52 A 7/2011 - 98Rozsudek KSPA ze dne 23.06.2011

52 A 7/2011-98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Pavla Peláka ve věci žalobce: Reklamní servis RS, společnost s ručením omezeným, se sídlem Svaté Anežky České 28, 530 02 Pardubice, IČ: 49287541, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem Sladkovského 2059, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského Náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-14955/2011-Ky a rozhodnutí žalovaného ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-15106/2011-Ky,

takto:

I. Soud vyslovuje nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-14955/2011-Ky a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-15106/2011-Ky.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Keřta, advokáta, na náhradu nákladů soudního řízení částku 14 260,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-14955/2011-Ky žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru dopravy (dále jen „magistrát“) ze dne 20.10.2010 č.j. MmP/69591/2010 OD-ODaPK, kterým nebylo povoleno podle § 25 odst. 1 a odst. 6 písm. c) bodu 1. zákona číslo 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PK“), žalobci zvláštní užívání silnice č. III/0375 pro umístění reklamního zařízení o rozměru 1,25 m x 10,5 m na mostním objektu ev. č. 0375-1 Srch – Pohránov oboustranně v místě nad nerealizovaným jízdním pruhem vlevo ve směru staničení silnice I/37 Hradec Králové – Pardubice.

Rozhodnutím ze dne 23.2.2011 č.j. ODSHI-15106/2011-Ky žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí magistrátu ze dne 20.10.2010 č.j. MmP/69593/2010 OD-ODaPK, kterým nebylo povoleno podle § 25 odst. 1 a odst. 6 písm. c) bodu 1 zákona o

PK žalobci zvláštní užívání silnice č. III/0373 pro umístění reklamního zařízení o rozměru 1,25 m x 10,5 m na mostním objektu ev. č. 0373-0 Stéblová oboustranně v místě nad nerealizovaným jízdním pruhem vlevo ve směru staničení silnice I/37 Hradec Králové – Pardubice.

Žalobce podal proti oběma rozhodnutím žalovaného včasnou žalobu, kterou se domáhal jejich zrušení pro vady řízení bez jednání rozsudkem, eventuelně též zrušení i prvoinstančních rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vady řízení žalobce spatřoval v tom, že skutkový stav vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění a že podstatné porušení ustanovení o správním řízení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Jeho žalobní námitky proti uvedeným rozhodnutím se shodují, neboť, slovy žalobce, „odůvodnění obou rozhodnutí jsou prakticky totožná, lišící se toliko a pouze v označení podkladů pro vydání rozhodnutí, v označení předchozích rozhodnutí a dané lokality resp. místa apod.“. Napadená rozhodnutí označil za nezákonná, nepřezkoumatelná, vycházející z nesprávně zjištěného skutkového stavu a vydaná ve správním řízení, které nerespektovalo ustanovení správního řádu, tudíž bylo nezákonné. Tato obecná tvrzení žalobce rozvedl v následujících žalobních bodech:

1. Z výrokových částí napadených rozhodnutí není zřejmé, že žalovaný postupoval dle § 40 odst. 3 písm. e) zákona o PK, tedy že rozhodoval jako silniční správní úřad, a dle příslušných ustanovení správního řádu upravujících odvolání, neboť ve výrokových částech odkazy na zmíněná zákonná ustanovení chybí. Pokud se týká správního řádu, zmíněny jsou jen § 89 odst. 1 a 2 a § 90 odst. 5, odkaz na příslušná ustanovení zákona o PK pak chybí zcela. Nelze tedy rozpoznat, na základě jakých ustanovení žalovaný jako odvolací správní orgán postupoval.

