52 A 39/2013 - 47Rozsudek KSPA ze dne 20.01.2014

52A 39/2013-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: Dašické sklepy, a.s. se sídlem Komenského 27, 533 03 Dašice, IČ: 28826086, zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Sladkovského 484, 530 02 Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského 125, 530 02 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.5.2013 č.j. KrÚ-39048/2013OŠK OKPP,

takto:

I. Pokuta za správní delikt, uložená žalobci rozhodnutím Magistrátu města Pardubic

ze dne 27.3.2013, č.j. OSA/P-1428/12-A/92, které bylo potvrzeno rozhodnutím

Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30.5.2013, č.j. KrÚ-39048/2013 OŠK

OKPP se snižuje na 20. 000 Kč; ve zbytku se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3. 000 Kč,

k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé, právní zástupkyně žalobce, a to ve lhůtě do

třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Vymezení předmětu řízení:

Žalobce napadl žalobou, podanou podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) a doručenou krajskému soudu dne 31.7.2013, rozhodnutí žalovaného uvedené v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic jako správního orgánu prvního stupně č.j. OSA/P-1428/12-A/92 ze dne 27.3.2013, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 35 odst. 1 písm. e) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“), a to konkrétně tím, že v období od dubna 2012 do září 2012 bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 1 památkového zákona prováděl obnovu, tj. rekonstrukci nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí - přístavbu objektu pivovaru č.p. 27 v Dašicích, konkrétně změnou hmoty a úpravou krovu východního křídla objektu bývalého pivovaru čp. 27 v Dašicích, tedy nemovité kulturní památky zapsané v ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 28575/6-5204, areálu vodního tvrziště v Komenského ulici v městské památkové zóně Dašic. Za uvedený správní delikt byla žalobci podle § 35 odst. 1 památkového zákona uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč splatná do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí a dále podle § 6 odst. 1 vyhl. č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč ve stejné lhůtě splatnosti.

Přípustnost žaloby:

Krajský soud dospěl na základě ustanovení § 72 odst. 1 „s.ř.s.“ k závěru, že žaloba byla podána včas a je podle § 68 písm. a) s.ř.s. (a contrario) přípustná.

Žalobní body:

Žalobce napadl žalované rozhodnutí pro: „…nezákonnost zapříčiněnou nepřezkoumatelností rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů a dále též proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu se spisem a nemá v něm oporu.“ Konkrétně pak žalobce uvedl následující žalobní body.

1) Žalobce již ve správním řízení namítal, že objekt čp. 27 na st.p. č. 149 v k.ú. Dašice není uveden mezi nemovitými kulturními památkami v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Žádost o zápis, která byla bývalým ONV podána dne 21.12.1987 se týkala objektu vodního tvrziště čp. 25 a bývalého vodního příkopu, přičemž rozhodnutí výkonného orgánu KNV podle § 7 odst. 2 zák. č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách (dále jen „zák. č. 22/1958 Sb.“) nebylo nikdy vydáno, což potvrdil i Národní památkový ústav ve svém vyjádření ze dne 23.11.2012. Pochybné je i to, zda byla žádost příslušnému odboru školství a kultury rady KNV kdy doručena. Rovněž dle katastru nemovitostí není objekt čp. 27 památkově chráněn. Žalobce má tak za to, že nebylo-li ke dni 1.1.1988 o žádosti rozhodnuto, pak nemohl objekt čp. 27 ani ve státním seznamu kulturních památek vedeném KNV Východočeského kraje uveden, tedy s ohledem na ustanovení § 42 odst. 1 památkového zákona nelze uzavřít, že předmětný objekt čp. 27 je památkově chráněnou nemovitostí, tedy nebyla splněna podmínka pro vedení řízení o správním deliktu podle § 35 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Uvedení čp. 25 bylo správním rozhodnutím orgánu prvního stupně označeno za zjevnou písařskou chybu, když dle žalobce správní orgán prvního stupně vycházel z ustanovení § 2 odst. 10 zák. č. 22/1958 Sb. (uvedené ustanovení má pouze tři odstavce, pozn. krajského soudu). Jako důvod zápisu je přitom uvedeno rozhodnutí Ok ONV Pardubice č.j. kult/87/671 ze dne 21.12.1987, avšak o zápisu mohl rozhodnout pouze odbor školství a kultury rady KNV (§ 7 odst.2 zák. č. 22/1958 Sb., § 4, 5, 6 vyhl. č. 116/1959 Ú.I. o evidenci kulturních památek). Žalobce je toho názoru, že na základě rozhodnutí OK ONV Pardubice č.j. kult/87/671 ze dne 21.12 1987 nemohlo dojít k zápisu objektu čp. 25 ani čp. 27 stojícího na st.p. č. 149 v k.ú. a obci Dašice do státního seznamu kulturních památek. Žalobce uvedl, že pod rejstříkovým číslem 28575/6-5204 byla evidována vodní tvrz, což je objekt čp. 138 na st.p. č. 148/2 v k.ú. a obci Dašice.

