22 A 42/2010 - 92Rozsudek KSOS ze dne 16.02.2011

22 A 42/2010 – 92

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: R. S., proti žalovanému: rektor Univerzity Palackého, se

sídlem Olomouc, Křížkovského 8, ve věci ukončení studia,

takto:

I. Žaloba, aby krajský soud uložil rektoru Univerzity Palackého povinnost

rozhodnout o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o splnění

podmínek pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, se

odmítá.

II. Žaloba, aby krajský soud uložil rektoru Univerzity Palackého povinnost

rozhodnout o žádostech žalobce o možnost opakovat kolokvium před

zkušební komisí a o možnost zapsat si tento předmět znovu na základě

udělení výjimky ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého, se

odmítá.

III. Žaloba proti nečinnosti rektora Univerzity Palackého ve věci návrhů

žalobce ze dne 25.1.2010 a 26.2.2010 na prohlášení nicotnosti rozhodnutí

rektora Univerzity Palackého ze dne 2.10. č.j. 1608/2009-R, se zamítá.

IV. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí

rektora Univerzity Palackého ze dne 2.10.2009 č.j. 1608/2009-R, odmítá.

V. Rozhodnutí rektora Univerzity Palackého ze dne 26.4.2010 č.j. 844/2010-R

se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, č.j. 844/2010-R, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žádost o přezkoumání rozhodnutí děkanky Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „děkanka“ a „PF UP“) ze dne 4. 2. 2010, č.j. Stu/G/319/10, kterým rozhodla o ukončení jeho studia pro nesplnění požadavků

vyplývajících ze studijního programu Právo a právní věda podle článku 20 odst. 1 písm. a) Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „SZŘ“), oboru Právo na PF UP. Současně pak žalovaný toto rozhodnutí děkanky potvrdil.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 žalobce vytýká zejména následující:

a) Univerzitní správní orgány jsou povinny v případech řízení o ukončení studia postupovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přesto však děkanka i žalovaný tento postup odmítají. Žalobce poukázal zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 5.11.1996, sp. zn. Pl. ÚS 14/96, ze dne 26.4.2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, přičemž především z posledně uvedeného nálezu je zřejmé, že také řízení a postupy univerzitních správních orgánů podléhají správnímu řádu, neboť „vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných zakládá současně…i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, které upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv.“

b) Rozhodnutím ze dne 14.10.2009, č.j. Stu/G/6254/09, děkanka rozhodla o ukončení studia žalobce na PF UP s tím, že žalobce nesplnil své studijní povinnosti ze studijního předmětu Úvod do studia práva. Rozhodnutí děkanky ze dne 14.10.2009 však nebylo poté vydaným rozhodnutím žalovaného ze dne 11.1.2010 zrušeno a vráceno děkance, ale pouze zrušeno, přičemž rozhodnutí žalovaného ze dne 14.10.2009 nabylo právní moci 22.1.2010 a přípisem ze dne 18.1.2010, který mu byl doručen již 20.1.2010, s ním

zahájila PF UP řízení o ukončení studia v oboru Právo a právní věda pro nesplnění studijní povinnosti ze studijního předmětu Úvod do studia práva. Toto řízení tedy bylo zahájeno dnem 20.1.2010. Přípis PF UP ze dne 18.1. 2010, jímž mělo být zahájeno řízení o ukončení studia, nesplňuje po obsahové stránce podmínky kladené § 46 správního řádu, protože uvědomění o zahájení řízení a rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno pod rozdílnou

spisovou značkou („kmen“ čísla jednacího je vždy tvořen spisovou značkou), což je v rozporu s § 17 odst. 1 správního řádu a § 69 odst. 1 správního řádu a v neposlední řadě prvostupňové rozhodnutí děkanky neobsahuje označení

účastníka řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 37 odst. 2 správního řádu. Dále řízení ve věci ukončení studia, které bylo zahájeno přípisem ze dne 18.1.2010, nemělo být vůbec zahajováno, a to z důvodu existence překážek litispendence a rei iudicata. Proto jediným přípustným rozhodnutím v této věci bylo vydání usnesení o zastavení řízení, neboť ve vztahu k překážce litispendence se 20.1.2010 vzájemně střetla dvě zcela identická správní řízení, a to řízení o ukončení studia z důvodu nesplnění studijní povinnosti ze studijního předmětu Úvod do studia práva vedeného pod číslem jednacím Stu/G/6254/09 (toto řízení však bylo pravomocně skončeno až dnem 22.1.2010) a řízení o ukončení studia z důvodu nesplnění studijní povinnosti ze studijního předmětu Úvod do studia práva vedeného pod číslem jednacím Stu/P07463/10/Bře (toto řízení bylo zahájeno dne 20.1.2010). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2006,

č.j. 6 Afs 3/2004-85, poukázal žalobce na to, že dojde-li v řízení o řádném

opravném prostředku ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to aniž by odvolací správní orgán současně vyslovil, že věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu, který napadený správní akt vydal, má se ex lege za to, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci současně zastavuje, přičemž toto pravomocné rozhodnutí vytváří překážku rei iudicata ve vztahu k v řízení vymezenému meritu věci, tedy důvodu, pro který bylo řízení zahájeno. Žalobce k výše uvedeným námitkám litispendence a věci rozhodnuté žalobce rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které také v případech, v nichž správní soud správní žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zruší a současně podle ust. § 78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) nevysloví, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, platí pravidlo, že správní řízení je tímto současně také ex lege zastaveno.

c) Ve věci vedené pod č.j. Stu/P07463/10/Bře, nyní pod č.j. Stu/G/319/10, nezahájil řízení věcně příslušný správní orgán a forma zahájení řízení neodpovídá požadavkům kladeným na tento úkon správního orgánu § 46 správního řádu, protože podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vysokoškolský zákon“), jde o řízení, které je z hlediska kompetence (věcné příslušnosti) oprávněn zahájit výlučně děkan příslušné fakulty. Článek 20 odst. 1 písm. b) SZŘ zapovídá, aby v tomto řízení za „univerzitní správní orgán“ vystupovaly jakékoliv jiné subjekty, a to i jako oprávněné osoby. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci vedené pod č.j. Stu/P07463/10/Bře zahájil přípisem ze dne 18.12.2010 proděkan pro studijní záležitosti PF UP, nebyly podmínky věcné příslušnosti splněny.

d) Rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 má charakter osobního dopisu, v němž ta část, která avizuje výrok, je nepřezkoumatelná, proto je třeba na ni pohlížet tak, jako kdyby v rozhodnutí vůbec uvedena nebyla, neboť ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu zapovídá, aby výroková část rozhodnutí obsahovala jakoukoliv argumentaci, přičemž v té části rozhodnutí, která je označena jako odůvodnění tato argumentace uvedena není. Odůvodnění rozhodnutí z 4.2.2010 je zcela identické s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí děkanky

ze dne 14.10.2009, přitom děkanka v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu ignoruje jeho obsáhlou právní a skutkovou argumentaci obsaženou v přípise ze dne 25.1.2010 a s touto se nevypořádal ani žalovaný v napadeném rozhodnutí.

e) Žalobce splnil podmínky pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva dvakrát, a to jak v akademickém roce 2007/2008 formou vyučujícím uznané seminární práce a o uznání řádně a včas na studijním oddělení děkanátu PF UP požádal, tak v akademickém roce 2008/2009, kdy získal z kolokviálního testu psaného dne 1.9.2010 prokazatelně hodnocení nejméně ve výši 11 bodů, přičemž vyučující zveřejnil pravidlo, podle něhož se při celkovém hodnocení získané „půlbody“ zaokrouhlí směrem nahoru a limit pro získání tohoto kolokvia v tomto akademickém roce byl právě 11 bodů. Dále žalobce velmi podrobně rozvedl postup při zadávání podmínek pro splnění kolokvia z tohoto předmětu jeho vyučujícím JUDr. et Mgr. R. Z., asistentem, postup při zadávání podmínek pro splnění studijních povinností z tohoto předmětu, skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení vyučujícího při hodnocení žalobce při kolokviu ze dne 1.9.2009 a vznik nerovného postavení žalobce vůči ostatním studentům. V této souvislosti žalobce poukázal také na to, že na PF UP studují studenti, kterým bylo v akademickém roce 2008/2009 uděleno kolokvium z předmětu Úvod do studia práva právě za kolokviální test při dosažení limitu 11 bodů.

f) V období září až říjen 2009 podal žalobce žádost o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém roce 2007/2008, žádost o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém roce 2008/2009, žádost o přezkoumání způsobu hodnocení kolokviálního testu ze dne 1.9.2009,

žádost o možnost opakovat kolokvium před zkušební komisí, žádost o možnost zapsat si tento předmět znovu na základě udělení výjimky ze SZŘ

a návrh na prohlášení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009. O těchto návrzích žalobce nebylo dosud rozhodnuto a vzhledem k tomu, že

mají charakter podkladových rozhodnutí, je za tohoto procesního stavu existence pravomocných rozhodnutí o těchto otázkách condicio sine qua non pro rozhodnutí ve věci samé.

U jednání soudu žalobce zdůraznil, že své studijní povinnosti splnil dvakrát a poukázal rovněž na zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“), zajišťující rovné postavení i v oblasti vzdělávání.

Současně se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, který dosud nerozhodl o jeho žádostech o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém roce 2007/2008, o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém roce 2008/2009, o přezkoumání způsobu hodnocení kolokviálního testu psaného dne 1. září 2009, o možnost opakovat kolokvium před zkušební komisí a žádost o možnost zapsat si tento předmět znovu na základě udělení výjimky ze SZŘ, přestože příslušné žádosti podal 2.9.2009 a 3.9.2009 u děkanky i žalovaného.

Dále se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti s tím, že žalovaný dosud také nerozhodl o jeho návrzích ze dnů 25.1.2010 a 26.2.2010 na prohlášení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, s odůvodněním, že ani skutečnost, že vyučující předmětu Úvod do studia práva (JUDr. et Mgr. R. Z.) a jeho nadřízený – vedoucí katedry politologie a společenských

věd (Doc. PhDr. V. F.), jsou ve vztahu k rozhodnutí o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 osobami podjatými neopravňuje univerzitu k postupu, při němž by došlo k negaci dalšího nadřízeného orgánu v hierarchickém pořadí, tedy děkana fakulty. Proto nebyl a není žalovaný jako rektor Univerzity Palackého oprávněn rozhodnout o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 v té části, která má vazbu na článek 12 odst. 6 SZŘ. K tomuto rozhodnutí příslušná děkanka ve vztahu k této části žádostí o přezkoumání hodnocení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, kterého se žalobce zúčastnil dne 1.9.2009, tedy nepostupovala podle § 12 správního řádu a o těchto žádostech v uvedené části nebylo příslušným správním orgánem rozhodnuto. Proto je rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání hodnocení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, kterého se žalobce zúčastnil dne 1.9.2009, nicotné. S odkazem na § 78 odst. 1 správního řádu podal žalobce ve svých podáních ze dnů 25.1.2010 a 26.2.2010 návrh na prohlášení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, o němž však dosud nebylo rozhodnuto.

