52 A 81/2010 - 23Rozsudek KSPA ze dne 09.05.2011


52 A 81/2010-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Peláka a Mgr. Moniky Chaloupkové v právní věci žalobce V. R., proti žalovanému Magistrátu města Pardubice, se sídlem 17. Listopadu 303, 530 21 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10.2010 č.j. MmP 64854/2010 OD-ODaPK,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10.2010 č.j. MmP 64854/2010 OD-ODaPK s e pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 12.10.2010 č.j. MmP 64854/2010 OD-ODaPK žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Pardubice I, se sídlem U Divadla 828, 530 02 Pardubice (dále jen „ÚMO I“) ze dne 19.7.2010
č.j. UMOI/1637/Vt-ODŽ-7-22, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce jako podnikající fyzická osoba tím, že dne 21.4.2010 v Pardubicích, Nám. Republiky před domem č.p. 1400 na chodníku při zřízení a provozování prodejního zařízení – předzahrádky nedodržel podmínku č. 4.1 „..Restaurační předzahrádka se bude sestávat z mobilního dřevěného plata, oplocení bude z ocelových sloupků…“ a nedodržel podmínku č. 4.2 „…Letní předzahrádka se bude skládat pouze z těchto částí: dřevěné mobilní plato, plůtek ze zinkované oceli s výplněmi z Makrolomu…“ a místo toho oplocení prodejního zařízení – předzahrádky po celém obvodu včetně střechy nastavil ocelovou prosklenou konstrukcí, tedy nedodržel podmínky stanovené pokračování
-2-
52A 81/2010

v povolení zvláštního užívání, které vydal ÚMO Pardubice I, odbor dopravy a životního prostředí pod č.j. UMO I/4283/09/ODŽ-3/7/Bo ze dne 9.12.2009, se dopustil správního deliktu podle ustanovení § 42b odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, v souladu s ustanovením § 42b odst. 5 písm. a) téhož zákona mu byla uložena pokuta ve výši 5 000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení stanovené v § 79 odst. 5 správního řádu a vyhlášce č. 520/2005 Sb. paušálně ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu citovaného rozhodnutí žalovaného, jeho zrušení pro nezákonnost, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a náhrady nákladů soudního řízení, když namítal, že se žalovaný řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Konkrétně pak formuloval tyto žalobní body: 1. V odvolání jsem namítl, že odpovědnost za správní delikt zanikla, neboť řízení nebylo zahájeno do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o deliktu dozvěděl, předzahrádka byla přitom zhotovena před více než dvěma roky. Žalovaný se touto námitkou vůbec nezabýval. 2. Vznesl jsem rovněž námitku nevykonatelnosti povolení ke zvláštnímu užívání místní komunikace pro rozpornost podmínek 4.1 a 4.2. Předzahrádku mělo tvořit dle první z podmínek mobilní dřevěné plato a oplocení z ocelových sloupků, dle druhé z podmínek pak mobilní dřevěné plato a plůtek ze zinkové oceli s výplněmi z Makrolomu. Jedná se tedy o dvě zcela odlišná konstrukční i materiálová řešení oplocení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zaujal názor, že podmínky se nevylučují, a jejich smysl dále objasnil a vysvětlil. Mám zato, že tento postup nemá oporu v platném právu. Nelze připustit, aby na základě nejednoznačného obsahu podmínek vznikaly pochybnosti o tom, jak má být předzahrádka zhotovena. 3. V odvolání jsem namítal, že ÚMO I řádně neodůvodnil uložení pokuty ve výši 5 000,- Kč, neboť přihlížel ke skutečnostem, které nemají oporu v platném právu, a naopak opomenul posouzení okolností stanovených § 43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný se prakticky touto námitkou nezabýval, neboť pouze konstatoval nejvyšší možnou pokutu, již lze uložit, s tím, že mně byla uložena pokuta pouze ve výši 1% z nejvyšší možné a že se jedná o postih na samé spodní hranici zákonem stanovené sazby. Tedy ani žalovaný neodůvodnil výši pokuty přezkoumatelným způsobem, nevypořádal se s námitkami, které jsem ve vztahu k výši pokuty uplatnil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 21.2.2011 navrhl podanou žalobu zamítnout jako nedůvodnou. K jednotlivým žalobním bodům uvedl: 1. Již ÚMO I ve svém rozhodnutí uvedl, že řízení zahájil na základě kontrolního zjištění ze dne 21.4.2010, a odkázal na povolení ze dne 9.12.2009, kterým byly stanoveny podmínky, jež měl žalobce porušit. Žalobce uvádí, že úpravu předzahrádky provedl dříve, tedy zřejmě již před vydáním povolení. Žalobce však své tvrzení neopírá o žádný důkaz toho, že se ÚMO I dozvěděl o této skutečnosti již dříve. Žalovaný proto považuje za dostatečné tvrzení ÚMO I, že se o úpravě předzahrádky dozvěděl až dne 21.4.2010. 2. Žalovaný neshledává v podmínkách 4.1 a 4.2 povolení žádnou rozpornost. Ocelový sloupek a sloupek ze zinkované oceli nejsou rozpornými termíny, jeden je pouze konkrétnější než druhý, byly užity v jednom aktu, kdy první pojem byl posléze konkretizován povrchovou úpravou (zinkování) a další specifikací. Žalobce proti 3. pokračování
-3-
52A 81/2010