2. Žalobce požádal o umístění reklamního zařízení na mostním objektu ev. č. 0375-1 Srch – Pohránov a na mostním objektu ev. č. 0373-0 Stéblová, tedy o povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Podle § 25 odst. 1 zákona o PK je k takovému zvláštnímu užívání třeba povolení příslušného silničního správního úřadu, který je vydává formou rozhodnutí ve správním řízení. Pokud může zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, je nutný předchozí souhlas Ministerstva vnitra, v případě dálnic a rychlostních silnic, a příslušného orgánu Policie ČR v ostatních případech. Rozhodnutí o tom, zda předchozí souhlas Ministerstva vnitra, resp. Policie ČR bude potřebný, je na správním orgánu, resp. jeho správním uvážení. Pokud správní orgán dojde k závěru, že uvedený předchozí souhlas je nutný, musí tuto svou úvahu v rozhodnutí řádně a věcně, nikoliv jen obecně, zdůvodnit. V daných případech se tomu tak nestalo, neboť v prvoinstančních rozhodnutích je uvedeno jen, že „správní úřad dospěl k závěru, že každé reklamní zařízení a tedy i reklamní zařízení umístěné na mostním objektu upoutává pozornost účastníků silničního provozu a může tak ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu na přilehlé komunikaci“. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný i magistrát pochybili, když o nutnosti souhlasu nepochybovali. Reklamní zařízení mají být umístěna nad nerealizovaným jízdním pruhem silnice I/37 a místo pro instalování je odvrácenou

3. stranou k osádkám vozidel na silnici III/0373 a III/0375. Správní orgány tak nepoužily správní uvážení ale libovůli.

4. Žalovaný ani magistrát blíže nezkoumali stanoviska Policie ČR, neboť pak by nemohli svá rozhodnutí o ně opřít. Stanoviska jsou matoucí, trpící vadami, nekonkrétní a nepřezkoumatelná. Stanoviska Policie ČR DI vycházela z toho, že reklamní zařízení jsou situována v ochranném pásmu silnice I/37, ač tomu tak není, neboť na místě se nachází pět a více staveb, tedy se jedná o souvisle zastavěné území obce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o PK. Stanoviska se tak vůbec nevyjadřují ke zvláštnímu užívání

pozemní komunikace podle § 25 zákona o PK. Naopak zcela nemístně odkazují na § 31 odst. 1 zákona o PK, na čl. 3 odst. 2 Nařízení Ministerstva vnitra č. 43/2008

týkající se ochranného pásma silnice I. třídy a místní komunikace I. třídy a na Národní strategii bezpečnosti silničního provozu, opět pojednávající o ochranném pásmu. Pokud se pak týká stanovisek KŘP PK, odboru služby dopravní policie, tvořících podklad napadených rozhodnutí žalovaného, i ta nadále věcně hovoří o výjimce z ochranného pásma, tj. řízení podle § 31 odst. 1 zákona o PK, ačkoliv žalobce požaduje povolení zvláštního užívání pozemní komunikace. Nesprávně pak odkazují na čl. 3 bod 6 Nařízení Ministerstva vnitra č. 43/2008, neboť reklamní zařízení mají být umístěna nad nerealizovaným jízdním pruhem, nikoliv nad pozemní komunikací. 5. Popsanými postupy magistrátu a žalovaného byly porušeny základní zásady správního řízení a ustanovení správního řádu, zejména § 2 odst. 1, § 50 odst. 3, § 68 odst. 2 a 3, a § 30, zejména odst. 3, zákona o PK.

6. Žalovaný se dostatečně a přezkoumatelně ve svých rozhodnutích nevypořádal se všemi námitkami, které žalobce uvedl ve svých podáních ve správním řízení. V bližším žalobce odkazuje na svá odvolání.

7. Žalobce má důvodné pochybnosti, zda nedošlo k porušení zásady materiální pravdy, tedy zda žalovaný skutečně postupoval tak, aby zjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Podle žalobce skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 16.5.2011, kdy ji navrhl zamítnout jako nedůvodnou, přičemž setrval na svých napadených rozhodnutích, na něž se odvolal s tím, že se v nich vyrovnal se všemi žalobcovými odvolacími námitkami. K jednotlivým žalobním bodům pak uvedl:

1. Z výrokových částí vyplývá, z jakých zákonných ustanovení žalovaný vycházel, tyto obsahují odkazy na příslušná ustanovení a je z nich zřejmé, že rozhodnutí byla vydána v mezích zákonných kompetencí a zákonem stanoveným způsobem. Pokud snad došlo k opomenutí některého ustanovení, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí.