Dále se z obsahu žaloby podává, že žalobce se domáhá také přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, přičemž v podané žalobě obsáhle argumentuje tím, z jakých důvodů bylo jeho hodnocení vyučujícím při skládání kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, kterého se žalobce zúčastnil dne 1.9.2009, chybné.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že v průběhu studia na PF UP měl žalobce předmět Úvod do studia práva zapsán postupně ve dvou akademických letech, poprvé v akademickém roce 2007/2008, podruhé v akademickém roce 2008/2009. V rámci akademického roku 2007/2008 se žalobce nezúčastnil ani jednoho z vypsaných termínů pro vykonání kolokvia z tohoto předmětu, přestože tyto byly vypsány na dny 17.7.2007, 9.1.2008, 23.1.2008 a 19.2.2008. V rámci akademického roku 2008/2009 žalobce z tohoto předmětu úspěšně nevykonal kolokvium v řádném, prvním opravném ani druhém opravném termínu ve smyslu článku 13 odst. 3 SZŘ, přičemž termíny pro vykonání kolokvia byly vypsány ve dnech 18.12.2008, 15.1.2009, 22.1.2009 a 16.3.2009. Na základě žádosti žalobce mu byl rozhodnutím žalovaného ze dne 2.4.2009 povolen ještě mimořádný (v rámci akademického roku 2008/2009) čtvrtý termín pro vykonání daného kolokvia, který proběhl dne 1.9.2009 a výsledek písemného testu byl opět hodnocen jako „neprospěl“. Dle článku 12 odst. 4 SZŘ kolokvium uděluje vyučující tohoto předmětu, kterým byl JUDr. PhDr. R. Z., přičemž pro kolokvium neplatí režim, který SZŘ uvádí ve vztahu ke zkouškám, totiž že druhou opravnou zkoušku student vykonává před komisí jmenovanou garantujícím pracovištěm předmětu, popř. děkanem fakulty. Ze SZŘ tedy neplyne nutnost, aby kolokvium při druhém opravném termínu (popř. při termínu mimořádném) bylo skládáno před takovouto komisí. Žalobce doručil na sekretariát žalovaného žádost ze dne 2.9.2009, kterou doplnil 3.9.2009 o přezkum hodnocení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, kterou adresoval děkance i žalovanému. SZŘ v článku 12 odst. 6 pro případ neudělení zápočtu či kolokvia zakotvuje právo studenta požádat vedoucího pracoviště garantujícího předmět o přezkoumání svého případu. V daném případě však vedoucím pracoviště garantujícím předmět (Katedra politologie a společenských věd) je stejná osoba, která kolokvium neudělila, tj. JUDr. PhDr. R. Z.. Protože SZŘ neřeší výslovně, kdo je v této situaci přezkumným orgánem, byla žádost žalobce v zájmu poskytnutí maximální garance ochrany jeho práv po vyjádření ze strany PF UP postoupena žalovanému jako nejvyššímu orgánu univerzity, který ji svým rozhodnutím ze dne 2.10.2009 zamítl a své rozhodnutí odůvodnil. Lze tedy konstatovat, že žalobce nesplnil své studijní povinnosti z podruhé zapsaného předmětu Úvod do studia práva. SZŘ přitom v článku 7 odst. 2 výslovně stanoví, že tentýž předmět je možno zapsat v rámci studia jednoho studijního programu nejvýše dvakrát. Žalobce tedy nesplnil podmínky pro absolvování studijního roku 2008/2009 vyplývající ze studijního programu, čímž byl naplněn důvod pro ukončení studia dle § 56 odst. 1 písm. b) vysokoškolského zákona a z článku 20 odst. 1 písm. a) SZŘ. Dále žalovaný uvedl, že v prvoinstančním rozhodnutí ze dne 4.2.2010 se děkanka vypořádala se všemi námitkami obsaženými ve vyjádření žalobce, přičemž žalovaný se s rozhodnutím děkanky o ukončení studia žalobce ztotožnil. Dle článku 20 odst. 1 SZŘ plyne, že o ukončení studia rozhoduje děkan fakulty, ale tímto ustanovením ani jiným ustanovením vysokoškolského zákona není vyloučeno, aby řízení v této věci zahájila jiná osoba. Oznámení o zahájení řízení o ukončení studia ze dne 18.1.2010 obsahuje všechny podstatné náležitosti tohoto úkonu, především určení předmětu řízení a osoby, která toto oznámení vydala (tj. proděkan pro studijní záležitosti). Jelikož se na rozhodování o právech a povinnostech studenta podle § 68 odst. 1 vysokoškolského zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení, nelze ustanovení § 46 správního řádu v této věci aplikovat. Podle obecných zásad (ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu) postupuje správní orgán (a to i orgány vysoké školy) v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Orgány vysoké školy musí respektovat jen obecnou zásadu spočívající v nutnosti uvědomit studenta jako dotčenou osobu o úkonu, který činí, je-li to potřebné k hájení jeho práv a neohrozí-li to účel úkonu. Této povinnosti oznámení děkanky ze dne 18.1.2010 vyhovuje. K tvrzení žalobce, že o jeho žádosti ze dne 2.9.2009 (doplněné dne 3.9.2009) doručené jak děkance, tak žalovanému, o přezkoumání postupu a hodnocení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva nebylo příslušnými univerzitními správními orgány rozhodnuto, uvedl, že o této žádosti žalovaný rozhodl již dne 2.10.2009. Hodnocení znalostí studenta, zda u kolokvia uspěl či nikoli, pak přísluší výlučně zkoušejícímu.

U jednání soudu žalovaný dále uvedl, že děkan a žalovaný nemohou pro nedostatek právního základu rozhodnout o žádostech žalobce o uznání kolokvia v akademických letech 2007/2008 a 2008/2009.

Krajský soud ve vztahu k žalobě v částech, v nichž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s.ř.s.), a dále žalobcem napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, č.j. 844/2010-R krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 s.ř.s. ).

Z obsahu správního (studijního) spisu krajský soud zjistil, že děkanka rozhodnutím ze dne 14.10.2009, č.j.: Stu/G/6254/09, z důvodu nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu Právo a právní věda žalobci ukončila podle článku 20 odst. 1 písm. a) SZŘ studium oboru Právo na PF UP Olomouc. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žádost o jeho přezkoumání a žalovaný svým rozhodnutím ze dne 11.1.2010, č.j.: 2049/2009-R, žádosti žalobce vyhověl a zrušil rozhodnutí děkanky s odůvodněním, že PF UP nezahájila řízení o ukončení studia a v dostatečném předstihu žalobce neuvědomila o úkonu, který hodlá učinit. Poté

oznámením o zahájení řízení o ukončení studia ze dne 18.1.2010, č.j. Stu/P07463/10/Bře, které je podepsáno JUDr. F. Š., Ph.D., proděkanem pro