2) Žalobce brojí proti náhledu správního orgánu na výklad objektivní odpovědnosti za výsledek u předmětného správního deliktu. Žalobce zdůraznil, že jednal v důvěře ve správnost údajů obsažených ve veřejném seznamu a odkázal se v obecné rovině na judikaturu Ústavního soudu, dle které musí ten, kdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisu ve veřejném seznamu, požívat ochrany jeho dobré víry. Dále zdůraznil, že ani samy příslušné orgány neměly jasno v tom, zda se jedná či nejedná o nemovitou kulturní památku. Žalobce namítal, že rekonstrukce objektu byla řádně ohlášena příslušnému stavebnímu úřadu, který neměl o legálnosti postupu stavebníka pochybnosti. Nesouhlasí s názorem stavebníka, že stavební úřad v Dašicích je orgánem dozoru v působnosti stavebního zákona, nikoliv v působnosti památkové péče a s tím, že žalobce si musel být své povinnosti ohledně dotčeného objektu vědom, když v minulosti zakladatelé žalobce jako akciové společnosti žádali ohledně téhož objektu jako fyzické osoby o závazné stanovisko úsek památkové péče. Jestliže zde byly uvedené pochybnosti, pak dle žalobce nebylo jeho závadné jednání nepochybně prokázáno.

3) Žalobce se dovolává ustanovení § 37 odst. 2 památkového zákona, podle kterého lze pokutu uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl k uložení pokuty příslušný orgán památkové péče, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Žalobce má přitom za to, že orgán památkové péče se o údajném spáchání správního deliktu dozvěděl nejpozději v dubnu 2012, což osvědčuje podnět Magistrátu města Pardubic ze dne 10.9.2012, kde se uvádí že od dubna 2012 je založena u Národního památkového ústavu, územní pracoviště Pardubice, příslušná dokumentace. Žalobce se přitom dovolává ustanovení § 25 památkového zákona, dle kterého vyplývá, že Národní památkový ústav je podřízen Ministerstvu kultury, tedy zjištění učiněná Národním památkovým ústavem je dle žalobce nutno považovat za zjištění učiněná Ministerstvem kultury, které je orgánem státní památkové péče. Pokud by krajský soud takový právní závěr neakceptoval, pak má žalobce za to, že k včasnému neoznámení „závadného stavu“ by mělo být přihlédnuto při úvaze o výši uložené pokuty.

4) Dle žalobce není zřejmé, jakými úvahami se žalovaný jako odvolací správ orgán řídil, když posuzoval širokou argumentaci uplatněnou v odvolání. Uvedl v obecné rovině, že se žalovaný nedopustil libovůle, nevyužil všech dostupných prostředků poznání, nezjistil všechny rozhodné okolnosti pro svoje rozhodnutí, porušil základní zásady správního řízení, zásadu legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality a ochranu dobré víry, ochranu veřejného zájmu, zásadu nestranného přístupu, zásadu legitimního očekávání, zásadu spravedlivého procesu, zásadu materiální pravdy.

