63 Az 18/2009 - 39Rozsudek KSOS ze dne 11.02.2011

63Az 18/2009-39

e. č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobce: B. B., naposledy bytem Pobytové středisko Zastávka,

Havířská 514, zastoupeného opatrovníkem JUDr. Igorem Honusem, advokátem se

sídlem Ostrava, Sokolská 21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7,

Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16.3.2009, č. j. OAM-

143/VL-18-08-2009, ve věci udělení mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16.3.2009, č. j. OAM-143/VL-18-08-2009, kterým žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu).

Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný v řízení porušil § 2 odst.1, 4, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu č. 500/2004 Sb. Dle jeho názoru skutkový stav věci neodůvodňoval použití ustanovení § 16 odst.1 písm. f) zákona pokračování 2 -- 63Az 18/2009

o azylu. Dovozoval, že uvedl okolnosti odůvodňující posouzení udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Namítal, že správní orgán nepostupoval v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami a přijaté řešení neodpovídá okolnostem jeho případu. Dále namítal, že žalovaný neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za nedostatečné. Pokud jde o skutkové důvody odkázal na žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, protokol o pohovoru, který byl s ním proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR a má k dispozici žalovaný. Dovozoval, že žalovaný nesprávně vyloučil soukromé osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné újmy podle dikce azylového zákona, třebaže azylový zákon v § 2 odst.8 směrnice Rady 2004/83/ES v článku 6 a konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu stanoví, že soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování, tak nebezpečí vážné újmy ve významu azylového zákona. Odkázal na rozhodnutí NSS č.j. 3 Azs 48/2008-57 ze dne 16.9.2008. Namítal, že žalovaný vůbec nezkoumal schopnost a ochotu mongolských orgánů poskytnout mu ochranu před pronásledováním. Uvedl, že se svými problémy se obracel na státní orgány vlasti, ale ty mu žádnou pomoc neposkytly. Namítal, že žalovaný si neopatřil jedinou zprávu o stavu lidských práv a činnosti bezpečnostních složek v zemi jeho původu či jejich schopnosti zajistit mu spravedlivý proces ve významu Evropské úmluvy o lidských právech. Napadené rozhodnutí považoval za nezákonné. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9.4.2009 uvedl, že při hodnocení podání žalobce vycházel především z vlastních sdělení žalobce, poskytnutých v celém průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že jmenovaný žádá o mezinárodní ochranu kvůli obavám z jednání představeného kláštera, který od něj požadoval náhradu škody a dále by si přál tímto způsobem legalizovat pobyt v ČR. Popřel oprávněnost obecných námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu a uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedl, že ze všech provedených důkazů vyplývá, že závěry, které učinil, jsou správné a v souladu se zákonnými normami a vyplývá z nich rovněž, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.

K námitkám žalobce, pokud vytýkal správnímu orgánu, že porušil kritéria kvalifikační směrnice a ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu a nepodřadil jeho důvody pod tato ustanovení, žalovaný uvedl, že žalobce neuváděl v průběhu správního řízení (a ani v žalobě) žádné konkrétní okolnosti, vztahující se k jeho případu, které by nasvědčovaly pronásledování jeho osoby dle ustanovení § 12 ve spojení s ustanovením § 2 odst.8 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy dle ustanovení § 14a zákona o azylu, a proto byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu ustanovení § 16 odst.1 písm. f) zákona o azylu. Potíže, které měl žalobce v Mongolsku, byly zapříčiněny výhradně jednáním soukromé osoby, protože mu dotyčný nebyl schopen uhradit náhradu způsobené škody. V průběhu vyšetřování byl žalobce soudem zproštěn jakéhokoliv obvinění, ale měl povinnost dále v klášteře pracovat, aby škodu uhradil. Další problémy s tímto člověkem sice řešil oznámením na policii, ovšem, když odpověď nedostal, tak žádným způsobem nepožádal o pomoc kompetentní orgány, čímž nevyužil všech prostředků, které mu pokračování 3 -- 63Az 18/2009

dával právní řád země původu. Z vyjádření žalobce nevyplynulo, že by měl ve vlasti potíže z azylově relevantních důvodů či že by mu státní orgány nebyly schopny či ochotny poskytnout adekvátní pomoc ve věci potíží se soukromou osobou. Ke stejnému závěru dospěl správní orgán při posouzení ustanovení § 14a zákona o azylu.