studijní záležitosti PF UP, bylo žalobci sděleno, že se zahajuje řízení o ukončení jeho studia na PF UP, protože nevykonal studijní povinnost z podruhé zapsaného předmětu Úvod do studia práva s tím, že ve lhůtě 7 dnů se může seznámit se všemi podklady a může se k věci písemně vyjádřit. Toto oznámení bylo žalobci doručeno dne 20.10.2010 a žalobce se k věci velmi podrobně a obsáhle s totožnými argumenty a námitkami jako v nyní podané žalobě vyjádřil podáním ze dne 25.1.2010 a vznesl také námitku nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne2.10.209, č.j. 1608/2009-R. Dne 4.2.2010 pod č.j. Stu/G/319/10 vydala děkanka rozhodnutí, jímž rozhodla o ukončení studia žalobce, jemuž je toto rozhodnutí výslovně adresováno, přičemž nejprve v úvodu svého rozhodnutí shrnula předchozí řízení, dále se stručně vypořádala s námitkami žalobce uvedenými v jeho vyjádření ze dne 25.1.2010, které jí bylo doručeno 26.1.2010, a to zejména s překážkou litispendence a překážkou věci rozhodnuté, s pravomocí toho kterého univerzitního orgánu rozhodovat o žádostech studentů, s nemožností aplikace správního řádu, se splněním náležitostí oznámení o zahájení řízení ze dne 18.1.2010 a odkázala také na rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, které citovala a s nímž se ztotožnila. Teprve poté následuje výrok rozhodnutí a po něm část nazvaná jako „Odůvodnění“, v níž děkanka zdůvodňuje důvody, pro které žalobce nesplnil své studijní povinnosti z předmětu Úvod do studia práva a jakými úvahami a skutečnostmi se při svém rozhodování řídila. Posléze následuje poučení o opravném prostředku. Proti tomuto rozhodnutí děkanky podal žalobce opětovně žádost o jeho přezkoumání datovanou dnem 26.2.2010, která je svými důvody totožná s vyjádřením žalobce ze dne 25.1.2010 a s nyní podanou žalobou. O této žádosti žalobce poté žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, z jehož odůvodnění se podává, že se s rozhodnutím děkanky ze dne 4.2.2010 a s jeho důvody ztotožnil. Krajský soud při jednání provedl důkaz také Studijním a zkušebním řádem Univerzity Palackého a spisy zdejšího soudu, přičemž ze spisu sp. zn. 22 Ca 263/2009 zjistil, že usnesením ze dne 27.11.2009, č.j. 22 Ca 263/2009-31, které právní moci nabylo dne 22.12.2009, byla podle § 70 písm. a) s.ř.s. ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání hodnocení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, kterého se žalobce zúčastnil dne 1.9.2009, kdy podle v tomto řízení napadeného rozhodnutí k žádnému pochybení ze strany vyučujícího nedošlo a výsledek „nevyhověl“ je důvodný, kolokvium proběhlo řádně a objektivně, práva žalobce nebyla krácena a byl zachován rovný přístup ke studiu. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 22 Ca 320/2009 krajský soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13.5.2010, č.j. 22 Ca 320/2009-23, který právní moci nabyl dne 3.6.2010, byla žalovanému k žalobě žalobce uložena povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o udělení výjimek ze SZŘ, tj. o žádosti žalobce o možnost vykonat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva před zkušební komisí nebo jiným vyučujícím a o žádosti žalobce o možnost zapsat si opětovně předmět Úvod do studia práva. Žalovaný posléze do spisu předložil svá rozhodnutí ze dne 8.6.2010, jimiž nevyhověl žádosti žalobce o povolení výjimky ze SZŘ spočívající v možnosti konat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva přezkoušením jiným vyučujícím či před komisí (č.j.:1399/2010-R) a žádosti žalobce o povolení výjimky ze SZŘ spočívající v nemožnosti zapsat si opětovně předmět Úvod do studia práva (č.j.:1400/2010-R). Další důkazy pro nadbytečnost pro rozhodnutí ve věci krajský soud neprováděl, neboť bylo možné rozhodnout již na základě výše uvedeného, přičemž zejména nevyhověl důkazním návrhům účastníků vzneseným u jednání soudu, jejichž provedení by na rozhodnutí krajského soudu nemohlo mít vliv (zejména provedení svědeckého výslechu JUDr. Z., studijní program a výpisy e-mailové korespondence předložené žalobcem).

Krajský soud v prvé řadě nesouhlasí s argumentací žalobce o nutnosti aplikace správního řádu na řízení před univerzitními orgány. Na tomto závěru nic nemění ani poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, podle kterého zejména „…názor, dle kterého v případě absence explicitní úpravy správního řízení je správní orgán povinen dbát základních zásad správního řízení, přičemž tyto zásady jsou poznatelné nejen z doktríny, nýbrž i aposteriorně z judikatury přezkumných rozhodnutí v soudním řízení správním. Uvedený argument vychází z představy nepsané úpravy celého komplexu procesního práva. Tato koncepce je ale rozporná s ústavní maximou, dle níž státní moc lze uplatňovat jen způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Maxima zákonného podkladu pro výkon státní moci, resp. psaného procesního práva nevylučuje jeho dotváření judikaturou, příp. rozhodnutími správních orgánů, vylučuje ale ústavní akceptovatelnost absence explicitní zákonné procedurální úpravy v její úplnosti. Absenci procesní úpravy správního řízení lze rozhodovací činností správních orgánů a judikaturou soudů kompenzovat použitím analogie…... z takto nastíněného přehledu názorů doktrinárních, ve vší jejich mnohoznačnosti, lze dovodit závěr, dle něhož připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze z těchto stanovisek ale dovodit závěr, dle něhož by bylo lze považovat za akceptovatelné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.“

V případě vysokoškolského zákona, jehož § 68 odst. 1 výslovně použití správního řádu vylučuje, totiž nejde o případ, v němž by použitím analogie měla být vytvořena procesní úprava správního řízení v celé její úplnosti, jak má na mysli výše citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.4.2005. Vysokoškolský zákon totiž obsahuje také procesní úpravu pro řízení před orgány vysoké školy, která je rovněž provedena SZŘ jako jejím vnitřním předpisem [§ 17 odst. 1 písm. f) zákona o vysokých školách] a případné použití analogie se správním řádem tedy nezakládá

vytvoření procesní úpravy v celé její úplnosti, na což nemá vliv ani to, že univerzitní orgány jsou také povinny rozhodovat v souladu s obecnými principy správního řízení a vydávat správní akty, jejichž obsah bude splňovat formální i materiální náležitosti kladené na vrchnostenský akt (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2007, č.j. 9 Ca 384/2007-20).

Žalobu, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o splnění podmínek pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia práva, krajský soud podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. odmítl pro nesplnění podmínek řízení, neboť byla podána proti žalovanému za situace, kdy o tomto návrhu žalobce bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, dříve než žalobce v této věci podal žalobu. Z obsahu žaloby proti nečinnosti žalovaného ve vztahu k žádostem žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 plyne, že se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, jež má spočívat v tom, že žalovaný nerozhodl o jeho žádosti o přezkoumání splnění podmínek pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia

práva, resp. o přezkoumání hodnocení totožného kolokvia, o němž však již žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, tedy dříve než žalobce podal žalobu v této věci (tj. 13.5.2010), což znamená, že v době zahájení řízení nebyl žalovaný pasivně legitimován. Pokud totiž žalobce v žalobě na ochranu proti nečinnosti popírá existenci vydaného rozhodnutí, z čehož dovozuje závěr o nečinnosti žalovaného jako správního orgánu, není dána podmínka pasivní

legitimace pro podání takové žaloby. V tomto typu řízení nedostatek pasivní legitimace pak má za následek nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit a krajský soud tedy nemůže v této části žalobu žalobce projednat a rozhodovat ve

vztahu k někomu, u něhož není dána pasivní žalobní legitimace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.6.2007, sp.zn. 5 Ans 3/2007). Proto krajský soud žalobu v této části bez dalšího odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., a to i ve vztahu k žalobcem uvedeným žádostem o uznání splnění podmínek pro udělení kolokvia v akademickém roce 2007/2008 a v akademickém roce 2008/2009, protože v posuzované věci „hodnocení kolokvia“ logicky zahrnuje i hodnocení „splnění podmínek pro udělení kolokvia“, a to i v rámci argumentace žalobce, jak je zřejmé z jeho žaloby podané u tohoto soudu 15.10.2009 ve věci vedené u zdejšího soudu

pod sp. zn. 22 Ca 263/2009. Pro úplnost zbývá podotknout, že s ohledem na to, že žalobce se domáhal ochrany proti nečinnosti ve vztahu k rozhodnutí, které v době vydání rozhodnutí soudu již bylo vydáno, nemohl by být žalobce v této části úspěšný ani za situace, kdyby nebyl dán výše uvedený neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, protože by bylo nutné tuto žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

Krajský soud odmítl žalobu také v části, v níž se žalobce domáhal, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádostech žalobce o možnost opakovat kolokvium před zkušební komisí a o možnost zapsat si tento předmět znovu na základě udělení výjimky ze SZŘ. Krajský soud rozsudkem ze dne 13.2.2010, č.j. 22 Ca 320/2009-23, který právní moci nabyl dne 3.6.2010, uložil žalovanému k žalobě žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodl právě o předmětných žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o udělení výjimek ze SZŘ (tj. o žádosti žalobce o možnost vykonat kolokvium

z předmětu Úvod do studia práva před zkušební komisí nebo jiným vyučujícím a o žádosti žalobce o možnost zapsat si opětovně předmět Úvod do studia práva).

Z uvedeného plyne, že o žalobě proti nečinnosti žalovaného ve vztahu k těmto žádostem žalobce již zdejší soud rozhodl výše citovaným rozsudkem ze dne

13.2.2010, proto bylo řízení o žalobě v této části odmítnuto podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. pro překážku věci rozhodnuté (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2006, č.j. 3 Ans 8/2005-52).

Žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, sice již byla usnesením zdejšího soudu ze dne 27.11.2009, č.j. 22 Ca 263/2009-31, odmítnuta, ale v nyní podané žalobě žalobce v rámci žaloby

na ochranu proti nečinnosti žalovaného dále tvrdí, že nebylo dosud žalovaným rozhodnuto o jeho žádostech ze dnů 25.1.2010 a 26.2.2010 na prohlášení nicotnosti tohoto rozhodnutí žalovaného.

Vysokoškolský zákon ani SZŘ otázku prohlášení nicotnosti rozhodnutí sice výslovně neupravují, což však bez dalšího neznamená, že by se jí nemusely univerzitní orgány zabývat. K nicotnosti rozhodnutí totiž musí přihlížet nejen soud, ale také správní orgán, a to i v případech, kdy v procesním předpisu, jímž se řídí, není o rozhodnutí o prohlášení nicotnosti zvláštní úpravy, což je jediný ústavně konformní

výklad této otázky, neboť nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze a nicotné rozhodnutí nemůže nabýt ani právní moci vykonatelnosti. S těmito žádostmi žalobce se tedy děkanka i žalovaný museli vypořádat, ale s ohledem na absenci zvláštní úpravy rozhodování

o nicotnosti je však zcela postačující, pokud se s ní vypořádali v rámci svého rozhodnutí o ukončení studia, resp. v rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o vyloučení ze studia, jako s procesní námitkou žalobce. Setrvání na závěru, že by

o těchto žádostech žalobce bylo nezbytné v posuzované věci vydávat zvláštní rozhodnutí by i s ohledem na to, že vysokoškolský zákon ani SZŘ tuto problematiku neupravují a nevyžadují tedy ani vydání samostatného rozhodnutí o přezkoumání nicotnosti, by bylo zjevně ryze formalistické, neboť za situace, kdy je tato otázka univerzitními orgány vypořádávána v rámci rozhodnutí o ukončení studia, nedochází ani ve vztahu k žalobci ke krácení jeho práv. Rozhodnutí děkanky a napadené rozhodnutí žalovaného v daném případě přitom tvoří jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.11.2009, č.j. 1 Afs 88/2009-48 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.5.1993, č.j. 6 A 68/93-10), přičemž děkanka se ve svém prvoinstančním rozhodnutí, byť kuse, vyjádřila také k námitce nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009 a z napadeného rozhodnutí žalovaného lze dovodit, že žalovaný se s rozhodnutím děkanky plně ztotožnil včetně hodnocení této námitky žalobce.

Rozhodnutí žalovaného z 2.10.2009 nadto dle názoru krajského soudu nicotné ani není, protože nejde o rozhodnutí dle § 68 odst. 3, 4 vysokoškolského zákona. Nejde ani o rozhodnutí dle § 68 odst. 3 písm. g) vysokoškolského zákona, tj. o rozhodnutí týkající se nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b) vysokoškolského zákona (podle kterého se studium ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu), protože tím je až rozhodnutí o ukončení studia jako rozhodnutí ve věci samé. Žalobci sice lze přisvědčit v tom, že měla rozhodovat ve vazbě na článek 12 odst. 6 SZŘ děkanka, ale nelze klást k tíži žalovaného, resp. děkanky, že ze zcela racionálních důvodů s přihlédnutím ke specifickým okolnostem dané věci byl zvolen postup nad rámec SZŘ za účelem pokud možno co nejobjektivnějšího posouzení věci, a to výhradně ve prospěch žalobce, tj. předložení této žádosti o přezkoumání kolokvia přímo žalovanému. S ohledem na postavení žalovaného v hierarchii univerzitních orgánů, který rovněž dle čl. 41 SZŘ povoluje výjimky v postupu podle tohoto řádu (a to prakticky bez jakéhokoliv omezení), nelze dospět k závěru, že by u něj byl dán

absolutní nedostatek pravomoci či nepříslušnosti k přezkoumání případu studenta (žalobce) v případě neudělení zápočtu nebo kolokvia (článek 12 odstavec 6 SZŘ), který by měl v tomto případě za následek nicotnost jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2005, č.j. 6 A 76/2001-96). Uvedeným postupem přitom bylo žalobci v zásadě přiznáno více práv, než by mu náleželo, a rozhodl-li o této jeho žádosti přímo žalovaný jako rektor vysoké školy, nejde ani o vadu řízení, která by sama o sobě mohla mít za následek nezákonnost

napadeného rozhodnutí žalovaného ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.].

Dále krajský soud odmítl podle ust. § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. jako nepřípustnou žalobu v části, v níž se žalobce opětovně domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2009, č.j. 1608/2009-R, přestože žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustnou odmítl již dříve usnesením ze dne 27.11.2009, č.j. 22 Ca 263/2009-31. Rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby však jako rozhodnutí procesní nezakládá překážku věci rozhodnuté, proto se tímto žalobním návrhem musel krajský soud opětovně zabývat.

Krajský soud setrvává na svém dřívějším názoru a opětovně konstatuje, že žalobce se v této části své žaloby domáhá přezkumu rozhodnutí žalovaného, jehož předmětem je hodnocení jeho znalostí při kolokviu z předmětu Úvod do studia práva, kterého se zúčastnil dne 1. září 2009. Přezkum tohoto rozhodnutí však není v kompetenci soudu ve správním soudnictví. Rozhodnutí, které představuje hodnocení projevených znalostí žalobce při absolvování kolokvia, nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti žalobce ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. Hodnocení znalostí žalobce, rozhodnutí o tom, zda u předmětného kolokvia či jiného ověření znalostí (např. zkoušky, zápočtu) uspěl či nikoliv, je na uvážení především zkoušejícího, resp. pokud to vnitřní předpisy vysoké školy (např. studijní a zkušební řád) připouští, také dalších osob (v tomto případě žalovaného). Nejde tedy o rozhodnutí, které by bylo vydáno v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a), § 65 odst. 1 s.ř.s., protože žalobce nemá subjektivní veřejné právo uspět nejen v kolokviu, ale také u jiného kvalifikovaného ověření znalostí, kterému by zkoušející (resp. žalovaný) musel vyhovět. Tyto závěry krajského soudu jsou v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 29.10.2009 sp. zn. I. ÚS 1910/09, v němž Ústavní soud konstatoval, že „…..podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Za takovýto akt orgánu veřejné moci nelze považovat rozhodnutí zkušební komise Justiční akademie v Kroměříži o tom, že stěžovatel u dané zkoušky neuspěl. Stěžovatel totiž nemá subjektivní veřejné právo na udělání zkoušky, kterému by zmíněná zkušební komise musela vyhovět. Závěr, zda stěžovatel u zkoušky uspěl či nikoli je na uvážení této komise…..není v kompetenci ústavního soudu, aby jakémukoli subjektu cokoli nařizoval, tedy, aby rozhodoval o „plnění“, kterého by mělo stěžovateli dostat. To plyne z maximy, která se stoprocentně vztahuje i na Ústavní soud, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (srov. čl. 2 odst. 3 ústavy České republiky)“.

Krajský soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou žalobce, že vydání prvostupňového rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 a následně napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 bránila překážka zahájeného řízení nebo překážka věci rozhodnuté.

