52 Af 9/2013 - 32Rozsudek KSPA ze dne 27.06.2013

52 Af 9/2013-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Aleše Korejtka, v právní věci žalobce: VIKTORIAPLAY, a.s., se sídlem Nitranská 1, 460 01 Liberec, IČ: 25402391, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2012, č. j. KrÚ 71103/2012,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto

právo nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2012, č. j. KrÚ 71103/2012, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Městského úřadu Polička (dále jen „správce poplatku“ či „městský úřad“ nebo též „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 10. 2011, č. 013/2011, č. j. MP/21029/2011, kterým byl žalobci podle § 11 zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a podle Obecně závazné vyhlášky města Polička č. 7/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále jen „OZV“), a v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřen místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za období od 1.1.2011 do 31.3.2011 v celkové výši 18.675 Kč za celkem šest interaktivních videoloterních terminálů v platebním výměru specifikovaných a za období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 v celkové výši 30.000 Kč za celkem šest interaktivních videoloterních terminálů v platebním výměru specifikovaných, tedy žalobci byl vyměřen za první dvě čtvrtletí roku 2011 místní poplatek v celkové výši 48.675 Kč.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, kdy se domáhal jeho zrušení a též zrušení rozhodnutí městského úřadu pro nezákonnost a náhrady nákladů soudního řízení. Nezákonnost a též nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů žalobce spatřoval v nedostatečném posouzení předmětu poplatkové povinnosti a dále též namítal porušení stěžejních principů výkonu státní správy a s tím souvisejících ústavních práv žalobce žalovaným. Takto obecně formulované námitky žalobce konkretizoval v následujících žalobních bodech:

1. Za klíčovou považuje žalobce námitku nejasnosti posouzení předmětu poplatkové povinnosti, tedy zodpovězení otázky, zda poplatkové povinnosti podléhá funkčně nedělitelné technické herní zařízení - centrální loterní systém (dále jen „CLS“), či každý jednotlivý na něm závislý koncový interaktivní videoloterní terminál. V tomto ohledu odkázal žalobce na svou argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Interpretace zastávaná žalovaným na základě výkladových stanovisek ministerstva financí a ministerstva vnitra, totiž že místní poplatek se vybírá na každém koncovém místě, jinak řečeno za každý koncový terminál, je dle žalobce chybná. Užil-li zákonodárce obecnou definici předmětu poplatku v § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, pak je třeba při právním posouzení předmětu poplatku vycházet z technického posouzení konkrétního typu technického zařízení, tedy ze skutkového stavu věci. Absence tohoto posouzení, kdy žalovaný bez „náležitého zjištění skutkového a technického stavu pouze konstatoval, že předmětem poplatkové povinnosti jsou jednotlivé VLT“ (videoloterní terminály – poznámka soudu), způsobuje nedostatek skutkových zjištění a tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí. A právě z technického posouzení je dle žalobce zjevné, že poplatkové povinnosti podléhá CLS jako kompletní celek, když na jednotlivých terminálech nelze hru provozovat. V případě odpojení od elektrické sítě nebude terminál fungovat vůbec, v případě odpojení od centrální jednotky fungovat bude, ovšem bez možnosti hry. Na území města Polička žalobce v rozhodném období měl povolen a provozoval pouze jeden kus CLS, který řádně ohlásil a za který zaplatil místní poplatek.

Žalobci bylo uděleno pouze jedno povolení ze dne 31. 12. 2007 k provozu loterie či loterního systému „MULTIVEGAS,“ který je tvořen centrální řídící jednotkou, provoz dalších koncových interaktivních videoloterních terminálů byl umožněn pouze „doplněním“ rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, nebyla vydána samostatná rozhodnutí ohledně jednotlivých terminálů, došlo toliko k úpravě původního rozhodnutí o povolení CLS, tedy pouze ke změně jednoho z atributů herního zařízení (CLS). Jestliže ministerstvo financí nepovažuje koncové interaktivní videoloterní terminály ve smyslu povolení jejich provozu za samostatná jiná technická herní zařízení, pak je nelze považovat za samostatná jiná technická herní zařízení ani ve smyslu vymezení předmětu poplatkové povinnosti.

Rovněž dle vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010 se jedná o funkčně nedělitelné technické zařízení centrálního loterního systému, tedy jde o jedno technické herní zařízení.

Žalobce též poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/05, podle kterého je třeba v případě možného dvojího výkladu práva na poli práva veřejného postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch“ poplatníka.