domnělé nejasnosti při obdržení povolení nebrojil. Žalobce stejně podmínky nedodržel, neboť místo oplocení vybudoval konstrukci z hliníkových profilů kompletně vyplněnou průhledným materiálem, což je zachyceno na fotografiích připojených k protokolu o kontrole ze dne 21.4.2010. 4. ÚMO I považoval za polehčující okolnost osobu pachatele, když konstatoval první porušení zákona o pozemních komunikacích ze strany žalobce. Jako přitěžující pak posoudil okolnost, že žalobce nezjednal nápravu ani přes výzvy správního orgánu. Pokutu pak uložil ve výši 1% možné výměry. V odvolání žalobce zpochybnil, že by byl vyzýván k uvedení předzahrádky do podoby dle povolení, na což žalovaný reagoval. Dále pak úvahy správního orgánu prvního stupně nekomentoval, neboť tento jasně uvedl, co při stanovení sankce zvažoval.

Žalobce reagoval replikou ze dne 28.3.2011. Zopakoval, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí námitkou uplynutí dvouleté subjektivní lhůty vůbec nezabýval, tvrzení, že prvoinstanční orgán ve svém rozhodnutí jasně uvádí, že řízení bylo zahájeno na základě zjištění ze dne 21.4.2010, není v žalovaném rozhodnutí řádně odůvodněno, proto nelze mít za prokázané, že v uvedený den bylo porušení právní povinnosti zjištěno poprvé. Poukaz na to, že bylo povinností žalobce předložit důkaz o uplynutí lhůty, nemá oporu v platném právu, neboť prokazování neuplynutí lhůty a tedy trvání odpovědnosti za správní delikt je povinností správního orgánu. Dále pak žalobce odkázal na obsah žaloby.