K argumentaci žalobce je třeba v tomto směru v prvé řadě odkázat na znění ustanovení § 68 odst. 4 věty třetí vysokoškolského zákona, podle kterého „Rektor změní nebo zruší rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti.“ Jde tedy o ustanovení procesní, které závazným způsobem upravuje způsob rozhodnutí žalovaného o opravném prostředku studenta. Jde o samostatnou právní úpravu a nelze postupovat ani v tomto případě, byť analogicky, podle správního řádu. Lze zákonodárci jistě vytknout, že oproti správnímu řádu nestanoví výslovně z hlediska právní jistoty povinnost žalovaného v případě zrušení prvostupňového rozhodnutí také případně rozhodnout o vrácení věci prvostupňovému orgánu. To však nic nemění na tom, že při výkladu tohoto ustanovení je třeba přihlížet k tomu, zda v případě zrušujícího rozhodnutí rektora jde o rozhodnutí procesní, které samo o sobě nemá za následek skončení řízení, anebo zda jde o rozhodnutí ve věci samé, které za následek skončení řízení má. Toto rozlišení je v souladu rovněž s dosavadní judikaturou správních soudů, kdy lze odkázat např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1998, č.j. 6 A 85/95-41, podle kterého „Zrušením správního rozhodnutí ve věci správního deliktu odvolacím orgánem podle § 59 odst. 2 spr. ř. (aniž by věc byla vrácena k dalšímu řízení) vyslovuje správní orgán názor, že důvod řízení odpadl. Takové rozhodnutí ve věci správních deliktů není rozhodnutím procesním, ale je rozhodnutím ve věci samé a (nabude-li právní moci) má za následek, že věc je rozhodnutá (res iudicata) a řízení o ní je skončeno.“ Toto vymezení se přitom netýká jen rozhodnutí ve věci správních deliktů, ale má širší dosah, přičemž obdobně se k nutnosti rozlišování rozhodnutí procesních a rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí meritorních) v případě „pouze“ zrušujících rozhodnutí vyjádřil také Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 11.3.1997, sp. zn. 5 A 136/96, a uvedené rozlišení má význam rovněž z hlediska možnosti přezkumu takového rozhodnutí správního orgánu soudem ve správním soudnictví (§ 65 s.ř.s.). Není pak k této problematice případný odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2006, č.j. 6 Afs 3/2004-85, neboť toto rozhodnutí se ani netýká správního řádu, ale zcela samostatné, zvláštní úpravy daňového řízení dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. K námitkám žalobce je dále třeba pro úplnost uvést, že v případě rozhodování žalovaného o „zrušení“ a „vrácení“ věci není přiléhavé jeho srovnání s rozhodovací činností správních soudů, protože těm povinnost v případě zrušení rozhodnutí správního orgánu rozhodnout o jeho vrácení výslovně ukládá § 78 odst. 4 s.ř.s. a správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže žalobou napadené rozhodnutí pouze zrušit a nevrátit věc žalovanému k dalšímu řízení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2008, č.j. 11 Ca 203/2008-33). Ke zcela jiným případům pak ve vztahu k rozhodnutí jen o zrušení rozhodnutí (soudu) směřuje např. závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.9.2004, č.j. 2 Ads 11/2004-38, podle něhož „Zruší-li Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti rozsudek krajského soudu pro zmatečnost [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] spočívající v tom, že krajský soud zrušil správní rozhodnutí, proti němuž žaloba nesměřovala, a není-li z povahy věci třeba, aby krajský soud poté v řízení pokračoval, nevrátí Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V takovém případě rozhodne o nákladech řízení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud.“

V případě rozhodnutí žalovaného ze dne 11.1.2010, č.j. 2049/2009-R, jde právě o jen procesní rozhodnutí, neboť jím bylo vyhověno žádosti žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkanky ze dne 14.10.2009, č.j. Stu/G/6254/09, o ukončení studia žalobce magisterského studijního programu Právo a právní věda,

studijního oboru Právo, a toto rozhodnutí děkanky bylo zrušeno výhradně proto, že žalobci nebylo řádně oznámeno zahájení řízení o ukončení jeho studia a žalobce nebyl v dostatečném předstihu vyrozuměn o úkonu, který děkanka hodlala učinit. Takovéto procesní rozhodnutí tedy nemůže mít za následek vznik překážky věci rozsouzené a nemohlo ani dojít ke vzniku překážky zahájeného řízení.

Oznámení o zahájení řízení o ukončení studia ze dne 18.1.2010, č.j. Stu/P07463/10/Bře., pak skutečně nebylo učiněno děkankou, ale JUDr. F. Š., Ph.D., proděkanem pro studijní záležitosti PF UP. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) vysokoškolského zákona se studium dále ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, přičemž podle článku 20 odst. 1 písm. a) SZŘ děkan rozhodne o ukončení studia z důvodů neplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle § 56 odst. 1 písm. b) vysokoškolského zákona, jestliže student nesplnil podmínky pro absolvování kteréhokoliv studijního roku, studijního bloku, etapy (podle příslušné fakulty) podle studijního programu. Pojem „rozhodne“ ve smyslu výše uvedeném je však třeba podle názoru krajského soudu třeba chápat nejen jako vydání samotného rozhodnutí, ale také projednání věci včetně zahájení řízení o ní. Vysokoškolský zákon ani SZŘ tuto pravomoc nesvěřují nikomu jinému než právě děkanovi příslušné fakulty, nestanoví ani, že by např. v konkrétním případě mohl někdo jiný než děkan zahájit řízení o ukončení studia. Za této situace tedy nelze než přisvědčit žalobní námitce, že předmětné oznámení o zahájení řízení bylo vydáno jiným orgánem (proděkanem) než tím, který byl oprávněn toto řízení zahájit (tj. děkanka) a nelze souhlasit se žalovaným v tom směru, že by toto řízení mohla zahájit osoba jiná.

Jinou otázkou však je, zda tato vada představuje vadu takové intenzity, která by sama o sobě mohla mít vliv na zákonnost prvoinstančního rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 a napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že takovéto intenzity tato vada nedosáhla, protože nedošlo k žádnému zkrácení práv žalobce, z jeho vyjádření k oznámení o zahájení řízení je nepochybné, že v řízení dále činil úkony, které s jeho zahájením souvisely a měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, což také učinil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2004, č.j. 7 A 163/2002-53). Z předmětného oznámení o zahájení řízení je přitom dále jednoznačně zřejmé, kdo je činí, v jaké věci a s kým bylo řízení zahájeno, jakož i to, že žalobci byla dána možnost se k zahájení řízení vyjádřit. Oznámení o zahájení řízení má tedy veškeré podstatné náležitosti a s námitkou žalobce vznesenou v tomto směru nelze souhlasit.

S otázkou existence překážky zahájeného řízení nebo věci rozsouzené poté samo o sobě nesouvisí použití spisových značek, na což poukazuje žalobce, neboť hodnocení existence těchto překážek se děje výlučně z hlediska předmětu daného řízení a jeho účastníků a o tutéž věc jde tehdy, je-li shodný předmět řízení a jeho účastníci.