5) Dle žalobce je rozhodnutí žalovaného vnitřně rozporné, neboť předně uvádí, že bylo třeba rozhodnutí k zápisu nemovité kulturní památky, následně však dovozuje, že takové rozhodnutí neexistuje. Pokud by takovým rozhodnutím snad měla být žádost ONV ze dne 21.12.1987, pak ji dle žalobce je nutno označit za nicotnou, neboť byla jako „rozhodnutí“ vydána věcně nepříslušným správním orgánem. Žalobce odmítá benevolentní přístup žalovaného, který jej ospravedlňuje historickým kontextem. Dle žalobce však nelze používat rozdílná hlediska zákonnosti před a po r. 1989.

6) Žalobce tvrdil zjevnou nepřiměřenost výše uložené pokuty právě s ohledem na to, že jednal v důvěře v zápis ve veřejném seznamu a s ohledem na to, že Národní památkový ústav o „závadném stavu“ věděl, jak již uvedeno shora, ačkoliv příslušné orgány státní památkové péče neměly ve věci zcela jasno. Důvěra žalobce byla naopak posílena jednáním místně příslušného stavebního úřadu, který dospěl k závěru, že stavební úprava objektu nepodléhá režimu kulturní památky. Dovolává se rovněž ustanovení § 36 památkového zákona, podle kterého se při stanovení výše sankce přihlíží k závažnosti a délce trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody. V daném případě se přitom jednalo o dezolátní stav objektu, který by se dle názoru žalobce bez jeho zásahu zřítil. Dle žalobce zcela absentuje úvaha žalovaného o okolnostech odůvodňujících uložení pokuty v konkrétní výši.

7) Žalobce vytýká žalovanému, že mu uložil, aby doložil dokumenty, z nichž vyplývá, že správní orgány měly pochybnosti o tom, že se jedná o nemovitou kulturní památku. K tomu žalobce poukázal na pojmové vyloučení prokazování negativního tvrzení. Připomněl, že správní řízení o správním deliktu je ovládáno inkviziční zásadou, tedy je zcela na správním orgánu, aby prokázal protiprávnost jednání, přičemž případné pochybnosti nelze klást k tíži účastníka řízení.

Žalobce proto navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále žalobce navrhl, aby krajský soud, neshledá-li důvody k takovému procesnímu postupu, upustil podle § 78 odst. 2 s.ř.s. od uložení pokuty, která je zcela zjevně nepřiměřená vzhledem ke všem okolnostem dané věci.

Vyjádření žalovaného k žalobě:

Žalovaný setrval na svém právním názoru vysloveném v žalobou napadeném rozhodnutí. Má za to, že se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a že v odvolacím řízení postupoval v souladu se zásadou legality, zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, proporcionality, ochrany dobré víry, ochrany veřejného zájmu, nestranného přístupu a legitimního očekávání, přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje znaky libovůle.

Žalovaný zopakoval, že je přesvědčen, že rozhodnutím o zápisu kulturní památky je dokument vyhotovený odborem kultury ONV v Pardubicích dne 21.12.1987, č.j. kult/87/671. Žalovaný má za to, že oprávnění k rozhodování o tom, co bude zapsáno do státního seznamu kulturních památek lze dovodit z ustanovení § 45 odst. 1 zák. č. 65/1990 Sb., o národních výborech, jímž byla vláda zmocněna k podrobnější úpravě pravomoci národních výborů. Nařízením vády č. 71/1960 Sb., v oddíle 2, § 21 odst. 6 jednoznačně určila, že okresní národní výbory: „Rozhodují o kulturně politickém využití a ochraně památek i přírody v okrese a spravují významné památkové objekty.“ Z ustanovení § 27 odst. 2, § 19 zák. č. 69/1967 Sb., o národních výborech pak vyplývá, že okresní národní výbory vykonávají veškerou státní správu na úseku ochrany kulturních památek, která není zvláštním zákonem č. 22/1958 Sb. svěřena jinému orgánu státní správy. Žalovaný je tak toho názoru, že okresní národní výbor byl v roce 1987 příslušným orgánem k rozhodnutí o provedení zápisu do státního seznamu kulturních památek.