Napadené rozhodnutí žalovaného pak soud přezkoumal v řízení vedeném podle § 65 a násl. s.ř.s. v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ze stavu k datu 12.10.2010, kdy bylo rozhodnutí žalovaného vydáno. Dospěl přitom k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Ze správního spisu soud zjistil následující. Rozhodnutím ze dne 9.12.2009 č.j. UMOI/4283/09/ODŽ-3/7/Bo ÚMO I vydal k žádosti žalobce povolení podle § 25 odst. 1, 2, 6 písm. c) bodu 5 zákona číslo 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), k zvláštnímu užívání místní komunikace k užití místní komunikace pro zřízení a provoz prodejního zařízení – předzahrádky 1. místo – Pardubice, Nám. Republiky – chodník před č.p. 1400 (dle přiloženého nákresu) – provozovna „Café Restaurant KRA-KRA“ 2. místo – Pardubice, prostor podchodu pro chodce pod silnicí na Nám. Republiky (dle přiloženého nákresu) – provozovna „Café Restaurant KRA-KRA“ s tím, že v povolení stanovil podmínky pro zvláštní užívání místní komunikace, když v podmínce 4. výslovně uvedl: „V souladu s ustanovením § 14 odst. 3 památkového zákona považuje příslušný orgán požadované umístění restaurační předzahrádky na komunikaci před dům č.p. 1400 na Náměstí Republiky v Pardubicích na území OP MPR Pardubice z hlediska státní památkové péče za přípustné dle č.j. MmP 20158/2009 ze dne 29.4.2009 při dodržení těchto podmínek: 1. Předzahrádka bude umístěna na komunikaci těsně vedle vstupu do podchodu pro chodce pod komunikací na Náměstí Republiky před objektem č.p. 1400 – Grand. Zábor chodníku bude o ploše 25 m2. Restaurační předzahrádka se bude sestávat z mobilního dřevěného plata, oplocení bude z ocelových sloupků. Ke stínění bude pokračování
-4-
52A 81/2010

použito 3 ks samostatných slunečníků, které budou s textilním potahem. Mezi objektem Grand a ohrazením předzahrádky bude zachován pěší koridor o šíři 3 m. 2. Vlastní předzahrádka je součástí provozovny „KRA-KRA“ situované v tělese podchodu pro chodce pod silnicí na Nám. Republiky v rozsahu 20 m2. Letní předzahrádka se bude skládat pouze z těchto částí: - dřevěné mobilní plato, plůtek bude ze zinkované oceli s výplněmi z Makrolomu, 6 stolů a 12 židlí. Mimo výše uvedený prostor nesmí žadatel umístit žádný další předmět.“ Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.1.2010. Z rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 29.4.2009 č.j. MmP 10158/2009, na které je v rozhodnutí ze dne 9.12.2009 odkazováno, vyplývá, že jím příslušný orgán vydal závazné stanovisko, podle něhož z hlediska státní památkové péče považuje změnu vzhledu a materiálu oplocení restaurační předzahrádky za přípustno při dodržení těchto podmínek: - „Restaurační předzahrádka bude umístěna na chodníkovém tělese, před průčelím bývalého hotelu Grand č.p. 1400 na Nám. Republiky v Pardubicích ve stávajícím půdorysu, - plůtek předzahrádky bude místo dřevěné konstrukce proveden ze zinkové oceli s výplněmi z Makrolomu.“ Rozhodnutí bylo vydáno na žádost vlastníka komunikace, Statutárního města Pardubice. Z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 21.4.2010 vyplývá, že ÚMO I provedl prostřednictvím svých zaměstnanců státní dozor podle § 41 zákona o pozemních komunikacích na chodníku před č.p. 1400 na Náměstí Republiky a zjistil nepovolený vzhled restaurační předzahrádky, skleněné stěny, zvětšení provedené konstrukce. Součástí protokolu jsou 4 kusy fotografií. Protokol je podepsán žalobcem. Výzvou ze dne 23.4.2010 byl žalobce vyzván k odstranění nepovoleného rozšíření předzahrádky – prosklené konstrukce a uvedení vzhledu předzahrádky do souladu s bodem č. 4 rozhodnutí ze dne 9.12.2009. Na základě uvedeného zjištění ÚMO I zahájil se žalobcem řízení o správním deliktu podle § 42b odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, jehož se měl žalobce dopustit tím, že nedodržel podmínky č. 4.1 a 4.2 povolení ze dne 9.12.2009, neboť plot prodejního zařízení – předzahrádky po celém obvodu včetně střechy nastavil ocelovou konstrukcí. Oznámení o zahájení řízení spolu s kompletním poučením o procesních právech bylo žalobci doručeno dne 5.5.2010. Dne 10.5.2010 žalobce prostřednictvím svého zástupce, Milana Podolce, uvedl po seznámení se se spisovým materiálem, že nemá návrhy na doplnění dokazování a že předzahrádku provedl tak, jak ji ohlásil. Na výzvu ze dne 21.6.2010 doručenou jeho zástupci dne 25.6.2010 k případnému vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů od doručení žalobce nereagoval. Rozhodnutím ze dne 19.7.2010 č.j. UMOI/1637/10/Vt-ODŽ-7-22 ÚMO I rozhodl tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění rozsudku. Ze shromážděného spisového materiálu měl za prokázané spáchání správního deliktu – tj. nedodržení podmínek povolení zvláštního užívání místní komunikace, když místo stanoveného oplocení prodejní zařízení – předzahrádku žalobce po celém obvodu včetně střechy nastavil ocelovou prosklenou konstrukcí. K sankci pak uvedl: „Při stanovení výše sankce bylo přihlédnuto v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Jako okolnost polehčující byla vzata v úvahu skutečnost, že jde o první porušení zákona o pozemních komunikacích účastníkem řízení a jako okolnosti přitěžující jsou konstatovány, že účastník řízení nereagoval pokračování
-5-
52A 81/2010

na výzvu silničního správního úřadu a neuvedl restaurační předzahrádku do souladu s citovanými podmínkami rozhodnutí o povolení zvláštního užívání místní komunikace před vlastní provozovnou, i ta skutečnost, že prodejní zařízení se nachází v ochranném pásmu městské památkové rezervace Statutárního města Pardubic a nebylo respektováno závazné stanovisko Magistrátu města Pardubic, úseku památkové péče ke stanovení vzhledu a materiálu oplocení restaurační předzahrádky. Dále i ta skutečnost, že s Václavem Reindlem bylo několikrát v této věci jednáno /viz protokol o kontrolním zjištění a výzva/, správním orgánem byl upozorněn na to, že nedodržuje stanovené podmínky a tím i platný zákon o pozemních komunikacích.“ Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, v němž uvedl mimo jiné i ty námitky, které jsou obsažené v žalobě, tedy namítl zánik odpovědnosti za správní delikt z důvodu nezahájení řízení v dvouleté subjektivní lhůtě, rozpornost podmínek 4.1 a 4.2 povolení a absenci řádného odůvodnění uložené pokuty. O žalobcově odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V tomto žalovaný nejprve podrobně popisuje jednotlivé podklady shromážděné do spisu ÚMO I a poté se věnuje jednotlivým námitkám žalobce. V rámci vypořádání se s námitkami se však vůbec nevyjadřuje k namítanému uplynutí dvouleté subjektivní lhůty a tím zániku žalobcovy odpovědnosti za správní delikt a stejně tak nevyvrací námitku uložení pokuty ve výši 5 000,- Kč bez řádného a přezkoumatelného odůvodnění.

O žalobě soud uvážil následovně.

Ad 1. První žalobní bod obsahuje námitku žalobce, že se žalovaný vůbec nezabýval odvolací námitkou zahrnující tvrzení, že jeho odpovědnost za správní delikt zanikla, neboť řízení nebylo zahájeno do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o deliktu dozvěděl, předzahrádka byla přitom zhotovena před více než dvěma lety. Tuto žalobní námitku shledal soud za důvodnou, když musel žalobci dát za pravdu. V napadeném rozhodnutí k této námitce není uvedeno vůbec nic a tedy v tomto ohledu trpí rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti. Už jen z tohoto důvodu byl soud nucen napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí („Soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.“). V tomto ohledu odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), kupříkladu na rozsudek č.j. 8 Afs 66/2008-71, podle kterého: „…pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Podle ustálené judikatury správních soudů (srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1993 č.j. 6 A 48/1992-23, SP č. 27) přitom musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ pokračování
-6-
52A 81/2010