2. Bylo povinností silničního správního úřadu vyžádat si závazné stanovisko Policie ČR, neboť zvláštní užívání komunikace může ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu.

3. Žalovaný nemůže závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy měnit. Pokud tedy nebyl získán souhlas Policie ČR se zvláštním užíváním pozemní komunikace, musel se žalovaný tímto řídit.

4. Žalovaný má zato, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná, že v nich je vysvětleno, proč byla vyžadována stanoviska Policie ČR a proč nemohlo být žalobcovým žádostem vyhověno. Skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn.

5.

Žalobce reagoval replikou ze dne 3.6.2011, kterou vyjádření žalovaného odmítl s tím, že je v něm několik závěrů a tvrzení, které nemají oporu v provedeném správním řízení, ani v právních předpisech. Setrval na své žalobě, přičemž hlavní její část prakticky zopakoval.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 76 odst. 2 zákona číslo 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, když po prostudování správního spisu zjistil, že napadená rozhodnutí trpí vadou, která vyvolává jejich nicotnost. Podle § 76 odst. 1 věty první s.ř.s.: „Zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu.

Ze správního spisu vyplynuly níže uvedené okolnosti: Dne 3.2.2010 žalobce magistrát požádal o vydání rozhodnutí o povolení k zvláštnímu užívání komunikace pro umístění reklamního poutače o velikosti 1,25 m x 10,5 m na mostním objektu ev. č. 0373-0 lokalita Stéblová s umístěním oboustranně v místě nad nerealizovaným jízdním pruhem vlevo ve směru staničení silnice I/37 z Hradce Králové do Pardubic a dále na mostním objektu ev. č. 0375-1 Srch – Pohránov s umístěním oboustranně v místě nad nerealizovaným jízdním pruhem vlevo ve směru staničení silnice I/37 z Hradce Králové do Pardubic.

Magistrát o každé žádosti vedl samostatné správní řízení, přičemž obě žádosti usneseními ze dne 8.2.2010 postoupil žalovanému s odůvodněním, že umístění reklamních zařízení se nachází v ochranném pásmu silnice I/37 a ovlivňuje bezpečnost a plynulost silničního provozu na této komunikaci, tedy věcně a místně příslušným pro projednání žádostí je žalovaný.

Usneseními ze dne 26.3.2010 žalovaný obě žádosti postoupil zpět magistrátu coby věcně a místně příslušnému správnímu orgánu s tím, že podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona o PK je „věcně a místně příslušným silničním správním úřadem ve věcech silnic III. tříd magistrát“, žádosti se týkají umístění reklamních zařízení na mostní objekt, který je součástí silnice III. třídy, tedy se jedná o zvláštní užívání podle § 25 zákona o PK a zároveň „je dotčeno silniční ochranné pásmo silnice I. třídy č. 37, s ohledem na ustanovení § 31 zákona o PK, kde místně a věcně příslušným silničním správním úřadem je Krajský úřad Pardubického kraje, odbor dopravy, silničního hospodářství a investic“.

V souladu s názorem žalovaného dále magistrát vedl řízení o podaných žádostech žalobce, když první meritorní rozhodnutí jsou ze dne 3.5.2010 a žádosti o povolení ke zvláštnímu užívání komunikace jimi byly zamítnuty s odůvodněním, že nebyl dán souhlas příslušného orgánu Policie ČR.

Rozhodnutí magistrátu ze dne 3.5.2010 žalovaný zrušil a věci vrátil k novému projednání, neboť dospěl k závěru, že v rozhodnutích absentují úvahy, jimiž se magistrát řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí, a dále též úvahy o tom, jakým způsobem mohou reklamní zařízení ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, tedy proč je žádán souhlas příslušného orgánu Policie ČR.