Co se týče snahy žalobce o legalizaci pobytu v ČR, žalovaný uvedl, že takové pohnutky nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či pro udělení doplňkové ochrany. Právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., jehož institutů měl žalobce možnost efektivněji využít. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 16.3.2009, č. j. OAM-143/VL-18-08-2009, jakož i připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobkyně přitom krajský soud vycházel z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ust. § 75 soudního řádu správního).

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce ve vlastnoručně psané žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 3.3.2009 jako důvod žádosti uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu ČR, protože v Mongolsku z 23.1. na 24.1.2003 měl službu. V ten den vypnul proud a v chrámu M.-D. to způsobilo škody. Obvinili jej, že může za vzniklou škodu. Přišel tak o zaměstnání. Bylo mu vyhrožováno, že mu šamanským způsobem ublíží. Proto odešel z vlasti pracovat a žít. Též mu zemřela sestra a mladší sourozenec. Do ČR přijel 1.9.2005 na cestovní doklad a pracovní vízum na jeden rok. Začal zde pracovat. Vízum pozbylo platnosti 3.8.2006. Poté v ČR pobýval nelegálně. Nadále by chtěl v ČR pracovat a žít. Z pohovoru, který byl se žalobcem proveden téhož dne a dále dne 14.3.2009 pak soud zjistil, že vlast opustil 1.9.2005. Měl dvě zaměstnání. Pracoval jako instalatér a v chrámu. Měl potíže s jedním mnichem v chrámu. Byl obviněn v r. 2003 z toho, že nechal vymrznout celý chrám. V chrámu nešla elektřina. Elektrárna přestala dodávat elektrický proud pro celý okres, popraskalo topení. Byl obviněn z toho, že schválně nevypustil topení a voda v topení pak zamrzla a tak došlo ke škodě. Tuto činnost mu však nikdo nenařídil. Částečně byl odpovědný za chod otopné soustavy, protože trubky, které vedly ze školy do chrámu, spravoval. Přišel o práci. Měl strach z vyhrůžek mnicha, a proto odjel do ČR. Chrám chtěl po něm peníze za vzniklou škodu. Žalobce tvrdil, že ve věci jednal koncem dubna 2004 okresní soud, který jej osvobodil. Ze strany státních orgánů nebyl z ničeho obviněn. Soud nestanovil žádnou náhradu škody, pouze stanovil, aby nadále pracoval a tím nahradil škodu. Zaměstnavatel po něm požadoval plnou náhradu škody najednou. Oznámil to policii, ale nedostal žádnou odpověď. V případě, že by přesídlil z hlavního města, nenašel by zaměstnání. V případě návratu do vlasti se bojí mnicha, který by mu mohl šamanským způsobem ublížit. V Mongolsku nevidí žádnou budoucnost, nenašel by žádné zaměstnání. Ve vlasti ukončil střední školu stavební a poté pracoval jako technik instalatér. Tím se zabýval do roku 2004. Do doby odjezdu ze země byl bez zaměstnání. Situaci špatně psychicky snášel. Manželka od něj odešla, neměl chuť žít v Mongolsku. Bezprostřední příčinou jeho odchodu ze země bylo to, že nechtěl v Mongolsku dále žít a snažil se začít jinde.

pokračování 4 -- 63Az 18/2009

Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ostrava ze dne 9.3.2009 č.j. CPOV-2965-10/ČJ-2009-0764PV-SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku.

V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se jednání představeného kláštera, který po něm požadoval náhradu způsobené škody a snaha o legalizaci pobytu v ČR, aby zde mohl i nadále žít a pracovat. Dle žalovaného nelze problémy žalobce podřadit pod důvody uvedené v § 12 a § 14a zákona o azylu.

V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Bylo prokázáno, a to jak podanou žádostí žalobce o udělení mezinárodní ochrany, tak i obsahem vlastnoručně psané žádosti a obsahem protokolů o pohovoru k této žádosti, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu proto, že neměl chuť žít pokračování 5 -- 63Az 18/2009

dále v Mongolsku. V Mongolsku měl problémy s bývalým zaměstnavatelem, když nebyl schopen uhradit škodu, kterou po něm požadovala soukromá osoba, představený kláštera. V průběhu vyšetřování vzniklé škody byl zproštěn obvinění, měl však nahradit škodu tak, že bude v klášteře pracovat. Pokud měl další problémy s představeným kláštera, tyto problémy neřešil, nepožádal o pomoc kompetentní orgány ve vlasti. Manželka od něj odešla, chtěl začít žít jinde. Touto žádostí si chtěl legalizovat pobyt na území ČR.

Z hlediska takto uplatněných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožňuje s právním názorem a závěrem žalovaného, že tyto důvody nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany v ust. § 12 a § 14a zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení, jak výše uvedeno, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště. Žádný z těchto důvodů však žalobce v průběhu správního řízení netvrdil, ani neprokazoval.

Důvodem k udělení mezinárodní ochrany v České republice podle § 12 písm. b) zákona o azylu není skutečnost, že žalobce měl snahu vyhnout se jednání bývalého zaměstnavatele, který požadoval úhradu škody. Důvodem k udělení mezinárodní ochrany v České republice není ani to, že požádal o udělení mezinárodní ochrany, z důvodu legalizace pobytu. Obtíže žalobce ohledně úhrady náhrady škody, kterou měl způsobit, nelze vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu, nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.

Pokud jde o udělení doplňkové ochrany soud neshledal, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobce jsou splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jeho vrácení do Mongolska byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, pokračování 6 -- 63Az 18/2009

jehož je občanem. Žalobce se státními orgány Mongolska neměl žádné problémy. Skutečnost, že žalobce má v zemi původu obavy před vyhrožováním soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2003, č.j. Azs 23/2003-65. Z tvrzení žalobce nevyplynula hrozba vážné újmy dle § 14a zákona o azylu. Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy musí vykazovat určitou úroveň. Krajský soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2007, č.j. 5Azs 15/2007-79. Ve správním řízení žalobce neunesl břemeno tvrzení, a proto není možno žalovanému vytýkat, že nedostatečně objasnil skutkový stav a neprovedl důkazy, které byly potřebné k objasnění věci.

Pokud jde o snahu žalobce o legalizaci pobytu v ČR, tento problém řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR v platném znění, jehož právní instituty mohl žalobce využít, přičemž tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Pokud jde o námitky žalobce ohledně žalobcem tvrzeného pochybení žalovaného ve správním řízení, soud uvádí, že (jak bylo zjištěno ze správního spisu žalovaného) žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí, příp. navrhnout doplnění. O doplnění nežádal. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka mongolského. Rozhodnutí žalovaného má náležitosti rozhodnutí stanovené § 68 správního řádu a žalovaný se v něm vypořádal se všemi tvrzeními žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Z hlediska výkladu ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) v souvislosti s ustanovením § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným správním orgánem v napadeném rozhodnutí. Správní orgán posuzoval důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany na základě tvrzení žalobce a soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že žalobce neuvedl ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu a žalobce ani netvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů. Správní orgán se také zabýval doplňkovou ochranou a dospěl k závěru, že u žalobce nejsou důvodné obavy, že pokud bude vrácen do Mongolska, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. I v tomto případě se soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným správním orgánem.

Ve správním řízení tedy byly dány důvody k aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. pokračování 7 -- 63Az 18/2009

S ohledem na učiněná zjištění soud dle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) žalobu zamítl jako nedůvodnou. Za souhlasu účastníků řízení rozhodl soud ve smyslu § 51 odst.1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 11. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohuslava Drahošová, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně