44 A 3/2011 - 60Rozsudek KSPH ze dne 22.09.2011

I. Opomene-li správní orgán na rozhodnutí vyznačit údaj o datu vypravení [§ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu], nejde o pochybení, které by mělo za následek nezákonnost správního rozhodnutí.

II. Opomene-li se odvolací orgán vypořádat s námitkou odvolatele proti pochybení správního orgánu prvního stupně, které samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí (zde vynechání doložky o datu vypravení), nejde o vadu, která by měla za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

III. Právo na informace [čl. 17 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.)] je garantováno jako právo politické, které v sobě pojmově zahrnuje působení na výkon veřejné moci následnou veřejnou diskusí a tvorbou veřejného mínění. Ve vztahu k nezávislému a nestrannému výkonu soudní moci je toto působení a (jako jeho předpoklad) poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, přípustné až po vydání rozhodnutí soudu ve věci samé (a v případě reálného rizika nepřípustných vlivů na činnost soudu rozhodujícího o opravných prostředcích až po pravomocném uzavření případu).

IV. Zásada veřejnosti jednání soudu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je určena k tomu, aby veřejnost mohla účinně dohlížet na korektnost průběhu soudního procesu, nikoliv však k tomu, aby mohla tlakem veřejného mínění ovlivňovat soudce v jeho rozhodnutí. Proto se jí nelze dovolávat ve vztahu k poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

V. Právo na informace automaticky nezahrnuje právo na poskytnutí osobních údajů účastníků řízení, natožpak svědků či osob poškozených trestnou činností. Tyto údaje mohou být zahrnuty jedině tehdy, jestliže lze shledat legitimní zájem na tom, aby se staly součástí veřejné diskuse. Legitimní zájem lze spatřovat tehdy, jde-li o osoby veřejně činné, pokud v soudním řízení vystupují právě v souvislosti se svou veřejnou činností, resp. je-li znalost jejich účasti v daném řízení relevantní skutečností pro tvorbu veřejného názoru o kvalitách osoby, která veřejnou funkci vykonává nebo usiluje o její výkon. Míra poskytnutí takových údajů bude přitom dána intenzitou vztahu konkrétního řízení a dílčích osobních údajů k veřejné činnosti dotčené osoby, popř. výjimečně i významem zastávané funkce pro stát, z níž plyne i právo veřejnosti na znalost např. zdravotního stavu osoby, popř. povahy útoků proti ní.

VI. Údaj je osobním údajem podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, tehdy, má-li vypovídací hodnotu o osobě a je-li současně tato osoba na základě souhrnu poskytovaných údajů pomocí legálních a relativně nenáročných veřejně dostupných metod určitelná.

VII. Samotné jméno a příjmení nejsou až na naprosté výjimky způsobilé subjekt údajů identifikovat. Proto lze jako obecné pravidlo stanovit, že jména a příjmení účastníků řízení v rozsudku poskytovaném podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nemají být anonymizovány. Naopak v případě svědků a poškozených, nejde-li o osoby veřejně činné, bude namístě posuzovat riziko jejich identifikovatelnosti přísněji, s ohledem na vyšší potřebu ochrany jejich osobních údajů.

VIII. V případě, že z žádosti o poskytnutí informací je zřejmé, že žadateli jsou osobní údaje dotčených osob známy, povinný státní orgán tyto údaje neposkytne. Z politické povahy práva na informace totiž plyne předpoklad jejich poskytnutí veřejnosti, jíž tyto osobní údaje známy nejsou.

44 A 3/2011 - 60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudkyň Olgy Stránské a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2010, čj. 198/2010-OT-OSV-ODV/2,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2010, čj. 198/2010-OT-OSV-ODV/2,

se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.000 Kč,

a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný nevyhověl odvolání žalobce proti částečně zamítavému rozhodnutí Městského soudu v Praze o žádosti žalobce o poskytnutí kopií pravomocných rozsudků a údaje o datu, kdy nabyly právní moci, a též zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Námitky žalobce

Žalobce označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nevypořádalo s jeho námitkou, že rozhodnutí Městského soudu v Praze postrádá povinnou náležitost, kterou je ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů údaj o tom, kdy bylo rozhodnutí vypraveno (a tedy i ve smyslu správního řádu vydáno). Přitom stejnou vadou trpí i rozhodnutí žalovaného. Kromě toho považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné z toho důvodu, že se nevypořádalo s jeho námitkou, že výrok rozhodnutí Městského soudu v Praze je neurčitý a tedy i nevykonatelný, resp. žalovaný pouze uvedl, že je považuje za dostatečně přesné a určité, aniž by uvedl důvody proč.

Po věcné stránce pak žalobce považoval právní argumentaci žalovaného i Městského soudu v Praze za nesprávnou, neboť z ustálené judikatury soudů vyplývá, že samotné jméno a příjmení nepředstavuje osobní údaj a nelze tedy jejich poskytnutí odmítnout s odkazem o ochraně osobních údajů. Rozhodnutí nereflektovalo výslovně namítanou judikaturu Krajského soudu v Praze v obdobných věcech žalobce, přičemž se ní vypořádalo pouze zcela nekonkrétním konstatováním, že v nich řešené věci jsou v konkrétnostech natolik odlišné, že právní názory v nich vyjádřené nelze aplikovat na nyní posuzovaný případ. Právo na informace je podle žalobce základním právem, jehož meze nesmí být vykládány restriktivně. Správní orgány přitom nesprávným výkladem pojmu osobní údaj zasáhly do jeho základního práva garantovaného nejen čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ale i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Praxe anonymizace je podle žalobce též nepochopitelná ve srovnání se zásadou veřejnosti soudního řízení podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, kdy jména a příjmení účastníků jsou běžně uváděna na úřední desce soudu. Obdobně poukazuje na odlišnost praxe v zahraničí i u evropských soudů. Upozorňuje též na to, že v dané věci se správní orgány řídily ustanovením instrukce žalovaného č. 13/2008-SOSV-SP ze dne 24. 07. 2009, ačkoliv je její ustanovení § 5 odst. 5 v rozporu s právními předpisy, neboť výslovně přikazuje anonymizaci příjmení fyzických osob.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na své argumentaci v napadeném rozhodnutí, na niž odkázal, popř. ji zopakoval, a k otázce chybějící doložky o datu vypravení se nijak nevyjádřil.

Zjištění ze správních spisů

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce doručil dne 9. 7. 2009 k Městskému soudu v Praze žádost o poskytnutí informací. V ní požádal o zaslání kopií všech pravomocných rozsudků vydaných v právní věci žaloby o ochranu osobnosti proti České republice – Ministerstvu vnitra, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 155/2004, zejména pak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, čj. 34 C 155/2004 – 48, a rozsudku Vrchního soudu ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Co 255/2006 - 68, a dále požádal, aby byl informován o tom, kdy rozsudky nabyly právní moci. Na základě toho mu bylo zasláno sdělení, že předmětný spis nemá Městský soud v Praze k dispozici, neboť je předložen Ústavnímu soudu a vzhledem k stáří věci nejsou rozhodnutí uložena ani v informačním systému soudu. Proto bude žádosti vyhověno po vrácení spisu Městskému soudu v Praze.

Dne 3. 8. 2009 žalobce podal u Městského soudu v Praze soudu stížnost, v níž namítal, že jeho žádosti nebylo včas vyhověno a ani nebyla odmítnuta. V příloze sdělení ze dne 21. 8. 2009 byly žalobci zaslány kopie požadovaných rozsudků včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 30 Cdo 3126/2007 – 86, s údajem o právní moci, avšak se začerněnými údaji o příjmení (vyjma iniciály), adrese bydliště a datu narození účastníků, resp. zmocněnců a svědků, aniž by bylo rozhodnuto o částečném zamítnutí žádosti. Žalobce dne 1. 9. 2009 doplnil svou stížnost o námitky proti provedené anonymizaci. Žalovaný stížnosti rozhodnutím ze dne 11. 9. 2009 částečně vyhověl a uložil Městskému soudu v Praze vyřídit žádost o poskytnutí informací do 15 dnů po vyloučení údajů uvedených v ustanovení § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“).

Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 24. 9. 2009 rozhodl o částečném odmítnutí žádosti ve vztahu k příjmení vyjma iniciály, k datu narození a údaji o bydlišti osoby žalobce a dalších fyzických osob (přitom však údaje o advokátech zastupujících účastníky před Vrchním a Nejvyšším soudem anonymizovány nebyly). Žalobce rozhodnutí napadl 19. 10. 2009 odvoláním, v němž argumentoval v principu shodně jako v nyní podané žalobě, a domáhal se poskytnutí údaje o příjmení fyzických osob s tím, že nejde o osobní údaj. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009 rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že není důvod pro anonymizaci jména a příjmení novinářů, tiskových mluvčích, znalců, avokátů a jiných veřejně aktivních osob.

Městský soud v Praze zaslal v příloze přípisu ze dne 24. 11. 2009 žalobci anonymizované kopie požadovaných rozsudků. Žalobce podal dne 28. 12. 2009 stížnost na průtahy v řízení o poskytnutí informací před Městským soudem v Praze a žádost o opatření proti nečinnosti, v níž napadl skutečnost, že Městský soud v Praze poskytované rozsudky nadále anonymizuje a brání mu možnosti se odvolat tím, že ve věci nevydal rozhodnutí, jímž by poskytnutí anonymizovaných údajů odmítl. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 2. 2010 bylo Městskému soudu v Praze uloženo, aby do 15 dnů bezezbytku vyřídil žádost žalobce o poskytnutí informací.

Dne 26. 2. 2010 Městský soud v Praze rozhodl o částečném odmítnutí žádosti žalobce „v částech, které uvádějí informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzických osob a osobní údaje, zejména příjmení (vyjma iniciály), datum narození a adresu bydliště žalobce, jakož i jiných fyzických osob a čísla bankovního účtu žalobce.“ I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 2. 4. 2010 odvolání, v němž argumentoval v zásadě shodně, jako v nyní podané žalobě.

Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a odvolání zamítl. Na námitky týkající se výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze reagoval pouze větou, že podle názoru odvolacího orgánu je výrok napadeného rozhodnutí formulován dostatečně určitě. Posléze se pak žalovaný zabývá otázkou provedené anonymizace a dospívá k závěru, že šlo o opatření nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých. Judikatorními závěry Krajského soudu v Praze, které žalobce doložil kopiemi několika rozsudků vyznívajících v jeho prospěch, se žalovaný odmítl řídit s tím, že sice se v obecné rovině skutečně dotýkají skutkově podobných věcí, nicméně v podrobnostech natolik odlišných, že právní názor v rozsudcích vyjádřený nelze aplikovat na posuzovaný případ. V tom, aby k nim přihlížel, mu také brání zásada legality vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu. Na námitku, že Městský soud opřel své rozhodnutí o ustanovení interní instrukce vydané žalovaným až po datu podání žádosti žalobce, žalovaný uvedl, že instrukce je pouhým návodem pro aplikaci informačního zákona a neobsahuje žádná další omezení práva na informace. Městský soud v Praze ve skutečnosti aplikoval omezení zakotvená přímo v informačním zákoně. K námitce chybějící doložky o datu vypravení rozhodnutí se žalovaný nijak nevyjádřil.

Žádné z rozhodnutí žalovaného či Městského soudu v Praze doložku o datu vypravení neobsahuje.

Soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že jsou nezákonná. V souladu s ustanovením § 16 odst. 4 informačního zákona proto obě zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Chybějící doložka o datu vypravení

V prvé řadě je třeba se zabývat tvrzením žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se vůbec nevypořádalo s námitkou žalobce, že rozhodnutí Městského soudu v Praze postrádalo zákonnou náležitost v podobě doložky o datu vypravení rozhodnutí.

Podle ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle ustanovení § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:".

Tímto ustanovením má být u správních rozhodnutí dosaženo toho, aby bylo jednoznačně určitelné, kdy došlo k jejich vydání. Okamžik vydání rozhodnutí má totiž význam pro posouzení toho, zda správní orgán dodržel procesní lhůty stanovené v ustanovení § 71 správního řádu. Některé právní předpisy totiž s nedodržením procesní lhůty spojují fikci vydání pozitivního nebo negativního rozhodnutí ve věci (např. právě ustanovení § 15 odst. 4 informačního zákona, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., tj. do 23. 3. 2006). Řádné vyznačení data vypravení rozhodnutí tak má vliv na posouzení toho, zda toto rozhodnutí není opožděné, tj. zda nebylo vydáno i přes překážku res iuducata (ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu; srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 – 84). Jednoznačné určení data vydání rozhodnutí má význam též tehdy, jsou-li pro vydání rozhodnutí zákonem stanoveny prekluzívní lhůty (např. v daňovém řízení či v řízení o správních deliktech – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 – 134).

Žalobci je třeba v tomto ohledu dát jednoznačně za pravdu, že námitku chybějícího údaje o datu vypravení v odvolání uplatnil, avšak žalovaný se jí nijak nezabýval. Proto se nepochybně nabízí úvaha, zda tento nedostatek nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Podle názoru krajského soudu nebude namístě zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti v případě, kdy se správní orgán opomine vypořádat s takovými námitkami procesního charakteru, jež nemohou mít i v případě jejich oprávněnosti vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí samého. Aniž by tím byl dotčen fakt, že správní orgán takovým postupem porušil zákon a jeho rozhodnutí je v dílčí části nepřezkoumatelné, bylo by rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z důvodu tohoto typu vad postupem nehospodárným a koneckonců i zbytečným, neboť zrušení rozhodnutí pro vady řízení přichází do úvahy, jen pokud takové vady měly vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 – 51, Sb. NSS 23/2003, nebo komentář k ustanovení § 78 odst. 1 správního řádu in V. Vopálka, V. Mikule, V. Šimůnková, M. Šolín: Soudní řád správní, 1. vydání, str. 182).

V nyní zkoumaném případě je třeba vzít do úvahy, že informační zákon s nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě již nespojuje fikci vydání rozhodnutí, ať již pozitivního či negativního. Zároveň nepřichází do úvahy možná prekluze práva nebo jiný důvod, proč by ne zcela přesné určení data vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 správního řádu mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Vyznačení data vydání není pro obsah rozhodnutí správního orgánu, resp. správnost předcházejícího procesního postupu významné a jeho opominutí by nemohlo vést k jeho zrušení pro nezákonnost. V tomto směru má vyznačení data vydání rozhodnutí obdobnou povahu jako vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Stejně jako v jejich případě se (logicky) na rozhodnutí doplňuje až následně poté, co rozhodnutí bylo přijato. Jde o úřední konstatování určité skutečnosti související s rozhodnutím, které má povahu vyvratitelné domněnky. Pokud v rozporu s ustanovením § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu tato doložka chybí, lze datum vydání v případě potřeby zjišťovat a prokazovat i jiným způsobem. Neuvedení této doložky tak nemá vliv na platnost rozhodnutí a může jít pouze o následný nesprávný úřední postup správního orgánu, který by eventuálně mohl založit nárok na náhradu škody podle zvláštní právní úpravy.

Podle ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu se v odvolacím řízení k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Proto lze uzavřít, že nedostatek takové doložky nemůže vést ke zrušení správního rozhodnutí v odvolacím řízení. Pokud se pak s námitkou vedenou tímto směrem odvolací orgán nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, znamená to, že nepřihlédl k ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které mu stanoví povinnost vypořádat se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami účastníků řízení. Podle soudu neměl zákonodárce v úmyslu ustanovením § 89 odst. 2 poslední věty správního řádu stanovit speciální normu k ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Vadami řízení, které nemají potenciál způsobit nezákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí, se sice odvolací orgán ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu podrobně zabývat nemusí (v tomto směru k nim „nepřihlíží“), avšak byly-li odvolatelem uplatněny, musí odůvodnění odvolacího rozhodnutí obsahovat přinejmenším odůvodněný závěr, proč namítané vady nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a dále informaci, že právě proto se jimi správní orgán nezabývá.

Jestliže žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí tento typ námitky opomenul zcela, je třeba, aby mu soud formálně vadný postup vytknul, avšak bylo by zcela neefektivní, rušit jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, neboť je zřejmé, že namítaná skutečnost nemohla správnost rozhodnutí Městského soudu v Praze ovlivnit. Namítaný nedostatek doložky s datem vypravení představuje totiž vadu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 věty poslední správního řádu.

Neurčitost výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze

Další námitkou žalobce proti napadenému rozhodnutí je, že žalovaný považuje za dostatečně určitý výrok rozhodnutí Městského soudu v Praze, který částečně odmítl poskytnutí rozsudků „v částech, které uvádějí informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzických osob a osobní údaje, zejména příjmení (vyjma iniciály), datum narození a adresu bydliště žalobce, jakož i jiných fyzických osob a čísla bankovního účtu žalobce.“ Podle žalobce výrok správního rozhodnutí musí být přesný a určitý a uvození výčtu anonymizovaných údajů slovem „zejména“ těmto požadavkům odporuje. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezil na konstatování, že podle jeho názoru je tento výrok formulován dostatečně určitě, aniž by uvedl, proč tento názor zastává.

Na rozdíl od již přezkoumané námitky nedostatku náležitosti rozhodnutí v podobě doložky o datu vypravení rozhodnutí se v tomto případě jedná o námitku zásadní, která se dotýká správnosti výroku rozhodnutí. V případě oprávněnosti by tato námitka implikovala nesprávnost rozhodnutí Městského soudu v Praze jako takového, nikoliv pouze drobnou vadu řízení bez vlivu na zákonnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 věty poslední správního řádu. Za těchto okolností bylo povinností žalovaného se touto námitkou zabývat. Chybějící argumentace žalovaného tak založila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů [ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], protože jde o námitku zásadní a přitom ani ze správního spisu nelze dovodit právní názor, který žalovaný k této věci zaujal (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 825/95 – 7).

Správní soud nemůže nedostatek (skutkové i právní) argumentace správního orgánu nahrazovat vlastní argumentací, neboť z povahy nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nutně plyne, že jde o vadu, která brání vlastnímu výkonu přezkumné činnosti správního soudu. Výjimku tvoří situace, kdy je nepřezkoumatelnost spojena pouze s oddělitelnou částí napadeného rozhodnutí (např. jeden z více výroků) nebo je napadené rozhodnutí založeno na vyřešení vícero dílčích právních a skutkových otázek, z nichž posouzení jen některých je nedostatečně odůvodněno; v těchto případech je povinností soudu se v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení vypořádat s těmi výroky a dílčími skutkovými a právními závěry, kde je odůvodnění dostačující, ledaže jejich řešení nemá a pravděpodobně ani mít nebude pro další řízení a rozhodnutí ve věci význam (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2006, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74).

Jako vodítko pro další správní řízení soud dodává, že žalovanému bylo z podaného odvolání (Městskému soudu v Praze pak z jeho úřední činnosti) zřejmé, že žalobce (opakovaně) brojí proti anonymizaci požadovaných rozhodnutí soudů a ve svých podáních napadá právě nesprávný výklad obecného pojmu „osobní údaj“, který byl použit ve výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze. Závěr o tom, zda určitý údaj je údajem osobním, přitom závisí na tom, zda jednotlivé údaje vztahující se ke konkrétní osobě jsou ve svém souhrnu způsobilé vést ke snadné identifikaci této osoby. Pokud ano, stává se tím každý z těchto údajů údajem osobním. Vynecháním i jen jednoho či několika osobních údajů se přitom určitelnost subjektu informací vyloučí a tím zbylé údaje povahu osobního údaje ztratí (viz dále). Proto pro zhodnocení toho, zda byly vynechány (osobní) údaje jen v nezbytném rozsahu, a zvážení možnosti podat proti rozhodnutí opravný prostředek potřebuje žalobce znát povahu údajů, které byly vynechány. Z anonymizovaných rozhodnutí žalobce povahu vynechaných údajů odvodit zpravidla nemůže. Z tohoto důvodu je soud toho názoru, že by z rozhodnutí povinného subjektu podle ustanovení § 15 informačního zákona (ať již z výroku nebo z jeho odůvodnění) měla být povaha vynechaných údajů seznatelná. Přitom pouhý příkladmý výčet naznačuje, že došlo k vypuštění i jiných v rozhodnutí blíže neidentifikovaných údajů.

Protože argumentace žalobce zahrnuje více žalobních bodů, přičemž jimi se žalovaný již zabýval, je namístě se v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení zabývat i těmito dalšími důvody, aby se pokud možno předešlo opakovanému podání správní žaloby.

Oprávněnost provedené anonymizace

Po posouzení předchozích žalobních bodů zbývá se zabývat jádrem žalobní argumentace, tj. otázkou oprávněnosti anonymizace textu požadovaných rozsudků. Podstatou námitek žalobce v této věci je skutečnost, že mu správní orgán poskytl pouze anonymizovanou kopii rozsudků, tj. s vyloučením příjmení, data narození a bydliště fyzických osob – účastníků, zmocněnců i svědků - policistů. Žalobce v ústavní rovině namítá, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno jeho právo na informace ve smyslu čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy.

Uvedený paušální závěr žalobce je však dle soudu třeba do jisté míry korigovat. Tímto soud zároveň upřesňuje svou dosavadní judikaturu k otázkám anonymizace soudních rozhodnutí vyžadovaných na základě informačního zákona a reaguje na skutečnost, že žalobce podává větší množství žalob v typově obdobných věcech, v nichž systematicky napadá praxi anonymizace soudních rozhodnutí. Níže provedený rozbor by měl být zároveň vodítkem pro zlepšení dosud neuspokojivé praxe správního orgánu prvního stupně a v návaznosti na to i žalovaného.

Právo na informace podle Listiny základních práv a svobod

Čl. 17 Listiny je zařazen mezi lidská práva politického charakteru. Na rozdíl od základních lidských práv tedy při výkladu ústavních garancí politických práv je třeba přihlížet k jejich funkci, kterou je účast na veřejném životě a podíl na správě věcí veřejných. V tomto kontextu je smyslem práva zakotveného v čl. 17 Listiny garance možnosti ovlivňovat veřejné mínění, a v důsledku toho i správu věcí veřejných, svobodným šířením informací. Možnost šíření informací o záležitostech veřejného zájmu pak předpokládá právo vyhledávat relevantní informace, které jedinci i společnosti umožňují si vytvořit názor na věci veřejného zájmu.

Takto čl. 17 Listiny pojímá i Ústavní soud (srov. odst. 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 ve věci členství soudců v KSČ): „…otázkou je, zda předmětný údaj nemá ještě další ústavně právní dosah. Konkrétně, zda je součástí výlučně soukromí subjektu údajů nebo zda náleží též do veřejné sféry, tedy zda je na něm (a tak i na jeho poskytnutí) veřejný zájem….Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem; jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Předmětný údaj by měl důsledně vzato ústavněprávní přesah i do základní svobody myšlení (dle čl. 15 odst. 1 věta první Listiny "Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena."; dále srov. čl. 9 Úmluvy odst. 1 zakotvující právo každého na svobodu myšlení). Odepřením poskytnutí předmětného údaje (coby součásti veřejné sféry) by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor (jako výslednici myšlení) na otázku veřejného zájmu (srov. text níže). Jinými slovy, svobodné utváření názoru implikuje informovanost jednotlivce; pokud jednotlivec v důsledku cenzury nedisponuje relevantními údaji k určité otázce, nemůže si z povahy věci na tuto otázku vlastní názor vytvořit.“

Politickému právu vyhledávat a šířit informace zároveň odpovídá povinnost státu jednak negativního charakteru, tj. výkonu tohoto práva nebránit (zákaz cenzury v čl. 17 odst. 3 Listiny), ale též povinnost pozitivního charakteru, tj. povinnost poskytovat informace o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny).

Právo na informace podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

Podle čl. 10 Úmluvy má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Pokud jde o garance poskytované Úmluvou, lze konstatovat, že ačkoliv čl. 10 Úmluvy neobsahuje výslovné zakotvení pozitivní povinnosti státu poskytovat informace, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v poslední době dovodila, že Úmluvou chráněná svoboda projevu si vyžaduje, aby stát, má-li informace k dispozici, nebránil veřejnosti v seznámení se s nimi a na žádost je poskytoval. Toto právo lze ovšem omezit z důvodů vypočtených v odst. 2 tohoto článku.

ESLP však požaduje po státu pouze poskytování informací, jež se týkají veřejného zájmu. ESLP z čl. 10 Úmluvy nedovodil oprávnění jednotlivce žádat informaci pouze pro svou individuální potřebu (a to ani v případě spisu vedeného na osobu žadatele samého), nýbrž pouze za účelem naplnění určitého veřejného zájmu. Takovými případy je povinnost poskytnout informaci žurnalistům, resp. občanským sdružením, za účelem seznámení veřejnosti s takovou informací (veřejná kontrola státní moci – rozsudek č. 37374/05 Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku ze dne 14. 4. 2009, body 27, 28 a 35, popř. rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti č.19101/03 Sdružení Jihočeské matky proti České republice ze dne 10. 6. 2006) nebo poskytnutí informace za účelem historického bádání o chování autoritativního režimu (rozsudek č. 31475/05 Kenedi proti Maďarsku ze dne 26. 5. 2009).

Specifika poskytování informací o činnosti soudů

Jednou z činností státních orgánů, o níž je třeba informovat, je i činnost soudů, jejímž výsledkem jsou rozhodnutí soudu. Soudy jsou zvláštními orgány státu, jejichž ústavně garantovanou vlastností má být též jejich nezávislost a nestrannost, a to ve vztahu ke konkrétním osobám, ale též veřejnému mínění a zejména pak vůči státu samotnému. Jen dostatečnou ochranou jejich nezávislosti a nestrannosti může být garantována ochrana občanů před riziky autoritativního režimu nebo třeba před vmanévrováním soudu do účasti na veřejném lynči. Za tím účelem je tedy právo veřejnosti na přístup k informacím z činnosti soudů v konkrétních případech omezeno (v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona pouze na konečná rozhodnutí soudů).

Jde o omezení práva nezbytné k ochraně práv druhých, tj. k ochraně účastníků dosud neskončeného řízení (č. 17 odst. 4 Listiny). Nepravomocná rozhodnutí lze poskytovat za předpokladu, že tím nebude ohrožena nezávislost a nestrannost soudů, např. hrubým a mimořádně nekorektním nátlakem veřejného mínění, popř. mocenských nátlakových skupin, vždy však za předpokladu, že k takové obavě jsou shledány konkrétní a dostatečné důvody (viz závěr části VII. nálezu I. ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010).

Zájem na veřejné kontrole řádného fungování soudní moci, jakožto nezastupitelné složky demokratického právního státu, se projevuje též zakotvením zásady veřejnosti soudního jednání v čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 96 odst. 2 Ústavy.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy je jednání před soudem ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Veřejnost jednání sice může být omezena z důvodů vymezených procesními předpisy jak úplně, tak i jen vůči konkrétním osobám, rozsudek však musí být vyhlášen veřejně vždy. Proto i nepravomocné rozsudky je třeba principielně poskytovat. Možnost omezení přístupu k nim je dána odlišnou povahou práva na informace podle čl. 17 Listiny a zásady veřejnosti jednání soudu dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

U informací týkajících se probíhajícího, neukončeného soudního řízení je zákonem vzhledem k riziku možného ovlivnění soudce upřednostněna garance řádného výkonu soudnictví tím, že informace veřejnosti dle informačního zákona nelze poskytovat. Zásada veřejnosti jednání soudu odpovídá totiž pouze právu veřejnosti na korektnost průběhu soudního procesu dohlížet, nikoliv však právu ovlivňovat soudce v jeho rozhodování. Proto veřejnost v soudní síni nesmí do průběhu jednání jakýmkoliv způsobem zasahovat. V opačném případě bude konkrétní osoba ze síně vykázána, potrestána pořádkovou pokutou, popř. se ve vážných případech dopustí i trestného činu.

Naopak ustanovení procesních předpisů o nahlížení do spisu, která představují ve vztahu k informačnímu zákonu lex specialis, získávání těchto informací umožňují, což je však dáno tím, že jejich primárním účelem je ochrana práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Samou podstatou práva na spravedlivý proces je možnost svými argumenty reálně ovlivnit názor soudu v probíhajícím řízení. Účastníci na průběh soudního řízení vliv tedy musí mít, a proto mají garantováno právo se kdykoliv s informacemi o jeho průběhu seznámit.

Oproti tomu právo na informace, které ústavodárce garantuje pouze jako právo politické (k jinému účelu pouze směřuje právo na informace o životním prostředí dle čl. 35 odst. 2 Listiny), v sobě naopak pojmově zahrnuje právě působení na výkon veřejné moci následnou veřejnou diskusí a tvorbou veřejného mínění. Jakkoli je toto působení občanské společnosti významné a žádoucí, ve vztahu k nezávislému a nestrannému výkonu soudní moci je dle názoru soudu ústavními předpisy umožňováno až ex post – tedy až po vydání rozhodnutí ve věci samé a v případě reálného rizika nepřípustných vlivů na činnost soudu rozhodujícího o opravných prostředcích až po pravomocném uzavření případu.

Poskytnutí osobních údajů obsažených v rozhodnutí soudu

Právo na informace automaticky nezahrnuje právo na poskytnutí údajů, které identifikují, resp. jsou způsobilé identifikovat účastníky řízení, natožpak svědky či osoby poškozené trestnou činností. Tyto údaje mohou být zahrnuty jedině tehdy, jestliže lze shledat legitimní zájem na tom, aby se staly součástí veřejné diskuse.

Především půjde o případy, kdy jde o osoby veřejně činné, pokud v soudním řízení budou vystupovat právě v souvislosti se svou veřejnou činností, resp. je-li znalost jejich účasti v daném řízení relevantní skutečností pro tvorbu veřejného názoru o kvalitách osoby, která vykonává veřejnou funkci nebo usiluje o její výkon. V takovém případě není namístě jakkoliv bránit v poskytnutí údajů tuto osobu identifikující. Míra poskytnutí takových údajů bude přitom dána intenzitou vztahu konkrétního řízení a jednotlivých osobních údajů k veřejné činnosti dotčené osoby, popř. výjimečně i významem zastávané funkce pro stát, z níž plyne i právo veřejnosti na znalost např. zdravotního stavu osoby, popř. povahy útoků proti ní.

Bude tak např. potřebné výjimečně anonymizovat i jméno a příjmení politika, který se stal obětí trestného činu, jestliže trestný čin nesouvisel s výkonem jeho funkce, a přitom již z pouhého jména a příjmení by bylo možné s ohledem na jeho veřejnou známost politika identifikovat (znásilnění členky obecního zastupitelstva, vloupání do rekreační chaty ministra bez politického motivu). Naopak bude namístě uvést plné osobní údaje včetně místa bydliště, bude-li politik odsouzen za trestný čin, spočívající v tom, že jeho dům mu jako úplatek zdarma a nákladně zrekonstruoval jím protěžovaný účastník soutěží o veřejné zakázky. Bude namístě kromě osobních údajů ponechat v rozsudku alespoň základní údaje o povaze útoku a způsobených zraněních v případě napadení předsedy vlády či prezidenta.

Omezení práva na informace je důsledkem aplikace ustanovení Listiny ochraňujících základní lidská práva. Podle čl. 7 odst. 1 je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jde o práva základní, která nejsou vázána na konkrétní účel, jako je tomu u práva na informace. Jde tedy o práva univerzální, u nichž navíc v případě čl. 10 Listiny nejsou zakotvena žádná přípustná omezení. Lze je tedy omezit pouze v důsledku konkurence s jinými ústavně chráněnými právy, jestliže tato jiná práva v testu proporcionality převáží. Takovým případem může být právě právo jiných osob na informace o záležitostech veřejného zájmu – lze konstatovat, že veřejně činné osoby se rozhodnutím účastnit se na správě věcí veřejných nutně do jisté míry vzdávají svého soukromí. Míra omezení ochrany soukromí přibližně odpovídá společenskému významu zastávané funkce.

Proto v případě veřejně činných osob bude namístě až na výjimky poskytovat rozsudek v podobě, který tyto osoby identifikuje, tj. včetně osobních údajů, které má veřejnost právo znát (adresa bydliště však takovým údajem bude výjimečně). Naopak v případě jiných osob zpravidla nebude možno nalézt dostatečný zájem na jejich identifikaci pro účely veřejné diskuse (výjimkou mohou být – zpravidla jen zletilí – pachatelé závažných trestných činů). Proto bude nutno provést anonymizaci jejich osobních údajů v poskytovaném rozhodnutí, neboť veřejný zájem na kontrole činnosti soudní moci nebude vyžadovat znalost osobních údajů osob účastníků, svědků, aj.

Jiným důvodem, který vylučuje anonymizaci osobních údajů, může být skutečnost, že osoba svou účastí v soudním řízení přímo realizuje svou hospodářskou činnost – v této pozici jsou právní zástupci účastníků, jejichž jméno, příjmení ani sídlo není namístě jakkoliv anonymizovat.

Pojem “osobní údaj“

I v případě, že není dán důvod pro odepření ochrany osobních údajů, je třeba se zabývat otázkou, jaké údaje jsou osobním údajem. Ze smyslu čl. 10 Listiny je nutno dovodit (jak ostatně činí zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů), že chráněným údajem je jenom údaj, který se vztahuje ke konkrétní identifikované osobě. Proto je zakázáno poskytnutí údajů, které vedou samostatně či ve svém souhrnu k identifikaci této osoby, ať již okamžité nebo na základě legálních a relativně nenáročných kroků adresáta informace (srov. bod 26 odůvodnění směrnice č. 95/46/ES, která je do českého právního řádu transponována právě zákonem o ochraně osobních údajů). Údaj je osobním údajem, má-li vypovídací hodnotu o osobě, resp. osobnosti subjektu údajů, avšak teprve je-li osoba na základě souhrnu poskytovaných údajů určitelná (ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů). Jeden izolovaný údaj zpravidla k identifikaci subjektu údajů totiž nepostačuje (výjimečně takovým údajem může být údaj o bydlišti). Z tohoto bodu pak vychází dosavadní judikatura Krajského soudu v Praze, jíž se žalobce dovolává. Samotné jméno a příjmení nejsou totiž až na naprosté výjimky způsobilé subjekt údajů identifikovat. Proto lze jako obecné pravidlo stanovit, že jméno a příjmení účastníků nemají být v rozsudku anonymizovány.

Jak bylo však shora naznačeno, nelze vyloučit, že u určitých osob tyto údaje k jejich identifikaci postačí. Ochrana těchto veřejně známých osob však až na výjimky bude prolomena politickým právem žalobce na poskytnutí informace ve smyslu čl. 17 Listiny.

Povinnost státu chránit osobní údaje však může být též vnitřně diferencována podle toho, za jakých okolností se určitá osoba stala aktérem v soudním řízení. Je nepochybně legitimní rozlišit pozici účastníků řízení, jejichž jména již tradičně spolu se spisovou značkou slouží k identifikaci konkrétního soudního řízení a jsou tedy již v průběhu samotného řízení veřejně přístupná na úřední desce soudu nebo na vývěsce před soudní síní, od pozice svědků, kteří zpravidla nemají žádný zájem být součástí soudního procesu a u nichž na rozdíl od žalovaného se v řízení nejedná o jejich právech či povinnostech. V některých případech je dokonce svědkům poskytována zvláštní ochrana, která vede k jejich anonymitě i v rámci samotného jednání soudu. V případě osob poškozených trestnými činy je pak významným faktorem také jejich ochrana před sekundární viktimizací, která dále zintenzivňuje význam ochrany jejich osobních údajů tím, že zde hrozí i velmi citelné porušení práva na lidskou důstojnost a osobní čest podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Je tedy zřejmé, že se pozice žalobce, obžalovaného a žalovaného, a také pozice svědků a poškozených z pohledu zájmu na ochraně jejich osobních údajů z ústavního hlediska liší. Proto je třeba též řešit diferencovaně otázku údajů, které jsou o nich poskytovány. Pojem určitelnosti subjektu údajů je pojmem relativním a poskytovatel informace si o něm může učinit pouze závěr pravděpodobnostního charakteru. V případě svědků a zejména pak poškozených bude namístě posuzovat možnost jejich identifikovatelnosti přísněji, s ohledem na vyšší potřebu ochrany jejich potenciálně osobních údajů. Na rozdíl od jmen a příjmení účastníků tak bude anonymizace jména a příjmení svědků a zejména poškozených častější. I zde ale nelze posuzovat věc paušálně a bude třeba přihlédnout ke konkrétním rizikům plynoucích z povahy řešeného případu, ale i konkrétnosti skutkového popisu v požadovaném rozsudku, neboť právě informace o skutkových okolnostech případu mohou spolu se jménem a příjmením poškozeného či svědka umožnit jeho relativně snadnou identifikaci (nutnost konkrétního posuzování limitů práva na informace zdůrazňuje i Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 1885/09, a to v návaznosti na nález Pl. ÚS 2/2010 /vyhlášen pod č. 123/2010 Sb./).

Ochrana údajů žadateli již známých

Ochrana osobních údajů provedená v zákoně o ochraně osobních údajů neupravuje odlišně režim poskytování osobních údajů osobě, která tyto osobní údaje již zná (nejde-li o samotný subjekt údajů). Je to ostatně logické, neboť jde o okrajové případy bez valného významu. Ve vztahu k poskytování informací podle informačního zákona pak jde o situace na hraně logičnosti, neboť má-li subjekt danou informaci k dispozici, nemusí o ni žádat. V případě, kdy informace je veřejně k dispozici, avšak žadatel se s ní neseznámil, postačuje zpravidla pouhé odkázání na tuto informaci (ustanovení § 6 informačního zákona).

Jestliže žadatel výslovně identifikuje ve svém podání osobu, jejíž údaje by jinak měly být s ohledem na ochranu jejích osobních údajů anonymizovány, není namístě poskytovat informaci v jiném rozsahu než v případě identifikace požadovaného rozhodnutí pouze číslem jednacím. Jednak není dán pro odlišné zacházení se žádostí podklad v zákonné úpravě a jednak skutečnost, že žadateli je určitý údaj znám, není pro zajišťování ochrany osobních údajů ani po věcné stránce relevantní.

Právo na informace je totiž právem politickým a při jeho využití je třeba z pohledu z ústavněprávní roviny předpokládat jeho vztah k následné veřejné diskusi. Ačkoliv žadateli osobní údaje mohou být známy, nejsou známy zbytku veřejnosti. Jejich poskytnutím veřejnosti prostřednictvím žadatele by povinný státní orgán porušil svou povinnost chránit osobní údaje. Povinný státní orgán proto tyto údaje neposkytne. Pokud žadatel podrobí veřejné diskusi anonymizovaný text rozhodnutí a ze své vůle k němu dodá jemu známé osobní údaje dotčených osob, může tak učinit na své riziko a svou odpovědnost.

Aplikace na případ žalobce

Žalobce považuje za nemístné neposkytnutí celého příjmení fyzických osob jmenovaných v rozsudcích, naopak proti anonymizaci data narození a bydliště nebrojí a je ochoten je akceptovat.

Ve vztahu k tomuto požadavku je soud přesvědčen, že žaloba je oprávněná. Soudu se totiž po prozkoumání anonymizovaného textu rozsudků nejeví jako pravděpodobné, že by fyzické osoby jmenované v rozsudku měly být jednoduše identifikovatelné pouze podle svého jména a příjmení, a to ani v souvislosti se skutkovými okolnostmi v rozhodnutí popisovanými. Výjimkou je zřejmě osoba žalujícího lékaře, avšak protože se uvedený spor plně týká jeho profesní činnosti, která nespadá do oblasti jeho soukromého života, není zde žádný důvod pro anonymizaci jeho jména a příjmení. Pokud jde o potřebu zvýšené ochrany osob jeho jednáním údajně poškozených, ze skutkových okolností případu vyplývá, že tyto osoby samy přistoupily ke zveřejnění svých jmen a proto ani v jejich případě není dán zvláštní důvod k anonymizaci (navíc soud má značné pochyby o tom, že by tím v jejich případě i při vynaložení zvýšeného úsilí mohlo dojít k jejich jednoznačné identifikaci). Proto žalovaný i Městský soud v Praze v pozici správního orgánu prvního stupně pochybili, pokud žalobci neposkytli kopii rozsudku včetně jména a příjmení v něm zmíněných fyzických osob.

Naopak anonymizace data narození a bydliště fyzických osob je v pořádku, neboť při spojení jména a příjmení byť jen s jedním z těchto údajů by byla identifikace osob již výrazně snazší (podle jména, příjmení a data narození lze např. snadno dohledat osobu v obchodním rejstříku, je-li v něm zapsána; obdobně též v administrativním registru ekonomických subjektů). Uvedené údaje v souhrnu by tak již s vysokou pravděpodobností představovaly osobní údaj, a pro jeho poskytnutí soud neshledává žádný legitimní důvod (ten by mohl být dán nanejvýš ve vztahu k adrese ordinace žalobce).

Opomenutí žalobcem namítané judikatury

V této souvislosti je třeba též přisvědčit žalobci a upozornit žalovaného na to, že zcela nepřípustně obešel existující judikaturu Krajského soudu v Praze k otázkám anonymizace rozsudků zcela vágním tvrzením údajné odlišnosti konkrétních okolností jednotlivých případů, aniž by však uvedl jedinou relevantní odlišnost mezi nimi. Postup žalovaného, který nerespektuje judikaturu správního soudu v obdobných věcech, aniž by se s ní patřičným způsobem vypořádal (tj. konkrétním uvedením skutkových odlišností, které vedou k neaplikovatelnosti dříve vysloveného právního názoru na aktuálně řešený případ, nebo přesvědčivou právní argumentací zřetelně vyvracející správnost takového právního názoru), je postupem nezákonným a naplňující pojem rozhodovací svévole. Pokud se totiž žalovaný dovolává zásady legality podle ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, zcela pomíjí skutečnost, že ustanovení zákona o ochraně osobních údajů a informačního zákona nejsou tak jednoznačná, jak se žalovaný domnívá, a za tohoto stavu je úkolem správních soudů, aby příslušná ustanovení právních předpisů ústavně konformně vyložily. Jakkoliv není argumentace správního soudu v jiné věci pro správní orgán závaznou a ten se může od právních názorů v ní vyjádřených odchýlit, nezbavuje jej to povinnosti se s ní přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vyrovnat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 181/2004 – 85 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05).

Meze použití interních instrukcí

Lze jen dodat, že text ustanovení § 6 odst. 7 Instrukce, podle kterého: „Poskytuje-li povinný subjekt text rozsudku, pak v jeho záhlaví i v samotném textu znečitelní příjmení (vyjma iniciály), adresu a datum narození fyzických osob, s výjimkou osob uvedených v ustanovení § 5 odst. 5 této instrukce; jméno v textu rozsudku ponechá. Pokud uvedení jména spolu s částečně anonymizovaným příjmením umožňuje ve vztahu k obsahu rozsudku snadnou identifikaci fyzické osoby a tato identifikace představuje neoprávněný zásah do chráněného práva, znečitelní jméno i příjmení fyzické osoby na pouhé iniciály.“, nemůže Městský soud v Praze ani žalovaného opravňovat k neposkytnutí příjmení subjektu údajů, jestliže není souhrnem poskytovaných údajů naplněna definice osobního údaje stanovená v ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů v návaznosti na směrnici č. 95/46/ES.

Interní instrukce je totiž pouze vnitřním předpisem, aktem řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soud ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 Ao 6/2010 – 57), který nikdy nemůže mít přednost před obecně závaznými ustanoveními právních předpisů, a to bez ohledu na jejich právní sílu (tak i pouhá vyhláška obce by mohla způsobit neaplikovatelnost ustanovení interní instrukce, pokud by se dostaly do kolize). Interní instrukce v tomto směru tak představuje pouze návod pro administrativní naplňování textu právních předpisů, který lze vůči podřízeným zaměstnancům prosazovat pracovněprávními, popř. služebními mechanismy (viz též nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 42/94).

V případě kolize „návodu“ s právním předpisem je však povinností každého pracovníka respektovat obecně závazný právní předpis, neboť při jeho porušení se vystavuje riziku deliktní odpovědnosti. Za odchýlení od ustanovení instrukce přitom za takové situace nesmí být postihován, resp. úkon směřující k jeho postihu by byl nutně pracovněprávním úkonem relativně neplatným (ustanovení § 18 a 20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), popř. rozhodnutí služebního orgánu rozhodnutím nezákonným (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.).

Formulace výroku tohoto rozsudku

Podle ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona, které bylo do zákona včleněno novelou č. 61/2006 Sb. s účinností od 23. 3. 2006, soud přezkoumá při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

Zrušení rozhodnutí správních orgánů a nařízení poskytnutí informace však předpokládá zjištění, zda jsou či nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 – 65: „Zavedení apelačních prvků do soudního řízení správního zákonem č. 61/2006 Sb. nezměnilo tu nejzákladnější charakteristiku tohoto řízení, kterou je retrospektivní přezkum správních rozhodnutí. Základním předmětem soudního řízení správního je i v tomto případě správní rozhodnutí, nikoliv žádost o poskytnutí informací. Podstatou soudního řízení pak je mimo jiné přezkoumání důvodů správního rozhodnutí. To ostatně výslovně potvrzuje i dikce ustanovení § 16 odst. 4 věty první informačního zákona, dle níž soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Soud tedy musí nepochybně nejprve přezkoumat důvody, na nichž je založeno rozhodnutí o odmítnutí žádosti ve spojení s rozhodnutím o odvolání. Pouze v situaci, kdy je správní rozhodnutí přezkoumatelné, si může soud učinit vlastní úsudek o jeho zákonnosti a v návaznosti na to posoudit splnění podmínek pro postup dle ustanovení § 16 odst. 4 věty druhé [informačního zákona].

Účelem zavedení apelačních prvků do jinak přísně kasačního typu řízení zcela jistě nebylo, aby soudy v každé jimi posuzované kauze samy aktivně vyhledávaly důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace či nahrazovaly důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. rozsudek [NSS ze dne 31. 7. 2006,] čj. A 2/2003 – 73, …). Tím by se soudy ocitly v pozici nalézacího orgánu se všemi důsledky, které s tím souvisí (např. odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu věci, odpovědnost za ochranu veřejných zájmů dle ustanovení § 2 odst. 4 a ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu). Smysl ustanovení § 16 odst. 4 věty druhé [informačního zákona] je třeba spatřovat v tom, že pokud nejsou naplněny důvody pro odmítnutí žádosti, které jsou přezkoumatelným způsobem vyjádřeny ve správním rozhodnutí, je soud povinen zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně a přikázat správnímu orgánu I. stupně poskytnout žadateli požadované informace. To vede ke zrychlení celého postupu.

[NSS] nicméně ponechává prostor pro aplikaci ustanovení § 16 odst. 4 věty druhé [informačního zákona] i na případy, kdy je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů … v těch situacích, kdy by správní orgány svévolně vydávaly nepřezkoumatelná rozhodnutí o odmítnutí žádosti s cílem vyhnout se aplikaci ustanovení § 16 odst. 4 [informačního zákona].“

Soudu není známo, že by žalovaný vydával nepřezkoumatelná rozhodnutí opakovaně a cíleně a že by proto byly dány výjimečné důvody, které by jej nutily zabývat se důvody odmítnutí žádosti i přes nedostatečná, resp. nulová zjištění o těchto otázkách správními orgány (v případě žalobcových žádostí se sice situace opakuje, avšak zatím soud neshledává cílený charakter postupu žalovaného). Proto má soud za to, že není namístě aplikace ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona, nýbrž je třeba postupovat podle úpravy obsažené v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s.

Je také třeba podotknout, že soud měl ze správního spisu k dispozici pouze anonymizované znění rozsudků a nemohl tak v úplnosti posoudit, zda některá ze jmenovaných osob není osobou natolik veřejně známou (např. známý herec či zpěvák), u níž by pouhé zveřejnění jména a příjmení mohlo vést k jejich identifikaci. S ohledem na skutečnost, že by v důsledku toho byla zároveň nepřímo poskytnuta i informace o jejich zdravotním stavu, který však není s výjimkou významných reprezentantů státní moci a sportovců součástí veřejné sféry jejich života, bylo by namístě v takovém případě zachovat anonymizaci jejich příjmení. V tomto okamžiku proto soud nebyl schopen učinit jednoznačný závěr, že zde není důvod pro částečné odmítnutí žádosti. I proto soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a k vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný se v dalším řízení bude muset vypořádat s opomenutými argumenty žalobce a přitom respektovat v tomto rozsudku vyjádřený závazný právní názor správního soudu k otázkám, stran nichž bylo napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Zejména se pak bude muset zabývat tím, zda osobní údaje dotčených fyzických osob podléhají ochraně podle čl. 10 Listiny a v návaznosti na zákon o ochraně osobních údajů, a pokud ano, zda již pouhé jméno a příjmení dotčených fyzických osob výjimečně ve svém souhrnu postačuje k jejich snadné určitelnosti (při zohlednění míry rizika pro tuto osobu z toho plynoucího), tj. naplňuje-li již pouhé jméno a příjmení fyzického osoby v konkrétním případě definici osobního údaje. Teprve v takovém případě přistoupí k potvrzení odmítavého rozhodnutí Městského soudu v Praze v části týkající se příjmení těchto fyzických osob.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 2.000,- Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku.

Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a následující s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 22. září 2011

JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 22. 9. 2011 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost vyhotovení:

Vlasáková