Magistrát opětovně požádal o stanovisko Policii ČR, DI Pardubice. Stanoviska ze dne 20.9.2010 byla v obou případech nesouhlasná, přičemž Policie ČR zdůraznila, že umístění reklamního zařízení je v rozporu s § 31 odst. 1 zákona o PK, neboť poutače mohou rozptylovat účastníky silničního provozu a tím narušit provoz na silnici I/37, dále pak odporuje čl. 3 odst. 2 nařízení Ministerstva vnitra č. 43/2008 Sb. a též Národní strategii bezpečnosti silničního provozu ze dne 28.4.2004, podle níž je pod bodem F 2.5 jako nástroj strategie vymezeno iniciování postupného rušení reklamních zařízení v ochranných pásmech. Po obdržení stanovisek Policie ČR ze dne 20.9.2010 magistrát obě žádosti o povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace zamítl. V souladu s názorem žalovaného prezentovaným v předcházejících zrušovacích rozhodnutích výslovně uvedl, že „se nezabýval povolením umístění reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice č. I/37, neboť v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích povolení vydává příslušný silniční správní úřad, konkrétně ve věcech silnic I. třídy s výjimkou věcí, ve kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy, vykonává v souladu s ustanovením § 40 odst. 3 písm. d) působnost silničního správního úřadu příslušný krajský úřad“. Dále pak magistrát usoudil, že reklama bude „vědomě působit a upoutávat účastníky provozu na silnici č. I/37 a tím tedy ovlivňovat bezpečnost a plynulost silničního provozu“, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. 9 As 20/2009-63 ze dne 10.9.2009 a č.j. 5 As 15/2009-63 ze dne 19.2.2010. S odkazem na zamítavá stanoviska Policie ČR pak

žádosti zamítl.

Žalovaný si vyžádal stanoviska nadřízeného policejního orgánu, konkrétně Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru služby dopravní policie. Nadřízený policejní orgán nechal stanoviska DI Pardubice v platnosti, pouze vypustil odkaz na čl. 3 odst. 2 nařízení Ministerstva vnitra č. 43/2008 Sb., a dále uvedl, že reklamní zařízení je umístěno v ochranném pásmu silnice I/37, neboť v navrženém místě je nezastavěné území, a toto umístění odporuje čl. 3 bodu 6 zmíněného nařízení č. 43/2008 Sb., tedy souhlas ke zvláštnímu užívání nebude udělen.

Napadenými rozhodnutími žalovaný rozhodnutí magistrátu potvrdil a žalobcova odvolání zamítl, když prvoinstanční rozhodnutí označil za správná, vydaná na základě spolehlivě zjištěných skutečností a zdůraznil, že bez souhlasných stanovisek Policie ČR (která v daných případech nebyla získána) nelze povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace vydat.

Podle § 25 odst. 1 zákona o PK: „K užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen "zvláštní užívání"), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky.“

Podle § 25 odst. 6 písm. c) bodu 1. téhož zákona: „Zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro umísťování a provozování reklamních poutačů, propagačních a jiných zařízení, světelných zdrojů, barevných ploch a jiných obdobných zařízení (dále jen "reklamní zařízení").“

Podle § 30 odst. 1 zákona o PK: „K ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo souvisle zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma. Silniční ochranné pásmo pro nově budovanou nebo rekonstruovanou dálnici, silnici a místní komunikaci I. nebo II. třídy vzniká na základě rozhodnutí o umístění stavby.“

Podle § 30 odst. 2 téhož zákona: „Silničním ochranným pásmem se pro účely tohoto zákona rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti

a) 100 m od osy přilehlého jízdního pásu dálnice, rychlostní silnice nebo rychlostní místní komunikace anebo od osy větve jejich křižovatek; pokud by takto určené pásmo nezahrnovalo celou plochu odpočívky, tvoří hranici pásma hranice silničního pozemku,

b) 50 m od osy vozovky nebo přilehlého jízdního pásu ostatních silnic I. třídy a ostatních místních komunikací I. třídy,

c) 15 m od osy vozovky nebo od osy přilehlého jízdního pásu silnice II. třídy nebo III. třídy a místní komunikace II. třídy.“

Podle § 30 odst. 3 zákona o PK: „Prováděcí předpis vymezí pro účely tohoto zákona, co je souvisle zastavěným územím obce při určování silničního ochranného pásma.“ Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 104/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 104/1997 Sb.“), podle jejíhož ustanovení § 47a: „(1) Souvisle zastavěným územím obce je území, které splňuje tyto podmínky:

a) na území je postaveno 5 nebo více budov, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí 12a) ,

b) mezi sousedními budovami není vzdálenost větší než 75 m. (2) Hranici souvisle zastavěného území tvoří uzavřená obalová čára, zahrnující soubor budov uvedených v odstavci 1 a nacházejících se na téže straně pozemní komunikace.

(3) Souvisle zastavěné území obce se vymezuje pouze po stranách příslušné pozemní komunikace (dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy), a to na každé straně příslušné pozemní komunikace samostatně.“

Podle § 31 odst. 1 zákona o PK: „(1) V silničním ochranném pásmu lze povolit zřizování a provozování reklamních zařízení za podmínky, že reklamní zařízení nemohou být zaměněna s dopravními značkami nebo s dopravními zařízeními nebo nemohou oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. Povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu

a) vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno, b) Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice,

c) příslušného orgánu Policie České republiky, jde-li o silniční ochranné pásmo silnice s výjimkou rychlostní silnice a místní komunikace.“

Podle § 40 odst. 1 zákona o PK: „Státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti.“

Podle § 40 odst. 3 písm. d) téhož zákona: „Krajský úřad vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic I. třídy s výjimkou věcí, ve kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy a spojů.“

Podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona o PK: „Obecní úřady obcí s rozšířenou působností vykonávají působnost speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy a působnost silničního správního úřadu ve věcech silnic s výjimkou věcí, o kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy a spojů nebo orgán kraje v přenesené působnosti.“

Podle § 44 téhož zákona: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Obecné předpisy o správním řízení se nevztahují na řízení podle §25 odst. 8, 9, 10 a 11 a §31 odst. 6 a 7.“

Ze správního spisu je vyplývá, že žalobce hodlá umístit reklamní zařízení na mostních objektech, které vedou nad silnicí I. třídy č. 37 spojující Hradec Králové a Pardubice. V obou případech se sice jedná o most silnice III. třídy, avšak vedoucí nad silnicí I. třídy, nad jejím nerealizovaným jízdním pruhem. V souladu s § 30 odst. 1 a 2 zákona o PK tak reklamní zařízení mají být umístěna v ochranném pásmu silnice I. třídy, když se mají nacházet, slovy zákona, „v prostoru ohraničeném svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy vozovky nebo přilehlého jízdního pásu ostatních silnic I. třídy a ostatních místních komunikací I. třídy“. Skutečnost, že se reklamní zařízení mají nacházet v prostoru patřícím do ochranného pásma silnice I. třídy č. 37 je zcela zřejmá a nezpochybnitelná z fotografií připojených žalobcem k jeho žádostem o povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace. Ostatně ani žalobce nezpochybňuje, že vzdálenost reklamních zařízení od silnice I/37 je taková, že zařízení by se stala součástí ochranného pásma uvedené silnice. Tvrdí toliko, že ochranné pásmo v daném území neexistuje, neboť se jedná o souvisle zastavěné území obce. Toto tvrzení ovšem zcela odporuje skutečnosti. Již samotné fotografie žalobcem doložené k jeho žádostem vypovídají o opaku. Ze správního spisu pak vyplývá, že magistrát, žalovaný i orgány Policie ČR, vyjadřující své stanovisko k umístění reklamních zařízení, od samého zahájení správních řízení bez sebemenších pochyb shodně hovoří o umístění reklamních zařízení v ochranném pásmu silnice I/37. Toto odpovídá situaci na místě samém, když území, kde mají být reklamní zařízení umístěna, rozhodně nelze označit za souvisle zastavěné území obce, neboť toto nesplňuje podmínky pro takovéto území vymezené již citovanou vyhl. č. 104/1997 Sb. Je tak třeba vyřešit otázku, který silniční správní úřad měl o žalobcových žádostech rozhodovat. Věcnou příslušnost upravuje § 40 zákona o PK, když z jeho jednotlivých odstavců vyplývá, že působnost silničního správního úřadu vykonává ve věcech silnic I. třídy krajský úřad a ve věcech silnic II. a III. třídy obecní úřad obce s rozšířenou působností. Ze správního spisu vyplynulo, že magistrát měl pochybnosti o své věcné příslušnosti, právě s ohledem na fakt, že reklamní zařízení mají být umístěna v ochranném pásmu silnice I. třídy, a žalobcovy žádosti postoupil k vyřízení žalovanému. Žalovaný ovšem uzavřel, že zařízení mají být umístěna na mostním objektu silnice III. třídy, proto je příslušný k rozhodnutí magistrát, a žádosti postoupil k rozhodnutí zpět magistrátu, který neměl jinou možnost, než dospět k meritorním rozhodnutím (viz § 12 zákona číslo 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“). V této souvislosti je ovšem více než zarážející, že žalovaný v usneseních o postoupení zároveň konstatoval, že je dotčeno ochranné pásmo silnice I/37, kde je s ohledem na ustanovení § 31 zákona o PK, místně a věcně příslušným silničním správním úřadem on sám. Jako by tím naznačoval, že magistrát rozhodne o povolení ke zvláštnímu užívání silnice III. třídy podle § 25 odst. 1 zákona o PK a on sám o povolení zřízení reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I. třídy č. 37. Takováto konstrukce je však zcela nepřijatelná. Žalobce svými žádostmi chce docílit toho, že na jím zvoleném místě bude moci zřídit reklamní zařízení. Byť ustanovení § 25 odst. 1 a § 31 odst. 1 zákona o PK užívají trochu jiná slova, vztahují se k téže problematice – slovy prvního ustanovení „povolení umisťování a provozování reklamních zařízení“, slovy druhého ustanovení „povolení zřizování a provozování reklamních zařízení“. Konkrétní obsah té které žádosti pak určí, podle jakého ustanovení a jaký věcně a místně příslušný silniční správní úřad bude ve věci rozhodovat. V projednávaných případech se žalobce dožadoval povolení umístění reklamního zařízení na mostních objektech silnice III. třídy, ovšem v ochranném pásmu silnice I. třídy. Nelze připustit variantu, že by rozhodovaly dva správní orgány – jeden podle § 25 odst. 1 zákona o PK ve vztahu k silnici III. třídy a druhý podle § 31 odst. 1 ve vztahu k ochrannému pásmu silnice I. třídy. V téže věci (a že se jedná o tutéž věc, o tom není pochyb, neboť žalobci jde o umístění reklamního zařízení na jím vymezeném místě) nelze rozhodovat dvakrát, na dvou různých správních úrovních. Navíc těžko si lze představit řešení řady situací, které by z takového postupu vyplynuly. Příkladmo lze zmínit: co dělat v případě, kdy by každý silniční správní úřad rozhodl jinak? Nebo: dopouštěl by se žalobce porušení zákona, pokud by v souladu

s prvním vydaným povolením reklamní zařízení umístil a již nečekal na druhé? V daných případech tedy bylo na místě, aby o žalobcových žádostech rozhodl žalovaný jakožto silniční správní úřad vyššího stupně, nadřízený magistrátu coby silničnímu správnímu úřadu nižšího stupně. Žalovaný je věcně příslušným orgánem ve věcech silnic I. třídy, magistrát pak je věcně příslušným ve věcech silnic II. a III. třídy. Jestliže se umístění reklamního zařízení týká jak silnice I., tak silnice III. třídy, je věcně příslušným k vydání rozhodnutí o žalobcových žádostech jedině žalovaný jakožto silniční správní úřad vyššího stupně, rozhodující v závažnějších věcech. V této souvislosti je na místě zdůraznit, že podmínky umístění reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I. třídy jsou přísnější než podmínky umístění tohoto zařízení na silnici III. třídy (nutný souhlas Policie ČR ve všech případech, stanovení podmínek zřízení a provozování zařízení silničním správním úřadem v povolení jím vydaném), tedy tyto zcela „konzumují“. Rozhodoval-li o žalobcových žádostech magistrát, jedná se o závažnou vadu, neboť magistrát není ve věcech silnice I. třídy vůbec věcně příslušný a na jeho rozhodnutí je nutno pohlížet jako na rozhodnutí bez právních účinků, tedy rozhodnutí nicotná, která jako by neexistovala a tudíž nikoho nezavazují. Tento závěr vychází z ustanovení § 77 odst. 1 věty první správního řádu, podle kterého: „Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu“ (srovnej též např. rozsudek NSS ze dne 21.7.2010 č.j. 3 Ads 74/2010-174 věnující se rozboru právě nicotnosti z důvodu věcné nepříslušnosti, resp. otázce, kdy se o věcnou nepříslušnost nejedná). Ostatně magistrát si byl tohoto vědom, žádosti postoupil k vyřízení žalovanému, ten však využil svého postavení nadřízeného správního orgánu a žádosti vrátil k projednání a rozhodnutí magistrátu. V důsledku pak založil nicotnost i svých vlastních odvolacích rozhodnutí, neboť žalovaný není věcně příslušným k rozhodování o odvolání ve věcech týkajících se silnice I. třídy (tímto je v souladu s § 40 odst. 2 písm. e) zákona o PK Ministerstvo dopravy a spojů).

Z důvodů shora podrobně rozebraných soudu nezbylo než vyslovit nicotnost napadených rozhodnutí žalovaného, a to v souladu s § 76 odst. 2 s.ř.s. bez návrhu a bez jednání. Na žalovaném pak bude, aby postupoval podle § 77 odst. 1 věty druhé správního řádu, tedy prohlásil nicotnost rozhodnutí vydaných magistrátem a následně sám rozhodl o žalobcových žádostech, a to v intencích § 31 odst. 1 zákona o PK, tedy po obdržení závazného stanoviska příslušného orgánu Policie ČR, kdy pouze kladné stanovisko ho bude opravňovat k vydání povolení o zřizování a provozování reklamního zařízení.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla soudem zrušena pro nicotnost, tedy je na ně třeba nahlížet jako na paakt, tj. výsledek jednání správního orgánu, který nemá žádné právní účinky, nikoho nezavazuje a fakticky není rozhodnutím, nevyjadřoval se soud, a ostatně ani z logiky věci nemohl, k jednotlivým žalobním námitkám.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu tedy náhrada všech nákladů řízení před soudem důvodně vynaložených. Podle obsahu soudního spisu žalobce vynaložil zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000,- Kč (2 x 2 000,- Kč za každé napadené rozhodnutí) a náklady zastoupení advokátem, sestávající z odměny za tři úkony právní služby po 2 100,- Kč za převzetí věci, podání žaloby a repliku ze dne 3.6.2011 (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod 5., § 11odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z odměny ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby ve výši 1 050,- Kč za sdělení nesouhlasu s rozhodnutím věci bez jednání

učiněné na výzvu soudu (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 bod 5., § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze čtyř paušálních částek po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a z 20% DPH z částky 8 550,- Kč (6 300,- Kč + 1 050,- Kč + 1 200,- Kč), tj. 1 710,- Kč (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celkem tedy náklady řízení žalobcem důvodně vynaložené činí 14 260,- Kč (4 000,- Kč + 8 550,- Kč + 1 710,- Kč) a jejich náhradu soud žalobci vůči žalovanému přiznal.

Poučení:

Tento rozsudek nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozsudku prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 s.ř.s., a contrario).

V Pardubicích dne 23.6.2011

JUDr. Jan Dvořák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Marelová