Ani skutečnost, že rozhodnutí žalovaného ze dne 11.1.2010, kterým bylo zrušeno rozhodnutí děkanky ze dne 14.12.2009, mělo být žalobci dle jeho tvrzení doručeno až dne 22.1.2010 (a tohoto dne nabýt právní moci), ale přesto bylo řízení o ukončení studia se žalobcem zahájeno již přípisem ze dne 18.1.2010, který byl

žalobci doručen 20.1.2010 (tj. před doručením rozhodnutí žalovaného ze dne 11.1.2010), nemůže mít za následek vznik vady řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, neboť nejpozději doručením rozhodnutí žalovaného ze dne 11.1.2010 žalobci (jeho právní mocí) by došlo k zániku existence překážky litispendence (překážka věci rozhodnuté zde, jak výše uvedeno, nevznikla). Nadto je krajský soud toho názoru, že v posuzované věci nemohla ani překážka věci zahájené vzniknout, neboť řízení před děkankou a žalovaným i ve vztahu k rozhodnutím ze dnů 14.12.2009 (rozhodnutí děkanky), 11.1.2010 (rozhodnutí žalovaného), k rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 a k nyní napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 představuje jeden celek, šlo o pokračování původního řízení i přesto, že formálně bylo žalobci oznámením ze dne 18.1.2010 oznámeno zahájení řízení „dalšího“. Tento postup je přitom v zásadě logický, protože původní rozhodnutí děkanky bylo zrušeno právě proto, že nebylo řádně zahájeno řízení o ukončení studia a žalobce nebyl v dostatečném předstihu žalobce uvědoměn o úkonu, který děkanka hodlala učinit. To však neznamená, že předtím zde žádné řízení neběželo (to bylo zahájeno právě rozhodnutím děkanky o ukončení studia žalobce ze dne 14.10.2009).

Rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 je dále dle názoru krajského soudu plně přezkoumatelné, protože děkanka se v něm, byť v některých případech velmi kuse a na samé hranici přezkoumatelnosti, vypořádala se všemi námitkami, které žalobce ve svém vyjádření uplatnil (včetně námitek existence překážek litispendence a rei iudicata, jakož i otázkou splnění či nesplnění studijních povinností žalobce). Ani skutečnost, že znění tohoto rozhodnutí neodpovídá ust. § 68 správního řádu nárokům kladeným z hlediska formálního na uspořádání výrokové části a odůvodnění, které se v případě tohoto rozhodnutí děkanky navzájem překrývají,

není v posuzované věci zásadní vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, a to také s přihlédnutím k tomu, že použití správního řádu je zákonem o vysokých školách vyloučeno, jak bylo výše rozvedeno. Rozhodnutí děkanky přes

formální nedostatky vytýkané žalobcem však jinak splňuje veškeré náležitosti vrchnostenského správního aktu, neboť je z něj zřejmé, co je výrokem, co je odůvodněním (přes poněkud nelogické zařazení části odůvodnění před výrokovou část) a co je poučením. Rovněž je z tohoto rozhodnutí jednoznačně zřejmé, komu je určeno (žalobci, jemuž je adresováno) a lze z něj také bez pochybností dovodit,z jakých důvodů považuje děkanka námitky uplatněné žalobcem za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti předestírané žalobcem za nerozhodné či nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2010, čj. 1 Ao 5/2010-169). Obdobné platí rovněž o napadeném rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, které shledal krajský soud také přezkoumatelným.

Pro úplnost zbývá k žalobním námitkám dodat, že na závadu rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 není samo o sobě ani to, že část jejího odůvodnění je totožná s odůvodněním jejího rozhodnutí ze dne 14.12.2009, neboť rozhodující je obsah těchto rozhodnutí, který s ohledem na totožnost předmětu řízení, důvody, které k jejich vydání vedly i totožnost účastníka řízení – žalobce, logicky může být v některých částech shodný.

Důvodnou však shledal krajský soud podanou žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, č.j. 844/2010-R. Krajský soud shledal důvodné žalobcovy námitky, že žalovaný tímto rozhodnutím rozhodl dříve než bylo rozhodnuto o žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o udělení výjimek ze SZŘ, které jsou ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 rozhodnutími podkladovými. Žalovaný napadeným rozhodnutím totiž jako nedůvodnou zamítl žádost žalovaného o přezkoumání rozhodnutí děkanky ze dne 4.2.2010 o ukončení studia žalobce a rozhodnutí děkanky potvrdil, přestože dosud nebylo rozhodnuto o předmětných žádostech žalobce ze dnů 2.9.2009 a 3.9.2009 o udělení výjimek ze SZŘ, tj. o žádosti žalobce o možnost vykonat kolokvium

z předmětu Úvod do studia práva před zkušební komisí nebo jiným vyučujícím a o žádosti žalobce o možnost zapsat si opětovně předmět Úvod do studia práva. Je

přitom nepochybné, že rozhodnutí o těchto žádostech mohla mít na výrok napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 zcela zásadní vliv, protože v případě, že by těmto žádostem o udělení výjimek bylo žalovaným podle článku 41 SZŘ vyhověno, nebyl by zjevně důvod pro vydání napadeného rozhodnutí ve znění, v němž bylo vydáno. Žalovaný tedy tímto postupem zatížil řízení vadou, která měla nepochybně vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.].

Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že krajský soud v souladu s § 75 odst. 1 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. ze stavu ke dni 26.4.2010. Krajský soud proto při hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí nemohl přihlédnout k rozhodnutím žalovaného ze dne 8.6.2010, jimiž žalovaný výše uvedeným žádostem žalobce o povolení výjimek nevyhověl.

Krajský soud tedy podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. zrušil napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010, č.j. 844/2010-R, kdy současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.), ve kterém je vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2010 bylo nutné zrušit již z výše uvedených důvodů nezabýval se krajský soud dalšími žalobními námitkami vztahujícími se k meritu věci (zejména splněním studijních povinností žalobcem, tím, zda bylo při jejich plnění zajištěno rovné postavení žalobce s ostatními studenty atd.), neboť hodnocení těchto otázek by bylo zjevně předčasné.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., protože v posuzované věci nelze žalobce považovat za procesně úspěšného, neboť v podané žalobě se domáhal více nároků a pouze s jediným byl úspěšný, přičemž žalovaný se současně práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 16. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu