58 A 13/2010 - 60Rozsudek KSOS ze dne 20.06.2011

58 A 13/2010 – 60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou

v právní věci žalobce: R. T., zastoupený JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se

sídlem v Přerově, nám. T.G. Masaryka 13, proti žalovanému: Krajský úřad

Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1. 2010, č.j. KUOK 5606/2010, ve věci přestupku,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1. 2010, č.j. KUOK 5606/2010, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v části změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále jen „magistrát“) ze dne 13.11.2009, č.j. 2009/3712/743/OP/Chv, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se měl dopustit tím, že měl dne 5.12.2008 kolem 18.00 hodin před domem č. X na ulici M. v D., okres P., po předchozí slovní rozepři strčit do sousedky Ing. M. Ch. tak, že upadla na kamenné schody, následkem čehož utrpěla hematom a otok na hlavě a hematom na pravé hýždi a levém kotníku, kdy v důsledku tohoto poranění byla hospitalizována od 6.12.2008 do 8.12.2008 v nemocnici a dále byla v pracovní neschopnosti pro klidový režim do 11.1.2009, čímž byla na výdělku zkrácena o částku 13.435,- Kč. Uvedeným jednáním měl žalobce úmyslně narušit občanské soužití jiným hrubým jednáním a drobným ublížením na zdraví a za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč, dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1.000,- Kč a rovněž mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Ing. M. Ch. způsobenou škodu ve výši 13.435,- Kč. Žalovaný rozhodnutí magistrátu napadeným rozhodnutím změnil tak, že ve výroku o vině vypustil v popisu skutku text „a levém kotníku“.

Žalobce namítá, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl dotčen na svých právech, protože správní orgány obou stupňů učinily svá rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě neobjektivního posouzení provedených důkazů. Má za to, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním, které je mu kladeno za vinu, naplnil skutkovou podstatu § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, protože nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto přestupku, tj. jeho úmysl způsobit ublížení na zdraví, resp. narušit občanské soužití. Podle konstantní judikatury totiž nestačí k naplnění subjektivní stránky tohoto přestupku to, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co narušilo občanské soužití, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku, tj. k narušení občanského soužití. Poukázal rovněž na to, že ze samotné formulace skutkové podstaty tohoto přestupku plyne, že za hrubé jednání, mající schopnost narušit občanské soužití, se považuje mimo jiné úmyslné drobné ublížení na zdraví, přičemž musí jít o jednání srovnatelná v jejich důsledcích s jednáními, které zákon přímo uvádí. Dále správním orgánům vytkl, že k řádnému objasnění skutku neprovedly jím navrhované důkazy – výslech příslušníků Policie ČR, kteří byli bezprostředně po incidentu v daný den večer přítomni na místě a sepsali úřední záznam ze dne 5.12.2008, přestože z jejich tvrzení lze mít jednoznačně za prokázané, že tvrzení jediné přímé svědkyně H. J., která události sice nebyla přímo přítomna, ale tuto popisuje až po incidentu, který údajně viděla z okna svého domu, nelze brát za důkaz, jež by svědčil v jeho neprospěch. Podle příslušníků Policie ČR totiž v inkriminovaný večer již byla tma a místo, kde mělo dojít k napadení, bylo špatně osvětleno, v blízkosti se nenacházely žádné pouliční lampy a při pohledu od domu svědkyně J. nebylo takřka pro špatné osvětlení ani vidět dění v místě, kde mělo k napadení dojít. V neposlední řadě namítl, že správní orgány se nezabývaly otázkou, že svědkyně Jančíková vypovídala u jednání magistrátu po osmi měsících detailně a zcela odlišně od své výpovědi učiněné na Policii ČR v Přerově dne 20.3.2009, přičemž tato její výpověď se jeví jako účelová stran tvrzení zasahujících příslušníků Policie ČR, kteří provedli šetření na místě samém v předmětném dni a jejichž výslech považoval magistrát za nadbytečný.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že záznamem o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 11.2.2009 byly Policií ČR podle § 158 odst. 3 trestního řádu dne 11.2.2009 zahájeny úkony trestního řízení ve věci fyzického napadení před domem v obci D. na ul. M., neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že dne 5.12.2008 v 18:10 hod. mohl být žalobcem spáchán na ulici M. č. X v obci D. trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona tím, že žalobce jako podezřelý dne 5.12.2008 kolem 18.10 hodin v obci D. na ulici M. před domem čp. X po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou M. Ch. (dále jen „poškozená“) tak, že do ní strčil a v důsledku toho poškozená upadla na kamenné schody a utrpěla zranění - zhmoždění kyčle vpravo s hematomem, zhmoždění kotníku vlevo s hematomem, které si vyžádalo dobu léčení od 6.12.2008 do 11.1.2009 včetně, kdy věc byla původně šetřena jako přestupek a dne 2.1.2009 byla oznámena správnímu orgánu, skutečnost, že došlo ke zranění poškozené, vyšla najevo až dne 19.1.2009 u správního orgánu, kde teprve poškozená poprvé oznámila, že došlo k jejímu zranění a předložila lékařskou zprávu. Dne 7.4.2009 Okresní státní zastupitelství Přerov odevzdalo věc magistrátu s tím, že sice po formální stránce žalobce jako podezřelý svým jednáním naplnil znaky trestných činů výtržnictví a ublížení na zdraví, ale stupeň společenské nebezpečnosti nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost. Skutek by však mohl být posouzen jako přestupek. Oznámením ze dne 4.6.2009, které bylo žalobci doručeno dne 8.6.2009, magistrát žalobci oznámil, že proti jeho osobě bylo zahájeno řízení o přestupku, kterého se měl dopustit popsaným skutkem a současně žalobce předvolal k ústnímu jednání.

Žalobce v rámci přestupkového řízení vypověděl dne 24.6.2009, že dne 5.12.2008 kolem 18:15 hodin nebo později volal jeho otci pan D., aby přeparkoval auto, které stálo na obecní komunikaci za domem na jejich straně před domem Ch.. Pršelo a otec jej poslal, aby auto přeparkoval. Když přijel na kole k domu, tak tam nikdo nebyl a s autem odjel. V tuto dobu tam přijel také jeho otec se svou sestrou, zůstali stát u mostu v autě, tj. cca 50 až 80 m od něj. On popojel s autem, zůstal stát v „téčku“ a zůstal sedět v zaparkovaném autě. V tom zřejmě z obce s Fordem Focus přijela poškozená a v té době k nim přicházel jeho otec. On sám z auta ani nevystoupil. Má za to, že poškozená jeho otci řekla, že budou odjíždět až za půl hodiny, přestože „na obci“ spěchala, aby došlo k přeparkování. Otec mu řekl, aby zajel zpět, kde auto předtím stálo, že „není co řešit“. Zpět jel na kole a jeho otec s jeho tetou odjeli autem. Dříve než odjel, viděl, že poškozená šla k paní J., kde cca 3 minuty stála přede dveřmi, než jí bylo otevřeno. Co spolu řešily, mu není známo. Asi za půl hodiny, když byli u babičky, přijela policie a řekla jim, aby se svým autem popojeli. Sami policisté řekli, že místo na vyjetí sice stačí, ale poškozená chce, aby se s autem odjelo. Žalobce popřel, že by do poškozené strčil tak, že by upadla na schodech a není mu známo, z jakého důvodu byla hospitalizována v nemocnici. Žalobce uvedl, že s rodinou poškozené mají spory již delší dobu. Žalobce popřel, že by do poškozené případně strčil jeho otec, nic takového neviděl, a když mu jeho otec řekl, aby zajel s autem z toho „téčka“ zpět, tak se už s tetou vracel do auta, protože „hrozně lilo“. Poškozená v době, kdy přeparkovával vozidlo zpět, zamkla své auto a podle jeho názoru stála u něj, tj. u zahrady T., což není u kamenných schodů. Chytilovi mají před domem postaveno 4-5 vozidel, se všemi vozidly parkují před domem, přestože k tomu mají prostory i doma. Proto jeho otec jejich auto „na truc“ zaparkoval na dané místo, ale ke „svojí“ straně, aby si Chytilovi uvědomili, že je tím omezují. Dodal, že po daný den i po celý víkend předmětným autem poškozená nevyjížděla. V době, kdy manipuloval s autem nikoho venku neviděl.

Ing. M. Ch. jako svědkyně uvedla, že se odvolává na výpověď, kterou učinila před policií. Dále uvedla, že zhruba od poloviny roku 2007 mají problémy s J. T. a potažmo se žalobcem jako jeho synem, kteří je osočují, nadávají jim a slovně je napadají, a to v souvislosti se stavbou jejich garáže, kdy se k tomuto projektu odvolali, což se jim přirozeně nelíbilo. Vulgárnosti ze strany J. T. slýchává často, a to zejména tehdy, když je v podnapilém stavu. Předmětný den měli své vozidlo zn. Opel zaparkované těsně u plotu J., jde o vozidlo, které používá k soukromým účelům hlavně její syn. Před jejich domem na druhé straně komunikace měli zaparkované svá dvě služební auta a před vůz Opel si postavili své auto T., a to i přesto, že mají v domě garáž a před vchodem stání pro 3 auta. Její syn měl odjet na volejbal, proto chtěla T. požádat, aby s autem odjeli, ale protože u nich nikdo nebyl doma, zašla „na obec“. Zde místostarosta D. zavolal zřejmě žalobci, aby auto odstavili, že nemohou vyjet. Vrátila se z úřadu s tím, že na žalobce počká a dohlédne, aby s autem odjel. Asi za minutu po ní přijel žalobce se svým otcem, jeden z nich přijel na kole. Začali ji osočovat s tím, že si stěžuje, že jí auto odstaví. Šlo o tak silné slovní projevy, že je slyšel i její syn, který byl v domě, nahlédl na balkón a poté za ní utíkal dolů. Žalobce nasedl do jejich auta a poposunul jej zešikma do „téčkové“ křižovatky. Poté se do „ní opět pustili“, otec žalobce měl hlavní slovo, že jí udělali místo, aby odjela. Odpověděla jim, že pojedou až za půl hodiny, kdy jede její syn na volejbal. Nato otec žalobce řekl žalobci, aby s autem zajel zpět, což žalobce učinil. Oba pak stáli u jejich auta, ona stále před svým vchodem a žalobce s jeho otcem jí stále nadávali. Nehodlala se s nimi na ulici hádat, chtěla odejít domů. Otočila se s tím, že bude pokračovat k domu po kamenných schodech, uslyšela žalobcův hlas, který stále něco vykřikoval, jak se k ní blížil. Intuitivně se otočila, to už byl žalobce metr za ní, napřáhl ruce a strčil do ní. To již byla u kamenných schodů, na které proto upadla. Pohmoždila si pravou kyčli, levý kotník z vnitřní strany a udeřila se hlavou o kamennou zídku. V tomto okamžiku na žalobce křikl jeho otec, aby ji nechal být, na

což se žalobce „stáhl“ a vrátil se ke svému otci. Když se „posbírala“, viděla, že obě její děti (J. a V.) stály nahoře na schodech ve vchodu do domu. Ví o tom, že její dcera má k této události nějaké záznamy na fotoaparátu. Sama šla zazvonit na paní J., potřebovala nějakou cizí oporu, a od ní volali paní T., zda by nemohla přijít domů a nějak dát věci do pořádku. Paní T. jí však sdělila, že je v Přerově a od toho je tam otec žalobce. Po návratu domů zavolala policii a vrátila se zpět k paní J., byla otřesena a nechtěla být doma sama. K otázce na rozpor v podání vysvětlení dne 4.3.2009 na policii (tj., že žalobce auto na pokyn svého otce vracel až poté, co po napadení odešla k J.), která byla správním orgánem čtena, svědkyně uvedla, že to bylo tak, jak uvedla na policii, tj. že v době, kdy T. s autem odjeli a ona jim řekla, že budou vyjíždět až za půl hodiny, žalobce se svým otcem stáli v místě, které se uvolnilo, když žalobce se svým otcem stáli v místě, které se uvolnilo, když žalobce předtím s autem odjel, jinak by se tam ani nevešli.

U ústního jednání konaného dne 26.8.2009 otec žalobce J. T. jako svědek jednak odkázal na podání vysvětlení ze dne 20.3.2009, které učinil u policie a dále vypověděl, že přišel na místo, když žalobce zrovna přeparkovával k T.. Poškozená v tu dobu přijela, a když vystoupila z auta, řekl jí, aby si přeparkovala, že zde nebudou v dešti stát, protože si chtěli vrátit auto zpět. Když mu sdělila, že tak učiní až za půl hodiny, odpověděl jí, že nebudou stát v dešti a žalobci řekl, aby auto vrátil. Jeho sestra J. nebyla na místě přítomná, seděla v autě na hlavní cestě „u mostku“, cca 20 metrů od nich. Když odcházel kolem jejich garáže, viděl poškozenou, jak zvoní u J.. Zvonila delší dobu a otevřela jí paní J.. Slyšel, že se bavily o tom, jestli poškozené něco dosvědčí. Přesně to uvést nemůže, „pro něj ten večer skončil“ a s Ch. jsou problémy neustále. V době, kdy poškozenou požádal, aby přeparkovala, seděl žalobce v autě, měl rozsvícená světla a čekal, zda přeparkuje. Žalobce z auta nevystoupil, měl stažené okno a ptal se jej, zda má zacouvat nebo odjet. On žalobci řekl, aby zacouval zpět, protože se pojede až za půl hodiny. Když poškozená sdělila, že odjede za půl hodiny, tak odcházela domů. Pršelo, byla tma, někde „se motala“ u domu. Viděl ji, až když nasedali do auta, jak šla k paní J.. Neslyšel, že by žalobce s poškozenou mluvil, žalobce zamkl auto a šel si pro kolo k jejich domu. Neví, kde byl žalobce v době, kdy poškozená hovořila s paní J., ale musel být už u auta. K úrazu poškozené svědek uvedl, že byla tma, kluzko, pršelo, někde tam sebou „švihla“. Viditelnost byla v dané době nulová, pouliční lampa je na kraji silnice, kde byla auta zaparkovaná, což může být cca 10 metrů. Je to jen taková „bludička“ a hustě pršelo. Podle jeho názoru paní J. nemohla vidět událost popisovanou poškozenou, protože kdyby paní J. viděla, jak přeparkovávají auta, tak už by jí u dveří čekala, ale poškozená se jí nemohla dozvonit. Událost mohl z okna vidět R. T., který sousedí zahradou s domem Ch.. On jej tam neviděl, ale ptal se ho druhý den, zda viděl, jestli tam poškozená „čachrovala“ s auty a on mu řekl, že to viděl z okna dětského pokoje své dcery, která má 17-18 let, protože v tomto pokoji je počítač a on tam sedí pořád a ví všechno, co se venku „šustne“. Dříve tohoto svědka neuvedl, protože pro něj je to banální záležitost, žalobce nic neudělal a řízení je vyvoláno účelově kvůli jejich garáži. Dále k dotazům svědek T. uvedl, že žalobce mohl cca minutu, půl minuty zůstat sám, ale v době, kdy od žalobce odcházel, neslyšel žádné zvuky, hlasy, výkřiky, hustě pršelo a byla tma. Byl kousek za zatáčkou u jejich garáže, když slyšel, že „pleskly“ dveře a žalobce odcházel. Nevšiml si, že poškozená upadla.

Svědkyně Bc. H. J. uvedla, že v předmětný den byla doma v koupelně, měla otevřené větrací okénko a slyšela z ulice hluk, konkrétně slyšela mluvit svědka T., žalobce neslyšela. Bylo to daný týden už potřetí, co se svědek T. venku s poškozenou dohadovali (svědek T. poškozenou slovně napadal). Její manžel byl v to dobu ve sklepě a ona, aniž by si rozsvítila, přešla do kuchyně, kde odsunula záclonu a viděla, že v místech, kde mají T. bazén, stál žalobce se svědkem T. a přes cestu blíž ke svému domu stála poškozená a něco řešili. Slovům však nerozuměla, oba gestikulovali rukama a něco jim odpovídala také poškozená. Chvilku na to se poškozená otočila a šla ke svému domu. Žalobce šel urychleně za ní a opět rozhazoval rukama. Svědek T. zůstal stát na místě. U domu Ch. poté, co poškozená k němu přišla, se žalobce zastavil a pořád máchal rukama. V tu dobu se jí zastřel výhled na poškozenou. Žalobce však viděla dobře, protože měl nějakou světlou bundu a potom, když poodstoupil, viděla, že se poškozená zvedala ze schodů. Neviděla, že by žalobce strčil do poškozené, žalobce poté jakoby odcházel a stále gestikuloval rukama. Pak na něj něco zavolal svědek T. a žalobce šel k němu. Svědkyně pak šla říci do sklepa svému manželovi, co se stalo. Když s ním mluvila, někdo zazvonil a ona vyšla ze sklepa nahoru, kde byla poškozená, která byla velmi rozrušená, říkala, co se jí stalo, měla pošpiněné kalhoty. Pak zavolali paní T., která řekla, že nepřijede, že je v Přerově. Svědkyně neviděla, že by žalobce přeparkovával auto, že by z místa u bazénu vyjížděl a vracel se, nemůže ani uvést, zda v době, kdy oba muži stáli v místě u jejich bazénu, zde bylo zaparkováno jejich auto, neboť se zaměřila na osoby. V době, kdy se dívala z okna, již nepršelo a pro pouliční lampu viděla asi do úrovně prvního auta, které stojí na předložené fotografii na straně u domu Ch.. Žalobce viděla, protože měl světlou bundu. V daném místě v době incidentu nebyla další osoba, incident trval cca 10 minut. J. Ch. z domu vyšel v době, kdy žalobce od poškozené odstoupil a chtěl jakoby odejít. Svědek T. stál stále na stejném místě a odešel společně se žalobcem. V době příchodu k ní do domu měla poškozená špinavé kalhoty, když si je sundala, měla červený flek na noze a červený kotník. K jejímu dotazu, zda ji bolí také něco jiného, poškozená odpověděla, že jen ta noha. V době příjezdu policie policistovi nabízela, aby šel k nim podívat, z kterého místa událost viděla, ale policista to odmítl.

Žalobce se k výpovědi svědkyně J. vyjádřil tak, že je pro něj s podivem, že tvrdí, že v předmětnou dobu nepršelo, protože „lilo“. Navíc byla tma, svítila jen pouliční lampa. Výpověď svědkyně označil za lživou s tím, že rodiny Ch. a J. se blíže stýkají. Dcera svědkyně J. chodí se synem poškozené, tedy se na popisu událostí domluvili. Pokud rozhazoval rukama, bylo to proto, že když auto vrátil, tak poškozené říkal, že na vyjetí auta je tolik místa, že by vyjela i patnáctiletá holka. On poté, co vystoupil z auta, auta obešel, zamkl ho a šel za otcem, který stál u pouliční lampy. Otec šel chvilku za ním. Neví, zda ten den měl oblečenu světlou bundu, ale takovou má.

Svědek J. Ch. se odvolal na podání vysvětlení, které učinil u policie dne 13.3.2009, které bylo k důkazu čteno, a vypověděl, že v moment, kdy poškozená (matka svědka) se zvedla, řekla „On mě napadl“ a doma řekla, že šlo o žalobce. V době, kdy šla poškozená k paní J., stál se svou sestrou u vchodových dveří a když procházela kolem nich, tak jí žalobce přímo řekl „Ty s tím autem neodjedeš“. Svědek T. stál v dané době pod světlem a žalobce stál u otevřených dveří nastartovaného auta, které stálo v křižovatce. Poškozená procházela mezi nimi. V době, kdy se poškozená zvedala ze schodů a žalobce od ní odcházel, byl od ní žalobce cca 2 metry a šel směrem ke svému otci, který stál (dle fotografie) cca 2 metry před samostatně zaparkovaným bílým autem. Světlo u jejich domu bylo zapnuto určitě ve chvíli, kdy on vyšel ven, mají zde fotobuňku. Na poškozené v době, kdy se zvedala ze schodů, neviděl viditelné zranění, ale držela se za bok. Jejich dům je od domu J. vzdálen cca 70 m, ze schodů jejich domu je na kuchyňské okno domu J. vidět. V inkriminované době bylo po dešti, již nepršelo. Jeho matka v době, kdy šla k J., asi neměla problémy s chůzí. Jeho sestra po incidentu natáčela na kameru záznam

Svědkyně V. Ch. (dcera poškozené) uvedla, že ví, že se její matka držela za pravý bok, což policistovi říkala. Co se týče osoby odcházející od vchodu, tak se dívala zejména na svou matku, která přicházela směrem k nim. Když viděla, že je v pořádku a normálně se pohybuje, tak se teprve podívala ke schodům, kde byly další dvě osoby. Od schodů odcházela jedna osoba a šla směrem k bazénu T., kde čekala osoba druhá. Odcházející od schodů byl žalobce a u bazénu byl jeho otec. Poškozená při vchodu do domu minula ji i bratra, byla vystrašená. Svědkyni napadlo vzít fotoaparát a udělala fotky i video. Po incidentu se její matka držela za bok a trochu pokulhávala. V danou dobu nepršelo, neví přesně, co měl žalobce oblečeno, měl však bundu nebo mikinu světlé barvy. Když T. odjeli, šla její matka k J..

Svědek R. T. u ústního jednání dne 30.9.2009 vypověděl, že s ohledem na odstup času může pouze uvést, že vyšel na balkón bez nějakého předchozího podnětu, neslyšel žádné hlasy, ježdění aut apod. Z tohoto balkónu vidí jen k T., pro vzrostlé stromy vůbec nevidí k domu Ch., navíc byla tma a na balkóně byl cca 30 sekund. Zahlédl jen žalobce, který si bral jízdní kolo, které bylo opřené o sloup, a odjel. Nepamatuje si s ohledem na odstup času ani na to, zda v inkriminovanou dobu pršelo. V noci je u domu Ch. podle jeho názoru tma, svítí jen pouliční lampa a dům Ch. je „zastrčený“, mají světlo na fotobuňku. V době, kdy viděl žalobce odjíždět, si myslí, že poškozenou nezahlédl. Na ulici neviděl ani otce žalobce J. T..

Svědkyně T. J. u ústního jednání dne 30.9.2009 vypověděla, že si vzpomíná, že dne 5.12.2008 žalobce slavil narozeniny, byli u jejích rodičů (T.) v kuchyni, když volal jejímu bratrovi, otci žalobce J. T., starosta, aby přeparkoval auto. Dovtípila se, neslyšela to, že půjde asi o Ch., s nimiž má rodina žalobce přibližně dva roky spor o rozměry chodníku, resp. spor ohledně garáže. Otec žalobce řekl žalobci, aby tam jel auto přeparkovat, aby byl klid, a aby po odjezdu poškozené zajel zpět. Žalobce odjel na kole, a protože byl po nemoci a bylo škaredě a pršelo, nabídla mu, že ho tam zaveze autem. Žalobce však odjel a poté na přímluvu babičky žalobce jela s otcem žalobce autem na místo, kde zaparkovala za mostem, otec žalobce vystoupil a ona se otáčela. Viděla, že tam stála auta Ch., která byla od ní vzdálena cca 50 m (poslední tmavé zaparkované auto) a žalobce vyjížděl s autem. Co se dělo dále, neví, protože po vystoupení otce žalobce měla zavřená okna, neboť pršelo. Okna vozu otevřela teprve tehdy, když otec žalobce přicházel k jejímu autu, viděla, že žalobce zajel zpět a k jejímu dotazu jí otec žalobce sdělil, že poškozená pojede až za půl hodiny, že na dešti stát nebudou. Poté otec žalobce nasedl do auta a odjeli. V době, kdy si otec žalobce k ní sedal, viděla poškozenou, jak jde k sousedce. V autě seděli cca 4 sekundy a mezitím z boku viděla přeběhnout člověka k J., někdo poškozené otevřel, neví kdo, slyšela něco o dosvědčení. Ze své pozice vůbec neviděla k domu Ch., neslyšela žádný rozhovor, pršelo a v autě měla puštěné rádio. V době jejich příjezdu na místo poškozená nepřijela a je si jistá, že pršelo, neboť zapínala stěrače. Krátce po příjezdu k jejím rodičům přijela policie s tím, že jim volala poškozená, že jí bylo ublíženo na zdraví, ale u toho již nebyla. Neviděla, co dělal žalobce poté, co zaparkoval auto, slyšela jen cvaknout dveře a viděla, že cca za 15 sekund šel ke kolu. Bylo to v době, kdy k ní přisedl otec žalobce, kdy vzápětí slyšela bouchnutí dveří, když žalobce přeparkoval.

Podle lékařské zprávy MUDr. J. S. ze dne 5.6.2009 měla poškozená utrpět v prosinci 2008 zranění, podle zprávy z chirurgického oddělení Nemocnice Hranice na Moravě byla hospitalizována od 6.12.2008 do 8.12.2008 – otřes mozku, contusio capitis, zhmoždění kyčle a zhmoždění kotníku.

Podle znaleckého posudku Doc.MUDr. S. L., CSc. Ze dne 13.2.2009, byla poškozená dne 6.12.2008 v 10:16 hodin přijata na chirurgické oddělení nemocnice Hranice a.s. poté, co byla napadena a shozena ze schodů. Utrpěla úraz hlavy se zhmožděním, podkožním krvácením a otokem v krajině temenní a týlní vlevo, zhmoždění kyčle vpravo se zhmožděním kůže, podkoží a podkožním krvácením a kotníku vlevo rovněž se zhmožděním kůže, podkoží a podkožním krvácením. V bezvědomí nebyla, na úraz si pamatuje, avšak vzhledem k tomu, že další komoční anamnéza byla pozitivní, tj. zvracela a trpěla točením hlavy, byla přijata do nemocnice. Dalším důvodem byla popsaná zranění. V průběhu krátkodobé hospitalizace byla provedena řada diagnostických a léčebných úkonů. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno žádné nitrolební poranění a byl diagnostikován jen lehký otřes mozku při zhmoždění měkkých tkání lbi, byla poškozená poučena a propuštěna do domácího léčení. Zranění poškozené odpovídají pádovému mechanismu, nejpravděpodobnější je pád z jedné roviny na druhou, tedy ze schodů. Charakter, rozsah a lokalizace zranění odpovídá mechanismu úrazového děje uvedeného v chorobopise a v propouštěcí zprávě jmenované (tj. konflikt se sousedem, který ji shodil na kamenné schodiště, narazila se do hlavy, v bezvědomí nebyla). Šlo o pád ze schodů, přičemž všechna zjištěná poranění zcela odpovídají pádovému mechanismu. Zranění hlavy je v tomto konkrétním případě zraněním nejzávažnějším a ze soudně-lékařského hlediska je lze kvalifikovat jako středně těžké s dobou léčení delší sedmi dnů a kratší šesti týdnů. Průměrná doba léčení lehkého otřesu mozku (resp. postkontuzního syndromu) je 3 – 4 týdny. Po tuto dobu by pacient měl mít klidový režim. Zcela ojediněle může být i delší, spíše však bývá kratší, tj. kolem 3 týdnů.

Podle lékařské zprávy poškozené ze dne 13.3.2009 byla poškozená při přijetí do nemocnice lucidní, správně orientovaná, na hlavě měla hematom a otok perietooccipitálně vlevo, na pravé hýždi hematom 5 cm v průměru. V pracovní neschopnosti byla v době od 6.12.2008 do 11.1.2009, hospitalizována byla v době od 6.12. do 8.12.2008. Uvedené bylo potvrzeno i propouštěcí zprávou poškozené ze dne 13.3.2009.

Součástí správního spisu jsou i fotografie, záznam na CD a nákres plánku místa incidentu vyhotovený J. T..