Žalovaný odmítá konstrukci žalobce ohledně prekluze lhůty pro uložení pokuty, neboť § 37 odst. 2 památkového zákona se vztahuje pouze na orgán státní památkové péče, který je příslušný pokutu uložit. Rovněž má za to, že v řízení nedošlo k žádným průtahům ze strany Národního památkového ústavu, jak naznačuje žalobce.

Žalovaný odmítá jako neprokázané tvrzení žalobce o tom, že ani orgány státní správy neměly jasno v tom, zda se jedná o kulturní památku, či nikoliv. Poukázal na rozdíl mezi internetovým vyhledávačem „MonumNet“ a Ústředním seznamem kulturních památek ČR. Žalovaný trvá na tom, že objekt č.p. 27 na stavební parcele č. 149 v k.ú. Dašice byl dne 30.12.1987 zapsán do rejstříku státního seznamu nemovitých kulturních památek Východočeského kraje. Žalovaný poukazuje na to, že obsahem správního spisu je jednoznačně prokázáno, že se jedná o nemovitou kulturní památku (Informace o památkové ochraně a evidenci, čl. 81, 82).

Co se týče stavebního úřadu, který při povolování rekonstrukce dospěl k závěru, že stavební úprava nepodléhá režimu kulturní památky, žalovaný výslovně uvedl, že: „Z tohoto tvrzení je možno usoudit pouze naprosto nepochopitelné absolutní selhání stavebního úřadu, který při svém rozhodování musí vycházet zejména z platného územního plánu.“ Tam je přitom objekt č.p. 27 vyznačen jako kulturní památka. S ohledem na to, že objekt se nachází na území městské památkové zóny, byl stavební úřad povinen požadovat po stavebníkovi závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy podle § 149 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu.

Pokud jde o výši sankce, žalovaný vycházel z kriterií uvedených v § 36 památkového zákona, tedy ze závažnosti, doby trvání protiprávního jednání, kulturně politického významu a rozsahu hrozící nebo způsobené škody. Sankce přitom byla stanovena při dolní hranici sankčního rozpětí a plně odpovídá okolnostem případu.

Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Podstatné okolnosti ze správního spisu:

Dne 17.10.2012 bylo vydáno oznámení o zahájení správního řízení ve věci spáchání správního deliktu podle § 35 odst. 1 písm. e) památkového zákona pro porušení povinnosti podle § 14 odst. 1 památkového zákona ve vztahu k dotčenému objektu. Ve správním spise je založeno závazné stanovisko dotčeného orgánu státní památkové péče k objektu pivovaru čp. 27 Dašice ze dne 21.9.2010, na níž je jako jeden z žadatelů uveden žalobce. Dále je ve správním spise založena žádost o zápis do státního seznamu kulturních nemovitých památek ze dne 21.12.1987, sepsaná Odborem kultury Okresního národního výboru v Pardubicích, v níž je označen objekt čp. 25 (JZD) - vodní tvrziště. Ve věci se konalo dne 8.11.2012 ústní jednání, v němž žalobce vznesl námitku nejasností ohledně toho, zda je, či není dotčený objekt zapsán jako kulturní památka, když uvedené tvrzení hodlal osvědčit elektronickou korespondencí s Národním památkovým ústavem. Ve správním spise je založena „Informace o památkové ochraně a evidenci nemovité kulturní památky „vodní tvrziště“ (r.č. 28575/6-5204), katastrální území Dašice, část obce Dašice, okres Pardubice,“ podaná Národním památkovým ústavem dne 23.11.2012, kde se uvádí, že v seznamu kulturních památek bylo omylem zapsáno čp. 25, avšak nepochybně se jedná o čp. 27. Žalobce, jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v průběhu správního řízení uplatnil námitku řádného ohlášení stavby podle podle zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Posouzení věci krajským soudem:

Předně se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce v tom ohledu, že by se jednalo o nepřezkoumatelné rozhodnutí, což vyplývá právě z toho, že krajský soud byl schopen napadené rozhodnutí přezkoumat z pohledu jeho zákonnosti a následně rovněž podrobit uloženou sankci testu kvalifikované přiměřenosti ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s.

K jednotlivým žalobním námitkám:

Ad 1) Pro zodpovězení otázky, zda objekt čp. 27 v obci Dašice je, či není nemovitou kulturní památkou, je rozhodné právě a pouze to, zda je tento objekt zapsán v seznamu kulturních památek. Podle § 42 odst. 1 památkového zákona se kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů považují za kulturní památky podle tohoto zákona. Jinými slovy, pokud byl dotčený objekt ke dni nabytí účinnosti památkového zákona zapsán v některém ze státních seznamů kulturních památek, pak je třeba jej považovat bez dalšího, tedy bez dokazování toho, zda k zápisu došlo po právu, či nikoliv, za kulturní památku podle památkového zákona. Tím krajský soud odpovídá na polemiky vedené mezi žalobcem a žalovaným ohledně způsobu provedení zápisu dotčeného objektu do příslušného seznamu kulturních památek Východočeského kraje. Jestliže bylo právě řečeno, že objekt zapsaný v seznamu kulturních památek podle předchozí právní úpravy je kulturní památkou podle památkového zákona, pak je nepochybné, že podléhá režimu správních deliktů podle památkového zákona. Ve správním spise je na čl. 81 založena „Informace o památkové ochraně a evidenci nemovité kulturní památky „vodní tvrziště“ (r.č. 28575/6-5204), katastrální území Dašice, část obce Dašice, okres Pardubice,“ v níž je výslovně Národním památkovým ústavem potvrzeno, že objekt registrovaný podle současného stavu jako čp. 27 v obci Dašice je kulturní památkou: „Areál „vodního tvrziště“ byl zapsán do Rejstříku státního seznamu nemovitých kulturních památek Východočeského kraje jako „Vodní tvrziště, objekt čp. 25 (JZD), soukromý objekt a bývalý vodní příkop“ (viz příloha). Jedná se o dnešní pivovar čp. 27, dům čp. 138 a bývalý vodní příkop na poz. 134/3. Památková ochrana se vztahuje na zmíněné objekty a dále na pozemky st. parc. č. 148/2, 149 a část poz. parc. č. 134/3, v rozsahu bývalého vodního příkopu.“

Tedy krajský soud nemá důvodné pochybnosti o tom, že na vlastníka objektu čp. 27 v obci Dašice dopadají povinnosti uložené památkovým zákonem vlastníkům nemovitých kulturních památek, tudíž rovněž povinnost vlastníka kulturní památky, který zamýšlí provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (obnova), předem si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, která je uložena ustanovením § 14 odst. 1 památkového zákona. Námitka žalobce o tom, že nebyl dán předmět pro zahájení řízení o správním deliktu, tudíž není případná. Jako irelevantní byla krajským soudem vyhodnocena rovněž ta okolnost, že památková ochrana není v katastru nemovitostí vyznačena. Vyznačení v katastru nemovitostí totiž na rozdíl od účinků zápisu v seznamu kulturních památek ve spojení s § 42 odst. 1 památkového zákona, má účinky toliko evidenční a informační.

Ad 2) Odpovědnost za správní delikt je, jak žalobce správně uvedl, odpovědností objektivní, t.j. odpovědností za protiprávní stav bez ohledu na zavinění odpovědné osoby. To znamená, že u tohoto typu odpovědnosti nelze uplatnit důvody vedoucí k případnému vyvinění. Konkrétní specifické okolnosti však mohou být zohledněny při výměře ukládané sankce, jak bude vyloženo níže. Krajský soud na rozdíl od žalobce nedospěl k přesvědčení, že správní orgány památkové péče neměly jasno v tom, zda se jedná, či nikoliv o nemovitou kulturní památku. V tomto ohledu odkazuje krajský soud na rozhodnutí a vyjádření žalovaného. Pokud jde o důvěru v zápis v seznamu kulturních památek a o postup stavebního úřadu, který vycházel z toho, že objekt není kulturní památkou, pak krajský soud opakuje, že se jedná o objektivní odpovědnost vlastníka kulturní památky na základě památkového zákona, přičemž k uvedeným okolnostem bude níže v odůvodnění tohoto rozsudku přihlédnuto. Pokud však jde o posouzení uvedené žalobní námitky ve vztahu k zákonnosti výroku o spáchání správního deliktu obsaženém v napadeném rozhodnutí, pak ji krajský soud vyhodnocuje jako nedůvodnou.

