61 Az 26/2009 - 22Rozsudek KSOS ze dne 19.05.2011

61Az 26/2009-22

e. č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem

v právní věci žalobkyně: B. T., t.č. bytem PoS Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní

Suchá, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou

3, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.9.2009 , č.j. OAM-534/VL-14-08-

2009, ve věci udělení mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19.9.2009 č.j. OAM-534/VL-14-08-2009 žalované Ministerstvo vnitra ČR zamítlo žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za Pokračování -2- 61Az 26/2009

objasněno, že důvodem podání žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se možnému jednání bývalého zaměstnavatele v Mongolsku, který se jí snažil pomstít za odvysílání televizní reportáže o jejím nezákonném propuštění z práce, a to, že by mohla být křivě obviněna. Dalším důvodem byla snaha žalobkyně legalizovat svůj pobyt v ČR, aby zde mohla nadále žít s manželem, který zde má pracovní povolení a přivést i své děti. Tyto důvody však nelze podřadit pod důvody uvedené v § 12 zákona o azylu, a proto žalovaný zamítl žádost žalobkyně podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) cit. zákona jako zjevně nedůvodnou.

Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasnou žalobu, ve které žalovanému vytýkala porušení zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, a to § 2 odst. 1 a 4 § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3. Zároveň žalovanému vytýkala porušení ust. § 12 písm. b) a § 14a) zákona o azylu, neboť má za to, že v jejím případě nebyly naplněny zákonné důvody pro zamítnuti žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. f). Dle názoru žalobkyně existují v jejím případě okolnosti pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b), resp. minimálně důvody doplňkové ochrany podle ust. § 14a) odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle žalobkyně žalovaný také porušil čl. 8 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES a čl. 6 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES. Tato porušení vyvozovala z toho, že si žalovaný neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, a že nesprávně vyloučil soukromé osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné újmy. Žalobkyně poukázala také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16.9.2008 č.j. 3Azs 48/2008-57, z něhož vyplývá, že soukromé osoby mohou být také původci pronásledování i hrozby vážné újmy. Žalovaný dle jejího názoru vůbec nezkoumal schopnost a ochotu mongolských orgánů poskytnout jí ochranu před pronásledováním ze strany jejího bývalého zaměstnavatele. Také si neopatřil jedinou zprávu o stavu dodržování lidských práv a činnosti bezpečnostních složek v Mongolsku.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 19.10.2009 popíral oprávněnost žaloby, která neprokazuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a její výpověď, jakož i na samotné vydané rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že žalovaný v celém průběhu správního řízení postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem a dbal na ochranu práv žalobkyně garantovaných jí právním řádem České republiky. Odkázal dále na závěry svého rozhodnutí a jeho odůvodnění a dodal, že potíže, které měla žalobkyně se soukromými osobami – výhrůžky ve zprávách SMS a obtěžování jejího manžela, vyplývající z toho, že se jí bývalý zaměstnavatel měl mstít za zveřejnění informace o jejím propuštění v televizní reportáži. Je zřejmé, že šlo o jednání soukromých osob,

které je v rámci právních nástrojů Mongolska řešitelné a trestně postižitelné. Žalobkyně však této pomoci nevyužila, na příslušné státní či nestátní orgány se neobrátila a navíc potvrdila, že potíže s těmito orgány ve vlasti neměla. Žalovaný neměl povinnost obstarávat podklady a hodnotit situaci v zemi původu žalobkyně za situace, kdy žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že ji mongolské státní orgány nejsou schopny pomoci proti jednání soukromých osob, či že ji hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalovaný proto navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Pokračování -3- 61Az 26/2009

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.9.2009 č.j. OAM-534/VL-14-08-2009, jakož i připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího, a poté dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně není důvodná. Při řízení o žalobě žalobkyně přitom krajský soud vycházel z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ust. § 75 soudního řádu správního).

Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobkyně při pohovoru k žádosti dne 10.9.2009 odpověděla na otázku, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany to, že by zde chtěla legálně žít a pracovat. Vlast opustila 28.12.2007. Chtěla na pracovní vízum pracovat v zahraničí, měla neshody se svým zaměstnavatelem, který ji bezdůvodně vyhodil z práce. Žalobkyně si na to stěžovala prostřednictvím televize a od té doby jí zaměstnavatel pořád vyhrožoval. Do vlastnoručně psaného prohlášení žalobkyně rovněž uvedla, že v Mongolsku pracovala ve firmě, která byla investována z Číny. Když v dubnu 2007 bezdůvodně přišla o zaměstnání, stěžovala si u vedení firmy, avšak nespolupracovali s ní. Žalobkyně poté zavolala do televize a nechala o firmě odvysílat pořad o tom, jak to tam fungovalo. Od té doby jí bývalí nadřízení začali vyhrožovat, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Chtěla by zde zůstat se svoji rodinou a dětmi. Tady jí nehrozí žádné nebezpečí. Z obsahu správního spisu žalovaného dále vyplývá, že dne 18.9.2009 byl se žalobkyní proveden pohovor k důvodům její žádosti o udělení mezinárodní

ochrany. Z obsahu protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil stejné důvody jako výše uváděné a dodala, že po odvysílání reportáže o bývalém zaměstnavateli, ji tento začal obtěžovat, posílal jí výhrůžné SMS zprávy a ve dvou případech byl rovněž fyzicky napaden její manžel. Toto napadení manžela bylo sděleno policejním orgánům, které napadení prošetřovaly, avšak pachatel dopaden nebyl. Žalobkyně se obrátila na soud, avšak její stížnost nebyla přijata pro opožděné podání. Žádné kompetentní orgány žalobkyně dále nepožádala o pomoc ani se nepokoušela v Mongolsku získat jiné zaměstnání. Situaci se rozhodla řešit odjezdem ze země. Po uplynutí víza, zde již pobývala neoprávněně a 18.8.2009 byla zadržena policejními orgány a bylo jí uděleno správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Žádostí o udělení mezinárodní ochrany se snaží vyhnout možnému jednání bývalého zaměstnavatele, obává se, že by mohla být křivě obviněna a snaží se takto legalizovat svůj pobyt. Závěrem pohovoru žalobkyně dodala, že v Mongolsku neměla žádné další problémy se soukromými osobami ani státními orgány.

Podle ust. § 12 zák. o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď to pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle ustanovení § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec

Pokračování -4- 61Az 26/2009

vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu v platném znění.

V daném případě žalobkyně v průběhu celého správního řízení i v žalobě samotné uváděla opakovaně stejné a jediné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Těmito důvody byla snaha žalobkyně vyhnout se možnému jednání bývalého zaměstnavatele v Mongolsku, který se jí chtěl pomstít za odvysílání shora uvedené reportáže a obava, že by mohla být křivě obviněna. Dalším důvodem byla její snaha legalizovat tímto způsobem svůj pobyt v ČR, kde si přeje dále žít s manželem a přivést své děti. Co se týče takto uplatněných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany, krajský soud se zcela ztotožňuje se závěrem a právním názorem žalovaného správního orgánu, že tento důvod nelze podřadit pod důvody uváděné v ust. § 12 zákona o azylu. Žádný důvod obsažený ve shora citovaném ustanovení § 12 zákona o azylu žalobkyně v průběhu řízení ani neprokázala ani netvrdila. Jednání soukromých osob, v daném případě bývalého zaměstnavatele, který se žalobkyni snažil pomstít či zastrašit ji za odvysílání televizní reportáže, lze považovat za protiprávní, avšak žalobkyně se proti tomuto jednání účinně nebránila, když o pomoc příslušné státní orgány ve vlasti nepožádala. Nelze přisvědčit žalobní námitce, že žalobkyně přísluší k určité sociální skupině, která je v zemi jejího původu pronásledována. Za azylově relevantní důvody není možno považovat ani řešení legalizace pobytu žalobkyně v České republice. V tomto směru žalovaný zcela správně odkázal na zákon č. 326/1999 Sb., který upravuje problematiku pobytu cizinců na území ČR. Právě institutů tohoto zákona mohla žalobkyně využít, přičemž tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany. Z uvedeného vyplývá, že není důvodná námitka žalobkyně, že žalovaný svým rozhodnutím porušil ust. § 12, resp. ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Soud neshledal také důvodnými žalobní námitky týkající se vytýkaného porušení ust. § 14a zákona o azylu a v této souvislosti čl. 8 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES a čl. 6 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES. Žalobkyně v tomto směru vytýkala žalovanému, že si neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí co se týče poměrů v zemi jejího původu, tedy v Mongolsku. Žalobkyně však, jak vyplynulo ze shora citovaných listinných důkazů obsažených ve správním spise žalovaného, žádnou okolnost či skutečnost v průběhu správního řízení, která by svědčila o hrozbě nebezpečí vážné újmy, tak jak ji uvádí ust. § 14a zákona o azylu, neuvedla ani se o ni nezmínila. Naopak z obsahu protokolu o pohovoru s žalobkyní vyplývá, že žádné problémy se státními orgány Mongolska neměla. Konečně jako nedůvodné žalobní námitky shledal také krajský soud žalobkyní vytýkaná porušení správního řádu žalovaným. Žádná taková porušení jednak ze správního spisu zjištěna nebyla a jednak je žalobkyně uvádí ve zcela nekonkrétní a proto i nepřezkoumatelné podobě. Pokračování -5- 61Az 26/2009

Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl, přičemž rozhodl v této věci bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nepřísluší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím podepsaného soudu, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě, dne 19. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Petr Indráček,v.r. Jana Valošková samosoudce