2. Žalobce nesouhlasí rovněž s názorem žalovaného, že zpoplatnění podléhá každé povolené zařízení, bez ohledu na jeho provoz. Naopak je názoru, že na danou problematiku lze použít nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. I. ÚS 249/99, který se věnuje způsobu zpoplatnění výherních hracích přístrojů a dovozuje, že zpoplatněn je právě až provozovaný výherní hrací přístroj. V této souvislosti též žalobce odkázal na doporučení veřejného ochránce práv, ministerstva financí, ministerstva vnitra a ministerstva životního prostředí. Městský úřad mu v rozporu se uvedeným vyměřil místní poplatek za zařízení, která byla řádně ukončena, resp. která nebyla uvedena do provozu.

3. Žalobce spatřuje v napadeném rozhodnutí zásah do svým práv zaručených mu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který garantuje ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, a v obecnější rovině pak čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Pokud žalovaný upustil od řádného technického posouzení zařízení, rezignoval na svou úlohu a znemožnil věcný přezkum rozhodnutí soudem. V postupu správních orgánů tak lze spatřovat prvky svévole, kdy na žalobce byla uvalena poplatková povinnost bez dostatečných podkladů a tedy v rozporu s výše uvedenými principy.

4. Žalobce v rámci odvolání namítl nepřezkoumatelnost a nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, neboť městský úřad neodůvodnil, z čeho při výpočtu místního poplatku vycházel. Žalovaný se s touto námitkou nevypořádal a tedy obě správní rozhodnutí by tak měla být pro nepřezkoumatelnost zrušena.

Žalovaný se k věci samé vyjádřil podáním ze dne 13. 2. 2013, kdy zdůraznil, že pojem „jiné technické herní zařízení“ nevnímá jako nejasný či nesrozumitelný, jedná se o pojem obecný, zahrnující všechna zařízení, loterie a hry, které eventuálně vzniknou v budoucnosti a budou odlišné od výherních hracích přístrojů, bez nutnosti novelizace příslušných zákonů. Dále pak odkázal na napadené rozhodnutí, v jehož rámci se vypořádal s odvolacími důvody uplatněnými žalobcem.

Žalobce reagoval replikou ze dne 25. 3. 2013, kdy polemizoval s tvrzením žalovaného, že pojem „jiné technické herní zařízení“ není pojmem nejasným. Poukázal na zákon č. 300/2011 Sb., kdy teprve tímto zákonem byla stanovena povinnost platit místní poplatek za každý jednotlivý videoloterní terminál a tedy před účinností novely nebylo možné tyto terminály učinit předmětem místního poplatku. Dále pak žalobce zopakoval některé své argumenty ze žaloby, na níž setrval.

Soud zásadně přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“, tedy v soudním řízení správním platí dispoziční zásada, kdy obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Dispoziční zásada ovšem neplatí bezvýjimečně, určitý průlom představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s. ř. s. v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl, tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací - srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101). Konečně, dle názoru krajského soudu, výjimkou z této zásady bude i případ, kdy se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) ze strany správního orgánu, které nebude předmětem žalobních námitek. Důvodem pro tuto výjimku je skutečnost, že ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. představuje normu procesněprávní, a pokud se bude jednat o porušení hmotněprávního ustanovení LZPS, tak je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné, a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. V takovém případě krajský soud může aplikovat hmotněprávní ustanovení LZPS i za situace, kdy žalobce tuto námitku v žalobě vůbec neuplatnil (podle rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008, který se sice vztahoval ke kasační stížnosti, ale lze jej aplikovat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť základní úvaha je použitelná i v tomto řízení).

Krajský soud se tedy ve smyslu zmíněné judikatury nejprve zabýval otázkou, zda existuje některá z výše zmíněných výjimek ve vztahu k aplikaci dispoziční zásady, tj. zda je dán důvod pro to, aby soud aplikoval některou z výše uvedených výjimek. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalované rozhodnutí není nicotné (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a rovněž se nejedná o zmíněné další případy průlomu do dispoziční zásady. Proto se krajský soud dále zaměřil na přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.) a ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům dospěl k následujícím závěrům:

Ad 1. Nejasnost pojmu „jiné technické herní zařízení“ namítl žalobce již v odvolání proti rozhodnutí správce poplatku a stejně jako v žalobě dovodil, že předmětem místního poplatku je CLS jako jeden celek. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí reagoval a dospěl k závěru, že pojem „jiné technické herní zařízení“ je zřejmý, a přestože ho zákon o loteriích výslovně nedefinuje, lze z jeho ustanovení dovodit, že „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ jsou technickým herním zařízením. Předmětem poplatku dle § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích ve znění zákona č. 183/2010 Sb. jsou jiná technická herní zařízení, pod něž je možno zařadit herní, technická a jiná než výherní hrací přístroje, přičemž v případě žalobce je počet zpoplatněných jiných technických zařízení roven počtu koncových interaktivních videoloterních zařízení. Krajský soud se ztotožňuje s výše uvedenými závěry žalovaného s tím, že je doplňuje o následující argumentaci:

Je pravdou, že jiné technické herní zařízení musí tvořit funkčně nedělitelný celek, který je schopný realizovat celý herní proces, od začátku až do konce. Soud ovšem neshledává správnou argumentaci žalobce, že ve vztahu k CLS lze za takový funkční systém považovat pouze kompletní CLS. Naopak, tímto funkčním celkem je každá funkčně nedělitelná část tohoto systému, která je schopna realizovat celý herní proces dle § 1 odst. 1 zákona o loteriích a která se kromě centrální jednotky a koncového terminálu skládá z celé řady dalších dílčích komponent a součástí (místní jednotka, místní komunikační síť, kontrolní terminál atd.) tvořících společně s centrální jednotkou a koncovým terminálem funkčně nedělitelné technické herní zařízení. Z tohoto pohledu tedy počet jiných technických herních zařízení je roven počtu jednotlivých koncových terminálů, neboť počet těchto terminálů neovlivňuje ani nepodmiňuje realizaci celého herního procesu na jednotlivých koncových terminálech. Předmětem místního poplatku je tudíž každý povolený interaktivní videoloterní terminál, neboť ten je s pomocí dílčích komponent napojen na centrální jednotku a tak je schopen realizovat celý herní proces od počátku až do konce. Každý terminál pak je představitelem jednoho celku a současně předmětem místního poplatku. Žalobce tedy byl povinen platit místní poplatek za jiná technická herní zařízení povolená ministerstvem financí na území města Polička, přičemž počet těchto zařízení se v případě CLS shoduje s počtem interaktivních videoloterních terminálů žalobci povolených. Jinými slovy řečeno, není pravdou, že žalobce měl poplatkovou povinnost jen k CLS jako celku, bez ohledu na počet jednotlivých interaktivních videoloterních koncových terminálů. Pokud tedy žalobci byla uložena povinnost hradit poplatek ve výši odpovídající počtu terminálů, jednalo se o povinnost uloženou mu v souladu se zákonem, resp. s OZV. Takovýto výklad odpovídá smyslu a účelu zákonné úpravy, když naopak akceptace žalobcova výkladu by založila značnou nerovnost mezi jednotlivými provozovateli jiných technických herních zařízení, konkrétně CLS. Pokud by se totiž jedním poplatkem zpoplatňoval celý tento systém (CLS), jak interpretuje pojem „jiné technické herní zařízení“ ve vztahu k CLS žalobce, byly by stejně vysokým místním poplatkem zatíženi provozovatelé CLS s různými počty koncových terminálů. Tedy stejný poplatek by odváděl jak provozovatel s jedním, tak provozovatel s pěti, deseti, či více koncovými terminály napojenými na tutéž centrální jednotku (patřícími do téhož CLS). Takovouto interpretaci zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích a OZV soud jako nedůvodně diskriminující odmítá.

Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro absenci technického posouzení herního zařízení, krajský soud tuto námitku nesdílí. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že se vypořádal se vznesenými námitkami odvolatele, přičemž ohledně vymezení předmětu poplatkové povinnosti se opřel o sdělení ministerstva financí, zdůvodnil, proč je zpoplatňován každý koncový terminál, když vyšel právě z technického posouzení a správně vystihl, že interaktivní videoloterní koncový terminál společně s centrální jednotkou a dalšími komponenty tvoří funkční celek schopný realizovat celý herní proces. Další technický rozbor CLS podle soudu již byl nadbytečný. Rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem, neboť z něj vyplývá, jak tento správní orgán naložil s odvolacími důvody a vyplývá z něj i dostatečně a srozumitelně skutkový a právní závěr, na jehož základě bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74; rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Nálezy ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 jsou plně použitelné pro danou věc, a to v části, v níž je vyjádřeno, že koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, jsou podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) zákona o loteriích, neboť se jedná nepochybně o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící k témuž účelu. Žalovaným zvolený postup tak nezaložil rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť, jak bylo prokázáno argumentací shora, místní poplatky byly řádně vyměřeny na základě příslušné OZV, která byla vydána v souladu se zákonem o místních poplatcích a se zákonem o loteriích.

Pokud se týká argumentace žalobce v tom smyslu, že existuje pouze jediné rozhodnutí o povolení provozu CLS a v případě dalších koncových terminálů je toto rozhodnutí toliko doplňováno, tedy že ani ministerstvo financí nepovažuje terminál za technické herní zařízení, ani s touto se soud neztotožňuje. Jestliže ministerstvo financí žalobci povolilo provozování loterie a jiné podobné hry podle ust. § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž se jednalo o CLS, tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterními terminály, tak bylo oprávněno tím spíše povolit jednotlivé koncové interaktivní videoloterní terminály, přičemž jejich provozování a umístění ministerstvo financí i schválilo. Význam slov „povoluje“ a „schvaluje“ není natolik rozdílný, aby soud mohl přisvědčit tvrzení žalobce o tom, že když ministerstvo financí rozhodlo o povolení provozování loterie nebo jiné podobné hry a schválilo umístění a provozování zařízení v konkrétních provozovnách a v případě umístění nového zařízení je toto rozhodnutí pouze doplňováno ve vztahu k výroku nikoliv „povoluje“, ale k výroku „schvaluje“, tak z této skutečnosti lze vyvodit závěr o tom, že předmětem uvedeného povolení není provozování konkrétních koncových zařízení. Je přece samozřejmé, že pokud byl v rozhodnutí ministerstva financí při vymezení předmětu povolení popsán celý CLS, včetně uvedení koncových videoloterních terminálů, tak z této skutečnosti nemůže vyplynout jiný závěr než o tom, že součástí uvedeného povolení bylo i toto konkrétní koncové zařízení, tj. koncový videoloterní terminál.

Pojem „jiné technické herní zařízení“ je pojmem jasným, nepřipouštějícím dvojí výklad, jak bylo výše podrobně odůvodněno (viz mimo jiné i nerovný přístup k provozovatelům CLS v případě připuštění žalobcovy interpretace), proto aplikace zásady „v pochybnostech ve prospěch“ vůbec nepřicházela v úvahu a správní orgány se tedy proti ní nijak neprovinily.

Ad 2. Pokud se týká otázky, kdy se „jiné technické herní zařízení“ stává předmětem místního poplatku, zda již jen povolením jeho provozu, či až jeho uvedením do provozu, správní orgán I. stupně v platebním výměru stručně uvedl, že předmětem místního poplatku jsou jiná technická herní zařízení povolená ministerstvem financí. Oba správní orgány pak vycházely z počtu povolených, nikoliv provozovaných jiných technických herních zařízení. Podle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb.: „Obce mohou vybírat tyto místní poplatky (dále jen "poplatky"): g) poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu15).“ Citované zákonné ustanovení nevzbuzuje podle soudu žádné pochybnosti, resp. umožňuje toliko jediný výklad, a to že předmětem poplatkové povinnosti je každé ministerstvem financí povolené jiné technické herní zařízení, bez ohledu na to, zda již je provozováno. Pokud by měl obstát výklad žalobce, že totiž předmětem poplatku je až provozované povolené technické herní zařízení, muselo by být zákonné ustanovení formulováno jinak. V uvedené podobě lze slovo „provozovaný“ vztáhnout toliko k výhernímu hracímu přístroji, tedy u jiného technického herního zařízení postačí, aby bylo povoleno ministerstvem financí. Soud si je samozřejmě vědom toho, že ve shodě s ÚS je jazykový výklad pouze prvotním přiblížením se k textu zákona, ovšem pokud je text zákona jasný, srozumitelný a nevzbuzující pochybnosti, výklad jazykový plně postačí. Vzhledem k tomu, že správná interpretace zákona o místních poplatcích je pouze jediná, výklad předestřený žalobcem je neudržitelný, pak není možné ani aplikovat zásadu v pochybnostech ve prospěch či mírněji. Poplatkovou povinnost – povinnost platit místní poplatek za každé povolené technické herní zařízení (koncový terminál) žalobce měl na základě zákona o místních poplatcích ve spojení s OZV. Nejednalo se tedy o povinnost bez opory v zákoně.

Ad 3. V projednávané věci existovaly zákonné předpoklady pro stanovení a placení výše zmíněné poplatkové povinnosti za jiná technická herní zařízení, tj. za koncové interaktivní videoloterní terminály, když v případě žalobcem provozovaných herních zařízení vznikla žalobci zákonná povinnost platit místní poplatek podle § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích, přičemž se v případě žalobce jednalo o povolenou loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím „jiného technického herního zařízení,“ a zároveň se jednalo o „jiné technické herní zařízení“ povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Zároveň žalobce splnil ohlašovací povinnost ke správci poplatku, k jehož placení mu povinnost vznikla, přičemž žalobcem výše zmíněné důvody, směřující proti stanovení této povinnosti, neobstály. Žalovaným zvolený postup tak nezaložil rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který garantuje ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, a v obecnější rovině pak rozpor s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod, neboť, jak bylo prokázáno argumentací shora, místní poplatky byly řádně vyměřeny na základě příslušné OZV, která byla vydána v souladu se zákonem o místních poplatcích a se zákonem o loteriích.

Ad 4. Městský úřad v platebním výměru vyměřený místní poplatek odůvodnil dostatečně, z jeho rozhodnutí je zcela zřejmé, za jaká zařízení, jaké období a v jaké výši je žalobce povinen místní poplatek zaplatit. Jednotlivá zařízení jsou specifikována výrobním číslem, názvem i adresou jejich umístění, předmětné období je konkrétně vymezeno, v odůvodnění jsou specifikovány příslušné právní předpisy upravující výši poplatku, včetně OZV, z níž plyne povinnost platit 5.000 Kč za každé zařízení za každé tři měsíce. Dále pak jsou konkretizovány částky, které žalobce uhradil, a v souladu s § 152 daňového řádu jsou tyto použity postupně, na úhradu nejstarších daňových nedoplatků, a v důsledku je učiněn závěr o konkrétní výši poplatkové povinnosti v prvním a druhém čtvrtletí roku 2011. Není tedy pravdou, jak žalobce tvrdil v odvolání, že platební výměr trpí vadou nepřezkoumatelnosti, když z něj není zřejmé, z čeho městský úřad vycházel při zápočtu jednotlivých plateb, jak dospěl k částkám místního poplatku, jak dospěl k závěru, že žalobce má v rozhodném období povolených šest jiných technických herních zařízení. Městský úřad konkretizoval jednotlivé, žalobcem poskytnuté platby, uvedl, že tyto použil na úhradu nejstarších nedoplatků, a vypočetl správně konkrétní výši poplatků za první a druhé čtvrtletí roku 2011. Rovněž pak specifikoval žalobci povolená technická zařízení, přičemž žalobce nenabídl žádnou argumentaci, případně důkazní prostředky k tomu, že tato zařízení v daném období povolena neměl. Je pravdou, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně na námitku nepřezkoumatelnosti nereagoval, ovšem z odůvodnění je přesto zřejmé, že tuto považoval za nedůvodnou. Žalovaný se především žalobcovým odvoláním věcně zabýval, tedy neměl žádné pochybnosti o přezkoumatelnosti odvoláním napadeného platebního výměru. V odůvodnění napadeného rozhodnutí potvrdil přístup městského úřadu, který za jiné technické herní zařízení považoval každý koncový terminál (viz strana 3 napadeného rozhodnutí), a rovněž se ztotožnil s použitím jednotlivých žalobcových plateb, když na straně 4 uvedl: „Správce poplatku tedy postupoval v souladu se zákonem a použil uhrazený poplatek na nedoplatek, který vznikl neuhrazením místního poplatku za povolená jiná technická herní zařízení. Odvolací orgán konstatuje, že za předmětné období byl vyměřen poplatek, který evidoval správce poplatku na osobním daňovém účtu poplatníka po úhradě místního poplatku odvolatelem.“ Přestože tedy žalovaný výslovně neuvedl, že námitku nepřezkoumatelnosti považuje za nedůvodnou, je to z jeho rozhodnutí zřejmé. Jak platební výměr, tak rozhodnutí žalovaného obsahují řádné odůvodnění, jsou z nich seznatelné důvody rozhodnutí, žalovaný pak reagoval na všechny odvolací námitky a tedy netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, pro kterou by je bylo nutné zrušit.

Co se týče námitky žalobce ohledně následné právní úpravy zák. č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterou byla stanovena povinnost provozovatele platit místní poplatek za každý koncový interaktivní videoloterní terminál, krajský soud neshledává v tomto legislativním počinu důvodný argument pro právní závěr o změně předmětu poplatkové povinnosti. Lze připomenout, že na poli správního práva není neobvyklé, dojde-li následnou právní úpravou k precizování stávající právní úpravy. /Tak tomu bylo např. v oblasti stavebního práva ve věci posouzení obecně závazných vyhlášek, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, když zákonodárce následně po ustálení právní praxe toto explicitně vyjádřil zák. č. 91/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb./.

Krajský soud uzavřel, že nemá důvod pochybovat o zákonnosti obou správních rozhodnutí, žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož neúspěšný žalobce neměl právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému toto právo soud nepřiznal, když žalovanému žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 27. června 2013

JUDr. Jan Dvořák v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. P.