Ad 3) Krajský soud neakceptuje konstrukci žalobce o uplynutí prekluzivní lhůty, neboť jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 2 památkového zákona, pokutu lze uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl orgán státní památkové péče, který je příslušný pokutu uložit, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Nelze tedy posouvat časový úsek pro uplynutí prekluzivní lhůty tak, že bude vztažen na jiné než ve věci příslušné orgány státní památkové péče. Obdobně Národní památkový ústav nemohl způsobit průtahy ve správním řízení, k jehož vedení není příslušný.

Ad 4) Krajský soud již uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je plněpřezkoumatelné, tudíž z něj jsou seznatelné úvahy, kterými se řídil. Nadto je třeba připomenout, že odvolací rozhodnutí tvoří s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně jeden celek.

Ad 5) Jak již bylo zvýrazněno, ve věci je klíčové, že dotčený objekt je zapsán v seznamu kulturních památek, tudíž je dle památkového zákona nemovitou kulturní památkou. Z této okolnosti žalovaný vycházel, když vyslovil odpovědnost žalobce za správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. e) památkového zákona. Dílčí úvahy žalovaného ohledně způsobu, jakým došlo k zápisu do seznamu kulturních památek, a jeho vyjádření k historickému kontextu nejsou ve věci rozhodná. Co se týče tvrzené nicotnosti „rozhodnutí“ a současně žádosti o zápis ze dne 21.12.1987, pak nebylo dle krajského soudu prokázáno tvrzení žalobce o tom, že tato žádost je oním rozhodnutím, na jehož základě byl zápis proveden. Byť to není ve věci zásadní, jak vyplývá ze shora uvedené „Informace o památkové ochraně a evidenci...“(čl. 81 spr. spisu), k zápisu 30.12.1987 došlo toliko na základě této žádosti, aniž by byla označována či považována za rozhodnutí. Odchylnost tohoto dílčího názoru krajského soudu od názoru žalovaného nemá vliv na zákonnost jeho výroku o spáchání správního deliktu, neboť klíčové je to, že objekt byl v příslušném seznamu zapsán.

Ad 6) Jedná se o námitku do výše sankce a do zdůvodnění uložené sankce. Nelze souhlasit s žalobcem, že by výše sankce nebyla zdůvodněna konkrétními okolnostmi případu, právě o opaku svědčí s. 11 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a s. 5 napadeného rozhodnutí žalovaného. Správní orgány přitom označily uloženou sankci spíše za symbolickou právě s ohledem na skutečnost, že: „...díky písařské chybě z roku 1987 nebyl po zadání čp. 27 na webové aplikaci žádný pozitivní výsledek svědčící o existenci památkové ochrany tohoto objektu.“ K přiměřenosti výše uložené sankce, když krajský soud shledal žalobcem uvedenou námitku částečně důvodnou, viz níže.

Ad 7) Žalobce namítá, že pokud mu správní orgán uložil předložení listin, z nichž vyplývá, že správní orgány měly pochybnosti o režimu dotčeného objektu jako kulturní památky, pak po něm požaduje prokázání negativní skutečnosti. Krajský soud nesdílí žalobcovo hodnocení v tom smyslu, že by se jednalo o prokazování negativní skutečnosti, neboť mělo být prokázáno, že správní orgány měly pochybnosti, které se objektivně projevily, (jinak by žalobce nemohl uvedené důvodně tvrdit). Nicméně jedná se o marginální záležitost bez vlivu na posouzení zákonnosti výroku žalovaného o spáchání správního deliktu žalobcem, a to z důvodu objektivní odpovědnosti.

