou povinností nad rámec zákona.

K tomu zdejší soud uvádí, že jelikož podle jeho názoru žalovaný správní orgán ani správce daně nezatížili žalobce daňovou povinností nad rámec zákona, nemůže zde být ani žádný dopad do ústavně a mezinárodněprávně garantovaných práv žalobce a ústavně zakotvených zásad, včetně práva žalobce vlastnit majetek, resp. pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. l Listiny a čl. l Protokolu č. l k Úmluvě.

– 5 –

Žalobce sub VII. žaloby namítá, že proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vycházejícím z právního názoru, že předmětná ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 ZDPH se nestala s účinností od 1.4.2006 opětovně aplikovatelná, mj. proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17.4.2009, č.j. 2 Afs 131/2008-137, byly podány ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněni pozdějších předpisů.

K tomu zdejší soud uvádí, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.4.2009, č.j. 2 Afs 131/2008-137, byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09.

V tomto nálezu došel Ústavní soud k tomuto závěru: „Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že „ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004.“ Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat (viz bod 12 shora). Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek. Tento následek nastal a vzhledem k tomu, že nikdo neumí zvrátit tok času, nelze předpokládat, že by se „opakoval“. Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1.4.2006 (tj. čl. XVII bod 2 uvedeného zákona) a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.“ (body 17 a 18 nálezu).

V uvedeném nálezu se Ústavní soud rovněž podrobně vypořádal s námitkou, že ve své judikatorní praxi již dvakrát došel k závěru, že zrušením derogačního ustanovení nabude platnosti zrušený zákon (viz body 20 až 40 nálezu).

– 6 –

Sub VIII. žaloby žalobce namítá, že jeho námitky vůči rozhodnutím o odvolání se plně vztahují i na platební výměry, neboť finanční orgán prvního stupně se při vydání platebních výměrů, resp. při rozhodování o vyměření DPH za předmětná zdaňovací období, dopustil zcela shodných pochybení jako žalovaný.

K tomu zdejší soud uvádí, že jelikož námitky žalobce nebyly shledány důvodnými ve vztahu k napadeným rozhodnutím o odvolání, nemohou být shledány důvodnými ani ve vztahu k platebním výměrům, které jim předcházely, resp. k rozhodování správce daně prvého stupně o vyměření DPH za předmětná zdaňovací období.

– 7 –

V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uplatnil žalobce i některé další argumenty: zdejší soud, který na ně hledí jako na konkretizaci základního žalobního bodu, má za to, že s nimi výše – za vydatné exploatace ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu k předmětné otázce – vyrovnal minimálně na té úrovni, že odpověď na základní námitky v sobě konzumovala i odpověď na některé námitky dílčí a související.

– 8 –

K důvodům nezákonnosti napadených rozhodnutí žalovaného uvedeným sub I. žaloby zdejší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že neshledal, že (i) žalovaný, jakož i finanční orgán prvního stupně, by věc po právní stránce nesprávně posoudili, že (ii) žalovaný, jakož i finanční orgán prvního stupně, by překročili meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužili k tíži a újmě žalobce, že (iii) žalovaný, jakož i finanční orgán prvního stupně, měli při rozhodování zohlednit obecné právní zásady lex specialis derogat legi generali, lex posterior derogat legi priori, in dubio pro libertate, resp. in dubio pro mitius, ani že (iv) žalovaný, jakož i finanční orgán prvního stupně, by porušili ústavně a mezinárodně garantované právo žalobce vlastnit majetek, resp. tento pokojně užívat, ústavně garantované zásady ukládání daní, jakož i další ustanovení ústavního pořádku ČR týkající se uplatňování státní moci, ukládání povinností a omezení základních práv a svobod.

Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Jak žalobce, tak žalovaný správní orgán souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.).

Žalobce navrhl provedení důkazů sněmovním tiskem 1103 – přehled projednávání, usnesením Senátu č. 355 a článkem „Neúnavní orlové“, publikovaným v časopisu Týden dne 24.4.2006. Ježto tyto důkazní návrhy směřovaly k argumentační linii žalobce dovolávající se úmyslu zákonodárce a potřeby preferovat výklad za použití logického argumentu e ratione legis před jazykovým výkladem, kterého používají finanční orgány, zdejší soud rozhodl, že je neprovede, protože podle jeho názoru je zde Nejvyšším správním soudem jednoznačně vyjádřený názor na relevanci úmyslu zákonodárce, jakož i na limity výkladových metod v daném případě.

Soudní poplatek za řízení za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu činí 2.000,- Kč [podle položky 14a bodu 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků – příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]. Tímto ustanovením se rozumí, že soudnímu poplatku za řízení podléhá zásadně každé napadené (v případě dvouinstančních správních řízení: druhoinstanční) rozhodnutí správního orgánu. Uvedenou zásadu však prolomil Ústavní soud tímto právním názorem: „Interpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní.“. [viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 16.3.2006 sp. zn. I. ÚS 664/03]. V přezkoumávané věci má soud za to, že takováto identičnost je tu i u rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2010 č.j. 2693/10-1300-401637, ze dne 9.4.2010 č.j. 2694/10-1300-401637 a ze dne 20.5.2010 č.j. 3817/10-1300-401637.

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však náhrady těchto nákladů vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29. března 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D.

předseda senátu