Ad 2. Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že druhý žalobní bod je prakticky opakováním odvolací námitky žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Z tohoto důvodu bylo podstatné, jak se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami, protože soud není oprávněn za správní orgány dále doplňovat odůvodnění jeho rozhodnutí, když může pouze korigovat názor správního orgánu vyslovený k námitkám v průběhu správního řízení. Soud ve správním soudnictví se totiž v takovém případě nemůže vyjadřovat k námitce uplatněné v odvolání takovým způsobem, že by nahrazoval činnost odvolacího správního orgánu. Krajský soud není další třetí instancí ve správním řízení. V případně drobných odchylek, tj. jestliže krajský soud se zcela neztotožní s tím, jak se odvolací orgán vypořádal s odvolacími námitkami, může pouze korigovat právní názor, o který se opírá žalované rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28.7.2009, čj. 8Afs 51/2007-87). Zároveň je nutné připomenout, že pokud žalobce uplatní stejným způsobem námitku v odvolání i v žalobě, v takovém případě nemůže soud ve správním soudnictví zcela změnit právní názor odvolacího správního orgánu, tedy uvést k uvedené odvolací námitce jiný právní názor, než žalovaný v napadeném rozhodnutí, protože by se jednalo o změnu právního názoru odvolacího orgánu. Podstatná změna právního názoru odvolacího orgánu soudem ve správním soudnictví by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.10.1999 sp.zn. IV. ÚS 279/99). Proto krajský soud se musel v dané věci zaměřit na posouzení zákonnosti úvah žalovaného.

V druhém žalobním bodu žalobce stejně jako v odvolání namítá rozpornost podmínek č. 4.1. a 4.2 povolení zvláštního užívání a tudíž nemožnost jeho respektování. Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí uvedl: „…při minimálních materiálových znalostech se podmínky nevylučují a pro upřesnění je možné dodat, že ocelové sloupky mohou být žárově či chemicky pozinkovány a oplocení, neboli plůtek může být vyplněn polykarbonátovými deskami, které mají obchodní název makrolon – nikoliv Makrolom, jak je uvedeno v rozhodnutí. Tento drobný nedostatek nepovažuje odvolací orgán za natolik závažný, aby výrazně změnil smysl podmínky.“ Soud neshledává na odůvodnění žalovaného žádné pochybení. Podmínky stanovené povolením ze dne 9.12.2009 si podle názoru soudu skutečně neodporují, naopak soud se plně ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že druhá je pouze zpřesněním první, a povolení tak zcela jasně definuje podobu předzahrádky. Nelze rovněž nezmínit, že je zajímavé, že žalobce namítá nevykonatelnost povolení až nyní, resp. že v době, kdy bylo vydáno a jemu doručeno, o něm neměl pochyb, nepodal proti němu odvolání a až poté, co je s ním zahájeno řízení o správním deliktu spočívajícím v porušení podmínek povolení, ho shledává rozporným a tudíž takovým, že se podle něj nemusí řídit. Námitku obsaženou v druhém žalobním bodu soud hodnotí jako zcela nedůvodnou.

Ad 3. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že se žalovaný vůbec nezabýval jeho odvolací námitkou spočívající v tom, že ÚMO I neodůvodnil řádně a přezkoumatelným způsobem uložení pokuty právě ve výši 5 000,- Kč. V tomto žalobním bodě soud opětovně musí dát žalobci za pravdu. Žalovaný k obsáhlé odvolací argumentaci žalobce vztahující se k uložené pokutě uvedl toliko: „K výši udělené pokuty odvolací orgán uvádí, že možný postih za naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 42b odst. 1 písm. b) zákona, lze uložit pokutu do pokračování
-7-
52A 81/2010