Po provedeném dokazování vydal magistrát rozhodnutí ze dne 9.11.2009, v němž dospěl k závěru o vině žalobce z předmětného přestupku s tím, že žalobce sám popřel, že by předmětného dne během doby, co s autem z místa vyjel do křižovatky do doby, než mu jeho otec řekl, aby s ním zajel zpět, z auta vystoupil, neboť dle něj hustě pršelo. Popřel tedy, že by byl v kontaktní vzdálenosti s poškozenou, že by do ní strčil a ona upadla na schody před svým domem. Shodně popisuje událost otec žalobce. Proti jejích výpovědím však stojí výpověď svědkyně J., která konflikt sledovala z okna svého domu. Na danou vzdálenost sice nemohla s určitostí říci, zda žalobce do poškozené strčil, ale viděla, že zrychleně vyšel za ní, když odcházela ke svém,u domu, neustále přitom máchal rukama a když podstoupil, viděla, že se poškozená po pádu zvedla. Stejně tak svědek J. Ch., syn poškozené, který vyšel před dům, když slyšel matčin výkřik, viděl, že se jeho matka zvedla ze schodů, žalobce odcházel od ní a poškozená mu řekla, že byla žalobcem shozena na zem. Svědkyně J. a děti poškozené tedy potvrdili, že žalobce v blízkosti poškozené v době jejího pádu byl. Také z lékařských zpráv plyne, že poškozená byla následující den ošetřena a po skončení hospitalizace byla dále v pracovní neschopnosti pro zranění, která odpovídala popisovanému napadení. Magistrát uzavřel, že v části narušení občanského soužití jiným hrubým jednáním žalobce jednal s úmyslem přímým dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích, když chtěl do poškozené strčit a ve věci drobného ublížení na zdraví pak s úmyslem nepřímým dle § 4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, kdy věděl, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (tj. věděl, že pokud do poškozené, která byla v těsné blízkosti u kamenných schodů strčí, byť se nejednalo o strčení velké intenzity, si tato může případným pádem na ně způsobit zranění), přičemž výpověď otce žalobce vzhledem k rozporům magistrát vyhodnotil jako účelovou.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání s obdobnou argumentací jako v nyní podané žalobě, v němž také namítl, že magistrát ve svém prvoinstančním rozhodnutí vychází zejména z výpovědi svědkyně J. a nebere v úvahu výsledky šetření policistů, kteří v daný den na místě samém zasahovali, z jejichž šetření plyne, že v době napadení byla již tma a místo, kde mělo k napadení dojít, je špatně osvětleno, v blízkosti se nenacházejí žádné pouliční lampy. Při pohledu od domu svědkyně J. není takřka, pro špatné osvětlení, vidět dění v místě, kde mělo k napadení dojít. Zdůraznil, že svědkyně J. opakovaně uvedla, že neviděla, že by žalobce do poškozené strčil.

O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, s jehož závěry se krajský soud pro jejich přesvědčivost a logičnost zcela ztotožňuje. Se žalovaným lze souhlasit v tom, že přestože žalobce, poškozená a svědkové popsali danou událost téměř totožně, v některých pro zjištění viny žalobce podstatných okolnostech se zásadně lišily. Některé rozdíly byly dány časovým odstupem, pozicí jednotlivých osob na místě skutku a v jeho bezprostředním okolí, dobou, po kterou byli události přítomni, resp. mírou pozornosti, kterou jí věnovali. Pro posouzení viny žalobce však je podstatné posouzení otázky, zda se žalobce nacházel na místě skutku, tj. u kamenných schodů před domem poškozené, a zda do ní strčil tak, že

v důsledku toho na kamenné schody upadla a vznikla jí tím předmětná zranění. Žalovaný správně poukázal na to, že tvrzení žalobce, že na místě skutku vůbec nebyl, neboť v době, kdy mělo dojít ke strčení do poškozené a jejímu pádu na schody, seděl v autě, které přijel přeparkovat, dosvědčil v plné míře jeho otec J. T.. Proti tomuto tvrzení žalobce pak stály tvrzení poškozené a výpovědi svědků J. Ch., V. Ch. a Bc. H. J.. Poškozená tvrdila, že po jejím výroku, že vozem, kterému žalobce v daný okamžik umožnil vyjetí z ulice, pojede její syn až za půl hodiny, ji začal žalobce slovně napadat, přišel k ní ke kamenných schodům a když se otočila, strčil do ní tak, že na schody upadla. Přítomnost žalobce v prostoru před domem poškozené u kamenných schodů potvrdila svědkyně J., která sledovala danou událost z okna. Tato svědkyně rovněž vypověděla, že žalobce při komunikaci s poškozenou rozhazoval rukama, že jejímu stálému sledování žalobce bránil svou přítomností na místě J. T. a v okamžiku, kdy žalobce z místa odcházel, se poškozená zvedala ze země. Svědek J. Ch. pak vypověděl, že ze svého pokoje slyšel, že na ulici někdo křičí a nadává, proto vyšel na balkón, z něhož viděl poškozenou, jak jde ke vchodu do jejich domu a 3 až 4 metry od ní viděl žalobce a J. T.. Komunikaci mezi těmito třemi osobami popsal shodně jako poškozená, protože však vzhledem k pohybu těchto osob na ně z balkónu dále již neviděl, sešel dolů, ale než stihl otevřít dveře, uslyšel poškozenou vykřiknout a poté, co vyšel před dům, viděl žalobce odcházet. Poškozená mu ihned řekla, že „On mě napadl“. Svědkyně V. Ch. přišla na místo skutku později než její bratr a sice vnímala, že někdo odcházel od schodiště, ale vzhledem k tomu, že se věnovala své matce, nevěnovala pozornost tomu, o koho šlo. Teprve později si na ulici všimla žalobce a jeho otce. Situaci po napadení poškozené pak zachytila na videozáznam mobilním telefonem, z něhož je zřejmé, že zachycuje odchod poškozené od jejího domu směrem k domu J., svědka J. T., který se nachází v prostoru křižovatky, svědka J. Ch., který je před domem poškozené, a opakovaný slovní projev žalobce „Tak ty s ním neodjedeš?“ zjevně směřující vůči poškozené. Žalovaný dospěl k závěru, že přes skutečnost, že žádný ze svědků, kteří vypovídali v neprospěch žalobce, přímo neviděl, že by žalobce do poškozené strčil a došlo tak k fyzickému napadení způsobem popsaným poškozenou, bylo toto fyzické napadení prokázáno. Žalovaný přitom vycházel také z znaleckého posudku Doc. MUDr. S. L., CSc. ze dne 13.2.2009, dle kterého zranění, která byla u poškozené objektivně zjištěna, jejich charakter, rozsah a lokalizace odpovídají mechanismu úrazového děje popsanému poškozenou, kdy se jednalo o pád z jedné roviny na druhou, tedy ze schodů. Žalovaný dospěl k závěru o přesvědčivosti tvrzení poškozené, že do ní žalobce poté, co se před kamennými schody otočila, neboť slyšela, že se k ní někdo přibližuje, strčil tak, že na schody upadla, neboť zjevně musela padat na schody z větší části zády. Žalovaný poukázal na fotografii předmětného schodiště, které je asi metr široké, celé kamenné a z obou stran obezděné kamennými zídkami. Jestliže tedy poškozená stála v okamžiku strčení žalobce do ní ke schodišti zády, pak obecně předpokládaný průběh pádu na tak úzké schodiště odpovídá průběhu popsanému poškozenou, tj., že upadla hýžděmi a kotníkem na schody a hlavou na zídku. Žalovaný tak vyloučil variantu, že by poškozená na schody upadla sama. Jak již výše uvedeno, krajský soud se s těmito závěry žalovaného ztotožňuje, žalovaný vychází z důkazů, které byly ve správním řízení provedeny, hodnotí je jednotlivě i v jejich souhrnu a vyvozuje z nich zcela logické závěry. Ani krajský soud za tohoto stavu shodně se žalovaným neuvěřil obhajobě žalobce, který tvrdil, že na místě skutku vůbec nebyl, neboť jeho přítomnost potvrdili svědkové J., J. Ch. a V. Ch..

V této souvislosti je také nedůvodná námitka žalobce poukazující na neprovedení výslechů příslušníků policie, kteří se dne 5.12.2008 na místo události dostavili, a na to, že byla tma, místo, kde mělo dojít k napadení poškozené žalobcem, bylo špatně osvětlené, v blízkosti se nenacházely žádné pouliční lampy a při pohledu od domu svědkyně J. nebylo na předmětné místo takřka vidět. V prvé

řadě žalobce v podaném odvolání nenavrhuje provedení výslechu těchto policistů, ale s poukazem na jejich šetření namítá nedostatečnost rozhledových poměrů v inkriminované době, s čímž se však žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal a s jehož závěry i krajský soud souhlasí, neboť mají oporu v provedeném, podrobném dokazování.

Žalovaný výslovně konstatoval, že není důvodná námitka žalobce, že svědkyně J. nemohla inkriminovanou událost vidět, protože vzdálenost mezi domy Ch. a svědkyně J. je cca 30 metrů, jde tedy o vzdálenost, na níž lze jednotlivé osoby spolehlivě rozeznat, a to zejména v případě, pokud jsou tyto osoby pozorovateli osobně známy. Žalovaný souhlasil s tím, že v předmětnou dobu byla tma, ale nelze na základě provedených důkazů posoudit, zda také pršelo, což podrobně rozebral s tím, že vše nasvědčuje tomu, že nepršelo. Otázku, zda pršelo či nikoliv, však krajský soud samu o sobě nepovažuje za rozhodující pro posouzení toho, zda mohla svědkyně J. danou událost vidět či nikoliv, neboť její rozhledové poměry a viditelnost je třeba hodnotit i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, proto ji krajský soud blíže nehodnotí. Ve vztahu k viditelnosti pak žalovaný uvěřil výpovědi svědkyně J., že průběh události viděla, neboť došlo k sepnutí osvětlení u vchodu do domu Ch. prostřednictvím fotobuňky reagující na pohyb před domem. Krajský soud k tomu dodává, že není rozhodné, zda světlo vycházelo z pouliční lampy nebo světla z domu Ch., rozhodující je, že svědkyně J., alespoň v hrubých obrysech, průběh události sledovala. O tom, že tomu tak bylo svědčí i to, že poukázala na to, že žalobce měl na sobě světlou horní část oblečení, což potvrdila i dcera poškozené a sám žalobce připustil, že takový typ oblečení vlastní. Je logické, že pokud byl takto, alespoň částečně světle oblečen, mohl být svědkyní i za nepříznivé viditelnosti lépe pozorován a mohly být vidět i pohyby jeho paží. Nelze souhlasit se žalobcem ani v tom, že by se správní orgány nezabývaly tím, že svědkyně J. měla při podání vysvětlení u policie vypovídat odchylně od své svědecké výpovědi (ostatně sám žalobce tyto rozpory ani nijak nekonkretizuje), neboť, jak plyne z výše uvedeného, u svědeckého výslechu tato svou výpověď upřesnila a doplnila, přičemž je třeba zdůraznit, že záznam o podání vysvětlení nemůže být sám o sobě důkazem, ale slouží ke zvážení správních orgánů (popř. soudu), zda určitá osoba má být jako svědek vyslechnuta či nikoliv. Z obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného, ale i prvoinstančního rozhodnutí magistrátu, je přitom zřejmé, že zejména žalovaný se velmi podrobně zabýval právě viditelností místa skutku v předmětné době, jeho závěry jsou v tomto směru zcela přesvědčivé a logické a krajský soud se s nimi ztotožňuje. Je třeba rovněž zdůraznit, že ani správní orgány (ani soud) nezpochybňují, že v inkriminované době byla tma, nevylučují ani možnost deště a je nesporné, že na místě je špatné osvětlení, ale žalovaný vycházeje z výpovědi svědků správně poukazuje na to, že místo skutku mělo být osvíceno světlem od domu Ch., které se zapíná na fotobuňku při pohybu. Za situace, kdy se skutek odehrál právě před vchodem do domu Ch. jsou věrohodné výpovědi o tom, že na toto místo bylo vidět (světlo od domu Ch. bylo zapnuto) a je logické, že za tohoto stavu mohla i svědkyně J. z okna svého domu předmětný děj pozorovat. Také z těchto důvodů ani v řízení před soudem neshledal krajský soud důvod pro provedení svědeckých výslechů policistů zasahujících dne 5.12.2008, neboť veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení věcí bylo možné zjistit již z důkazů provedených před správními orgány.

Žalovaný se rovněž správně vypořádal s námitkou žalobce, že poškozená bezprostředně přivolané hlídce policie sdělila, že jí žádné závažnější zranění nevzniklo, nežádá lékařské ošetření. Žalovaný správně a zcela logicky konstatoval, že v posuzovaném případě, kdy nedošlo u poškozené k žádnému zjevnému zranění (odřenině, tržné ráně nebo zlomenině), ale ke zhmoždění, je běžné, že se tato zranění projeví s určitým časovým odstupem. V daném případě přitom poškozená pociťovala zhmoždění boku, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně V. Ch., který vypověděla, že se její matka v těchto místech držela. Svědkyně J. pak přímo vypověděla, že poškozená měla špinavé kalhoty a na noze a kotníku červený flek a stěžovala si na bolest nohy. Zejména posledně uvedenou výpovědí bylo prokázáno, že ke zranění poškozené při pádu došlo, když tato navíc byla hned následující den zjištěna i při jejím vyšetření ve zdravotnickém zařízení a tato odpovídají mechanismu úrazového děje, fyzickému napadení žalobcem a následnému pádu poškozené, jak výše uvedeno.

Krajský soud se ztotožňuje rovněž s hodnocením věrohodnosti svědkyně J. žalovaným, když tato svědkyně vypovídala po řádném poučení, její výpověď je zcela logická, nevykazuje závažné rozpory, nevyšel ani najevo žádný objektivní důvod, pro který by při podání svědecké výpovědi neměla být nestranná (tímto důvodem rozhodně není bez dalšího údajná známost její dcery se synem poškozené, jak namítal žalobce), resp. by měla vypovídat nepravdivě. Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že z osob, které byly přítomny danému konfliktu a mohou k němu přímo něco uvést (vyjímaje svědka T., z jehož výpovědi nelze k věci zjistit prakticky nic), jde v zásadě o jedinou osobu, která nemá objektivní či subjektivní zájem na věci, neboť svědkové J. a V. Ch. jsou dětmi poškozené, svědek J. T. je otcem žalobce a svědkyně J. tetou žalobce.

S ohledem na výše uvedené blízké příbuzenské vztahy a po delší dobu trvající konfliktní vztahy mezi rodinami Ch. a T. je třeba také hodnotit svědecké výpovědi dotčených svědků, jak ostatně také správní orgány učinily, přičemž výpověď svědkyně Jančíkové potvrzuje věrohodnost výpovědí dětí poškozené i výpověď samotné Ing. Ch.. Tyto výpovědi jsou ve vzájemném souladu, vzájemně se upřesňují a doplňují a není proto na základě těchto důkazů ve spojení s důkazy listinnými (zejména zdravotnickou dokumentací poškozené včetně výše citovaného znaleckého posudku ze dne 13.2.2009) žádný rozumný důvod pro pochyby, že se skutek stal tak, jak jej popisovala poškozená. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani svědecká výpověď J. T., která je zjevně účelová, což je zcela pochopitelné s ohledem na to, že žalobce je jeho synem a je třeba přihlédnout také ke zjevně značně konfliktním vztahům mezi oběma rodinami, kdy i dle výpovědi samotného žalobce předmětné auto bylo před dům Ch. postaveno nikoliv z reálné potřeby, ale slovy žalobce „na truc“. Svědkyně J. pak k průběhu skutku samotného neuvedla žádné podstatné okolnosti, z nichž by při posouzení viny žalobce bylo možné vycházet.

V neposlední řadě se žalovaný zabýval subjektivní stránkou daného přestupku, kdy odvolací námitku žalobce v tomto směru vznesenou posoudil jako nedůvodnou. K tomu je možné dodat, že k objektivním předpokladům správně právní odpovědnosti za přestupek je třeba řadit protiprávnost jednání, škodlivé následky tohoto jednání a příčinný vztah mezi tímto jednáním a následkem. Subjektivním předpokladem správně právní odpovědnosti je pak zpravidla zavinění. Všechny tyto znaky byly v projednávané věci splněny, neboť, jak žalovaný správně uvedl, pokud žalobce úmyslně strčil do poškozené v prostoru před kamennými schody, lze vzhledem k věku žalobce a tomuto věku přiměřeným zkušenostem učinit spolehlivý závěr, že ve vztahu k následku takto žalobce jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, protože musel vědět, že takovým jednáním může dojít minimálně k drobnému ublížení na zdraví poškozené (ne-li k horšímu následku), a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn. Bylo tedy také prokázáno, že úmysl žalobce směřoval je způsobení následku – drobného ublížení na zdraví jako jedné z forem narušení občanského soužití. Krajský soud se shoduje se žalovaným i v odmítnutí možnosti, že by v daném případě žalobce mohl bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že se tak nestane, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, který by mohla následku vyvolanému jednáním žalobce zabránit. Skutečnost, že jednání žalobce, které vedlo k výše popsaným zraněním poškozené, je zcela srovnatelné i v jeho důsledcích s jednáním, které zákon o přestupcích uvádí v § 49 odst. 1 písm. c), tj. se způsobením drobného ublížení na zdraví nemá soud s ohledem na shora citované lékařské zprávy a znalecký posudek pochyb. Pokud jde o jiné hrubé jednání spočívající ve strčení do

žalobkyně, jde nepochybně také o jednání, které je srovnatelné s jednáními, jež jsou obsažena v citovaném zákonném ustanovení (např. vyhrožování újmou na zdraví, schválnosti), jde o jednání zasahující do tělesné integrity poškozené a s přihlédnutím k okolnostem daného incidentu je lze považovat za jiné hrubé jednání.

Z výše uvedeného je zřejmá nedůvodnost námitky žalobce, že správními orgány nebyla dodržena zásada „in dubio pro reo“, protože žádné rozumné pochybnosti o průběhu událostí a samotného posuzovaného skutku v projednávané věci nevznikly.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodoval bez nařízení jednání.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., protože podle obsahu spisu procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly a rovněž tak Ing. Ch. jako zúčastněné osobě nevznikly žádné náklady ve smyslu § 60 odst. 5 s.ř.s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 20. června 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Ondřej Mrákota, v. r. Marcela Jánová samosoudce