Co se týče posouzení zákonnosti výroku o spáchání správního deliktu žalobce podle § 35 odst. 1 písm. e) památkového zákona porušením ustanovení § 14 odst. 1 památkového zákona, neshledal krajský soud důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek, proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu v této části zamítl.

Krajský soud se dále zabýval eventuálním návrhem žalobce na upuštění od uložené sankce, když tuto považoval s ohledem na zcela specifické okolnosti věci za zjevně nepřiměřenou a podle § 78 odst. 2 s.ř.s. využil moderačního práva soudu a přistoupil ke snížení uložené sankce.

Krajský soud při zvažování konkrétních okolností individualizujících sankcí postižené protiprávní jednání zvážil zejména, zda žalobce, při vynaložení obvyklé péče, kterou po něm lze na straně jedné jako po vlastníkovi nemovité věci požadovat, (neboť vlastnictví podle čl. 11 Ústavy zavazuje) a současně při uznání principu důvěry v zápisy ve veřejně přístupných seznamech vedených orgány státní správy (zde ovšem webová aplikace veřejné správy) a postup veřejné správy v souladu se zákonem (zde stavební úřad) na straně druhé, mohl mít a měl mít objektivně znalosti o tom, že předmětná nemovitost je nemovitou kulturní památkou. Při zodpovězení uvedených kriterií dospěl krajský soud k závěru, že v dané věci byl žalobce významně ovlivněn postupem jiného orgánu veřejné správy, a to stavebního úřadu za současné absence standardní metodou dohledatelného zápisu nemovitosti ve webové aplikaci seznamu nemovitých kulturních památek, t.j. jednoduchým zadáním č.p. v obci, a absence zápisu kulturně památkové ochrany v katastru nemovitostí. Nelze přitom odhlédnout od toho, že žalobce v minulosti o závazné stanovisko příslušný orgán ochrany kulturních památek žádal.

Za souběhu těchto okolností majících svůj původ převážně ve výkonu (dysfunkci) veřejné správy, dospěl krajský soud k závěru, že byť žalobce objektivně naplnil znaky správního deliktu, tedy nese za něj objektivní odpovědnost, vytvářelo by ponechání uložené sankce ve výši, jak ji zvolil žalovaný, (byť ji řádně odůvodnil z hlediska zákonných aspektů) třecí plochu s obecným vnímáním spravedlnosti a ve svém důsledku by přineslo negativní dopad na vnímání veřejné správy jako celku, když krajský soud vyzdvihuje, že přijetím zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu se veřejná správa České republiky výslovně přihlásila ke konceptu dobré správy jako služby veřejnosti. Krajský soud se přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.4.2012, č.j. 7 As 22/2012-23 (dostupný na www.nssoud.cz), podle kterého: „Smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ Sankci ve výši 20.000 Kč považuje krajský soud za přiměřenou uvedeným specifickým okolnostem dané věci.

Náklady řízení:

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., které je ovládáno zásadou úspěchu ve věci. S ohledem na to, že žalobce nebyl ve věci co do tvrzené nezákonnosti (a rovněž ani nepřezkoumatelnosti) rozhodnutí jako celku úspěšný, avšak byl částečně úspěšný ve svém požadavku na upuštění od uložené sankce, když bylo přistoupeno k moderaci uložené sankce, přiznal mu krajský soud náhradu nákladů řízení za uhrazený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Ostatní náklady, t.j. náklady soudního řízení za právní zastoupení, s odkazem na převažující neúspěch ve věci, žalobci přiznány nebyly. Žalovanému podle obsahu soudního spisu nevznikly takové náklady soudního řízení, které by svým rozsahem významně přesahovaly náplň jeho obvyklé úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou
týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve
dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem
Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který
se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty
(den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační
stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103
odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém
rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní
soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na
účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 20. ledna 2014

JUDr. Jan Dvořák v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Píchová