500 000,- Kč. Správní orgán udělil pokutu ve výši 5 000,- Kč, což je pouze 1% z možné výše pokuty. Tento postih je tedy na samé spodní hranici uvedené sazby.“ Toto odůvodnění rozhodně nelze považovat za dostačující. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce v podaném odvolání detailně zpochybňuje jednotlivé okolnosti, které ÚMO I považoval za přitěžující a namítá, že se tento orgán nezabýval otázkou závažnosti správního deliktu, zejména způsobem jeho spáchání a jeho následky a okolnostmi, za nichž byl spáchán, přičemž odkazuje na § 43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení: „Při určení výše výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán, ….“ Podle § 43 odst. 5 téhož zákona pak: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.“ Pokud žalobce namítal konkrétní okolnosti, které podle jeho názoru byly zhodnoceny ÚMO I chybně, a rovněž uvedl, že se tento správní orgán neřídil § 43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, tedy nehodnotil okolnosti v něm uvedené, bylo povinností žalovaného se s těmito námitkami vypořádat. Jestliže tak neučinil, trpí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a soudu nezbývá než ho zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Shodně jako u prvního žalobního bodu lze poukázat na existující judikaturu NSS – v podrobnostech viz výše argumentaci u bodu ad 1.

Pro úplnost soud uvádí, že si je vědom argumentace žalovaného v jeho vyjádření ze dne 21.2.2011, kdy žalovaný poměrně podrobně reagoval na jednotlivé žalobní body a snažil se obhájit napadené rozhodnutí, které svým vyjádřením prakticky doplnil. Soudu však nezbývá než konstatovat, že takový postup nemůže připustit. Žalovaný měl povinnost se s jednotlivými odvolacími námitkami vypořádat v napadeném rozhodnutí. Pokud by použil argumenty užité ve vyjádření zaslaném soudu, nebylo by třeba přistupovat k rušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. V tomto případě však soudu nic jiného nezbylo, neboť „dohánět“ nedostatek odůvodnění až v rámci řízení před soudem nelze připustit. V tomto ohledu lze opětovně poukázat na rozsudek č.j. 8 Afs 66/2008-71: „Nedostatek odůvodnění rozhodnutí však nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v soudním řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.10.2004 č.j. 3 As 51/2003-58).“

Závěrem tedy soud konstatuje, že z důvodu nevypořádání se s námitkou uplynutí dvouleté subjektivní lhůty a tedy zániku odpovědnosti žalobce za správní delikt a dále s námitkou nedostatečného odůvodnění výše pokuty prvoinstančním orgánem mu nezbylo než podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného zrušit bez jednání pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V dalším řízení se tedy žalovaný bude podrobně věnovat všem odvolacím námitkám žalobce, tedy včetně těchto dvou uvedených. U první z nich pak bude mít především na paměti, že správní delikt kladený žalobci za vinu nespočívá ve vzhledu předzahrádky, nýbrž v nedodržení podmínek povolení zvláštního užívání místní komunikace, kdy toto povolení bylo vydáno dne 9.12.2009, nabylo právní moci dne 4.1.2010 a oznámení o zahájení řízení bylo žalobci doručeno již dne 5.5.2010 (§ 43 odst. 3, § 42b odst. 1 písm. b) a § 25 odst. 1,2 a 6 písm. c) bod 5. zákona o pozemních komunikacích), tedy řízení bylo zahájeno již po pěti měsících od nabytí právní moci povolení ze dne 9.12.2009. U druhé z nich pak zhodnotí, jak se správní orgán prvního stupně vypořádal pokračování
-8-
52A 81/2010

s odůvodněním výše pokuty, zda postupoval v souladu s § 43 odst. 2 a 5 silničního zákona a zda uložená výše pokuty odpovídá skutkovým zjištěním. Pokud by snad dospěl k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem, zejména k těm, které jsou ÚMO I hodnoceny jako přitěžující, je pokuta zjevně nepřiměřená (nízká), bude mít na paměti § 90 odst. 3 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů: „Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.“

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených. Náklady jsou představovány toliko zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000,- Kč. Tyto je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobce.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání § 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 9.5.2011 JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová