44 Af 8/2010 - 48Rozsudek KSPH ze dne 14.01.2011


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

44 Af 8/2010-48

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: C, spol. s r. o., , zastoupený Ing. Vlastimilem Sojkou, daňovým poradcem se sídlem Tř. 1. máje 97, Liberec, proti žalovanému: Finanční úřad v Mladé Boleslavi, se sídlem Štefánikova 1406/III, Mladá Boleslav, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) podanou u Krajského soudu v Praze dne 14. 9. 2009 domáhal zastavení daňového řízení ve věci daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2007. Nezákonný zásah žalovaného spatřoval žalobce v nezákonně zahájené a vedené daňové kontrole, která s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I ÚS 1835/07, postrádala v okamžiku jejího zahájení konkrétní podezření na zkrácení daňové povinnosti. Podezření a důvody zahájení daňové kontroly musí být dle Ústavního soudu jednoznačně formulovány, daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny již v protokolu o zahájení daňové kontroly. Jinak se jedná o nepřípustný projev úřední libovůle. Citované podmínky v daném případě žalovaný nesplnil, neboť v protokolu o zahájení daňové kontroly ze dne 23. 2. 2009, čj. 24059/09/048933200159, neuvedl konkrétní pochybnosti. Žalovaný tedy jednal v rozporu s citovanou judikaturou a svým postupem porušil autonomní sféru žalobce a nepřípustným způsobem zasáhl do jeho práv a chráněných zájmů. V době podání žaloby daňová kontrola trvala a žalovaný námitku uplatněnou žalobcem podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) rozhodnutím ze dne 28. 8. 2009, čj. 113663/09/048932200702, zamítl. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 1. 9. 2009.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal především na to, že žalobcem citovaný nález Ústavního soudu zavazuje pouze subjekty, kterých se konkrétní případ týká, a nadto vychází z jiných skutkových okolností než je tomu v daném případě. Správce daně je při daňové kontrole povinen dodržovat práva a povinnosti uvedené v § 16 daňového řádu. Tyto v souzeném případě porušeny nebyly. Žalobcem uplatněnou námitku nezákonnosti daňové kontroly proto žalovaný označil za účelovou, neboť žalobce ji uplatnil až poté, co se seznámil se zjištěními daňové kontroly, ze kterých bylo zřejmé, že žalovaný při kontrole objevil nesrovnalosti, které by mohly s velkou pravděpodobností vést k doměření daně značného rozsahu. Dále upozornil na rozdíl mezi daňovou kontrolou a daňovým řízením, které žalovaný navrhl zastavit, kdy daňové řízení zahrnuje také vymáhání pohledávek, což by bylo žalovanému v případě plného vyhovění žalobě znemožněno.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, čj. 44 Ca 100/2009-28, shledal podanou žalobu důvodnou a zcela jí vyhověl. Dospěl k závěru, že daňová kontrola nebyla zahájena v souladu s požadavky na ochranu před svévolným vykonáváním zákona ze strany žalovaného tak, jak je formuloval v citovaném nálezu Ústavní soud.

Žalovaný proti tomuto rozsudku podal řádně a včas kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, čj. 5 Aps 2/2010-54, vyhověl, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k adlšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud podrobně vyložil důvody, z jakých se od citovaného nálezu Ústavního soudu odchýlil s tím, že dospěl k závěru, že k zahájení daňové kontroly není třeba, aby měl správce daně konkrétní podezření či pochybnosti o správnosti předchozích daňových přiznání. Daňová kontrola oproti tzv. vytýkacímu řízení, ve kterém je právě konkrétní podezření podmínkou, může být zahájena na namátkovém principu. Dle Nejvyššího správního soudu byl judikatorně vypracován podrobný mechanismus procesních prostředků, které účinně působí k ochraně proti případné svévoli správce daně při zahájení a v průběhu daňové kontroly, se kterými se

Ústavní soud ve svém nálezu nevypořádal.

Žalobce v podání ze dne 6. 8. 2010 setrval na tom, že postup žalovaného je svévolí projevující se v nerespektování právního názoru Ústavního soudu při zahájení daňové kontroly a při rozhodování o námitce podle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Libovůli správního orgánu však lze spatřovat i v postupu žalovaného po vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009. Žalovaný, ačkoli mu bylo pravomocně uloženo zastavit daňové řízení, vyčkával rozhodnutí o kasační stížnosti. Proti tomu byl žalobce nucen se bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti. I toto následné jednání žalovaného dokumentuje jeho svévolný postup spojený se zahájením a vedením daňové kontroly. Žalobce trvá na tom, že závěry Nejvyššího správního soudu nelze považovat za správné. Jeho argumentace, byť obsáhlá, neprošla testem ústavnosti. Žalobce proto navrhuje, aby krajský soud setrval na svém původním stanovisku souladném s názory Ústavního soudu.

Krajský soud v Praze poté, co mu byla věc Nejvyšším správním soudem vrácena k dalšímu řízení, ověřil, že daňová kontrola dosud trvá. Konstatuje proto, že byly splněny všechny zákonné podmínky přípustnosti žaloby. Žaloba byla podána oprávněnou osobou u věcně a místně příslušného soudu za dodržení zákonem požadované lhůty s tím, že před jejím podáním byly u správce daně řádně uplatněny námitky dle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2005, čj. 5 Afs 43/2004-69, dostupný na www.nssoud.cz).

Podle § 16 odst. 1 daňového řádu daňovou kontrolou pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle tohoto zákona.

Z konstantní judikatury vyplývá, že daňová kontrola je jedním z faktických zásahů správního orgánu, proti kterému se lze v případě splnění dalších zákonných podmínek domáhat soudní ochrany žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení v souladu s § 82 a násl. s. ř. s. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2005, čj. 5 Afs 43/2004-69, dostupný na www.nssoud.cz).

V posuzovaném případě se žalobce domáhal soudní ochrany před nezákonně zahájenou daňovou kontrolou. Nezákonnost spatřoval v absenci konkrétního podezření o správnosti jím podaných předchozích daňových přiznání. Svůj závěr odůvodnil nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, který existenci konkrétního podezření či pochybností formuloval jako jeden z předpokladů zákonnosti zásahu do právní sféry daňového subjektu, který je daňovou kontrolou dotčen. V podání ze dne 6. 8. 2010 žalobce krajský soud nabádá, aby se přidržel svých dosavadních právních názorů, tedy respektoval citovaný nález Ústavního soudu.

K tomu soud poukazuje na ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s. a na konstantní judikaturu týkající se výkladu tohoto ustanovení (např. rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 4 Ads 19/2008-188, dostupný na www.nssoud.cz), ze kterých jednoznačně vyplývá, že krajský soud je v dané konkrétní věci názorem Nejvyššího správního soudu vázán. Proto soud bez dalšího odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2010, čj. 5 Aps 2/2010-54, a konstatuje, že ze správního spisu nevyplynulo, že by zahájení a provádění daňové kontroly v daném případě bylo projevem šikanózního jednání správce daně, což by jedině mohl být případ, kdy by bylo možné považovat zahájení a provádění daňové kontroly za nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Nadto tyto skutečnosti nenamítal v žalobě ani žalobce, který nezákonnost spatřoval toliko v absenci konkrétního podezření o správnosti jím podaných předchozích daňových přiznání.

Jelikož krajský soud neshledal v zahájení daňové kontroly az působu jejího provádění žádný exces a žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. podle zásady úspěchu ve věci tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu za podmínek stanovaných v ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 14. ledna 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 14. 1. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení: Nešporová